10. Příjemná večerní idyla strávená ve společnosti těch, jimž toliko záleží na štěstí a zdraví druhých, narušena příchodem nezvaného hosta
Pomalu se blížila sedmá hodina večerní. Obyvatelé Katalné Mochny tento čas trávili porůznu. Někteří se navraceli z odpoledních procházek, zatímco jiní se na ně teprve chystali. Neboť bylo krásné letní počasí, četné domácnosti pořádaly posezení na zahradních terasách či v ozdravných pyramidách, nebo si pekly v domácích pekárnách pecny té nejvyšší jakosti.
Také v sídle Winsternského rodu řádu lebonských lidí bylo stále živo. Oslava Albertových narozenin pomalu ale jistě spěla do svého závěrečného finiše a její účastníci se pozvolna odebírali do ozdravných pyramid plni dojmů. Někteří z členů mochnického Řádu však měli napilno, tak jako práv ě Sylvie, momentálně trávicí čas s Pavlem, jeho maminkou Alžbětou a Evelínou ve své kanceláři. Nutno připomenout, že se tu zrodilo pevné přátelské pouto, jenž v platnost uvádělo co jiného nežli zázrak. Alespoň tak se to stále jevilo Alžbětě, kterou dojímalo, jak se její jediný syn postupně zlepšuje. Sylvii doslova pokládala za ženu od pánaboha a také jí to takto několikrát stačila i říci. Ta pokaždé, když onu lichotku zaslechla, poznamenala, že jen využívá léčivou sílu, jíž je zapotřebí umět přijímat. A vedle toho ještě uvedla, že si vypomáhá dostupnými maličkostmi, mezi něž se nyní řadily lémanské růže a posvátná Winsternská kočka. A nutno podotknout, že Pavlovi obojí prospívalo. Po opětovném nanesení oněch vzácných lémanských květů mu pozvolna začala mizet začervenalá nevábná vyrážka na těle a posvátná perská kočička zase svojí přítulnosti výrazně přispívala ke zmírnění bolesti v oblasti břicha, zad, nohou a na rukách, takže se Pavel dokázal sám od sebe zakrátko postavit a dokonce ujít i pár krůčků.
„Zázrak! Stal se zázrak! ZÁZRAK!“ Takto jednoduše to v jednom kuse opakovala Alžběta, načež Sylvie pokaždé na to skromně odpověděla ono zavedené, tedy že onen její zázrak vychází ze znalostí tohoto světa, a pokud člověk vynaloží danou snahu, může z něj získat vše potřebné.
I tak to Alžběta nevydržela a slovo „zázrak“ stihla nanovo vyslovit ještě několikrát.
„Nyní Pavel potřebuje především odpočívat. Uložíme ho tedy do naší ozdravné pyramidky,“ rozhodla následně Sylvie. Alžběta se tomu nikterak nebránila, naopak, ve všem vycházela Sylvii vstříc, neboť zastávala názor, že její rozhodnutí jsou správná.
Obě dvě ženy, jak se ukázalo na základě vzájemných rozhovorů, toho měly i poměrně hodně společného. Alžběta taktéž pracovala s lidmi, jež vykazovali nějaké to zdravotní postižení. A od okamžiku, co se jí narodil Pavel, k dané práci ještě více přivykla, stejně tak jako Sylvie. Ta se Alžbětě svěřila, že kdysi léčila svého příbuzného, který ochrnul na celé tělo, ovšem v tomto případě to zapříčinila vážná dopravní nehoda.
„A vyléčila jste ho nakonec?“
„Ano,“ uklidňovala Sylvie Alžbětu. „Nestalo se tak však ze dne na den, všemu předcházela několikaměsíční rehabilitace zde u nás.“
„A jak ona léčba probíhala?“
„Obdobně jako nyní u vašeho syna Pavla. Přirozeně jsem na to ale nebyla sama, oporou se mi staly lidičky z našeho mochnického Řádu.“
„Takže Pavel bude vážně v pořádku?“ chtěla být ujištěna Alžběta.
„Zatím je vše na nejlepší cestě k jeho celkovému uzdravení, budeme si tady vašeho syna však muset nechat. Na jak dlouho to bude, to prozatím netuším.“
„Jsem s tím srozuměna.“
„Pojďte, přemístíme Pavla do oné pyramidy. Kdybyste byla tak laskava, Evelíno,“ vyzvala ji Sylvie.
