3. Smolný den jedné pohledné tmavovlásky vykoupen náklonností jednoho nonšalantního staříka
Apoleně Kajnarové, jinak pohledné to devatenáctileté zelenooké tmavovlásce, studující poslední ročník gymnázia Jana Nerudy v Praze, se nechtělo příliš domů. Co ji tam mohlo čekat? Jen smutek a nepochopení. Maminku již neměla, žila pouze s otčímem a ten ji v jednom kuse terorizoval. Ba co více, Apolena nenacházela pochopení ani u svých vrstevnic!
„Podívejte se, tamhle jde ta divná holka, co si libuje v nadpřirozenu,“ ukazovala si jedna ze spolužaček na Apolenu prstem.
„Tak co, už ti to tvé posvátné Pražské Jezulátko něco splnilo?“ přidala se další.
„No co neodpovídáš? Na něco jsme se tě snad ptaly,“ utrousila posměšně z úst třetí ze spolužaček.
„Dejte mi svatý pokoj,“ pokusila se Apolena otravné dívky odbýt, ty se však tak snadno nedaly.
„Tak svatý pokoj říkáš, he he?“ chytla se toho slovíčka okamžitě Klára, ta ze všech nejprotivnějších.
„Přestaň se do mě laskavě navážet,“ pokusila se bránit Apolena.
„Nebo jako co?“ poznamenala výbojně Klára.
Apolena náhle nevěděla, co jí na to má říct.
„Tak co mi pak jako provedeš, Apolenko? Tak co?!“ dorážela neustále Klára.
„Nech mě na pokoji.“
„Hele, to nevyznělo zrovna slušně,“ vyslovila popuzeně Klára, načež spiklenecky zamrkala na zbylé dvě dívky. „Je načase zkrotit tvé mravy, Apolenko. Všechny na ni!“ zavelela.
A než se Apolena nadála, už ji ony tři spolužačky zdárně obestoupily a tak zabránily v případném útěku. Dvě z nich ji chytly za ruce a Klára Apolenu začala popleskávat po tvářích. Pak přišlo to nejhorší, to Apolenu všechny tři dívky povalily na zem a začaly z ní rvát oblečení.
„Tak jak se ti to líbí, Apolenko, už vidíš ty své andělíčky strážníčky?“
„Dejte ze mě ty špinavý pracky pryč!“ vzpouzela se na zemi Apolena.
„Nějak ses nám tu moc rozpovídala, nejvyšší čas ti něčím zalepit pusu,“ usoudila Klára, přičemž se pokoušela Apoleně do úst strčit svůj posmrkaný kapesník.
„Dost!“
A pak náhle…
„Necháte toho, holoto jedna nemravná?! Že na vás zavolám policii?!“
To Apoleniným spolužačkám právě pohrozil stařík, co zrovna vstoupil do průjezdu, kde k incidentu došlo.
„Rychle, padáme odsud!“ zvolala Klára, načež všechny tři trýznitelky nechaly Apolenu býti a daly se na ústup.
„Jste v pořádku?“ začal se stařík ihned zajímat o Apolenu, které pomáhal vstát.
„Zdá se, že ano. Děkuji, že jste se mě zastal,“ poděkovala a okamžitě se začala zahalovat.
„Rádo se stalo, slečinko. Proč vás ty dívky tak surově napadly?“
„Sama nevím, co to do nich vjelo. Tohle si ke mně ještě nikdy nedovolily.“
„Cože, vy se s nimi znáte?“ šokovala tato informace staříka.
„Ano, to byly mé spolužačky.“
„Neskutečné, jak se někdo dokáže chovat,“ kroutil stařík nevěřícně hlavou.
Oba rozmlouvající se nakonec sblížili a přesídlili do jedné z pražských kaváren na Kampu.
„Věříte v magii, pane Nepile?“ otázala se Apolena Josefa Nepila, jak znělo celé staříkovo jméno.
