15. Naděje v lepší zítřky stvrzeny jak jinak než pakty přátelství a to na schůzkách, jež do budoucna možná předznamenaly vyhlídky i v něco mnohem blíže intimně osobního
Přelom srpna a září se nesl v duchu pošmourného počasí. A jako by se to podepisovalo i na náladě samotných pražanů. Navíc když se k tomu ještě přidaly každodenní přítomný shon, stres či nemilá lidská vlastnost v podobě nevěry, to se pak život zvládal s jistými obtížemi.
Výjimkou nebyla ani redakce jednoho nejmenovaného hudebního časopisu. V postranní kanceláři tam po ní sem a tam přecházel zhruba pětadvacetiletý muž, celý nesvůj z následné, předem domluvené schůzky, na níž měla dorazit pro něj zásadní osoba.
Daný muž neprožíval zrovna příliš šťastné období. Jeho poslední reportáž šéf zkritizoval a poručil mu ji kompletně přepracovat. A to nad ní muž probděl nejednu bezesnou noc! Leč co mu to bylo nakonec platné, když se na onu reportáž nedokázal plně soustředit. Duchem byl přítomen u jedné ženy, jíž stále považoval za osudovou. Muže ona údajná nevěra z její strany hluboce ranila, neboť do doby, než se s ní poznal, neměl dlouhodobější stabilní vztahy. Ty pokaždé vydržely jen pár měsíců. S Markétou, jak se žena jmenovala, stačil muž ale prožít dlouhé tři roky! Pravda, jejich vztah si prošel nejednou krizí, vždy se ji ale podařilo úspěšně zažehnat. Avšak ta údajná nevěra, to bylo něco jiného!
Marek, onen muž, daný vztah s Markétou bral velmi vážně. Dokonce se s ní hodlal usadit a založit rodinu! Za tím účelem oběma spořil na společný byt a snil o tom, jak v něm prožijí šťastný a spokojený život naplněný láskou.
Nyní vše však bylo v ohrožení, neboť Markéta Markovi do telefonu před týdnem jasně sdělila, aby danou našetřenou hotovost použil na něco jiného, neboť ona o ni již nestojí, a tím jako by mu dala najevo, že s ním do budoucna nepočítá. Marka Markétin přístup zamrzel, už třeba jen proto, že ji miloval jako žádnou jinou. Za tím účelem dokonce nechal pro sebe i pro ni na počkání zhotovit dva přívěšky s monogramem M ve tvaru srdce!
Markéta viditelně měla zpoždění. Schůzka byla naplánovaná na devátou hodinu dopolední a již bylo deset. Marek tedy nervózně znovu pohlédl na mobil, zdali mu od Markéty čirou náhodou nepřišla esemeska. Ani ťuk. Zastihla ji snad nějaká nečekaná, nepředvídatelná nepříjemnost, nebo prostě zapomněla? Marek se proto zkoušel Markétě znovu dovolat, leč opětovně mu bylo operátorem oznámeno, že „volaný účastník hovor nepřijímá“.
Marek tedy přestal po redakční místnosti přecházet jako lev v kleci, odložil mobil na stůl a usedl za něj, již poněkolikáté odhodlán o něco pokročit v článku, jenž donekonečna přepisoval a měl ho mít hotový do zítřejšího rána. Byl to takový menší paradox, Marek právě pracoval na reportáži pojednávající o dvou známých osobnostech z hudebního šoubyznysu, jež se nedávno zasnoubily. Ty jinak rozhovory dávaly jen velice zřídka, pro časopis, pro nějž Marek pracoval, však udělaly výjimku. Nebylo proto divu, že Markův šéf si od dané reportáže hodně sliboval a v jednom kuse básnil o tom, jak jim zvedne prodejní náklad. Na Marka tak vyvíjel nátlak.
Kde jen se Markéta mohla zdržet? Marek již poněkolikáté od počítače odtrhl oči, prostě mu psaní onoho článku nešlo. Zase od něj začal odbíhat, tu k mobilu, tu k oknu.
Následně kdosi vešel do redakce a Marek zpozorněl. Jenže to opět nebyla Markéta, to jen za jedním z jeho kolegů přišla manželka. Marek oběma záviděl tu vzájemnou opětovanou lásku stvrzenou polibky.
Markéta přeci jen nakonec za Markem dorazila, avšak až na polední dvanáctou. A nechybělo málo a bývali by se minuli, neboť Marek se právě navracel z polední pauzy. Nicméně shledali se.
„Ahoj,“ pozdravila váhavě Markéta.
„Ahoj,“ oplatil jí obdobně pozdrav Marek. „Máš zpoždění.“
„Za to může ta hromadná pražská doprava, výluku hlásily jak metra tak i tramvaje.“
Marek však Markétě nevěřil, naopak ji podezříval ze lži. A tak jí to na rovinu také řekl.