„Já… bych… bych rád… zku… zkusil… to sám,“ ozval se nečekaně sám od sebe Pavel, čímž svoji maminku znovu dojal až k slzám.
„Ach miláčku, tys opět promluvil!“ A Alžběta láskyplně svého syna znovu objala.
„Ta… tak… půj… půjde… půjdeme?“
„To víš že ano, zlatíčko,“ obdařila Alžběta svého syna zářivým úsměvem a na přání Sylvie ho vzala za levou ruku, zatímco Evelína za onu pravou a společně konečně vyšli z kanceláře na chodbu. Nakonec Pavla ale přeci jen přemohla únava a tak těch pár metrů absolvoval v náručí své maminky.
„Panebože, co se stalo tomu chlapci?“
To Alžbětu takto oslovil Albert, který se právě navracel ze své oslavy. Ta mu pověděla vše o nelehkém osudu svého syna. „Tak vám z celého srdce přeji, ať vašemu Pavlovi zdejší lidé pomohou stejně tak jako mně.“
„Děkuji,“ opáčila vděčně Alžběta.
„A zázrakům dnešního dne zdaleka ještě není konec,“ přidala se Sylvie, načež ono slovo použila, aby se jí opět zavděčila. „Než se pohroužíme do snů, přečtu vám na dobrou noc jeden poutavý poetický příběh, z něhož pramení naděje v lepší život bez útrap a strastí.
Ozdravná pyramida se pozvolna začala zaplňovat. Pavel a jeho maminka získali místo na lůžku hned vedle Vladany, která zpozorněla v okamžiku, kdy vešli Ludvík se Šárkou. I přes onu únavu paní hraběnka byla připravena znovu protestovat, a tak se do onoho sporu vložili Albert a Amelie společně se Sylvií, aby jí její právě vyřčené výroky rozmluvili. Také Apolena s Justýnou, Annou a Evelínou nezůstaly netečné a Vladanu horlivě přesvědčovaly o tom, jak to její vnučce Šárce a Ludvíkovi po boku velice sluší. Tu obměkčil až opětovný pohled na Pavla a seznámení s jeho nelehkým osudem, kdy si uvědomila, že na tom není ze zdejších pacientů zdaleka nejhůře.
Když se Sylvie ujistila, že i tento problém byl zdárně zažehnán, zasedla do pohodlného křesla a útlou knížečku, jež si vzala do pyramidy s sebou, otevřela na straně devět a začala z ní nahlas předčítat poutavý příběh.
„Mladík pomalu do knihovny spěl
kde knihu chtěl zapůjčiti si
Měla o vodních tvorech pojednávati
a on hodlal studovati je
A tak okolo deváté ranní
vydával se pokaždé cestou necestou
cestičkou ze svého domku na náměstí
kde mu na pozdrav zpívající fontána kynula
U ní mladík na lavičce spatřil dívčinu seděti
jak do objemného svazku pohroužena jest
i osmělil se a přisedl si k ní
s otázkou co zajímavého čte to
Dívčina oči od patnácté stránky odvrátila
se zájmem na mladíka pohlédla
Ten tu samou otázku položil jí
a poté se jako Hubert představil
Dívčina váhala se sdělením svého jména
vždyť tohoto mladíka od pohledu neznala
a přeci jako by mu zakrátko podléhala celá
to když se jí do pomněnkových očí znovu uhrančivě zadíval
,Linda, jmenuji se Linda´
osmělila se dívčina mladíkovi takto představiti
a ten za to nesmírně vděčen byl
dané jméno mu ihned na první poslech neskonale zaimponovalo
I vydali se Hubert s Lindou společně od fontány do knihovny
povídajíc si spolu přitom
aby vypozorovali následně
že jest mnoho společného mají
Linda se taktéž o vodní tvory zajímala
zejména delfíni jí úplně učarovali
toliko toužila se s nimi setkati
po ploutvích hladiti je
Byla učiněná to báseň Lindě naslouchati
Hubert si ji čím dál více zamilovával
Jak jen mohli po celé dny míjet se?
