Tom Patrick

12. Ona pomyslná odvrácená strana mince, zatěžkána nehostinnou třináctou komnatou a pokus o její opětovné kompletní uzamčení

Pomalu se blížila jedenáctá hodina večerní. Venkovní „grilování pecnů“ pozvolna spělo do svého více než úspěšného finiše a pozvaným hostům nezbývalo nežli se s hostiteli rozloučit, s poznámkou, jak ono setkání bylo báječné, s přáním brzkého shledání. Pro obyvatele Katalné Mochny se setkávání s blízkými a přáteli řadilo mezi pravidelné rituály a to jak v těchto letních tak i zimních obdobích. A to místní považovali za velmi důležité, neboť v dnešní uspěchané době si lidé na sebe sotva kdy udělají čas. Potěšující zprávou rovněž bylo, že daného venkovního „grilování pecnů“ se účastnily celé rodiny a to i se svými dětmi. Katalná Mochna tak spolehlivě dementovala zprávy o tom, že dnešní teenageři vysedávají pouze u počítačů či že si pohrávají s nejnovějšími mobily a tablety.

Na jednu z takovýchto oslav, jíž v chatové oblasti pořádala i Evženie Flavordová, chtěla dorazit i jistá žena. K jmenované to koneckonců neměla daleko, leč rodinné problémy nakonec zapříčinily, že svoji účast na poslední chvíli odřekla. Jen by tam obtěžovala svým smutkem, zastávala dotyčná názor. Tak snad to příště již vyjde.

Žena to v životě neměla právě zrovna jednoduché. Pocházela ze země, jíž vévodily válečné nepokoje. Ty měly na svědomí dvě znepřátelené vojenské skupiny, jež mezi sebou bojovaly o moc a přitom nebraly ohled na civilní obyvatelstvo. Že při svém běsnění povraždily i stovky nevinných civilistů jako by nikoho nezajímalo. A nabízená pomoc od vlády? Ta se nedostavila, neboť daný stát, jenž byl původní domovinou ženy, ani pořádně neměl potuchy o tom, kdo mu vlastně vládne. Většina místních obyvatel konflikt řešila po svém: buďto se do něho přímo či nepřímo zapojovali, nebo raději volili druhou variantu a to útěk.

Rodina ženy se rozhodla pro ono druhé, i ji však postihla tragédie. Pár dní před plánovaným odchodem otce ženy zastřelil jeden z povstaleckých vzbouřenců, když ten se navracel domů z práce. Pro ni a její matku to byl šok, když se onu zprávu dozvěděly. Sice se obě posléze dostaly do uprchlického tábora, ovšem i tam se potýkaly s existenčními problémy, stejně jako tisíce dalších nešťastníků a to vlivem nedostatku potravin a základních hygienických potřeb.

Žena na toto těžké období vzpomínala jen velmi nerada a nebýt jistého Johna Meyera, významného misionáře a humanitárního pracovníka, kdo ví jak by to s ní a její matkou nakonec dopadlo. S pomocí onoho muže se oběma přeci jen podařilo emigrovat, nejprve do Rakouska a odtud pak natrvalo přesídlily do Čech, konkrétně do Katalné Mochny. Bylo to ještě v době, kdy toto město okolnímu světu nebylo zdaleka tak úplně známé, tak jako nyní, i přesto se žena a její matka plně odhodlaly právě zde zahájit novou etapu svého života.

Ženě v té době bylo pouhých devět let, když se se svojí matkou natrvalo usadily v Katalné Mochně, vše, co se jí v životě až doteď přihodilo, však plně intenzivně vnímala. Žena obdivovala svoji matku pro její odvahu a snahu své jediné dceři zajistit nový a pokud možno spokojený život. A to se jí zdařilo na výbornou. Našla si práci v mochnickém závodu na zpracování bavlny, kde začínalo mnoho jiných zájemců, kteří v životě tápali a potřebovali do něj dodat potřebné sebevědomí.

Žena byla po právu na svoji matku pyšná a vždy k ní vzhlížela. Obdivovala ji, jak se se životem statečně dokázala poprat, když ten jí ukázal odvrácenou stranu oné pomyslné mince. Žena si již v onom mladém věku tedy dala předsevzetí, že až ona sama jednoho dne bude mít děti, nevystaví je bezpráví a nebezpečí, jemuž musela čelit ona sama.

A pak, ve svých devatenácti letech, žena potkala svého budoucího muže, jak jinak než v proslulé mochnické seznamovací kavárně. A zakrátko nato se jim narodil syn, který svým rodičům zpočátku dělal jen samou radost. Dobře se učil a projevoval se u něho neobyčejný talent, jenž se pokoušel maximálně využít. A tak v Katalné Mochně začal navštěvovat POLOMENII neboli lidově řečeno POLOMKU, která byla proslulá tím, že se v ní scházeli umělci mající jisté nadání. A zanedlouho se dotyčnému poštěstilo, to když se stal nedílnou součástí skupiny, jež ve svých řadách sdružovala lidi právě s oním mimořádným talentem. Ženu potěšilo, když za svůj um její syn obdržel četná ocenění a také uznání. A to nejen od obyvatel Katalné Mochny!

Jenže pak začaly přicházet ony dopisy. Zpočátku žena o nich nic nevěděla, jen pozorovala, jak se její syn nápadně mění v chování. Ten bezstarostný klouček byl tentam a rodinu začal obtěžovat svojí náladovostí. Když si toho počalo všímat i okolí, ženě postupně docházelo, že jejího syna něco trápí, ten ovšem byl na slovo skoupý a vždy se pouze na něco pohotového vymluvil.

Vše vyšlo najevo v momentě, kdy se ženě dostal do rukou právě jeden ze zaslaných dopisů adresovaných jejímu synovi. Navíc tomu přispěla jedna velká náhoda, neboť dotyčný jinak pravidelně kontroloval poštovní schránku, osud tomu však chtěl, že jednoho dne musel nutně odjet z města a její výběr tudíž závisel na rodině. Žena zpočátku nevěděla, co si o daném dopisu má myslet, to co na něm upoutalo její pozornost, nebyla pouze ona podivná adresa, ale taktéž i vyobrazená podobizna muže oděného do šaolinského roucha. Když se syn ženy pak vrátil domů a ona mu s obavami předložila onen dopis, začal se vymlouvat, že si prostě dopisuje s jedním kamarádem ze zahraničí, s nímž se seznámil na internetu.

Žena se snažila synovu tvrzení zpočátku uvěřit, leč ten podivný muž, co se zjevoval na obálce, na ni nepůsobil zrovna věrohodným dojmem. Navíc se jí zakrátko nato dostal do rukou dopis od jiné společnosti, která pro změnu od dlužníků nazpět vymáhala zapůjčené peníze. Co mělo znamenat zase toto?

A pak to jednoho dne už žena nevydržela a když syn opět odcestoval, vydala se do jeho pokoje plně odhodlaná nalézt další dopisy. K jejímu překvapení to nebylo zase tak složité, objevila je v pracovním stolku v prvním šuplíku. Ne pouze jeden, ale rovný tucet! Žena se nerozmýšlela příliš dlouho a do jednoho z dopisů okamžitě nahlédla. Srdce jako by se jí náhle propadlo až do žaludku, když ony řádky pročítala. Podle toho, co se ze zaslaných dopisů postupně dozvídala, měl její syn veliké finanční potíže!

Žena, zdrcena tím, co se právě dozvěděla, se málem zhroutila. Jako by se probudila ze zlého snu. Bylo to vůbec možné? Jak se to mohlo jen stát? Vždyť pokud by syn ženy chtěl, ona a její muž by se mu snažili maximálně pomoci. Proč jim tedy o svých problémech nic neřekl?

Pro ženu to byl naprostý šok, náhle nevěděla, co si počít. Dost dobře si uvědomovala, jak podobné situace mívají nemilou dohru. Celá Katalná Mochna ještě zdaleka nezapomněla na to, jaké existenční muka zažíval Martin Netřebický, to když ho Vladana Vladská při soudních tahanicích obrala téměř o veškeré jeho peníze. Jenže v tomto případě vše pro ženu a její rodinu mohlo mít ještě mnohem fatálnější následky a to v podobě exekuce!

Nebyly to pouze dopisy, co jeden z oněch pisatelů synovi ženy zasílal. Vedle předpovědí, jak vyhrát ve sportce vysokou částku, se jednalo i o rozmanité amulety či přívěšky, jež údajně disponovaly zázračnou mocí. Jak se ale nakonec ukázalo, šlo nejspíše jen o plané řeči. Žena proto neváhala ani minutu a kontaktovala několik místních lidí, aby s nimi o daném problému podebatovala. Prvním z nich byl mladík jménem Kristián Betner. Ten se ženě svěřil s tím, že kdysi skutečně byl v kontaktu s jistou personou, co zájemcům nabízela magické seance, jenže záhy ji pevně utvrdil v tom, že jakmile to začalo lézti do peněz, dal od toho ruce pryč. Pomyslný hřebíček do rakve ženě zatloukla Sylvie z mochnického Řádu, když ji ujistila, že s daným pisatelem ona ani nikdo jiný z jejích spolupracovníků nemá nic společného a tak jen potvrdila Kristiánova slova.

Žena si kladla ony věčné otázky: jak jí něco takového její jediný syn mohl udělat? Proč se bez vědomí rodiny zadlužil? Jak vyplývalo z prosebných žádostí syna ženy, po vzoru dvou místních dívek se rovněž chtěl vydat na podnikatelskou dráhu, avšak nezvládl to po finanční stránce a zadlužil se. Proč jen nic dopředu neřekl? Žena s manželem by mu zajisté byli nápomocni, jak jen by to bylo možné. A i když Sylvie ženě přislíbila okamžitou finanční pomoc, ta tušila, že to zřejmě stačit nebude. Za ten rok onen dluh, jenž měl syn ženy splatit, narostl do astronomické částky.

Poté, co žena navštívila Sylvii v jejím sídle, nezamířila hned domů, nýbrž se vydala na jediné možné místo, které ještě mohlo skýtal naděj na lepší zítřky. Na mýtině Svatého Andreje se tou dobou zdržoval jistý manželský pár, který posvátné sošce děkoval za splnění jejich dávného niterního přání a sice za početí vytouženého dítěte. Žena nechtěla rušit, zároveň ale byla hrozně nedočkavá, nutně se potřebovala vyzpovídat pro změnu ze svých niterních problémů. Manželský pár jí to neměl za zlé, nacházel pochopení pro její trápení a nakonec popřál vše dobré do další životní etapy. Žena za to s námahou v hlase poděkovala, a když manželský pár nadobro mýtinu opustil, začala se posvátné sošce zpovídat, s naléhavou prosbou, ať se vše v dobré obrátí. Slzy při tom měla na krajíčku.

Čaj již dávno vychladl, Klaudie Plamínková se však i přesto rozhodla pozřít alespoň malý doušek. Třásla se jí při tom ruka. Nebylo divu, ona nemilá představa, že její rodina může přijít o všechno, ji přímo děsila.

Klaudie i nadále odhodlaně vyčkávala, až se její syn Vítek vrátí. Na duši ji mohlo částečně těšit, že na to nebyla sama. Manžel Klaus své ženě v těchto nelehkých chvílích stál věrně po boku, i když i jeho zmáhala únava.

Klaus náhle vstal. Už dál nevydržel jen tak nečině vysedávat. Udělal proto to, co jindy v obdobných situacích: zasedl za klavír a začal hrát – na uklidněnou, jak vždycky říkával. A pokaždé tento čtyřicetiletý brýlatý blondýn dokázal podat bravurní výkon. Jak by také ne, když od svých devatenácti let byl členem prestižní pražské filharmonie. Jenže stačilo to v těchto nelehkých chvílích?

„Jak jen Vítek mohl? Proč nic neřekl?“ vyčítala si neustále dokola Klaudie. Ani překrásné Klausovo preludování ji nedokázalo zklidnit. Jindy by si k manželovi přisedla a hrála na klavír společně s ním, nyní však na to ani v nejmenším neměla náladu.

„Také to nechápu,“ soucítil se svojí ženou Klaus. I jemu patrně činilo nemalé potíže vyrovnat se s tím, co způsobil jeho syn, neboť zakrátko hrát na klavír přestal a to s hláškou: „Tak to by pro dnešek stačilo.“ Pak se zvedl ze židle, zaklapl víko od klavíru a přisedl si nazpět ke Klaudii. „Vše se to nějak vyřeší, uvidíš,“ snažil se chlácholit svoji ženu, která opětovně propukla v pláč.

„Jak vyřeší? Vždyť nás ty Vítkovy dluhy mohou přivést až do exekučního řízení!“ vyslovila Klaudie tu nejhorší možnou variantu.

„Máme přece něco našetřeno, část dluhu můžeme splatit z našich úspor…“

„Ale to nebude stačit, ta částka je obrovská…“

„Nějak se to zařídí, můžeme prodat auto, nebo město poprosíme o vyhlášení veřejné sbír…“

„Bankrot, čeká nás bankrot!“ vykřikla náhle Klaudie.

Možná že by došlo ke při onoho manželského páru, nebýt zařinčení venkovního zvonku.

„Kdo to jen v tuhle pozdní dobu může být?“ znejistěla Klaudie.

„Třeba je to náš Vítek,“ mínil Klaus. „Já tam skočím,“ navrhl, když viděl, jak se jeho žena sotva drží na nohou, „ty se zatím posaď nazpět do křesla a vyčkej.“

Klaus se vydal z domu přes zahradu k venkovním dveřím. K jeho překvapení však u nich nepostával jeho syn, nýbrž…

„Justýno!“

„Dobrý večer, pane Plamínku, promiňte že vás takto pozdě obtěžuji, ale potřebovala bych si nutně promluvit s Vítkem.“

Klaus samým překvapením najednou ztratil řeč, bylo na něm znát, že ho tato nenadálá návštěva dosti zaskočila. Skutečně byl přesvědčen o tom, že se z večerní potulky domů navrací jeho syn.

„Ach pardon, toto je má kamarádka Apolena,“ vysvětlovala si Justýna Klausovo zaražení po svém a protože jmenovaný na daném místě nadále nečině postával, rychle pokračovala: „Tady Apolena je v Katalné Mochně letos poprvé, tak ji seznamuji s naším městem a jeho kulturou.“

„Ach tak, jistě, samozřejmě,“ vypravil ze sebe konečně Klaus.

„Apolena Kajnarová, těší mě, že vás, pane Plamínku, poznávám,“ představila se dotyčnému Apolena.

Teprve to Klause přimělo procitnout z nemilých trýznivých myšlenek na svého syna a jednat: „Jestli jdete za Vítkem, tak ten ještě nedorazil.“ A hned nato ho napadlo spásné: „Vy, Justýno, náhodou nevíte kde by mohl momentálně být? Se ženou si o něj děláme starosti.“

„Bohužel,“ nepotěšila Klause ani za mák Justýna. „Tak nic, snad se zítra Vítek objeví v POLOMCE. Těšilo nás a na shledanou.“

Justýna s Apolenou už byly rozhodnuty najisto odejít s nepořízenou, když se dveře domu znovu otevřely a ony spatřily, jak k nim a Klausovi spěšně chvátá Klaudie. „Je to Vítek?“

„Ne, pouze Justýna a jedna její kamarádka,“ odvětil ženě její manžel. „Právě jsou na odchodu…“

Klaudie se k tomu ale postavila jinak a na Justýnu s Apolenou okamžitě naléhala, ať jdou obě dál. Nutně si potřebovala popovídat s někým blízkým, nechtěla s Klausem být na všechno sama.

A tak…

„Ten spolek nese tedy název Hot Posting?“

„Ano, říká vám něco ten název, Justýno?“

„Bohužel ne.“

„A vám, Apoleno?“

„Bohužel, paní Plamínková, ani já s něčím takovým nemám žádné zkušenosti.“

Takto spolu začaly rozmlouvat Justýna, Apolena a Klaudie. První jmenovaná rovněž souhlasila s Klaudií v tom, že kdyby se o svých problémech její syn komukoliv nebál zmínit, vše mohlo dopadnout úplně jinak. Jenže takhle…

„Od Radovana vím, že Tom Patrick, onen muž, co okolnímu světu referuje o našem městě, měl oplétačky s jistým mágem, jenž mu zasílal obdobné dopisy. Jakmile mu ale poslal jistý posvátný přívěšek, který se nakonec ukázal jako laciná bezcenná cetka, přestal na ony dopisy raději reagovat,“ oznámila Justýna Klaudii.

„Ano, to samé prý učinil i Kristián,“ vložil se do hovoru Klaus, když jeho žena nebyla zase schopná dále v mluvě pokračovat. Měla opětovně slzy na krajíčku. „Ani vám se Vítek s tím, že se zadlužil, nesvěřil?“

„Ne,“ sdělila Klausovi Justýna, načež záhy dodala podstatné: „Ale připouštím, že se v poslední době choval dosti zvláštně.“

„Jak zvláštně?“ zajímalo Klause, který svou ženu nyní hladil po jejích tmavých vlasech.

„No,“ spustila Justýna, „třeba za celou dobu, kterou jsme spolu strávili s uskupením Devíti sluncí v POLOMCE, vůbec nepromluvil. A jindy zase byl až moc výřečný.“

„A v poslední době, jak se choval? Například na poslední schůzce Devíti sluncí?“ naléhal na Justýnu Klaus, načež své ženě podal kapesník, aby si do něj otřela slzy.