„Klidně u této domněnky zůstaň, když na ní tolik lpíš, co na tom záleží?“
„Hodně na tom záleží!“ zdůraznil Marek. „Mrzí mě, že ke mně nejsi upřímná. Je v tom ta tvá nová známost, že mám pravdu?“
Markéta neodpověděla, z její rozpačité tváře však bylo znát, že Markova slova plná nedůvěry jsou tu na místě. „No dobrá, miluji Tomáše,“ doznala se přeci jen nakonec.
„Jak dlouho ten váš vztah již trvá?“ zajímalo Marka.
„Zhruba rok,“ odvětila Markéta.
Marek se cítil mizerně. Leč to bohužel nebyla zdaleka ta nejhorší zpráva, jíž vzápětí musel čelit.
„Jsem v prvním měsíci těhotenství.“
„Cože, ty… ty s ním dokonce čekáš dítě?“ šokovalo to Marka.
„Ano, čekám,“ stvrdila Markéta.
Marka se toto citelně dotklo. Přimělo ho to zasednout na židli a dát si ruce do dlaní. Stále nemohl uvěřit tomu, že vše, co se tu z úst Markéty dozvídá, je pravda.
„Myslím, že bude nejlepší, když zase půjdu,“ oznámila Markéta zhruba po minutě, když se Marek neměl k odpovědi. Jenže právě tato její nová slova ho přiměla znovu jednat.
„Cože, ty chceš jen tak odejít, po tom všem, co jsi mi právě řekla?!“
„Musím, Tomáš na mě čeká před redakcí.“
„Cože, on… on je tu taky?“ Marka to přimělo zvednout se ze židle. „Tak by bylo namístě, kdyby se tu ukázal, nemyslíš? Rád bych mu položil pár otázek.
Ono přání se Markovi mohlo klidně záhy vyplnit, neboť dotyčný právě vstoupil do redakce. „Promiň zlato, ale už jste si vše vyříkali? Měli bychom jít, moji rodiče trnou netrpělivostí, kde vězíme.“
Marek měl co dělat, aby v sobě potlačil hněv a nevybuchl navenek vzteky. Vytáčel ho přístup jak Markéty tak i jejího současného přítele Tomáše, který si do redakce napochodoval, jako by se vůbec nic závažného nestalo. Již od prvních okamžiků, kdy jmenovaného Marek spatřil, mu nebyl sympatický. Viděl před sebou namyšlence, co si o sobě hodně myslel a jemuž bylo fuk, jak se on sám cítí, o čemž hodně i vypovídalo jeho následné chování.
„Tak to je ten tvůj bývalý, cos mi o něm vyprávěla?“ uvedl vesměs posměšně Tomáš na Markovu adresu, jinak muž s vypracovanou postavou kulturisty. „Tomáš Povolný,“ představil se mu, jako by spolu byli staří dobří známí.
„Gratuluji, nemohl jste si vybrat lépe,“ dal Marek obdobně najevo, jak mu je Tomáš nesympatický, přičemž jeho nabízenou ruku nepřijal.
„Á, pán je nějak nabručený,“ poznamenal Tomáš pobaveně, načež ruku zase stáhl.
To se již Marek neudržel a neurvalé chování svému sokovi v lásce začal okázale vyčítat. Záhy došlo k menší potyčce, neboť Tomáš si ony Markovy stížnosti, směřující na jeho osobu, nenechal líbit a svojí vypracovanou rukou mu uštědřil ránu do žeber. Marek se zapotácel a bolestivě svezl na zem.
„Myslím že tohle už Markéta potřebovat nebude,“ konstatoval posléze suše Tomáš, načež na zem před Marka pohodil Markétin přívěšek.
Tímto aktem, zdálo se, definitivně láska mezi Markem a Markétou skončila, neboť ta se neměla ani k tomu, aby se omluvila za Tomášovo chování. Místo toho se zbaběle vydala za ním, aniž by se s Markem předem rozloučila. A tak se role galantního gentlemana musel ujmout Markův kolega, jenž ten neslavný výstup byl nucen sledovat společně se svojí ženou.
„V pořádku, Marku, nebolí tě nic?“
Vypadalo to ale, že Markovi přeci jen nic není, když ten se, bez pomoci kolegy, postavil sám na nohy. První, co učinil, bylo, že Markétin přívěšek s monogramem M vyhodil do koše. Poté svého kolegu přeci jen o něco požádal a sice o sklenici vody. Karel Hnízdil onu prosbu vyplnil a sklenici mu ochotně podal.
Leč Markem stále cloumal vztek a tak s ní vzápětí mrštil na zem a zvolal: „Nebo bych si měl raději dát něco ostřejšího než jen obyčejnou vodu! Třeba rovnou vodku! Tou se zpít do němoty a pak vyskočit z okna a tak ukončit svůj život!“
„Neblázni Marku, proboha vzpamatuj se!“ snažil se dotyčného Karel usměrnit, když ten skutečně dospěl k oknu, otevřel ho a začal se z něj nebezpečně naklánět ven.
