4. Katalná Mochna a její pověstná náruč plná dobra a nepopsatelných zážitků, na něž se nezapomíná
Tak přeci jen existuje cosi na způsob posmrtného života, pomyslel si muž, když opětovně procitl. Ležel přikryt v posteli a nad ním se skláněla jakási bytost.
„To je ráj nebo peklo?“ otázal se opatrně muž.
„Obávám se, že ani jedno z toho,“ odvětila mu přívětivě pohledná modrooká blondýnka.
„Ani jedno z toho?“ podivoval se něčemu takovému ihned muž. „Jak by to bylo možné, vždyť jsem přece zemřel?“
„Málem jste zemřel,“ poopravila muže žena, „ale zavčas jste byl zachráněn.“
„Ale jak to?“ nedávalo to muži pořád jaksi smysl.
„Prostě se tak stalo, cožpak vy za to nejste rád?“
„Chtěl jsem zemřít,“ připustil muž.
„A stále si za tím stojíte?“ zajímalo ženu.
„Sám nevím,“ uvedl muž. „Jak se jmenujete?“ převedl řeč na jiné téma.
„Anna Pálavská,“ představila se žena. „A vy jste nejspíše Ludvík Trnavský, není-liž pravdou?“
„Ano, to jsem. Moment, jak toto víte?“ užasl jmenovaný.
„Intuice,“ oznámila tajemně Anna.
Ludvík se rozhlédl kolem sebe a nestačil se divit. Místnost, v níž momentálně pobýval, vypadala tak nějak zvláštně, až se některým jejím magickým výjevům nedalo skoro ani uvěřit. Stěny disponovaly pohyblivými obrázky ve stylu graffit a do nosu bičovala neznámá omamná vůně.
„Zajisté si kladete spoustu otázek, to je zcela přirozené,“ řekla to Anna, jako by Ludvíkovi četla v myšlenkách.
„Jak jsem se tady u vás ocitl? A kde to vlastně jsem?“
„Vysvobodila jsem vás ze zdejšího jezera a tak zabránila vašemu utonutí,“ objasňovala Anna.
„Takže se pořád nacházím… v Katalné Mochně?“ chtěl se ujistit Ludvík.
„Ano, stále pobýváte ve středních Čechách v tomto malebném městečku,“ pravila Anna tím samým líbezným tónem.
Ludvík si s další otázkou dával načas. Snažil se vstřebat všechny ty novoty kolem plus to, co o Katalné Mochně znal. „Proč jste mě nenechala zemřít?“
„Ráda dávám vyvoleným lidičkám druhou šanci. Vy snad již o život nestojíte?“
„Nemám pro koho bych žil,“ přiznal Anně po minutě ticha Ludvík. „Všichni moji blízcí mě již opustili… ne vážně nemám pro koho bych žil.“
„Když je tomu tak, ráda bych se stala prvním človíčkem, který by přibyl na váš seznam nových známostí. Dovolíte mi to?“
„Nespíš nemám na výběr, že?“
„Inu, máte, je jen na vás, jak se rozhodnete,“ informovala mile Anna Ludvíka.
„Sám nevím, co si mám o životě jako takovém myslet,“ přemítal opětovně nahlas Ludvík a tu se mu náhle vybavily myšlenkové pochody, kterými disponovala jeho paměť, když kráčel chladným jezerem.
„Za dané tragédie ale vy osobně přece nemůžete, a stejně tak ani za smrt vašeho někdejšího přítele,“ podotýkala Anna, načež neztrácela nic ze svého temperamentu. „Mám ten dojem, že si neprávem vyčítáte příliš mnoho věcí,“ navázala.
„Možná,“ přisvědčil souhlasně Ludvík. „Ale jsem si jist, že Hankově smrti se dalo zabránit, kdyby nedošlo na konflikt s Frankem,“ připustil.
„Nyní nemá smysl se zaobírat minulostí, když daný chod událostí již nelze změnit. Zkuste tedy, Ludvíku, začít žít přítomnou současností a naše setkání berte jako takový nový začátek,“ nabádala ho Anna. „A neváhejte a posilněte se na to.“
Anna Ludvíkovi podstrojila vesměs královskou hostinu. Na stole před ním se vyjímalo nespočet bochánků, dále pak cukroví a různé druhy moků.
„Tyto bochánky pocházejí z našich domácích pekáren a ono cukroví zase peče jedna má velmi dobrá známá,“ objasňovala Ludvíkovi Anna, přičemž si sama jeden chutný bochánek nabídla. „Prosím, neostýchejte se a vezměte si, co hrdlo ráčí,“ vybízela Ludvíka a oběma do hrníčků nalila čaj.
„A k vám je život milostivý, nebo také máte nějaké ty problémy?“ zajímalo Ludvíka, když zasedl za stůl a ochutnal bochánek.
„Kdo v dnešní uspěchané době nemá nějaké ty své osobní problémy, no řekněte sám,“ opáčila Anna a napila se čaje.
„A mohu vědět, co niterního vás trápí?“
„Momentálně řeším jisté spory s jednou kamarádkou. Údajně mi závidí moji dokonalost a stále to dává okatě najevo. A já kamarádce přitom dokola říkám, jak je sama úžasná a co dokáže za úchvatné věci, leč ona vůči mé osobě navenek projevuje neměnnou nevraživost,“ otevřela se z hlediska svého soukromého života takto Anna Ludvíkovi.
Záhy došlo k velice pozoruhodnému jevu. Okno, jenž až doposud bylo zavřené, se nečekaně rozevřelo dokořán a stejně tak i dveře. Oba rozmlouvající v domě to rozhodně nenechali bez povšimnutí.
„Co se to děje?“ zpozorněl Ludvík a vstal od stolu.
