Tom Patrick

16. Kdo jinému ubližuje, sám se nakonec stává obětí, aneb zpečetění osudu jednoho vyděděnce, jenž se považoval za nepolapitelného

Klára Zemánková byla mezi spolužáky a kantory nesmírně oblíbená a to pro svoji přátelskou povahu. Považovala se za premiantku a tudíž se klidně mohla povyšovat nad slabšími studenty, nečinila však tak. Ba právě naopak, každému, kdo ji požádal o radu či o pomoc, se snažila maximálně vyhovět.

Zdálo se, že Kláře v životě nic neschází. Vedle úspěchů na poli studií literatury a respektu ze strany profesorů a spolužáků po jejím boku věrně stál i přítel Štěpán, jenž své životní partnerce byl bezmezně oddán a ona zase jemu. Potkali se spolu, kde jinde nežli na škole, a byla to láska na první pohled. Oba obdivovali spisovatele Franze Kafku, jeho dílo a život a zejména díky tomuto významnému literátovi se sblížili, když o něm měli společně vypracovat obsáhlý článek do studentských novin. Jeho následná prezentace se stala velkou školní událostí.

Klára však nevynikala pouze coby bravurní studentka a buditelka literatury, ani hudba jí nebyla cizí. Dané již několikráte prokázala, když se chopila violoncella a před publikem, nejen oním školním, odehrála nejedno povedené vystoupení, jenž bylo pokaždé zakončeno bouřlivým potleskem ve stoje. Proto se nelze diviti tomu, že Klára vážně uvažovala o dalším studiu, tentokráte na pražské konzervatoři. Opakoval se obdobný scénář. Klára úspěšně složila zkoušky a bez sebemenších problémů byla přijata. Pokud snad někdo zapochyboval o tom, že nové studijní vytížení nějak poznamená vztah s její láskou, byl na omylu. Štěpán i nadále věrně stál po Klářině boku a snažil se s ní trávit veškerou volnou chvilku.

Nejinak tomu bylo i první květnovou neděli. Zima již definitivně vzdala svoji nadvládu a plně uvolnila místo slunečnému jaru. Lidé natrvalo odložili zimníky, vyměnili je za mnohem pohodlnější letní oblečení a vyráželi do přírody na delší procházky. Ruku v ruce tak činili i Klára se Štěpánem, přičemž společnost jim dělala Vlnka, což byl zlatavý retrívr.

„Ach, konečně překrásný slunečný den, jak já se na něj jen těšila,“ nasávala Klára, jinak pohledná to dlouhovlasá modrooká brunetka, plnými doušky příjemný vánek.

„Mluvíš mi z duše lásko,“ přitakal souhlasně Štěpán, jinak vytáhlý to modrooký blondýn, a vyzval svoji milou k májovému polibku. Ta ani na okamžik nezaváhala a opětovala jej.

„Neposadíme se na chvíli? Přeci jen již delší dobu chodíme a mé nožky to výrazně pociťují,“ poprosila Klára, když zahlédla jednu volnou lavičku. Štěpán své lásce ochotně vyhověl a oba se na ni usadili.

Slova opět utichla a prostor pro vzájemnou opětovanou lásku dostaly dlouhé polibky a objímání. Vlnka využila toho, že byla puštěna z vodítka a začala volně pobíhat po okolí. Jako by i ona měla dar pozitivně působit na okolí, to když k sobě svým skotačením přivábila svoji vrstevnici a její majitelku. Ta se pak nestačila divit, koho že to spatřila sedět na lavičce.

„No ne, je to vůbec možné? Že vy jste Klára Zemánková?“

Žena poté doslova oněměla, když Klára souhlasně přitakala.

„Viděla jsem vás minulou sobotu hrát u nás v Letohradu, opravdu moc překrásné vystoupení. A jaké jste měla nádherné šaty.“
„Děkuji za poklonu, ty mi ušila maminka.“

Žena byla z Kláry doslova unešená, připadala si, jako by se právě potkala s celebritou světového formátu. „Myslíte že byste mi mohla věnovat autogram?“ poprosila.

Klára ženě, jež se jí představila jako Dana, vyhověla a podepsala se pod jednu ze svých fotografií.

„Děkuji,“ byla žena dojetím celá pryč. „A mohla bych vás ještě o něco požádat? Ráda bych si na památku pořídila společné foto s vaším přítelem? Šlo by to?“

Klára ochotně vyhověla i onomu druhému přání, přeci jen to nebylo poprvé, kdy si ji někdo chtěl na památku zvěčnit. A pak, je přeci skvělé mít oddané fanoušky, co ocení váš um.

„Och, jak inspirující,“ ocenila žena zamilovanou pózu onoho sympatického páru. „Ani nevíte, jak vám tu opětovanou vzájemnou lásku závidím.“

„Cožpak vám se po vztahové stránce nedaří?“ nebyl Kláře cizí osud druhých.

„Bohužel je to tak.“ A žena se blíže rozpovídala o svém trápení s muži. Klára pro její truchlení nacházela pochopení a tak si od ní vyžádala již podepsanou fotografii a k původnímu vzkazu připsala: Pro Danu s přáním, ať v nejbližší době najde svého vysněného životního prince.

„Jste opravdové zlatíčko, i já vám přeji, ať se vám v životě i nadále daří a budu se těšit na vaše další famózní hudební vystoupení,“ byla žena z daného věnování doslova v sedmém nebi.

Obdobná situace se za onen květnový den opakovala ještě několikrát. Klára se Štěpánem se následně přemístili do jedné z nedalekých kaváren s příznačným názvem Radost.

„Co myslíš, je to ona?“

„Určitě, omyl je vyloučen.“

„A kdo to tam s ní sedí?“

„Pravděpodobně její přítel.“

Takto se spolu bavily dvě gymnazistky. Kláře a Štěpánovi samozřejmě onen rozhovor neušel a byli oba připraveni na nový zájem stran obdivovatelů, to když se obě dívky osmělily vstát od stolu a vydaly se za oním sympatickým párem.

„Promiňte, jste Klára Zemánková, ta známá violoncellistka?“

„Ano. Chcete si na chvíli přisednouti?“
„Opravdu bychom mohly?“ neskrývaly dívky nadšení z toho, že jim je umožněno si s Klárou osobně popovídat. Oné nabídky se proto okamžitě snažily maximálně využít jako před nimi ona Dana.

„Já se jmenuji Alice.“

„A já Sandra.“

„Těší mě.“

„Minulý pátek jsme se byly podívat na váš violoncellový recitál věnovaný Franzi Kafkovi,“ uvedla jako první Alice.

„Opravdu se vám vydařil,“ vyjádřila se pochvalně Sandra.

„A mohu se vás zeptat zase já? Líbí se vám díla Franze Kafky?“ otázala se pro změnu Klára.

„Přiznám se, že mi až do vašeho recitálu unikala,“ doznávala se Alice.

„Nicméně po vašem vystoupení jsme si v knihkupectví koupily jeho Proměnu a ten příběh nás doslova uchvátil,“ připojila Sandra.

„Ovšem není nad vaše violoncellová sóla, teprve díky nim nás dvě toto dílo chytlo za srdce,“ navázala Alice.

„Tak jestli byste byla tak laskavá a věnovala nám dvě podepsané fotografie,“ nevydržela to již Sandra a požádala takto Kláru.

„Ale ovšem, s velikou radostí,“ nezklamala Klára své další fanoušky ani tentokráte a opětovně věnovala autogram.

Alice se Sandrou ona Klářina náklonnost okouzlila stejně jako předtím Danu. Klára nezapřela svoji přátelskou povahu a začala si s dívkami povídat o všem možném, o jejich studijních úspěších či naopak prohrách a také o tom, jak se jim v životě všeobecně daří. Do hovoru se ochotně zapojil i Klářin přítel Štěpán a Alice se Sandrou se i o něm dozvěděly mnoho zajímavého. Společně pak, obdobně jako Dana, obdivovaly, jakou vzájemnou láskou oba oplývají a jak druhým navenek dokážou rozdávat mnoho pozitivního k následnému užití.

„Ještě jednou moc děkujeme, bylo to velice milé setkání. Ať vám oběma daná láska vydrží navěky a ať jste v životě šťastní,“ popřály Kláře a Štěpánovi na závěr rozhovoru Alice se Sandrou.

„Děkujeme, i já se svým přítelem vám přejeme, ať naleznete toho pravého pana božského a prožijete s ním mnoho pěkného,“ nezůstal dívkám nic dlužen ani onen sympatický pár.

„Jsi vážně nesmírně populární, jak to jen děláš?“ nevycházel Štěpán z údivů, kolik se k jeho milované hlásí obdivovatelů.

„Sama nevím, možná je to tím, že do toho, čemu se věnuji, dávám celé své srdce a lidé to pak poznají a zároveň ocení,“ zamyslela se Klára.

„Jsem rád, že si jeho jistou část necháváš volnou i pro moji maličkost,“ uvedl Štěpán, načež na důkaz lásky Kláru opět políbil.

„Čteš mi myšlenky,“ opětovala jeho polibek.

Z kavárny Radost měl zamilovaný pár v plánu se vydat ke Klářiným rodičům. A zase to byl hezky strávený čas. Klářina maminka Jana upekla bábovku a k ní podávala čaj a její tatínek Josef poprvé představil záznam z jednoho z hudebních koncertů, jenž natočil na kameru; Klára daný koncert uváděla a také si na něm několikrát zahrála – jak jinak než na své osvědčené violoncello.

„Nádherné, takto překrásně hrát jsem již dlouho nikoho neslyšela,“ nešetřila chválou Klářina maminka.

„Jsem na tebe velice pyšný,“ přidal se k Janě Klářin otec Josef a připil jí na zdraví.

„A já samozřejmě také,“ nezůstával pozadu ani Štěpán a svoji milovanou políbil na rty.

„Děkuji vám všem, hrozně moc si vážím vaší přízně, hodně mi tím dáváte,“ přijímala Klára s vděkem všechny ty gratulace. „Také já mám pro vás za odměnu něco přichystáno. Vydržíte tu minutku beze mě?“

Klára rodičům i příteli poděkovala, že jí dovolili uvolnit se, a zamířila do svého pokoje. Nachystala si brašnu a do ní uložila několik knížek Kafkovy Proměny. Poté zandala violoncello do futrálu a s ním a brašnou se vydala ven z domu.