„Proč bych nemohl skočit?! No proč?! Uveď mi jediný důvod!“ vzpouzel se vzdorovitě Marek.
Karel si o svého kolegu po právu dělal starosti, i když nebyl přesvědčen, že by se k případnému seskoku nakonec odhodlal, i tak ho ale jeho současný žal přiváděl do rozpaků. Tak rád by Karel Markovi pomohl, leč momentálně ho žádné schůdné řešení nenapadalo. Zato jeho manželku Alžbětu však ano!
„Máš pravdu, na to jsem vůbec nepomyslel,“ vyslovil záhy radostně Karel a za ten nápad svoji ženu políbil na tvář.
„Ani nevíte, jak vám ten váš harmonický vztah, naplněný oboustrannou láskou, strašně moc závidím,“ mínil Marek. Konečně se snad umoudřil, neboť odstoupil od okna, zavřel jej a poté zhrzeně zabředl na židli ke svému pracovnímu stolu.
„Však i ty se možná co nevidět nanovo zamiluješ,“ snažil se svého kolegu povzbudit Karel, načež Alžběta souhlasně přitakala.
„Obdivuji ten tvůj optimismus,“ řekl to Marek opět značně ztrápeně. „Na druhou stranu se ti ale vlastně nedivím. Již několik let jste ty a Alžběta šťastně ženatí a nyní máte důvod k dvojnásobné radosti, neboť se vám uzdravuje syn. To já jsem holt věčný smolař.“
„Jen jsi zkrátka do dnešních dní nepotkal tu pravou, v tom je ta potíž,“ soudil Karel. „A proto bych ti já a moje žena doporučovali zajet do tohoto města a kontaktovat tuto osobu. A kdo ví, třeba si s dotyčnou nakonec padnete do oka natolik, že vaše počáteční přátelství přeroste v něco víc.“
„Nevím, zdali jsem v tuto chvíli na nějaký nový vážný vztah připravený. Nerad bych, aby to skončilo zase totálním fiaskem,“ vyjádřil se zdráhavě Marek, když nejistě pohlédl na dvě fotografie, jež mu Karel s Alžbětou věnovali. Na té první se nacházelo jedno z měst ležící ve středních Čechách, jenž poznával, a na oné druhé pak jedna vcelku pohledná dívka a kontakt na ni, jíž naopak neznal.
„Rozumím,“ měl pro kolegu Karel pochopení, „za zvážení to ale stojí. Každopádně tahle Andrea je úplně jiná než Markéta,“ snažil se ho obměkčit. „Vím to, neboť jsem se s ní osobně setkal a hezky jsme si spolu popovídali.“ Načež mu jmenovanou přiblížil.
„Děkuji ti, Karle, i vám Alžběto, jste oba moc hodní, zvážím vaši nabídku.“
Čtrnáct dní Markovi trvalo, než se osmělil Andreu kontaktovat. Vždy byl užuž připraven zvednout mobil a zavolat jí, pokaždé ho od toho ale odradila nerozhodnost. Až takhle jednou to již Marek nevydržel a prostě vytočil příslušné telefonní číslo.
Pro Marka se to nakonec vyvíjelo přeci jen slibně: oboustranná nesmělost z jeho a Andreiny strany postupně dospěla až k oboustranné konverzaci a to v podobě několika seznamovacích hovorů. Vše pak mělo vyvrcholit předem dohodnutou společnou schůzkou v Katalné Mochně a kde jinde, nežli v proslulé kavárně Sanmantena v prostranství pasáží. Její majitel, tedy Rudolf Manten, pro ni ten den, kdy se v ní Marek a Andrea měli poprvé osobně sejít, opět zajistil hudební kulisu. O tu se, i přes onen nedávný konflikt, opětovně staral Rudolf Medovníček hraním na své osvědčené skleničky a jako pomocník mu v podobě houslového virtuóza a baviče sekundoval Josef Humler.
„To jeden takhle věčně shání nové lešení, kdežto jiný se naopak pídí po dokonalém odblešení! A pak se nelze diviti tomu, když si ten jeden pořídí k internetu flešku, zatímco onen jiný věčně chytá jednu malou všetečnou blešku!“ vyplnil pauzu mezi hraním Josef vždy vtipnou glosou. „A nyní opět nastal čas něco si zahrát, takže maestro, udejte prosím tón a jdeme na to, když už jsme jednou v tom NATO!“ vyzval poté svérázně Rudolfa Medovníčka.