„No abych pravdu řekla,“ začala opatrně odpovídat Justýna, „tak v poslední době právě na našich schůzkách Vítek chyběl. Proto jsem se vás také přišla zeptat, co s ním je.“

„Nyní to tedy již víte,“ pronesl smutně Klaus, načež před Justýnu a Apolenu položil písemnosti týkající se druhé společnosti a sice té nesoucí název Kredit Market.

„Pane jo, to není zrovna malá částka,“ překvapilo i Justýnu, kolik Vítek ve skutečnosti dluží. „Bohužel vám nemůžu býti dostatečně nápomocna, nemám tolik peněz,“ vyjádřila se okamžitě omluvně.

„V pořádku, Justýno, já ani má žena vám nic nevyčítáme,“ ujišťoval dotyčnou okamžitě Klaus, když ta nasadila provinilý výraz, jako by za ono zadlužení mohla ona sama, nikoliv Vítek.

„Já vám také nemohu ničím přispět, sama mám potíže vyjít s financemi,“ připomněla se sama od sebe Apolena, načež manželům Plamínkovým podrobně poreferovala o nelehkém vztahu se svým otčímem.

„Mimochodem,“ snažila se Justýna následně trochu odlehčit napjatou atmosféru, když hovor náhle ustal, „tady Apolena je zběhlá v malování, proto bych ji v dohledné době ráda seznámila s Naďou. Chcete se podívat na její obraz?“ A pak Apolenu vyzvala, aby ho manželům Plamínkovým předložila.

Nakonec to byl Klaus, kdo nabízený obraz z rukou Apoleny přijal, neboť jeho žena toho nebyla schopna. Seděla tam na židli jako hromádka neštěstí a myšlenkami byla stále u oněch zaslaných dopisů.

„Opravdu malujete překrásně, Apoleno,“ ocenil její um Klaus. „Podívej Klaudie,“ nabádal svoji ženu, aby si i ona prohlédla obraz.

Klaudie se zpočátku zdráhala na něj byť jen pohlédnout, neboť v plačkách stále prolévala smutek za svého syna. Jakmile jí ale Apolenina malba padla do očí, pozměnila své chování a v jejím hlase bylo patrné jisté nadšení:„To je opravdu vaše práce?“

„Ano, nelíbí se vám snad?“ zapochybovala Apolena. A rázem jí to došlo: „Promiňte, v těchto pro vás těžkých chvílích je asi složité věnovat pozornost umění.“

„Ne, to ne, jen mi váš obraz připomněl jeden jiný, co mi kdysi daroval Radovan. Od té doby visí v ložnici nad postelí a dle Radovanových slov je nabit pozitivní energií, což má na svědomí Winsternský rodu řádu lebonských lidí.“

„Ano, s Radovanem a s oním Řádem jsem rovněž měla tu čest se již seznámit,“ přitakala Apolena s nadějí v hlase, že se Klaudie zklidní.

Apolena již byla obeznámena s tím, jaké renomé Radovan Litevský a Sylvie v Katalné Mochně získali, a tak doufala, že když z jejích úst o nich padne zmínka, přivede to Klaudii na jiné myšlenky. Jenže opak byl nakonec pravdou, neboť následná připomínka ohledně Sylvie, jež sice umí uzdravovat nemocné, bohužel ale neovládá telepatické schopnosti, aby byla schopná Klaudii a její rodině předpovědět vysokou výhru v loterii, potřebnou pro splacení statisícové částky, kterou Vítek dlužil společnosti Kredit Market, dotyčnou opětovně přiměla ke smutnění. A stejně tak se pro ni znepokojivě jevilo Apolenino zranění na ruce, jenž hojily lémanské růže.

„To nic není, jen jsem nešikovně upadla na zem,“ zalhala raději Apolena, aby Klaudii zbytečně neranila skutečnou pravdou. Leč co to bylo platné, Klaudie zaznamenala, že s Apoleninou rukou není něco v pořádku a ihned začala myslet na to nejhorší – tedy že i jejímu synovi se něco zlého přihodilo a proto se od rána neukázal doma.

Možná by došlo na nové výčitky svědomí ze strany Klaudie, nebýt vrznutí venkovních dveří. „Vítek. To je Vítek,“ špitla sotva slyšitelně Klaudie. „VÍTEK!“ vykřikla záhy naplno a rázem byla na nohou, div že na zem neupustila Apolenin obraz.

Nebyla to mýlka, kdosi se skutečně pohyboval po zahradě rodiny Plamínkových. Jakmile však onen dotyčný spatřil osazenstvo domu, v chůzi posečkal a vypadalo to, jako by se chtěl ze zahrady zase rychle vytratit.

„Vítku, Vítku počkej!“ zvolala za synem Klaudie, když se najisto ujistila, že je to on a nikdo jiný.

„Tak sakra stůj!“ Justýna byla v jednání pohotovější, nepozastavila se na místě jako Klaudie a naopak se vydala příchozímu naproti. Chlapec tmavé pleti to vypozoroval a již přes sebe byl kvapně připraven přehodit JELEMANTEL, pohotové Justýně se mu ho však podařilo zavčas strhnout na zem. „Co si o sobě vůbec myslíš?! Jak sis mohl dovolit dopustit se tak ohavného činu?! Hráblo ti snad v té tvé mozkovně?!“ pustila se okamžitě do Vítka.

„O čem to mluvíš?“ pokusil se Justýně vzepřít, ovšem to nebylo tak snadné, neboť té se ho podařilo chytnout za tričko a přimáčknout na plot. „Co to krucinál vyvádíš?! Koukej dát ty pracky pryč!“

„Až mi řekneš, proč jsi zabil ty tři srnky!“ naléhala Justýna s odpovědí a oči se jí přitom zalívaly hněvem.

„Kdo koho zabil? O čem to mluvíte?“ To již ke vzpouzející se dvojici přispěchali Klaudie s Klausem. Pouze Apolena nadále vyčkávala v ústraní.

„Váš syn se dopustil toho nejohavnějšího možného činu, jakého je smrtelník schopen,“ dorážela na Vítka neustále nemile Justýna. „Na Oborověnku se snesl strach, lidé se do ní bojí chodit a kdo za to může? Tenhle podivín!“ pouštěla na něj dál hrůzu.

„Cože?“ Je to pravda Vítku?“

„Co tě nemá mami, Justýna si jen vymýšlí,“ vymlouval se Vítek, přičemž jen velmi nelibě dál snášel její nátlak.

„Vymýšlí?!“ vykřikla. „VYMÝŠLÍ!“ přidala na důrazu. „A co je podle tebe tohle, aha?!“

Vítek pohlédl na plaketku. A náhle jako by byl připraven o hlas.

„Tak co, ty jeden všiváku?! Ten panák z obálky od Hot Postingu tě oblbnul natolik, žes kvůli němu dočista přišel o rozum, že je to tak?!“ běsnila dál Justýna. „A důvod? Nic prostšího než extrémní zadluženost!“ nehodlala slevit ze svého nátlaku.

Pro Vítka se situace momentálně nevyvíjela zrovna dvakrát příznivě. Jeho kolegyně z uskupení Devíti sluncí se na něj pořád čertila, zatímco Klaudie znovu propukla v pláč, a i na Klause toho bylo nejspíše už trochu moc, neboť také on neudržel nervy na uzdě a svému synovi uštědřil pohlavek. „Takovou lumpárnu provést, jak jsi jen mohl? Víš do jaké svízelné situace jsi nás všechny dostal?“ udal posléze pádný argument, proč tak učinil.

Daný Klausův výpadek způsobil, že se Vítek po plotě snesl k zemi.

Jenže to byla chyba! Vítek, jakmile zjistil, že už ho nic nesvazuje, využil té chvilkové nepozornosti a chopil se HÓLEJENKY. „Dál už ni krok! Opovažte se mě znovu jakkoliv dotknout!“

„Tohle nikam nevede, hned s tím vyhrožováním přestaň!“ ozvala se jako první výbojně Justýna.

To už ale Vítek stál pevně na nohou a s pomocí magické hůlčičky si začal sjednávat pořádek.

„No tak, nech toho. Můžeme si přece v klidu…“
„NEPOTŘEBUJI NIČÍ POMOC, VŠE SI VYŘEŠÍM SÁM!“ vzepřel se Vitek otci.

Nakonec přeci jen z jeho strany k výpadku došlo, to když Justýna nemínila respektovat ony výhrůžky, a tak HÓLEJENKA vykonala své.

Vítek již na nic víc nečekal, přehodil přes sebe JELEMANTEL a dal se na útěk. Nezajímal se o to, zdali se Justýně něco nestalo, když ta vlivem mochnické hůlky zavrávorala a tvrdě dopadla na zem, či dokonce nereagoval na prosebné volání svých rodičů, aby se vrátil domů. Nestál o další kázání.

Vítek uvnitř své mysli aktuálně zažíval nepopsatelný zmatek. Nerad si to připouštěl, ale opravdu potřeboval pomoc druhých. Peněžitá suma, kterou dlužil společnosti Kredit Market, skutečně dosahovala astronomických výšin. Již před týdnem měl Vítek dle společnosti Hot Posting vyhrát nemalou finanční částku, avšak opětovně se tak nestalo. Naplněn hněvem a zlobou, dopustil se pak toho nejohavnějšího, čeho se obyčejný smrtelník dopustit může: vraždy! A to ne pouze jediné!

I přesto, že si svou vnitřní zlobu Vítek vybil na němých tvářích a nikoliv na oné lidské, dopustil se i tak závažného prohřešku, za který mohl být klidně i potrestán, kdyby se mu daná vina prokázala. On, Vítek, to ale musel udělat. Musel nějak ukojit svůj vztek, svůj vnitřní hněv. A i když nyní hluboce litoval toho, čeho se dopustil, již to nešlo vrátit zpět.

Vzápětí Vítek znovu pomyslel na onu nejhorší možnou variantu, tentokrát však výhradně přemítal nad svou vlastní smrtí, neboť tak mu to velelo jeho vnitřní já. Nastala tak opačná situace než jaké byl vystaven Karel Hnízdil. Kdyby se ti dva spolu náhodně shledali a Karel Vítkovi následně věnoval onen mochnický usměvavý hrníček, změnilo by se myšlení onoho druhého jmenovaného? Byl by Vítek nakonec odrazen od oněch nemilých myšlenek na svůj vlastní skon? Toť otázka, každopádně Karel Hnízdil v této chvíli byl od Katalné Mochny vzdálen na desítky kilometrů a navíc onen usměvavý hrníček již nevlastnil.

Vítek by možná svým vnitřním negativním myšlenkám nakonec plně podlehl, kdyby náhodně nenatrefil na muže, jenž se vedle Radovana Litevského v Katalné Mochně rovněž těšil nesmírné masivní oblibě. I když by muž za rok oslavil své sedmdesáté narozeniny, obdobně jako Radovan i on byl na svůj pokročilý věk nesmírně vitální, o čemž svědčil jeho svérázný avšak nenásilný smysl pro humor. Mužův baculatý a věčně vysmátý obličejík měl pozitivní nálady na rozdávání a to, že trpěl nadváhou, nijak zvlášť moc neřešil. Stejně tak to bylo s nedostatkem blond vlasů, což muž jednoduše vysvětloval tím, že se mu, na rozdíl od jeho pomněnkových modrých očí, někam zakutálely.

Muž překypoval dobrou náladou i v těchto chvílích. Doslova se blaženě tetelil nad tím, co mu nyní ukazovala jedna z místních mochnických rodaček. A ji ten nebývalý zájem samozřejmě neobyčejně těšil.

„Obdivuji váš pěstitelský umínek, velectěná chlapcodívko. Jen tak dále, jen tak dále, ať třeba u toho prošoupete čtvery škrpále,“ uvedl právě Josef Humler, rozplývající se nad květy prvosenky jarní.

„To víte, Jozífku, Sylvinka má zlaté ručičky. Nebýt jí, neurodily by se mi,“ zareagovala pohotově Evženie Flavordová.

„Ale no tak, velectěná chlapcodívko, musíte se umět sama pochválit, přece nechcete, aby vaše květeny na vavřínech povadly,“ básnil si dál pro radost Josef.

„Abych nezapomněla, mám vás pozdravovat od pana Kořínka,“ ujala se slova opět Evženie. „Dodatečně děkuje za dárek k narozeninám a gratuluje k oné vysoké výhře v loterii.“

„Ó, tak mu za mě vyřiďte že i já mu děkuji a jakmile budu moci, připluji za ním na kladrubském orloji.“

„I vy jeden vtipálku,“ bavila se Josefovými žertíky více než dobře Evženie.

„No když už jste to nakousla.“ A Josef nanovo spustil: „Víte proč blondýnka při požáru nevyskočí z jedenáctého patra podniku, v němž pracuje, jako ti ostatní pomlouvači, co o ní trousí nechutné hanlivé vtipy, a tak si nezpůsobí žádná smrtelná zranění?“

„Tak to opravdu netuším.“

„No to proto,“ začal Evženii objasňovat Josef, „protože je natolik inteligentní, že si klíčem odemkne uzamčené dveře kanceláře a únikovým nouzovým východem se pak dostane z podniku bez újmy ven.“

„Tak tento vtip jsem ještě neměla tu čest slyšet,“ doznala se Evženie.

„Jak by také, když ho právě vymyslela moje maličkost!“ zahalasil zvesela bodře Josef.

Vítek zpozorněl. Rozhovor těchto dvou mochnických person ho nakonec přiměl zastavit se a naslouchat mu. Co ho na něm zaujalo nebyl ani tak humor někdejšího profesora biologie a tělocviku či možnost pěstování rostlin v jiném ročním období, než uvádí herbář, nýbrž právě ona zmínka o oné vysoké výhře.

Ano, Vítek nutně potřeboval peníze, aby splatil společnosti Kredit Market svůj dluh, jinak by se možná dopustil toho nejzávažnějšího činu, jakého jsou lidé v podobných bezvýchodných situacích schopni: vlastního dobrovolného odchodu z tohoto světa! Ano, právě tuto variantu v těchto chvílích Vítkovi našeptával jeho vnitřní hlas. Sice nebyl tak intenzivně živý jako ten, co doslovně promlouval ke Karlu Hnízdilovi, ovšem i tak mohl sehrát podstatnou roli v následujících okamžicích Vítkova života. Zatímco však Karlovi onen hlas dodával potřebné sebevědomí a vedl ho k ryze pozitivnímu činu, Vítka naopak přemlouval k sebevraždě.

Ani Vítek, podobně jako před ním Ludvík Trnavský, svůj odchod neplánoval spojovat s bolestivou smrtí a uvažoval o použití oněch FLAVONDEK, za jejichž přispění by utonul v jednom z nedalekých mochnických jezer nenásilnou smrtí. Napsal by pak o něm Tom Patrick, onen kontroverzní muž pocházející z Poděbrad, článek do mochnických novin? O tom Vítek momentálně přemítal, když postával nedaleko Josefa a Evženie.

To už se oba dva spolu loučili, načež Josef si neodpustil samotným závěrem zažertovat: „Tak se chlapcodívko Evženie mějte pěkně, hlavně na nikoho zbytečně neklejte a jen s pěkným panem Osudem se do budoucna shledejte.“

„Děkuji za milé přáníčko a ať se i vám nadále daří dobře,“ opáčila na oplátku Evženie.

Vítek počkal, až se jmenovaná ztratí z dohledu a s Josefem Humlerem si padnou do očí. Přeci jen svůj vnitřní hlas plný nevole z posledních sil nakonec dokázal přimět, aby mu povolil promluvit si alespoň s jedním z nejoblíbenějších místních mochnických rodáků.

A tak…

„Á, chlapcodívka Plamínkovská, to jsou k nám hosti!“ zvolal zvesela Josef, připraven nasednout na své pověstné kolo, jenž mu na venkovním prostranství dělalo takřka nepřetržitou společnost. „Nuže vítejte, vážený, cožpak to že jste tak vroucně zasněný?“ všiml si následně onoho posmutnělého výrazu ve Vítkově obličeji.

„Víte, pane profesore…“ začal nejistě.

„Ano, co mám vědět, Vítku? Snad se konečně z vašich úst dozvím onu novinku, proč osaměle kráčíte touto dobou s JELEMANTELEM na vodítku?“ neopouštěla Josefa dobrá nálada.

Vítek bohužel ani tentokrát na tváři nedokázal vyloudit úsměv a znovu se zatvářil strašně vážně.

„Tak copak se stalo, Vítku?“ zvážněl v hlase náhle i Josef, když mu došlo, že jmenovaného cosi trápí. „Nejspíše vám činí nemalé potíže o tom mluvit, že mám pravdu?“

Vítek nedopověděl, pouze přikývl. Tak těžko mu bylo u srdce, že nebyl schopen ze sebe již vydat sebemenší hlásku.

„Co kdybychom se prošli? Cestou se mi pak můžete se vším svěřit,“ navrhl Josef.

Vítkovi zpočátku činilo nemalé potíže rozpovídat se o svém trápení. Styděl se za to, jak se zachoval vůči Justýně a svým rodičům a rovněž i zalitoval oněch mrtvých srnek v Oborověnce. Postupně se však Josefovi přeci jen dokázal otevřít ohledně své nynější třinácté komnaty, i když mu to místy činilo nemalé potíže. Profesor měl s Vítkem ale trpělivost a i když byl pověstný svým kladným přístupem k humoru, dokázal v těchto nelehkých chvílích od něj upustit.

