Tom Patrick

8. Obtížné hledání víry v lidské štěstí i celkové uzdravení těla i mysli za přispění ryze alternativního léčitelství a pokud možno bez příměsi lidské tragiky

Rovněž vůz značky Škoda pomalu ale jistě spěl k sídlu Winsternského rodu řádu lebonských lidí. Onen Karel nakonec souhlasil s tím, aby jeho syna Pavla jeho členové vyšetřili, on sám k tomu ale i nadále spíše zaujímal postoj skeptika. To jeho žena Alžběta po celou jízdu doufala v nemožné. A tak Justýně a Apoleně nezbývalo než v tom samém utvrzovat i Karla.

„Je to tak, pane Hnízdile, mnozí z pracovníků Winsternského rodu řádu lebonských lidí skutečně mají zlaté ručičky,“ přesvědčovala ho neúnavně Justýna. „Sama jsem toho byla svědkem, když čirou náhodou onemocněla některá z mých němých tváří, co je chovám ve svém útulku.“

„Můj syn ale není žádné zvíře, slečno, to laskavě mějte na paměti,“ vytkl jí okamžitě Karel. „A také bych byl nerad, kdyby Pavel dopadl jako ty vaše mrtvé srnky.“

„Ty ale zabil nějaký podlý všivák,“ bránila se Justýna.

„Však můj syn je také na pokraji smrti,“ smočil si na Justýninu adresu znovu Karel a málem že neskončili ve škarpě, jak se nečekaně rozčílil.

„No tak, Karle, takhle nesmíš uvažovat,“ napomenula svého muže okamžitě Alžběta.

„Já jsem téhož názoru, že to Justýna nemyslela nijak zle,“ zastávala se jí i Apolena. „Tak jako vy i my si přejeme, aby se váš syn uzdravil.“

To už byli skoro na místě a Justýna si naštěstí zavčas povšimla dobře známé osoby. „Tamhleto je Sylvie, ta vám ochotně pomůže.“

Karel, jakmile toto z úst Justýny zaslechl, prudce zabrzdil. Poté rázně otevřel dveře auta a vystoupil. Sylvie se zrovna loučila s Martinem a přála mu, ať svoji cestu dobře zvládne, když ji Karel znenadání pohotově oslovil slovy: „Vy jste Sylvie? Pojďte se mnou. Rychle!“

Dotyčná se ani pořádně nestihla zorientovat a už ji Karlova ruka táhla směrem k autu, před nímž již nervózně postávala Alžběta třímajíce svého syna v náručí.

„Dobrý den, prosím, pomozte nám, náš Pavel je na tom velice zle.“

Sylvie zachovala pud sebezáchovy a když spatřila známou tvář v podobě Justýny, již s přehledem odhadla, jak se věci nejspíše mají.

„Seznámili jsme se na mýtině Svatého Andreje,“ začala Sylvii objasňovat. „Tady s Apolenou jsme této rodině nabídly, že je zavedeme přímo sem k vám. Pavel nutně potřebuje vaši pomoct. Ujmete se tohoto nelehkého úkolu?“

„To víte, Justýno, že ano. Následujte mne, prosím.“

Sylvie skupinku tedy ponoukala, aby společně zašli do její kanceláře, v níž prve rozmlouvala s Martinem. „Tak co vašeho syna trápí?“ zeptala se pak Pavlových rodičů.

„To nikdo přesně neví, doktoři si s ním nevědí rady,“ uvedla Alžběta a málem že se opět nerozplakala.

„Mohu se na vašeho syna podívat?“ navrhla následně Sylvie. Jak se záhy od ní dozvěděla, tak Pavel příliš nejedl, nesmál se, nemluvil a byl obsypán nevábnou vyrážkou.

„Co s naším synem je? Dokážete ho zachránit? Bude v pořádku? Má šanci na uzdravení?“

Sylvie byla okamžitě ze strany Alžběty zahrnuta palbou otázek.

„Winsternský rod řádu lebonských lidí se pokusí učinit maximum pro jeho záchranu,“ přislíbila, načež do ruky znovu uchopila osvědčenou mapku lidského těla, po níž začala přejíždět rukou. „Cítíš něco, Pavle?“ zeptala se chlapce. Ten přikývl. „A můžeš mi prozradit, co konkrétně?“

„Te… tep… tepl…. teplo,“ odpověděl namáhavě.

„To… to není možné, on… on promluvil!“ prohlásila povzneseně Alžběta, načež samou radostí svého syna objala.

„Váš Pavel má zablokovanou krční páteř a neprůchodné ledviny,“ oznámila Sylvie. „Je třeba ho důkladně pročistit a pak by mohl býti zcela zdráv.“

„Vážně ho dokážete úplně vyléčit?“

„To víte že ano, tady Sylvie je v tom přeborník,“ přitakala souhlasně Evelína, která právě s Annou vcházela do její kanceláře.

„Budeme si tady vašeho syna však muset nechat,“ upozornila Sylvie následně rodiče Pavla. „Pokud se má zcela uzdravit, je zapotřebí mít nad ním plný dohled,“ dodala, když zaregistrovala jejich zadumané pohledy, načež Evelína s Annou souhlasně přikývly.

Na Alžbětě a Karlovi bylo znát, že o všem horlivě přemítají. Nechtělo se jím loučit se svým synem a navíc u jednoho z nich přetrvávaly jisté pochybnosti.

„Vždyť vás ale vůbec neznáme, tak jak bychom vám ho mohli svěřit do péče?“ bránil se něčemu takovému dle očekávání Karel.

„Právě jsme tu byli svědky malého zázraku, Pavel tady bude v dobrých rukou,“ oponovala mu okamžitě Alžběta.

„Vaše paní má pravdu, nemusíte se ničeho zbytečně obávat pane Hnízdile, u nás bude o vašeho syna Pavla dobře postaráno,“ přidala se na stranu Sylvie i Evelína.

„Jeden dotek ještě nic neznamená.“

„To sice máte pravdu, vážený, ovšem když pak k němu ještě přibudou další a další v pořadí, může se onen zázrak dostavit již v plné výši.“

To právě vešel Radovan. Z jeho úst to rozhodně nevyznělo nijak lehkovážně.

„A vy takového člověka, co se kompletně vyléčil, snad znáte?“ utrousil bez zaváhání jistou narážku Karel.

„Díváte se přímo na něj,“ poznamenal Radovan přívětivě. „Díky Sylvii a jejím spolupracovníkům se již řadu let těším dobrému zdraví a dlouhověkosti a nebýt včasným zásahům stran magie, již by mě dozajista postihla nejedna zdravotní komplikace.“

„Tak to sám slyšíte, pane Hnízdile, opravdu není důvod k žádným obavám,“ vzala si slovo tentokráte Anna.

A Sylvie plynule navázala: „Já moc dobře vím, v čem tkví vaše nerozhodnost. Prostě se nedokážete od svého syna odloučit. Mohu vás však ujistit, že tady se mu nic zlého nepřihodí. Pokud chcete, o všem se v klidu můžete s vaší ženou pobavit venku na chodbě.“

Karel s Alžbětou oné nabídky obratem využili.

„A zase jsme tam, kde předtím. Ty vážně chceš svěřit Pavla těmhle lidem Alžběto?“

„Jsou pro něj jedinou možnou záchranou, Karle, copak ti to nedochází?“

„Zatím mi pouze došlo, že se našeho syna ujala podivná skupinka šarlatánů.“

„Copak jsi našeho Pavla neslyšel? Promluvil, Karle, on promluvil.“

„A to mě má snad přesvědčit?“

„Já jim důvěřuji. Rozhodně si myslím, že udělají pro našeho Pavla mnohem víc, než ti všichni doktoři, jimž jsme ho svěřili do péče.“

„A co naše práce? Nemůžeme tady zůstat.“

„To se nějak zařídí. Vezmu si volno.“

„Dobře víš, že mi něco takového šéf nepovolí.“

„Ale mně ano. A už jsem se rozhodla.“

Alžběta již nečekala na to, jak se její muž zachová a z chodby vykročila nazpět do Sylviiny kanceláře. „Už jsme se s manželem poradili. S Pavlem tady zůstávám já.“

A pak náhle…

„Ma… maminko moje,“ ozval se sám od sebe Pavel, jakmile svoji matku viděl vcházet.

„Ach Pavlíčku, ty vážně mluvíš,“ pronesla téměř opět v plačkách Alžběta.

„Při pravidelném posilování by mohl být váš syn zcela zdráv,“ zastávala názor Sylvie.

„Já vám plně důvěřuji a proto svěřuji svého jediného syna….“

„Alžběto…“

„Promiň Karle, ale já tu s Pavlem zůstávám,“ byla skálopevně rozhodnuta Alžběta.

„Je to tvé poslední slovo?“

„Ano, je.“

„Tak to abych snad šel.“

„Nikdo vás odtud rozhodně nevyhání, drahý příteli.“ To se po kratší odmlce o slovo přihlásil Radovan. „Můžete zůstat i vy, pokud chcete, že ano, Sylvie?“

„Jenže já nemohu.“

„Pokud je tomu tak, dovolte mi, abych vás vyprovodil,“ nabídl se Radovan.

Karel, jakmile se za ním a za Radovanem zavřely dveře kanceláře a oni stanuli na chodbě, se dal do pláče. „Já nechci vypadat jako ten největší hajzl na světě, také si dělám o našeho Pavla starosti,“ bědoval.

„Já vám to přece věřím, drahý příteli, a rozhodně si nemyslím, že jste v jádru špatný člověk,“ konejšil ho Radovan.

„Takhle se to s naším synem vleče už od jeho narození,“ zoufal si Karel. „Doktoři si s ním nevědí rady a jen si ho mezi sebou přehazují jako horký brambor. Podobně jako moje žena i já si přeji, aby to utrpení skončilo. Už takhle nemůžu dál. Ne, už to prostě nejde.“
„Zde u Winsternského rodu řádu lebonských lidí o vašeho Pavla bude dobře postaráno, věřte mi, vím, co říkám,“ snažil se Karla obměkčit Radovan. „Toto vám mnohé objasní.“ A předal mu jistý prospekt.

Karel si otřel uslzené oči a nejistě si ho od Radovana převzal. A zase měl při pročítání daných léčebných praktik jisté potíže se s nimi ztotožnit. To, co se tu právě dozvídal, mu přišlo až příliš nereálné na to, aby to mohla býti pravda. „A takovým bludům jsem svěřil svého jediného syna.“

V příštích okamžicích měl Karel tendenci znovu vpadnout do Sylviiny kanceláře a svého syna Pavla si z ní odvést.

„Není rozumné měnit svá původní rozhodnutí, vážený,“ podařilo se Radovanovi Karla nakonec úspěšně odradit od jeho záměru.

„Jak Pavlovi ten váš mochnický Řád pomůže? Tím že na něm bude praktikovat pochybovačnou alternativní medicínu?“

Radovan od počátku správně vytušil, že s Karlem zažije nelehké chvíle a rozhodně se s ním nechtěl dále přísti. Bylo zapotřebí si nějak získat jeho důvěru, aby přestal dělat scény. A Radovan možná věděl, jak toho docílit.

„Přeci jen vám ještě něco ukáži. Snad vás to konečně utvrdí v tom, že Winsternskému rodu řádu lebonských lidí lze plně důvěřovati. Pojďme ale sem do přítmí.“

Radovan vyndal krychličku, jíž chyběla horní stěna. „Prosím, malý moment vyčkejte, onen zázrak se hnedle dostaví,“ ubezpečoval Karla, když ten mu vyšel vstříc a zanechal zbytečného rozruchu.

Netrvalo to dlouho a svjestusjenky, oni zlataví motýlci, krychličku po celé její ploše důkladně ozářily.

„Tak co tomu říkáte, mladý muži, úchvatný zážitek, není-liž pravdou?“ mínil Radovan a obdařil Karla zářivým úsměvem. „Velice užitečný zázrak v podobě světla, když tápete v temnotě.“

„Jak jste toho docílil?“ neskrýval Karel jistý zájem a tak mu Radovan vše ochotně objasnil.

„A stejně tak se to má se zdejší skupinkou lidiček okolo Sylvinky, i oni se budou maximálně snažit vašemu synovi pomoci, jak jen to bude v jejich silách. Chce to však čas, podobně jako tomu je u vyvolávání těchto motýlků. Nu prosím, sám se o tom přesvědčte na vlastní oči.“ Načež Karlovi onu krychličku předal. Tomu se svjestusjenky podařilo vyvolat až na jedenáctý pokus, i tak si ale od Radovana vysloužil náležitou pochvalu. „Člověk nemůže všeho docílit ihned, k danému zázraku v jeho životě mnohdy vede nelehká cesta a tu nyní musí podstoupit i váš syn Pavel, pokud se má kompletně uzdravit.“

Oba vyšli na venkovní prostranství, kde Karlovi do očí padly ony léčebné pyramidy, jichž si ještě nestačil plně povšimnout. Před jednou z nich osamoceně postávala pohledná plavovláska.

„Nuže, dovolte mi, abych se s vámi i já rozloučil a popřál vám do života jen vše pěkné stejně jako vaší ženě a synovi.“

Karel ihned poté, co se s Radovanem rozešel, hodlal zamířit ke svému autu a odjet do rodné Prahy, nicméně pohledem znovu spočinul na plavovlásce. Ta se pozvolna vydala jeho směrem.

„Také jdete za Sylvií?“ osmělil se oslovit plavovlásku jako první Karel.

„Nikoliv, za svou sestrou Annou,“ opáčila Andrea.

„Ach tak,“ povzdechl si Karel.

„Copak vás trápí?“ neušlo pozorné Andree.

„Náš syn Pavel,“ svěřil se jí Karel a následně vypověděl, jak se to s ním má.

„Tak to je mi vás a vaší paní upřímně líto,“ doznala se bez přetvářky Andrea.

Poté na moment zavládlo ticho.

„Vy jste také členkou onoho Winsternského řádu?“ osmělil se v konverzaci dále pokračovat Karel.

„Nikoliv,“ odpovídala Andrea. „ale má sestra ano.“

„A jak spolu vycházíte? To musí být někdy i dosti složité, ne?“

„Proč myslíte?“

„No já jen, že… no prostě jsem jí a ostatním z Řádu právě do péče svěřil svého jediného syna a mám obavu, co mi s ním provedou,“ vyjádřil se v obavách Karel.

Andrea pro něj měla naštěstí pochopení. „To dopadne určitě dobře,“ zastávala názor.

„Proč jste si tím tak jistá?“

„Neboť má sestra Anna se dokázala po těžkém úrazu úspěšně navrátit do života a to právě s pomocí Winsternského rodu řádu lebonských lidí.“

„Co se vaší sestře vlastně přihodilo?“

Andrea Karlovi ochotně vylíčila vše o tom, jak se Anna stala obětí neznámého útočníka a jako zázrakem vyvázla živa. Karla nejvíce zaujala následná pasáž o Annině rehabilitaci a to, jak ji v tom pomohli právě ti, vůči nimž stále pociťoval jistou nedůvěru.

„I mně přišlo Annino počínání zpočátku zarážející, nicméně po několika měsících se vyléčila úplně a nyní již zase normálně naplno pracuje.“

„A vy…. jaký zastáváte postoj vůči spolku, jehož je vaše sestra Anna členkou?“ zajímalo Karla.

„Abych pravdu řekla, zpočátku jsem vůči Winsternskému rodu řádu lebonských lidí pociťovala jistou skepsi, poté co se má sestra jako zázrakem ze svých zranění dostala, jsem však musela uznat, že na těch léčebných metodách něco je.“

„Takže mám doufat v to, že mému synovi onen Řád nic zlého neprovede?“ byl stále na pochybách Karel.

„Nemyslím si.“

„Víte, ptám se… no jak bych to jen…“

„Přirozeně si děláte o svého syna starosti,“ vytušila Andrea, co chtěl Karel nejspíše říci. „Promiňte, ale už budu muset jít, Anna na mě čeká.“

„Jak dlouho se tam zdržíte?“

„Zhruba tak čtvrt hodinky. Proč se ptáte?“

„Já jen… no víte… potřeboval bych si s někým popovídat. No zkrátka a dobře…“

„Nechcete být prostě v těchto těžkých chvílích sám,“ odtušila Andrea.

„Ano,“ přitakal souhlasně Karel. „Nebudete potom chtít někam zavézt?“

„Chtěla jsem jít pěšky do Poděbrad, když je tak krásně.“

„Tam bydlíte?“

Andrea přikývla.

„Klidně vás tam hodím,“ nabízel se ochotně Karel.