Panoval překrásný květnový večer a Klára plnými doušky nasávala jeho jedinečnou atmosféru. Tak moc ji hřálo u srdce, že má svého milovaného Štěpána a tak báječné rodiče. Nic na světě není hezčího než když vám druzí rozumí a mají pochopení pro vaše zájmy a vy jim na oplátku děláte radost tím, že jste úspěšná v tom, co máte ráda a co vás nejvíce činí šťastnou.

Klára právě vcházela do tunelu, jehož stěny lemovaly rozmanité graffitové malby. Na rozdíl od oněch poetických mochnických tyto neoplývaly zrovna radostnými výjevy. Kláře však na náladě neubraly, vždyť tudy chodívala dennodenně a nic zlého se jí v těchto místech nikdy nepřihodilo. Tak proč by se dneškem na tom mělo něco měnit?

Kláru proto nijak neznepokojovaly ani čísi spěšné kroky. Tak ještě ujít těch pár metrů a konec tunelu bude již na dohled…

Od toho okamžiku jako by Klářinu mysl pohltila temnota. A když z ní procitla, začala tápat v nejistotě. Dané prostředí nepoznávala. Proto chtěla o něco popojít a blíže si dané místo prohlédnout…

Jenže to nešlo! Sebemenší pohyb byl Kláře z neznámého důvodu znemožněn a ona se záhy dovtípila proč. Její ruce i nohy byly spoutány pouty a ty pak zavěšeny k jakési železné konstrukci. Klára tak nedobrovolně plnila funkci brankáře a to nikoliv v onom tunelu, nýbrž v jakési pro ni neznámé hale.

Klára neměla ponětí, jak se na tomto místě ocitla a proč. Možnou odpověď jí na to mohla poskytnout dosti hrůzně vyhlížející persona, jež před ní právě předstoupila.

„Tak holubička se nám konečně probrala z transu, jaképak to milé překvapení.“

Klára se toho hlasu okamžitě polekala, nezněl ani trochu lidsky.

„Srdečně tě vítám v mém honosném sídle, jímž je tato rozlehlá hala plná nečekaných překvapení,“ pokračovala v započatém hovoru tajemná postava s maskou klauna, jež v pravé ruce třímala hokejku, v oné druhé levé si pohazovala pukem a namísto bot preferovala kolečkové brusle. „Schválně si zkus tipnout, kde se to oba momentálně nacházíme,“ vyzývala nadále Kláru oním neměnným démonickým hlasem.

„Já… já nevím. Pro… prosím, pusťte mě,“ poprosila.

„Špatná odpověď, holubičko,“ vyjádřila se posměšně tajemná postava s maskou klauna. „Tak si sakra tipni, ty jedna zasraná děvko!“ přidala na ráznosti, načež Kláře plivla do tváře. „TAK DĚLEJ, TY JEDNA SMRDUTÁ KURVO!“

„Já… já nevím. Nej… nejspíš… nejspíše v nějak… v nějaké hal… hale,“ vypravila ze sebe namáhavě Klára.

„To jsem již prve uvedl já! Jsi snad hluchá?!“

Tentokrát se ona tajemná postava s maskou klauna nespokojila pouze s plivnutím, nýbrž Kláře uštědřila ránu pěstí do obličeje. Ta bolestivě zasténala a z nosu jí okamžitě začala téct krev.

„A teď tě čeká jedno menší ponaučení, holubičko,“ oslovila znovu tajemná postava s maskou klauna Kláru, když několikráte obkroužila branku, k níž byla připoutána.

„Ne, prosím, nechte mě jít!“ škemrala v již regulérních plačkách Klára a to poté, co její kolena a paže pocítily nepříjemné údery hokejky.

„Ale ano, monumentální představení právě začíná!“ upozornila ji varovně ona tajemná postava s maskou klauna.

A pak to přišlo! Odkudsi se začal ozývat nenápadný pláč, jakoby dětský. Ponejprv z jednoho místa, posléze již ze všech možných koutů rozlehlé haly. A pak vše zase po minutě utichlo. Zhruba po té další se daná zvuková ukázka opakovala, jen s tím rozdílem, že utichla zhruba po patnácti vteřinách.

Ovšem sotva se tak stalo, celou halu ochromily mohutné výkřiky, mnohonásobně intenzivnější než ty jim předcházející. Klára měla co dělat, aby z nich nezešílela. Tak ráda by si nyní zacpala uši, aby si alespoň částečně ulevila, nebylo jí to však umožněno. Ba právě naopak, sama tajemná postava s maskou klauna ony hřmotné výkřiky začala napodobovat!

Ono děsivé mučivé představení trvalo dobrých pět minut a ukončil ho sám ten, kdo ho započal, tedy onen neznámý hostitel nedobrovolně věznící svého hosta v podobě Kláry Zemánkové. Ta onen nápor vzájemně se prolínajících hlučných hlasů nevydržela a upadla do bezvědomí.

„Dělej vstávej. Slyšíš?! TAK SE SAKRA PROBER!“

Kláře nějakou chvilku trvalo než procitla z mdlob a plně nabyla vědomí. Snad to byl jen pouhopouhý sen a já se z něj právě probudila, namlouvala si. Leč jaké ji čekalo nemilé překvapení, když ten, kdo se na ni právě díval, nebyl její Štěpán, nýbrž zase ta nevyzpytatelná klaunská neznámá persona.

„No to je dost, to ti to trvalo!“ obořila se opět nerudně na Kláru, přičemž se zdálo, že ji opět nebude šetřit.

„Ne, prosím, ne! To je velice křehký nástroj!“ zhrozila se Klára, když spatřila, jak ona tajemná postava s maskou klauna z futrálu vyndává její violoncello a se zájmem si ho prohlíží.

„Asi ti na něm hodně záleží, když se o něj tolik obáváš, co?“ poznamenala s notnou dávkou výsměchu.

„Ano, záleží,“ zopakovala s jistou nadějí v hlase Klára, že snad její mučitel jejímu přání vyhoví. Jenže…

„No když je to tak, nezbývá než prověřit jeho hudební odolnost, co říkáš?“

„NE!“

Tajemná postava s maskou klauna bohužel na prosebný Klářin výkřik nebrala ohled. Naopak se snažila dělat vše proto, aby ji opět co nejvíce potrápila, to když si před ní přisedla na stoličku a smyčcem po strunách violoncella začala přejíždět, jako by to byl jen bezcenný kus dětské imitace. To záhy vedlo k tomu, že Klářin mučitel svým „šmidláním“ porušil nejen smyčec samotný, ale navíc zpřetrhal i nejednu violoncellovou strunu.

„Ne, prosím, přestaňte s tím!“ nemohla se Klára již dívat na to, jak tajemná postava s maskou klauna ničí její milovaný nástroj.

„Máš pravdu, holubičko, skoncujeme s tím.“

Klára se užuž zmohla na děkovnou odpověď, jenže její trýznitel si ji opět vyložil čistě po svém. Ono „skoncování“ pojal v ryze svém duchu a to se projevilo tak, že s Klářiným violoncellem mrštil o zem a za přispění hokejky a kolečkových bruslí ho rozštěpil na několik částí.

„Tak copak tu máme dále?“ začala se tajemná postava s maskou klauna záhy prohrabovat v Klářině brašně, kde narazila na několik výtisků knih od jejího milovaného autora. „Franz Kafka – Proměna.“ Načež letmo začala listovat jedním ze svazků, neberouc ohled na pláč oné spoutané v brance.

„Prosím, pusťte mě,“ žadonila doslova Klára.

„Máš pravdu, pustíme se do věrohodné adaptace Proměny, co ty na to?“

Klářin trýznitel přestal vytrhávat jednotlivé stránky z Kafkových knih, rázně se znovu chopil hokejky a začal odklízet torza violoncella „pro další zábavu“, jak následně uvedl. Klára se zhrozila, když ji došlo, k čemu se právě chystá.

„Uvidíme, jak moc se přiblížíme ,Kafkově adaptaci´ po stránce ,Proměn,´“ uvedl a ihned nato na branku vyslal jeden z prvních puků. Ten Kláru zasáhl do pravého kolene a dotyčná bolestivě zasténala. „Hm, to nebyl dost uspokojivý výkon.“ Načež se odhodlával k novým výstřelům na branku.

„Aú, prosím už dost!“ zaúpěla obdobně Klára, když ji puk tentokráte zasáhl pro změnu do pravé paže.

„Co prosím?“ zeptala se tajemná postava v masce klauna, jako by snad špatně slyšela. „Že ještě nemáš dost? No jen se neboj, hned to napravím.“

„NE!“

Co ten výkřik však Kláře byl platný, když její trýznitel s ní neměl slitování. A tak opět pocítila palčivou bolest, tentokráte v oblasti hlavy, po níž upadla do mdlob…

A když přišla opět k sobě, zjistila, že se již nenachází coby připoutaná k ocelové konstrukci branky nýbrž na nosítkách a nad její hlavou že se nesklání pro ni neznámý v masce klauna ale jacísi lidé mající na sobě pláště zdravotníků a také…

„Ště… Štěpáne!“

Klára tomu ani uvěřit nemohla, právě spatřila svého přítele, jemuž jako ve snách hleděla do tváře.

„Neboj, už je dobře,“ utěšoval ji Štěpán, zatímco zdravotníci jeho životní lásku na nosítkách převáželi do sanitky.

„Co… co se sta… stalo? Kde…. kde je ten… mas… maskovaný..?“ snažila se Klára namáhavě vymámit z přítele.

„Už se ho nemusíš bát, je již pod dozorem policistů.“

Klářin přítel Štěpán rozhodně své lásce nelhal. Její někdejší trýznitel se nyní skutečně nacházel pod drobnohledem policejních orgánů. A nejen jich!

Co se vlastně stalo poté, co Klára upadla do kómatu? Její mučitel si s ní chtěl nadále nelibě pohrávat, avšak po udání jedné z posledních ran, po níž ztratila vědomí, od svého záměru upustil. Ne snad proto, že by se nad svojí současnou obětí hodlal slitovati, nýbrž proto, že se mu naskytla příležitost několik nových pro své nekalé praktiky získat. To však znamenalo absolvovat cestu do jiného objektu.