„Přijde na to, jakou máte na mysli, Apoleno, jestli tu dobrou nebo naopak tu špatnou.“
„Samozřejmě že onu dobrou,“ nezaváhala ani na moment Apolena. „Leč někteří jedinci si to vykládají čistě po svém a pak, když jim o tom referuji, mě považují za podivína.“
„Já vás za podivínku rozhodně nemám. Jen je zapotřebí volit správné přátele a jenom jim se pak zmiňovat o onom nadpřirozenu,“ poznamenal moudře Josef.
„Co vy soudíte o Pražském Jezulátku?“ navázala plynule Apolena.
„Nu, kolují o něm zvěsti, že lidem dokáže splnit jejich nejtajnější přání, pokud ho tedy pokorně ctí.“
Apolenu Josef svojí výpovědí nesmírně potěšil, proto se ho hned zeptala: „A vy… vy jste před ním už někdy stál a něco si přál?“
„Inu, ano.“
„A vyplnilo se vám dané přání?“
„Inu, vyplnilo.“
„A mohu se zeptat, o jaké přání šlo?“
„Ale zajisté. Toužil jsem potkat hodnou a chytrou ženou a tu pak pojmouti za svoji celoživotní partnerku. A jak zde můžete sama vidět, tak již přes padesát let jsme si navzájem věrni.“
„Ani nevíte, jak vám závidím,“ doznala se Apolena, když si měla možnost osobně prohlédnout Josefem nabízené fotografie, kde ta první byla svatební a druhá zaznamenávala společné soužití šťastného páru právě po oněch padesáti letech. „Jak dojemné,“ usoudila.
„Cožpak vy nemáte žádného chlapce?“
Apolena zavrtěla hlavou. „A kdyby jen to, navíc mi to neklape ani s otčímem.“
„A maminku… tu máte?“
Apolena znovu zavrtěla hlavou.
„Rozumím, promiňte, že jsem takto vyzvídal,“ omlouval se přátelsky Josef.
„To nic,“ nezlobila se na něj Apolena.
Josefa Apolenino současné smutnění tuze zamrzelo, tak moc ji chtěl zase rozveselit, a proto navrhl: „Nuže, nevydáme se spolu tedy do Karmelitské ulice k Pražskému Jezulátku? Pokud tedy ještě máte čas a chce se vám?“
„Můžeme,“ souhlasila Apolena a na Josefovo přání na tváři přeci jen dokázala vykouzlit ztracený úsměv.
Kostel Panny Marie Vítězné na Malé Straně rozhodně nezel prázdnotou. Zdržovali se v něm lidé z různých koutů světa. A jak Apolena a Josef vytušili, tak tu právě byla zahajována jedna z bohoslužeb. Oba si ji vyslechli až do úplného konce a až poté stanuli před soškou posvátného Jezulátka.
„Přeji vám v životě mnoho dílčích úspěchů a hlavně tolik potřebné štěstíčko, Apoleno. Ať se vám vyplní všechny vaše nejtajnější sny,“ promlouval takto k ní před kostelem Josef.
„Děkuji, vám též,“ opáčila.
„A než se naše cesty pro dnešek definitivně rozejdou, dovolte mi, abych vás dodatečně k sobě pozval na tuto sobotu na takový menší čajový dýchánek,“ navrhl ještě Josef, načež Apoleně předal vizitku se svoji adresou. „Zaskočíte tedy?“
„Ráda,“ souhlasila ihned s danou nabídkou.
„Nuže, na shledanou a v sobotu se budu tedy těšit na naši druhou společnou schůzku.“
„Děkuji vám za vše, pane Nepile.“
Oba dva si na rozloučenou ještě podali ruce. Zatímco Josef zamířil nazpět do kostela s posvátným Jezulátkem, Apolena se pomaličku vydala k domovu, s utkvělou představou, že snad se tento den pro ni přeci jen završí v dobrém.
Jenže…
„Kde ses tak dlouho courala?“ vyjel na Apolenu hned ve dveřích otčím.
„Dnes jsme měli až do čtyř, tak jdu až teď,“ zalhala.