Andrea původně hodlala odmítnout, neboť se vážně chtěla projít, svůj postoj však zásadně změnila v okamžiku, co si povšimla jedné dobře známé tváře, s níž již nechtěla mít nic společného.

„Tak dobrá, zajdu na chvíli za sestrou a pak se sem za vámi vrátím, tak vyčkejte.“ A Andrea se rychle vzdálila, aby s právě příchozím nepřišla do přímého kontaktu.

Karla nakonec potěšilo, že mu v jeho přání Andrea vyšla ochotně vstříc. Ani on rozhodně neměl do jejího zpětného příchodu dlouhou chvíli, konverzaci s ním totiž navázal jistý muž.

„Zajímavé děvče, co říkáte?“

„Co prosím?“

„Říkám, že ta slečna, co s vámi teď hovořila, je v jistém ohledu zajímavou personou. A co teprve její na oko podobná sestra,“ pravil muž. „Daniel Černý,“ představil se.

Karel…. Karel Hnízdil.“

„Těší mě.“

„Vy jste tedy od policie?“ zbystřil Karel, když mu Daniel ukázal svůj odznak.

„Ano. A zajímalo by mě, jestli vám ta dívka, co jste s ní právě hovořil, řekla něco podstatného.“

„Andrea mě poinformovala jen o tom, že její sestra prodělala těžký úraz a že se úspěšně vyléčila,“ sdělil Karel Danielovi popravdě, co se od ní dozvěděl.

„Ano, přesně to samé řekla i mně,“ stvrdil souhlasně Daniel. „Ještě bych rád věděl, co na toto místo zavedlo vás,“ vyzvídal opatrně dál.

„Jsem snad mezi podezřelými? Vždyť tu Annu vůbec neznám…“

„Á pan Černý, to je mi ale milá návštěva, zrovinka vás sháním!“ zvolal takto bez váhání na policistu Radovan, který předtím pozorně naslouchal společnému rozhovoru mezi Karlem a Andreou.

„Opravdu. A pročpak?“ zarazilo to poněkud Daniela.

„Také já bych vás rád poinformoval a to o jistém muži, jehož jméno zní Jaroslav Nedomanský,“ pravil dále Radovan, když k policistovi dospěl. „Jedná se o sňatkového podvodníka a naposledy byl spatřen dnes u paní hraběnky Vladany Vladské.“

„Ach tak a po mně žádáte, abych ho snad zatkl?“

„Přesně tak.“

„Má sestra se omlouvá, ale už se nechce zabývat minulostí. To, co uznala za vhodné, vám již sdělila a tak to prý má zůstat,“ oslovila takto Daniela záhy Andrea, když ze sídla mochnického Řádu dospěla k němu, Karlovi a Radovanovi.

„I přesto bych Annu alespoň minimálně ještě jednou chtěl vidět,“ pokusil se smlouvat Daniel. „Podařilo se nám předvolat několik podezřelých ohledně onoho nemilého útoku a byli bychom rádi, kdyby nám pomohla s případnou identifikací.“

„Dobrá, já to Anně každopádně vyřídím, prozatím se však na nějaké další vyslýchání necítí,“ upozorňovala Andrea Daniela.

„Nuže, co se dá dělat, opět nemám štěstí,“ postěžoval si.

„Ale máte,“ ubezpečoval ho horlivě Radovan. „Klidně postačí, když se se mnou nyní vypravíte do místního mochnického hotelu HOTELIERA a odvedete si odtamtud v poutech onoho Jaroslava. A pokud k onomu zatčení náhodou postrádáte dostatečně pádné důkazy, rád vám je poskytnu.“

Daniel nezastíral jisté překvapení. Rozhodně si nepřipouštěl, že opětovně nepochodí a zároveň že se mu dostane pocty v úplně jiné kauze, kdy by mohl zadržet údajného pachatele.

„Tak jak se rozhodnete, vážený? Myslím že jako satisfakce by vás to mohlo uspokojit,“ stál si za svým Radovan. „Tak vyrazíme?“

„Kam?“

„Nejdříve ke mně pro potřebné materiály a pak do onoho hotelu. Snad tam ještě toho Jaroslava zastihneme.“

„No a my se zase vydáme do Poděbrad. Máme nejvyšší čas,“ ozvala se sama od sebe Andrea.

Mezi ní a Karlem zakrátko započal nový hovor, když již seděli v autě a Daniela Černého měli bezpečně z dohledu.

„Vy se sestrou toho policistu nejspíše nemáte příliš v lásce, že je to tak?“

„Ne, stále se snaží Annu vyslýchat a vnucuje se jí do přízně… Je vám dobře pane Hnízdile? Nebylo by lepší, kdybychom po cestě někde zastavili?“ dělala si o něj nemalé starosti Andrea, když ten na sobě opětovně dával znát jisté rozpaky.

„To nic, jsem v pořádku,“ hájil se Karel.

„Váš syn bude jistě brzy v pořádku, lidé kolem mé sestry ho nenechají na holičkách.“

„Kéž by tomu tak bylo,“ vyslovil dané přání Karel. A zakrátko mu na mysli vyvstalo ono posvátné místo, na němž se pohádal se svou ženou a hlouběji začal přemítat o legendě, jež se s ním pojí. A to poté, co se k němu s Andreou pozvolna blížili. Karel si moc dobře vybavoval, jaký negativní postoj vůči dané legendě před Alžbětou zaujal, teď však jako by vše nanovo přehodnotil. „Znáte mýtinu Svatého Andreje?“ zeptal se Andrey. Na ten nápad položit jí danou otázku přišel v okamžiku, co mu došla ta nápadná podobnost jmen.

„Ano, Anna mi o ní kdysi vyprávěla. Údajně se na ní nachází soška, co lidem plní jejich přání,“ odvětila Andrea Karlovi a tak ho utvrdila v tom, že jeho nynější záměr je zcela oprávněný. Pravda, předtím se něčemu takovému zuby nehty bránil, nyní však měl za to, že by nebylo na škodu odzkoušet, zda-li na oné legendě není ždibeček pravdy. A to poté, co mu zavolala jeho žena a sdělila, jaké pokroky za pomoci Winsternského rodu řádu lebonských lidí jejich syn Pavel dělá.

„Nebude vám doufám vadit, když tady na moment zastavím?“

„Ne,“ nenamítala nic proti tomu Andrea.

„A mohl bych vás ještě o něco požádat? Šla byste tam prosím se mnou?“

„Ale zajisté.“

Karel zaparkoval svůj vůz na tom samém místě, co předtím, a společně s Andreou se tedy vydali na mýtinu Svatého Andreje. I nyní na ní bylo živo. Jak Andrea a Karel zaregistrovali, tak se na ní momentálně nacházel manželský pár překypující štěstím. Muži i ženě mohlo býti takových padesát let. Na sobě měli oblečení, jež zdobily mandaly.

„Promiňte, neradi rušíme…“

„Ale jen přistupte, nás rozhodně…“ Muž se zarazil uprostřed věty a zvolal: „Jé, Aničko, to je ale milé překvapení!“

„Promiňte, ale já se jmenuji Andrea. Má sestra je Anna.“

„Ach tak. Ale nesete obě doufám stejná příjmení, tedy Pálavská? Nemýlím se snad?“

„Ne, nemýlíte,“ přitakala souhlasně Andrea.

„Tak to jsem rád, že vás konečně osobně poznávám, Karel Koutecký, jméno mé,“ představil se jí muž.

„Karel?“

„Ano, mladý muži. Copak, vám se snad mé jméno nezamlouvá?“

„Ne, to ne, já jen… že se taktéž jmenuji Karel. Celým rodným jménem Karel Hnízdil,“ vysvětloval.

„Tak to mne těší dvojnásob.“

Oba dva si podali ruce.

„A toto je Karolína,“ představil pan Koutecký Andree a Karlovi svoji ženu. I ta si ochotně s nimi potřásla rukou.

„A co vás tedy přivádí na toto posvátné místečko?“ osmělil se posléze zeptat pan Koutecký.

Karel jemu i jeho ženě obdobně začal líčit, jaké trápení on a jeho žena zažívají se svým jediným synem již od jeho narození. Místy musel hovor přerušit, to jak některé pasáže pro něj byly obtížné na vyslovení. I tak Karlovi manželé Koutečtí pozorně naslouchali.

„…a tak jsem nyní opět zde, kde jsme se kvůli našemu Pavlovi předtím se ženou pohádali. Ona s ním u onoho mochnického Řádu zůstala, zatímco já je opustil,“ zakončil opět téměř v plačkách své vyprávění o nelehké životní situaci Karel.

„Já s vámi plně soucítím, drahý jmenovče,“ měl pro něj pan Koutecký naštěstí pochopení. „Nemyslete si, já si se svojí nemocnou štítnou žlázou a četnými zraněními po pádu ze střechy rovněž prožil své, díky Anně a celému Winsternskému rodu řádu lebonských lidí jsem se ale nakonec plně uzdravil.“ Načež ho opětovně uhranula ona podoba obou sester Pálavských.

„A sem ke Svatému Andrejovi,“ vzala si slovo i paní Koutecká, „jsme s mužem zavítali, abychom společně dané sošce poděkovali za všechny pocty, jichž se nám od ní dostalo.“

„Ani nevíte, jak vám ono štěstí z celého srdce závidím.“

„Ale no tak, drahý jmenovče, vždyť i vás Svatý Andrej právě obdařil svojí magickou přízní.“

„Co vás k onomu závěru vede?“ nechápal Karel, kam tím pan Koutecký míří.

„Cožpak vám ta magická shoda není nápadná?“

„Shoda?“

„Ano, ona vzácná shoda jmen: my dva jako Karlové a nápaditá podobnost Svatého Andreje tady s Andrejkou po slovní stránce,“ uvedl s nesmírným nadšením pan Koutecký.

„Ach tak,“ došlo vše konečně Karlovi.

Netrvalo to dlouho a mýtinou se počala linout příjemná relaxační hudba. Karel Hnízdil ihned zpozorněl, ona nahrávka mu totiž přišla velice povědomá. „To je přece Enya a její Caribbean Blue, nejoblíbenější skladba našeho Pavla.“

A ihned nato Karlovi Hnízdilovi znovu zazvonil mobil a jeho žena Alžběta ho poinformovala, jak se jejich syn právě poprvé bez potíží najedl a daný obsah nevyzvrátil.

„Tak to sám slyšíte, drahý jmenovče,“ vzal si s dovolením slovo zase pan Koutecký, „ono vámi zmíněné štěstí se postupně přiklání i na vaší stranu.“

„Ale co ta hudba? Jak je možné, že tu sama od sebe jen tak hraje? A navíc že se jedná o niterní záležitost našeho syna?“ nedávalo to Karlovi jaksi smysl.

„Nu pravděpodobně se jedná o další pozitivní znamení,“ byla přesvědčená paní Koutecká. „Když jsme se tu s manželem stavovali naposledy, rozezněly se tu líbezné tóny od skupiny Adiemus, kterou oba dva tak nesmírně zbožňujeme.“

„Jinými slovy řečeno,“ navázal pan Koutecký, „tyto následné chvíle zde na mýtině Svatého Andreje by měly náležet pouze vám a my bychom se měli vzdálit.“ Načež svoji ženu skutečně začal vybízet k odchodu. „Nuže, těšilo nás. Přeji vám, drahý jmenovče, ať se váš syn plně uzdraví, a vy, Andrejko, ode mne dodatečně pozdravujte svoji sestru a ještě jednou jí vyřiďte, že za vše děkuji.“

„Na shledanou,“ rozloučila se s oběma i paní Koutecká a pak s manželem z mýtiny zamířili pryč. Ještě předtím, než se tak definitivně stalo, Karlovi a Andree věnovali po jednom obleku s motivy mandal.

„Příjemní lidé, co říkáte?“ osmělila se navázat nový hovor Andrea, když se jí a Karlovi manželé Koutečtí nadobro ztratili z dohledu.

„Ano,“ odvětil takto krátce Karel, který byl stále plně poslechově pohroužen do skladby od zpěvačky jménem Enya, během níž mu stačila nejméně třikrát po sobě znovu zavolat jeho žena. Karlův postoj jako by se tím náhle změnil, sám od sebe Andreu totiž vyzval, zdali by si s ním přeci jen nezahrála jednu šachovou partii a to přímo před posvátnou soškou. Pravda, něco takového by zhruba ještě před hodinou považoval za čiré bláznovství, nyní si však uvědomoval, že by nebylo na škodu se o dané pravdivosti legendy přesvědčit navenek.

Karel s Andreou nakonec rozehrál celkem šest šachových partií a ve všech ji jednoznačně přehrál. Nenahraditelnou hudební kulisou se pro něj i nadále stávala ona irská zpěvačka, od níž tu na mýtině postupně zazněly další písně z oblíbeného Pavlova alba Caribbean Blue. Společně na mýtině Svatého Andreje Karel s Andreou, po odchodu manželů Kouteckých, strávili dobrou půlhodinku, než dostatečně nasáli onu její ojedinělou atmosféru, jež se slovy nedala popsat.

„Je nejvyšší čas opět vyrazit,“ rozhodl se po poslední šachové partii Karel a tak se s Andreou vydali nazpět k autu.

Udělali však sotva pár kroků, když je v lese znenadání zaskočila jistá tajemná bytost. Byla zahalena kápí a černým pláštěm, přes nějž zřejmě měla přehozený JELEMANTEL, neboť v jednom kuse mizela a zase se zjevovala. Na zemi před ní se vyjímalo tělo jedné z mrtvých srnek, nad nímž se ona tajemná bytost právě skláněla. Pozorná Andrea si povšimla, že v pravé ruce drží nůž. To ovšem nebylo zdaleka vše, ona bytost, zahalená do pláště s kápí a JELEMANTELU, si cosi nesrozumitelného pobroukávala elektronicky upraveným hlasem! Vypadala jako by snad ani nepocházela z tohoto světa.

A pak…

Nepatrné zapraskání větví a Karel s Andreou byli prozrazeni. Tajemná bytost rozhodně nemarnila čas a ihned začala pátrat po slídilech. Karel a Andrea si nestačili vyměnit ani varovné pohledy a již na ně hleděla strach nahánějící lebka.

„Co jste zač? Snad ne špehové? TAK CO JSTE ZAČ?!“

Karel i Andrea doslova ztratili řeč, tak moc je přítomnost oné neznámé osoby zaskočila.

„TAK CO TADY U VŠECH ČERTŮ DĚLÁTE?!“ naléhal strach nahánějící hlas.

„My… my jsme…“

„TAK BUDE TO?!“

„My jsme… navštívili jsme tu mýtinu Svatého Andreje,“ promluvila konečně Andrea a zároveň s tím doufala v nejhorší, tedy že se na ni ta tajemná bytost snad i vrhne a něco zlého jí provede. Ta se, naštěstí pro ni, k žádnému ataku nakonec neodhodlala.

„Zapomeňte na to, co jste tu viděli,“ bylo poslední, co vzkázala, a pak se vzdálila.

Karel s Andreou dobrých pět minut nebyli schopni se hnout z místa. Tak moc je setkání s onou tajemnou bytostí šokovalo, načež Andree došlo, jak se asi musela cítit její sestra Anna, když ji přepadla podobně zahalená persona onehdy v Praze. Kdyby Karel a Andrea někomu vyprávěli, čeho tu právě byli svědky, asi by jim to dotyční jen stěží uvěřili (pokud by se tedy čirou náhodou přímo nejednalo o místního rodáka pocházejícího z Katalné Mochny).

 

7. Pokus o napravení a zalátání starých křivd, jež toliko bolí s srdce, to vše s většími či naopak menšími dílčími (ne)úspěchy a za asistence spřízněných lidských duší

Počasí i nadále přálo procházkám a výletům po mochnickém okolí. A jak se ukázalo, lidé se něčemu takovému rozhodně nebránili a podnikali hromadné výpravy. Alespoň to tak vnímali Anna, Amelie a Albert, když nadále bez újmy statečně kráčeli zdejší Oborověnkou.

„Jé, děkuji Aničko, přesně takovouto fajfku jsem si přál,“ rozplýval se blahem nad jedním z dalších darů Albert.

„A nemrzí vás, že naše společná cesta pozvolna spěje do svého zdárného konce?“ zeptala se ho.

„Abych pravdu řekl, tak trošičku ano,“ připustil Albert. „Ale jinak to byl moc pěkně strávený den,“ dodal.

„A ten rozhodně nekončí, takže se dá očekávat, že ještě nějaký ten dar přijde,“ naznačila tajemně Anna.

„Vážně?“ užasl Albert.