Tajemné postavě v masce klauna něco takového nečinilo problémy, doslova prahla po nových potenciálních obětech, jimž mohla ubližovat dle vlastní libosti. A tak nezbývalo než se vydat na cestu. To znamenalo i odmaskovat se. Až když maska klauna přestala zkrášlovat obličej někdejšího mučitele Kláry Zemánkové, vyšlo konečně najevo, o koho že se to jedná.

Libor Souček kdysi býval vcelku pohledný mladík. Nyní však s vyholenou hlavou a různými tetováními po těle spíše připomínal recidivistu, který tak dával okatě najevo, jak opovrhuje jedním z měst ležícího ve středních Čechách, k němuž před časem vzhlížel. Právě ze strany daného města zhruba před třemi lety došlo k jeho vyhoštění a to pro údajné stupňující se agresivní chování. A Libor pak Katalné Mochně přísahal odplatu. Na samém počátku byly na pořadu dne pouze slovní výhrůžky, poté co se Libor natrvalo přestěhoval do Prahy, si svůj vztek ale začal vybíjet na ženách. Jeho doposud největším ternem se stala dívčí oběť v podobě Anny Pálavské, členky proslulého mochnického Řádu okolo Sylvie, po níž následovala právě Klára Zemánková. Ta sice nebyla přímo rodačkou Katalné Mochny, jako by s ní ale měla společnou onu dobrotivou povahu a um v podobě hry na violoncello, s nímž by nemělo problém sžít se uskupení Devíti sluncí.

O co větší Libor v sobě pociťoval agresi, o to intenzivněji se ji pokoušel navenek vybít. A bezbranné dívky či ženy mu k tomu poskytovaly ojedinělou příležitost. Když je Libor mučil, pociťoval při tom tak ohromnou slast, jako by se oddával milostným hrátkám. Tak moc ho uspokojovalo, když něžnému pohlaví mohl způsobit bolest a to jak onu psychickou tak i fyzickou. Jaké to asi bude, až otestuje odolnost hned několika žen najednou? V jakých ponižujících pózách si je bude možno co nejlépe vychutnat? A co na to asi řekne Katalná Mochna, až v poště obdrží jeden z dalších zohyzděných ženských obličejíků? Právě těmito představami se Libor nechal unášet, když na motorce spěl na místo, kde pro něj mělo býti přichystáno něco, co nešlo odmítnout.

Konečně! Libor dospěl do objektu, jenž obdobně jako ten jeho kmenový na první pohled zel prázdnotou. Opravdu však jen na onen první pohled, neboť se záhy odkudsi ozvalo prosebné dívčí volání! Libor se tak ujistil, že se nachází na správném místě. Neváhal tedy ani chvíli a vydal se ve směru onoho naléhavého sténání. To vycházelo z nedaleké haly.

Libor neskrýval nadšení, ony prosebné naléhavé dívčí hlasy v něm vybuzovaly nezměrnou touhu zase onomu něžnému pohlaví ublížit a totálně ho tak ponížit. Nezbývalo tedy než si nasadit klaunskou masku a začít jednat. Liborova touha pro zvrácenou zvrhlost se ještě navýšila v momentě, kdy na dveřích nalezl vzkaz, jenž mu přál dobré vyžití se na daných bezbranných ženách, jež jsou mu v uvozovkách zcela oddané po stránce mučení.

Libor proto neváhal, vstoupil do haly a vedle masky klauna si namísto bot na nohy nazul kolečkové brusle a do pohotovosti povolal svoji osvědčenou hokejku. Pak již nezbývalo než se rozjet k oněm prosebně vzlykajícím ženám a názorně jim předvést, jak chutná pravá bolest. Libor věděl, jak docílit, aby jeho budoucí oběti ještě navýšily svůj nářek, to když hokejkou začal náruživě bouchat o zem. A vskutku, ono naříkání žen se ještě více zintenzivnilo! Když k nim Libor dospěl, začal je obdobně strašit tím, že je na kolečkových bruslích objížděl.

Žen bylo celkem pět. Měly svázané ruce i nohy a tudíž, obdobně jako v případě Anny Pálavské a Kláry Zemánkové, jim byl znemožněn útěk. Jen jejich obličeje prozatím halila rouška tajemství, neboť se zmítaly na zemi na břiše a tudíž jim do nich nebylo vidět.

Liborovi to ale nevadilo, naopak se nechal oním pro něj prozatím nepoznaným vzrušovat a dál se bavil údery hokejkou. Pak mu to přeci jen nedalo a jednu z žen hokejkou plácl přes zadek. Ta poté vydala ještě žalostnější výkřik. Libora to uspokojilo a zároveň ho rovněž potěšilo, že i v této hale je přítomna branka a tak ji hned otestoval. Ta v odolnosti vyslaných střel obstála.

Libor se poté již dlouze nerozmýšlel a konečně se odhodlal jednu z žen k brankové konstrukci přivázat a tak rozehrát hokejový krvavý mač. I sklonil se tedy k jedné z nich, přetočil na bok, plně odhodlán pohlédnout jí do tváře a svojí maskou klauna a elektronicky upraveným hlasem nahnat ještě větší strach…

Avšak naskytl se mu pohled na cosi, co šlo jen stěží identifikovat. Namísto obličeje se v daných místech nacházel otvor, v němž byl zabudovaný jakýsi mechanismus, jenž s největší pravděpodobností měl na svědomí pohyby a také hlasové vzlyky oněch žen, co ve skutečnosti však byly jen pouhými robotickými náhražkami.

„Co má tohle všechno znamenat?!“ vykřikl výbojně Libor po ohledání těl ostatních žen, jež obdobně byly pouhými nastrčenými figurínami. Odpovědi se mu dostalo vzápětí a sice v podobě zabouchnutí halových dveří, jimiž do objektu vstoupil.

Libor se sice poměrně rychle dovtípil, že komusi naletěl, jenže než se stačil na kolečkových bruslích rozjet ke dveřím, znemožnily mu to okenní žaluzie. Pod jejich taktovkou celý objekt potemněl, že nebylo vidět na krok!

Libor v sobě rozhodně nezapřel roli bojovníka. „Myslíte si o sobě že nejste kdovíjak vtipní co?!“ vyburcovalo ho to zakřičet podruhé, když se úctyhodných pět minut nic nedělo, jen onen fingovaný ženský vzlykot nabíral na intenzitě. „Tak se ukaž, srabe! Přestaň si tu hrát na pana tajemného a odhal svou pravou tvář! TAK SAKRA PŘESTAŇ ŠAŠKOVAT A UKAŽ SE!“

Tentokrát to bylo prudké světlo, co Libora oslepilo ze všech stran. Ani maska klauna nedokázala zmírnit onu omamnou zář. A ta pak, zhruba po minutě, pominula a kolem opět nastala neprostupná tma. To však nebylo vše, i ony naléhavé dívčí vzlykavé hlasy postupně utichaly! Že by se přeci jen onen neznámý věznitel nad Liborem slitoval?

Ale kdeže, byla to pouhá záminka. Kdosi se Liborovi snažil oplácet stejnou měrou, jakou on činil vůči svým někdejším ženským obětem, to když se ze tmy o slovo začala hlásit obrazovka, na níž se počal zvěčňovat tuze nevábný film zobrazující mučivé praktiky. Nikoliv však na ženách, nýbrž na mužích! Nebyl to zrovna moc hezký pohled, Libor měl právě možnost zhlédnout, jak jistá žena v jestřábím obleku přistupuje k muži svléknutému do půl těla, jinak pouty a řetězy zavěšeného nad postelí, a to s rozpálenými uhlíky svírající v kleštích. Těmi pak maskovaná žena muži začala pomalu přejíždět po břiše, poté po obličeji a nakonec jimi zajela do vlasů. Ten to rozhodně nenechal bez odezvy a zakřičel bolestí.

„Ne, to ne! NE, UŽ DOST!“ zařval i Libor, jak mu byl onen mužský hlas, jenž nabýval na postupné intenzitě, jeho ušním boltcům nepříjemný. „NE, NECHTE TOHO! CO TO DĚLÁTE?!“ vzpouzel se náhle, když nečekaně pocítil tlak v oblastech zápěstí, nohou a hlavy. Posléze zavrávoral a skácel se na zem.

A právě v ten moment pominul i onen nemilý mužský vřískot z obrazovky a postupně se začaly jedna po druhé roztahovat okenní žaluzie. Když do haly proniklo světlo, uvědomil si Libor konečně, na čem je. Tentokrát to byl on, kdo se svíjel na zemi s pouty na rukou a na nohách!

„CO JSTE ZAČ?! CO PO MNĚ CHCETE?!“

Dobrou minutu si Libor musel počkat na odpověď. Poskytla mu ji až příchozí persona svojí vizáží připomínající vládce pekel. „Tak jak jste oplácel něžnému pohlaví, je nyní opláceno vám,“ promlouvala k němu takto dotyčná stejně tajemným hlasem, jaký byl pro něj příznačný, když on sám mučil své někdejší oběti.

„Ale ne!“

Libor měl pádný důvod k nepokojům, k dané tajemné personě přistupovaly další obdobně oděné. V ruce svíraly biče, jimiž bez předem udaného varování začaly rázovat o podlahu haly. Jejich bičování se jí mocně rozléhalo, což Libor nesl dosti nelibě. Měl totiž obavy, aby zakrátko ony rány nepocítil on sám na vlastní kůži. A ona tajemná persona jako by mu četla v myšlenkách, když záhy nato pronesla: „Je zajisté velice nemilé se vžíti do role ponížence z role mučitele, obzvláště když je člověk proti své vůli ze sebevědomého jinocha nucen se přerodit do role bezbranné oběti. Jaké to tedy je ocitnout se v takovéto póze?“

Pro Libora se nyní situace nevyvíjela zrovna dvakrát příznivě a to nejen z důvodu, že neznal pravé tváře svých současných věznitelů. Naopak jeho tvář byla odhalena, kdy maska klauna ležela na podlaze haly jen pár centimetrů od místa, kde se svíjel v poutech na zemi.

„A jaké taková oběť zažívá pravá muka, když se její praktiky v reálu obrátí proti ní samotné?“

Libor se obával nejhoršího, ona hlavní tajemná persona své pobočníky totiž právě vyzývala, aby ho obestoupili a neváhali přitom biči znovu otestovat podlahu haly. Celé toto děsivé jako by věrohodně kopírovalo jedno z vrcholných kouzelnických čísel jednoho proslulého mága, který měl jen pár minut na to, aby unikl z uzamčených pout a tak se vyhnul jisté smrti v podobě upálení. Právě tato scénka, jíž předváděl jistý bezejmenný kouzelník, později znám jako Valentino, vyvstala Liborovi na paměti, jen s tím nepatrným rozdílem, že ony pomyslné hořící doutnáky tu zastupovaly právě ony šlehající biče.