„Zachovejte prosím klid, tyto jevy zajisté mají svá právoplatná opodstatnění,“ mírnila v počínání Anna Ludvíka, ten však již spěl k oknu. Pohlédl na jezero a znovu mu tak na mysl přišly ony nemilé vzpomínkové výjevy spojené s vodou. To Anna pro změnu věnovala pozornost dveřím. A oprávněně. Netrvalo to dlouho a dovnitř vstoupily dvě osoby. Tou první byla devatenáctiletá zelenooká tmavovláska, zatímco onou druhou čtyřiaosmdesátiletý stařík.
„Vítejte Radovane, jsem ráda, že jste k nám zavítal. A jak vidím, doprovod vám dělá jakási pohledná dívčina,“ šla se s příchozími okamžitě přivítat Anna.
„Apolena,“ představila se poněkud zdráhavě tmavovláska.
„Těší mne, Anna.“
Obě dvě si podaly na přivítanou ruce.
„A kdopak to postává u toho okénka? Že by přímo jeden nový host?“ povšiml si ihned pozorný Radovan Ludvíka. Ten zbystřil až ve chvíli, co se ho jemně dotkla staříkova ruka.
„Vaše ctěné jméno?“ zajímal se stařík. „Mé zní Radovan.“
„Co prosím?“ Ludvík sebou poplašeně škubl, myšlenkami totiž byl stále někde jinde.
„Promiňte, jestli to z mé strany vyznělo dosti troufale,“ pokusil se o omluvu Radovan.
„Ne… ne,“ soukal ze sebe horlivě Ludvík. „Ludvík… Ludvík Trnavský,“ vyřkl.
„Velice mne těší.“
I oba pánové si nakonec podali ruce.
„Přijel jste zdaleka?“
„Ano, až z Ameriky,“ zmínil se trochu ostýchavě Ludvík Radovanovi.
„Mne se bát rozhodně nemusíte, mladý muži,“ naznačil dobrácky Radovan a pokračoval: „A co vás přivedlo sem k nám do Katalné Mochny, do tohoto překrásného městečka ležícího ve středních Čechách?“
Ludvík rázem celý zkoprněl, když přišla řeč na téma jeho návštěvy.
„Promiňte,“ pokusil se Radovan podruhé o omluvu,“ nechtěl jsem se vás nijak dotknout.“
„To je v pořádku,“ dal najevo Ludvík. „Přijel jsem navštívit paní hraběnku Vladskou…“
Následně se Ludvík rozpovídal o tom, jak u dotyčné nepochodil a co se poté rozhodl učinit.
„To byl velice neuvážený krok, mladý muži,“ vyčetl Radovan Ludvíkovi po jeho upřímné zpovědi.
„Promiňte, ale cítil jsem, že prostě nemám na vybranou,“ vyznělo to nyní z Ludvíkových úst provinile.
„Rozumím vám,“ kývl Radovan chápavě, „někdy se člověk uchýlí k dosti choulostivým činům. Důležité je však zavčas si znovu uvědomit cennost života a od onoho zoufalého upustit. Ve vašem případě naštěstí oním cenným zachráncem byla zde přítomná Anička.“
Zatímco Ludvík znovu dal najevo jisté provinění, tak Anna Radovanovi poděkovala za důvěru a navrhla: „Co kdybychom se pustili do této menší hostiny? Při ní si můžeme dále povídat. Ale lépe by bylo, kdyby jen o pěkných věcech.“
A tak se všichni čtyři usadili ke stolu a nabídli si z daného menu. Slova se zpočátku ujali hostitelé, tedy Anna a Radovan. Anna se rozpovídala o svých aktivitách, jimž se věnovala ve volném čase. A samozřejmě že neopomenula připomenout, že jednou z jejích náplní je pomáhat druhým. To Radovan se zmínil o svých kantorských létech a přidal k tomu pikantní historky ze školních lavic. Těm pozorně naslouchala především Apolena, neboť co se týkalo školního prostředí, tak v něm toho příliš pozitivního doposud nezažila. Naštěstí si Apolena za Radovanovi pomoci přeci jen vybavila některé vzácné okamžiky, kdy se ve škole cítila být alespoň trošičku šťastná, to když zašla na hodinu výtvarné výchovy a mohla na ní svobodně tvořit. Radovan zkrátka věděl, jak navodit příhodnou atmosféru. O tom se zakrátko přesvědčil i Ludvík, když ho Radovan přiměl pomyslet na něco pěkného. Ludvík při té příležitosti zavzpomínal na svá mladší léta, která trávil společně s rodiči, když byli ještě naživu. Konkrétně mu na mysl přišla dovolená u moře ve Francii. Anna to pak vše jistila, takže když hovor začal váznout, přispěchala na pomoc s dalšími povzbudivými tématy. Mohly to jinak být příjemně strávené chvilky, nebýt náhodné příchozí.
„Tak tady jste.“
Všichni čtyři rozmlouvající zanechali řečnění a pohlédli ke dveřím. Na prahu tam postávala asi tak sedmnáctiletá zrzka.
„Stalo se něco, Evelíno?“ zeptala se Anna a vstala od stolu. Z její tváře bylo znát, že ji přítomnost dívčiny tak trochu zaskočila.
„Jen jsem prostě zavítala, to se snad nesmí?“ odvětila Evelína poněkud jízlivě. „Představíš mě svým přátelům, Aničko?“ naléhala na ni, načež se pořád při tom podivně pitvořila.
„Ale zajisté,“ pokusila se to Anna vyslovit pokud možno přátelsky, i když na její tváři byla znát dále překvapenost. „Tato milá slečna se jmenuje Evelína a je jednou z mých nejlepších kamarádek.“
„Opravdu Aničko, nemýlíš se tak trošičku náhodou?“ dala Evelína najevo jisté protesty.