A právě v ten okamžik do kavárny Sanmantena vstoupil modrooký štíhlý muž v brýlích a s delšími blond vlasy, v úhledné modré kostkované košili a hnědých kostkovaných kalhotách. Ani na chvíli nezapochyboval o tom, že se nachází na správném místě, když u jednoho ze stolů u okna spatřil spanilou dívku, jež plně odpovídala té na fotografii, jež mu předali Karel s Alžbětou. I přesto se Marek majitele kavárny Sanmantena pro jistotu otázal: „Prosím, kde bych tu našel Andreu Pálavskou?“
„To je tamhleta pohledná dívenka,“ ukázal Rudolf Manten neomylně na dané místo a tak potvrdil Markovu správnou domněnku. „Máte zde s ní sjednanou schůzku?“ zajímal se dále.
„Ano, mám.“
„Tak ať se vám s ní tu u nás hezky rozmlouvá,“ popřál Markovi Rudolf Manten. „A tady si s dovolením zdarma nabídněte naši novou pochutinu. Nazýváme ji ,Dobrotivá buchtička´ a na zákaznících testujeme, zdali jim bude šmakovati. Pokud se osvědčí, zařadíme ji do naší stálé nabídky.“
„Je to moc dobré,“ ohodnotil kladně Marek ono nabízené, co chutnalo jako lahodný sirupový košíček. „Jak vidím, máte tu pěkně veselo,“ poznamenal, když k němu dolehlo preludování Rudolfa Medovníčka a Josefa Humlera. Onen druhý jmenovaný se právě uctivě klaněl osazenstvu kavárny, jež ocenilo jeho houslový výkon bouřlivým potleskem, a připravoval se danou pauzu vyplnit dalším z vlastních vtipů.
„To se takhle potkají dvě neutrální dívky a jedna té druhé povídá: ,Tak si představ, Moni, že jsem HIV pozitivní.’ A ta druhá na to: ,Neblázni, Jani, jak se ti něco takového mohlo přihodit?’ A ta první obratem reaguje: ,Viď že je to divné? Včera jsem byla u svého zubaře a ten mi nic neříkal.’“
Reakce na daný Josefův vtípek byly u osazenstva kavárny tentokráte spíše smíšené: někteří se mu od srdce zasmáli, jiní však dali najevo jisté rozpaky. Josefovi to neušlo a tak přispěchal s omluvou: „Promiňte, velectěné publikum, pokud jsem se někoho z vašich řad dotkl. Proto jsem záměrně uvedl pojem ,neutrální dívky’. Jako hojivou náplast tedy přijměte tento můj dodatečný nápravný slogan.“
A Josef se do něj bez delších průtahů s vervou sobě vlastní pustil: „To takhle Jeníček s Mařenkou bloudí lesem a již se zdá, že v něm nadobro zabloudili, když tu Jeníčka napadne spásné řešení, tedy že vyleze na strom a rozhlédne se po okolí. A tu náhle spatří v dáli světélko. I vydají se tedy oba dva za ním a zanedlouho dospějí k chaloupce. A když se otevřou dveře, ozve se hlásek, jenž oznamuje: ,Maminko, radujte se, máte dvojčátka.’“
Tento Josefův další fórek již nevzbudil rozepře a všichni přítomní v kavárně Sanmantena ho ocenili uznalým potleskem, včetně Marka.
„Děkuji za ony halasné vavříny plné chvály, nyní však opět do pohotovosti povolejme hudební cimbály!“ zahalasil zvesela Josef, načež Rudolfa Medovníčka vyzval, aby na skleničky udal tón a jal se svého nového houslového výstupu.
„Promiňte, jste Andrea Pálavská?“
„A vy Marek Drahokoupil?“
„Ano, těší mě.
„Dobrý den.“
Andrea vstala ze židle a podala si s Markem na přivítanou ruku. Ten rozhodně nepřišel s prázdnou, v oné druhé třímal květiny, jež Andreje předal jako dar na uvítanou.
„Děkuji, jsou rozkošné,“ ocenila Andrea Markovu galantnost. „V Katalné Mochně jste poprvé, nebo jste měl tu možnost sem již v minulosti zavítat?“ osmělila se jako první ke konverzaci, když se ona a Marek společně usadili ke stolu a objednali si osvědčenou místní mochnickou raritu v podobě rostolské rolády a k ní dvě kávy.
„Abych se přiznal, až doposud jsem neměl tu čest, avšak nepopírám, že by nebylo na škodu o tomto městě sepsat nějakou tu reportáž. Pracuji totiž pro jeden pražský hudební časopis,“ svěřil se Andree záhy Marek. „A čemu se věnujete vy?“
„Pracuji jako servírka v rodných Poděbradech v podniku nesoucí název Savoy. Ten se nachází na tamním Jiříkově náměstí.“
„A jste tam spokojena?“
„Celkem ano. A vy ve svém zaměstnání?“
„Nepopírám, že je to práce zajímavá a zároveň pestrá. Dostanu se díky ní k lidem, které bych jinak neměl možnost osobně poznat, a rovněž na různé hudební akce a koncerty, o nichž pak píši reportáže.“
„To ale musí býti i dosti časově náročné, když poté, co se vrátíte z koncertu, ještě zasednete k počítači a na něm o všem vytváříte obsáhlý článek,“ navázala Andrea, jež neskrývala obdiv vůči Markovu povolání.