„Tak jak vám lahodí vaše vlastní mučivá hra? Zajisté to není nic příjemného že? Že bychom tedy otestovali vaši odolnost vůči ranám černých bičů? Co říkáte?“

Tajemná persona, jež nemínila odhalit svoji pravou tvář, to opět vyslovila oním neměnným pekelným hlasem. Libor se přeci jen nedal a vzdorovitě ze sebe vydal: „ Jen si zkuste se mě jenom dotknout a něco zažijete!“

„Vážně?“

„AÚ!“ zaúpěl Libor, když pocítil bolest v oblasti nohou. „HNED S TÍM PŘESTAŇTE!“ pokusil se alespoň o slovní odpor, když mu byl znemožněn onen fyzický. A když k jeho ušním boltcům opět dolehlo obnovené mužské sténání, jemuž se nešlo nijak bránit, bylo to teprve nesnesitelné.

„Ale copak, snad nás nezabolelo na nožičce a na oušku? Že bychom ještě dodatečně otestovali, jak jsou na tom ruce?“

Libor se ještě dostatečně nestačil vzpamatovat ze současných útrap a již byl nucen čelit novým, to když biče ony tajemné postavy nasměřovaly právě do oněch míst, o nichž padla ze strany tajemné persony zmínka, a nemilosrdně je ožehly. A v ten moment na intenzitě nabraly i ony vzlykavé hlasy.

„PROBOHA DOST! TO STAČÍ!“

„Tak se doznejte ke všem svým prohřeškům!“ vybídla Libora přísně persona s maskou vládce pekel. „Nebo raději dáte přednost ožehnutí celého vašeho čela, očí a mužskému nesnesitelnému kvílení? Nevím jestli si to uvědomujete, ale obojí je po čertech pěkně nepříjemné, když na to přijde.“ Načež ono kvílení nabralo na ještě vyšších obrátkách

„Ne, ne počkejte!“ vydal ze sebe naléhavě Libor, jehož uši byly v jednom ohni. „Přiznávám se ke všemu! Ano, napadal jsem ty ženy!“ Načež začal s obšírnou výpovědí svých nekalých podlých činů, kdy neopomněl zmínit ani mučení Anny Pálavské včetně plánovaných nových útoků.

„Děkuji za přijatelné podrobné vyčerpávající informace,“ ocenila persona s vizáží vládce pekel Liborův výklad. Z její strany nakonec k onomu obávanému výpadku přeci jen došlo, Liborův nos však neotestoval onen obávaný bič nýbrž nápadně omamná vůně, po níž ztratil vědomí. A když ho Libor plně zase nabyl, zjistil, že se již nenachází v oné hale nýbrž v policejní cele, kde namísto tajemných postav kolem něj postává hlouček policistů.

A tak zase bylo o jednoho nevyzpytatelného nebezpečného hříšníka volně se pohybujícího mezi slušnými lidmi méně. Měl tento vůbec šanci napravit se?

 

15. Naděje v lepší zítřky stvrzeny jak jinak než pakty přátelství a to na schůzkách, jež do budoucna možná předznamenaly vyhlídky i v něco mnohem blíže intimně osobního

Přelom srpna a září se nesl v duchu pošmourného počasí. A jako by se to podepisovalo i na náladě samotných pražanů. Navíc když se k tomu ještě přidaly každodenní přítomný shon, stres či nemilá lidská vlastnost v podobě nevěry, to se pak život zvládal s jistými obtížemi.

Výjimkou nebyla ani redakce jednoho nejmenovaného hudebního časopisu. V postranní kanceláři tam po ní sem a tam přecházel zhruba pětadvacetiletý muž, celý nesvůj z následné, předem domluvené schůzky, na níž měla dorazit pro něj zásadní osoba.

Daný muž neprožíval zrovna příliš šťastné období. Jeho poslední reportáž šéf zkritizoval a poručil mu ji kompletně přepracovat. A to nad ní muž probděl nejednu bezesnou noc! Leč co mu to bylo nakonec platné, když se na onu reportáž nedokázal plně soustředit. Duchem byl přítomen u jedné ženy, jíž stále považoval za osudovou. Muže ona údajná nevěra z její strany hluboce ranila, neboť do doby, než se s ní poznal, neměl dlouhodobější stabilní vztahy. Ty pokaždé vydržely jen pár měsíců. S Markétou, jak se žena jmenovala, stačil muž ale prožít dlouhé tři roky! Pravda, jejich vztah si prošel nejednou krizí, vždy se ji ale podařilo úspěšně zažehnat. Avšak ta údajná nevěra, to bylo něco jiného!

Marek, onen muž, daný vztah s Markétou bral velmi vážně. Dokonce se s ní hodlal usadit a založit rodinu! Za tím účelem oběma spořil na společný byt a snil o tom, jak v něm prožijí šťastný a spokojený život naplněný láskou.

Nyní vše však bylo v ohrožení, neboť Markéta Markovi do telefonu před týdnem jasně sdělila, aby danou našetřenou hotovost použil na něco jiného, neboť ona o ni již nestojí, a tím jako by mu dala najevo, že s ním do budoucna nepočítá. Marka Markétin přístup zamrzel, už třeba jen proto, že ji miloval jako žádnou jinou. Za tím účelem dokonce nechal pro sebe i pro ni na počkání zhotovit dva přívěšky s monogramem M ve tvaru srdce!

Markéta viditelně měla zpoždění. Schůzka byla naplánovaná na devátou hodinu dopolední a již bylo deset. Marek tedy nervózně znovu pohlédl na mobil, zdali mu od Markéty čirou náhodou nepřišla esemeska. Ani ťuk. Zastihla ji snad nějaká nečekaná, nepředvídatelná nepříjemnost, nebo prostě zapomněla? Marek se proto zkoušel Markétě znovu dovolat, leč opětovně mu bylo operátorem oznámeno, že „volaný účastník hovor nepřijímá“.

Marek tedy přestal po redakční místnosti přecházet jako lev v kleci, odložil mobil na stůl a usedl za něj, již poněkolikáté odhodlán o něco pokročit v článku, jenž donekonečna přepisoval a měl ho mít hotový do zítřejšího rána. Byl to takový menší paradox, Marek právě pracoval na reportáži pojednávající o dvou známých osobnostech z hudebního šoubyznysu, jež se nedávno zasnoubily. Ty jinak rozhovory dávaly jen velice zřídka, pro časopis, pro nějž Marek pracoval, však udělaly výjimku. Nebylo proto divu, že Markův šéf si od dané reportáže hodně sliboval a v jednom kuse básnil o tom, jak jim zvedne prodejní náklad. Na Marka tak vyvíjel nátlak.

Kde jen se Markéta mohla zdržet? Marek již poněkolikáté od počítače odtrhl oči, prostě mu psaní onoho článku nešlo. Zase od něj začal odbíhat, tu k mobilu, tu k oknu.

Následně kdosi vešel do redakce a Marek zpozorněl. Jenže to opět nebyla Markéta, to jen za jedním z jeho kolegů přišla manželka. Marek oběma záviděl tu vzájemnou opětovanou lásku stvrzenou polibky.

Markéta přeci jen nakonec za Markem dorazila, avšak až na polední dvanáctou. A nechybělo málo a bývali by se minuli, neboť Marek se právě navracel z polední pauzy. Nicméně shledali se.

„Ahoj,“ pozdravila váhavě Markéta.

„Ahoj,“ oplatil jí obdobně pozdrav Marek. „Máš zpoždění.“

„Za to může ta hromadná pražská doprava, výluku hlásily jak metra tak i tramvaje.“

Marek však Markétě nevěřil, naopak ji podezříval ze lži. A tak jí to na rovinu také řekl.

„Klidně u této domněnky zůstaň, když na ní tolik lpíš, co na tom záleží?“

„Hodně na tom záleží!“ zdůraznil Marek. „Mrzí mě, že ke mně nejsi upřímná. Je v tom ta tvá nová známost, že mám pravdu?“

Markéta neodpověděla, z její rozpačité tváře však bylo znát, že Markova slova plná nedůvěry jsou tu na místě. „No dobrá, miluji Tomáše,“ doznala se přeci jen nakonec.

„Jak dlouho ten váš vztah již trvá?“ zajímalo Marka.

„Zhruba rok,“ odvětila Markéta.

Marek se cítil mizerně. Leč to bohužel nebyla zdaleka ta nejhorší zpráva, jíž vzápětí musel čelit.

„Jsem v prvním měsíci těhotenství.“

„Cože, ty… ty s ním dokonce čekáš dítě?“ šokovalo to Marka.

„Ano, čekám,“ stvrdila Markéta.

Marka se toto citelně dotklo. Přimělo ho to zasednout na židli a dát si ruce do dlaní. Stále nemohl uvěřit tomu, že vše, co se tu z úst Markéty dozvídá, je pravda.

„Myslím, že bude nejlepší, když zase půjdu,“ oznámila Markéta zhruba po minutě, když se Marek neměl k odpovědi. Jenže právě tato její nová slova ho přiměla znovu jednat.

„Cože, ty chceš jen tak odejít, po tom všem, co jsi mi právě řekla?!“

„Musím, Tomáš na mě čeká před redakcí.“

„Cože, on… on je tu taky?“ Marka to přimělo zvednout se ze židle. „Tak by bylo namístě, kdyby se tu ukázal, nemyslíš? Rád bych mu položil pár otázek.

Ono přání se Markovi mohlo klidně záhy vyplnit, neboť dotyčný právě vstoupil do redakce. „Promiň zlato, ale už jste si vše vyříkali? Měli bychom jít, moji rodiče trnou netrpělivostí, kde vězíme.“

Marek měl co dělat, aby v sobě potlačil hněv a nevybuchl navenek vzteky. Vytáčel ho přístup jak Markéty tak i jejího současného přítele Tomáše, který si do redakce napochodoval, jako by se vůbec nic závažného nestalo. Již od prvních okamžiků, kdy jmenovaného Marek spatřil, mu nebyl sympatický. Viděl před sebou namyšlence, co si o sobě hodně myslel a jemuž bylo fuk, jak se on sám cítí, o čemž hodně i vypovídalo jeho následné chování.