Tentokrát se Anna zdržela odpovědi, hledala pro ni vhodná slova. Těch se ujal nečekaně Ludvík: „Není toto ta vaše kamarádka, s níž vedete ony spory?“
„Tak vida, Ludvíček o mně již ví,“ nasadila Evelína uštěpačný tón.
„To by myslím již stačilo, Evelíno. Bude nejlepší, když odejdeš,“ vyslovila to Anna pokud možno co nejméně vtíravě.
„Že bych měla odejít? Ale proč, když si tu mohu popovídat společně s přáteli?“ oponovala Evelína a naopak se namísto ven ze dveří vydala ke stolu. „Dovolíte, abych si přisedla?“ požádala Radovana.
„Ale zajisté, prosím, jen račte,“ vyzval Apolenu láskyplně. I Anna se tedy rozhodla usadit.
„Děkují vám, Radovánku,“ dala to Evelína najevo úklonou a zasedla vedle něj. „Ani nevíte, jaký mám už hlad. Byl byste tak laskav?“
„Ale zajisté,“ podal Radovan Evelíně ochotně mísu s bochánky.
„Mňam, to je ale dobrota, taky vám tak šmakuje jako mně?“ pochvalovala si zakrátko Evelína, načež si svým chováním získávala čím dál větší pozornost zbylých přísedících u stolu. „Ehm, pardon,“ omlouvala se majíc plnou pusu.
„Prosím.“ To Radovan Evelíně právě podával konvici, v níž byl čaj.
„Hmm, výtečná chuť, Olaf z Podzemní rajonády má opravdu dobrý vkus, co se čajů týče. No řekněte sami.“
„Podzemní rajonáda, to je ten objekt v prostranství pasáží, co se dosti podobá čajovně, že ano?“ přihlásil se opětovně o slovo Ludvík.
„Ano, než jsme sem já a Apolenka zavítali, stavili jsme se tam na ovocný výpal. No řekněte Apolenko, jaký byl?“ vybízel Radovan oslovenou.
„Velice chutný.“
„Jak jinak že? To víte, naše Katalná Mochnička disponuje celou řadou zajímavých úkazů. Třeba Zpívající fontánkou,“ přihlásila se znovu o slovo s plnou pusou Evelína, která si momentálně náruživě vychutnávala velké bochánkové sousto, jenž zapíjela čajem. Z Anniny tváře se dalo odpozorovat, že se jí její chování příliš nezamlouvá.
„Ano, náš Letomonský parčík je jednou velikou chloubou našeho městečka,“ přisvědčil se zářivým úsměvem Radovan.
„Stejně jako Winsternský rod řádu lebonských lidí, není-liž pravdou, Aničko?“ podařilo se Evelíně strhnout veškerou pozornost opět na sebe.
„Ano, to zajisté,“ vyslovila to Anna poněkud rozpačitě.
„Ani nevíte,“ vzala si opětovně slovo Evelína, „jakými taji zmíněný rod disponuje. To je vskutku zázrak vedle zázraku. No nemám pravdu, Aničko?“
Dotyčná tentokrát neodpověděla.
„Například toto kouzlo jste již mohli zaregistrovat,“ dodávala si Evelína potřebné kuráže a tak se Apolena a Ludvík dovtípili, jak to s oním oknem a dveřmi ve skutečnosti opravdu bylo. Vše měl na svědomí pro tyto účely speciálně upravený dálkový ovladač.
„Tak si myslím, že by bylo rozumné…“
„A co teprve taková Kristinka, znáte ji?“ přerušila Evelína Annu.
„Jaká Kristinka?“ zeptala se Apolena.
„No ta letuška přece,“ vyslovila to nyní Evelína, jako by to byla bůhvíjaká samozřejmost. „Tady Ludvíček se s ní měl možnost osobně setkat a dokonce prohodit i pár slovíček.“
Oslovený zbystřil, když přišla řeč na cestování v letadle.
„Takže ta slečna, co mi nabídla ony pastilky, se jmenovala Kristina?“ užasl Ludvík, když si zpětně onu příhodu vybavil.
„Ano, přesně tak. A to ještě nevíte, že Kristina ve skutečnosti trpí klaustrofobií, takže byl celkem zázrak, že se do toho letadla odvážila vst…“
„Tak dost, to by už stačilo,“ podařilo se konečně Anně úspěšně skočit Evelíně do řeči. A hned nato vstala od stolu a Evelínu vyzvala: „Odcházíme.“
„Ale mně se ještě odtud nechce,“ odporovala Evelína.
„Nediskutuj se mnou, Evelíno a pojď,“ naléhala Anna a jemně ji uchopila za pravou paži.
„Nuže, co se dá dělat že? Když šéfová poroučí, nezbývá než jí vyhovět,“ konstatovala nabručeně Evelína; nakonec přeci jen, avšak nedobrovolně, také vstala od stolu a talířek, na němž se vyjímal nedojedený bochánek, položila rázně na stůl.
Obě dvě se tedy vydaly ke dveřím.
„Tak ahoj, všichni se tu mějte pěkně a ať vás nepřemůžou smutné emoce,“ zvolala od nich ještě naposledy Evelína.
Jakmile se dveře za oběma dívkami zabouchly, rozpoutala se mezi nimi ostrá hádka.
„Co to mělo znamenat, Evelíno?“ začala se Anna čertit.
„A co jako?“ vyslovila jakoby nechápavě Evelína.
„Co? No to tvé neomalené vystupování.“
„Já že jsem se chovala neomaleně? A jak ses podle sebe chovala ty?“ zpražila Annu Evelína hněvivým očním bleskem.