„To, čeho jste se dopustil, Vítku, je něco neodpustitelného.“

„Já vím, pane profesore, a věřte mi, že mě to mrzí. Vážně mě to mrzí!“

„Víte co byste zasloužil? Aby vám zpřeráželi ruce a navrch přidali několikaměsíční prospěšný trest.“

„Klidně bych přijal cokoliv, jen abych to mohl odčinit. Jenže…“

„Jenže háček je v tom, že navrácení již jednou mrtvých do života není možné, jak by poznamenal můj velmi dobrý přítel Radovan.“

To již Vítek a Josef spolu posedávali na lavičce u jednoho z mochnických jezer.

„Tady jste hodlal ukončit svůj život za pomocí FLAVONDEK? Tak jako již mnoho jiných nešťastníků před vámi?“

Vítkovi bylo zatěžko na tuto otázku odpovědět. Zdráhal se i souhlasně přikývnout.

„Nuže dobrá tedy, založím vás, sice byste zasloužil na ruce klepeta, ale nevezmu si na triko váš původně zamýšlený umíráček.“

Vítka to přimělo procitnout z nehostinných myšlenek a alespoň nyní děkovně k Josefu Humlerovi vzhlédl.

„Avšak na oplátku osobně vykonáte něco prospěšného pro naše město,“ podotkl krátce nato Josef, přičemž to opět vyslovil zcela vážně. „Slibte mi to Vítku, ruku na to.“

Vítek podanou ruku po menším zaváhání stiskl.

„Tak se mi líbíte,“ ocenil ono gesto uznale Josef. „Vždyť by bylo škoda v jednom nerozvážném okamžiku přijít o vše, co jste na tomto světě měl jinak rád.“ Načež z kapsy vyndal krychličku, jíž chyběla horní stěna, prsty třikráte po sobě přejel po jedné z nich a následně rovněž třikrát po sobě zřetelně vyslovil: „svjestusjenky“. Krychlička se rázem celá prozářila, to když zlataví motýlci znovu ožili do příznačné krásy.

„Máte pravdu, pane profesore, o toto tajemno by věru bylo škoda přijít,“ přisvědčil sám od sebe konečně i Vítek, když onen osvědčený mochnický zázrak spatřil. Kolikrát ono kouzlo se zlatavými motýlky již za svůj život viděl a pokaždé ho považoval za něco zcela ojedinělého. Avšak následně přesto zapochyboval: „Ta částka, kterou dlužím, je ale astronomická. Nevím, zdali to bude stačit.“

„To se už nějak zařídí, nebojte,“ oplatil Vítkovi dobrácky Josef.

Ještě dobrou čtvrthodinu oba poseděli u jezera a povídali si spolu o všem možném. Vítek se tak s pomocí Josefa Humlera postupně navracel do života a uvědomoval si jeho výjimečnou cenu.

„Pojďte, vydáme se za vaší rodinou. Já jim vše vysvětlím a seznámím je s tím, jak se věci mají,“ navrhl Vítkovi pak Josef. Ten nakonec od svého vlastního skonu v útrobách mochnického jezera nadobro upustil, připraven ustát boj o svoji existenční záchranu.

11. Smysluplné rozhovory nesoucí se v duchu vzájemné přátelské rozpravy, zakončené důležitým rozhodnutím, majícím zcela zásadní význam pro nadcházející životní etapu všech zúčastněných

Na četných mochnických zahradách vrcholila „grilovačka“ pecnů a pozdní opozdilci se navraceli ze svých odpoledních procházek. Vše se jevilo tak idylicky, až se mohlo zdáti, že nikoho nic netrápí. A přeci jen se našli tací, co právě zažívali těžkosti života a snažili se je nějak šetrně řešit. Mezi takové jedince se řadili i Karel s Andreou. (Pokud bychom se navrátili o nějakou tu hodinku nazpět.)

„Vše v pořádku, pane Hnízdile?“ dělala si Andrea starosti.

„Ano, jen toho za dnešek na mě bylo trošičku moc,“ svěřil se Karel, načež jako smyslu zbavený dál hleděl na místo, kde natrefili na onu tajemnou bytost.

Taktéž Andrea se ještě jednou po vzoru Karla zadívala tam, kde se zhruba před deseti minutami nacházela. „Myslíte že budete schopen dojít k vašemu vozu a zavést mě do Poděbrad?“ odvážila se opatrně zeptat.

„Cože? Ach ano… Snad…. snad tedy… Snad ano,“ odpověděl jí trošičku zmateně Karel. Teprve až když pozvolnými krůčky dospěli k autu a nasedli, z něj malinko opadl stres a pak normálně pravil: „Tak se tedy vydáme na cestu, máme nejvyšší čas.“

I tak se jízda z Katalné Mochny do Poděbrad neobešla bez občasných zádrhelů. To když se přes oborověnkovou silnici znenadání přehnala srnka a to přesně v místech, kde bylo dotyčné zvíře vyobrazeno na značce. O něco dále pak Karel s Andreou spatřili výletníky, ovšem nebyla by to Katalná Mochna, aby přespolní návštěvníky opět nepřekvapila nějakým tím svým netradičním kouzlem. Tentokrát to byly JELEMANTELY a HÓLEJENKY, co upoutalo Karlovu a Andreinu pozornost. Pod zlomkovou neviditelností plášťů celé rodiny náhle mizely a zase se znovu objevovaly, a pod taktovkou magických hůlčiček ve vzduchu poletovaly různorodé předměty či se za jejich přispění tvarovaly rozmanité obrazce.

„Viděla jste to? To děvče najednou zmizelo,“ konstatoval Karel, načež obdobně jako prve u srnky ho to přimělo zastavit.

Andrea Karlovi jeho počínání neměla za zlé. Nebyl prvním ani posledním, na koho mochnické „tajemno“ silně doléhalo. I když to již byl nějaký ten rok v pořadí, co se Katalná Mochna svými „nadpozemskými zázraky“ plně otevřela okolnímu světu, stále mnohým návštěvníkům činilo nemalé potíže se s nimi sžíti.

Situace se opakovala, to když Karel z lesa zamířil do chatové oblasti, kde si opětovně povšiml neobvykle vybavených zahrad. To že si početné rodiny na nich pekly v domácích pekárnách pecny, Karel ještě dokázal pochopit. Že se na nich navíc vyskytovaly labyrinty ze živých plotů a stavby na způsob pyramid, budiž, s oním rozumným vysvětlením ostatně ihned přispěchala Andrea: „Obojí slouží k ozdravným účinkům. V oněch labyrintech má člověk nalézt sobě niterní věc, která ho potěší na duši, a pyramidy pak samy o sobě mají léčivé účinky, což je i vědecky doloženo.“

„Nuže dobrá, jenže jak si mám vysvětlit onu přítomnost sněženek v čistě letním období?“ poznamenal Karel, když si povšiml Evženie Flavordové, jak je s pýchou ukazuje sousedce.

I na tuto otázku Andrea znala odpověď: „To má opět na svědomí Winsternský rod řádu lebonských lidí, u něhož se momentálně léčí váš Pavel. Má sestra Anna mi jednou k vánocům darovala speciální hnojivo, po němž mi do krásy vykvetly muškáty a to i přesto, že venku panovalo pravé zimní počasí.“

Karel měl opět co dělat, aby ukočíroval řízení, když mu toto Andrea sdělila. „Nemusíte se ničeho zbytečně obávat, pane Hnízdile, Sylvie a její svěřenci vašemu synu neublíží.“ Načež se mu opětovně svěřila o nelehkém osudu své sestry Anny, jež se s pomocí mochnického Řádu kompletně vyléčila ze svých zranění. Karla to částečně uklidnilo, leč i tak v sobě nedokázal zapřít jistého skeptika, vždyť Pavel na tom byl dost špatně.

„To Anna byla také,“ ozvala se okamžitě Andrea, „nakonec se ale zcela uzdravila.“

„Jak by řekla Alžběta, jednoduše se stal zázrak,“ vyjádřil ono manželčino zavedené posléze Karel.

Andree nezbývalo než se mile pousmát.

Jak oba postupně opouštěli Katalnou Mochnu, ubývalo i tajemného nadpřirozena. Karlovi se o to více volněji dýchalo a Andree dokonce navrhl, aby ho oslovovala křestním jménem. A tak se nakonec úspěšně dostali až do nedalekých Poděbrad.

„Tady u sochy Jiřího se dáte doleva, přejedete most, za ním pak odbočíte doprava a budeme v Polabci,“ navigovala Karla Andrea.

„Copak vy nebydlíte v Poděbradech?“ podivil se náhle.

„Ano, bydlím, avšak v části jménem Polabec.“

„Ach tak,“ dal Karel najevo, že to pochopil.“ A název ulice?“

„Růžová.“

Netrvalo to dlouho a vůz značky Škoda zastavil před rodinným domem se zahrádkou, na níž vzkvétala obří magnolie.

„Klidně Karle pojďte dál, jestli nespěcháte. Uvařím nám čaj a posedíme v altánku na zahradě.“

„Nevím, zítra časně ráno vstávám do práce.“

„Alespoň na chviličku,“ přemlouvala ho Andrea. „Jsem vaší dlužnicí za ten odvoz.

„Nuže dobrá, ale opravdu jenom na tu chvilku,“ souhlasil přeci jenom nakonec Karel.

Zahrada Andrey Pálavské se vyznačovala značnou rozlehlostí a také pestrostí. Pěstovala na ní vše možné, co se v letních měsících dalo – od paprik, rajčat přes brambory, mrkev, pórek, až po petržel či bazalku. Vedle zeleniny se dařilo i ovoci, o čemž svědčily nejméně čtyři vzrostlé stromy meruněk.

„Tohle všechno jste vážně vypěstovala vy sama?“ nestačil žasnout Karel, když se svojí hostitelkou společně procházeli zahradou, na níž nezelo sebemenší místečko prázdnotou.

„Ne tak docela, hodně mi pomohla Anna.“

„To spolu musíte velice dobře vycházet,“ soudil Karel.

„Ano, já a Anna se navzájem hodně podporujeme. Jsem ráda za to, jakou hodnou sestru mám,“ podotkla Andrea, načež opatrně navázala: „Vy zajisté se svojí ženou rovněž musíte mít krásný vztah, i když vám jisté starosti přidělává váš syn.“

Karel tentokrát neodpověděl, jen mírně pokýval hlavou. Zase se zatvářil posmutněle, když přišla řeč na Pavla.

„Promiňte,“ začala se ihned omlouvat Andrea, „nechtěla jsem se vás nějak dotknout.“

„To je v pořádku, Andrejko,“ naznačil rukou Karel, že ho to nijak nepobouřilo. „Jen je pro mě stále těžké smířit se s tím, jak se k naší rodině osud zachoval.“ Načež zase začal trpět výčitkami svědomí a tak Andree nezbývalo než svého hosta konejšit.

„Váš Pavel zajisté za pár měsíců bude zcela fit. Doufejte v nemožné a zázrak se sám o sobě dostaví.“

Andrea ani nevěděla jak jí ta slova přišla na jazyk. „Nechcete sebou na cestu něco natrhat z mojí zahrádky?“ zeptala se raději.

„Co prosím?“ Karel teď Andreu plně nevnímal, neboť ono slovo „zázrak“ ho pro změnu přimělo myslet zase na jeho ženu. Hostitelka mu to neměla za zlé a ochotně to zopakovala.

Nakonec Karel od Andrey milerád darem přijal koš se zeleninou a ovocem, neboť jak záhy vyšlo najevo, se svojí ženou a synem v Praze obývali bytovku o rozloze čtyři plus jedna a žádnou zahradu nevlastnili.

„Časem ale plánujeme pořídit si vlastní domek jako máte vy, rodinné problémy a pracovní závazky nám to ale prozatím ještě neumožnily,“ svěřil se Karel krátce nato Andree. To již oba posedávali v jejím zahradním altánku a popíjeli čaj. „Ani nevíte, jak moc vám toto bydlení závidím. A k tomu onen bezstarostný život.“

„Nemyslete si, i já občas zažívám těžkosti života,“ upozornila Andrea Karla, načež mu znovu připomněla, jaké měla se svojí sestrou Annou trápení, poté co ji napadl onen neznámý útočník. „Co vám naopak já závidím, je stabilní vztah, jenž udržujete se svojí ženou Alžbětou – i přes ony těžkosti života.“

„A vy vážně nemáte přítele? To se mi ani nechce věřit. Takové milé děvče.“

„Děkuji za kompliment,“ pousmála se Andrea a navázala: „Měla jsem, ale rozešli jsme se.“

„Tak to je mi líto. A proto mi dovolte, abych připil na vaše zdraví s přáním všeho dobrého do dalšího života.“

„A já zase na to vaše.“

Až nyní si toho Karel povšiml. Hrníček, z něhož upíjel čaj, měnil svoji výzdobu. Původní červené puntíky se při mírném nahnutí měnily v usměvavý smajlík s nápisem: Jsem veselý hrníček. Za účelem šíření dobré nálady nechť mě majitel předá do dalších hřejivých rukou. Předem děkuji.

„Ach promiňte, nejspíše jsem je nedopatřením zaměnila.“

„V pořádku Andrejko, nic se nestalo.“ Karel teď hrníček pečlivě začal zkoumat ze všech stran.

„Věnoval mi ho kdysi pan Manten. Pochází z jeho kavárny Sanmantena,“ svěřila se Karlovi Andrea, načež se v obavách zeptala: „Chcete abych ho přibalila k ovoci a zelenině, nebo ho raději mám natrvalo skrýt vaším očím, aby vám nepřipomínal mochnické tajemno?“

„Ne, tento promyšlený trik mi čirou náhodou naopak nesmírně imponuje,“ nechal se překvapivě slyšet Karel.

„Nechť je tedy tento hrníček váš.“

Nakonec to však nebyly pouze ovoce se zeleninou a onen usměvavý hrníček, co si Karel od Andrey darem odvážel domů do Prahy. Rovněž mu věnovala HÓLEJENKU a speciální tinkturu, díky níž se daly tvarovat rozmanité obrazce. Přeci jen Karel nakonec musel uznat, poté co mu hostitelka s magickou hůlčičkou ochotně předvedla několik obstojných vychytávek, že se jedná o vcelku milou hravou nenásilnou záležitost, jíž je netřeba se báti.

Karel si při rozlučce s Andreou připadal, jako kdyby se domů navracel od známé a nikoliv od náhodné známosti. A přeci jen Karel Andreu znal teprve ode dneška, stejně jako Sylvii a její Winsternský rod řádu lebonských lidí. Nebýt setkání s Andreou, možná by k léčebným metodám mochnického Řádu i nadále pociťoval jistou skepsi, po opětovné její prezentací daného tajemna a seznámení s výhrou nad nehostinným osudem sestry Anny pro ně však přeci jen nakonec nalezl pochopení a důvěru.

Na Karla ono milé setkání s Andreou nesmírně zapůsobilo. Když o tom tak zpětně při jízdě domů přemýšlel, měl s ní nemálo společného. Podobně jako Andreinu i jeho rodinu postihla tragédie. A pokud se Anna Pálavská ze svých zdravotních komplikací úspěšně dostala, Pavel musí rovněž. To si Karel stále dokola opakoval, když opouštěl Poděbrady.

Karel rovněž nemohl uvěřit tomu, že tak pohledná dívčina jako Andrea nemá partnera. Kdyby byl Karel o dvacet let mladší, možná že on sám by se jí dvořil. Něco takového však nyní nepřicházelo v úvahu, neboť Karel miloval Alžbětu, a přestože oba dva vychovávali nemocného syna Pavla, byli stále do sebe zamilovaní. Jako kdyby to samé symbolizoval i onen hrníček, tedy onu lásku k bližnímu, když se usmíval. Karel si s ním za jízdy pohrával a nemohl se jeho úsměvu nabažit. To ještě netušil, že zakrátko bude donucen se ho dobrovolně vzdáti.

Karel se nacházel zhruba pět kilometrů před Prahou, když ho zastihla nečekaná dopravní zácpa. A jak se záhy ukázalo, měla ji na svědomí vážná dopravní nehoda. K inkriminovanému místu právě slétával vrtulník.

A právě v ten okamžik se to stalo! Aniž by to Karel očekával, kdosi neznámý k němu náhle promluvil: „Daruj usměvavý hrníček onomu bezmocnému a odměnou ti bude, že se podobně jako Anna uzdraví. On sám tě pak vyhledá, tvoji pomoc oplatí protislužbou a nové přátelství spatří světlo světla. Uveď onen zázrak v platnost, zachraň život bezvládně ležícímu a pak očekávej od něho odpověď. Věz že bude plná díků a chvalozpěvů a nezůstane pouze u nich.“

Karlovi ihned přejel mráz po zádech. Přimělo ho to podívat se na sedadlo spolujezdce, nikoho na něm však nespatřil stejně jako na sedadlech zadních. Kdo to s ním teď tedy rozmlouval? Nějaký neviditelný fantom silnic? napadlo ho, když po důkladném prohledání nikoho ve svém voze nezaregistroval.