„Máte pravdu, někdy to nebývá zrovna lehké, to když s vámi daná slavná osobnost odmítne pořídit rozhovor, nebo ho na poslední chvíli prostě odřekne,“ souhlasil s ní Marek.
„Nemyslete si, já v Savoyi také nejednou zažila krušné chvilky,“ otevřela se ohledně své profese i Andrea. „To takhle jednou k nám přišli dva pánové, kteří si poručili to nejdražší víno a jídlo, to vše v hodnotě do několika tisíců korun, a pak daný obnos odmítali zaplatit. Nakonec vyšlo najevo, že oba pánové jsou bezdomovci, co u sebe nemají ani korunu.“
„A jak to celé dopadlo?“ zajímalo Marka.
„Dosti zvláštně. Tučnou pokutu od přivolané policie nedostali pouze oni dva bezdomovci, ale i kolega, co je obsluhoval.“
„No pane jo, to jsou mi novoty,“ nestačil se Marek divit, co všechno se může v pohostinství přihodit.
„A s jakou hudební osobností jste v poslední době dělal rozhovor?“ převedla Andrea řeč zase na Markovo povolání. „Tedy pokud to není tajné?“
„Ne, není,“ ocenil, že se ho zeptala a jal se odpovědi: „S Pet Shop Boys. Přijeli k nám do Čech a odehráli fantastický koncert v O2 aréně. Líbí se vám tato skupina?“
„Ano, Pet Shop Boys mám ráda. Mým nejoblíbenějším albem od nich je to z raných devadesátých let s názvem Behaviour.“
„Máte podobný vkus jako já, mně se toto album od nich také velmi moc líbí,“ nevycházel Marek z údivu.
A Andrea k jeho úžasu uvedla: „Vybavuji si, kolik povyku bylo kolem singlu Being Boring a to pro jeho otevřenou nahotu. Stanice MTV ho dokonce kvůli tomu odmítla vysílat.“
„No ne, vy jste kouzelná. Ano, máte naprostou pravdu,“ neskrýval Marek vůči Andree otevřený obdiv.
Kateřině Jentelové, jež měla Marka a Andreu ohledně obsluhy na starosti, onen rozhovor samozřejmě neušel. Ba co více, velice ji zaujal! Zde v kavárně Sanmantena se sešli dva lidé, jež se viděli vůbec poprvé v životě a od počátku si spolu skvěle rozuměli. Poštěstí se něco podobného nakonec i sestře, až bude debatovat s Jaroslavem Nedomanským? O tom Kateřina momentálně přemítala.
„Karel mi říkal, že prý v Poděbradech vlastníte dům s velikou zahradou,“ pokračoval v započatém hovoru dále Marek. „Upřímně vám závidím, to já v Praze obývám byt o rozloze tři plus jedna a za zelení se musím vydat až do kilometr vzdáleného parku. To vy vše máte hezky na dohled a jak se říká u ruky.“
„To sice máte pravdu, ovšem i s takovou zahradou jsou pořád nějaké ty starosti,“ dovolila si oponovati Andrea.
„Klidně bych vám na ní vypomohl, kdybyste potřebovala. Alespoň bych se něčemu i přiučil,“ nabízel se dobrovolně Marek. „To víte, v Praze jsem výhradně odkázán na potraviny z přilehlých obchodů a to není pokaždé ono. Čerstvá zelenina servírovaná přímo ze zahrady je přeci jen jiný kumšt.“
Andreu tato Markova upřímná výpověď zaujala natolik, že jmenovanému bez váhání navrhla: „No pokud byste proti tomu nic nenamítal, klidně teď můžeme zajet ke mně domů a pustit se do výsadby melonů, což je taková mochnická podzimní obdoba klasických melounů. Sestra mi k tomu účelu darovala speciálně vyšlechtěná semínka a já je hodlám v nejbližší době vyzkoušet. Tak pokud se vám chce a máte dnes ještě čas…“
„Ale velice rád. Na celý tento víkend jsem si vzal volno a tudíž jsem vám plně k službám,“ přitakal okamžitě bez zbytečných průtahů Marek. Zmínka o dalším mochnickém tajemnu ho zaujala natolik, že Andreu požádal, zdali by mu nepředvedla kouzlo za přispění HÓLEJENKY.
„Dobrá tedy a co si přejete, aby magická hůlčička vykouzlila?“
„Danou volbu nechám na vás.“
Andrea tedy vyndala HÓLEJENKU a speciální tinkturu ve spreji. S jejich pomocí se před Markem počaly zhmotňovat jedno srdce a dvě lidské dlaně, jenž ho svíraly. Následně srdce začalo stoupat do výšin, kde se rozplynulo.