„Nechte se překvapit.“

Zakrátko vyšli z lesa a již byli na dohled sídla Winsternského rodu řádu lebonských lidí, když k nim dolehl následující rozhovor.

„… mám o něj vážně starost, pořád mu chodí ty dopisy.“

„To se časem urovná, uvidíte.“

„Obávám se, že tak snadno to nepůjde.“

„A na základě čeho tak soudíte?“

„Toto je onou příčinou.“

„Hot Posting?“

„Říká vám to snad něco?“

„Ne, bohužel ne.“

„Tyto dopisy nám už přes rok chodí do schránky a pokaždé na Vítkovo jméno.“

„A znáte přibližně jejich obsah?“

„Jedná se o nějakou skupinu lidí, co zájemcům údajně plní jejich tajná přání.“
„A vy se domníváte, že jde o podvod, že?“

„Ano.“

„A podle čeho tak soudíte?“

„Již na základě oné obálky, kde se nachází tato fotografie údajného plniče přání.“

„Máte pravdu, nepůsobí zrovna dvakrát důvěryhodně.“

„A obsah těch dopisů jakbysmet.“

„Mohu si je tedy u sebe ponechat a pročíst si je?“

„Když budete tak laskava…“

Takto mezi sebou vedly hovor dvě ženy.

„Dovolte, abych vás seznámila. Klaudie, toto jsou Anna, Albert a Amelie,“ představila jí Sylvie trojici právě příchozích.

Žena tmavé pleti si se všemi třemi potřásla rukou, na rozdíl od rozjařeného Alberta její tvář však nadále lemoval smutek.

„Copak se vám přihodilo, má milá?“ vyptával se okamžitě.

„Mohu jim to říci, Klaudie?“ zeptala se dotyčné nejprve Sylvie a když Klaudie pokývala souhlasně hlavou, seznámila trojici s danou ne příliš radostnou situací: „Tady Klaudie si dělá nemalé starosti o svého syna a příčinou toho všeho jsou dopisy od tohoto pisatele.“

Klaudie se po Sylviiných vyřčených slovech opět zatvářila značně ztrápeně.

„No tak přece nesmutněte,“ chlácholil ji Albert, načež Annu požádal, aby z ruksaku vyndala jeden z jeho darů. „Tady máte, věnuji vám pro štěstí tento fotoaparát.“

„Ale to snad ani nemohu přijmout.“

„Musíte, já osobně na tom trvám,“ odmítal si Albert fotoaparát vzíti nazpět. „Dnes slavím svůj velký šťastný den a rozhodně nestojím o to, aby druzí smutnili.“

„Tak děkuji,“ vyslovila nakonec s námahou vděčně Klaudie. Pak se se všemi rozloučila, nastoupila do auta a odjela.

„Velice milá žena, škoda, že má problémy,“ povzdechl si Albert.

„To víte, kdo je v dnešní uspěchané době nemá,“ opáčila Sylvie. „Tak pojďme, ještě máme před sebou několik zásadních objevů a byla by převeliká škoda je promeškat.“ A následně Annu, Amelii a Alberta pobídla k chůzi.

Nynější značení Alberta a jeho společnice přimělo vydat se přímo na pozemek Winsternského rodu řádu lebonských lidí, konkrétně do onoho labyrintu, sestávajícího z živého plotu.

„Trochu se obávám, abych se vám v něm nadobro neztratil,“ dovolil si zažertovat.

„Myslím že právě tohoto se nemusíte zbytečně obávat, Alberte,“ zareagovala pohotově Anna. „A proto, pokud jste si naprosto jistý tím, že vaše nynější cesta má vésti právě do labyrintu, neváhejte a se vší noblesou do něho vstupte,“ vyzvala oslavence.

„Nu a já se s vámi na chvilenku rozloučím, potřebuji si ještě něco zařídit,“ poznamenala Sylvie a vzdálila se.

Albertova volba dané cesty se přeci jen ukázala předvídatelně správnou. A netrvalo to dlouho a jmenovaný v labyrintu natrefil na skřínku, v níž posléze nalezl klíč.

„Schválně, jestli uhádnete, do kterých dveří daný klíček patří.“

Annin dotaz nebylo pro Alberta zase tak těžké následně zodpovědět. Jak si záhy povšiml, tak na oné nalezené skřínce se na její spodní straně nacházelo logo, jenž nad vstupními dveřmi měla právě jedna z venkovních pyramid.

„Pokud hádám správně, tak daný klíček by měl pasovat právě do těchto dveří,“ uvedl Albert, když s Annou a Amelií vyšli z labyrintu ven a stanuli před příslušnou pyramidou. Vzal za kliku, avšak bylo zamčeno. „Mohu ji zkusit tedy odemknouti?“ zeptal se pak Anny, přičemž se mu samým vzrušením rozbušilo srdce.

„Prosím,“ pobídla ho vlídně.

Jakmile tedy Albert otočil klíčem a otevřel dveře pyramidy, dolehl k němu bujarý sborový pozdrav:

„Vše nejlepší k narozeninám Alberte a ať vám život dopřeje ještě mnoho hezkých prožitých let!“

Osloveného ono halasné uvítání dokonale zaskočilo a ohromilo zároveň. Pyramida, do níž vstoupil společně s Annou a Amelií, byla slavnostně vyzdobena. Všechny stoly byly přiraženy k sobě a tak utvořily jeden velký, u něhož nyní postávali jak někteří členové Řádu, tak i jeho četní pacienti. Pohostinností se rozhodně nešetřilo. Na stole se vyjímaly všechny možné mochnické pochutiny a uprostřed něj pak několikapatrový dort. Albert, když toto vše spatřil, doslova oněměl, a tak se slova dobrácky ujala Anna: „Prosím, račte se usadit do čela stolu a ještě jednou vše nejlepší k narozeninám.“

Albert měl co dělat, aby se opět nerozplakal dojetím.

Tou dobou již k Winsternskému rodu řádu lebonských lidí spěl kočár, jenž kočíroval Svatopluk a v němž byli přítomni Radovan, Ludvík, Šárka a Vladana.

„Ne, já nikam jet nechci, pusťte mě, já nikam jet nechci,“ chrčela namáhavě stále Vladana.

„Jen klid, babičko, za chvíli budeme na místě,“ utěšovala ji Šárka.

„Vodu… dejte mi vodu.“

„Malý moment, hned to bude.“ Radovan vyndal z batůžku termosku a dal paní hraběnce napít čaje. „Tohle pevně stiskněte, Vladano a uvidíte, že se vám viditelně uleví,“ vyzval ji.

„Co je to?“ pojala Šárka nedůvěru vůči jakési fotografii, na níž se vyjímala replika lebonské pyramidy.

„Zbytečně se nestrachujte, má milá, tato fotografie je nabita výhradně pozitivní energií,“ ujišťoval ji Radovan. „Máte mé čestné slovo, Šárko,“ doplnil svoji výpověď o povzbudivé zamrkání.

„Tak dobrá,“ souhlasila dotyčná nakonec s Radovanovým návrhem.

„Abych to dovysvětlil,“ vzal si opět slovo profesor biologie, „ona fotografie je nejen nabita pozitivní energií, ale rovněž ji přijímá na dálku, neboť Winsternský rod řádu lebonských lidí na ni takto neustále působí. Proto by mělo co nevidět dojít k celkovému zklidnění vaší babičky, Šárko.“

A vskutku, netrvalo to ani minutu a Vladana zanechala třesení a chrčení a zdálo se, že usíná.

„Vše bude dobré, uvidíte, Šárko,“ nepolevil Radovan v utěšování. „Vaše babička si potřebuje jen odpočinout.“

„Vážně bude v pořádku?“ chtěla si být naprosto jistá Šárka.

„Máte mé čestné slovo,“ přesvědčoval ji neúnavně Radovan. „Pozor na onu fotografii, ať Vladaně nevypadne z ruky,“ upozornil Šárku, načež vyzval i Ludvíka: „Rozhodně bude nejlepší, když i vy budete paní hraběnce nápomocen a stisknete onu totožnou fotografii v její druhé ruce.“

„Jak myslíte, pane profesore,“ přijal to oslovený bez jakýchkoliv protestů, i když mu to na druhou stranu přišlo i trošičku zvláštní. Již však měl zkušenosti s tím, že rady profesora biologie se vždy osvědčily, a proto tedy nebyl důvod mu opět v požadavku nevyhovět.

„No vida, jak vám to spolu teď pěkně sluší,“ mínil Radovan, jakmile se Ludvík přemístil na protější sedačku a učinil, oč ho požádal. Vladana měla položenou hlavu na Šárčině klíně a ta ji jednou rukou hladila po vlasech a druhou jí rovněž pomáhala svírat fotografii.

„Už tam budeme.“

„Ano, bereme to na vědomí,“ odpověděl kočímu Radovan a ještě jednou Šárce připomněl: „A vy se ničeho zbytečně neobávejte, vše bude mít šťastný konec.“

Sylvie a několik jejích pomocnic již před sídlem Řádu byly na příjezd paní hraběnky a jejích ochránců připraveny a k dispozici měly i přenosná nosítka, to pro případ, že by Vladana nebyla schopná chůze, což se nakonec ukázalo jako velice správný úsudek.

„Vítejte Svatopluku, tak jste nakonec přeci jen ve zdraví dorazili?“

„Ano a vezeme vám i paní hraběnku,“ upozornil Sylvii kočí.

„Výborně,“ pochválila si. „A jak je na tom?“

„Za jízdy usnula.“ To z kočáru již vystupoval Radovan a se Sylvií se vítal. „Je dobré, že tu máte ona nosítka, můžeme tak Vladanu bezpečně přenést do jedné z vašich proslulých pyramidek.“

„Již tam pro ni máme přichystané volné lůžko,“ informovala ho věcně. „U nás o vaši babičku bude dobře postaráno, nemusíte se zbytečně strachovat, Šárko,“ ubezpečovala dotyčnou.

Sylvie a její společnice tedy Vladanu z kočáru přemístily na nosítka a následně přenesly do jedné z pyramid, přičemž kladly neustále důraz na to, aby dané fotografie pevně svírala v dlaních, o což se starali Ludvík se Šárkou.

„Sem ji uložte,“ vyzvala Sylvie své pomocnice a hned poté, co Vladana zalehla na volné lůžko, si k ní přisedla, vzala si do rukou mapku lidského těla a začala po ní pomaličku přejíždět rukou.

„Ničeho se zbytečně neobávejte, Šárko, tady Sylvinka vaší babičku jen pročišťuje od zlých neduhů, není-liž pravdou?“

Jmenovaná se pousmála a pak Radovana, Ludvíka a Šárku vyzvala: „Vladana potřebuje odpočívat a proto jí dopřejme soukromí.“

„Ale bude v pořádku, že ano?“ pociťovala stále jisté obavy Šárka.

„To víte, že se tak nakonec stane,“ přitakal vlídně Radovan, a když viděl Ludvíka a Šárku takto pospolu, hnedle ho napadlo: „Nyní nejlépe uděláte, když si v soukromí popovídáte. Za těch pět roků si toho dozajista máte hodně co říci.“ Načež se s Annou, na její výslovné přání, odebral do vedlejší pyramidy na slavnost, jež se pořádala na Albertovu počest. „A až si vše vyříkáte, přijďte tam za námi. Budeme vám držet dvě volná místečka.“

„Děkujeme,“ vyjádřil s vděčností za sebe i za Šárku Ludvík.

Oba před pyramidou, v níž Sylvie zůstala s Vladanou, záhy osaměli. Zpočátku si jen hleděli do očí, než se Ludvík osmělil vyslovit: „Je to vážně již pět let, co jsme se viděli naposledy?“

Šárka neodpověděla, jen hlavou naznačila letmé souhlasné kývnutí.

„Máš nový účes. Kdy ses nechala ostříhat takto nakrátko?“ hledal Ludvík nová vhodná slova pro konverzaci.

„Asi tak před půlrokem,“ odvětila Šárka a jakoby provinile sklopila oči.

„To kvůli němu? Nebo na přání tvé babičky?“

Šárka opětovně souhlasně přitakala.

„A opravdu jsi ho milovala?“ vyptával se dále Ludvík.

„Sama nevím.“

„A věděla jsi, že je to sňatkový podvodník?“

„Ne,“ poznamenala stručně Šárka, pak se ale přeci jen více rozhovořila: „Vlastně jsem Jaroslava znala teprve krátce. Poznali jsme se na jednom z mochnických plesů, které má babička pořádala ve své vile. Od počátku se ke mně choval galantně a moji babičku si doslova svým přístupem získal. Nikdo z nás však neměl tušení, že je to ve skutečnosti někdo úplně jiný.“

Ludvík Šárce pozorně naslouchal. Zase po několika letech, jež mu přišly jako věčnost, mohl plně vnímat její hlas a ten mu stále lahodil. A to i přes ono nemilé, co se tu ze Šárčiných úst dozvídal.

„Tolik jsi mi scházela, ani nevíš jak moc,“ osmělil se Ludvík pokračovat v hovoru.

„Ty také,“ doznala se Šárka. „jenže když jsi pak přestal psát…“
„Já že ti přestal psát?“ A pak to Ludvíkovi opět došlo. „No ovšem, zase v tom sehrála roli tvá babička, začala ty dopisy před tebou schovávat.“
„Proč by to ale dělala?“

„Abys sis myslela, že jsem na tebe nadobro zanevřel,“ zareagoval Ludvík pohotově na Šárčin dotaz. „Jenže opak byl pravdou.“ A aniž by na to svoji vyvolenou předem upozornil, políbil ji na rty. „Tohle jsem si celou dobu přál udělat.“

A náhle se ozval potlesk.

„Tak se mi oba líbíte. Z celého srdce si přeji, aby vám tato znovuobjevená láska vydržela pokud možno nadosmrti.“
To se o slovo opět přihlásil Radovan.

„V naší slavící pyramidce je již po vás sháňka. Všichni se ptají po tom snovém páru.“

„Hned tam přijdeme,“ přislíbil za sebe i za Šárku Ludvík.

„A neměli bychom se napřed zajít podívat za mojí babičkou?“ zapochybovala přeci jenom Šárka.

„Nechme ji, ať si odpočine. Tady je v dobrých rukou,“ byl přesvědčen Ludvík.

Šárce to však přeci jen nedalo a byla odhodlána se za svojí babičkou stůj co stůj vypravit do pyramidy. Přišla právě včas, Vladana zrovna procitala ze svých mdlob. „Kde… kde to jsem?“ byla její první slova.

„V sídle Winsternského rodu řádu lebonských lidí.“

„Kde… kde že?“

Sylvie to Vladaně ochotně zopakovala.

„Ne, to… to snad ne.“

„Prodělala jste srdeční slabost, ale budete v pořádku,“ utěšovala Vladanu Sylvie. „Pro jistotu vás raději celou ještě jednou pročistím.“ Načež si do ruky vzala osvědčenou mapku lidského těla a začala po ní opětovně pomalu přejíždět rukou. „Cítíte něco?“

„Te… teplo.“

Sylvie se pousmála, přesně toto totiž chtěla od Vladany slyšet.

„A… a kde je má vnučka?“

„Tady jsem babičko,“ pospíchala k její lóži chvatně Šárka.

„Tak to sama vidíte, Vladano, vše se vyvíjí správným směrem,“ zastávala názor Sylvie. „Mohu vás tak oslovovat?“ chtěla se ujistit.

„A… ano,“ vydala ze sebe namáhavě Vladana.

Sylvie dala úsměvem najevo, že ji odpověď paní hraběnky uspokojila.

„A kde… kde jsou Jaroslav a Běta?“ zajímala se dál Vladana.

„Běta sem nejela, zůstala ve vašem sídle,“ řekla Sylvie.

„A… a Jaroslav? Kde… kde ten je?“

„Ten utekl neznámo kam,“ oznámila pro změnu Šárka.

„Zato k nám společně tady s vaší vnučkou zavítali Radovan a pan Ludvík.“
„Cože, Lu… Ludvík?“ vydralo se Vladaně podrážděně z úst.

„Toho vy zjevně nemáte asi příliš v oblibě, že je to tak?“ odtušila správně Sylvie. „Na mě ale rozhodně udělal dobrý dojem, jak se o vás láskyplně staral,“ připomněla honem, když Vladana znovu rozhořčeně otevírala ústa.

„On není vůbec tak zlý, jak sis po celá ta léta myslela,“ přidala se k Sylvii Šárka, „zato z Jaroslava se vyklubal sňatkový podvodník. A teď se skrývá neznámo kde.“

Záhy došlo na vzájemnou výměnu názorů mezi Vladanou a její vnučkou Šárkou.