Neustále tu samou otázku kladl si
Cesta do knihovny stávala se věčnosti
o to však příjemnější
to když Linda ódy na lekníny pěla
a Hubert se jejím vyprávěním unášeti nechával
Pan Kodeš, majitel knihovny, vítá se s hosty
velmi dobře oba dva zná
však v tento den posvátný vídá je pospolu takto poprvé
Dojmům neubráníc slovy se vyjádří
jak moc sluší jim to
Ruku v ruce jako snový pár
míjeli Hubert s Lindou regál za regálem
vhodnou knížku o vodních tvorech hledali
a nakonec i nalezli
Delfíni se z ní na ně usmívali
kosatky hýřily proudy mořských vln
a hledačům perel se na tváři úsměv zaskvěl
pokaždé když nějaká z nich jejich dlaně obšťastnila
Hubert a Linda se rázem v jiném světě ocitali
ve světě na hony vzdálenému tomu jejich fádnímu
kde mořské proudy oceány bičují
a flóra s faunou v jeden celek splývají
Zakrátko však nastává návratu čas
čas návratu do onoho života fádního
kde slovo osud rozhodující má
kde jistotu nejistota střídá
Hubert si však byl jist tím
že toto žádná mýlka nebude
Do Lindy se totiž právě zamiloval
a ona zajisté jeho city opětuje
Nejistotu tak střídá jistota
to když se mladík k dívčině skloní
na rty ji políbí
a ona nikterak tomu nebrání se
Pak již ony vhodné knížky vybrati zbývá
a ruku v ruce do nedaleké kavárny oba vydávají se
kde románek bude pokračovati
vždyť obě hrdličky si toho toliko říci mají
Pan Kodeš loučí se s hosty
děkuje za výběr knih
a snovému páru přeje jen ono krásné
láska ať vydrží mu na celý život
Jako by celý svět usmíval se
připadalo oněm dvěma zamilovaným tam dole na Zemi
o tom pan Holý, majitel kavárny, nezapochyboval
když Huberta s Lindou ke stolu usazoval
Čerstvou růží na stůl dal
a na nic víc se neptal
již na první pohled dalo poznati se
jak tu láska do krásy vykvétá
Pak náhle kde se vzal tu se vzal houslista
part virtuóza obstojně zastával
a žádná mýlka to nebyla
když zamilovaný pár vybral si
aby zahrál mu
A aniž by to Linda očekávala
Hubert náhle vstal
k tanci ji vyzval
onu růži při tom v ruce sevřel
a před svoji vyvolenou poklekl
jako by o ruku ji žádal
Linda neodolala té výzvě
svorně ruku přijala
nechala se jí vésti
a přitom unášeti hudbou
vžívajíce se do ní jak víla do ladných tanců
Okamžiky něhy se s něžnými krůčky snoubily
ladné pohyby rukou taneční partitury vyplňovaly
a pak náhle potlesk ze všech stran rozezněl se
to hosté kavárny páru snů klaněli se
Romantická procházka alejí následovala
kde něha a vášeň byla upřednostňována
Zpěv ptactva o tom větru zprávu podával
a ten o tom celému vesmíru básnil
Vskutku nádherný den to panoval
slunko vše živé ozařovalo
a na Zemi v tu dobu místo pro smutnění nebylo
ony dvě zamilované hrdličky
zdárným příkladem toho byly
Společná chůze, ruku v ruce, následně k řece stočila se
letní počasí k tomu svádělo
a vlny v ní tak příjemné na dotek hřály
že jim odolati nešlo
I vysvlékli se tedy ze šatů
a před sebou v rouše Adamově a Evině stanuli
pohledný Hubert
přitažlivá Linda
snový pár to na pohled
Pohroužení do teplé lázně
slastným tempům delfínů oddávali se
jen ony skutečné postrádali tu
a tak namísto ploutví své ruce a tváře hladili
Polibek za polibkem
dotyk za dotykem
tak ona romance dvou milenců pokračovala
jež v sobě toliko zalíbení našli
a oboustrannou vášní spalovati se nechali
Byla to opět alej
jíž Hubert s Lindou posléze procházeli
na zpáteční cestě ke svým domovům
kde je již jejich nejbližší očekávali
Oba zamilovaní
se před zpívající fontánou rozloučili
kdy ten nejvášnivější polibek jeden druhému věnoval
aby od sebe odloučili se
avšak do dne příštího pouze
jak svorně slíbili si
Hubert v sedmém nebi byl
právě svoji životní lásku možná poznal
v objetí ji držel
a něžně její rtíky laskal
Podobně to i Linda cítila
svého životního partnera možná poznala