„Nevěřím ti z toho ani slovo!“ vystartoval otčím takto zhurta na Apolenu podruhé.
„A kdyby to tak nebylo, co na tom? Stejně mě nikdy nebereš vážně,“ pokusila se oponovat Apolena.
„Takhle se mnou, děvenko, mluvit nebudeš!“ vypěnil znovu otčím, načež jí uštědřil facku.
„Tak mám dojem, že náš dnešní rozhovor nadobro skončil!“ Apolena byla stůj co stůj připravená se vyvlíknout z otčímových spárů.
Avšak…
„Kam si myslíš že to jdeš?!“ pospíchal za ní okamžitě otčím.
„Do svého pokoje!“ odsekla Apolena. Naštěstí se jí zavčas podařilo zabouchnout dveře a zamknout se, takže na ni otčím už nemohl. Ten si to ale nenechal líbit.
„Okamžitě otevři!“
Apolena odmítala poslechnout. Na onen důkaz ve svém pokoji pustila nahlas muziku.
„Těš se později!“ zazněla z otčímových úst jedna z posledních výhrůžek. Pak již bylo zřetelně slyšet, jak odchází pryč.
Apolena si připadala strašně opuštěně. Neměla nikoho, komu by se ze svých problémů vyzpovídala. Spolužačky ji v jednom kuse ponižovaly a otčím neustále dával najevo svou nevraživost. A přeci jen tu svítala jistá naděje, to když Apoleně na mysli vyvstala dnešní schůzka s Josefem Nepilem. A v sobotu bude následovati další, pokud se tedy Apoleně podaří zdárně uniknout z otčímových spárů. Avšak jestli se vše ale zdaří na výbornou, bude to po více jak dlouhé době pro Apolenu znamenat něco pozitivního, na co ještě několikrát za život ráda zavzpomíná.
Leč nečekaným překvapením toho dne ještě zdaleka nebyl konec. A samozřejmě že na nově vyhrocené situaci měla podíl současná známost Apolenina otčíma.
„Ach Kájo, ty jsi tak úžasný.“
„Já vím, zlatíčko, já vím.“
„Doliješ mi ještě trošičku té whisky?“
„Ale samozřejmě, že ano, zlatíčko.“
„Pojď ke mně, brouku, a přitul se.“
„Ale velice rád.“
„A heleme se, kdo nás to poctil návštěvou?“ zbystřila dotyčná žena, když si povšimla Apoleny, když ta se nakonec po hodině odvážila vyjít ze svého pokoje.
„Co tam tak stojíš, to neumíš pozdravit?“ obořil se na Apolenu ihned otčím.
Apolena zcela správně vytušila, že jí daná výchozí situace není zrovna dvakrát nakloněna. Podobné excesy ze strany otčíma zažívala často, dalo by se klidně říci, že tu byly na denním pořádku.
„Nejspíš zase půjdu,“ byla Apolena připravená vydat se nazpět do svého pokoje, její otčím však mínil jinak.
„Tak to tedy ne!“ Sice se sotva držel na nohou, i tak se mu ale zdárně podařilo Apoleně zastoupit cestu. „Tady budeš!“ poručil jí opileckým tónem.
„Nech mě laskavě projít!“ vzpouzela se.
„Ně co jsem ti snad řekl!“ Otčím na nic dalšího nečekal a rukou Apolenu neohrabaně odstrčil. Ta upadla na zem.
„A teď ti udělím jednu menší lekci, děvenko.“ Apolenin otčím odepnul pásek. „Teď něco zažiješ.“
„Ne!“ Apolena pohotově vymrštila svou pravou nohu a tou otčíma zasáhla do břicha.
„Ty jedna děvko, to bolelo!“
„Zasloužil sis to!“ křikla Apolena. Přeci jen se jí podařilo postavit se na nohy, i když se značnými obtížemi.
„Řekl jsem, že nikam nepůjdeš!“ pohrozil Apoleně otčím, který se po ní znovu začal mátoživě sápat, když ta se následně rozeběhla tentokráte ke dveřím, co vedly na chodbu. Ve spěchu stačila sáhnout po jedné z vypitých láhvi od whisky.