„Vážně neskutečně úchvatné,“ nenacházel pro dané zázračné kouzlo Marek slov. Neušlo ani Josefovi, který se obratem přemístil ke stolu, u něhož dotyčný s Andreou společně seděl.
„Není nad naše mochnické zázraky, co lidem dokáží vykouzlit úsměvy na tváři!“ spustil zvesela, když na housle dohrál skladbu. „Také já bych mohl podati svědectví o podobném nadpřirozeném úkazu.“ Načež se pustil do interpretace dalšího vlastního vtipu: „To se takhle baví dvě dámy v letech. ,Tak jsme se konečně s manželem pustili do gruntování sklepa.’ A druhá na to: ,A jak s tím jste daleko?’ A první obratem reaguje: ,Dobře. Ještě dojím zbytek klobásy a je kompletně vymeteno.’“
Josef si za svoji další vtipnou glosu od osazenstva kavárny, včetně Marka a Andrey, vysloužil nový zasloužený potlesk a plně dojat se všem uklonil.
„Kateřino, mohla byste prosím zkasírovat onen sympatický pár?“
„Co prosím?“
Rudolf Manten Kateřině nezazlíval, že ho nevnímala a ochotně jí to zopakoval. Kateřina plně nevnímala proto, neboť stále byla myšlenkami přítomna u své sestry Terezy. Marek s Andreou se právě chystali zaplatit a poté byli najisto rozhodnuti se z kavárny vydat do Poděbrad.
„Promiňte Rudolfe, jen jsem se nad něčím zamyslela,“ omlouvala se.
„V pořádku,“ měl pro ni majitel kavárny Sanmantena pochopení.
Kateřina se tedy vydala za Markem a Andreou, aby od nich vybrala požadovanou sumu za rostolskou roládu a dvě kávy. Ti jí pak poděkovali za nenapodobitelnou, ojedinělou báječnou kavárenskou atmosféru, s přáním prožití pěkného dne. Kateřina dané přání opětovala, načež se v myšlenkách znovu přenesla ke své sestře Tereze. Je vůbec možné, aby se mezí ní a Jaroslavem Nedomanským utvořilo podobné přátelské pouto, jako tomu právě bylo u Marka a Andrey? Nebo aby vše dokonce přerostlo v onu lásku? Marek a Andrea dle Kateřiny měli šanci něco podobného uskutečnit, neboť je nesužovala žádná kriminální minulost, jako tomu bylo u Jaroslava. Jenže ani to Terezu neodradilo od schůzky a to přímo v jedné z pražských věznic, do níž byl Jaroslav převezen. Navíc ho v nejbližších dnech měl čekat soud! Kateřina si proto nedokázala představit, že by ona sama svůj budoucí život prožila po boku kriminálníka, leč Tereza doufala v Jaroslavovu nápravu a hodlala mu dát šanci, alespoň tedy co se přátelství týkalo.
Jako by Kateřina svoji sestru svými myšlenkami přivolala. Ta se ve dveřích kavárny právě míjela s Markem a Andreou a neomylně zamířila za ní.
„Tak sis to přeci jen nerozmyslela? Vážně se chceš za ním vydat?“
„Ano, už jsem se rozhodla a nic na tom nehodlám měnit.“
„Vždyť ho ani pořádně neznáš. A navíc ta jeho trestná minulost.“
Tereza nyní svoji sestru krotila, ať se mírní ve vyjadřování. Zdálo se však, že osazenstvo kavárny danému rozhovoru nevěnovalo nějak zvlášť velkou pozornost, neboť ho plně zaměstnávaly hráčské umy Rudolfa Medovníčka a Josefa Humlera.
„Neboj Katko, vím co dělám. Navíc, jak by mi mohl ublížit, když tam bude pod dozorem?“
„Třeba tím, že ti svými řečičkami začne mazat med kolem pusy, aby si získal tvoji pozornost. A až ho z vězení pustí, zneužije tvé důvěry, jako to udělal v případě těch ostatních žen.“
Kateřina to nyní vylíčila dosti výmluvně, leč sestru příliš neobměkčila, když ta na to pohotově zareagovala slovy: „Copak ho mám v plánu hned svádět? Jen si s ním chci v klidu promluvit, to je vše.“
Opět se zde tak navenek projevila ona vcelku zavedená samozřejmost, jak obyvatelé Katalné Mochny mají tendenci o druhých smýšlet pozitivně a to i v případě, že ti se ne vždy zachovají slušně. Kateřinu by proto v těchto okamžicích, kdy se zvažovalo pro a proti, zajímalo, jak by se k celé té záležitosti postavil jeden z nejpovolanějších mochnických rozumbradů, tedy Radovan Litevský. A jako by ho Kateřina svými vnitřními myšlenkovými pochody přivolala, jmenovaný totiž právě vcházel do kavárny. Po boku mu kráčela Běta, služebná Vladany Vladské.