za ruce se s ním držela
a jeho uhrančivému pohledu opětovně podléhala
Tak ještě jedno políbení
a pak rozloučení nastane čas
ovšem ne nadlouho
neboť ihned na den následující
nová schůzka smluvena jest
Jak slunko Linda září
když navrací se domů
zpívající fontáně na dálku pokloní se
za novou snovou lásku děkujíce
Rovněž Hubert nezahálí
Lindu v počínání na dálku napodobí
to když svůj amulet v rukou stiskne
za spřízněnou duši děkujíce mu
Bohužel na světě není šťastlivců pouze
i řada nešťastníků obývá jej
a ti do života povzbudit potřebují
aby nesmutnili věčně
Právě to na paměti Linda s Hubertem měli
když druhého dne opět shledali se
jak jinak než v objetí lásky
jíž na rozdávání bylo
Oba zamilovaní ani na chvilenku nezaváhali
a rozdat se rozhodli těm
jež strádají
a to mírou vskutku vrchovatou
I otevřely se tedy brány hospicu
Linda s Hubertem vešli
za ruku něžně nesli se
úsměvy přitom nešetříce
Tu znenadání odkudsi pláč se ozval
smutnému chlapci náležel
slzy na krajíčku měl
neboť útrapy nemohoucnosti zažíval
I poklekla tedy před něj Linda
na obtíže vyptala se jej
poté vodu ze zpívající fontány nabídla
a chlapečka úsměvem obdařila
Zázrak se následně udál
všichni v hospicu toho přímými svědky byli
to jak chlapeček ručkou pohnul
a nožičkou zakopal
I tu k chlapečkovi Hubert přistoupil
rukou jeho nehybné tělíčko promasíroval
a nový úkaz udál se
to když nemocný bez obtíží ze svého lůžka vstal
a na celý svět se usmíval
,Zázrak! Stal se zázrak!´
Zvolali ti, jež přihlíželi tomu
Leč vždyť to tak prostinké bylo
to jen čistá láska nemožné vykonala
Zakrátko nová ozdravná misie
nedala na sebe dlouho čekati
postačilo pouze z hospicu na ulici vyjíti
a kolem sebe pozorně rozhlédnouti se
Na zemi svíjel se tam muž
navenek svoji ubohost neskrývajíce
o pomoc kolemjdoucí žádal
však se zlou se potýkajíce
Tu k němu zamilovaný pár přistoupil
Hubert padesát sentonů věnoval
Linda jemným dotykem dopřála zdraví
a muž se na celý svět opět usmíval
Opodál jistá žena
v přímém ohrožení života ocitla se náhle
kdy znenadání k zemi klátíc se
nevědoma si svého vědomí
Potřebné sebevědomí ovšem plného posílení dosáhlo
to když zamilovaný pár k nehybné vydal se
jejího ozdravného ducha oživil
a to jemným dotykem na srdíčko přímo
I rozproudila se krev v žilách
tep života zrychlil se
žena zpátky svého ztraceného vědomí nabyla
zavázána zamilovanému páru
jeho ozdravné síle převelice byla
Hubert s Lindou věděli však
co ženě sděliti mají:
,Myslete na nás pěkně
a společnými silami štěstí naproti dojdete´
Tak prostinká slovíčka jest to byla
a přece toliko záslužného vykonati dokázala
neboť když láska k bližnímu svému hranic nezná
překonat nemožné dokáže
Odpoledne jako stvořené pro konání zázraků
dvě zamilované hrdličky jich na rozdávání měly
promenády a aleje jimi jen zářily
a stromy do krásy ožívaly vykvétajíce
I plynul dále čas
ten mocný čaroděj světa
jaro s létem střídalo se
podzim se zimou
však ona ojedinělá láska vzkvétala nadále
Ani sama zloba jiných závistivců
zlomiti ji nedokázala
tak moc Hubert s Lindou milovali se
A tak popřejme tomuto kouzelnému páru
samé štěstí jen
a z jejich lásky a činů poučme se
Vždyť štěstí je jak šafránu
a najít opravdovou lásku či přátele
to mnohdy nemalé úsilí stojí
Pokusme se tedy o něj
pak třeba i my najdeme toho
jemuž lhostejní nejsme
a on na oplátku nám zas
Poté sám zázrak lásky a přátelství
prostou prostinkou cestičkou dostaví se
do našich životů vstoupí
a učiní je smysluplnější, honosnější
krásnější“
Sylvie dočetla a zaslouženě se dočkala bouřlivého potlesku. Vše totiž věrohodně navíc obohatila hraná sekce, jež doprovodila její precizní přednes. Některé posluchače Sylviina prezentace dokonce zaujala natolik, že uronili slzu!