„Proč jsi mi zatajila, že mi Ludvík po celých pět let ze zámoří posílal dopisy?“

„Prostě… prostě jsem nechtěla, abys… abys ses s ním opět setkala.“

„On ale není tak špatný, jak si možná myslíš.“
„Rozhodně… rozhodně se k tobě ale… ale nikdy nehodil.“

„Vždyť ho vlastně vůbec ani neznáš.“

„Znám… znám ho příliš dobře na… na to, abych… abych věděla, jaký… jaký je to nuzák.“

A dál už se Vladana v řečnění nedostala, neboť na ni opětovně dolehla únava.

„Pojďte Šárko, necháme vaši babičku odpočívat,“ pobídla ji Sylvie. „V této chvíli to tak bude nejlepší. Běžte za Ludvíkem na onu oslavu do vedlejší pyramidy.“

Šárce nezbývalo nežli poslechnout.

„Á, výborně, slečna Vladská k nám konečně dorazila! No tak, nestůjte přece ve dveřích, má milá a pojďte sem mezi nás,“ uvítal ji ve slavící pyramidě takto bodře Radovan a hned ji nasměrovával na volnou židli vedle Ludvíka. Všichni v ní přítomní pokynuli Šárce na pozdrav. „A tady toto je náš oslavenec, prosím, seznamte se.“

„Albert, těší mě.“

„Šárka Vladská.“

Oba jmenovaní si podali ruce.

„Tak to vy jste onou vnučkou paní hraběnky?“ vyzvídal hnedle dál Albert, z jeho strany to však nevyznělo nijak vlezle, jen se prostě, jako před ním Ludvík, snažil konverzovat.

„Ano.“

„A co že paní hraběnka nepřijela společně s vámi?“

„Je tu také, momentálně odpočívá ve vedlejší pyramidě.“

„Ach tak.“

Slavnostní veselí by mohlo pokračovat v poklidu nerušeně dále, nebýt příchodu jistého muže. Tomu bylo okolo padesáti let. Hnědé vlasy již dávno prověřovaly lysiny a brýle s obroučkou vypovídaly o jeho zhoršeném zraku. V žádném případě to však neznamenalo, že by mu vynechávala paměť.

„No to je mi ale náhodička, Šárka Vladská osobně,“ pronesl muž pohrdavě, jakmile dotyčnou mezi směsicí tváří bezpečně poznal.

„Dobrý den,“ pozdravila Šárka, nevyznělo to však příliš nadšeně, spíše obávaně.

„Kéž bych to samé mohl říci i já, vážená slečinko,“ vyslovil to příchozí značně nerudně.

„Je mi líto, co se vám kdysi přihodilo,“ pokusila se Šárka o omluvu, tím si však příliš nepomohla.

„Že je vám to z celého srdce líto? Ale jděte. Nejradši byste mě obě dvě viděly jako toho největšího ubožáka pod sluncem!“ přidal muž na důrazu.

„Jaké obě dvě? O kom to ten pán mluví?“

„To nic, Alberte, vše se zajisté urovná, užívejte si dál své narozeninové oslavy,“ pokusil se celou nemilou situaci nějak šetrně zachránit Radovan, ovšem ani on nakonec příliš nepochodil.

„Nic se neurovná, tahle nedávná křivda jen tak nepřebolí!“ zvyšoval muž nepřiměřeně hlas, čímž si vedle profesora biologie a Šárky již plně získal pozornost všech ostatních přísedících v pyramidě. „Vladana mi zničila život, Radovane!“

„Rozhodně jsem nezapomněl, Martine, co se vám přihodilo,“ připomenul dotyčnému důležitě. „A také nemíním nic z toho zlehčovat.“

Ano, oním nečekaným příchozím nebyl nikdo jiný nežli Martin Netřebický, onen muž, o němž se Radovan v kočáře zmiňoval Ludvíkovi.

„Jak vidím, opět jste se dal na podnikání, to je obdivuhodné, že jste se dokázal postavit na vlastní nohy,“ pokusil se následně povzbudivě uvést Radovan.

„Co prosím?“ přeslechl Martin, přes ono své rozrušení, co právě povídal, a tak mu to Radovan ochotně zopakoval. „To bych zrovna netvrdil, ta pražská firma, co pro ni rozvážím zboží, mi neplatí dvakrát dobře.“

Šárka se znovu zatvářila značně provinile, neboť na ni právě směřoval jeden z dalších Martinových výbojných pohledů.

Možná že by Radovan přeci jen dokázal ony spory nějak šetrně usměrnit, nebýt Albertovy následné ne zrovna šťastné připomínky: „Paní hraběnka je ale přítomná ve vedlejší pyramidě, takže pokud máte zájem…“

„Cože, Vladana Vladská je tady taky?!“ Martin Netřebický rázem plně ožil a v očích se mu nebezpečně zablesklo.

„Martine…“ Radovan byl hned na nohou a pokusil se jmenovaného zadržet, leč…
„Ne, pusťte mě!“

„Martine, tím nic…“
„Říkal jsem, abyste mě nechal na pokoji, Radovane!“

Martin se Radovanovi úspěšně vymanil z područí a již chvatně spěchal k pyramidě, v níž se Vladana momentálně zdržovala. Z ní právě vycházela Sylvie. „Přivezl jste nám zboží? To jste hodný. Složte ho prosím…“
„Kde je?!“

„Co prosím?“

„Kde je ta mrcha?!“

„O kom to vlastně…?!“

„Je tam?!“

„Je tam kdo…?“

„Vladana Vladská!“

„Ano, ale…“

„Pusťte mě za ní!“

„Promiňte, ale to nepůjde, Vladana…“

„Ale půjde, to víte, že to půjde!“

„No tak, Martine, zanechte…“
„Už ani krok, Radovane!“ pohrozil mu Martin HÓLEJENKOU. „A vy taky!“ obrátil ji hbitě zase na Sylvii. „Katalná Mochna mi možná vzala kus mého života, ale na její taje jsem rozhodně nezapomněl!“

„Toto nikam nevede, Martine, co se stalo, stalo se,“ snažil se dotyčného v jeho počínání znovu šetrně usměrnit Radovan, načež Sylvie se k němu ihned přidala, jakmile zjistila, o koho že se to jedná.

„Ta potvora mi zničila život a to mám nechat jen tak?!“ běsnil dál Martin.

To už se kolem shlukovaly davy zvědavců. Martin si to uvědomoval a na celé kolo začal vyřvávat: „NO ANO, JEN SE VŠICHNI PODÍVEJTE NA TOHO CHUDÁKA, KTERÉHO OŽEBRAČILA JEDNA HAMIŽNÁ BABA! JEN SE MU POSMÍVEJTE ZA TO, JAK TRAGICKY DOPADL! NO TAK DO TOHO, STREFUJTE SE DO MĚ NARÁŽKAMI A TÍM MĚ PONIŽTE JEŠTĚ VÍC!“

Jak Martin nepřiměřeně zvyšoval svůj hlas, neomaleně kolem sebe doslova šermoval i HÓLEJENKOU.

„NE, NEPŘIBLIŽUJTE SE KE MNĚ!“ pohrozil znovu Sylvii a pak ji naléhavě vyzval: „PŘIVEĎTE SEM VLADANU! HNED TEĎ!“

„Nuže dobrá,“ přislíbila nakonec Sylvie Martinovi, ve skutečnosti však jen získávala čas, aby ho v nestřežený okamžik obrala o jeho HÓLEJENKU. Martin však její záměr vypozoroval a než Sylvie proti němu stačila učinit výpadek, usměrnil ji hůlkou na zem.

„DÁL UŽ ANI KROK!“ zopakoval Martin výhružně Radovanovi.

„No tak, Martine, promluvme si o všem hezky v klidu a v soukromí,“ snažil se ho neúnavně stále přesvědčovat, když ten znovu nebezpečně začal mávat hůlkou.

A pak se stalo něco, co pro změnu nečekal Martin. HÓLEJENKA mu vypadla z ruky, ani pořádně nevěděl jak, a prudká rána do zad ho pohroužila k zemi, takže ho Sylviiny pomocnice záhy snadno mohly zpacifikovat.

„Ne, pusťte mě!“ bránil se Martin seč mohl, nebylo mu to však již nic platné.

„Prosím, odveďte pana Netřebického do mé kanceláře, dejte mu něco na uklidnění a počkejte tam na mě,“ požádala Sylvie své spolupracovnice, když se znovu postavila na nohy, a pak promluvila k osvoboditelce: „Děkuji vám, Evelíno.“

„Já… chtěla bych se vám omluvit za to, jak jsem se chovala.“

„Omluva se přijímá,“ opáčila Sylvie. „A vy ostatní se prosím navraťte nazpátek do svých pyramid.“

Amelie, Albert a další přihlížející Sylviinu požadavku nakonec vyhověli, jen Anna, Evelína a Radovan se k nim nepřipojili a následovali jmenovanou. Když společně dorazili do její kanceláře, našli v ní Martina ve značně zbědovaném stavu. Sice se už nečertil, avšak nezdál se být zcela zdráv. Dělaly se mu kruhy pod očima a namísto běsnění teď naříkal.

„No tak, Martine, vše špatné časem přebolí, uvidíte.“

„Ne, nepřebolí, Radovane, já vím že ne.“ oponoval mu Martin.

„Cožpak se vám opětovně nezadařilo? Postavil jste se na vlastní nohy, našel si novou práci…“
„Stejně mi mizerně platí a navíc… navíc mě to strašně zmáhá,“ stěžoval si Martin v plačkách.

Radovan chápavě pokýval hlavou a pak ho napadlo spásné: „Pokud vás vaše současná práce netěší, měl bych pro vás jeden rozumný návrh.“

„O co jde?“

„Pamatujete se ještě na Rudolfa Mantena?“

„Jak by ne, to je ten příjemný pán z Pasangerovy ulice.“

„No vidíte a právě Rudolf hledá někoho spolehlivého do své kavárničky Sanmantena na post číšníka. Měl byste zájem?“

Na Martinovi bylo znát, že o oné nabídce přeci jen začíná více přemýšlet. Popravdě řečeno proti Rudolfovi nikdy nic neměl, dobře se s ním znal a mnohokrát k němu do kavárny i zavítal na kus řeči. Avšak na druhou stranu mu Katalná Mochna připomínala jistá příkoří spojená právě s Vladanou Vladskou. „Nevím, jestli bych byl schopen fungovat ve městě, které mi tolik ublížilo,“ vyslovil nakonec značně obávaně a jen stěží potlačoval slzy.

„A kdyby se vám paní hraběnka veřejně omluvila a případně vás i odškodnila…“

„Ta? Ta určitě,“ odsekl Martin Evelíně.

„Já si každopádně myslím,“ připomněl se znovu Radovan, „že byste pobyt u nás v Katalné Mochně měl zvážit, Martine. Rudolf může to místo pak nabídnout někomu jinému a to by již na nějaké změny bylo pozdě.“

„Sám nevím, Katalná Mochna mi tolik ublížila,“ drmolil si Martin teď spíše sám pro sebe.

„Nevadí, já přeci jen dám Rudolfovi vědět, že o post číšníka v jeho kavárně máte zájem, tak ať ještě s výběrem případných kandidátů vyčká,“ přislíbil Radovan.

„No tak dobrá,“ dal Martin najevo přeci jen souhlas, i když to vyznělo značně nejistě. „Už musím zase jet dál, mám zpoždění.“

„Nevím, zdali je zrovna toto dobrý nápad,“ dělala si Sylvie o Martina starosti a to oprávněně, když tomu náhle zazvonil mobil a on byl nucen hovor chtě nechtě přijmout. Nenesl se v příliš přátelském duchu.

„Ano… jistě samozřejmě… hned tam budu,“ zněly Martinovy odpovědi. Opravdu se zdál být značně vyčerpaný.

„Vážně byste, Martine, měl uvažovat o změně místa. Tohle pendlování mezi městy vás ničí,“ domlouvala mu Sylvie.

„Když to jinak nejde,“ vymlouval se.

„Ale právě že jde,“ ujišťoval Martina dobrosrdečně Radovan. „Než dnešním dnem nadobro opustíte naše město, zastavte se za Rudolfem,“ radil mu.

„A já vás na cestu posílím, ať ji hravě zvládnete,“ nabídla se sama od sebe Evelína a doslova Martinovi vnutila totožnou fotografii, kterou v dlaních byla nucena předtím svírat Vladana Vladská.

„Pojďte, Martine, pomůžeme vám složit zboží, ať můžete zase nerušeně pokračovat dál v cestě,“ pobídla ho k chůzi Sylvie a společně s Annou, Evelínou a Radovanem se vydala ven ze své kanceláře na venkovní prostranství, kde měl zaparkovanou dodávku.

6. Pokus o připomenutí a pokud možno i napravení starých a současných křivd – jak oněch lidských, tak i těch, jenž měl na svědomí sám nevyzpytatelný osud

A zase to byl dusot kopyt, co se rozléhalo okolní mochnickou krajinou. Koně opět kočíroval Svatopluk a v kupé seděli Ludvík a Radovan. Venku panovalo pravé letní počasí a tudíž by byl hřích toto odpoledne nevyužít k venkovním procházkám či právě k projížďkám.

„To nám zdejší Oborověnka vykvétá pěkně do krásy, co říkáte, Ludvíku?“ začal s jmenovaným jako první konverzovat Radovan.

„Ano, to máte pravdu, pane profesore,“ přitakal souhlasně.

„Kdypak to bylo naposledy, co jste se tu procházel?“ vyzvídal Radovan.

„Před oněmi pěti lety, než jsem narukoval,“ vypověděl Ludvík.

„A myslíte si, že těch pět roků bylo využito plnohodnotně?“ zajímal se dál Radovan.

Ludvík se nad následující otázkou více zamyslel. Co za těch pět let vlastně prožil? V podstatě jen strádal a neužíval si života, tak jak by uznal za vhodné. Přišel o svého někdejšího nejlepšího přítele a se Šárkou komunikoval pouze skrze dopisy, přičemž dotyčná s ním nakonec ukončila spojení tím, že sama od sebe přestala psát. Nebo to snad bylo z vůle samotné paní hraběnky?
„Tak to sám vidíte, mladíku, nebylo tedy daleko rozumnější přímo požádat Vladanu, aby vám Šárku dala za ženu již před oněmi pěti lety? Ušetřil byste si tím tak plno starostí.“

„Já vím, avšak paní hraběnka byla neoblomná a já…“

„A vy sám sobě jste si namluvil, že jí v přání vyhovíte, nastoupíte do armády a tím si svojí vyvolenou takzvaně vybojujete,“ dokončil za Ludvíka Radovan a chápavě přitom pokýval hlavou.

„Já vím že to všechno zní paradoxně, ale je to přesně tak, jak to teď říkáte,“ přisvědčil Ludvík. „Prostě jsem chtěl paní hraběnce dokázat, že si její vnučku zasloužím…“

„A tak jste jí vyhověl. Velice netradiční krok,“ doplnil Ludvíka Radovan. „Ovšem musím vás předem poinformovat, že jste rozhodně nebyl prvním, s kým Vladana Vladská takto manipulovala.“

„Co prosím?“ podivil se této informaci náhle Ludvík.

„Ano, je to skutečně tak.“ A Radovan mu začal líčit: „Nebohému Martinu Netřebickému Vladana přislíbila spoluúčast na jeho obchodu, nakonec ho však obrala o veškerou finanční hotovost. Soudil se s ní, avšak nakonec prohrál, neboť si najala ty nejlepší možné právníky. A kdo na ni rovněž nevzpomíná rád, je Lubomír Větvička.“

„A co tomu se přihodilo neblahého ze strany paní hraběnky?“ dychtil doslova po odpovědi Ludvík. To co se tu z Radovanových úst dozvídal, ho nesmírně šokovalo.

„Nu, povídá se, že rozvrátila Lubomírovi manželství, tím, že mu prokázala nevěru. To víte, onehdy z toho bylo velké pozdvižení a dokonce o tom psaly i místní mochnické noviny. Lubomír se coby ředitel divadla jinak těšil dobré pověsti, leč ona nevěra mu značně přitížila.“

Ludvík nyní nenacházel slov. Že by až tak podlá Vladana Vladská ve skutečnosti mohla být?
„Ano mladíku, začít si něco s naší paní hraběnkou, to není jen tak,“ pokýval znovu vážně hlavou Radovan.

„Proč tohle všechno ale dělá?“ nechápal Ludvík.