Nebylo ani zapotřebí, aby Kateřina Radovana naléhavým pohledem vábila k sobě a sestře, on sám, jakmile obě zmerčil, se k nim vydal, načež Bětku požádal, aby zatím pro oba zabrala místa u stolu.
„Dobrého půl odpoledne přeji, doufám že nijak svým příchodem nenarušuji sesterskou rozpravu,“ ohlásil se Radovan dle své zavedené noblesy.
„Právě naopak, pane profesore, jdete doslova za pět minut dvanáct,“ uvítala jeho přítomnost Kateřina. „Rozmluvte prosím tady Terce onu cestu do Prahy. Vždyť jste rovněž sám na vlastní oči zažil, jaký je ten Jaroslav prolhaný proradný lump.“
„Ano, připouštím, že jeho chování vůči mně a vaší sestře nebylo zrovinka adekvátní, nicméně ho nepovažuji za tak nebezpečného člověka, aby si s ním tady Terezka nemohla alespoň pohovořiti. Mnohé tím pak naopak může jen získat,“ zastával názor Radovan.
Kateřina si o tom myslela své a chvilenku trucovala, nicméně se nakonec profesoru biologie rozhodla neodporovat. „Nuže dobrá, ať tedy Tereza toho Jaroslava v té pražské věznici navštíví a popovídá si s ním. Když i vy si to přejete.“
„Tak se mi, Katko, líbíte“ ocenil její pozměněný přístup Radovan. „Uvidíte, že se tady Terezce nic zlého nestane a naopak se z Prahy vrátí plná dojmů.“ Načež druhé jmenované popřál hodně štěstí a vydal se za Bětou.
A tak se i Tereza Jentelová vydala z rodné Katalné Mochny vstříc Praze, tak jako před ní Karel Hnízdil a Radovan Litevský s Olafem. Obdobně jako Karel i ona byla obdarována, od své sestry Kateřiny obdržela mochnický přívěšek pro štěstí. A jako by opět mochnická magická symbolika navenek měla své opodstatnění, to když se autobus, jímž Tereza do Prahy cestovala, vyhnul doslova na poslední chvíli nemilé dopravní kolizi, zatímco auta za ním již takové štěstí neměla. Jako by stačil pouhý dotyk a mochnický přívěšek na přání vykonal své. Opravdu se jednalo o skutečný zázrak či jen o pouhou shodu šťastné náhody? Toto bylo věčným dilematem pro návštěvníky onoho vyhlášeného města, ležícího ve středních Čechách mezi Libicí a Poděbrady.
Hradská věznice rozhodně nebyla místem, na němž by obyčejný smrtelník rád trávil svůj volný čas. Vězni se tu na vás šklebili skrze mříže, nebo se naopak skrze ně dívali smutně. O moc veselejší to nebylo ani uvnitř budovy. Tam zase na člověka negativně působily prázdné holé stěny a stísněnost prostorů. Terezu to tedy přimělo k pozitivnímu myšlení a na stěnách Hradské věznice se pod jejím fantazírováním začaly jakoby zhmotňovat rozmanité mochnické výjevy, jež v reálném provedení tomu, kdo je spatřil, dodávaly potřebné sebevědomí a úsměvy na tváři. A netrvalo to dlouho a Tereza tváří tvář stanula muži, jenž ji onehdy značně potrápil, zároveň ale nečekaně projevil i své vlastní city, aniž by to měl předem v plánu.
„To jste vy?“
„Pravděpodobně jste očekával někoho z rodiny, nemýlím-li se?“
„Ano, matku.“
„Zajisté to nebude dlouho trvat a společně se opět shledáte.“
„Kéž by to bylo tak snadné, vypadá to totiž, že si tady nějaký ten čas pobudu.“
Nějak takto započal rozhovor mezi Jaroslavem a Terezou. Ta rozhodně nepřijela s prázdnou, měla pro odsouzeného připravené dvě posvátné věci: posvěcenou mochnickou sošku svatého Andreje a jako druhý dar přívěšek s Pražským Jezulátkem.
„Nedotýkat!“
„Promiňte,“ omlouvala se dozorci Tereza, „jen jsem tady pánovi chtěla něco předat.“
„To bohužel není možné,“ oznámil jí.
„Nevadí, nechte to být, stejně by mi to asi nepomohlo zmírnit trest, který mi uloží,“ smiřoval se Jaroslav s tím, že dané dary prostě nezíská.