Karel si uvědomoval, že živé hlasy obvykle slýchávají lidé, jež trpí nějakou duševní poruchou, on sám však k nim nikdy nepatřil. Možná že na to měly vliv předchozí události spjaté jak jinak než s Katalnou Mochnou. Ten hlas neviditelné persony, co právě živě vnímal, že by byl dílem onoho mochnického Řádu? Disponoval snad až takovou velkou mocí, že ti, co byli jeho nedílnou součástí, uměli na dálku vstoupit do mysli náhodně vybraného jedince? Karel se přeci na vlastní oči měl možnost přesvědčit, jak Sylvie obstojně dokázala manipulovat s jeho synem Pavlem. Zkouší to snad nyní i na něm?

Karlovi chtě nechtě nakonec nezbývalo nežli vystoupit z auta a onen usměvavý hrníček předat tomu, jenž utrpěl při dopravním neštěstí úraz, když v naléhání onen nenásilný hlas nepolevoval. To pro Karla znamenalo proklestit si cestu mezi dalšími stojícími auty až k vrtulníku, do něhož byl onen vážně raněný právě přemísťován.

„Promiňte, ale tady nemáte co pohledávat.“

„Ale já nutně potřebuji předat tomu raněnému něco moc důležitého,“ snažil se Karel policistu, který mu bránil v projití, umluvit.

„Vy jste příbuzný?“

„To ne, ale…“

„Pokud nejste příbuzný, žádám vás, abyste se vrátil do svého auta,“ byl policista ve svém jednání neúprosný.

Avšak náhle…

Karel na nic dalšího nečekal, policistu odstrčil a úprkem se hnal k nosítkům, na nichž se zmítal onen těžce raněný. Zároveň se Karlovi naskytl pohled na poničenou Volhu, jež byla totálně na odpis. Odehrálo se to přesně tak, jak to Karlovi napověděl ten neznámý hlas. Policista se za ním nehnal, stál tam na místě totiž jako opařený.

„Dovolíte?“ To již Karel úspěšně dospěl na inkriminované místo a jak mu poradil ten živý hlas, tak se také zachoval. Hrníček neznámému, těžce raněnému muži, vložil do pravé ruky a tím jeho mise měla skončit. Ani záchranáři, co muže měli na starosti, nestačili proti Karlovi nic podniknout, i je dokonale svojí přítomností zaskočil.

„Promiňte, můžu vás ještě o něco požádat? Ať se bude dít cokoliv, tento hrníček ať má ten muž pořád u sebe. Můžete mi to prosím zaručit?“

„Dobrá,“ přislíbil Karlovi nakonec přeci jen pod jeho nátlakem záchranář, „ale teď nás už nezdržujte, musíme ho urychleně transportovat do nemocnice.“

Karel pak již ze země pozoroval, jak vrtulník s těžce raněným mužem stoupá do výšin a míří ku Praze. Když nad tím tak přemýšlel, zapomněl se zeptat na jméno i na to, do které z pražských nemocnic je letecky přepravován, onen živý hlas ho však ihned ubezpečil, že se vše časem sám dozví, nyní ale ať se odebere nazpět ke své Škodovce a v ní vyčká v koloně dalších aut na odjezd.

Teprve až když Karel do ní nastoupil a zavřel za sebou dveře, si plně uvědomil, co právě udělal. Jako by se pozvolna probouzel z nějakého snu. Z toho Karla však záhy vyvedl onen živý hlas, když k němu pronesl následující: „Děkuji ti Karle, žes mne vyslyšel. Věz že na to, co jsi právě záslužného vykonal, onen těžce raněný muž do smrti nezapomene a na oplátku ti zase on projeví přízeň. O něj se však zbytečně nestrachuj, je v dobrých rukou stejně jako tvůj syn. Přeji tobě, tvé ženě Alžbětě a synu Pavlovi vše krásné do další etapy života. Prozatím se s tebou, Karle, loučím.“

Jmenovaný nebyl ničeho schopen. Stále si mohl namlouvat, že to byl pouhý sen, avšak nejspíše nebyl, dospěl záhy k závěru, neboť onen usměvavý hrníček ve svém vlastnictví již nenalezl. Karel se snažil přimět k tomu, aby k němu ten neznámý hlas znovu promluvil. Bezúspěšně. Naopak za nějakou dobu k němu dolehl jeden velice živý, jenž náležel nerudnému řidiči, který ho informoval o tom, že kolona aut se dala již do pohybu, tak jestli by Karel byl laskavě od té dobroty a uvedl svoji Škodovku do režimu jízdy.

„No jo, vždyť už jedu,“ vzkázal Karel řidiči za sebou. Znovu se pak pokusil přimět onoho neznámého k hovoru, avšak opět bez úspěchu. Nakonec Karlovi tak nezbývalo než si namluvit, že se jednalo o něco zcela ojedinělého, na co i on do své smrti nezapomene. Překvapil ho ten poetický podtón pro něj neznámého hlasu, povětšinou se totiž dozvídal právě o těch, které naopak člověku škodily. Nabádaly ho například k tomu, aby ukončil svůj život skokem z mostu, nebo se oběsil. Těmito bludy trpěli psychicky nemocní lidé a to zejména paranoidní schizofrenici. Karel několik takových jedinců již měl tu čest poznat a to prostřednictvím zaměstnání své ženy. Bylo velice stresující pozorovat všechny ty nemocné, jak se perou se svým osudem a jaký je to nerovný životní zápas, na jehož konci je nutná hospitalizace.

Byl to až neskutečný paradox, když o tom Karel nyní tak přemýšlel, že jeho žena Alžběta pracovala s postiženými a sami vychovávali syna, jenž měl zdravotní i psychické obtíže. Oba dva, jak Karel, tak i Alžběta, od narození svého jediného syna Pavla plně doufali v jeho uzdravení, avšak všechny běžné mediciny selhaly. Pomůže tedy ta alternativní? Karel byl po zaslechnutí onoho živého hlasu najisto skálopevně přesvědčen o tom, že se jeho jediný syn stůj co stůj musí uzdravit. Na to myslel, když se pomalu blížil ke svému domovu.

Naopak o cestě domů si mohly nechat zdát jiné dvě persony, jež spolu již hodnou dobu rozmlouvaly. Nečekaně se sešly ve stejném pokoji vedle sebe na lůžkách. A nebyl to ledajaký pokoj, náležel totiž tomu nemocničnímu! A ty dvě persony rozhodně nehýřily obyčejností, každá z nich se svým způsobem vyznačovala jistou výjimečností. Vlastně se jednalo o takové dva lidské protiklady, jež se seznámily čirou náhodou. Nikoliv v nemocnici mochnické, neboť ta ještě nebyla zbudována a ani to nebylo v dohledném plánu, nýbrž v oné nedaleké nymburské.

Oněmi dvěma personami byli dva muži, jenž by nejspíše stěží na sebe kdy natrefili, nebýt oné vzácné náhody. První z mužů byl pověstným svůdníkem žen, avšak jak se zdálo, tak ona poslední známost mu zlomila onen pomyslný vaz. A přitom vše měl do detailů tak dobře promyšlené a i přesto se mu jeho záměr nakonec nepovedl dovést do úspěšného konce. Ba co víc, málem za své praktiky se ženami zaplatil tu nejvyšší možnou daň a sice životem! Naštěstí ona kulka zasáhla pouze pravé rameno a nepoškodila životně důležité orgány. Jenže chtěl muž vlastně ještě vůbec žít? Jaký mu život bude v následujících dnech dávat smysl?

Muž mohl najít potřebné útočiště a sice u své matky, leč ta na tom po zdravotní stránce rovněž nebyla dobře. Jak osud někdy dokáže být k člověku krutý. Muž proto opětovně zalitoval, jaký až doposud vedl nerozvážný život. A přitom stačilo tak málo, najít si vhodnou partnerku a k tomu i zaměstnaní, jenž by dokázalo člověka naplnit. Proč muž takto obdobně neuvažoval již dříve? Mohl si tak ušetřit spoustu starosti. Kdyby se tak dal vrátit čas, muž by ho zajisté využil lépe než jak ho trávil doposud.

Když o tom tak muž nyní přemýšlel, dokázal si živě představit život bez podvodných lží. Kdysi ho lákalo studium psychologie, kdyby to tedy bylo jen trochu možné, rád by do budoucna jedno takové absolvoval. Jenže copak je něco takového v současné chvíli možné? Muži hrozí vězení, navíc jeho matka v jedné z pražských nemocnic právě bojuje o život a onu ženu, do níž se muž zahleděl, místo toho aby se jí dvořil, držel jako rukojmí v jednom z těch mochnických hotelů a navíc se k ní choval dosti hrubě.

Muž tak v duchu sám sebe začal obviňovat z mnoha věcí. Hluboce litoval svého někdejšího bezohledného chování. Nyní se za to styděl a toliko chtěl vše napravit. Jenže dostane ještě někdy v životě k tomu příležitost?

To druhý muž svůj dosavadní život naopak prožíval ve vší počestnosti. Nikdy neměl opletačky se zákonem a ke všem se choval vždy zdvořile. Jenže pak přišel náhlý zkrat mysli a muž si sáhl na život. Důvodem byla jeho matka, jež náhle skonala a to ve svých úctyhodných sto dvou letech. Nikoliv však na nějakou zdlouhavou závažnou nemoc nýbrž na stáří. Byla to jinak nesmírně vitální paní, co druhým svým optimismem dodávala nadprůměrně dobrou náladu a tak se pro ně stával život daleko snesitelnější. Ještě v důchodovém věku chodila mužova matka vypomáhat do poděbradského domova pro seniory, kde vedla četné zájmové kroužky.

Muži se při daném vzpomínání na svoji matku do očí nahrnuly slzy. Nezasloužila si zemřít a přeci se tak nakonec stalo. I když žena svůj skon na smrtelné posteli přijímala s upřímnou pokorou, s odůvodněním, že se těší na cestu na druhý břeh a na nový život na něm, muž se s jejím nečekaným odchodem nedokázal smířit a nakonec vztáhl ruku naopak na život svůj. On prostě nepřijal onu zavedenou skutečnost, že každý z tohoto světa jednoho dne chtě nechtě odejde. Mužova matka jinak netrpěla žádnou závažnou nemocí, byla naprosto zdravá a to i díky Winsternskému rodu řádu lebonských lidí, tak proč musela skonat?

Zdálo se tedy, že ani proslulá posvátná perská kočka (a sice ona Winsternská) na všechno nestačí. I přesto se mochnický Řád vůči muži po úmrtí jeho matky nezachoval netečně, to když Sylvie pozůstalému nabídla pomoc psychologa či sestavení speciálního Vantelbooklistu (onoho proslulého šanonu, co formou rozhovorů a obrázků umožňoval s nedostupnou osobou vstoupit do dialogu). Muž se však i přesto rozhodl pokoušet svůj vlastní život, to když spolykal neúměrné množství prášků. Tak moc byl smrtí své matky zaskočen a raněn, že se odhodlal k vlastnímu skonu, jenž mu nakonec nevyšel. Naštěstí či naneštěstí? O tom muž nyní přemítal.

Když nad tím tak muž hloubal, měl vlastně ještě pro koho žít? S matkou ho pojilo silné pouto, ona byla tou jedinou, koho v životě z příbuzných ještě měl, neboť otec zemřel krátce po jeho narození. Dle mužovy zesnulé matky to byl velice hodný a obětavý člověk, škoda tedy, že ho znal pouze z vyprávění, určitě by si s ním jinak výborně rozuměl.

Olafovi, bezvlasému muži a majiteli Podzemní rajonády, jemuž z brady trčel dlouhý blond plnovous, se oči znovu zalily slzami, když mu na mysl přišla jeho zesnulá matka.

„Nemyslete si, ta moje na tom také není právě zrovna dobře,“ svěřoval se mu již poněkolikáté Jaroslav Nedomanský, přičemž ani jemu se to nevyslovovalo zrovna dvakrát lehce.

„A myslíte že bude žít?“

„Stále doufám že ano. Podle toho, co mi sdělili doktoři tady, měla těžkou autonehodu, její stav však nadále zůstává kritický,“ odpověděl na Olafovu otázku ztěžka Jaroslav.

„To ta má skonala přirozenou cestou a to, jak jsem již říkal, ve sto dvou letech.“

„To je úctyhodný věk.“

„Nedokáži se s tím pořád smířit, je to pro mě stále dosti citlivá záležitost,“ pokračoval v namáhavém líčení dále Olaf, „A tak jsem si sáhl na život. Předávkoval jsem se prášky a zapil je pak tvrdým alkoholem.“

„Vskutku smrtící kombinace, nevím jestli bych něčeho takového byl sám vůbec schopen,“ zamrazilo Jaroslava po celém těle, když toto z Olafových úst znovu zaslechl.

„Říkal jste, že i vám kdosi usiloval o život,“ uvedl pak Olaf, když pohledem již poněkolikáté spočinul na Jaroslavově zafačované pravé paži.

„Ano, onen detektiv,“ připomněl mu. „Bývali by si mě odtud ihned po vyjmutí kulky a následném ošetření odvedli v poutech, kvůli podezření na infekci si mě tady ale nechali přes noc.“

„A to jste se vážně musel dopouštět oněch podvodů? To jste bez nich nedokázal prostě normálně žít?“

„Teď už je pozdě na tom cokoliv měnit,“ přiznal slabošsky Jaroslav. „Nebýt onoho vašeho oblíbeného starousedlíka, mohlo vše dopadnout úplně jinak,“ postěžoval si záhy.

Na to Olaf pohotově zareagoval: „Radovan nepatří mezi ty, co by někomu škodili, neuznává však bezpráví na druhých, a tak byl ve vašem případě prostě nucen jednat. Jinak je to velice šlechetný pán v letech, co se druhým snaží být naopak vždy nápomocen.“

„Jenže právě kvůli tomu vašemu lidumilovi teď půjdu sedět,“ neodpustil si přeci jen Jaroslav do jmenovaného rýpnout.

„Neměl jste podvádět ony ženy. Stálo vám to vůbec za to?“

Jaroslav na tuto otázku neodpověděl. Lépe řečeno se odpovědět nyní styděl.

„Tak to sám vidíte, peníze také nejsou všechno,“ odtušil Olaf, co chtěl Jaroslav nejspíše sám říci.

„Asi máte pravdu,“ doznal se nakonec přeci jen.

„Ne asi, ale určitě,“ zdůraznil Olaf. „To od vás nebylo zrovna moc šlechetné, Terezka si takové nekorektní jednání rozhodně nezasloužila.“
„Já vím,“ uznal nakonec svoji chybu Jaroslav, „a rád bych se jí za vše omluvil, kdyby to šlo.“ Načež se znovu utvrdil v kráse oné jmenované. Proč se k Tereze musel tak hrubě chovat? Kdyby ji potkal v nějaké kavárně, zajisté by ji uctivě pozdravil, následně zdvořile poprosil, zdali by si k ní nemohl přisednout a nakonec by s ní dal i řeč. A kdoví, třeba by se pak dali i dohromady. Jenže toto bylo Jaroslavovo čisté snění, jenž prozatím mělo k realitě hodně daleko.

„Co já tak vím z doslechu, tak Terezka je momentálně nezadaná,“ dodal Jaroslavovi přeci jen chabou naději Olaf, ovšem záhy to dementoval slovy: „Ovšem poté, jak jste se k ní netaktně zachoval, jen stěží opětuje své city k vám.“

„Co nadělám, jsem zkrátka smolař,“ povzdechl si Jaroslav.

„Není všem dnům konec. Pokud byste měl zájem, můžete zavítat do naší seznamovací kavárničky, a to by v tom byl čert, abyste tam nenarazil na nějakou tu osamělou spřízněnou duši, co s vámi bude ochotna kráčet na cestě společným životem.“

Co však Olafova připomínka Jaroslavovi byla v této chvíli platná, jak by se do takové seznamovací kavárny vůbec dostal? Vždyť co ho v následujících dnech či měsících vlastně čekalo? Nejprve řádný soud a po něm rovnou vězení. Navíc, jeho matka na tom nebyla po zdravotní stránce vůbec dobře a možná jí hrozilo to samé co té Olafově – smrt. Děsivá představa!

„Náš Winsternský rod řádu lebonských lidí by ji určitě dokázal plně vyléčit, tím jsem si naprosto jist.“

„Kéž by to bylo tak snadné, jak mi to tady líčíte.“

„Však to také je možné,“ ujišťoval Jaroslava nyní horlivě Olaf. „Onen náš mochnický Řád vlastní posvátnou perskou Winsternskou kočku, co svojí přítulnou náklonností dokáže vážně nemocnému člověku z těla odstranit nádor či šířící se metastáze. Jenže to není vše. Je natolik inteligentní, že postižené místo sama od sebe vyhledá a na něm pak spočine. A od Sylvie vím, že ozdravná moc této ojedinělé posvátné kočičky napomáhá léčit a hojit právě i následky závažných poranění, takže pokud na tom vaše matka je po zdravotní stránce opravdu špatně, doporučil bych jí vyzkoušet i tuto alternativní léčbu.“

Jaroslav se nad touto myšlenkou nyní hluboce zamyslel. Samozřejmě že za tu dobu, co v Katalné Mochně pobýval, rovněž zaslechl mnoho chvály právě na tento spolek kolem Sylvie. Doposud jím spíše pohrdal, nicméně v těchto pro něj těžkých chvílích by přivítal jakoukoli nápomocnou ruku.