„Tak to je ten tvůj bývalý, cos mi o něm vyprávěla?“ uvedl vesměs posměšně Tomáš na Markovu adresu, jinak muž s vypracovanou postavou kulturisty. „Tomáš Povolný,“ představil se mu, jako by spolu byli staří dobří známí.

„Gratuluji, nemohl jste si vybrat lépe,“ dal Marek obdobně najevo, jak mu je Tomáš nesympatický, přičemž jeho nabízenou ruku nepřijal.

„Á, pán je nějak nabručený,“ poznamenal Tomáš pobaveně, načež ruku zase stáhl.

To se již Marek neudržel a neurvalé chování svému sokovi v lásce začal okázale vyčítat. Záhy došlo k menší potyčce, neboť Tomáš si ony Markovy stížnosti, směřující na jeho osobu, nenechal líbit a svojí vypracovanou rukou mu uštědřil ránu do žeber. Marek se zapotácel a bolestivě svezl na zem.

„Myslím že tohle už Markéta potřebovat nebude,“ konstatoval posléze suše Tomáš, načež na zem před Marka pohodil Markétin přívěšek.

Tímto aktem, zdálo se, definitivně láska mezi Markem a Markétou skončila, neboť ta se neměla ani k tomu, aby se omluvila za Tomášovo chování. Místo toho se zbaběle vydala za ním, aniž by se s Markem předem rozloučila. A tak se role galantního gentlemana musel ujmout Markův kolega, jenž ten neslavný výstup byl nucen sledovat společně se svojí ženou.

„V pořádku, Marku, nebolí tě nic?“

Vypadalo to ale, že Markovi přeci jen nic není, když ten se, bez pomoci kolegy, postavil sám na nohy. První, co učinil, bylo, že Markétin přívěšek s monogramem M vyhodil do koše. Poté svého kolegu přeci jen o něco požádal a sice o sklenici vody. Karel Hnízdil onu prosbu vyplnil a sklenici mu ochotně podal.

Leč Markem stále cloumal vztek a tak s ní vzápětí mrštil na zem a zvolal: „Nebo bych si měl raději dát něco ostřejšího než jen obyčejnou vodu! Třeba rovnou vodku! Tou se zpít do němoty a pak vyskočit z okna a tak ukončit svůj život!“

„Neblázni Marku, proboha vzpamatuj se!“ snažil se dotyčného Karel usměrnit, když ten skutečně dospěl k oknu, otevřel ho a začal se z něj nebezpečně naklánět ven.

„Proč bych nemohl skočit?! No proč?! Uveď mi jediný důvod!“ vzpouzel se vzdorovitě Marek.

Karel si o svého kolegu po právu dělal starosti, i když nebyl přesvědčen, že by se k případnému seskoku nakonec odhodlal, i tak ho ale jeho současný žal přiváděl do rozpaků. Tak rád by Karel Markovi pomohl, leč momentálně ho žádné schůdné řešení nenapadalo. Zato jeho manželku Alžbětu však ano!

„Máš pravdu, na to jsem vůbec nepomyslel,“ vyslovil záhy radostně Karel a za ten nápad svoji ženu políbil na tvář.

„Ani nevíte, jak vám ten váš harmonický vztah, naplněný oboustrannou láskou, strašně moc závidím,“ mínil Marek. Konečně se snad umoudřil, neboť odstoupil od okna, zavřel jej a poté zhrzeně zabředl na židli ke svému pracovnímu stolu.

„Však i ty se možná co nevidět nanovo zamiluješ,“ snažil se svého kolegu povzbudit Karel, načež Alžběta souhlasně přitakala.

„Obdivuji ten tvůj optimismus,“ řekl to Marek opět značně ztrápeně. „Na druhou stranu se ti ale vlastně nedivím. Již několik let jste ty a Alžběta šťastně ženatí a nyní máte důvod k dvojnásobné radosti, neboť se vám uzdravuje syn. To já jsem holt věčný smolař.“

„Jen jsi zkrátka do dnešních dní nepotkal tu pravou, v tom je ta potíž,“ soudil Karel. „A proto bych ti já a moje žena doporučovali zajet do tohoto města a kontaktovat tuto osobu. A kdo ví, třeba si s dotyčnou nakonec padnete do oka natolik, že vaše počáteční přátelství přeroste v něco víc.“

„Nevím, zdali jsem v tuto chvíli na nějaký nový vážný vztah připravený. Nerad bych, aby to skončilo zase totálním fiaskem,“ vyjádřil se zdráhavě Marek, když nejistě pohlédl na dvě fotografie, jež mu Karel s Alžbětou věnovali. Na té první se nacházelo jedno z měst ležící ve středních Čechách, jenž poznával, a na oné druhé pak jedna vcelku pohledná dívka a kontakt na ni, jíž naopak neznal.

„Rozumím,“ měl pro kolegu Karel pochopení, „za zvážení to ale stojí. Každopádně tahle Andrea je úplně jiná než Markéta,“ snažil se ho obměkčit. „Vím to, neboť jsem se s ní osobně setkal a hezky jsme si spolu popovídali.“ Načež mu jmenovanou přiblížil.

„Děkuji ti, Karle, i vám Alžběto, jste oba moc hodní, zvážím vaši nabídku.“

Čtrnáct dní Markovi trvalo, než se osmělil Andreu kontaktovat. Vždy byl užuž připraven zvednout mobil a zavolat jí, pokaždé ho od toho ale odradila nerozhodnost. Až takhle jednou to již Marek nevydržel a prostě vytočil příslušné telefonní číslo.

Pro Marka se to nakonec vyvíjelo přeci jen slibně: oboustranná nesmělost z jeho a Andreiny strany postupně dospěla až k oboustranné konverzaci a to v podobě několika seznamovacích hovorů. Vše pak mělo vyvrcholit předem dohodnutou společnou schůzkou v Katalné Mochně a kde jinde, nežli v proslulé kavárně Sanmantena v prostranství pasáží. Její majitel, tedy Rudolf Manten, pro ni ten den, kdy se v ní Marek a Andrea měli poprvé osobně sejít, opět zajistil hudební kulisu. O tu se, i přes onen nedávný konflikt, opětovně staral Rudolf Medovníček hraním na své osvědčené skleničky a jako pomocník mu v podobě houslového virtuóza a baviče sekundoval Josef Humler.

„To jeden takhle věčně shání nové lešení, kdežto jiný se naopak pídí po dokonalém odblešení! A pak se nelze diviti tomu, když si ten jeden pořídí k internetu flešku, zatímco onen jiný věčně chytá jednu malou všetečnou blešku!“ vyplnil pauzu mezi hraním Josef vždy vtipnou glosou. „A nyní opět nastal čas něco si zahrát, takže maestro, udejte prosím tón a jdeme na to, když už jsme jednou v tom NATO!“ vyzval poté svérázně Rudolfa Medovníčka.

A právě v ten okamžik do kavárny Sanmantena vstoupil modrooký štíhlý muž v brýlích a s delšími blond vlasy, v úhledné modré kostkované košili a hnědých kostkovaných kalhotách. Ani na chvíli nezapochyboval o tom, že se nachází na správném místě, když u jednoho ze stolů u okna spatřil spanilou dívku, jež plně odpovídala té na fotografii, jež mu předali Karel s Alžbětou. I přesto se Marek majitele kavárny Sanmantena pro jistotu otázal: „Prosím, kde bych tu našel Andreu Pálavskou?“

„To je tamhleta pohledná dívenka,“ ukázal Rudolf Manten neomylně na dané místo a tak potvrdil Markovu správnou domněnku. „Máte zde s ní sjednanou schůzku?“ zajímal se dále.

„Ano, mám.“

„Tak ať se vám s ní tu u nás hezky rozmlouvá,“ popřál Markovi Rudolf Manten. „A tady si s dovolením zdarma nabídněte naši novou pochutinu. Nazýváme ji ,Dobrotivá buchtička´ a na zákaznících testujeme, zdali jim bude šmakovati. Pokud se osvědčí, zařadíme ji do naší stálé nabídky.“

„Je to moc dobré,“ ohodnotil kladně Marek ono nabízené, co chutnalo jako lahodný sirupový košíček. „Jak vidím, máte tu pěkně veselo,“ poznamenal, když k němu dolehlo preludování Rudolfa Medovníčka a Josefa Humlera. Onen druhý jmenovaný se právě uctivě klaněl osazenstvu kavárny, jež ocenilo jeho houslový výkon bouřlivým potleskem, a připravoval se danou pauzu vyplnit dalším z vlastních vtipů.

„To se takhle potkají dvě neutrální dívky a jedna té druhé povídá: ,Tak si představ, Moni, že jsem HIV pozitivní.’ A ta druhá na to: ,Neblázni, Jani, jak se ti něco takového mohlo přihodit?’ A ta první obratem reaguje: ,Viď že je to divné? Včera jsem byla u svého zubaře a ten mi nic neříkal.’“

Reakce na daný Josefův vtípek byly u osazenstva kavárny tentokráte spíše smíšené: někteří se mu od srdce zasmáli, jiní však dali najevo jisté rozpaky. Josefovi to neušlo a tak přispěchal s omluvou: „Promiňte, velectěné publikum, pokud jsem se někoho z vašich řad dotkl. Proto jsem záměrně uvedl pojem ,neutrální dívky’. Jako hojivou náplast tedy přijměte tento můj dodatečný nápravný slogan.“

A Josef se do něj bez delších průtahů s vervou sobě vlastní pustil: „To takhle Jeníček s Mařenkou bloudí lesem a již se zdá, že v něm nadobro zabloudili, když tu Jeníčka napadne spásné řešení, tedy že vyleze na strom a rozhlédne se po okolí. A tu náhle spatří v dáli světélko. I vydají se tedy oba dva za ním a zanedlouho dospějí k chaloupce. A když se otevřou dveře, ozve se hlásek, jenž oznamuje: ,Maminko, radujte se, máte dvojčátka.’“

Tento Josefův další fórek již nevzbudil rozepře a všichni přítomní v kavárně Sanmantena ho ocenili uznalým potleskem, včetně Marka.

„Děkuji za ony halasné vavříny plné chvály, nyní však opět do pohotovosti povolejme hudební cimbály!“ zahalasil zvesela Josef, načež Rudolfa Medovníčka vyzval, aby na skleničky udal tón a jal se svého nového houslového výstupu.