„Srdečně vám všem děkuji za projevenou náklonnost, nicméně musím uvést jedno podstatné a sice, že nejsem skutečnou autorkou těchto krásných slov,“ začala se ke svému výstupu vyjadřovat Sylvie. „Ty náleží jisté Evě Znamínkové, jíž velmi dobře zná zde tu mezi námi přítomná Justýna.“
Dotyčná, jakmile ze Sylviiných úst zaslechla své jméno, rázem byla na nohou a ihned si, s jejím svolením, vzala slovo: „Ano, Evička je velice zručnou romanopiskou a to, jak jste nyní ocenili její rukopis, by ji dozajista velice potěšilo. Každopádně ji o všem, až se s ní a s ostatními členy Devíti sluncí zítra uvidím na naší společné schůzce v POLOMCE, podrobně poinformuji.“
Jak Apolena správně předpokládala, byla Justýna ze strany osazenstva pyramidy okamžitě zahrnuta dotazy na dané uskupení. Apolena se tak z úst rodačky Katalné Mochny dozvěděla to samé, co již jí pověděla, když společně kráčely Oborověnkou, a tajně doufala, že ji na onu zítřejší schůzku vezme sebou.
Daná báseň v próze, jak Justýna Evino dílo nazvala, na každého z osazenstva pyramidy hluboce zapůsobila. Albert si jejím prostřednictvím na Hubertovi a Lindě uvědomil, jak důležité je mít v životě někoho rád a tak se nemohl dočkati okamžiku, až se po dlouhých letech opět shledá se svým někdejším přítelem z dětství. Amelie ocenila onu pasáž, v níž zamilovaný pár svými doteky léčil postižené. Upřela oči na peřinu, kde jí spokojeně předla do klubíčka schoulená Winsternská kočka a byla vděčna za onu její přízeň a za ojedinělý dar, jenž spočíval v odstraňování zhoubných nádorů. To Alžběta zpozorněla pokaždé, když z úst Sylvie zaznělo ono líbezně hřejivé slovíčko zázrak. Opět tak doufala v nemožné, tedy v úplné uzdravení svého syna Pavla, který se přeci jen tvářil o dost radostněji. I přes své zdravotní obtíže si uvědomoval, že se momentálně nachází v dobré společnosti. Možná že Pavel aktuálně zažíval stejné stavy euforie jako Amelie, neboť i na jeho peřině spočívala ona vzácná perská kočička. A Vladana Vladská? Ta nevěděla kam dřív s pohledy. Vše, co se kolem ní dělo, považovala za snové výjevy, mezi něž počítala i nanovo se rodící lásku mezi její vnučkou Šárkou a Ludvíkem (ty z četby a z hrané sekce přirozeně nejvíce uchvátila zamilovanost oněch dvou hlavních hrdinů). A přeci jen se jednalo o pravou nefalšovanou skutečnost!
„Mohu si s vámi promluvit? Pokud možno o samotě, prosím.“ Takto sama od sebe posléze oslovila Sylvii Evelína.
„Ale zajisté, jen chvilenku posečkejte, nejdříve uvnitř poklidím a popřeji všem dobrou noc.“
„Počkám před pyramidou.“
Sylvie tam byla během čtvrthodinky. „Tak copak máte na srdci?“ otázala se mile Evelíny.