„Ne, nikam…“
Apolena však byla o něco pohotovější a než se otčím nadál, už dostal lahví po hlavě.
„AU! TY JEDNA DĚVKO!“
„Ach Kájo, nestalo se ti nic? Jsi v pořádku?“ zaúpěla žena, načež ihned k jmenovanému přispěchala, neboť ten se odporoučel k zemi.
„Chyť tu děvku, nenech ji upláchnout!“
To už ale Apolena zdárně úspěšně otevřela dveře vedoucí na chodbu a rázně je za sebou zabouchla, takže i žena, jak se za ní hnala, teď schytala jednu pořádnou ránu do obličeje. Apolena ještě v rychlosti nahmatala v kapse klíče a zachrastila v zámku klíčem, který ve dveřích ponechala, takže otčím a žena se již pouze zmohli jen na hlasité bouchání a výhrůžky.
Apolena silně oddechovala a zdálo se, že vše bude mít zdárně za sebou, leč…
„Kdo ten řev má věčně poslouchat?! Už toho mám dost, pošlu na vás policii!“ pohrozila důchodkyně z vedlejší partaje.
Jen to ne, pomyslela si Apolena a rychle se pustila dolů do schodech, neboť se hned nato o patro výš ozvalo: „Už jsem tam zavolal, za pět minut tu budou.“
Apolena se sice zdárně dostala ven z domu, ovšem i tam si ji vyhlédly zcela nové potíže.
„Prosím, slečno, smilování, darujte malou almužničku.“
To se o slovo přihlásil muž nevábného vzhledu s cigaretou v ruce.
„Promiňte, ale já u sebe nemám žádné peníze,“ odpověděla muži Apolena. Nelhala, skutečně momentálně byla bez jakýchkoliv finančních prostředků. Jenže muž byl neodbytný.
„Tak alespoň stovečku na cigárko,“ mámil dál z Apoleny.
„Promiňte ale já pospíchám. A nic u sebe nemám.“
Apolena ke spěchu měla pádný důvod, o pozornost policie rozhodně nestála.
„Tak alespoň věnujte nějaké drobné,“ žadonil nesmlouvavě muž, aniž by zaregistroval, že mu Apolena již podvakráte sdělila, že je dočista švorc.
„Promiňte, nemám čas,“ snažila se vymanit z mužovy přízně.
Ten však nejenže své úsilí nevzdával, ale naopak ve svém počínání o dost přitvrdil, to když odhodil cigaretu a Apolenu si k sobě rukou surově přitáhl, zlobně řkouc: „Tak dostanu konečně krucinál něco nebo ne?!“
„Pusťte mě!“ vzpouzela se výbojně Apolena.
„Až mi něco dáš!“ dorážel hubovatě muž. „Au, ty jedna mrcho!“ zahulákal, to jak ho náhle zabolelo v rozkroku. Právě do těch míst totiž směřovala Apolenina pravá noha. Muž se po daném kopanci bolestivě odporoučel na zem. Apolena využila toho, že ji pustil a dala se na útěk. Přála si jediné: být v bezpečí u Josefa Nepila. To však znamenalo dospět v pořádku na Hlavní nádraží, nasednout do tramvaje s číslem devět a dojet na zastávku Bertramka Někde tam Josef bydlel.
Apolena si oddechla, když se bezdomovci ztratila z dohledu, i tak se ale měla na pozoru, to když se opět ocitla v jednom z průjezdů. Zastavila se v něm. Prostě si potřebovala vydechnout, neboť celou dosavadní cestu od svého domu utíkala.
Avšak…
„Ahoj, krasotinko, nechceš zajít s námi na jedno?“
Apolena ke své hrůze zjistila, že ta otázka směřuje nejspíše na ni.
„Tak co, krasotinko, přidáš se k nám?“
Apolena se ohlédla a zpozorovala tři mladíky, kteří právě vešli za ní do průjezdu. Jeden z nich na vodítku držel vlčáka.