„Já se chovala naprosto přirozeně… na rozdíl od tebe,“ snažila se Anna pokud možno zachovat klid.
„Tak přirozeně, říkáš? Mně to tak rozhodně ale nepřipadalo,“ dušovala se Evelína.
„Na co konkrétního narážíš?“ chtěla vědět Anna.
„Na co? Na to tvé poetické puntičkářství a vnucování se druhým do přízně,“ zmínila se dotčeně Evelína a tajně si v ruce pohrála s ovladačem, takže se tím pádem hádka donesla ke všem přítomným v chatce. „V jednom kuse se přetvařuješ. Hraješ si na strašně dokonalou a mně ani nedovolíš, abych se s tvými hosty mohla přivítat. Jsi strašně falešná…“
„Ale…“
„…myslíš si, že se vše točí jen kolem tvé osoby, ale co já nebo jiní chceme, to tě už vůbec nezajímá. Jsi hrozně zlá, abys věděla. Mě bys klidně nechala stát tady někde venku, zatímco ty bys navazovala nové známosti…“
„Tak to ale bylo předem dohod…“
„Ale mě vůbec nezajímá, jestli to takhle bylo předem dohodnuto nebo ne! Já se chci také seznamovat s novými lidmi a ne v jednom kuse být jen jedno páté kolo u vozu!“
„Ale vždyť žádným pátým kolem u vozu nej…“
„Že nejsem?! Tak proč jsem musela hrát druhé housle, když jste pomáhali z bryndy tomu Kouteckému?! Celý Winsternský rod s ním byl od prvních okamžiků v přímém kontaktu, jenom já jsem vám dělala nepotřebné křoví!“ stěžovala si Evelína. „Hlavně že naše Anička opětovně triumfovala, že?! Nejen že zdárně ustála následky brutálního útoku, ona dokonce opakovaně dokázala lézt do zadku novým lidičkám a to se vší počestnou parádou!“
„Evelíno…“
„Nepřerušuj mě, prosím!“ zaječela pohoršeně se slzami na krajíčku Evelína. „Chováš se jak děvka, co strká tu svou nevymáchanou hubu plnou poetiky druhým do chřtánu…“
To již Anna neudržela nervy na uzdě a uštědřila Evelíně facku, jen to mlasklo.
„Au, tak tohle teda vážně bolelo,“ poznamenala v již regulérních plačkách Evelína a dala se na ústup.
Anna si až teď povšimla, že ji Radovan, Apolena a Ludvík pozorují. „Promiňte nám tento spor, došlo k němu nedopatřením,“ pokusila se o omluvu.
„Ale co vás nemá, Aničko,“ ujal se slova s neměnným zářivým úsměvem na tváři Radovan, „my se na vás přece nezlobíme. Koneckonců životu za čas velice prospěje, když dá skrytým emocím volný průchod.“
Anna se pokusila na tváři vyloudit úsměv. „Omluvíte mne nyní? Potřebovala bych si s Evelínou v klidu ještě jednou promluvit.“
„Ale prosím, beze všeho, milerád se za vás zhostím role průvodce,“ přijal to Radovan s neskonalým nadšením.
„Byl byste tak laskav? Děkuji,“ dala najevo s vděčností Anna. „Nuže, Apoleno a Ludvíku, bylo mi ctí se s vámi setkat. Prozatím na shledanou.“ A pak zamířila tím samým směrem, co prve Evelína.
„No a my si přeci jen uděláme hezký den,“ začal Radovan věnovat plnou pozornost zase Apoleně a Ludvíkovi, když se Anna vzdálila.
A netrvalo to dlouho a k chatce dorazil kočár s koňmi.
„Radovane, to je ale milé překvapení!“ zvolal nadšeně kočí. Byl jím pohublý vitální brýlatý padesátiletý mužík.
„Vítám vás, Svatopluku, jak se vám pořád daří?“ vyzvídal hned zkraje Radovan.
„Ale to víte že dobře, když na mne Baltazárek prostřednictvím své síly na dálku neustále myslí. Nemohu si tedy stěžovat,“ prohlásil kočí.
„Tak to mne od srdce těší,“ vyslovil bodře Radovan. „A toto jsou, mílí Sváťo, Apolenka a Ludvík, moji noví přátelé.“
„Ó, tak to buďte u nás v Katalné Mochně srdečně vítáni. Račte si prosím nastoupiti,“ pobízel je hnedle Svatopluk. „Poprvé jste k nám zavítali?“ zajímalo ho.
„Já ano,“ odpověděla Apolena.
„Já nikoliv,“ řekl Ludvík.
„Tak jen račte, račte,“ vybídl přátelsky Svatopluk Apolenu a Ludvíka podruhé a ti mu již plně vyhověli. Radovan taktéž nastoupil do kočáru a ujal se role průvodce.
To první, na co Radovan Apolenu a Ludvíka upozornil, bylo pole sestávající z netradičních objektů. Pak své hosty vyzval, aby si je prohlédli pěkně zblízka. Zatímco Apolenu nejvíce na poli zaujaly Náhrobek osudu a pozlacená socha svatého Mociána, Ludvíkovi učarovaly menhiry a nepřehlédnutelná pyramida.
„Těmito úkazy si člověk může například pojistit štěstí ve svém životě, pokud o něj tuze stojí,“ referoval ochotně Radovan.
„Na tom něco vskutku bude, pane profesore,“ zauvažoval nahlas Ludvík. „Menhiry, když se obejmou, mohou člověku dodat potřebnou sílu, stejně jako pobyt v oné pyramidě.“
„Velice správně řečeno,“ pochválil Radovan Ludvíka za jeho úsudek. „Prosím, Apolenko, neostýchejte se jeden z těchto menhirků obejmouti, a až pak předstoupíte před sošku svatého Mociánka, přejte si něco moc pěkného a uvidíte, že se přáníčko vyplní,“ nabádal.