„Promiňte, jste Andrea Pálavská?“

„A vy Marek Drahokoupil?“

„Ano, těší mě.

„Dobrý den.“

Andrea vstala ze židle a podala si s Markem na přivítanou ruku. Ten rozhodně nepřišel s prázdnou, v oné druhé třímal květiny, jež Andreje předal jako dar na uvítanou.

„Děkuji, jsou rozkošné,“ ocenila Andrea Markovu galantnost. „V Katalné Mochně jste poprvé, nebo jste měl tu možnost sem již v minulosti zavítat?“ osmělila se jako první ke konverzaci, když se ona a Marek společně usadili ke stolu a objednali si osvědčenou místní mochnickou raritu v podobě rostolské rolády a k ní dvě kávy.

„Abych se přiznal, až doposud jsem neměl tu čest, avšak nepopírám, že by nebylo na škodu o tomto městě sepsat nějakou tu reportáž. Pracuji totiž pro jeden pražský hudební časopis,“ svěřil se Andree záhy Marek. „A čemu se věnujete vy?“

„Pracuji jako servírka v rodných Poděbradech v podniku nesoucí název Savoy. Ten se nachází na tamním Jiříkově náměstí.“

„A jste tam spokojena?“

„Celkem ano. A vy ve svém zaměstnání?“

„Nepopírám, že je to práce zajímavá a zároveň pestrá. Dostanu se díky ní k lidem, které bych jinak neměl možnost osobně poznat, a rovněž na různé hudební akce a koncerty, o nichž pak píši reportáže.“

„To ale musí býti i dosti časově náročné, když poté, co se vrátíte z koncertu, ještě zasednete k počítači a na něm o všem vytváříte obsáhlý článek,“ navázala Andrea, jež neskrývala obdiv vůči Markovu povolání.

„Máte pravdu, někdy to nebývá zrovna lehké, to když s vámi daná slavná osobnost odmítne pořídit rozhovor, nebo ho na poslední chvíli prostě odřekne,“ souhlasil s ní Marek.

„Nemyslete si, já v Savoyi také nejednou zažila krušné chvilky,“ otevřela se ohledně své profese i Andrea. „To takhle jednou k nám přišli dva pánové, kteří si poručili to nejdražší víno a jídlo, to vše v hodnotě do několika tisíců korun, a pak daný obnos odmítali zaplatit. Nakonec vyšlo najevo, že oba pánové jsou bezdomovci, co u sebe nemají ani korunu.“

„A jak to celé dopadlo?“ zajímalo Marka.

„Dosti zvláštně. Tučnou pokutu od přivolané policie nedostali pouze oni dva bezdomovci, ale i kolega, co je obsluhoval.“

„No pane jo, to jsou mi novoty,“ nestačil se Marek divit, co všechno se může v pohostinství přihodit.

„A s jakou hudební osobností jste v poslední době dělal rozhovor?“ převedla Andrea řeč zase na Markovo povolání. „Tedy pokud to není tajné?“

„Ne, není,“ ocenil, že se ho zeptala a jal se odpovědi: „S Pet Shop Boys. Přijeli k nám do Čech a odehráli fantastický koncert v O2 aréně. Líbí se vám tato skupina?“

„Ano, Pet Shop Boys mám ráda. Mým nejoblíbenějším albem od nich je to z raných devadesátých let s názvem Behaviour.“

„Máte podobný vkus jako já, mně se toto album od nich také velmi moc líbí,“ nevycházel Marek z údivu.

A Andrea k jeho úžasu uvedla: „Vybavuji si, kolik povyku bylo kolem singlu Being Boring a to pro jeho otevřenou nahotu. Stanice MTV ho dokonce kvůli tomu odmítla vysílat.“
„No ne, vy jste kouzelná. Ano, máte naprostou pravdu,“ neskrýval Marek vůči Andree otevřený obdiv.

Kateřině Jentelové, jež měla Marka a Andreu ohledně obsluhy na starosti, onen rozhovor samozřejmě neušel. Ba co více, velice ji zaujal! Zde v kavárně Sanmantena se sešli dva lidé, jež se viděli vůbec poprvé v životě a od počátku si spolu skvěle rozuměli. Poštěstí se něco podobného nakonec i sestře, až bude debatovat s Jaroslavem Nedomanským? O tom Kateřina momentálně přemítala.

„Karel mi říkal, že prý v Poděbradech vlastníte dům s velikou zahradou,“ pokračoval v započatém hovoru dále Marek. „Upřímně vám závidím, to já v Praze obývám byt o rozloze tři plus jedna a za zelení se musím vydat až do kilometr vzdáleného parku. To vy vše máte hezky na dohled a jak se říká u ruky.“

„To sice máte pravdu, ovšem i s takovou zahradou jsou pořád nějaké ty starosti,“ dovolila si oponovati Andrea.

„Klidně bych vám na ní vypomohl, kdybyste potřebovala. Alespoň bych se něčemu i přiučil,“ nabízel se dobrovolně Marek. „To víte, v Praze jsem výhradně odkázán na potraviny z přilehlých obchodů a to není pokaždé ono. Čerstvá zelenina servírovaná přímo ze zahrady je přeci jen jiný kumšt.“

Andreu tato Markova upřímná výpověď zaujala natolik, že jmenovanému bez váhání navrhla: „No pokud byste proti tomu nic nenamítal, klidně teď můžeme zajet ke mně domů a pustit se do výsadby melonů, což je taková mochnická podzimní obdoba klasických melounů. Sestra mi k tomu účelu darovala speciálně vyšlechtěná semínka a já je hodlám v nejbližší době vyzkoušet. Tak pokud se vám chce a máte dnes ještě čas…“

„Ale velice rád. Na celý tento víkend jsem si vzal volno a tudíž jsem vám plně k službám,“ přitakal okamžitě bez zbytečných průtahů Marek. Zmínka o dalším mochnickém tajemnu ho zaujala natolik, že Andreu požádal, zdali by mu nepředvedla kouzlo za přispění HÓLEJENKY.

„Dobrá tedy a co si přejete, aby magická hůlčička vykouzlila?“

„Danou volbu nechám na vás.“

Andrea tedy vyndala HÓLEJENKU a speciální tinkturu ve spreji. S jejich pomocí se před Markem počaly zhmotňovat jedno srdce a dvě lidské dlaně, jenž ho svíraly. Následně srdce začalo stoupat do výšin, kde se rozplynulo.

„Vážně neskutečně úchvatné,“ nenacházel pro dané zázračné kouzlo Marek slov. Neušlo ani Josefovi, který se obratem přemístil ke stolu, u něhož dotyčný s Andreou společně seděl.

„Není nad naše mochnické zázraky, co lidem dokáží vykouzlit úsměvy na tváři!“ spustil zvesela, když na housle dohrál skladbu. „Také já bych mohl podati svědectví o podobném nadpřirozeném úkazu.“ Načež se pustil do interpretace dalšího vlastního vtipu: „To se takhle baví dvě dámy v letech. ,Tak jsme se konečně s manželem pustili do gruntování sklepa.’ A druhá na to: ,A jak s tím jste daleko?’ A první obratem reaguje: ,Dobře. Ještě dojím zbytek klobásy a je kompletně vymeteno.’“

Josef si za svoji další vtipnou glosu od osazenstva kavárny, včetně Marka a Andrey, vysloužil nový zasloužený potlesk a plně dojat se všem uklonil.

„Kateřino, mohla byste prosím zkasírovat onen sympatický pár?“

„Co prosím?“

Rudolf Manten Kateřině nezazlíval, že ho nevnímala a ochotně jí to zopakoval. Kateřina plně nevnímala proto, neboť stále byla myšlenkami přítomna u své sestry Terezy. Marek s Andreou se právě chystali zaplatit a poté byli najisto rozhodnuti se z kavárny vydat do Poděbrad.

„Promiňte Rudolfe, jen jsem se nad něčím zamyslela,“ omlouvala se.

„V pořádku,“ měl pro ni majitel kavárny Sanmantena pochopení.

Kateřina se tedy vydala za Markem a Andreou, aby od nich vybrala požadovanou sumu za rostolskou roládu a dvě kávy. Ti jí pak poděkovali za nenapodobitelnou, ojedinělou báječnou kavárenskou atmosféru, s přáním prožití pěkného dne. Kateřina dané přání opětovala, načež se v myšlenkách znovu přenesla ke své sestře Tereze. Je vůbec možné, aby se mezí ní a Jaroslavem Nedomanským utvořilo podobné přátelské pouto, jako tomu právě bylo u Marka a Andrey? Nebo aby vše dokonce přerostlo v onu lásku? Marek a Andrea dle Kateřiny měli šanci něco podobného uskutečnit, neboť je nesužovala žádná kriminální minulost, jako tomu bylo u Jaroslava. Jenže ani to Terezu neodradilo od schůzky a to přímo v jedné z pražských věznic, do níž byl Jaroslav převezen. Navíc ho v nejbližších dnech měl čekat soud! Kateřina si proto nedokázala představit, že by ona sama svůj budoucí život prožila po boku kriminálníka, leč Tereza doufala v Jaroslavovu nápravu a hodlala mu dát šanci, alespoň tedy co se přátelství týkalo.

Jako by Kateřina svoji sestru svými myšlenkami přivolala. Ta se ve dveřích kavárny právě míjela s Markem a Andreou a neomylně zamířila za ní.

„Tak sis to přeci jen nerozmyslela? Vážně se chceš za ním vydat?“

„Ano, už jsem se rozhodla a nic na tom nehodlám měnit.“

„Vždyť ho ani pořádně neznáš. A navíc ta jeho trestná minulost.“
Tereza nyní svoji sestru krotila, ať se mírní ve vyjadřování. Zdálo se však, že osazenstvo kavárny danému rozhovoru nevěnovalo nějak zvlášť velkou pozornost, neboť ho plně zaměstnávaly hráčské umy Rudolfa Medovníčka a Josefa Humlera.