„Tak co jí říkáš Brute?“ otázal se majitel svého psa. Ten se okamžitě rozštěkal.
„Očividně se mu zamlouvá,“ konstatoval druhý mladík.
„Tak se o tom přesvědčíme na vlastní oči, co říkáte, chlapi?“ dodal třetí.
Apolena vytušila, že se dostala do nových problémů. Ti tři mladíci vypadali, že by si k ní mohli dovolit cokoliv stejně jako pes jednoho z nich.
„Tak co, krasotinko, půjdeš teda s námi? Tady Brut je už kapánek nervózní.“
Apolena věděla, že je zle. Ti tři mladíci o ni začali projevovat nebývalý zájem a záměrně proti ní štvali onoho psa. Z toho nemohlo vzejít nic dobrého.
„Tak co, krasotinko, pobavíme se spolu, co říkáš?“
Apolena si nemohla nevšimnout, že tu svou výraznou roli opět sehrává alkohol. Všichni tři mladíci museli mít již značně upito. Sama Apolena zhruba před čtvrt hodinou viděla, co podobná ožralost udělala s jejím otčímem. Stejně tak Apolena dobře věděla, že musí začít opětovně pohotově jednat jako v případě onoho bezdomovce.
„Promiňte, ale já nemám chuť s vámi někam jít. Hrozně totiž pospíchám,“ pokusila se obdobně vymluvit.
Leč…
„Mně se ale nezdá, že bys někam spěchala, krasotinko. Pořád stojíš na tom samém místě a z toho tedy jednoznačně vyplývá, že prahneš po naší společnosti,“ oponoval Apoleně majitel vlčáka, načež se i s ním nebezpečně k jmenované přiblížil na krok.
„Říkala jsem, že s vámi nikam nepůjdu!“ zdůraznila Apolena, přičemž se opatrně začala rozhlížet kolem sebe, zda-li někdo nepůjde a nevysvobodí ji, jak tomu bylo v případě jejích spolužaček, kdy je zahnal právě Josef Nepil. Nic tomu však nenasvědčovalo.
„Dej si loka rumu, to ti pozvedne náladu, uvidíš,“ dorážel na Apolenu neustále mladík se psem.
„Ne, díky, nechci,“ odmítla, načež se jí dělalo špatně z oněch alkoholových výparů.
„No jen se podívejte, jak se klepe, křepelka. Jako by snad dostala zimnici,“ burcoval majitel vlčáka své další dva kumpány, kteří ho k Apolenině nelibosti následovali.
Vše nabylo na vážnosti dané situace, když majitel vlčáka vzápětí prohlásil: „No, neboj se, krasotinko, my už tě zahřejeme.“ Načež Apoleně násilně rozevřel ústa a začal ji do pusy lít alkohol: „Tak jen hezky bumbej, krasotinko,“ bavil se, ne však nadlouho. „Au ty jedna čubko!“ zakřičel náhle, to když se Apoleně přeci jen podařilo svého současného trýznitele kopnout do těch samých míst, co předtím onoho bezdomovce a dala se na úprk.
Z průjezdu se Apolena sice úspěšně dostala do jednoho z dvorů, ovšem mladíci se k její smůle pustili za ní.
„Brute, trhej!“ vykřikl majitel vlčáka, který Apolenu k její smůle dostihl a bohužel vyplnil přání svého pána, to když se jí zakousl do pravé ruky. Apolena vykřikla bolestí.
„Tak a teď se těš, krasotinko,“ prohlásil majitel vlčáka. „Brute k noze!“ poručil psovi.
Apolena využila momentu, že mladík svého psa odvolal a dala se do zoufalého volání o pomoc. Spoléhala se na to, že její křik snad někdo z majitelů bytovek zaslechne a přispěchá ji na pomoc. A k Apolenině úlevě její volání nepřišlo vniveč.
Jenže opětovně…
„Co je to tady za rámus?! Člověk má po noční a nenechají ho vyspat!“
„Rychle, padáme pryč!“ zavelel majitel vlčáka a mladíci se dali na ústup.