Tereza je tedy uložila nazpět do brašny a namísto toho Jaroslavovi položila otázku: „Možná to nyní z mých úst vyzní trochu hloupě, ale ráda bych se vás zeptala, jak se vám vede?“
„Co vám na to mám říci?“
„Chápu. Musí to pro vás tady být dosti těžké. Věřte ale, že jsme vám, jak já, tak Radovan, nechtěli nijak ublížit.“
„Kdybyste nepovídala, ten váš profesor se přímo těšil na to, až mně na ruce nasadí pouta, odsoudí a zavřou,“ oponoval Jaroslav. Avšak záhy ve své výpovědi přeci jen o něco zvolnil, to když zaznamenal Terezin výmluvný pohled. „Máte pravdu, vlastně si za to můžu sám. Kdybych vedl počestný život, nikdy bych se nedostal na toto místo. Když se to tak vezme, bylo jen otázkou času, kdy k tomu dojde.“
„Takže to mám nyní brát tak, že litujete všech svých podvodných machinací, jichž jste se dopustil?“
„Ano, mrzí mě, jak jsem se choval, rád bych to do budoucna nějak odčinil, kdyby to šlo,“ doznával se Tereze Jaroslav.
„Já a Radovan vám milerádi poskytneme druhou šanci, musíte nám oběma ale slíbit, že za svým ne zrovna počestným životem jednou provždy uděláte definitivní tečku.“
Jaroslav přikývl, nicméně si neodpustil jistou narážku: „Proč by mi ten váš Radovan chtěl najednou pomáhat, když to byl právě on, kdo mě udal tomu policistovi?“
„Radovan má zkrátka tendenci na lidech, jenž se něčím proviní, nacházet i dobrou stránku a rád jim proto poskytne, pokud je to možné, právě onu druhou životní šanci, pokud se tedy zaváží, že se vzepřou osudu, zanechají svých nekalých praktik a stanou se druhým naopak něčím prospěšní.“
„Ach tak,“ odvětil takto v krátkosti Jaroslav. Spíše to nyní vyznělo jako povzdech. „Život tady rozhodně není žádný med. Nedávno se tu jeden vězeň pokusil o sebevraždu, údajně neunesl spoluúčast na vraždě matky své někdejší přítelkyně. Ta momentálně žije právě u vás v Katalné Mochně.“
„A jak se dotyčný vězeň jmenuje?“ zeptala se Tereza.
„Petr Krtek,“ odpověděl Jaroslav.
„Ano, to jméno mi něco říká.“
„Nevím, zdali budu mít tak silnou vůli, abych pobyt za mřížemi ve zdraví zvládl,“ zapochyboval Jaroslav a výrazně mu tím pokleslo sebevědomí.
„Vy jste se ale přímo vraždy nedopustil, daný vyměřený trest tak zajisté pro vás nebude tak vysoký,“ namítla Tereza.
„Jenže i tak si tu nějaký ten čas pobudu. Tak rád bych byl zase se svojí matkou.“
„Jsem si jistá, že vše zdárně překonáte a opět se s ní ve zdraví shledáte,“ projevila soucit Tereza. „Málem bych zapomněla, když na ni znovu přišla řeč, tak vás mám od ní pozdravovat.“
„Jak se jí daří?“ vyslovil ve značných obavách Jaroslav.
„V současné době se stále nachází v pražské Tomajerově nemocnici, mám vám od ní ale vyřídit, že jakmile to bude možné, i ona vás zde ráda navštíví.“
„Takže je na tom již lépe? Je mimo ohrožení života?“ chtěl mít Jaroslav jistotu.
„Ano, je mimo ohrožení života a její zdravotní stav se zlepšuje,“ ujišťovala ho Tereza.
„Tak to mi spadl kámen ze srdce,“ ulevilo se přeci jen o něco více Jaroslavovi.
Hovor mezi ním a Terezou na moment ustal, oba hledali nová vhodná slova pro další vzájemnou konverzaci. Nakonec se úvodní řeči ujala druhá jmenovaná: „Ráda bych vás přesvědčila o tom, že naše Katalná Mochna umí druhým nabídnout i něco pozitivního.“ Načež se, obdobně jako Justýna před Apolenou, rozpovídala o uskupení Devíti sluncí a jeho členech. Dle prvotní reakce Jaroslava z devítičlenné mochnické skupiny nejvíce zaujal právě Vítek.
„Zajímavé, že jmenujete právě jeho.“
„Proč je to zajímavé?“ chtěl vědět Jaroslav.
„Právě onen Vítek se rovněž dopustil čehosi nekalého a byl přemluven k tomu, aby to odčinil,“ objasnila Tereza.
A právě v ten okamžik z úst dozorce zaznělo: „Konec návštěv.“
„Zase se za vámi přijedu podívat.“ přislíbila Tereza. „Zatím na shledanou.“
„Na shledanou.“
Jaroslav byl odveden zpět na celu. Cestou hodně přemýšlel o tom, o čem si s Terezou povídali, a byl plně odhodlán napravit se. Zkrátka nehodlal již být tím špatným, za něhož platil do těchto okamžiků. A pokud mu to osud umožní, ochotně onu druhou šanci přijme a plně využije.
Rovněž Tereza z Hradské věznice odcházela plna dojmů. To, co potřebovala Jaroslavovi sdělit, sdělila.