„Neboj Katko, vím co dělám. Navíc, jak by mi mohl ublížit, když tam bude pod dozorem?“

„Třeba tím, že ti svými řečičkami začne mazat med kolem pusy, aby si získal tvoji pozornost. A až ho z vězení pustí, zneužije tvé důvěry, jako to udělal v případě těch ostatních žen.“

Kateřina to nyní vylíčila dosti výmluvně, leč sestru příliš neobměkčila, když ta na to pohotově zareagovala slovy: „Copak ho mám v plánu hned svádět? Jen si s ním chci v klidu promluvit, to je vše.“

Opět se zde tak navenek projevila ona vcelku zavedená samozřejmost, jak obyvatelé Katalné Mochny mají tendenci o druhých smýšlet pozitivně a to i v případě, že ti se ne vždy zachovají slušně. Kateřinu by proto v těchto okamžicích, kdy se zvažovalo pro a proti, zajímalo, jak by se k celé té záležitosti postavil jeden z nejpovolanějších mochnických rozumbradů, tedy Radovan Litevský. A jako by ho Kateřina svými vnitřními myšlenkovými pochody přivolala, jmenovaný totiž právě vcházel do kavárny. Po boku mu kráčela Běta, služebná Vladany Vladské.

Nebylo ani zapotřebí, aby Kateřina Radovana naléhavým pohledem vábila k sobě a sestře, on sám, jakmile obě zmerčil, se k nim vydal, načež Bětku požádal, aby zatím pro oba zabrala místa u stolu.

„Dobrého půl odpoledne přeji, doufám že nijak svým příchodem nenarušuji sesterskou rozpravu,“ ohlásil se Radovan dle své zavedené noblesy.

„Právě naopak, pane profesore, jdete doslova za pět minut dvanáct,“ uvítala jeho přítomnost Kateřina. „Rozmluvte prosím tady Terce onu cestu do Prahy. Vždyť jste rovněž sám na vlastní oči zažil, jaký je ten Jaroslav prolhaný proradný lump.“

„Ano, připouštím, že jeho chování vůči mně a vaší sestře nebylo zrovinka adekvátní, nicméně ho nepovažuji za tak nebezpečného člověka, aby si s ním tady Terezka nemohla alespoň pohovořiti. Mnohé tím pak naopak může jen získat,“ zastával názor Radovan.

Kateřina si o tom myslela své a chvilenku trucovala, nicméně se nakonec profesoru biologie rozhodla neodporovat. „Nuže dobrá, ať tedy Tereza toho Jaroslava v té pražské věznici navštíví a popovídá si s ním. Když i vy si to přejete.“

„Tak se mi, Katko, líbíte“ ocenil její pozměněný přístup Radovan. „Uvidíte, že se tady Terezce nic zlého nestane a naopak se z Prahy vrátí plná dojmů.“ Načež druhé jmenované popřál hodně štěstí a vydal se za Bětou.

A tak se i Tereza Jentelová vydala z rodné Katalné Mochny vstříc Praze, tak jako před ní Karel Hnízdil a Radovan Litevský s Olafem. Obdobně jako Karel i ona byla obdarována, od své sestry Kateřiny obdržela mochnický přívěšek pro štěstí. A jako by opět mochnická magická symbolika navenek měla své opodstatnění, to když se autobus, jímž Tereza do Prahy cestovala, vyhnul doslova na poslední chvíli nemilé dopravní kolizi, zatímco auta za ním již takové štěstí neměla. Jako by stačil pouhý dotyk a mochnický přívěšek na přání vykonal své. Opravdu se jednalo o skutečný zázrak či jen o pouhou shodu šťastné náhody? Toto bylo věčným dilematem pro návštěvníky onoho vyhlášeného města, ležícího ve středních Čechách mezi Libicí a Poděbrady.

Hradská věznice rozhodně nebyla místem, na němž by obyčejný smrtelník rád trávil svůj volný čas. Vězni se tu na vás šklebili skrze mříže, nebo se naopak skrze ně dívali smutně. O moc veselejší to nebylo ani uvnitř budovy. Tam zase na člověka negativně působily prázdné holé stěny a stísněnost prostorů. Terezu to tedy přimělo k pozitivnímu myšlení a na stěnách Hradské věznice se pod jejím fantazírováním začaly jakoby zhmotňovat rozmanité mochnické výjevy, jež v reálném provedení tomu, kdo je spatřil, dodávaly potřebné sebevědomí a úsměvy na tváři. A netrvalo to dlouho a Tereza tváří tvář stanula muži, jenž ji onehdy značně potrápil, zároveň ale nečekaně projevil i své vlastní city, aniž by to měl předem v plánu.

„To jste vy?“

„Pravděpodobně jste očekával někoho z rodiny, nemýlím-li se?“

„Ano, matku.“

„Zajisté to nebude dlouho trvat a společně se opět shledáte.“

„Kéž by to bylo tak snadné, vypadá to totiž, že si tady nějaký ten čas pobudu.“

Nějak takto započal rozhovor mezi Jaroslavem a Terezou. Ta rozhodně nepřijela s prázdnou, měla pro odsouzeného připravené dvě posvátné věci: posvěcenou mochnickou sošku svatého Andreje a jako druhý dar přívěšek s Pražským Jezulátkem.

„Nedotýkat!“

„Promiňte,“ omlouvala se dozorci Tereza, „jen jsem tady pánovi chtěla něco předat.“

„To bohužel není možné,“ oznámil jí.

„Nevadí, nechte to být, stejně by mi to asi nepomohlo zmírnit trest, který mi uloží,“ smiřoval se Jaroslav s tím, že dané dary prostě nezíská.

Tereza je tedy uložila nazpět do brašny a namísto toho Jaroslavovi položila otázku: „Možná to nyní z mých úst vyzní trochu hloupě, ale ráda bych se vás zeptala, jak se vám vede?“

„Co vám na to mám říci?“

„Chápu. Musí to pro vás tady být dosti těžké. Věřte ale, že jsme vám, jak já, tak Radovan, nechtěli nijak ublížit.“

„Kdybyste nepovídala, ten váš profesor se přímo těšil na to, až mně na ruce nasadí pouta, odsoudí a zavřou,“ oponoval Jaroslav. Avšak záhy ve své výpovědi přeci jen o něco zvolnil, to když zaznamenal Terezin výmluvný pohled. „Máte pravdu, vlastně si za to můžu sám. Kdybych vedl počestný život, nikdy bych se nedostal na toto místo. Když se to tak vezme, bylo jen otázkou času, kdy k tomu dojde.“

„Takže to mám nyní brát tak, že litujete všech svých podvodných machinací, jichž jste se dopustil?“

„Ano, mrzí mě, jak jsem se choval, rád bych to do budoucna nějak odčinil, kdyby to šlo,“ doznával se Tereze Jaroslav.

„Já a Radovan vám milerádi poskytneme druhou šanci, musíte nám oběma ale slíbit, že za svým ne zrovna počestným životem jednou provždy uděláte definitivní tečku.“

Jaroslav přikývl, nicméně si neodpustil jistou narážku: „Proč by mi ten váš Radovan chtěl najednou pomáhat, když to byl právě on, kdo mě udal tomu policistovi?“
„Radovan má zkrátka tendenci na lidech, jenž se něčím proviní, nacházet i dobrou stránku a rád jim proto poskytne, pokud je to možné, právě onu druhou životní šanci, pokud se tedy zaváží, že se vzepřou osudu, zanechají svých nekalých praktik a stanou se druhým naopak něčím prospěšní.“

„Ach tak,“ odvětil takto v krátkosti Jaroslav. Spíše to nyní vyznělo jako povzdech. „Život tady rozhodně není žádný med. Nedávno se tu jeden vězeň pokusil o sebevraždu, údajně neunesl spoluúčast na vraždě matky své někdejší přítelkyně. Ta momentálně žije právě u vás v Katalné Mochně.“

„A jak se dotyčný vězeň jmenuje?“ zeptala se Tereza.

„Petr Krtek,“ odpověděl Jaroslav.

„Ano, to jméno mi něco říká.“

„Nevím, zdali budu mít tak silnou vůli, abych pobyt za mřížemi ve zdraví zvládl,“ zapochyboval Jaroslav a výrazně mu tím pokleslo sebevědomí.

„Vy jste se ale přímo vraždy nedopustil, daný vyměřený trest tak zajisté pro vás nebude tak vysoký,“ namítla Tereza.

„Jenže i tak si tu nějaký ten čas pobudu. Tak rád bych byl zase se svojí matkou.“

„Jsem si jistá, že vše zdárně překonáte a opět se s ní ve zdraví shledáte,“ projevila soucit Tereza. „Málem bych zapomněla, když na ni znovu přišla řeč, tak vás mám od ní pozdravovat.“

„Jak se jí daří?“ vyslovil ve značných obavách Jaroslav.

„V současné době se stále nachází v pražské Tomajerově nemocnici, mám vám od ní ale vyřídit, že jakmile to bude možné, i ona vás zde ráda navštíví.“

„Takže je na tom již lépe? Je mimo ohrožení života?“ chtěl mít Jaroslav jistotu.

„Ano, je mimo ohrožení života a její zdravotní stav se zlepšuje,“ ujišťovala ho Tereza.

„Tak to mi spadl kámen ze srdce,“ ulevilo se přeci jen o něco více Jaroslavovi.

Hovor mezi ním a Terezou na moment ustal, oba hledali nová vhodná slova pro další vzájemnou konverzaci. Nakonec se úvodní řeči ujala druhá jmenovaná: „Ráda bych vás přesvědčila o tom, že naše Katalná Mochna umí druhým nabídnout i něco pozitivního.“ Načež se, obdobně jako Justýna před Apolenou, rozpovídala o uskupení Devíti sluncí a jeho členech. Dle prvotní reakce Jaroslava z devítičlenné mochnické skupiny nejvíce zaujal právě Vítek.

„Zajímavé, že jmenujete právě jeho.“

„Proč je to zajímavé?“ chtěl vědět Jaroslav.

„Právě onen Vítek se rovněž dopustil čehosi nekalého a byl přemluven k tomu, aby to odčinil,“ objasnila Tereza.

A právě v ten okamžik z úst dozorce zaznělo: „Konec návštěv.“

„Zase se za vámi přijedu podívat.“ přislíbila Tereza. „Zatím na shledanou.“

„Na shledanou.“

Jaroslav byl odveden zpět na celu. Cestou hodně přemýšlel o tom, o čem si s Terezou povídali, a byl plně odhodlán napravit se. Zkrátka nehodlal již být tím špatným, za něhož platil do těchto okamžiků. A pokud mu to osud umožní, ochotně onu druhou šanci přijme a plně využije.