„Na náš mochnický Řád je pokaždé spolehnutí,“ pokračoval odhodlaně Olaf. „Kdysi se o tom přesvědčila jedna má známá, co nemohla mít děti. Po několikaměsíčním pravidelném působení rukou, prostřednictvím fotografie na dálku a posilováním imunity za přispění mapky lidského těla se jí ale podařilo otěhotnět, i když ve značně pokročilém věku.“

„To všechno zní sice velice moc pěkně, co mi tu povídáte,“ začal o všem nahlas přemítat Jaroslav, „jenže potíž je v tom, že já se o svoji matku nebudu moct postarat, neboť mě v dohledné době nejspíše zavřou.“

„Tak se toho ujmu já,“ nabídl se Olaf a rázem jako by trošičku procitl z tíživého strádání. „Až se zotavím, navštívím vaši matku u ní v nemocnici a pokud to bude jen trochu možné, předložím jí a doktorům, co ji mají na starosti, návrh o dalším možném postupu léčby.“

„To byste pro mě vážně udělal?“ Jaroslav nemohl uvěřit tomu, že mu někdo, kdo ho sotva zná, je ochoten vyjít vstříc a to i přes jeho bohatou trestní minulost.

„Nemyslím si že jste tak úplně do morku kosti zkažený člověk Jaroslave. Dle mého názoru je ve vás ukryto i mnoho dobrého.“

„Proč tak soudíte?“

„Nu, kdybyste byl opravdu do morku kosti zkažený, nebavil byste se tu se mnou o možnostech, jak adekvátně zachránit život někomu, na němž vám z celého srdce záleží.“

Jaroslav nyní nenacházel děkovných slov, dokonce byl odhodlán, pokud by vše s jeho těžce zraněnou matkou dobře dopadlo, že by se z něj stal lepší člověk, než jakým se navenek jevil doposud. Olafa jeho současné uvažování potěšilo a ona nabízející se možnost, že zase může být někomu prospěšný, ho jen utvrdila v tom, že život přeci jen má konkrétní smysl.

10. Příjemná večerní idyla strávená ve společnosti těch, jimž toliko záleží na štěstí a zdraví druhých, narušena příchodem nezvaného hosta

Pomalu se blížila sedmá hodina večerní. Obyvatelé Katalné Mochny tento čas trávili porůznu. Někteří se navraceli z odpoledních procházek, zatímco jiní se na ně teprve chystali. Neboť bylo krásné letní počasí, četné domácnosti pořádaly posezení na zahradních terasách či v ozdravných pyramidách, nebo si pekly v domácích pekárnách pecny té nejvyšší jakosti.

Také v sídle Winsternského rodu řádu lebonských lidí bylo stále živo. Oslava Albertových narozenin pomalu ale jistě spěla do svého závěrečného finiše a její účastníci se pozvolna odebírali do ozdravných pyramid plni dojmů. Někteří z členů mochnického Řádu však měli napilno, tak jako práv ě Sylvie, momentálně trávicí čas s Pavlem, jeho maminkou Alžbětou a Evelínou ve své kanceláři. Nutno připomenout, že se tu zrodilo pevné přátelské pouto, jenž v platnost uvádělo co jiného nežli zázrak. Alespoň tak se to stále jevilo Alžbětě, kterou dojímalo, jak se její jediný syn postupně zlepšuje. Sylvii doslova pokládala za ženu od pánaboha a také jí to takto několikrát stačila i říci. Ta pokaždé, když onu lichotku zaslechla, poznamenala, že jen využívá léčivou sílu, jíž je zapotřebí umět přijímat. A vedle toho ještě uvedla, že si vypomáhá dostupnými maličkostmi, mezi něž se nyní řadily lémanské růže a posvátná Winsternská kočka. A nutno podotknout, že Pavlovi obojí prospívalo. Po opětovném nanesení oněch vzácných lémanských květů mu pozvolna začala mizet začervenalá nevábná vyrážka na těle a posvátná perská kočička zase svojí přítulnosti výrazně přispívala ke zmírnění bolesti v oblasti břicha, zad, nohou a na rukách, takže se Pavel dokázal sám od sebe zakrátko postavit a dokonce ujít i pár krůčků.

„Zázrak! Stal se zázrak! ZÁZRAK!“ Takto jednoduše to v jednom kuse opakovala Alžběta, načež Sylvie pokaždé na to skromně odpověděla ono zavedené, tedy že onen její zázrak vychází ze znalostí tohoto světa, a pokud člověk vynaloží danou snahu, může z něj získat vše potřebné.

I tak to Alžběta nevydržela a slovo „zázrak“ stihla nanovo vyslovit ještě několikrát.

„Nyní Pavel potřebuje především odpočívat. Uložíme ho tedy do naší ozdravné pyramidky,“ rozhodla následně Sylvie. Alžběta se tomu nikterak nebránila, naopak, ve všem vycházela Sylvii vstříc, neboť zastávala názor, že její rozhodnutí jsou správná.

Obě dvě ženy, jak se ukázalo na základě vzájemných rozhovorů, toho měly i poměrně hodně společného. Alžběta taktéž pracovala s lidmi, jež vykazovali nějaké to zdravotní postižení. A od okamžiku, co se jí narodil Pavel, k dané práci ještě více přivykla, stejně tak jako Sylvie. Ta se Alžbětě svěřila, že kdysi léčila svého příbuzného, který ochrnul na celé tělo, ovšem v tomto případě to zapříčinila vážná dopravní nehoda.

„A vyléčila jste ho nakonec?“

„Ano,“ uklidňovala Sylvie Alžbětu. „Nestalo se tak však ze dne na den, všemu předcházela několikaměsíční rehabilitace zde u nás.“

„A jak ona léčba probíhala?“

„Obdobně jako nyní u vašeho syna Pavla. Přirozeně jsem na to ale nebyla sama, oporou se mi staly lidičky z našeho mochnického Řádu.“

„Takže Pavel bude vážně v pořádku?“ chtěla být ujištěna Alžběta.

„Zatím je vše na nejlepší cestě k jeho celkovému uzdravení, budeme si tady vašeho syna však muset nechat. Na jak dlouho to bude, to prozatím netuším.“

„Jsem s tím srozuměna.“

„Pojďte, přemístíme Pavla do oné pyramidy. Kdybyste byla tak laskava, Evelíno,“ vyzvala ji Sylvie.

„Já… bych… bych rád… zku… zkusil… to sám,“ ozval se nečekaně sám od sebe Pavel, čímž svoji maminku znovu dojal až k slzám.

„Ach miláčku, tys opět promluvil!“ A Alžběta láskyplně svého syna znovu objala.

„Ta… tak… půj… půjde… půjdeme?“

„To víš že ano, zlatíčko,“ obdařila Alžběta svého syna zářivým úsměvem a na přání Sylvie ho vzala za levou ruku, zatímco Evelína za onu pravou a společně konečně vyšli z kanceláře na chodbu. Nakonec Pavla ale přeci jen přemohla únava a tak těch pár metrů absolvoval v náručí své maminky.

„Panebože, co se stalo tomu chlapci?“

To Alžbětu takto oslovil Albert, který se právě navracel ze své oslavy. Ta mu pověděla vše o nelehkém osudu svého syna. „Tak vám z celého srdce přeji, ať vašemu Pavlovi zdejší lidé pomohou stejně tak jako mně.“

„Děkuji,“ opáčila vděčně Alžběta.

„A zázrakům dnešního dne zdaleka ještě není konec,“ přidala se Sylvie, načež ono slovo použila, aby se jí opět zavděčila. „Než se pohroužíme do snů, přečtu vám na dobrou noc jeden poutavý poetický příběh, z něhož pramení naděje v lepší život bez útrap a strastí.

Ozdravná pyramida se pozvolna začala zaplňovat. Pavel a jeho maminka získali místo na lůžku hned vedle Vladany, která zpozorněla v okamžiku, kdy vešli Ludvík se Šárkou. I přes onu únavu paní hraběnka byla připravena znovu protestovat, a tak se do onoho sporu vložili Albert a Amelie společně se Sylvií, aby jí její právě vyřčené výroky rozmluvili. Také Apolena s Justýnou, Annou a Evelínou nezůstaly netečné a Vladanu horlivě přesvědčovaly o tom, jak to její vnučce Šárce a Ludvíkovi po boku velice sluší. Tu obměkčil až opětovný pohled na Pavla a seznámení s jeho nelehkým osudem, kdy si uvědomila, že na tom není ze zdejších pacientů zdaleka nejhůře.

Když se Sylvie ujistila, že i tento problém byl zdárně zažehnán, zasedla do pohodlného křesla a útlou knížečku, jež si vzala do pyramidy s sebou, otevřela na straně devět a začala z ní nahlas předčítat poutavý příběh.

„Mladík pomalu do knihovny spěl

kde knihu chtěl zapůjčiti si

Měla o vodních tvorech pojednávati

a on hodlal studovati je

 

A tak okolo deváté ranní

vydával se pokaždé cestou necestou

cestičkou ze svého domku na náměstí

kde mu na pozdrav zpívající fontána kynula

 

U ní mladík na lavičce spatřil dívčinu seděti

jak do objemného svazku pohroužena jest

i osmělil se a přisedl si k ní

s otázkou co zajímavého čte to

 

Dívčina oči od patnácté stránky odvrátila

se zájmem na mladíka pohlédla

Ten tu samou otázku položil jí

a poté se jako Hubert představil

 

Dívčina váhala se sdělením svého jména

vždyť tohoto mladíka od pohledu neznala

a přeci jako by mu zakrátko podléhala celá

to když se jí do pomněnkových očí znovu uhrančivě zadíval

 

,Linda, jmenuji se Linda´

osmělila se dívčina mladíkovi takto představiti

a ten za to nesmírně vděčen byl

dané jméno mu ihned na první poslech neskonale zaimponovalo

 

I vydali se Hubert s Lindou společně od fontány do knihovny

povídajíc si spolu přitom

aby vypozorovali následně

že jest mnoho společného mají

 

Linda se taktéž o vodní tvory zajímala

zejména delfíni jí úplně učarovali

toliko toužila se s nimi setkati

po ploutvích hladiti je

 

Byla učiněná to báseň Lindě naslouchati

Hubert si ji čím dál více zamilovával

Jak jen mohli po celé dny míjet se?

Neustále tu samou otázku kladl si

 

Cesta do knihovny stávala se věčnosti

o to však příjemnější

to když Linda ódy na lekníny pěla

a Hubert se jejím vyprávěním unášeti nechával

 

Pan Kodeš, majitel knihovny, vítá se s hosty

velmi dobře oba dva zná

však v tento den posvátný vídá je pospolu takto poprvé

Dojmům neubráníc slovy se vyjádří

jak moc sluší jim to

 

Ruku v ruce jako snový pár

míjeli Hubert s Lindou regál za regálem

vhodnou knížku o vodních tvorech hledali

a nakonec i nalezli

 

Delfíni se z ní na ně usmívali

kosatky hýřily proudy mořských vln

a hledačům perel se na tváři úsměv zaskvěl

pokaždé když nějaká z nich jejich dlaně obšťastnila

 

Hubert a Linda se rázem v jiném světě ocitali

ve světě na hony vzdálenému tomu jejich fádnímu

kde mořské proudy oceány bičují

a flóra s faunou v jeden celek splývají

 

Zakrátko však nastává návratu čas

čas návratu do onoho života fádního

kde slovo osud rozhodující má

kde jistotu nejistota střídá

 

Hubert si však byl jist tím

že toto žádná mýlka nebude

Do Lindy se totiž právě zamiloval

a ona zajisté jeho city opětuje

 

Nejistotu tak střídá jistota

to když se mladík k dívčině skloní

na rty ji políbí

a ona nikterak tomu nebrání se

 

Pak již ony vhodné knížky vybrati zbývá

a ruku v ruce do nedaleké kavárny oba vydávají se

kde románek bude pokračovati

vždyť obě hrdličky si toho toliko říci mají

 

Pan Kodeš loučí se s hosty

děkuje za výběr knih

a snovému páru přeje jen ono krásné

láska ať vydrží mu na celý život

 

Jako by celý svět usmíval se

připadalo oněm dvěma zamilovaným tam dole na Zemi

o tom pan Holý, majitel kavárny, nezapochyboval

když Huberta s Lindou ke stolu usazoval

 

Čerstvou růží na stůl dal

a na nic víc se neptal

již na první pohled dalo poznati se

jak tu láska do krásy vykvétá

 

Pak náhle kde se vzal tu se vzal houslista

part virtuóza obstojně zastával

a žádná mýlka to nebyla

když zamilovaný pár vybral si

aby zahrál mu

 

A aniž by to Linda očekávala

Hubert náhle vstal

k tanci ji vyzval

onu růži při tom v ruce sevřel

a před svoji vyvolenou poklekl

jako by o ruku ji žádal

 

Linda neodolala té výzvě

svorně ruku přijala

nechala se jí vésti

a přitom unášeti hudbou

vžívajíce se do ní jak víla do ladných tanců

 

Okamžiky něhy se s něžnými krůčky snoubily

ladné pohyby rukou taneční partitury vyplňovaly

a pak náhle potlesk ze všech stran rozezněl se

to hosté kavárny páru snů klaněli se

 

Romantická procházka alejí následovala

kde něha a vášeň byla upřednostňována

Zpěv ptactva o tom větru zprávu podával

a ten o tom celému vesmíru básnil

 

Vskutku nádherný den to panoval

slunko vše živé ozařovalo

a na Zemi v tu dobu místo pro smutnění nebylo

ony dvě zamilované hrdličky

zdárným příkladem toho byly

 

Společná chůze, ruku v ruce, následně k řece stočila se

letní počasí k tomu svádělo

a vlny v ní tak příjemné na dotek hřály

že jim odolati nešlo

 

I vysvlékli se tedy ze šatů

a před sebou v rouše Adamově a Evině stanuli

pohledný Hubert

přitažlivá Linda

snový pár to na pohled

 

Pohroužení do teplé lázně

slastným tempům delfínů oddávali se

jen ony skutečné postrádali tu

a tak namísto ploutví své ruce a tváře hladili

 

Polibek za polibkem

dotyk za dotykem

tak ona romance dvou milenců pokračovala

jež v sobě toliko zalíbení našli

a oboustrannou vášní spalovati se nechali

 

Byla to opět alej

jíž Hubert s Lindou posléze procházeli

na zpáteční cestě ke svým domovům

kde je již jejich nejbližší očekávali

 

Oba zamilovaní

se před zpívající fontánou rozloučili

kdy ten nejvášnivější polibek jeden druhému věnoval

aby od sebe odloučili se

avšak do dne příštího pouze

jak svorně slíbili si

 

Hubert v sedmém nebi byl

právě svoji životní lásku možná poznal

v objetí ji držel

a něžně její rtíky laskal

 

Podobně to i Linda cítila

svého životního partnera možná poznala

za ruce se s ním držela

a jeho uhrančivému pohledu opětovně podléhala

 

Tak ještě jedno políbení

a pak rozloučení nastane čas

ovšem ne nadlouho

neboť ihned na den následující

nová schůzka smluvena jest

 

Jak slunko Linda září

když navrací se domů

zpívající fontáně na dálku pokloní se

za novou snovou lásku děkujíce

 

Rovněž Hubert nezahálí

Lindu v počínání na dálku napodobí

to když svůj amulet v rukou stiskne

za spřízněnou duši děkujíce mu

 

Bohužel na světě není šťastlivců pouze

i řada nešťastníků obývá jej

a ti do života povzbudit potřebují

aby nesmutnili věčně

 

Právě to na paměti Linda s Hubertem měli

když druhého dne opět shledali se

jak jinak než v objetí lásky

jíž na rozdávání bylo

 

Oba zamilovaní ani na chvilenku nezaváhali

a rozdat se rozhodli těm

jež strádají

a to mírou vskutku vrchovatou

 

I otevřely se tedy brány hospicu

Linda s Hubertem vešli

za ruku něžně nesli se

úsměvy přitom nešetříce

 

Tu znenadání odkudsi pláč se ozval

smutnému chlapci náležel

slzy na krajíčku měl

neboť útrapy nemohoucnosti zažíval

 

I poklekla tedy před něj Linda

na obtíže vyptala se jej

poté vodu ze zpívající fontány nabídla

a chlapečka úsměvem obdařila

 

Zázrak se následně udál

všichni v hospicu toho přímými svědky byli

to jak chlapeček ručkou pohnul

a nožičkou zakopal

 

I tu k chlapečkovi Hubert přistoupil

rukou jeho nehybné tělíčko promasíroval

a nový úkaz udál se

to když nemocný bez obtíží ze svého lůžka vstal

a na celý svět se usmíval

 

,Zázrak! Stal se zázrak!´

Zvolali ti, jež přihlíželi tomu

Leč vždyť to tak prostinké bylo

to jen čistá láska nemožné vykonala

 

Zakrátko nová ozdravná misie

nedala na sebe dlouho čekati

postačilo pouze z hospicu na ulici vyjíti

a kolem sebe pozorně rozhlédnouti se

 

Na zemi svíjel se tam muž

navenek svoji ubohost neskrývajíce

o pomoc kolemjdoucí žádal

však se zlou se potýkajíce

 

Tu k němu zamilovaný pár přistoupil

Hubert padesát sentonů věnoval

Linda jemným dotykem dopřála zdraví

a muž se na celý svět opět usmíval

 

Opodál jistá žena

v přímém ohrožení života ocitla se náhle

kdy znenadání k zemi klátíc se

nevědoma si svého vědomí

 

Potřebné sebevědomí ovšem plného posílení dosáhlo

to když zamilovaný pár k nehybné vydal se

jejího ozdravného ducha oživil

a to jemným dotykem na srdíčko přímo

 

I rozproudila se krev v žilách

tep života zrychlil se

žena zpátky svého ztraceného vědomí nabyla

zavázána zamilovanému páru

jeho ozdravné síle převelice byla

 

Hubert s Lindou věděli však

co ženě sděliti mají:

,Myslete na nás pěkně

a společnými silami štěstí naproti dojdete´

 

Tak prostinká slovíčka jest to byla

a přece toliko záslužného vykonati dokázala

neboť když láska k bližnímu svému hranic nezná

překonat nemožné dokáže

 

Odpoledne jako stvořené pro konání zázraků

dvě zamilované hrdličky jich na rozdávání měly

promenády a aleje jimi jen zářily

a stromy do krásy ožívaly vykvétajíce

 

I plynul dále čas

ten mocný čaroděj světa

jaro s létem střídalo se

podzim se zimou

však ona ojedinělá láska vzkvétala nadále

 

Ani sama zloba jiných závistivců

zlomiti ji nedokázala

tak moc Hubert s Lindou milovali se

 

A tak popřejme tomuto kouzelnému páru

samé štěstí jen

a z jejich lásky a činů poučme se

Vždyť štěstí je jak šafránu

a najít opravdovou lásku či přátele

to mnohdy nemalé úsilí stojí

 

Pokusme se tedy o něj

pak třeba i my najdeme toho

jemuž lhostejní nejsme

a on na oplátku nám zas

 

Poté sám zázrak lásky a přátelství

prostou prostinkou cestičkou dostaví se

do našich životů vstoupí

a učiní je smysluplnější, honosnější

krásnější“

Sylvie dočetla a zaslouženě se dočkala bouřlivého potlesku. Vše totiž věrohodně navíc obohatila hraná sekce, jež doprovodila její precizní přednes. Některé posluchače Sylviina prezentace dokonce zaujala natolik, že uronili slzu!