Apolena doufala, že ji muž, co se objevil na jednom z balkónů, pomůže. Jak se ale ve svém úsudku zmýlila. „Co to tady bylo za kravál!?“ To se právě přihnal na dvůr.
„Napad… napadli mě tu tři mla… mladíci,“ odpovídala mu namáhavě Apolena, to jak ji ukrutně bolela zkrvavená pravá ruka, za níž se tou druhou nezraněnou držela.
„No a co tu tedy ještě děláte vy? Koukejte odtud rychle mazat taky!“ pohrozil Apoleně muž.
„Ráda bych, ale nevím, zda-li tam venku na mě někde nečíhají,“ strachovala se.
„A co mně je do toho, jestli tam venku na vás někdo číhá nebo ne! Koukejte odtud vypadnout!“ pouštěl na Apolenu muž dál hrůzu.
„Prosím, nepodíval byste se, jestli tam venku někde nejsou?“ naléhala Apolena, muž však na svém stanovisku nemínil nic měnit.
„Jsem snad vaším poskokem? Už ať vás tu nevidím!“
„Tak alespoň zavolejte lékaře. Není tady u vás v domě někdo takový?“ nevzdávala své úsilí Apolena, neboť ji ruka nepopsatelně bolela, svou upřímnou výpovědí však muže opět jen naštvala.
„Neslyšela jste? Ven! VEN!“
Apolena byla nucena chtě nechtě dvůr opustit. Muž ji z něho násilně vypakoval a ještě si při tom na ni neodpustil trousit další nelichotivé hlášky, načež zabouchl vrata a uzamkl je. A tak Apolena byla vystavena osudu na pospas. Stále měla ten samý cíl: dostat se bez další úhony k Josefu Nepilovi.
Apolena přeci jen zdárně dospěla na tramvajovou zastávku, ovšem i tam se postarala o rozruch, to když její přítomnost zaznamenala zhruba sedmiletá holčička.
„Mami podívej, tahle dívenka je nějaká divná,“ poznamenala směrem k Apoleně.
„Ale no tak, Verunko, přestaň říkat takovéhle věci,“ napomenula holčičku její maminka, leč ta si nedala říci.
„Tak se podívej na její pravou ruku, je celá od krve.“
„Co jsem ti říkala Verunko?“ hodlala žena napomenouti svoji dceru podruhé, jenže pak i její oči spočinuly na Apoleně. „Co se vám to stalo?“ otázala se jí.
„Napadli mě tři mladíci.“
„Ach tak.“ Avšak následně se i žena k Apoleně zachovala velice netaktně. „Pojď, Verunko, kousíček popojdeme.“
Apolena se nestačila divit, jaký přístup k ní lidé po celý den zaujímají. Copak někomu uškodila? Naopak, uškodili jí všichni ti, s nimiž dnes přišla do styku, tedy až na Josefa Nepila, který se jí jako jediný zastal. Co se to jen děje, proč je osud ke mně tak netečný? Nad tím Apolena momentálně přemítala.
Naštěstí již přijížděla tramvaj s číslem devět a Apolena do ní mohla nastoupit. Jenže ani v ní se nevyhnula potížím. Málem zažila nový šok, to když ji dostihli oni tři mladíci, co ji napadli v průjezdu. Naštěstí pro Apolenu do tramvaje nestačili zavčas naskočit a tak z jejich strany došlo pouze na neidentifikovatelné slovní výhrůžky přes sklo a neomalená gesta.
Apolena se cítila býti zničená, pravá ruka ji stále nesnesitelně bolela. A navíc, tramvaj byla přeplněna k prasknutí. Apolena se obávala toho, že se nejspíš skácí k zemi, pokud si hned nesedne. Asi tak na třetí tramvajové zastávce se jí podařilo obsadit jedno z volných sedátek na úkor protestujícího starce, který do ní začal hučet, jak je nehorázně nezdvořilé, když mladší neuvolní místo staršímu. Apolena ony protesty vnímala tak napůl a z celého srdce si již přála vystoupit ve stanici Bertramka. To se jí nakonec poštěstilo a rovněž byla i ráda, že cestou nenarazila na revizora, neboť u sebe neměla jízdenku.