Apolena se nenechala dlouze pobízet a nahlas a bez ostychu před pozlacenou soškou vyřkla, že by si přála nalézti někoho, kdo by ji zahrnul láskou, načež Ludvík ji napodobil.
„Vskutku moudré přáníčko,“ prohodil potěšeně Radovan. „A čemu nepomůže nadpřirozeno, to dozajista vynahradí naše seznamovací kavárnička.“
Poté, co Radovan společně s Apolenou a Ludvíkem zašli na chviličku posedět do pyramidy, aby, slovy hostitele, nabrali potřebnou sílu na další cestu, pokračovali v kočáře k jednomu ze zdejších mochnických jezer.
„Prosím, račte mne opět následovati,“ nabádal Radovan Apolenu s Ludvíkem. „Společnými silami poodhalíme další ze zdejších tajů.“
„A mohl bych se k vám protentokrát výjimečně připojit i já, pane profesore? Víte přece, jak se mi vjedjostensjenky daří špatně vyvolávat. To vy jste, oproti mně, v tomto velký profesionál,“ poprosil Svatopluk.
„Ale zajisté, beze všeho, bude mi velkou ctí,“ dal Radovan najevo noblesní úklonou a výsledkem bylo, že Svatopluk z toho měl ohromnou radost.
„Jakže, vedo… vjedno… tensenky?“ zkoušela onen krkolomný název vyslovit Apolena, avšak příliš se jí to nedařilo.
„Správně se říká vjedjostensjenky, však hnedle uvidíte,“ zopakoval Radovan, načež Ludvík přikývl, že ví, o co s největší pravděpodobností půjde.
Přistoupili tedy k jezeru. Radovan vyndal z batohu menší krychličku, jíž chyběla horní stěna, a ponořil ji do vody. Pak nabral do ruky písek a hlínu a obsah dlaně pomaličku vměstnal do krychličky. Ze země sebral klacík a obsah v krychličce důkladně promíchal.
„A nyní se přesvědčíme, zdali jsou v naší směsičce skutečně přítomny ony vjedjostensjenky,“ prohlásil Radovan, u pravé ruky si procvičil prsty a jemně jejími konečky zašolichal o vodní hladinu. Když potřikráte vyslovil sotva slyšitelně vjedjostensjenky, počala se voda v krychličce viditelně pročišťovat. Měly to na svědomí zlatavé rybičky, co se záhy ukázaly v plné své kráse.
„Prosím, Apolenko, neostýchejte se a vyzkoušejte si tento malý přírodní zázrak vyvolat sama,“ vyzval ji vzápětí Radovan a to poté, co úkaz v krychličce pominul.
„No já nevím, jestli to svedu,“ zaváhala Apolena, když si od Radovana onu krychličku nejistě přebírala.
„Nejprve si zkuste onen krkolomný název několikrát vyslovit nahlas po sobě,“ poradil Apoleně Radovan. Ta ho poslechla, správně se jí název zlatavých rybiček podařil vyslovit až na podeváté, zatímco vyvolat je až na pojedenácté. To Ludvík byl o něco úspěšnější, vjedjostensjenky se mu podařilo vyvolat na posedmé.
„Prosím, Sváťo, nyní jste na řadě vy,“ podal Radovan krychličku kočímu. Ten byl v pokusu ze všech tří nejúspěšnější, zlatavé rybičky vyvolal na popáté.
„A nyní,“ vzal si Radovan opět slovo, „přijměte jedno menší pozvání k jisté Evženii Flavordové na její zahrádku. Ne, tu krychličku si klidně ponechte, Apolenko.“
„Tak děkuji,“ dala vděčně najevo.
Evženie Flavordová své hosty již netrpělivě vyhlížela. Na sobě měla velice netradiční oblečení, neboť se na něm měnilo vyobrazení: motivy zvířat volně přecházely v květiny a naopak, podle toho, jak se Evženie zrovna natočila.
„Dobrý den přeji, Radovane, jsem ráda, že jste nakonec zavítal,“ konstatovala mile Evženie, když osazenstvo kočáru dorazilo. „A kdepak jste nechali Aničku, že nepřijela s vámi?“
„Ta se momentálně zdržuje s Evelínkou, potřebují spolu něco niterního probrat, takže se naší cesty bohužel nezúčastnila,“ poinformoval současnou hostitelku takto Radovan.
„Ach tak. No tak pojďte přece dále,“ vyzývala jeho, Apolenu a Ludvíka Evženie. „A vy také, Svatopluku, to bych byla pěkná hostitelka, kdybych vás tu nechala čekat.“
„No když jinak nedáte…“
„Ne, to tedy nedám, šup ať už jste u nás tady dole,“ popíchla Evženie Svatopluka a ten přání hostitelky okamžitě vyhověl.
„To je ale nečekané překvapení, že? Přijeli jsme vás, Evženko, navštívit v kočáře a ne ve výletním vláčku, jak by se na léto slušelo,“ vyjádřil se posléze Radovan.
Apolena a Ludvík však záhy pochopili, že budou muset čelit patrně mnohem tajuplnějším výjevům, než je ona zvláštnost, jíž nyní zmiňoval Radovan. Zahrada Evženie Flavordové totiž skýtala nejedno překvapení. Také na ní se nacházely ona pověstná polní pyramida a menhiry, dále pak na ní byla přítomna domácí pekárna, hrnčířský kruh a navíc jakýsi labyrint sestávající z živého plotu.
„Máte to tu opravdu nádherné,“ neudržela se Apolena, když se na všechny ty netradiční skvosty dostatečně vynadívala.