„Srdečně vám všem děkuji za projevenou náklonnost, nicméně musím uvést jedno podstatné a sice, že nejsem skutečnou autorkou těchto krásných slov,“ začala se ke svému výstupu vyjadřovat Sylvie. „Ty náleží jisté Evě Znamínkové, jíž velmi dobře zná zde tu mezi námi přítomná Justýna.“

Dotyčná, jakmile ze Sylviiných úst zaslechla své jméno, rázem byla na nohou a ihned si, s jejím svolením, vzala slovo: „Ano, Evička je velice zručnou romanopiskou a to, jak jste nyní ocenili její rukopis, by ji dozajista velice potěšilo. Každopádně ji o všem, až se s ní a s ostatními členy Devíti sluncí zítra uvidím na naší společné schůzce v POLOMCE, podrobně poinformuji.“

Jak Apolena správně předpokládala, byla Justýna ze strany osazenstva pyramidy okamžitě zahrnuta dotazy na dané uskupení. Apolena se tak z úst rodačky Katalné Mochny dozvěděla to samé, co již jí pověděla, když společně kráčely Oborověnkou, a tajně doufala, že ji na onu zítřejší schůzku vezme sebou.

Daná báseň v próze, jak Justýna Evino dílo nazvala, na každého z osazenstva pyramidy hluboce zapůsobila. Albert si jejím prostřednictvím na Hubertovi a Lindě uvědomil, jak důležité je mít v životě někoho rád a tak se nemohl dočkati okamžiku, až se po dlouhých letech opět shledá se svým někdejším přítelem z dětství. Amelie ocenila onu pasáž, v níž zamilovaný pár svými doteky léčil postižené. Upřela oči na peřinu, kde jí spokojeně předla do klubíčka schoulená Winsternská kočka a byla vděčna za onu její přízeň a za ojedinělý dar, jenž spočíval v odstraňování zhoubných nádorů. To Alžběta zpozorněla pokaždé, když z úst Sylvie zaznělo ono líbezně hřejivé slovíčko zázrak. Opět tak doufala v nemožné, tedy v úplné uzdravení svého syna Pavla, který se přeci jen tvářil o dost radostněji. I přes své zdravotní obtíže si uvědomoval, že se momentálně nachází v dobré společnosti. Možná že Pavel aktuálně zažíval stejné stavy euforie jako Amelie, neboť i na jeho peřině spočívala ona vzácná perská kočička. A Vladana Vladská? Ta nevěděla kam dřív s pohledy. Vše, co se kolem ní dělo, považovala za snové výjevy, mezi něž počítala i nanovo se rodící lásku mezi její vnučkou Šárkou a Ludvíkem (ty z četby a z hrané sekce přirozeně nejvíce uchvátila zamilovanost oněch dvou hlavních hrdinů). A přeci jen se jednalo o pravou nefalšovanou skutečnost!

„Mohu si s vámi promluvit? Pokud možno o samotě, prosím.“ Takto sama od sebe posléze oslovila Sylvii Evelína.

„Ale zajisté, jen chvilenku posečkejte, nejdříve uvnitř poklidím a popřeji všem dobrou noc.“

„Počkám před pyramidou.“

Sylvie tam byla během čtvrthodinky. „Tak copak máte na srdci?“ otázala se mile Evelíny.

„Já…“ začala nejistě, „chtěla bych se vám ještě jednou omluvit za to, jak jsem se vůči vám a Anně prve chovala.“
„V pořádku, Evelíno, jak jsem již předtím řekla, vaši omluvu přijímám.“

„Víte… jak bych jen…“
„Zkrátka vám činí nemalé potíže skloubit běžný život s oním posvátným, jenž spočívá v pomáhání druhým, jimž osud nebyl příliš nakloněn.“

Evelína na Sylvii užasle pohlédla, jak dokáže s předstihem čísti druhým myšlenky.

„Mám pro vaše někdejší chování pochopení, Evelíno,“ uvedla dále Sylvie. „A věřte, že si vás v našich řadách nesmírně cením a jsem pyšná na to, kolik záslužné práce jste pro náš mochnický Řád již vykonala.“

Evelína po těchto vyřčených pozitivech v obličeji pro změnu celá zčervenala.

„Je to tak,“ pokývala Sylvie důležitě hlavou. „Mám vás ráda, Evelíno, nerada bych vás ztratila.“

A jmenovaná na to pohotově zareagovala slovy: „Vždyť já si vás jako výjimečné osobnosti rovněž nesmírně vážím. Navíc jste po smrti mých rodičů vy a celý váš Řád mojí jedinou rodinou.“

Sylvie si s Evelínou chtěla i nadále povídat, když ji znenadání oslovila Alžběta, která začala vroucně děkovat za nádherně strávené chvíle při onom čteném příběhu doplněného o filmové zpracování. Sylvii tak nezbývalo než se začít nanovo věnovat hostům, neboť záhy se před pyramidu dostavila i Šárka a ta zase měla problém se svoji babičkou. A tak Evelína nakonec osaměla, i tak neměla dlouhou chvíli.

Záhy se totiž událo cosi, co dopředu nemohla předvídat. U hlavního vchodu zpozorovala tuze prazvláštní osobu. Byla celá oděna do černého a kápě jí bezpečně halila tvář. I její počínaní se dalo považovat věru za velice podivné, právě poklekla na zem a cosi zabaleného na ní položila. Nezůstalo však pouze u toho, tajemná postava si při tom začala cosi nesrozumitelného pro sebe mumlat!

To už se Evelína neudržela a zvolala: „Hej, co to tady vyvádíte?“

Ona osoba zbystřila a podívala se ve směru hlasu. Evelína měla co dělat, aby zachovala klid. To co na ní právě zahlíželo, neneslo stopy po žádné člověčině. Jako ve špatném hororu si Evelína náhle připadala, to když zpoza kápě na ni vykoukla lidská lebka. Evelína tak byla svědkem něčeho podobného jako o něco dříve Andrea s Karlem, jen s tím rozdílem, že daná tajemná bytost protentokrát byla plně odhodlána i zaútočit.

Do pohotovosti tak na obou stranách byly povolány HÓLEJENKY, přičemž s prvním atakem vyrukovala právě ona tajemná osoba. Evelína se síle magické hůlčičky jen taktak vyhnula a obratem z té své vyslala ráznou odpověď. Neminula. HÓLEJENKA oné tajemné bytosti vyklouzla z ruky a zakutálela se do trávy. Evelína však zdaleka ještě neměla vyhráno, neboť proti ní daná tajemná bytost nyní útočně vyrukovala s nožem. Evelína se s pomocí HÓLEJENKY pokusila znovu bránit, leč napodruhé neuspěla. Nyní to byl onen nezvaný návštěvník, kdo slavil úspěch, neboť Evelínu povalil na zem a nůž jí přiložil ke krku, řkouc hlasem, který jakoby vycházel ze záhrobí: „Nesnažte se mě nijak bránit v mém počínání, jinak budu donucen použít násilí. Mým záměrem není druhým ublížit, pouze plním přání jisté posvátné osoby. Opakuji, nezavdávejte mi důvod k tomu, abych se dopustil něčeho špatného. Nechte mě dělat moji práci a nikomu se nic zlého nestane.“

Evelíně při těch slovech doslova naskakovala husí kůže. A hned nato ji přes nos praštila omamná vůně a ona na sobě pocítila, jak ji zmáhá malátnost. Rozmazaně ještě dokázala zaregistrovat, jak polevil tlak na krku a jak kdosi utíká kvapem od ní pryč. Poslední, co k Evelíně dolehlo, byly zvuky motoru a pak již nevěděla nic o sobě ani o tom, co se kolem ní odehrává.

 

9. Mučitelé a jejich věznitelé uvízlí ve společné síti náladovostí, intrik a zranitelných citů

Strach a nejistota – právě ty sváděly souboj u jistého muže, co se narychlo snažil sbalit si svůj kufr. Jenže mu to příliš nešlo, neboť neustále musel myslet na nečekané události, jež nastaly. A tak se kufr plnil a zase nedobrovolně vyprazdňoval. Proč se mu jen přestalo dařit? Do sebemenších detailů to měl tak dobře promyšlené. A pak přišel ten všetečný stařík a všemu učinil přítrž.

Muž při té vzpomínce praštil s kufrem o zem a nedobrovolně se natáhl na postel. Moc dobře si uvědomoval, že z Katalné Mochny musí co nejdříve vypadnout, jinak bude mít s největší pravděpodobností opletačky se zákonem, o což rozhodně ani v nejmenším nestál. Ten stařík by byl schopen další nekalosti, pomyslel si záhy muž a to ho vyburcovalo k nové aktivitě. Jenže když už měl valnou část svých věcí kompletně sbalenou, začal mu v útrobách kufru vyzvánět mobil. Muž daný hovor přirozeně nemusel přijmout, jenže co když pro něj byl zrovna životně důležitý? A tak se po mobilu začal shánět, leč ten se zjevně nacházel až na samotném dně kufru. Co naplat, některé věci z něj musely zase ven.

Povedlo se. Ještě tedy zjistit, kdo to volal, neboť mobil mezitím, co ho muž zpoza kufru úspěšně vydoloval, přestal vyzvánět. Dotyčný váhavě pohlédl na displej, kde se mu zobrazil nepřijatý hovor. Kdo to jen mohl být? Ono číslo muži nebylo vůbec povědomé. Už se pomalu rozhodl, že na něj nebude reagovat, když se mobil nanovo rozdrnčel a dané číslo se znovu hlásilo o svoji pozornost. Přijmout daný hovor či nikoliv? Muž při svém rozhodování pociťoval jisté dilema. Situace se opakovala, mobil opětovně přestal vyzvánět a muž tedy hovor napodruhé nepřijal.

Vzápětí kdosi zaklepal na dveře. Kdo to jen může být? Snad ne ti, jejichž jménem vyhrožoval onen stařík? To by pro muže bylo dosti nepříjemné. A tak dotyčný řešil nové dilema: otevřít či naopak neotevřít dveře?

Muži se trošičku ulevilo, když zjistil, že se jedná pouze o pokojskou. Celý nesvůj ji pustil do pokoje a začal pozorovat při práci. Jenže co se nestalo, mobil napotřetí začal vyzvánět. Muži se ho nechtělo zvedat, pokojskou to očividně ale dosti znervózňovalo. A tak ji poslal pryč a hovor konečně přijal. Oznámená zpráva muže nesmírně šokovala. Telefonát ho informoval o nehodě, kterou zavinil jistý řidič kamionu, a při níž málem přišla o život jeho matka. Ta byla v kritickém stavu převezena do jedné z pražských nemocnic.

Muži jako by se v jednom okamžiku zhroutil celý svět. Na své matce totiž dosti lpěl a ona zpráva ho nesmírně šokovala. Znovu odhodil stranou kufr, padl na postel a rozplakal se. Byl to pravý nefalšovaný pláč. Poté, co se při zpětném hovoru muž několikrát ujistil, že se nejednalo o žert, propadl ještě větší depresi. Najednou nevěděl, co si dál počít se svým životem. Za normálních okolností byl výtečným manipulátorem, teď ale naopak jako by si právě nemilý osud pohrával přímo s ním samotným.

Muž se dostával do úzkých, na matku vždy dal. Byla to právě ona, kdo ho pilně zaučoval do nekalých praktik, jak si kolem prstu omotat vlivné a bohaté lidi. A muži se to úspěšně několik let dařilo. Řadil se mezi profesionály, co se týkalo navazování kontaktů s bohatými ženami, jež následně dokázal přesvědčit o tom, že je pro ně tím pravým pro společnou cestu životem. Ve skutečnosti tomu tak však nebylo a právě peníze v mnohém sehrály svoji velkou roli. Ano, po nich prahl jak muž, tak i jeho matka a oba v jejich získávání byli vážně dobří. Jak se však záhy ukázalo, několik novin si začalo oněch nekalých praktik všímat a to poté, co se podvedené ženy samy od sebe začaly hlásit na policii a ta rozjela vyšetřování. I tak se muž domníval, že by mu jeho poslední objekt zájmu mohl podlehnout, kdyby do jeho života nevstoupil právě onen stařík.

Muž však náhle začal litovat toho, jak se až doposud choval. Najednou si dokázal život představit bez podvodného vnucování se ženám do přízně či bez drobných krádeží v obchodech se šperky. Ovšem to by nesměla existovat právě mužova matka, která ho do světa zločinu zasvěcovala. A najednou se v jednom okamžiku vše zvrtlo. Mužova matka v nemocnici bojovala o holý život a on o svoje postavení v životě.

Muž samým vyčerpáním, jak ho zmáhaly všechny ty nemilé myšlenky a vzpomínky na minulost a na současnou nehostinnou přítomnost, znovu padl na postel a rukama začal bouchat do polštářů a nohama kopat do deky. Ne, to se přece nemohlo stát, to přece musí být omyl, namlouval si dokola, když znovu zavolal na telefonní číslo nemocnice, na němž mu opětovně potvrdili, že u nich jeho matka leží v kritickém stavu.

Ozvalo se v pořadí druhé zaklepání na dveře.

„Dejte mi všichni pokoj, chci být sám!“ snažil se muž od sebe odlákat pozornost, tentokrát to však nešlo tak hladce, neboť…

„Jaroslave Nedomanský, tady policie, jménem zákona otevřete dveře!“

Dotyčný sebou na posteli trhavě škubl a rázem byl na nohou. Věděl, že musí pohotově jednat, jinak ho dopadnou a to se nesmí stát. Kdo by se postaral o jeho matku, kdyby ho odsoudili a následně zavřeli do vězení? Na toto Jaroslav právě myslel.

„Jménem zákona, otevřete dveře, nebo je vyrazíme!“ naléhal z hotelové chodby Daniel Černý.

Jaroslav již nezaváhal a začal jednat na vlastní pěst. Uvědomoval si, že kdyby vyhověl výzvě, skončil by v poutech. Jedinou možnou záchranou pro něj byl tedy včasný útěk. Jenže kudy se nyní ubírat, když se váš pokoj nachází až v šestém patře hotelu a seskok tudíž nepřichází v úvahu? I přesto Jaroslav zachoval chladnou hlavu, vyběhl na balkon a rozhodl se přelézt na onen vedlejší. Povedlo se mu to v momentě, kdy ho Daniel informoval o další výzvě.

A skutečně se tak stalo a dveře se náhle rozlétly dokořán. Jenže to už se Jaroslav opatrně vplížil do sousedního apartmánu, kde svojí nečekanou přítomností překvapil pár, který se tam oddával milostným hrátkám.

„Co tady u všech čertů děláte?!“ zapištěla žena, která okamžitě, jakmile Jaroslava zmerčila, zalezla pod peřinu.

Jaroslav jí neodpověděl, namísto toho rychle spěchal přes onu místnost ke dveřím. Opatrně je otevřel, aby se přesvědčil, zdali je čerstvý vzduch. Zřejmě tomu tak bylo, neboť nikoho na chodbě nezahlédl. Naopak ruch Jaroslav zaznamenal ve svém pokoji! Užuž se chtěl dát úprkem chodbou, když ho nečekaně kdosi vtáhl nazpět dovnitř.