Apolenu momentálně zaměstnávalo, jak se dostane k Josefu Nepilovi. Dle adresy, kterou ji zanechal, pouze postačilo, až na zastávce Bertramka vystoupí, přejít ulici a dát se tou na ni navazující směrem nahoru. A tam někde by už Josef Nepil měl bydlet. Apolena jeho bytovku po menších útrapách přeci jen našla. Neváhala ani chvíli a stiskla příslušný zvonek.
„Dobrý večer, mohu prosím vědět, kdo nás to poctil návštěvou?“ ozval se z bedýnky přívětivý ženský hlas.
Apolena nemarnila čas a ihned do ní uvedla: „Tady Apolena Kajnarová, potřebovala bych nutně mluvit s panem Josefem Nepilem. Mohl by prosím přijít sem dolů?“
„Malý moment, vydržte,“ odvětil ženský hlas tím samým neměnným tónem.
Apoleně se viditelně ulevilo, když pro změnu onen známý mužský z bedýnky prohlásil: „Vydržte, Apolenko, hnedle jsem u vás.“
Josef Nepil byl do minuty dole u Apoleny. „Proboha, co se vám to přihodilo?“ zhrozil se doslova, když spatřil onu tržnou krvavou ránu na dívčině pravé ruce.
Apolena Josefovi vypověděla, co nemilého ji tento den všechno potkalo.
„No panečku, to by vydalo na jeden objemný román,“ mínil Josef. „No tak jen pojďte dál a nebojte, to vaše zranění hnedle dáme do pořádku.“
Byt, v němž Josef Nepil se svou ženou bydleli, vypadal úplně jinak, než ten, v němž žila Apolena se svým otčímem. Nikde se nepovalovaly lahve od alkoholu, ani tu nebyly stopy po nečistotě či zápachu cigaret. Byt Nepilových zkrátka na první pohled působil útulně a příjemně zároveň.
„Půjdeme do mé pracovny,“ nabádal Josef Apolenu, která se však nejdříve pozdravila s jeho ženou Marií Nepilovou. Ta na Apolenu, stejně jako její manžel, udělala velmi milý dojem.
„A já vám donesu čaj a nějaké ty zákusky,“ nabídla se sama od sebe Marie.
Pracovna Josefa Nepila byla ze všech místností, do nichž Apolena měla možnost nahlédnout, nejzajímavější. Vedle pracovního stolu v ní byl přítomen klavír a v policích vedle knih uloženy jakési zvláštní šanony. Ze všeho nejvíce ale na Apolenu zapůsobila jedna ze stěn, na níž se vyjímal obraz. A to ne ledajaký! Jako by ho utvářel samotný mráz, co měl na svědomí autoportrét dvou zamilovaných lidiček a těmi samozřejmě nebyl myšlen nikdo jiný než-li Apoleniny současní hostitelé.
„Zajímavé že, co dokáže mráz a um lidských rukou?“ poznamenal Josef, když si povšiml, jak Apolena se zájmem zarámovaný autoportrét pozoruje.
„Cože, toto vytvářel člověk?“ podivovala se.
„Ano, přesně tak jest tomu,“ odvětil přátelsky Josef. „A tento šanon,“ a jeden z police vyndal, „disponuje zase dotykovou pamětí.“
Apolena nestačila žasnout, co jí tu Josef odkrývá za taje. Vskutku, když se dotkla zarámovaného portrétu, pocítila na ruce chlad, a když onen dotyk zopakovala na obrázku v šanonu, dosti zřetelně zaznamenala nefalšovanou lidskou tvář.
„To jsou naše Vantelbooklisty,“ objasňoval jí Josef.
„Cože, Vanterolisty?“ podivovala se Apolena.
„Nikoliv, správně ten název zní Vantelbooklist,“ poopravil ji Josef.