„Tak kampak zavítáme, Apolenko?“ položil jí otázku Radovan.
Nebylo to tak těžké rozhodování. Vzhledem k tomu, že v pyramidě již Apolena s Ludvíkem byli a s menhiry se taktéž seznámili, padla jednoznačná volba na hrnčířský kruh a labyrint.
„Velice moudré rozhodnutí, má milá,“ ocenil Radovan Apoleninu volbu. „Já osobně bych jako první doporučoval vyzkoušet onen hrnčířský kruh a až poté zajít do labyrintu,“ navrhl a jí a Ludvíkovi nezbývalo než souhlasit.
Zatímco ve vyvolávání vjedjostensjenek si Apolena nevedla příliš úspěšně, tak u hrnčířského kruhu jednoznačně kralovala. Vázu, kterou vymodelovala, připomínala výstavní kousek.
„Obdivuji vaši zkušenou zběhlost, Apolenko,“ ocenil její um uznale Radovan a Evženie se k němu okamžitě připojila. „A nyní již vstupme do tohoto malebného labyrintu,“ vyzval následně ji a Ludvíka, když i druhý jmenovaný na hrnčířském kruhu dokončil svůj výtvor v podobě menší misky. Nepůsobila tak dokonale jako Apolenin výtvor, na poprvé to však nebyl vůbec špatný pokus, jak poznamenala Evženie Flavordová.
„Co tento labyrint má vlastně symbolizovat, pane profesore?“ nedalo to Apoleně nezeptat se, když se v něm ocitli.
„Člověk by v něm měl nalézt něco sobě niterního a vyzpovídat se ze svých vnitřních neduhů,“ objasňoval Radovan. „A proto by bylo moudré, kdybyste nám, Ludvíku,“ otočil se na jmenovaného, „slíbil, že se již nikdy nebudete pokoušet o svůj vlastní skon. Od Aničky bylo nesmírně šlechetné, že vám darovala nový život.“
„Promiňte, pane profesore, myslel jsem, že mě v životě už nic pěkného nečeká, proto jsem… proto jsem se odhodlal k onomu činu,“ pokusil se o omluvu Ludvík.
„A byl byste nyní ochoten stvrdit mi svůj slib, že už nikdy nebudete usilovati o vlastní život, stiskem ruky?“ vyzval ho nyní Radovan neobyčejně vážným tónem.
Ludvík na chviličku zaváhal, avšak poté přeci jen Radovanovu nabízenou ruku přijal.
„Děkuji vám za upřímnost,“ ocenil Radovan s vděčností Ludvíkovo gesto. „Mohu se na vás tedy v tomto spolehnouti? Jak vidíte, tady Apolenka je přímým svědkem naší úmluvy.“
„Můžete,“ přitakal tentokrát téměř bez ostychu Ludvík.
„A vy, Apolenko,“ zaměřil se Radovan vzápětí na oslovenou, „mi zase slibte, že se nebudete bránit novým známostem, což ostatně platí i pro vás, Ludvíku,“ otočil se pak zase k dotyčnému.
„Můžete se spolehnout i na mě, pane profesore,“ odpověděla Apolena bez zbytečných průtahů.
„Tak to mne převelice těší, můžeme tedy pokračovat v naší cestě dále,“ usoudil se zářivým úsměvem na tváři Radovan a pobídl Apolenu a Ludvíka k chůzi.
Netrvalo to dlouho a labyrint poodhalil své skryté taje. Jednalo se o dva balíčky s nápadnými písmeny A a L. Nebylo tedy těžké uhodnout, komu náleží.
„Prosím, tyto dary jsou zde přichystány jen a jen pro vás,“ pobízel Radovan Apolenu a Ludvíka, aby si ony dva balíčky převzali.
„To je skutečně určeno nám?“ nemohla tomu samým překvapením Apolena ani uvěřit. Vždyť toto byla zahrada Evženie Flavordové a ona ani Ludvík s ní nebyli v žádném příbuzenském stavu. „Prostě to berte jako takovou další menší pozornost od těch, kterým na vás záleží,“ vyjádřil se s potěšeným výrazem ve tváři Radovan. „A nyní, když jsme si vyříkali, co jsme potřebovali, a našli i cenné dary, je nejvyšší čas tento labyrint zase opustit.“
Vydali se tedy nazpátek, přičemž Radovan se držel v čele a neomylně Apolenu a Ludvíka vedl z labyrintu ven.
„Tak našli jste, co jste hledali?“ vyzvídala okamžitě Evženie, když se všichni tři ocitli před labyrintem.
„Ano, Evženko, ano, srdečné díky za ty dary,“ děkoval jí za Apolenu i Ludvíka láskyplně Radovan, neboť ti pro to nenacházeli slov.
„No tak se přece neostýchejte a dárečky si vybalte,“ vybízela oba dva celá v očekávání Evženie.
Apolena a Ludvík jí tedy vyhověli. V balíčcích mimo jiné nalezli trička, jež obdobně měnila svá vyobrazení, jako tomu bylo u hostitelky. Zatímco Apolenino se vyznačovalo motivy pohoří a moří, Ludvíkovo obsahovalo náměty lesa a jezera.
„Teprve nyní jsou z vás typičtí Mochňani,“ pronesla pochvalně Evženie, když si Apolena a Ludvík trička na její výslovné přání oblékli.
„Teprve budou, Evženko, až poznají skutečnou moc této hůlčičky,“ poukázal Radovan na druhý dar v balíčku.
„Ty já znám, to jsou HÓLEJENKY,“ ozval se sám od sebe Ludvík. „Stačí se jen na ně soustředit, poté je napřímit na menší předmět a ten se vzápětí vznese do oblak.“
„Velice správně,“ přitakal potěšeně Radovan. „Mohl byste to tedy Apolence názorně předvésti?“
„Beze všeho,“ přijal danou výzvu svorně Ludvík. Ze země sebral lísteček a vložil jej Apoleně do dlaní. Poté napřímil na něj hůlku a ta pak již v úžasu pozorovala, jak se onen lísteček vznáší.