„Co tu pohledáváte? Tak slyšíte mě?!“

To se na Jaroslava obořil muž, kterého vyrušil z milostných radovánek. Také žena byla na nohou. Nezvaný host již oba neměl možnost vidět v rouše Adamově a Evině, neboť si na sebe stihli vzít župany.

„To se dělá lézt cizím lidem do pokoje?!“ přidal muž na důrazu. „Tak odpovíš mi ty jeden vlezlej chlípníku?!“ naléhal na Jaroslava, načež ho uchopil za košili a přitáhl k sobě.

Jaroslav věděl, že musí pohotově jednat, jinak bude dopaden. A proto muže poprosil: „Když mě pustíte, tak vám to povím.“

Byla to však pouhá zástěrka, neboť jakmile muž Jaroslavovi vyhověl, tak ten vytáhl pistoli a pohrozil: „A teď mě necháte v klidu odejít!“ Načež zbytečně nemarnil čas, vyndal ze zámku klíče, vyklouzl na chodbu a pár v pokoji uzamkl.

Jaroslav ihned nato zalitoval, že něco podobného nestihl učinit i s dveřmi u svého pokoje. Daniel totiž nemarnil čas s přelézáním do vedlejších pokojů a zcela správně došel k názoru, že jeho zločinec bude prchat chodbou.

„STŮJTE!“

Jaroslav výzvu neakceptoval a dal se hotelem na úprk. Daniel se stal jeho pronásledovatelem a po boku mu spěšně chvátal Radovan. Jaroslav se hnal chodbou, ovšem daleko se nedostal, neboť mu cestu nečekaně zastoupila pokojská.

„DÁL UŽ ANI KROK!“ zvolal bezmocný Jaroslav, načež pokojskou okamžitě vzal jako rukojmí.

„Nedělejte si to ještě těžší a vzdejte se!“ vyzval Daniel Jaroslava o něco mírněji.

„Až mě necháte z tohohle hotelu svobodně odejít!“ začal si Jaroslav diktovat podmínky a vyzval pokojskou, aby pod pohrůžkou, že jí jinak vpálí kulku do hlavy, odemkla pokoj, z něhož předtím vyšla.

Jaroslavovi jeho záměr nakonec vyšel, neboť Daniel se neodvážil vystřelit a Radovanovi došla potřebná zásoba přesvědčovacích moudrých projevů.

„ZADRŽTE!“ vykřikl Daniel, jenže to už Jaroslav stačil pokojskou zavléci nazpět do pokoje a zamknout se v něm společně s ní.

„Dejte mi všichni už konečně zatraceně pokoj!“ reagoval na Danielovo neúnavné naléhání přes dveře Jaroslav, načež je okamžitě zapřel křeslem a pohovkou, aby nebylo možné je vyrazit. „Pokud neodejdete, tak začnu střílet!“ přitvrdil na výhrůžkách. „Myslím to skutečně vážně, takže se o nic nepokoušejte, jasný?!“ doplnil, načež se otočil na pokojskou s hláškou: „Dál už ani krok! Běžte zpátky od toho okna! TAK DĚLEJTE, SAKRA!“

Pokojská uposlechla. V pokoji kromě ní a Jaroslava nikdo jiný nebyl.

„Ať vás to ani nenapadne, dejte mi ten telefon! TAK SAKRA POSLECHNĚTE!“ zahartusil Jaroslav, když ho chvilka nepozornosti málem stála prozrazení. „Komu jste chtěla volat?! TAK MI KRUCINÁL ODPOVĚZTE!“ naléhal na pokojskou čím dál zlobněji a okamžitě jí mobilní telefon vytrhl z ruky.

„Své… své sestře, chtěla jsem jí říct, že se zdržím v práci,“ odpověděla opatrně pokojská.

„To tedy zdržíte a na svůj mobil rovnou zapomeňte!“ uvedl výbojně Jaroslav, načež ho vypnul a zastrčil si jej do kapsy.

„Jaroslave Nedomanský, nepřitěžujte si a propusťte Terezu Jentelovou!“ pokusil se s dotyčným přes dveře smlouvat Daniel, když se je neúspěšně snažil nejprve otevřít a následně vyrazit.

„Okamžitě zanechte toho bouchání, nebo ji zastřelím!“ zařval na oplátku Jaroslav. A pak skutečně padl výstřel. „Tohle byla výstraha, pokusíte se o něco a nová kulka bude patřit Tereze!“

Teprve při tomto novém pohledu si jmenovanou Jaroslav lépe prohlédl. Tereza mohla být o něco mladší než on, vypadala na takových devatenáct a její hustá černá hříva a oči stejné barvy leccos vypovídaly o jejím půvabu. Kdyby si Jaroslav vybíral, koho svede po Šárce Vladské, měl by v této chvíli jasno.

„Co se na mě tak díváte? Vážně mě chcete zastřelit?“ odvážila se Tereza zeptat Jaroslava, neboť ji jeho současný postoj dosti zaskočil. Díval se na ni jako ve snách a zároveň mířil pistolí. „Vy přece nevypadáte na někoho, kdo by byl schopen někoho zabít.“

„Co vy o mně vlastně víte? Vůbec nic!“ ožil opět Jaroslav.

Z Terezy však, zdálo se, strach postupně opadával, neboť normálně klidně řekla: „Možná leccos dokáži vyčíst z vaší temné duše, pod jejíž slupkou se skrývá i mnoho dobrého.“
Jaroslava tato nečekaná odpověď popravdě dosti překvapila, i přesto se však zavčas vzpamatoval, když se zaskvěl následnou narážkou: „Hrajete si na chytrou, stejně jako jeden místní stařík, co?“
„Tím staříkem nejspíše máte na mysli Radovana Litevského, že mám pravdu?“

„Hned toho nechte! TAK SLYŠELI JSTE?! OKAMŽITĚ ZMLKNĚTE, OBA DVA!“ rozkřikl se z plných plic znovu Jaroslav, když Tereza začala nahlas vyvolávat Radovanovo jméno a dotyčný obratem pohotově přes dveře zareagoval.

Tereza nakonec musela uposlechnout, neboť na ni Jaroslav opětovně mířil pistolí. Ruka se mu při tom neúměrně třásla a tudíž hrozilo, že by mohl zaznít regulérní výstřel.

„Dobrá, odteď již nevydám ani hlásku,“ přislíbila Tereza svému vězniteli. „Vy ale na mě přestaňte mířit tou zbraní.“

Jaroslav onu výzvu bral v potaz, nicméně se nemínil Danielovi jen tak hladce vzdát, o čemž ho náruživě poinformoval. Ten si už nevěděl rady, uvědomoval si, že kdyby se do pokoje pokusil vniknout násilím, poskytl by sňatkovému podvodníčkovi záměr, aby Tereze ublížil. Daniela rovněž znepokojovalo, že uvnitř pokoje náhle utichly hlasy, a tak přestal mít přehled o tom, co se tam odehrává.

„Když dovolíte, drahý příteli,“ rozhodl se danou nepříznivou situaci vzít do vlastních rukou Radovan, když viděl, jak Daniel tápe, „ujal bych se nyní role vyjednávače já a vy byste se mezitím pokusil dostat přes sousední pokoj na balkón a vyčkal tam na příhodný okamžik, kdy by šlo Jaroslava bezpečně zpacifikovat. Budeme se dorozumívat prostřednictvím textových zpráv.“

„Tak dobrá,“ souhlasil nakonec bezradný Daniel. „Ale buďte opatrný. Vůbec nevíme, čeho všeho je ten člověk schopný,“ upozornil Radovana. Ten přikývl, že to bere na vědomí.

Mezitím se v pokoji pomalu schylovalo k novému rozhovoru. Jaroslav to už nevydržel a Terezy se zeptal: „Vy rovněž pocházíte z Katalné Mochny?“

Dotyčnou tato otázka, upřímně řečeno, trošičku zaskočila, už třeba z toho důvodu, že ji neočekávala, a také proto, že ji Jaroslav vyslovil o dost mírněji.

„Ano, jsem rodačkou,“ odvětila. „A vy? Pokud vám tedy nevadí, že se ptám?“ dodala honem.

Jaroslav váhal, zdali odpovědět či nikoliv, nakonec se ale přeci jen Tereze stručně zmínil: „Pocházím z Pardubic.

„Toto město velmi dobře znám, často tam jezdím za dědou a babičkou…“

„Vše v pořádku, Terezko?“

To se po kratší odmlce odhodlal promluvit Radovan, když zevnitř pokoje nově zaslechl hlasy.

„Ano, Radovane, povídáme si,“ vzkázala mu Tereza tónem, z něhož učitel biologie vyčetl jistou vyrovnanost. Avšak…

„Říkal jsem žádné rozhovory!“ pohrozil Jaroslav, jakmile zaregistroval, že spolu Radovan a Tereza komunikují.

„Ale no tak, Jaroslave, vy přece nejste žádný násilník, tak buďte od té dobroty a vyjděte z pokoje jako spořádaný hotelový host,“ domlouval mu po dobrém Radovan. Musel si ověřit, že je Tereza v pořádku. Právě mu totiž na mobil přišla zpráva od Daniela, že se úspěšně přes sousední hotelový pokoj dostal na balkón apartmánu,v němž přebývala ona a Jaroslav.

„Že nejsem násilník?! To byste se divil, co jsem nebo nejsem!“ zdůraznil Jaroslav a znovu se nečekaně odvážil k výstřelu z pistole. Kulka byla naštěstí vyslána do vzduchoprázdna, jak následně zaslanou textovou zprávou Radovanovi potvrdil Daniel. V té další ho pak žádal, aby Jaroslava nějak šetrně vylákal za ním na balkón, kde by jmenovaného mohl bezpečně odzbrojit. Radovan se dle toho tedy začal zařizovat.

„Jak dlouho si ještě míníte hrát na velkého hrdinu, Jaroslave? Svým počínáním neprospíváte ani sobě ani Terezce. Proto radši opusťte od vyhrožování a vzdejte se, než někomu skutečně ublížíte. To by to pak pro vás mohlo velice ošklivě dopadnout.“

Jaroslav si dával s odpovědí tentokrát načas. Jako by tušil, že se na něj něco chystá. „Proč mi tohle všechno vlastně vykládáte? To si vážně myslíte, že mě tak snadno dostanete?“

Radovan se však nedal. „A co si tímto výstupem vlastně od sebe slibujete vy? To tu chcete až do večera zadržovat jedno nevinné děvče, jež s vašimi nekalými praktikami nemá vůbec nic společného? Mějte rozum Jaroslave a Terezku propusťte.“

Daniel by velice rád zasáhl, když se mu úspěšně podařilo dostat na dané smluvené místo, jenže i tak to měl stížené, neboť Jaroslav kolem sebe opět nebezpečně mával pistolí a Tereza se zdržovala v jeho blízkosti. A takto to rovněž Radovanovi zaslal v textové zprávě.

„Přeci se nehodláte věčně skrývat před policií. Jednou vás ruka zákona beztak dostihne,“ upomínal přes dveře věznitele Terezy Radovan. „Tak buďte, Jaroslave, od té dobroty a když už se nemíníte vzdát vy osobně, propusťte alespoň onu mladou dívenku.“

„To tak, a jen co otevřu dveře, tak mi na ruce nasadíte klepeta a zabásnete mě!“

„Máte mé čestné slovo, že proti vám nebude použito žádného násilí, pokud se ho nedopustíte i vy osobně,“ ujišťoval Jaroslava Radovan a pokračoval:. „Když teď vyjdete na balkón a vzhlédnete z něj dolů, zjistíte, že tam žádné policejní hlídky nejsou přítomny. Račte se tedy na vlastní oči ubezpečit, že vám nelžu.“

Jaroslav zaváhal a hned mu přišlo na mysli, co když mu Radovan jen lže. A proto Tereze nakázal: „Vyjděte na balkón!“

„Ale nebudete doufám zase střílet?“ chtěla si být jistá.

„Udělejte, co říkám!“ naléhal Jaroslav. „TAK HNĚTE SE SAKRA!“

Tereza se již nesnažila odporovat a opatrným krokem se vydala tam, kam ji její věznitel ponoukal jít. Daniel měl nyní stíženou pozici. Sice se k němu pozvolna blížil Jaroslav, jak si to přál, před ním však kráčela Tereza. Daniel tak řešil dilema: jak zpacifikovat Jaroslava, aniž by neublížil Tereze. Nakonec se Daniel rozhodl zariskovat. Jakmile se Tereza ocitla u něj na balkóně, volnou levou rukou ji uchopil za rameno a povalil na zem.

„POLOŽTE TU ZBRAŇ, NEBO BUDU NUCEN VYSTŘELIT!“

Na balkóně v šestém poschodí se odehrávalo pravé drama. Dva muži tam teď proti sobě stáli s namířenými pistolemi. Pak jeden z nich zbraň nečekaně obrátil proti sobě a na celé kolo zahulákal: „DO HÁJE SE VŠÍM!“

Zazněl výstřel.

Příjemné chvíle rozhodně neprožíval ani muž, co se právě snažil ukočírovat svůj nákladní vůz. Na něm se vyjímala prestižní firemní značka BIG FOOD AND DRINK MANIA, jež náležela jedné významné pražské společnosti zabývající se rozvozem jídla a pití té nejlepší kvality. Alespoň tak to daná firma hlásala prostřednictvím svého loga. A dle četných referencí se jí prý dařilo nadmíru dobře, o čemž vypovídal více než milión spokojených zákazníků. A nejinak na tom údajně byli i sami řidiči, co pro firmu BIG FOOD AND DRINK MANIA rozváželi zboží. Ti prý rozhodně nešetřili úsměvy, jimiž obdařovali své „spokojené“ zákazníky.

Sám muž toto výše uvedené bohužel nesdílel. Naopak se cítil mizerně, už když jen pomyslel na nesmyslná školení ohledně oněch úsměvů, při nichž si připadal jako ten největší tupec na světě. Úsměv sem, úsměv tam, úsměv na tuto stranu, úsměv na druhou stranu… To sama o sobě dle něj byla ubohost. A ani za tu odvedenou práci nebyla kdovíjaká platová satisfakce. Těch pár tisícovek sotva stačilo na zaplacení nájmu a na nákup základních potravin pro každodenní živobytí. Že by však byla firma, pro níž muž pracoval, nějak štědrá ohledně odměn či přispívání k základnímu platu, to se říci rozhodně nedalo. Ba právě naopak, pokud se doslechla o nějakém tom prohřešku vůči zákazníkovi, okamžitě jednala v neprospěch svého zaměstnance.

I muži se nejednou přihodilo, že mu byla snížena platová výměra, to když zavčas nedoručil požadovanou zásilku. Jenže jak ji mohl stihnout dodat ve smluveném termínu? Za to dopravní neštěstí stejně jako za onu následnou dopravní zácpu přeci nemohl. A tak muž k zákazníkovi holt dorazil s několikahodinovým zpožděním. A že pak nehýřil úsměvem, to se zajisté dalo také pochopit. Ovšem zaměstnavatel byl jiného názoru. Muž tak u něj se svými pádnými argumenty nepochodil.

Podobně se to mělo s jednou noční štací, kdy na vině včasného nedoručení zásilky byla pro změnu sněhová kalamita. Copak muž mohl za tu nenadálou sněhovou nadílku? Není přece kouzelníkem, aby mávl hůlkou a zimě učinil přítrž. Muž dopředu tušil, že ta cesta do Hamburku nebude procházkou růžovou zahradou, on sám by ji za normálních podmínek dokonce odmítl podstupovat, leč zaměstnavatel byl jiného názoru.

„Ta zásilka se musí bezpodmínečně doručit do druhého dne, jak je ujednáno. Prostě se dle toho zařiďte!“ zněl pádný argument od zaměstnavatele.

Muž jako by to stále živě slyšel. Na klidu mu rovněž nepřidalo, když na jednom z německých odpočívadel za mrazivé teploty mínus patnáct stupňů Celsia musel měnit prasklou pneumatiku. A záhy nato se mu rozbilo čelní sklo. Ne však vlastní vinou! Na svědomí tento neblahý incident měla parta teenagerů, kteří se bavili tím, že se z mostů kameny strefovali do projíždějících aut. Dost nebezpečná zábava, uvážíme-li, že tu šlo i o život!

Když o tom muž tak přemýšlel, tak mnozí obyvatelé Katalné Mochny by si tuto „kamínkovou zábavu“ zajisté upravili čistě po svém. Namísto hazardování se životy druhých by se naopak jednalo o jejich zpestření. Kamínky by za pomocí HÓLEJENEK vzlétly do oblak a nebyla by to jen tak obyčejná levitace, neboť každý z těch kamínků by nesl jméno konkrétní osoby, k níž by se následně snesl. Dělo by se tak z pravé nefalšované lásky či z pouhého přátelství. A jakmile by se kamínky snesly k adresátovi, s pomocí HÓLEJENEK a speciální tinktury by se „vyčaroval“ jeho portrét. Ano, přesně takto to muž kdysi viděl na Mochnickém katalovění, na jedné z těch posvátných místních akcí.