„Prostě se ráda baví na účet druhých a zastává názor, že je neporazitelná. Ovšem i taková zdatná manipulátorka má své slabiny a já doufám, že právě ty nám poslouží k tomu, aby se štěstí přiklonilo na naši stranu.“

Ludvík poté, co vyslechl Radovanův výklad, vůbec netušil, jak by se takový člověk, jakým byla Vladana Vladská, dal obměkčit. Tajně však stále věřil tomu, že dotyčnou Radovan dokáže přimět k nemožnému – že konečně získá svoji vyvolenou, tedy Šárku.

„A nyní se na moment přestaňme zabývat vážnými tématy a společně se kochejme skvosty mochnických lesů a přilehlých krajin.“

Ludvík Radovana nakonec poslechl a již se ho na nic ohledně Vladany Vladské neptal.

Netrvalo to dlouho a kočár zastavil před honosným sídlem.

„Nuže, jsme na místě,“ uvedl Radovan, načež na Ludvíka povzbudivě zamrkal, když z kočáru oba vystoupili. „A vy Svatopluku tady na nás laskavě počkejte,“ obrátil svoji pozornost ke kočímu.

„Jak si přejete Radovane.“

„Připraven Ludvíku?“ zeptal se jmenovaného následně Radovan a když ten dal najevo souhlas, vyslovil: „Tak tedy zazvoníme a zkusíme štěstí.“

„Kdo je tam, prosím?“ ozvalo se následně z bedýnky.

„Tady Radovan Litevský, Bětulinko, rád bych hovořil s paní hraběnkou,“ oznámil do ní jmenovaný přívětivě.

„Dobrý den, pane profesore. Nevím ale jestli vás paní hraběnka přijme, momentálně tu totiž má návštěvu.“

„Nezdržím ji dlouho, slibuji,“ přemlouval Bětu Radovan.

Na moment zavládlo ticho a poté dotyčná řekla: „Tak chvilenku vydržte, pane profesore, zkusím se paní hraběnky zeptat.“

„Myslím že to nebude třeba, Bětko, opravdu paní hraběnku nemíním vyrušovat. Mám pro ni však cosi důležitého, co nepočká,“ oznámil pohotově do bedýnky Radovan.

„Tak dobrá,“ rozhodla se nakonec přání dotyčného přeci jenom Běta vyhovět.

„Myslíte že to byl moudrý nápad, pane profesore? Ta služebná se necítila být zrovna dvakrát jistá. Navíc, když jsem se tu stavoval včera, tak na mě byli puštěni psi. Nerad bych proto dnes zažil něco podobného,“ začal o všem opětovně pochybovat Ludvík.

„Nemějte zbytečné obavy, drahý příteli, uvidíte, že vše proběhne bez sebemenších zádrhelů,“ ubezpečoval ho Radovan.

Zdálo se však, že se přeci jen dovnitř oba dostanou, aniž by je přitom pronásledovaly ostré psí špičáky, to když Radovan a Ludvík spatřili, jak k nim míří drobná štíhlá postava.

„Děkuji, že jste mé prosbě vyhověla, Bětko. Opravdu paní hraběnku nemáme v plánu dlouho zdržet.“

Leč nakonec i služebná začala pociťovat obavy, to když si po profesorově boku povšimla Ludvíka a ihned se jí vybavilo, co po jeho příchodu včera následovalo.

„Tento muž je mým společníkem. Proto bych byl tuze rád, kdyby mohl k paní hraběnce zajít společně se mnou.“

„Nevím jestli se to hodí, pane profesore,“ zaváhala služebná, když znovu pohlédla na známou tvář, k níž Vladana Vladská zrovna nechovala dvakrát velkou přízeň.

„Za svého přítele ručím a trvám na tom, aby byl vpuštěn na pozemek paní hraběnky společně se mnou.“

Na služebné bylo stále znát, že váhá. Ludvík nepochyboval o tom, že se obává případné pomsty ze strany Vladany, pokud by Radovanovu přání vyhověla.

„No tak, Bětko, něco jste mi z minula dlužna a já bych si nyní onen dluh rád vybral.“
„Tak dobrá,“ přistoupila služebná nakonec na Radovanův požadavek a on a Ludvík tak mohli vejít do honosné zahrady.

Radovanovy kroky však překvapivě nevedly do vily, nýbrž k labyrintu sestávajícího z živého plotu. „Je velice smutné, když pro mnohé tak významný mochnický poklad chátrá,“ poznamenal, načež si hodlal labyrint prohlédnouti i zevnitř a tak do něj okamžitě vešel.

„Paní hraběnce činí nemalé potíže vyrovnat se se zdejšími návyky,“ připomněla se sama od sebe Běta. Záhy však hořce zalitovala, že něco takového vůbec vyslovila nahlas.

„O tom by se dalo polemizovat.“

Nástup Vladany Vladské byl opět zcela neočekávaný.

„Co tu ještě pohledáváte? Copak vám to včerejší představení nestačilo? Koukejte se odtud rychle klidit, nebo na vás znovu pošlu své psy!“

„Prosím, paní hraběnko, ještě jednou mě vyslechněte…“
„S vámi se nemám už o čem bavit, mladíku!“ hartusila Vladana. „A vy Běto,“ věnovala zase pozornost služebné, „se běžte věnovat mému hostovi. A mějte na paměti, že si to s vámi ještě vyřídím.“

„Snad by nemuselo býti tak zle.“ To z labyrintu konečně vyšel Radovan. Na rozdíl od paní hraběnky to vyslovil zcela klidně a vyrovnaně.

Vladana jako by náhle ztratila řeč, jakmile ho spatřila.

„Bětku obviňujete neprávem, Vladano, nikoliv ona nýbrž já jsem ji přemluvil, aby nás vpustila na váš pozemek. Proto by nebylo namístě, abyste ji jakkoliv trestala.“

Vladana nadále na Radovana užasle hleděla. „Proč jste přišel?“ osmělila se nakonec přeci jen zeptat.

„Rád bych s vámi probral jistou záležitost ohledně včerejška,“ vysvětloval Radovan.

„K tomu já už nemám co říci!“ odpověděla nakonec přeci jen rázně Vladana.

„Myslím, že máte.“

Ludvík se zájmem pohlédl na to, co nyní třímala Radovanova pravá ruka a s překvapením zjistil, že mu je to velice povědomé. Také Vladana se nyní zatvářila značně rozpačitě.

„Zajisté dobře poznáváte, co je toto, a proto bych byl nesmírně rád, kdyby se podobná situace již neopakovala. Není pěkné, když se hostům vyhrožuje. Nu jen se na to podívejte pěkně zblízka.“

Vladana si od Radovana váhavě převzala lahev se vzkazem. „Co tím chcete jako naznačit?“ zeptala se následně téměř dotčeně.

„Však vy to moc dobře víte, Vladano. Vaše písmo je pro hosty Katalné Mochny možná neznámé, zato mne coby rodákovi okamžitě přišlo hnedle povědomé,“ pravil stále tím neměnným klidným hlasem Radovan.

„Ano? A komu podle vás náleží?“ zeptala se ho Vladana, přičemž se snažila, aby to vyznělo co možná nejvíce lhostejně.

„Vy sama to přece moc dobře víte,“ neměnil na své výpovědi nic zásadního Radovan. „Máte to vůbec zapotřebí, Vladano? Co si pak hosté o našem městě pomyslí, když jim je z vaší strany vyhrožováno a to dosti nešťastným způsobem.“

Dotyčná s odpovědí tentokrát nepospíchala. Pečlivě vážila slova. „Jak si dovolujete z něčeho takového obviňovat právě přímo mě?“ pokusila se pronést nazlobeně.

„Ale no tak, Vladano, oba přece víme, jak to ve skutečnosti bylo. Tudíž nemá cenu jakkoliv zapírat pravdu,“ prohlásil opětovně klidně Radovan.

„Kdo tu zapírá pravdu?“

Ludvík náhle zpozorněl a srdce se mu naráz rozbušilo. Ten hlas zaslechl po bůhvíjak dlouhé době. Nenáležel nikomu jinému nežli Šárce. Ihned ji poznal, přestože její dlouhé plavé vlasy vzaly za své a měla je podstatně kratší a obarvené na hnědo. Pronikavé zelené oči a hlas však u ní nedoznaly pražádných podstatných změn a byly to právě tyto dvě kombinace, co hýbaly s Ludvíkovými emocemi. Zakrátko je ovšem do značné míry podráždil příchod druhé osoby, jíž byl zhruba pětadvacetiletý muž s kudrnatými hnědými vlasy hozený do gala. Nebylo pochyb o tom, že je to Šárčin nápadník. Jakmile totiž vyběhl z vily ven na zahradu, tak jmenované ruku ovinul kolem pasu.

„Něco v nepořádku, paní hraběnko? Mám nějak zasáhnout?“

„Á, pan Jaroslav Nedomanský, jestli mne paměť neklame!“ složil dotyčnému málem hlubokou poklonu Radovan. „Jinak to známý svůdce žen, vášnivý hráč pokeru a především sňatkový podvodník, co se neštítí vlivné a zámožné zbohatlice obírat o jejich mění.“

„Cože to…?! Co si to dovolujete, vy jeden…?!“

„Znalče lidských duší, měl jste snad původně na mysli, není-liž pravdou? I když s největší pravděpodobností jste mě spíše chtěl nazvati barbarem, pokrytcem či jinou hanlivkou, jež mě měla urazit,“ doplnil za Jaroslava Radovan.

„Slyšíte to paní hraběnko? Tento muž si sem bez dovolení přijde a hned druhé uráží. Žádám, aby byl odtud vyveden!“ postěžoval si okamžitě Jaroslav.

„Ve vašem případě bych spíše zvažoval svůj vlastní odchod, drahý příteli,“ mínil Radovan. „Prosím, Vladano, zde mám patřičné informace, jež by vás mohly zajímat.“ A předal dotyčné jisté novinové výstřižky. „Sem jestli byste se laskavě podívala,“ nasměrovával paní hraběnku.

Jmenovaná, k nelibosti Jaroslava Nedomanského, pohlédla na jakýsi novinový článek, v němž se žena jménem Klaudie Tichá zpovídala z toho, jak naletěla jistému Kryšpínu Lhotskému, který ji krátce po svatbě opustil a obral o veškeré úspory.

„Vidíte tu nápadnou podobnost, Vladano? Když si odmyslíte ty brýle a knír, dostanete reálnou podobu muže, co vypadá přesně jako zde přítomný Jaroslav Nedomanský.“

„Cože?! Vy jeden starý páprdo…!“

„Ne, ne, mladíku, tento novinový výstřižek, když dovolíte, si laskavě ponechám u sebe,“ stačil ho Radovan zavčas Vladaně vzít a skrýt tak před Jaroslavovou napřaženou rukou. „Na vašem místě bych ale urychleně začal zpytovat své černé svědomí, mladíku.“

„Tenhle člověk je blázen! Nevěřte mu ani slovo, paní hraběnko!“ začal na celé kolo vykřikovat Jaroslav.

„Je to pravda?“ přihlásila se o slovo nečekaně Šárka, která až doposud v konverzaci vyčkávala.

„Ale co tě nemá… prosím tebe… jasně že není!“ opáčil podrážděně Jaroslav.

„O tom já osobně silně pochybuji, mladíku,“ prohlásil neměnným laskavým tónem Radovan. „Ona Klaudie Tichá rozhodně nebyla jedinou, kdo si na vás stěžoval. Taková Růžena Černá či Jolana Vondráčková k tématu sňatkového podvodníka rovněž měly co říci.“

„Cože?!“ zopakoval navztekaně Jaroslav. „Dejte to sem!“ Načež Radovanovi, tentokrát již úspěšně, z ruky vytrhl novinový článek a pak jej roztrhal na kusy. „A máte po senzaci,“ ušklíbl se vítězoslavně.

„Škoda těch novin, nu co se dá dělat, naštěstí mám doma uloženy ještě jedny, takže nebude zase tak veliký problém je předat místnímu policejnímu okrsku,“ přešel to bez náznaku nevole Radovan.

Jaroslavu Nedomanskému zmizel z tváře posměšný úšklebek. Již neudržel nervy na uzdě a po Radovanovi vystartoval, ten však byl pohotovější a HÓLEJENKOU mu uštědřil jednu menší lekci. „Vy jeden dědku prašivá, co si to dovolujete?!“

„Jen to, co uznám za vhodné, mladíku,“ odvětil v naprostém klidu Radovan.

„Je to starý pomatenec!“ sípěl ze země Jaroslav. „Vidíte, paní hraběnko, co mi udělal?! Tak řekněte mu přece něco!“

Vladana by přání hosta zajisté velmi ochotně vyhověla, to by ji však již dobrou minutu nesměla zmáhat náhlá nevolnost. Nyní už nebyla schopná ani sama stát, jak se jí podlamovaly nohy, takže jí Běta musela pomoci zasednout na zahradní židli. „Vodu, prosím… doneste mi sklenici vody,“ chrčela.

„Hned to bude paní hraběnko,“ A Běta se dlouho nerozmýšlela a pospíchala do vily.

„Vidíte, co jste svým nevybíravým chováním způsobil, mladíku?“

„Já?! JÁ?!“ čertil se dál na Radovana Jaroslav, přičemž konečně vstal. „To vy… to vy si tu na druhé neprávem otevíráte hubu!“ Proti Radovanovi si však tentokrát již nic nedovolil podniknout, neboť ten měl HÓJENKU stále pohotově připravenou k novému výpadku.

„Myslím, že bude nejrozumnější, když odejdete.“ To se o slovo znovu přihlásila Běta a to poté, co se vrátila se sklenicí vody.

„To je ale nehoráznost!“ rozčílil se nanovo Jaroslav, když mu došlo, že tím dotyčným Běta nemyslela Radovana nýbrž jeho.

„No tak, mladíku, neslyšel jste Bětku? Nebo by vám bylo milejší, aby vás z tohoto pozemku odvedla v poutech přímo policie?“

Radovanův nový pádný argument tentokrát zafungoval na sto procent, neboť se Jaroslav vydal úprkem k vratům a byl tentam. Tím ovšem krušné chvíle nekončily. Vladana na tom, zdálo se, byla pořád špatně a ona sklenice vody, o níž požádala, jí očividně příliš nepomohla.

„Babičko, co je ti? Babičko!“ bědovala Šárka, přičemž to, že neznámo kam zmizel její nápadník, ani pořádně nezaregistrovala.

„Měli bychom zavolat doktora,“ navrhla první rozumný krok Běta.

„Než sem dorazí, může být pozdě,“ oponoval Radovan. „Ze všeho nejrozumnější bude, když vaši babičku, Šárko, dopravíme k Winsternskému rodu řádu lebonských lidí. Ti se již o ni dobře postarají.“

„Ale to je pěšky daleko a než se tam dostaneme…“
„Náhodou tu před vilou stojí kočár. Svatopluk zajisté bude tak laskav a všechny nás tam urychleně zaveze,“ přispěchal s pohotovou odpovědí Radovan.

„Ale ti lidé tam… nejsou to náhodou….“
„Podivíni?“ odtušil Radovan, co Šárka s největší pravděpodobností hodlala říci. „Nikoliv, Šárinko, Winsternský rod řádu lebonských lidí svým pacientům výhradně od neduhů odpomáhá.“

„Tak dobrá,“ souhlasila nakonec Šárka, když se stav její babičky nelepšil.

Svatopluk byl rázem na nohou, jakmile zpozoroval, kdo se to k jeho kočáru blíží. „Radovane, co to je s paní hraběnkou?“ zajímalo ho, když spatřil, jak Ludvík se Šárkou a Bětou Vladanu podpírají a dolehlo k němu chrčivé: „Ne, já nikam nechci… ne.“

„Menší nevolnost, pro jistotu ji chceme dopravit do lebonského sídla. Kdybyste byl tak laskav…“

Svatopluk neváhal ani chvíli a pomohl Vladaně do kočáru. Poté do něho ještě spěšně nastoupili Šárka, Radovan a Ludvík. Běta měla přikázáno zůstat ve vile.

„Ne, já nechci do ne… nemocnice…“

„Neboj, babičko, to bude zase dobré,“ chlácholila ji vnučka.

„Jsme všichni?“ A když se o tom Radovan ujistil, tak Svatopluk zapřáhl koně a ti se vydali na cestu.