„A to není všechno,“ poznamenal krátce nato Radovan a dodatečně z balíčku vyndal jakýsi sprej. Když jej následně použil a uvedl znovu do chodu HÓLEJENKU, počalo se ve vzduchu utvářet srdce. Toto v úžasu již nepozorovala pouze Apolena nýbrž i Ludvík, z jehož tváře se dalo vyčíst, že toto kouzlo pro něho až doposud bylo jednou velkou neznámou.
„A darem třetím,“ ujala se slova tentokrát Evženie, „je tento přívěšek s podkovou. Tak ať vám přinese tolik potřebné štěstíčko.“
Poté Radovan, Svatopluk, Apolena a Ludvík přeci jen zašli posedět do pyramidy a opět si nabídli něco málo z mochnických pochutin. Od Evženie Flavordové pak všichni čtyři pokračovali do prostranství mochnických pasáží a jejich zastávkou se stala kavárna Sanmantena. Před ní již nervózně sem a tam přecházel vytáhlý starší pán okolo šedesátky, s brýlemi a mrožím knírem. Byl jím Rudolf Manten.
„Dobré poledne přeji, Rudolfe, tak nás tady máte,“ pozdravil Radovan majitele kavárny.
„Dobré dobré,“ odvětil šibalsky Rudolf. „No tak jen pojďte dále a to platí i pro vás, Svatopluku,“ ponoukal osazenstvo kočáru. Ten jinak okamžitě v prostranství pasáží vzbudil zaslouženou pozornost, nicméně Apolena s Ludvíkem to neměli čas pozorovat, neboť je majitel kavárny náruživě zval k sobě dovnitř. Ta byla plně obsazena, jen jeden zadní stůl zel prázdnotou a stálo na něm reservé.
„Prosím, račte za mnou,“ vedl Rudolf své hosty neomylně k onomu zadnímu stolu. „Prosím, usaďte se a já hned donesu nápojové lístky.“
Kavárna, jak se Apolena s Ludvíkem měli možnost přesvědčit, vypadala velmi útulně. Sedělo se v ní na pohodlných čalouněných křeslech u menších stolků, zněla zde příjemná relaxační hudba a přilehlé stěny lemovaly rozmanité obrazy, na nichž se vyjímali usměvaví lidé. Apolenu však ze všeho nejvíce zaujalo jedno z oken. Po skelní výplni se tam mihotaly rozmanité čáry, které po vzájemném spojení utvořily příhodný tvar. Nedaleko dané skelní výplně seděli u stolku čtyři lidé a zasvěceně na ni hleděli.
„To jsou naše LIDVJENKY, navozují příjemnou atmosféru, když do nich člověk hledí,“ objasňoval Radovan.
„Ach tak,“ odvětila takto krátce Apolena, z jejího hlasu však bylo patrné, jak ji to ohromilo.
„Tak tady jsou nápojníčky,“ přispěchal záhy ke stolu s reservé Rudolf.
„Jé, vy máte v nabídce i rostolskou roládu? Tak tu bych prosil přinést,“ vybral si okamžitě z menu Radovan, načež Apolena, Ludvík a Svatopluk se tomu nijak nebránili, i když prvně jmenovaná nevěděla, o co se v pravém slova smyslu jedná. Nakonec před ní byla postavena roláda, která ve skutečnosti chutnala jako pařížský dort, obohacena o bylinnou směs.
„A čtyři ovocné čaje k ní bych ještě prosil,“ přihlásil se znovu o slovo Radovan, když i napodruhé Apolena, Ludvík a Svatopluk nechali výběr čistě na něm.
Byly to moc pěkně strávené chvilky. Pohostinství Rudolfa Mantena neznalo mezí a nakonec došlo i na ony LIDVJENKY, které na Apolenu a Ludvíka udělaly hluboký dojem. Skutečně měly příjemný relaxační účinek a Apoleně ani Ludvíkovi se od nich nechtěly odpoutat oči.
„Děkuji vám srdečně za návštěvu a tady si ještě závěrem dovoluji nabídnouti malou pozornost mého podniku.“ To Rudolf Radovanovi, Svatoplukovi, Apoleně a Ludvíkovi věnoval hrníčky, na nichž se objevovala a zase mizela srdíčka.
Když všichni čtyři vyšli z kavárny ven, čekal tam na ně opět hlouček zvědavců. Svatopluk však s nimi nemarnil čas, jenom se spiklenecky usmál, uctivě je požádal o uvolnění cesty a pak již horlivě Radovana, Apolenu a Ludvíka ponoukal, ať si nastoupí. Cílem nynější cesty se měla stát místní Oborověnka, jak se říkalo zdejšímu lesu. Zde Radovan Apoleně a Ludvíkovi objasnil význam kašen, co byly po lese všemožně rozmístěny. Ty, dle Radovanových slov, sloužily mimo jiné také MALOVÁM neboli MALOVSKÝM MOŘSKÝM TVORŮM, ptáčkům, co se podobali ledňáčkům.
„Bohužel je v létě nelze spatřiti, neboť jim náleží ryze zimní období,“ referoval Radovan. „Avšak nevadí, můžeme uskutečnit jiný menší zázrak,“ dodal honem, když zpozoroval, jak to Apolenu tuze zamrzelo.
Radovan z batohu vyndal menší pytlíček. Z něj pak uzmul jakési hnědé boby. „A nyní chvilenku vyčkáme,“ oznámil veledůležitě a Svatopluka, Apolenu a Ludvíka vyzval, aby byli tiše.