Ano, taková byla Katalná Mochna, ono kdysi naprosto neznámé město ležící ve středních Čechách, jenž svojí pílí postupně získalo uznání jak ve své domovině, tak za hranicemi. I muž kdysi k tomuto městu vzhlížel, avšak poté, co ho zradila jistá žena, na něj postupně zanevřel. A přitom mu na začátku osud přál a on vlastnil prosperující firmu s nábytkem. Ano, i muž se kdysi těšil nebývale vysoké oblibě mezi místními obyvateli výše zmíněného města, jenže pak do jeho života vstoupila právě ona žena. A stačila jedna menší nevole a muž takřka o všechno přišel. A to jen proto, že slepě uvěřil oné ženě, která ho v nestřeženém okamžiku ožebračila. A co víc, nestačilo jí to a už tak dosti zadluženého muže v soudním procesu připravila o další peníze…

Dost, to už proboha stačí!

Muž byl přinucen prudce zabrzdit, jak ho ty nynější vzpomínky zmáhaly. Až ke slzám ho dohnaly!

A pak náhle…

„Co děláš, ty jeden trumbero?! Koukej zase jet!“ začal nadávat řidič, co do nákladního vozu málem zezadu narazil.

„Promiňte, hned to bude,“ sdělil mu ztrápeně muž. Jenže sotva uvedl do chodu motor, už byl nucen zastavit podruhé. To volal šéf firmy BIG FOOD AND DRINK MANIA. Chtěl se ujistit, že je vše v pořádku, že muž již dorazil na smluvené místo do nedalekých Poděbrad. Když ten mu oznámil, že se ještě nachází v Katalné Mochně, šéf se rozzlobil a začal dávat kázání o dochvilnosti. Muž již v sobě nedokázal nalézt potřebná slova na obranu a tak chtě nechtě celý ten nepříjemný telefonát protrpěl. „Ano, za chvilenku tam již budu,“ ujišťoval svého zaměstnavatele.

„Tak co je to zas s tebou?! Koukni hejbnout kostrou!“ rozkřikl se na muže znovu řidič, načež svůj řev doprovodil hlasitým troubením.

„No jo, už jedu.“

Muž se opět pokusil nastartovat vůz a v duchu se modlil, aby ho již nic nerozrušilo. Povedlo se.

„No konečně, to ti to trvalo!“ zahartusil naposled řidič a také sešlápl plyn.

Muž se cítil značně mizerně. Kdyby mohl, nejraději ze všeho by vrátil čas do doby svého absolutního štěstí. Leč člověk míní a osud mění, řekl by zajisté Radovan Litevský…

Právě připomínka učitele biologie muži vnukla zpětnou myšlenku na jednoho z rodáků Katalné Mochny, jenž v prostranství pasáží vlastnil útulnou kavárničku. Už to byl nějaký ten pátek, co se spolu oba viděli naposled, takže nové shledání by se zajisté stalo velikým přínosem. Jenže muž měl i pracovní povinnosti, jež podléhaly jistým smluvním závazkům. Na výběr měl tedy dvě možnosti: buďto se urychleně vydá do Poděbrad, nebo navštíví svého někdejšího přítele.

U muže nakonec překvapivě zvítězila ona druhá volba. Už zkrátka nedokázal skousnout novou buzeraci stran svého zaměstnavatele a nutně potřeboval vypnout a načerpat ztracené síly. A tak svůj nákladní vůz nečekaně zaparkoval na mochnickém náměstí a vydal se pěšky do Pasangerovy ulice. Jakmile do ní vstoupil, dýchla na něj neopakovatelná atmosféra.

A zakrátko nato…

„Martine, to je mi ale milé překvapení!“ běžel se s mužem náruživě přivítat Rudolf Manten, jakmile ho spatřil vcházet do své kavárny. Z jeho reakce bylo zřejmé, že takovéhoto hosta skutečně nečekal.

Martin Netřebický se nestačil ani pořádně rozkoukat a již se k němu hlásila další osoba.

„Je to vůbec možné, jste to vážně vy, Martine?“

„Lubomíre!“

Oba pánové si padli kolem ramen.

Ano, oním druhým mužem nebyl nikdo jiný nežli Lubomír Větvička, jinak pohublý padesátiletý dlouhán se zrzavými vlasy. Na rozdíl od Martina je ještě neměl prolezlé lysinami.

„Jak je to jen dlouho, co jsme se my dva neviděli?“ zeptal se Martin.

„Takové dobré tři roky to už bude,“ počítal v duchu Lubomír, načež Martina následně vyzval: „Pojďte se ke mně posadit, poklábosíme spolu jako za starých časů.“

Martin popravdě váhal, neboť se mu znovu na mobil ozýval šéf. Martin učinil něco, co ještě nikdy předtím: daný hovor nepřijal a dokonce svůj mobilní telefon vypnul. „Takhle to mám pořád. Vůbec mě nenechají na pokoji,“ postěžoval si ihned Lubomírovi a poreferoval mu o své současné práci.

„Tak podejte okamžitou výpověď. Nesmíte se takhle ničit,“ namítl okamžitě jmenovaný, jemuž rovněž neušlo, že Martin vypadá sešle a dělají se mu kruhy pod očima.

„Asi máte pravdu, povolání dopravce mi dvakrát nesvědčí,“ připustil Martin.

To už se k jejich stolu blížil Rudolf Manten s objednávkou a Martinovi sděloval:. „Dnes volal Radovan a říkal mi, že byste měl zájem o post číšníka v mé kavárničce. To místo ještě není obsazené, takže chcete-li, může být klidně vaše.“

„Jste hodný, Rudolfe, nechám si to projít hlavou a dám vám vědět…“

„Jaképak rozmýšlení, vezměte to místo ihned, alespoň si ušetříte zbytečné nervy,“ domlouval Martinovi okamžitě Lubomír. „A šéfovi zavolejte, že u něj nadobro končíte.“

„Vy ho neznáte, umí se nepřiměřeně naštvat a s podřízenými nemá slitování,“ snažil se to Lubomírovi nějak šetrně vysvětlit Martin.

„Já se taktéž umím pěkně rozezlít, když na to přijde,“ uvedl výbojně Lubomír, načež si od Martina vyžádal jeho mobilní telefon.

„Snad nemáte v plánu…?“

„Přesně to právě chci udělat.“

A jak si Lubomír usmyslel, tak také učinil. Martinův zaměstnavatel byl tuze překvapen, kdo že mu to volá. Lubomír se totiž představil jako spokojený poděbradský zákazník, jemuž právě dorazila zásilka od Martina, načež si hnedle postěžoval na to, jaká je to škoda, že už mu dotyčný nikdy žádnou další osobně nedoručí, neboť s rozvozy pro firmu BIG FOOD AND DRINK MANIA nadobro končí. Z této zprávy Martinův zaměstnavatel příliš nadšen nebyl a dožadoval se okamžitého vysvětlení.

„Prosím, Martine, chce s vámi hovořit váš šéf,“ předal mu Lubomír jeho mobilní telefon.

„Co mu mám říct?“ nevěděl náhle Martin, jak se zachovat.

„Pravdu,“ zamrkal na něj povzbudivě Lubomír. „Že odteď nastupujete tady u Rudolfa v jeho kavárně Sanmantena.“

Martin si tedy dodal patřičné odvahy a jak mu to Lubomír poradil, tak to i podal svému zaměstnavateli. Ten rozhodně nešetřil kritikou a hned si začal stěžovat na všechno možné.

„Řekněte, že to myslíte smrtelně vážně, že se sebou nenecháte manipulovat,“ nabádal Martina Lubomír a ten se podle toho zařídil.

„No to je vážně vrchol! Jak si to jako představujete?!“ běsnil zaměstnavatel.

„Tak jak vám to říkám. Klidně mi dejte hodinovou výpověď, pokud vás to uspokojí. Já pro vás již odmítám dál pracovat,“ hájil se statečně Martin, čímž si rázem vysloužil pozornost nejen Lubomíra a Rudolfa, ale i ostatních hostů kavárny Sanmantena.

„Cože?!“

„Že už pro vás nebudu pracovat,“ zopakoval Martin. „Nenechám se sebou zacházet jako s otrokem, na to vážně nemám nervy ani žaludek. Sbohem!“ Načež svůj mobil opět vypnul.

Za daný hrdinský výstup se Martinovi dostalo náležitého potlesku jak od Lubomíra a Rudolfa, tak i od zbylého osazenstva kavárny.

„Nuže, Martine, vítejte v novém pracovním týmu, přeji vám mnoho úspěchů!“ zahalasil zvesela Lubomír a pak se obrátil na majitele kavárny Sanmantena se slovy: „A teď je již Martin celý váš, Rudolfe, to si zaslouží náležitě oslavit!“

„Hned to bude, Katko, buďte tak laskava a obslužte oba pány,“ vyzval Rudolf číšnici.

„Tak to vy jste můj nový pomocníček?“ obdařila Martina milým upřímným úsměvem Kateřina.

„Už to tak vypadá. Nechcete si přisednout?“

„Promiňte, ale volají mě další…“

„To je v pořádku, Katko, já se toho ujmu,“ uvědomil ji Rudolf a sám se vydal na zákazníky, jež si chtěli objednat nějaký ten dobrý místní mochnický zákusek a něco k pití.

„Rudolf je velice hodný, vstřícný člověk, Martine, ten vás nebude nijak komandovat,“ informovala dotyčného Kateřina. „Promiňte, nevadí že jsem vás oslovila křestním jménem? Tady je to tak zvykem,“ vyjádřila se záhy omluvně.

„To je v pořádku, nevadí mi to,“ ujišťoval Kateřinu Martin.

„Já jen, že jste se najednou zatvářil tak nějak ztrápeně,“ podotkla.

„Ne, to není tím, já jen… no zkrátka se obávám toho, jestli jsem to s tím telefonátem nepřehnal.“

„Rozhodně ne, podle mě jste se zachoval jako pravý hrdina,“ byl zcela opačného názoru Lubomír. „Jednou to muselo přijít, ani já bych se nenechal komandovat od někoho, komu na mě vůbec nezáleží. Tady Katka má pravdu, zde v Radovanově kavárně načerpáte nové síly a alespoň se nebudete zbytečně stresovat. Vše se obrátí k lepšímu, tím jsem si naprosto jistý.“

Kateřina užuž chtěla zase vstát a jít obsluhovat hosty, když jí Martin položil následující otázku: „Jste v současném životě šťastná?“

„Nestěžuji si,“ přiznala po pravdě Kateřina. „dělám práci, která mě naplňuje a mám tu nejlepší sestru na světě a přítele, jemuž na mě záleží. Co víc si od života přát.“

„A kde vaše sestra pracuje?“

„V hotelu HÓTELIÉRA na zdejší kolonádě, dělá tam pokojskou,“ odpověděl za Kateřinu Lubomír a ta navázala:

„A je rovněž spokojená.“ Načež začala na svoji sestru pět jen samou chválu.

„Ani nevíte, jak moc vám závidím,“ svěřil se Martin, když mu Kateřina ukázala náramek s nápisem BFF. „Best friends forever, jak dojemné.“

„A to není zdaleka všechno, tady Martinovi ještě předejte foto, na němž se se sestrou nacházíte.“
Jmenovaný tomu ani uvěřit nemohl, na fotografii spatřil dvě totožně podobné si dívky.

„Tipnete si, která z těch dvou je Katka a která Terezka? Schválně jestli to uhádnete,“ nabádal Lubomír Martina. Ten po kratším rozjímaní nad fotografií došel k jistému správnému úsudku a to i přesto, že si obě dívky byly skutečně podobné jako vejce vejci.

„Mohu se zeptat, co vás k tomu vedlo?“ zajímalo Kateřinu.

„Právě ony vaše náramky,“ začal Martin s obhajobou své domněnky. „Vám náleží onen červený a vaší sestře tudíž logicky ten zelený. Jinak podle obličeje či ošacení bych vás jen stěží dokázal rozeznat.“

„Vidíte, takhle uvažovat většinu lidí ani nenapadne. Opravdu skvělý postřeh,“ vysekla Kateřina Martinovi pochvalu.

„O to větší důvod, proč si tady Martina vybrat za svého budoucího kolegu číšníka,“ mínil Lubomír a pak zvolal: „Nezbývá tedy než připít vám oběma na zdraví a popřát mnoho spokojených zákazníků!“

Lubomír do tří sklenic nalil místní mochnickou specialitu v podobě ovocného výpalu a Martina s Kateřinou vyzval, aby je pozvedli a přiťukli si.

„Promiňte, ale vážně už budu muset jít obsluhovat. Přišli další hosté a já nemohu vše nechat jen na Rudolfovi. Proto mě prosím omluvte.“
„Ale zajisté, běžte Katko. Rád jsem vás poznal.“

„Já vás také.“ A Kateřina odešla.

„Tak to sám vidíte, nebude to trvat dlouho a z neuznalého dopravce se z vás stane všemi milovaný a respektovaný číšník,“ pronesl pochvalně Lubomír, načež ještě jednou Martinovi připil na jeho zdraví. To poté, co se u jejich stolu znovu zastavil Rudolf, tentokrát proto, aby se ujistil, zda to Martin s místem v jeho kavárně myslí skutečně vážně, načež ten mu to souhlasným kývnutím stvrdil.

„Závidím Katce a té její sestře životní štěstí,“ svěřoval se Martin Lubomírovi ihned nato, co se Rudolf zase vzdálil. „Kéž bych i já v něm konečně nalezl to samé.“

„Ale vždyť se vše pomalu mění ve váš prospěch, tak jaképak stesky? Nebojte, se svým zaměstnavatelem se už nějak vypořádáte.“

„To mi starosti nedělá, mám na mysli Vladanu Vladskou, Dneska jsem s ní měl málem konflikt a hádejte kde?“

„V jejím domovském sídle?“

„Nikoliv, byla hospitalizována u Winsternského rodu řádu lebonských lidí.“

„Nepovídejte.“

„No vážně,“ přitakal souhlasně Martin. „A navíc tam s ní byla i její vnučka Šárka. Sice měla pozměněný účes, i přesto jsem ji ale poznal.“

„A já se nejspíše nyní nemýlím, když si domyslím, že jste oběma pěkně vyčinil za vše, co nám provedly.“

„Chtěl jsem, nakonec mi v tom zabránili Radovan se Sylvií a jedno další děvče.“ Martin hovor na moment přerušil, neboť cítil sucho v krku a potřeboval se napít. Když tak učinil, pokračoval: „Ale kdyby tam nebyli, přísahám, že bych Vladaně na místě vynadal a to takovým způsobem, že by na to nadosmrti nezapomněla.“

„Rozumím, stále vás provází vzpomínky na nedávnou minulost,“ soucítil s Martinem Lubomír.

„A vás snad ne?“

„Co se mě týče, tak se k tomu incidentu již odmítám vracet. Co se stalo, stalo se, žít se musí prostě dál, jak mi to koneckonců sdělil i Radovan.“

„To vás tedy obdivuji, že se k tomu stavíte takhle.“

„Samozřejmě že se tak nestalo ze dne na den,“ začal s obhajobou Lubomír. „Zpočátku jsem Vladanu za to, co mi provedla, rovněž z hloubi duše nenáviděl. To, co o mně prohlásila, byla prachsprostá lež, která mě stála dobrou pověst, místo i vztah. Rovněž jsem tím padl na ono pomyslné dno.“

„A kdo vám pomohl?“ zeptal se Martin, i když si odpověď již předem sám domyslel.

„Nikdo jiný než Radovan,“ potvrdil jeho správnou domněnku Lubomír. „K setkání došlo v jedné místní mochnické hospodě, do níž jsem pravidelně chodil zpíjet se do němoty. Tak moc mě ta křivda zasáhla, že mi činilo značné potíže žít zcela normální život. Radovan mi však dodal nové potřebné sebevědomí a pomohl sehnat místo v poděbradské knihovně, v níž pracuji dodnes. Dokonce jsem se tam seznámil s jednou fajn ženou, s kterou již zhruba rok nejen chodím, ale i bydlím – rovněž v Poděbradech. A nestěžuji si.“

„Takže se z vás stal poděbradský občan se vším všudy?“

„Ano. Poděbrady jsou mým druhým domovem a na tom všem má značný záslužný podíl právě Radovan.“

Na Martinovi bylo znát, že o Lubomírově výpovědi hloubavě přemýšlí. Tomu to samozřejmě neušlo. „Člověk se prostě musí odpoutat od nemilé minulosti a začít znovu naplno žít aktuální přítomností, i když, přiznávám, to není zrovna jednoduché. A já to zvládl – sice s obtížemi, ale zvládl. A vidíte, i do Katalné Mochny jsem se po nějaké té době odvážil znovu zavítat a nelituji toho. Tak proč byste se měl litovat i vy?“

Martin si tentokrát jen povzdychl.

„Víte co? Smažme projednou všechny ty smutky a připijme si jen na ono pěkné, co nás čeká,“ navrhl pak Lubomír.

A právě v onu osudnou chvíli, kdy zazněl tento nový slavnostní přípitek obou mužů, se do kavárny Sanmantena přihnala jistá dívka. Vypadala dosti ustaraně. Sotva popadala dech a oči měla zalité slzami. I přesto se jí namáhavě podařilo vyslovit: „Ach pomoz… pomozte… on tam leží na… na zemi a snad…. snad je i mrtvý!“