Dlouhou chvíli neměly ani Apolena s Justýnou. První jmenovaná se ukázala býti všestrannou hostitelkou. A tak se Apolena od ní dozvěděla, jak si svépomocí již v devadesátých letech doslova od základů vypiplala svůj útulek pro zvířata a kolik toho v něm již zažila. Justýna zavzpomínala na Emu Chardovou, svoji nejlepší kamarádku a na příhodu s psíkem Pajdoškem, o kterého na střídačku pečovali pánové Slavomír Krominíček a Ledomír Lžička. Apolenu opět zaujala ta nezvyklá jména, načež Justýna poznamenala, že to už ke zdejším mochnickým obyvatelům odpradávna tak nějak patří. A pak Apoleně navrhla tykání.

„Takže se tedy nakonec vážně vydáme na mýtinu Svatého Andreje? Nerozmyslíš si to přeci jenom?“ zeptala se v mírných obavách Apolena Justýny.

„Vím že mě od té cesty Radovan odrazoval, já však chci těm třem němým tvářičkám vystrojit pohřeb jak se sluší a patří,“ stála si za svým Justýna.

„Takže nebudeš dbát jeho výzvy, že se ten střelec může vrátit?“ obávala se nadcházející výpravy do hloubi oborověnkového lesa trochu Apolena.

„Ne. Radovan je tady u nás v Katalné Mochně sice považován za velice uznávanou personu pro svá moudra a názory, jež mají svoji váhu, já si však přesto neodpustím nabídnout těm třem srnkám důstojný odchod,“ trvala si na svém neoblomně Justýna. „Jestli chceš, můžeš tu na mě počkat.“

„Ne, ráda půjdu s tebou,“ odpověděla obratem Apolena. Tajně totiž doufala, že se od Justýny dozví nějaké další pikantnosti o Katalné Mochně a zejména pak o uskupení Devíti Sluncí, jehož byla členkou. A toto se Apoleně záhy vyplnilo a to poté, co se společně s Justýnou vydala směrem k oné mýtině s potřebným vybavením na vystrojení řádného pohřbu.

„K uskupení Devíti sluncí,“ začala s vyprávěním Justýna, „poprvé došlo zhruba před třemi lety v POLOMCE. Tak se nazývá jedno z mochnických míst místní avantgardy v Letomonském parku, které oplývá magií v podobě pohyblivých graffitových obrázků a kde se scházejí rozmanití lidé s uměleckým nadáním. A tam jsem se poprvé setkala s Janem, Vítkem, Evou, Jitkou, Pavlou, Jirkou, a Naďou, přičemž s Emou jsem se znala již z dřívějška. Každý z nás oplývá jistou dovedností. Ema vyniká prací s lidskými dušemi, Jan ovládá bravurně hru na sedm hudebních nástrojů, Vítek staví z krabiček od sirek úchvatné stavby jako jsou města či lodě, Eva dokáže vyprávět a sepisovat úchvatné příběhy, Jitka plete věnce a košíky prakticky z čehokoliv, Pavla umí pomocí doteků léčit rozmanité lidské neduhy, Jirka je horolezec, co zdolává levou zadní hory a pohoří a Naďa svým umem ovládá tajemství malby a hlíny, z níž tvaruje ty nejúžasnější možné stavby.“

„Tak ta bude mému srdci asi nejblíže,“ usoudila Apolena.

Justýna se dobrácky zakabonila.

„A čím se zabýváš ty?“

„Já znám tajemství zdejších mochnických tvorů a umím je obstojně vyvolávat,“ svěřila se Apoleně Justýna a rozpovídala se o svjestusjenkách a vjedjostensjenkách.

„S těmi nás Radovan již stačil seznámit,“ přitakala souhlasně Apolena.

„Však jsem jejich oživování také pochytila přímo od něho,“ oznámila povzneseně Justýna. „Ale abych to dopověděla. Svatý Andrej je svým způsobem vnímán jako posvátnost. Legenda praví, že kdo na mýtině, nesoucí jeho jméno, stane, tomu se dostane náležité ochrany. Dané místo tedy vyhledávají především ti, co mají jisté zdravotní či psychické obtíže a jdou si tam pro duchovní podporu. I v tomto případě však platí něco za něco, takže dle pověsti náleží ona ochrana pouze tomu, kdo sám oplývá nějakým vlastním umem a na oné mýtině se s tím svěří soše, která tam za oním účelem stojí již dobrých pět set let. A pokud ho vyslyší, dostane se mu od ní náležité pocty.“

„Což vy coby uskupení Devíti sluncí splňujete.“

„Ano,“ přikývla Justýna. „Svatý Andrej se tak stává místem poutníků, co znají onu legendu, o které jsem ti nyní vyprávěla. Navzdory názvu se tam my ale scházíme spíše v podvečer, kdy tam nebývá tak moc rušno, a prezentujeme oné sošce své dovednosti, přičemž se v nich navzájem snažíme zdokonalit.

„A ty už dokážeš obstojně v umu někoho z vaší skupiny napodobit?“

„Přiznám se, že z krabiček od sirek jsem složila jednu menší plachetnici, avšak s tím horolezectvím mám pořád jisté problémy,“ přiznala bez přetvářky Apoleně Justýna.

„A název Devíti sluncí, ten je zajisté odvozen od počtu členů?“ zauvažovala zcela logicky Apolena.

„Přesně tak,“ přitakala znovu souhlasně Justýna. „A ono slunce se pro naše uskupení stává jistým symbolem naděje ve významu, že každý nový den začíná, když vyjdou právě sluneční paprsky.“

„Velmi výstižně řečeno,“ ocenila Justýnino líčení Apolena.

Postupně spěly do hloubi oborověnkového lesa a i nadále spolu konverzovaly. Apolena se rozpovídala o svém nelehkém vztahu s otčímem a Justýna jí na oplátku pověděla o trablech, jež zažila se svými rodiči.

„No jo, někdy ten život zkrátka není jednoduchý,“ zakončila Justýna povídání na téma „má rodina“.

Čím blíže obě dívky byly mýtině Svatého Andreje, o to více na sobě Justýna dávala znát nervozitu. Ta se značně navýšila poté, co natrefily na zaparkovaný vůz značky Škoda.

„Až se mi ta hyena dostane do rukou, zpřerážím jí všechny hnáty!“ zanadávala si Justýna pěkně zostra nahlas, když s Apolenou dospěly k oněm třem mrtvým srnkám. Ani té se opětovný pohled na tři mrtvá tělíčka nezamlouval, nicméně než se vůbec stačila Justýny zeptat, zdali se tedy do onoho pohřbívání hned pustí, dolehla k nim hádka. Na mýtině Svatého Andreje totiž tou dobou bylo až nějak nezvykle živo.

„…naprostý nesmysl! Jedeme sem až z Prahy a na co tady nakonec narazíme?! Na nějakou prachobyčejnou sochu!“

„Mýlíš se Karle, dle legendy má zázračnou moc, stačí když…“

„Co stačí?! Že se udělá čáry máry fuk a dostaví se vysněný zázrak?! Nechtěj mě rozesmát, Alžběto!“

„No tak, Karle, nekřič, ty přece ovládáš…“

„Co ovládám?! Řekni mi co ovládám?!“

„No přece šachy. A když to téhle soše názorně předvedeš…“

„Cože?! Ty ses dočista pomátla! Já mám nějaké přitroublé soše něco dokazovat?! Máš mě snad za blázna?!“

„Jistě že nemám, jen to tak praví ona legenda…“

„Tak legenda říkáš?! To je tedy pěkně uhozené na hlavu!“

„Tak to přece zkus. Za zkoušku nic nedáš…“

„A teď už toho vážně mám dost! Pavle, jdeme odtud pryč!“
„Ne, Pavel tady musí zůstat!“

„To tak, ještě z něho dělej blázna! Pavle, odcházíme!“

„Ne!“

„Pusť ho! Tak sakra nech toho kluka na pokoji!“

„Ne, nenechám!“

Apolenu s Justýnou ta nečekaná hádka dost zaskočila. A než si obě dvě stačily vyměnit dojmy, už si to k nim z nedaleké mýtiny rázně šinul asi tak čtyřicetiletý tmavovlasý vousáč, který v náručí nesl zhruba sedmiletého neduživého chlapce. Když zmerčil Apolenu a Justýnu, jak tam postávají u mrtvých srnek, na moment se zastavil a posléze nevěřícně zakroutil hlavou. Pak se znovu dal do chůze a chvátal k onomu zaparkovanému vozu.

„Asi nás také považoval za podivínky,“ mínila Apolena, když si ten mužův pohled plný nevraživosti ještě jednou připomněla.

Justýna ji nyní vnímala pouze napůl, neboť k ní dolehl teskný pláč. Ponoukala tedy Apolenu, aby obě dvě zanechaly příprav na pohřeb srnek a vydaly se na mýtinu Svatého Andreje. Tam se jim naskytl ne zrovna moc hezký pohled na zhruba třicetiletou naříkající ženu.

„Jste v pořádku? Můžeme vám nějak pomoci?“ odhodlala se truchlící oslovit jako první z děvčat Justýna.

Žena však plakala dál a nebyla schopná jediného kloudného slova.

„No tak, to bude zase dobré. Povězte mi, co vás trápí,“ nevzdávala Justýna své dobrosrdečné snažení a k ženě poklekla.

„Náš Pa… Pavel. Asi… asi nám umře. Dok… doktoři ne… nevědí, co… co mu je. Jsme… jsme naprosto bez… bezradní,“ pronesla v plačkách nakonec přeci jen žena.

„A zkusila jste kontaktovat Winsternský rod řádu lebonských lidí?“ napadlo Justýnu ihned spásné řešení.

„Ne,“ odvětila vzlykavě žena.

„No tak vidíte, tento náš zdejší Řád by vám určitě pomohl, tím jsem si naprosto jistá. Pokud máte zájem, mohla bych se u něj za vašeho syna přimluvit,“ nevzdávala Justýna své snažení. „Stála byste o to?“

„A… ano. Pro… pro svého sy… syna zku… zkusím cokoliv.“

„Výtečně. Všimla jsem si, že tu máte auto. Váš pan manžel by nás tam mohl zavést,“ přišla Justýna s dalším návrhem. Sice měla pro toto odpoledne připravený jiný program, když však viděla, jak si osud nemile pohrává s druhými, byla kvůli tomu klidně ochotná přehodnotit svoje dosavadní plány.

„Tak do… dobrá,“ souhlasila nakonec žena.

„Tak pojďte, půjdeme za vaším panem mužem a synem,“ pobídla ji Justýna.

„A co uděláme s těmi mrtvými srnkami?“ ozvala se opatrně Apolena, záhy však svých slov zalitovala.

„Co… cože, ta… tady někde po… poblíž leží nějaké mrt… mrtvoly?“

„Počkejte tady,“ vyzvala ženu a Apolenu Justýna a sama se vydala k místu, kde se srnky nacházely. Zabalila je do dek a poté zaházela větvemi. „Tak a můžeme vyrazit,“ oznámila, když se navrátila za oběma na mýtinu.

Toto ovšem nebyl zdaleka jediný problém, který musely Justýna a Apolena překonávat.

„Co to má jako znamenat?!“ vyjel takto zhurta na tři příchozí muž.

„Coby? Rozhodly jsme se vám zachránit syna!“ odpověděla mu stejně uštěpačně Justýna.

„No tak, Karle, copak sám nechceš, aby se Pavel uzdravil?“ připomněla svému muži manželka, neboť ten se opět začal chovat značně neurvale.

„Rozhodně uděláte lépe, když na nás přestanete křičet. Já a tady Apolena se vám snažíme jen vyjít vstříc,“ pokusila se Justýna muže obměkčit.

„No tak, Karle, tyto dívky to s naším Pavlem myslí dobře,“ přemlouvala ho i jeho manželka. Na něm bylo znát, jak o všem začíná horlivě přemýšlet. Ze ztrápeného výrazu ve tváři se dalo vyčíst, že i on by svému synovi velice rád byl nějak nápomocen. To ostatně správně vypozorovala Apolena, neboť pravila: „I na vás je vidět, že byste pro svého syna udělal cokoliv, jen aby byl zdráv. Tady Justýna je místní mochnickou rodačkou a Winsternský rod řádu lebonských lidí zajisté zná natolik dobře, že se mu dá plně důvěřovat.“

„Tak to sám slyšíš, Karle,“ přidala se k ní i jeho manželka. „Ten Řád o kterém tady děvčata hovoří, by mu mohl zachránit život. Copak nechceš, aby se náš Pavel zase smál?“

„Ale to víš, že chci, Alžběto,“ zahořekoval pro změnu nyní její manžel, načež i on měl co dělat, aby se nerozplakal. Nakonec Justýně a Apoleně přeci jen svitla naděje, když se zeptal: „Je to odtud k tomu Řádu daleko?“

„Autem jsme tam za chviličku, zhruba za patnáct minut,“ prohlásila Justýna.

„No dobrá, tak si tedy nastupte,“ rozhodl se muž Apoleně a Justýně vyhovět. Napjatá atmosféra rázem o něco polevila.

 

5. Krása a pozitiva pramenící z jedné z letních ozdravných procházek a ze strany těch, jimž na druhých tuze záleží, narušena náhlou a do jisté míry neočekávanou tragédií

Nad oborověnkovým lesem se tyčilo jedno menší panství s rozlehlou zahradou. I v ní byla přítomna pyramida a to nejedna, stejně jako onen labyrint z živého plotu. Uprostřed zahrady se pak vyjímala fontána s vodotryskem.

„Tak jak jste se po celý minulý týden cítila, Amelie?“

„Děkuji za optání, dobře. Jen mě teď trochu pobolívá hlava.“

„To brzy přejde. Věřte jen v ono pěkné a zázrak se dostaví.“

„O to se již úctyhodných patnáct let pokouším.“

„A daří se vám to znamenitě.“

„Snažím se.“

„Já vím, ale musím se vám svěřit, že vše zvládáte s noblesou.“

Takto vedly hovor dvě ženy. První z nich, Sylvii, co postávala u postele nemocné, bylo okolo čtyřiačtyřiceti. Měla nakrátko zastřižené hnědé vlasy a skvostně se na ní vyjímal pomněnkově modrý hábit. To Amelii táhlo na šedesát a vlasy již měla značně prošedivělé. Ležela na lůžku a na tom se rovněž nacházela pohledná perská kočka.

„Pomáhá vám naše Winsternská kočička?“ pokračovala v započatém hovoru s Amelií Sylvie.

„Ano, od té chvíle, co ji tu mám takto schoulenou, se cítím mnohem lépe. Jenom ta hlava…“

„To z vás vychází vše špatné,“ soudila Sylvie.

Obě dvě byly přítomné v jedné z pyramid, kde se po obou stranách v řadách nacházelo patnáct lůžek, na nichž leželi nemocní.

„Ani nevíte, jak moc se těším na svoji rodinu, Sylvinko,“ svěřovala se jmenované dále Amelie a pohladila perskou kočku, co jí spokojeně předla na peřině.

„Již brzy se s ní shledáte. Nemějte obavy,“ uklidňovala nemocnou Sylvie.

Krátce nato se ozval hlas z protější strany. Patřil sedmdesátiletému staříkovi, jenž dané kulaté jubileum slavil právě v těchto dnech. Onen stařík měl pronikavé modré oči a dříve zlatavé vlasy byly již protkané šedí a lysinami.

„Ano, Alberte, proč i vy nespíte?“

Sylvie okamžitě přispěchala ke staříkovu lůžku.

„Vzbudil mne tuze ošklivý sen, zdálo se mi, že mi amputovali levou nohu,“ postěžoval si Albert.

„Nebojte, vaše levá noha je v naprostém pořádku,“ konejšila ho Sylvie. „Pro jistotu vás raději celého pročistím.“

Sylvie si přisedla ke staříkově posteli a z kapsy svého hábitu vyndala malou knížečku. Nalistovala v ní příslušnou stránku, na níž se vyjímala mapka lidského těla, a začala po ní pomalu přejíždět pravou rukou.

„Cítíte se již o něco lépe, Alberte?“ otázala se ho poté Sylvie.

„Ano,“ přisvědčil.

„A co pociťujete?“

„Teplo,“ odpověděl Albert.

Sylvie se zářivě usmála, což vypovídalo o tom, že se jí záměr zdařil.

„Kdy proběhne ona vámi slibovaná canisterapie?“ zeptal se pak Albert.

„Právě dnes,“ odvětila Sylvie. „Fenka Ajša se na vás již velmi moc těší, nyní se však snažte usnout, ať z vás ráno vyřazuje čilost,“ dodala.

Bylo znát, že Albertovi se po této informaci viditelně ulevilo. Sylvie obdobně stačila vyhovět pěti dalším zájemcům z řad pacientů, co se potýkali se svými problémy. Vyrušil ji až příchod pohledné devatenáctileté plavovlásky. Sylvie za ní tedy vyšla ven z pyramidy.