Ani ne za minutu se zpoza houští počal ozývat šelest a pak z něj vykouklo několik zvířecích hlav. Náležely srnkám. Ty bez váhání k Radovanovi přispěchaly a doslova mu boby začaly jíst z ruky. I pohladit se nechaly.
„A nyní,“ začal k Svatoplukovi, Apoleně a Ludvíkovi znovu slavnostně promlouvat Radovan, když i oni na vlastní kůži pocítili přítomnost srnek, „nyní už je načase přesvědčit se, zdali se v naší blízkosti vyskytují svjestusjenky.“
Apolena se tentokrát raději nepokoušela daný název vyslovit nahlas, avšak ani tak nedokázala skrýt jistou natěšenost na další z mochnických skvostů. Pro to, aby člověk svjestusjenky objevil, bylo nutné zajít do jedné ze zdejších oborověnkových jeskyní. A Radovan se o nich blíže rozpovídal: „Svjestusjenky jsou drobní motýlci zelenožlutého zbarvení a na přání umějí vyrobit světlo. Tito motýlci jsou naprosto neslyšní, na dotek pak velmi jemní a na pouhý pohled průsvitní. Musím ale předem upozornit, že svjestusjenky jsou háklivé na prudký pohyb a denní světlo, a proto vyhledávají tmu. A právě v jeskyních jí mají požehnaně,“ zakončil výklad, když před jednou takovou záhy stanuli.
Radovan se pak na Apolenu zářivě usmál. „Nuže, vstoupíme dovnitř?“
Apolena bez zbytečného rozmýšlení souhlasně přitakala.
„Tak tedy dobře. Prosím, následujte mne.“
Svatopluk, Apolena a Ludvík zanedlouho byli svědky dalšího ojedinělého zázraku, to když Radovan třikrát za sebou konečky prstů přejel po stěně skály a téměř neslyšně, jako v případě vjedjostensjenek, vyřkl ve stejném pořadí za sebou „svjestusjenky“. Jeskyně se záhy celá projasnila, to jak ji motýlci celou ozářili. A cesta se v té chvíli zdála být mnohem jasnější.
„Tak to byl z mé strany poslední příspěvek na naší ozdravné cestě za poznáním našeho města a jeho okolí,“ oznámil významně Radovan, když se všichni čtyři bez úhony ocitli opět před jeskyní. „Mohl bych znát vaše dojmy?“
Apolena a Ludvík pro dnešní den nenacházeli slov. Ani v těch nejtajnějších představách nedoufali, že se pro ně v mnoha ohledech stane tak výjimečným.
„Tady vám každému věnuji po jedné krychličce a můžete se tyto barevné motýlky učit vyvolávat sami.“
„Děkujeme,“ vyjádřila se s upřímnou vděčností za sebe i Ludvíka Apolena, načež Svatopluk se Radovanovi hluboce poklonil.
„A nyní,“ vzal si slovo opět Radovan, „nyní se již vydejme nazpět k naší chatce, kde naše dobrodružná cesta bude slavnostně zakončena.“
Jak Radovan řekl, tak se také stalo. „A ještě než se spolu rozloučíme,“ promlouval k Apoleně a Ludvíkovi poté, co dorazili na místo, „chtěl bych vám ještě jednou připomenout sliby, jimiž jste se mi zavázali v onom labyrintu.“
„Budu na ně pamatovat.“
„I já,“ přidal se k Apoleně Ludvík.
„Dobrá, pak tedy dovolte, abych se s vámi pro dnešek rozloučil a předal vás opět do opatrovnictví Aničky. Prozatím tedy na shledanou.“
„Na shledanou,“ odvětili shodně Radovanovi Apolena a Ludvík. Ten pak nastoupil do kočáru, který se dal okamžitě do pohybu, jakmile Svatopluk zavelel „hyjé“.
Apolena a Ludvík osaměli, avšak ne nadlouho, neboť je zakrátko svou přítomností poctila známá ženská tvář.
„Tak jak jste si užili onen výlet s Radovanem?“ vyzvídala ihned Anna.
Apolena a Ludvík bez dlouhých průtahů potvrdili, že se jednalo o jeden z nejkouzelnějších dnů, jaký kdy v životě zažili.
„A ten zdaleka ještě nekončí,“ dodala tajemně Anna a rozhodně měla pravdu.
Stejně jako celé dopoledne a poledne tak i odpoledne se pro Apolenu a Ludvíka stalo neopakovatelným zážitkem. Stejně jako Radovan také Anna sázela na svůj vlastní um a tak Apoleně a Ludvíkovi zakrátko předvedla, jak lze v létě povolat ze zimní služby mráz. A to tak, že na chladnou desku prsty jemně tvarovala obrazce, které by jinak měl na svědomí přímo on. Apolena na oplátku předvedla své vlastní tvůrčí dovednosti, to když na plátně věrohodně zachytila jezero s ostrůvkem v pozadí a nedalekým lesem. A když se pak večer v chatce Anna, Apolena a Ludvík ukládali k spánku, ještě jednou si připomněli, jaký prožili neobyčejně kouzelný den.
Všem překvapením toho dne ještě zdaleka nebyl konec. Bohužel toto nikoho z osazenstva chatky nemohlo potěšit. Kolem jedenácté hodiny večerní se ozval nepříjemný lomoz. To jak se začalo tříštit sklo! Jak se osazenstvo chatky záhy dovtípilo, kdosi neznámý oknem dovnitř hodil lahev se vzkazem, v němž stálo: Zdržte se ještě chvíli na tomto místě a stihne vás krutý trest! Ve vlastním zájmu se kliďte z tohoto města pryč! Podepsán anonym!