„Já…“ začala nejistě, „chtěla bych se vám ještě jednou omluvit za to, jak jsem se vůči vám a Anně prve chovala.“
„V pořádku, Evelíno, jak jsem již předtím řekla, vaši omluvu přijímám.“
„Víte… jak bych jen…“
„Zkrátka vám činí nemalé potíže skloubit běžný život s oním posvátným, jenž spočívá v pomáhání druhým, jimž osud nebyl příliš nakloněn.“
Evelína na Sylvii užasle pohlédla, jak dokáže s předstihem čísti druhým myšlenky.
„Mám pro vaše někdejší chování pochopení, Evelíno,“ uvedla dále Sylvie. „A věřte, že si vás v našich řadách nesmírně cením a jsem pyšná na to, kolik záslužné práce jste pro náš mochnický Řád již vykonala.“
Evelína po těchto vyřčených pozitivech v obličeji pro změnu celá zčervenala.
„Je to tak,“ pokývala Sylvie důležitě hlavou. „Mám vás ráda, Evelíno, nerada bych vás ztratila.“
A jmenovaná na to pohotově zareagovala slovy: „Vždyť já si vás jako výjimečné osobnosti rovněž nesmírně vážím. Navíc jste po smrti mých rodičů vy a celý váš Řád mojí jedinou rodinou.“
Sylvie si s Evelínou chtěla i nadále povídat, když ji znenadání oslovila Alžběta, která začala vroucně děkovat za nádherně strávené chvíle při onom čteném příběhu doplněného o filmové zpracování. Sylvii tak nezbývalo než se začít nanovo věnovat hostům, neboť záhy se před pyramidu dostavila i Šárka a ta zase měla problém se svoji babičkou. A tak Evelína nakonec osaměla, i tak neměla dlouhou chvíli.
Záhy se totiž událo cosi, co dopředu nemohla předvídat. U hlavního vchodu zpozorovala tuze prazvláštní osobu. Byla celá oděna do černého a kápě jí bezpečně halila tvář. I její počínaní se dalo považovat věru za velice podivné, právě poklekla na zem a cosi zabaleného na ní položila. Nezůstalo však pouze u toho, tajemná postava si při tom začala cosi nesrozumitelného pro sebe mumlat!
To už se Evelína neudržela a zvolala: „Hej, co to tady vyvádíte?“
Ona osoba zbystřila a podívala se ve směru hlasu. Evelína měla co dělat, aby zachovala klid. To co na ní právě zahlíželo, neneslo stopy po žádné člověčině. Jako ve špatném hororu si Evelína náhle připadala, to když zpoza kápě na ni vykoukla lidská lebka. Evelína tak byla svědkem něčeho podobného jako o něco dříve Andrea s Karlem, jen s tím rozdílem, že daná tajemná bytost protentokrát byla plně odhodlána i zaútočit.
Do pohotovosti tak na obou stranách byly povolány HÓLEJENKY, přičemž s prvním atakem vyrukovala právě ona tajemná osoba. Evelína se síle magické hůlčičky jen taktak vyhnula a obratem z té své vyslala ráznou odpověď. Neminula. HÓLEJENKA oné tajemné bytosti vyklouzla z ruky a zakutálela se do trávy. Evelína však zdaleka ještě neměla vyhráno, neboť proti ní daná tajemná bytost nyní útočně vyrukovala s nožem. Evelína se s pomocí HÓLEJENKY pokusila znovu bránit, leč napodruhé neuspěla. Nyní to byl onen nezvaný návštěvník, kdo slavil úspěch, neboť Evelínu povalil na zem a nůž jí přiložil ke krku, řkouc hlasem, který jakoby vycházel ze záhrobí: „Nesnažte se mě nijak bránit v mém počínání, jinak budu donucen použít násilí. Mým záměrem není druhým ublížit, pouze plním přání jisté posvátné osoby. Opakuji, nezavdávejte mi důvod k tomu, abych se dopustil něčeho špatného. Nechte mě dělat moji práci a nikomu se nic zlého nestane.“
Evelíně při těch slovech doslova naskakovala husí kůže. A hned nato ji přes nos praštila omamná vůně a ona na sobě pocítila, jak ji zmáhá malátnost. Rozmazaně ještě dokázala zaregistrovat, jak polevil tlak na krku a jak kdosi utíká kvapem od ní pryč. Poslední, co k Evelíně dolehlo, byly zvuky motoru a pak již nevěděla nic o sobě ani o tom, co se kolem ní odehrává.