„Copak se přihodilo? Proč nejste s Apolenou a Ludvíkem?“
Anna Sylvii vypověděla vše o nenadálém a pravděpodobně úmyslném incidentu.

„Proboha,“ zhrozila se Sylvie, „stalo se snad někomu něco?“

„Naštěstí zůstalo jen u oněch výhrůžek,“ odvětila Anna.

„A Apolena s Ludvíkem, kde jsou?“

„U Radovana.“

„Co se děje? Co že obě dvě nespíte?“

To Annu a Sylvii v hovoru vyrušila Evelína. Odněkud se vracela.

„Kde jste se toulala? Víte vůbec, kolik je hodin?“ pokárala Evelínu takto zkraje ihned Sylvie.

„Tak jsem si vyšla na čerstvý vzduch a co má být?“ oponovala okamžitě uraženě Evelína.

„Vyprošuji si, abyste se mnou mluvila tímto panovačným tónem,“ ohradila se Sylvie.

„Vy mě nemáte z čeho vinit! Ve svém volném čase si mohu dělat, co chci!“ mínila nevraživě Evelína.

„No právě,“ namítala hnedle nato Sylvie. „Dnes večer jste měla být tady a starat se o naše pacienty,“ vyčetla Evelíně. Ta se zatvářila značně ublíženě.

„No tak jsem na to prostě zapomněla, to se přece může stát,“ bránila se.

„To vás ale neomlouvá. Když něco slíbím, tak se to také snažím dodržet,“ namítla Sylvie.

„No jo, vy jste vždycky ve všem neomylná, jen co je pravda, že?“ smočila si Evelína na Sylviinu adresu.

„Evelíno…!“

„Já vím,“ spustila hubovatě Evelína, „pokora, dobrosrdečné puntičkářství a především lézt druhému podlézavě do přízně, to je vaše moto!“

„Evelíno, prosím…“

„Ne, Aničko, já vím, co chceš teď říci, že to já jsem vždy ta, co se mýlí, zatímco ty pokaždé jednáš bezchybně…“

„Evelíno, to už stačí!“ Sylvii se konečně podařilo dotyčnou překřičet a Anna jí pověděla, co že se to jí a dvěma dalším lidičkám přihodilo.

Poté na nepatrnou chviličku zavládlo hrobové ticho.

„Aha, takhle je to tedy,“ pronesla uštěpačně Evelína, když danou informaci od Anny pečlivě vstřebala. „Vy z toho podezříváte mě, že mám pravdu? ŽE MÁM PRAVDU?!“ zdůraznila.

„Nikdo nic takového přece netvrdil,“ mírnila ji Sylvie.

„Ale Anna něco takového naznačovala!“ stála si za svým Evelína.

„To není pravda, vše to zbytečně překrucuješ, Evelí…“
„Já že něco překrucuji?! JÁ?!“ navýšila Evelína zlobně hlas na maximum. „Anna mě tu lživě z něčeho obviňuje a já že přeháním?!“

„Nekřičte, probudíte naše pacienty,“ napomenula Evelínu Sylvie, leč nepomohlo to.

„Jen ať mě slyší! Alespoň se přesvědčí, jaký je Winsternský rod řádu lebonských lidí povedený spolek pomlouvačů!“ nedala si Evelína říct. Přání se jí záhy vyplnilo, to když se před pyramidu dostavili Amelie a Albert.

„Promiňte, zaslechli jsme hlasy, tak jsme…“ začal Albert, větu ale nedokončil.

„Tak jste se přišli podívat, co že se tu tak naléhavého probírá,“ dokončila to za něj tvrdohlavá Evelína. „No abych se přiznala, nejednalo se zrovna o moc příjemný rozhovor, ale nebojte se, o nic významného jste nepřišli.“

„Evelíno…“

„Ostatně tady Sylvinka s Aničkou vám o všem velice rádi poreferují sami, u toho já být už nemusím.“

„Evelíno…!“
„Takže se tu všichni mějte, já odcházím.“ Poté Evelína rázně vykročila směrem k zahradní bráně, načež přitom neopomenula obdobně vzlykavě popotáhnout. Přemlouvání k jejímu návratu bylo ze Sylviiny a Aniččiny strany marné, Evelína zkrátka chtěla být zase sama a nehodlala se s nikým již dále vybavovat.

„Je ta slečna v pořádku? Vypadala dosti rozrušeně,“ poznamenala pak Amelie.

„To se urovná, pojďte si zase lehnout, ať jste na dnešek oba čilí,“ nabádala Amelii a Alberta Sylvie a společně s nimi a s Annou se navrátila nazpět do pyramidy.

Rušno bylo také v ulici Na Závětří, kde přijali dočasné přístřeší Apolena s Ludvíkem a to u Radovana Litevského. Toho o půlnoci nečekaná návštěva sice překvapila, ochotně však oba jmenované a Annu vpustil do svého skromného domečku. A když pak Anna odešla za Sylvií, velice rád se ujal role hostitele dvou zbloudilých duší. A přitom neztrácel nic ze svého pověstného mírumilovného temperamentu.

„Mohu vám přichystati čaj a nějaké ty zákusky? Přeci jen je na vás vidět jisté rozrušení z dané nemilé události,“ začal Radovan Apoleně a Ludvíkovi nabízet pohoštění. „Jste nyní mými hosty a já bych tuze nerad zanedbal péči o vás,“ dodal a když zaznamenal Apolenino opatrné souhlasné gesto, začal prostírat na stůl.

„Omlouváme se, že jsme vás takhle nečekaně přepadli, pane profesore,“ poznamenala Apolena, přičemž se snažila, aby to vyznělo co možná nejzdvořileji.

„Mně to nevadí, pokaždé jsem rád za společnost,“ vyslovil to stejně neměně mile Radovan. „Prosím, račte se usadit a nabídněte si, co hrdlo ráčí,“ vyzval své dva hosty.

Apolena s Ludvíkem tedy přestali naprázdno překračovat na místě u dveří a společně s Radovanem se usadili ke stolu.

„Máte tušení, pane profesore, kdo za tím útokem může stát?“ zeptala se Radovana Apolena, jakmile znovu pohlédla k polici s mochnickými hrníčky, kam lahev s oním výhružným vzkazem dočasně uložil. Předtím Apoleně totiž neušlo, jak obojí hostitel důkladně prozkoumává.

„Ať to byl kdokoliv, rozhodně tím dával najevo, jak mu tuze činí potíže navázat s někým vřelý kontakt,“ vyjádřil se k dané problematice takto Radovan, přičemž záhy významně pohlédl na Ludvíka. „Nedělejte si s tím těžkou hlavu, tady u mne vám žádné další nebezpečí hrozit nebude.“

„Proč jste si tím tak jistý, pane profesore?“ nedalo to nezeptat se právě Ludvíkovi, neboť ho onen Radovanův vyzývavý pohled poměrně zaskočil.

„Říkejme tomu intuice,“ odpověděl na danou otázku takto v krátkosti Radovan, a když se dostatečně Apolena s Ludvíkem posilnili, navrhl: „Je již dosti pozdě, myslím že nejlepší bude jít spát.“

Oba hosté hostiteli neodporovali, až příliš si vážili jeho pohostinnosti.

„Snad vám nebude vadit, pokud vám ustelu na tomto kanapi a vy tak zalehnete do společné lože?“

„Ne, nebude,“ řekla za sebe i za Ludvíka Apolena a to poté, co si oba dva vyměnili souhlasné pohledy, což Radovanovi samozřejmě neušlo.

„Výborně!“ prohlásil pochvalně hostitel a hned šel vše potřebné přichystat.

Zatímco Apoleně se té noci spalo celkem pokojně, tak kdo měl neklidné snění, byl právě Ludvík. Ve snu ho navštívil Hank Lambert jako duch přicházející ze záhrobí a jemu se tak připomněly všechny nemilé zážitky spojené s daným záhadným úmrtím. Ty pak vystřídaly vzpomínky na Šárku. Ludvík ji spatřil uzamčenou v kopce sídla její babičky. Svoji milou se stůj co stůj snažil z onoho vězení vysvobodit, avšak nepochodil. A co víc, celu náhle pohltily plameny a ty záhy Šárku spálily doslova na popel! Jako to největší zlo se z nich následně vynořila Vladana Vladská, jež dokola začala opakovat, že Ludvík její vnučku nikdy nezíská. Následně plameny a silueta paní hraběnky začaly ustupovat vodě a ta Ludvíka postupně pohlcovala ze všech stran.

„NE, JÁ NECHCI! NE!! NE!!!“

„Jen klid, již jsem u vás, nebojte se.“

To k Ludvíkově loži přispěchal Radovan a jemným dotykem ho probudil. „Dám vám něco na zklidnění.“

A než se Ludvík nadál, znovu usnul ani pořádně nevěděl, jak k tomu došlo. Probudila ho až omamná vůně čaje a čerstvého pečiva, stejně jako Apolenu.

„Dobré ránko přeji,“ uvítal své dva hosty do nového dne Radovan.

„Dobré ráno, pane profesore,“ pozdravila hostitele zdvořile Apolena, načež zívla a protáhla se.

„Jak se vám u mne spalo, má milá?“ zeptal se Radovan a zářivě se přitom na ni usmál.

„Děkuji, dobře,“ sdělila mu Apolena.

„A vám, Ludvíku?“ zajímalo Radovana.

„Abych se přiznal, provázely mě noční můry, ale pak jsem usnul a už se mi nic nezdálo,“ vybavoval si vše postupně další z hostů profesora biologie.

„Nuže, snídaně je na stole, můžete si opětovně nabídnouti, co vaše hrdla ráčí… Ano, Apolenko?“

„Nevadilo by vám, pane profesore, kdybych se napřed osprchovala?“

„Ale zajisté, beze všeho, má koupelna je vám plně k dispozici. Ty druhé dveře napravo.“

„Děkuji,“ řekla Apolena, oplatila Radovanovi úsměv a odešla.

„Tak prosím, Ludvíku, račte zasednouti,“ vybídl ho podruhé Radovan. „Dneska nás čeká druhý společný významný den, pokud tedy nemíníte odcestovat, a já doufám, že nikoliv.“

„Rád bych zůstal, jenže…“

„Jenže i přes včerejší hezky prožitý den s těmi, jimž na vás nesmírně záleží, vám naše Katalná Mochnička neustále vnucuje i jisté nemilé vzpomínky na nedávné ne zrovna přívětivé události,“ odtušil Radovan.

„Ano, dalo by se to tak říci, pane profesore,“ přiznal popravdě Ludvík.

„Apolenu, mne a další lidičky by tuze zamrzelo, kdybyste odjel. Máme pro vás přichystaný nový zajímavý program,“ přemlouval ho přátelsky Radovan.

„Já vím, ale ty noční můry…“

„Jsou jen přechodným stádiem, než se od nich dokážete najisto odpoutat,“ mínil Radovan a zářivě se přitom dál usmíval. „A já znám způsob, jak vám od nich odpomoci.“

„Vážně?“ ožil náhle Ludvík.

„Ano,“ odpověděl mu dobrosrdečně Radovan a pokýval přitom uznale hlavou. „Pojďte, něco vám ukáži. Snídaně klidně může počkat.“

Oba vstali od stolu a popošli k nedaleké bílé stěně. Na první pohled na ní nebylo nic nápadného. Radovan však věděl, co má udělat, aby bylo. Jemně se jí dotkl na příslušném místě a vzápětí z ní vyjel časový kód. Pak na číselnici Radovan zadal příslušné heslo a stěna se rázem rozestoupila. Ludvíkovi se tak naskytl pohled do tajemné místnosti a to poté, co Radovan rozsvítil. Ta se vyznačovala značnou pestrostí a Ludvík se rozhodně měl čemu podivovat, když spatřil tu škálu pestrých věcí úhledně vyrovnaných na poličkách.

„To jsou suvenýry od mých studentů. Velice si jich cením, protože mi byly darovány z nefalšovaného přátelství a to je, jak známo, pravým kořením života,“ poučoval Radovan Ludvíka, když ten si do rukou s jeho svolením vzal malou hrací skříňku a následně jedno objemné foto-album. To bylo bohaté na přátelské úsměvy a rozmanité studijní ročníky.

„Je v něm ukryto rovných šedesát let vzpomínek. Nedozírné bohatství,“ okomentoval objemný svazek fotografií Radovan.

„A toto?“ zajímal se dál Ludvík, poté, co ho zaujala obsáhlá skripta.

„Tak toto je takzvaný Vantelbooklist,“ ujal se znovu ochotně slova Radovan.

„Ano, ano, teď si matně vybavuji, s ním poprvé přišla jakási dívka, její jméno jsem bohužel však již zapomněl,“ došlo konečně cosi Ludvíkovi, když skripta rozevřel a pohlédl na titulní stránku, na níž se vyjímala dívčina v objetí druhé, připomínající anděla.

„Přesně tak a byla jí Alexandra Janová.“

„Co se té dívce přihodilo? A proč zažádala o vytvoření této své niterní postavy?“

„Larisa, ona jedenáctiletá dívka, statečně bojovala se zhoubnou nemocí a nutně potřebovala získat duchovní podporu a tou se pro ni stal právě onen anděl v podobě Alice,“ objasňoval Radovan.

„A… a překonala Larisa nakonec svoji nemoc?“ zeptal se v mírných obavách Ludvík.

„Ano,“ přisvědčil souhlasně Radovan. „Kromě Alexandřina umu na tom měl velikou zásluhu Winsternský rod řádu lebonských lidí, z něhož pocházejí Anna s Evelínou. I já jsem jim vděčný za mnoho. Minulý rok mne postihla mozková příhoda a nebýt včasného zásahu onoho Řádu, možná bych tu nyní nestál a nebavil se s vámi.“

„Podle toho, co mi tu vyprávíte, musí daný spolek disponovat neobyčejnými schopnostmi,“ vytušil pohotově Ludvík.

„Ano, Winsternský rod řádu lebonských lidí své pacienty léčí výhradně přírodní cestou – doteky, pomocí obrázků, na dálku či hřejivým slovíčkem. A když je zapotřebí, vypomáhá si i jinou alternativní cestou.“

„Například bylinkami?“ napadlo Ludvíka.

„Ano, i jimi. Nebo lečí své pacienty za pomoci němých tváří. Příkladem může být jedna vzácná Winsternská kočka pocházející z Persie.“ Radovan vzal do ruky jednu z knih s příznačným názvem Mocná stvoření světa a nalistoval v ní stránku s číslem devět, na níž se nacházela zmiňovaná perská kočka. „Ta svojí věrnou přítomností,“ pokračoval, „a zejména pak vrněním dokáže odstranit metastáze s těla oběti, nakažené zhoubnou nemoci. Je poměrně dosti vzácná. Winsternský rod řádu lebonských lidí však má tu čest několik těchto kočiček vlastnit. Právě i ony velkou měrou přispěly k celkovému uzdravení Larisy. Věřte, že jsem za to rád, tu dívku znám od jejího narození a s její rodinou po dlouhá léta udržuji přátelské vztahy.“

„Tak to musí být vaše město na ten váš Řád náležitě pyšné, když mu tak ochotně pomáhá.“

„Ano,“ pousmál se Radovan. „Ovšem vy,“ a obrátil Ludvíkovu pozornost k jedné z postranních poliček, „pokud nemáte žádné potíže se zhoubnou nemocí, spíše oceníte toto.“

Ludvík si se zájmem prohlédl Radovanem nabízené brýle a cosi, co vypadalo jako cyklistická helma připojená k walkmanu.

„To jsou takzvané ALMANY. Člověku umožňují vstup do jeho vlastní niterní mysli a vnímat tak naživo pocity a nálady, či je přehrávat do ryze reálné podoby,“ ujal se podrobného vysvětlování Radovan.

Ludvík na moment zaváhal, nakonec se však přeci jen osmělil profesora biologie zeptat: „A mohl bych si je na sobě vyzkoušet, nevadilo by vám to?“

„Toto jsou jejich pouhé věrné napodobeniny, takže by vám k užitku příliš nebyly.“

„Ach tak,“ zklamalo toto zjištění trochu Ludvíka, Radovan však věděl, jak mu opětovně pozvednout náladu.

„Ale pokud vážně uvažujete o jejich odzkoušení, mohu se domluvit s jejich právoplatným výrobcem. Pod jeho osobním dohledem byste svoji mysl s pomocí ALMAN začal lépe ovládat, tím jsem si naprosto jist,“ přislíbil dobrosrdečně.

Ludvík pouze souhlasně přikývl.

„Pane profesore? Ludvíku?“

„Tady jsme Apolenko?“

Jmenovaná vstoupila za oběma do na první pohled tajné místnosti.