„A co navenek symbolizuje?“
„Zde přítomný šanon obsahuje vypracovaný rozhovor s vysněnou osobou, s níž by se dotyčný v něm uvedený rád shledal,“ vysvětloval Josef Apoleně. „A nyní je vše nově obohaceno právě o možnost dotyku.“
„Velice zajímavé,“ opáčila uznale Apolena. „Au, má ruka,“ zaúpěla následně bolestí.
„Hnedle to dáme do pořádku.“
Apolena od Josefa očekávala chirurgický zákrok, nic z toho se však nekonalo. Josef dívce krvavou ránu nejprve vydesinfikoval a poté na ni přiložil jakési květy a ruku jí zavázal.
„Nemusíte se ničeho obávat, Apolenko,“ uklidňoval dívku Josef, když si povšiml jejího udiveného výrazu ve tváři. „Lémanské růže mají výhradně léčivý účinek.“
„Cože, tohle, co jste mi zabalil do toho obvazu, jsou nějaké růže?“ zeptala se překvapená Apolena.
„Ano, přesněji se jedná o jejich květy, právě ty disponují léčivou mocí,“ upřesňoval Josef. „Uvidíte že za pár dnů se vám ruka kompletně zhojí,“ ubezpečoval ji.
Apolena nestačila žasnout. Náhle si připadala jakoby v jiném světě, to když její oči znovu spočinuly na zarámovaném autoportrétu, šanonu a nakonec na zafačované ruce.
„Odkud všechny tyto taje pochází?“ zeptala se.
„Z města jménem Katalná Mochna, to se nachází ve středních Čechách nedaleko Poděbrad,“ objasňoval Josef. „Pokud byste měla zájem, můžete do něj zavítat. Mám tam známého, který se velice rád seznamuje s novými lidmi. Zkuste o tom popřemýšlet.“
Apolena byla rozhodnuta během vteřiny. Koneckonců co ji drželo v Praze? Svých vrstevníků měla plné zuby stejně jako otčíma, co ji v jednom kuse terorizoval a tak znepříjemňoval život. Trápila ji jen jedna věc: „Bohužel ale u sebe nemám žádné věci natož peníze.“
„To vůbec nevadí, milerádi vám se ženou zapůjčíme něco svého a založíme vás,“ nabídl se Josef. „A víte co? Hned teď zatelefonuji svému příteli a seznámím ho s danou situací.“
A jak si Josef usmyslel, tak také učinil. Do sluchátka mluvil pouhých pět minut. Když hovor ukončil, věnoval pozornost zase Apoleně. „Tak vše je domluveno, jen, nebude se po vás váš otčím shánět?“
„Klidně ať si mě třeba hledá až někde na druhém konci světa, já už se domů k němu nevrátím. Tedy alespoň v dohledné době ne,“ byla pevně rozhodnuta Apolena.
„Nuže dobrá, v tom případě vás tu u mě Radovan vyzvedne zítra v sedm hodin ráno a pak společně odjedete do jeho rodného města.“
„Děkuji vám pane Nepile, ani nevíte jak si toho všeho, co pro mě děláte, cením.“
Josef Apoleně poté sdělil, že mu činí neobyčejnou radost, když může něco dobrého vykonati pro své přátele, a pak zasedl za klavír. „A když jsme vše již zdárně vyřešili, dovolte mi, abych vám něco zahrál.“
Apolenu Josef neustále příjemně překvapoval. Na klavír doslova válel. Zvládl na něj zahrát Chopina, Smetanu či Janáčka. Rovněž pohoštění od Marie byla jedna báseň. Nebylo divu, že si Apolena po bůhvíjak dlouhé době onu přátelskou náklonnost, kterou jí zamilovaný pár projevoval, užívala vrchovatou měrou. A nemohla se dočkat zítřejšího dopoledne, to až ji v bytě Nepilových vyzvedne onen Radovan a společně se vypraví do jeho rodné Katalné Mochny, do města plného neočekávaných zázraků, jak to Josef Apoleně prve shrnul.