„Právě jsem tady Ludvíkovi ukazoval své četné poklady, které se mi za celý můj dosavadní život staly niterními záležitostmi. Jen se nestyďte a i vy se jimi pokochejte,“ vyzval Apolenu Radovan.

I ji záhy na první pohled opětovně zaujal Vantelbooklist a Larisin osud a stejně tak i ona prahla po proniknutí do svých vlastních niterních myšlenek za pomocí ALMAN.

„Jsem si jist, že i vám můj dobrý přítel Tom Wong vyhoví,“ zopakoval Radovan. „Nyní je však již načase jít se nasnídat,“ vyzval své dva hosty.

Všichni tři vyšli z oné místnosti a když Radovan zmáčkl vypínač, opět potemněla. Pak již postačilo znovu zadat onen příslušný číselný kód a bílá stěna se zacelila.

„Tak jak jste se tedy rozhodl Ludvíku? Zůstanete či odjedete?“ zeptal se ho vlídně Radovan ihned po snídani.

Ludvík neodpověděl hned, vše si pečlivě ještě rozmýšlel. Co by ho jinak čekalo, kdyby Katalnou Mochnu přeci jen nadobro opustil? Pravděpodobně jen vleklá a neutěšitelná samota, neboť na rozdíl od Apoleny již neměl žádnou rodinu. Ludvíka rovněž stále trápil přístup Vladany Vladské. Její vnučku Šárku však bezmezně miloval a netoužil po žádné jiné. Kdyby v Katalné Mochně tedy nadále setrval, třeba by ještě existovala možnost, jak svoji vyvolenou získat. A Radovan Ludvíkovi přece přislíbil účast na oněch ALMANÁCH. Ani to rozhodně nebylo k zahození. Navíc, Ludvík za včerejší den poznal nespočet přátelství jako nikdy za poslední dobu svého života.

„Zůstanu, pane profesore,“ vyjádřil se nakonec.

„No výborně, touto zprávou jste mne velice potěšil, mladíku,“ prohlásil spokojeně Radovan.

Poté pohlédl na druhého svého hosta. „A vy, Apolenko?“

Jmenovaná nemarnila ani vteřinu a na Radovanovu nabídku zůstat v Katalné Mochně bez váhání okamžitě odpověděla souhlasné „ano“.

„Tak se mi oba dva líbíte,“ pochválil je Radovan.

A netrvalo to dlouho a u venkovních dveří zařinčel zvonek. Radovan vstal od stolu a šel otevřít. A pár vteřin nato už pokojem společně s ním procházeli tři další hosté, z nichž toho jednoho Apolena a Ludvík okamžitě poznali. Byla jím totiž Anna.

„Přesná jako hodinky,“ prohlásil bodře Radovan. „A kohopak jste nám to přivedla?“

„Prosím, seznamte se, toto jsou Albert a Amelie,“ představila Anna své dva společníky.

„Těší mne, mé ctěné jméno je Radovan a srdečně vás tu vítám.“

Následně si Radovan, Amelie a Albert potřásli rukama.

„A ještě jsou tu dvě další spřízněné dušičky, co by se s vámi rádi pozdravili,“ pronesl Radovan a otočil se směrem ke stolu. „Apolenko, Ludvíku, nestyďte se a pojďte sem k nám,“ vyzval oba dva své hosty. Ti přání hostitele okamžitě vyhověli.

„A copak je tohle za milé stvoření?“ poznamenal Radovan, když jeho oči spočinuly na zlatém retrívrovi, kterého Anna měla na vodítku.

„Ajša,“ představila fenku a následně ji vyzvala: „No tak, Ajšo, podej přece tady panu profesorovi na uvítanou pac.

Retrívr okamžitě učinil, oč ho Anna požádala.

„Velice šikovný psík,“ pochválil Ajšu Radovan a podrbal ji na hlavě. „Kdepak jste nechala Evelínku, copak že nepřišla s vámi?“ zajímal se dál.

„Od včerejší noci jsem ji neviděla, takže ani nevím, kde se momentálně zdržuje,“ přiznala Anna, načež z jejího hlasu se dalo vypozorovat, že si o ni dělá nemalé starosti.

„Vše se časem urovná, uvidíte Aničko,“ chlácholil ji Radovan, když mu jmenovaná vypověděla vše o oné další hádce s ní, a pak se podíval na Amelii. „Jak ale vidím, tak jste za svoji, prozatím někdejší kamarádku, sehnala plnohodnotnou náhradu.“

„Amelie se prostě dnešní ráno časně probudila a toliko záviděla Albertovi jeho den plný zázraků, že jsem jí navrhla, aby ho strávila společně s námi, když Evelína není přítomna.“

„To je dobře, nikdy není na škodu vyměnit onu pyramidku za čerstvý přírodní vzduch, i když i v ní, předpokládám, pobýváte ráda.“

Amelie souhlasně přikývla.

„Můžeme se tedy vydat na cestu? Máte na ni vše přichystáno?“ zeptal se pak Radovan Anny.

„Ano,“ přitakala.

Všichni tedy vyšli ven, kde je přivítalo slunce. Od Radovanova domu se na své cestě řídili značkami, které měly svůj právoplatný význam. A Apolena s Ludvíkem záhy pochopili jaký a to poté, co šestičlennou skupinku zavedly k jednomu z jezer, kde na jeho břehu pod lavičkou v pečlivě uschovaném pouzdře Albert nalezl sobě niterní věc v podobě zlatých hodinek. Jak záhy Apolena s Ludvíkem pochopili, tak tato cesta byla darem k jeho narozeninám a zároveň měla jeho myšlenky odpoutat od leukémie, jíž ještě před pár měsíci trpěl.

Činila se i fenka Ajša, ta poslušně plnila rozmanité pokyny a všichni z ní byli nadšeni. Ovšem to nebylo vše, přátelskou atmosféru vkusně dotvářely HÓLEJENKY, ony hůlčičky, co umožňovaly levitace a tvarování obrazců, či JELEMANTELY, pro změnu ony pláště způsobující zlomkovou neviditelnost. Zdálo se tedy, že tento den se ponese jen ve znamení pozitiv. Avšak i na vážná témata přeci jen zakrátko přišla řeč, to když se Albert nečekaně více rozpovídal o své někdejší nemoci.

„Byl jsem na tom dosti špatně, dokonce mi hrozila amputace obou noh, nyní se však již cítím o mnoho lépe, jen mě občas přepadají zlé sny.“
„To mně se něco podobného přihodilo tuto noc,“ svěřil se Albertovi Ludvík.

„Já vím, život je někdy dosti těžký a je proto zapotřebí na něm hledat i určitá pozitiva,“ pokýval vážně hlavou Albert. „A já je spatřuji v existenci Winsternského rodu řádu lebonských lidí, který mi dodal novou chuť do života, tím, že mě vyléčil z oné zhoubné nemoci, za což jsem mu nesmírně vděčný,“ pokračoval, načež Anně složil hlubokou poklonu. Ta ji s vděčností přijala a nakonec nic nenamítala proti tomu, aby se oba pánové spolu bavili i o smutných věcech. Byla přesvědčena, že tím, když se jeden druhému svěří se svým trápením, se jim pak i více uleví.

„No né, Exupéryho Malý princ, nejmilejší knížka mého dětství!“ rozplýval se nad svazkem útlé knížečky Albert. To šestičlenná skupinka právě dospěla na okraj Oborověnky, kde dotyčný pod jedním z pařezů v ochranném pouzdru objevil další ze svých niterních darů.

„Toho jsem kdysi také četla. Moc pěkný příběh, jen onen konec mě trošičku zamrzel. Dle mého názoru se měl Malý princ na svoji planetu vrátit a dále s oním letcem udržovat přátelský kontakt,“ přihlásila se o slovo konečně i Apolena, která po celou dosavadní cestu spíše naslouchala ostatním.

„Ano, ten příběh končí opravdu nešťastně, po celou dobu si však uchovává, jak jste správně vystihla, onu přátelskou atmosféru, což je pro mě podstatné,“ mínil Albert.

„Nuže, jak jsem již uvedl, přátelství je pravým kořením života,“ zopakoval osvědčené moudro Radovan.

Mířili více do hloubi lesa a i nadále se řídili příslušnými značkami, které je dovedli k dalším pokladům, náležícím Albertovi. A neustávala ani konverzace. Nyní to byla zejména Amelie, kdo se ujal slova. I ona ochotně přiznala, že nyní si začíná života více cenit a zároveň užívat, a jak jí je v tom velice nápomocná Winsternská kočka. Také Amelie totiž trpěla zhoubnou nemocí a sice rakovinou, poté ale, co začala využívat služeb oné vzácné perské kočičky, metastáze jako zázrakem zmizely a ona se postupně dostávala do stále lepší duševní pohody a uzdravovat se. A nakonec se Amelie s Albertem společně bavili myšlenkou, co na jejich stav asi řeknou obvodní lékaři a doktoři z nemocnice.

„Děkuji vám, Aničko, přesně takovouto teplákovou soupravu jsem si přál,“ rozplýval se Albert samým blahem nad právě nalezeným oblečením v další z nenápadných skrýší, na níž upozornily lesní značky.

„Těší mne, že jsme se strefili do vašeho vkusu, Alberte,“ odpověděla mu dobrotivě Anna.

A Radovan se přidal: „V té se vám dokonale prohřeje srdíčko a už si na vás žádná nemoc netroufne.“

Apolena a Ludvík se na vlastní oči přesvědčovali, že Albert byl, co se přání týkalo, poměrně skromný člověk. Kromě hodinek, Exupéryho Malého prince a teplákové soupravy s ozdravnými doplňky mezi jeho další niterní nalezené dary prozatím patřily balíček hracích karet, poukázka na dárkové zboží v hodnotě pět tisíc korun v jakémkoliv mochnickém obchodu, či prázdné foto-album. Ovšem ten největší dárek od Winsternského rodu řádu lebonských lidí měl teprve přijít a stala se jím možnost setkání s Albertovým někdejším kamarádem z dětství, s nímž se dotyčný naposledy viděl zhruba před šedesáti lety. Anně a jejím spolupracovníkům z Řádu se jim ho však podařilo najít a dotyčný se setkáním ochotně souhlasil. Nyní tedy bylo jen na Albertovi, jestli onen dar přijme, či ho odmítne.

„Ale to víte, že se s Robertem zase rád uvidím,“ přijal nakonec svorně danou nabídku i Albert a rozplakal se dojetím. „Promiňte mi ty slzy,“ omlouval se.

„To nic, drahý příteli,“ utěšoval ho hned Radovan. „Ze všeho nejdůležitější je, že se ve vašem případě nyní jedná o slzy štěstí.“

Radovanova slova na druhé pokaždé velice zapůsobila, ovšem v tomto případě neměla dlouhého trvání. O to se postarala Ajša, když při svém pobíhání po lese narazila na nečekaný nález a svým naléhavým štěkotem šestičlennou skupinku přivolala.

„Pane bože, snad nejsou… mrtvé?“ zhrozila se při pohledu na tři bezvládně ležící srnky Amelie.

„Už to tak vypadá,“ odpověděl jí Radovan, když jednu po druhé ohledal. „Někdo jim zřejmě zasadil ránu z pušky,“ konstatoval, načež si hnedle povšiml ještě čehosi zvláštního a sice plaketek, které srnky měly ověšené kolem zadních noh.

„Co uděláme?“ zeptala se Anna.

„Nejlepší ze všeho bude, když navštívíme Justýnu,“ rozhodl Radovan. Pak omluvně pohlédl na Alberta. „Promiňte příteli, ale toto nepočká.“

„A mohl bych jít s vámi, pane profesore?“ poprosil obratem Ludvík. Stále totiž byl přesvědčen o tom, že by mu Radovan mohl být nějak nápomocen s Vladanou Vladskou. Nechtěl ho proto ztratit z dohledu.

„A já?“ přihlásila se o slovo i Apolena. Přeci jen zastávala názor, že bude nejrozumnější, když Anna zůstane s Amelií a Albertem sama. Koneckonců tento den náležel jim a ona cítila, že by to tak mělo zůstat.

Radovan proti tomu nic nenamítal, dokonce sám od sebe pravil: „Myslím, že bychom k ní měli společně zavítat všichni. Tady v lese pro nás není momentálně bezpečno,“ načež se otočil prosebně i na Annu.

„Já to zvládnu, pane profesore, dám na sebe a na Alberta s Amelií pozor.“

„Opravdu?“ byl Radovan stále na pochybách, neboť měl v živé paměti onu tragédii, co Annu postihla v Praze. Přirozeně si o ni tedy dělal starosti.

„Ano,“ odpověděla mu rozhodně Anna.

„Nuže jak myslíte, Aničko, ale buďte opatrná. A především, nenechte Ajšu volně pobíhat po lese.“

„Nebojte se, dám na všechny pozor,“ ubezpečovala Anna Radovana a ten, i když s rozpaky, nakonec souhlasil.

Justýna v Oborověnce vlastnila zvířecí útulek a za normálních okolností to jinak byla dosti sympatická výřečná žena. Svojí vizáží sice obstojně připomínala punkerku, srdce však vždy mívala na správném místě.

„Radovane, to je mi ale milé překvapení, čemu vděčím za tuto hromadnou návštěvu?“ vítala se nadšeně s profesorem biologie. „Copak se vám stalo, že jste tak pobledlý ve tváři?“

Když Radovan Justýně záhy pověděl, na co v lese narazili, téměř ji to šokovalo. „No tohle, který syčák něco takového mohl provést?“

„Těžko říci, zajímavé ovšem je, že ty srny kolem noh měly zavěšené toto.“

Justýna pohlédla na plaketky, které jí ihned přišly velice povědomé. „To je přece logo Devíti sluncí.“

„Jehož členkou jste i vy, pokud mne zdání neklame,“ doplnil Justýnu Radovan.

„To ano, ale proč by kdokoliv z nás něco tak ohavného dělal, to mi nedává smysl.“

„Třeba tak činil ze msty,“ mínil Radovan.

„Možná,“ připustila, i když dosti neochotně Justýna. „Zdržíte se, pane profesore?“ zeptala se pak.

„Jestli vám to nebude vadit, tak na chvilenku můžeme.“

„Kde jste ty mrtvé srnky našli?“ zeptala se Justýna, zatímco svým třem hostům nalévala čaj a na talíře nandavala sázená vejce. Byl totiž čas oběda a hostitelka trvala na tom, že si Radovan, Apolena a Ludvík musejí dát oběd společně s ní.

„Nedaleko mýtiny Svatého Andreje,“ pravil Radovan.

„Zajímavé, tam se pravidelně Devět sluncí schází,“ připustila Justýna. „A právě v těch místech se hojně vyskytují i ony srnky. Navíc tam mají jídlo a vodu.“

„A vy netušíte, kdo by za tím útokem mohl stát?“ zajímal se dál Radovan.

„Sama nevím, každopádně zítra máme sraz v POLOMCE, takže se všech členů pěkně zostra vyptám,“ přislíbila Justýna, načež z jejího hlasu stále byla cítit jistá nevraživost vůči tomu, jak někdo dokáže být tak nesoucitně krutý.

„Copak Ludvíku? Co vás trápí?“ povšiml si záhy Radovan, jak se na něj jmenovaný prosebně dívá.

„Ehm,“ začal Ludvík, „mohl bych vás o něco požádat, pane profesore?“

„Ale zajisté, mladý muži,“ odvětil dobrotivě Radovan. „Copak máte na srdci?“

„Rád bych ještě jednou navštívil paní hraběnku. Byl byste tak laskav a zašel k ní společně se mnou?“

„Bude mi nesmírnou ctí, mladíku, já sám totiž hodlám s Vladanou dáti řeč,“ překvapil svojí výpovědí Ludvíka Radovan a tomu se tak rázem více ulevilo.

„No a my s Apolenou bychom se zase mohly zajít podívat ke Svatému Andrejovi,“ navrhla dotyčné Justýna.

„Nevím jestli právě toto je zrovna šťastný nápad.“

„Nebojte se, pane profesore, dáme si pozor. A když tam na toho darebáka nenarazíme, tak alespoň těm třem němým tvářím vystrojíme náležitý pohřeb, jak se sluší a patří. To si zkrátka neodpustím.“

„Nuže, v tom případě ale obě dvě buďte, jak jsem sdělil již prve Anně, velice opatrné.“

„Nebojte, budeme,“ ubezpečovala Radovana Justýna, načež si ještě jednou zanadávala, jak někdo může být k němým tvářím tak nesoucitně krutý.