Rovněž Tereza z Hradské věznice odcházela plna dojmů. To, co potřebovala Jaroslavovi sdělit, sdělila.

14. Kouzlo přítomnosti pozitivních okamžiků pro ty, jež v životě tápají a podání pomocné ruky od těch, jimž naopak životy druhých nejsou lhostejné

Rušno tou dobou bylo i v kavárně Sanmantena Rudolfa Mantena. Jmenovaný si pochvaloval, jak se Martin Netřebický a Kateřina Jentelová na place krásně doplňují a tvoří spolu naprosto sehraný tým.

„Stůl číslo tři si žádá reservaci,“ oznamovala Kateřina právě Martinovi.

„Rozumím, beru na vědomí a již to spěchám zařídit,“ zareagoval pohotově. „A stůl s číslem devět u okna prosí o jednu kávičku a k ní by rád dostal rostolskou roládu.“

„Ano, zapisuji si a objednávku obratem dodám,“ sdělovala Kateřina Martinovi.

Práce oběma šla nadmíru dobře a nejednou měli dokonce chuť si při ní i prozpěvovat. A jak by také ne, když k tomu přímo vybízela sama hudba! Ano, i kavárna Sanmantena měla svého hudebního virtuóza, jímž aktuálně byl Rudolf Medovníček, onen muž, co v Letomonském parku poskytl přístřeší Ludvíku Trnavskému, když ten tápal ve svém osobním životě. Rudolf Medovníček si pro své preludování zvolil neméně originální nástroj a sice skleničky, s jejichž pomocí dokázal vykouzlit podmanivé melodie. U osazenstva kavárny měly takový ohlas, že sami hosté chodili za jmenovaným a žádali ho, zdali by nezahrál nějakou tu konkrétní. A Rudolf Medovníček se tomu rozhodně nijak nebránil, naopak ho těšilo, že osazenstvo kavárny vůči jeho hráčskému umu zaujímá kladný postoj.

„Je radost vás opět vidět šťastného a usměvavého,“ dovolil si na Martinovu adresu uvést Rudolf Manten, když se zdárně podařilo dočasně vyřídit všechny objednávky a nastal tak čas pro malý oddych.

„Štěstí že mi Radovan dal tip na vaši kavárnu, jinak bych teď pendloval někde mezi Prahou a Košicemi,“ pronesl s úlevou Martin.

„Cítíte se tu tedy být spokojen?“

„Ano, práce mě baví a naplňuje,“ přisvědčil s vděčností Martin. „Sice je to občas rovněž pěkný adrenalin, neboť tu je pokaždé plno, ale i to mi svým způsobem hodně dává. Navíc si mohu popovídat s hosty a tak se necítím osaměle, což, když jsem dělal autodopravce, bylo něco naprosto nemyslitelného.“

„Ano, rozumím vám a děkuji, že na moji kavárničku pějete jen samou chválu a jste tu rád,“ hřála ta slova Rudolfa Mantena u srdce.

Oba pánové měli hned dvojnásobný důvod k radosti, neboť do kavárny Sanmantena právě zavítal další z významných hostů.

„Lubomíre, to je ale milé překvapení, vítejte!“

Byl to skutečně Lubomír Větvička, tentokrát mu však dělala společnost šarmantní dlouhovlasá černovláska. Na sobě měla tričko s vyobrazením města jménem Poděbrady a k tomu jí dokonale pasovala sukně s hudebními motivy.

„Dovolte abych vám představil svoji přítelkyni Ofélii, jinak poděbradskou rodačku,“ vítal se Lubomír nadšeně s Martinem. „A zároveň blahopřeji k vašemu novému místu v této malebné kavárničce.“

„Ofélie Kaštánková.“

„Velice mě těší,“ opáčil Martin, přičemž nedokázal skrýt upřímné překvapení z té nečekané, o to však více milé návštěvy.

„A tady jsme vám s dovolením přinesli jeden malý dárek, snad se vám bude líbit.“

„Ale já nemám narozeniny ani svátek,“ překvapilo to Martina, když z rukou Ofélie přijímal objemný balíček.

„Vždyť to je také na počest vašeho nového místa zde u Rudolfa,“ upřesňoval dobrotivě Lubomír.

„Jinak je ono uvnitř vhodné pro dlouhé deštivé večery,“ připojila Ofélie.

„Děkuji, tento titul tedy ve své knihovničce rozhodně ještě nemám,“ vyjádřil se s vděčností Martin, když v úžasu pohlédl na jeden z výtisků knihy Poděbrady v průběhu staletí od Břetislava Kováře. „Leč já pro vás bohužel žádný dárek nemám. Nepočítal jsem s tím, že se tu dnes stavíte,“ začal se ihned omlouvat.

„Mě a tady mou partnerku to přece nijak nepobuřuje, ke štěstí nám postačí, že se vám vede dobře a že vás po delší době vidím zase usměvavého,“ mínil Lubomír, načež s Ofélií rovněž nešetřili úsměvy.

„Pokud byste nám ale chtěl udělat radost a onen dar oplatit, postačí když nás usadíte ke stolu a poté nám donesete požadovanou objednávku,“ ujala se slova opět Ofélie. „Někde bychom tu měli míti rezervaci…“

„Ach ano, jistě samozřejmě, račte za mnou, prosím.“

Martin usadil Lubomíra a Ofélii ke stolu. „Zde jsou prosím nápojníčky.“

Martin chtěl již odejít, když se Ofélie znovu přihlásila o slovo: „Ráda bych se vás zeptala, Martine, mohu vás tak oslovovat?“

„Ale zajisté, madam.“

„Prosím, říkejte mi Ofélie.“

„Dobrá tedy, co byste ráda, Ofélie?“

„Jen jsem chtěla vědět, co dobrého si objednali u onoho vedlejšího stolu.“

„To je prosím jedna z našich mochnických specialit, takzvaná rostolská roláda.“

„Tak tu bych velice ráda ochutnala. Kdybyste byl tak laskav a jednu nám donesl.“

„Já proti dané volbě rozhodně nic nenamítám,“ vyjádřil se k výběru své partnerky pochvalně Lubomír. „A k ní dvě kávičky?“

„Já si s dovolením dám nějaký dobrý ovocný čaj, pokud máte,“ rozhodla se nakonec Ofélie.

„Ale zajisté, hned to bude,“ pravil Martin. „A ještě jednou děkuji za onu knihu, rád si v ní počtu.“

„Nemáte zač, hlavní je, že jste se svým životem opět spokojen,“ odvětil dobrácky Lubomír. „A jak se daří vám, Rudolfe?“ oslovil následně majitele kavárny, když ten procházel okolo stolu, u něhož s Ofélií seděli. Její pozornost stále více budil onen stůl vedlejší, u něhož s největší pravděpodobností pobývaly matka s dcerou a co bylo zajímavé, dorozumívaly se nikoliv slovy nýbrž gestikulací rukou.

„Děkuji za optání, nestěžuji si. Jinak,“ obrátil Rudolf Manten pozornost na svého jmenovce, „pamatujete si ještě na Rudolfa Medovníčka? Dnes nám tu vypomáhá svým hráčským umem. A nejen to, můžete si mu říci o písničku a on vám ji pak velice rád zahraje na své skleničky.“

Ofélie takovou nabídkou rozhodně nepohrdla, ona dvojice u vedlejšího stolu však byla pohotovější, to když dívčina ruční gestikulací naznačila, jakou skladbu by si přála zahrát a žena její název pak oznámila Rudolfu Medovníčkovi.

„Takže nyní uslyšíte Elišku a po ní bude následovat první věta z místní mochnické Korumpijské symfonie,“ vyhověl danému přání jmenovaný a pustil se do preludování. Dívčina neskrývala nadšení a své mamince ihned ruční gestikulací dala najevo, jak ji potěšilo, že Rudolf Medovníček vyhověl jejímu přání. Ofélie to rozhodně nenechala bez odezvy, dívčině popřála příjemný poslech a pochválila ji za výběr – jak jinak než obdobnou ruční gestikulací.

„Moje maminka kdysi pracovala jako tlumočnice do znakové řeči a naučila mě svému řemeslu, takže již zhruba od dvanácti let toto ovládám a občas si takto s někým i popovídám, když se naskytne příležitost,“ začala objasňovat překvapenému Rudolfu Mantenovi Ofélie.

„No řekněte, není kouzelná?“ neskrýval Lubomír nadšení a Ofélii políbil na tvář. „Pardon,“ oznámil omluvně, když mu náhle zapípal mobil, „to mi přišla textová zpráva od Radovana.“

„Ten, pokud mi je známo, je momentálně přítomen v sídle Winsternského rodu řádu lebonských lidí a vypomáhá tam s výsadbou LÉKORINEK,“ konstatoval Martin, když dorazil s objednávkou.

„Byl, právě teď s Olafem ale mají oba namířeno do Prahy.“

„Opravdu a za kýmpak?“ zajímalo Rudolfa Mantena.

„Údajně za matkou Jaroslava Nedomanského, ta stále leží v Tomajerově nemocnici a zotavuje se z těžké autonehody. Radovan s Olafem ji chtějí povzbudit do života a případně nabídnout pomoc lidí okolo Sylvie.“

„Moment, moment, to hovoříte o té ženě, jejíž syn podváděl počestné ženy?“ Martin očima okamžitě vyhledal Kateřinu. Ta pochopila, oč kráčí, když jmenovaný záhy zmínil její sestru.

„Tereza se z toho již dávno vzpamatovala, dokonce jí toho Jaroslava nakonec bylo líto, když ho ten detektiv zatkl. Podle ní se do ní dle všeho zakoukal,“ objasňovala.

„No pane jo, takový ničema, ještě to by tak scházelo,“ ohradil se proti něčemu takovému ihned Martin. Lubomírovi, Rudolfu Mantenovi, a Kateřině bylo okamžitě jasné, proč mu onen sňatkový podvodník není příliš po chuti. Martin si prostřednictvím Jaroslava Nedomanského vybavil Vladanu Vladskou a její obdobné nečisté manipulace s lidmi.

„I ta je v sídle Řádu prý stále přítomna a rovněž vypomáhá s LÉKORINKAMI. Dle toho, co mi Radovan napsal, ji ona srdeční slabost, jíž nečekaně prodělala, změnila k lepšímu. Už si o sobě prý tolik nemyslí a je vděčná za společnost lidí, s nimiž si může normálně popovídat,“ připomněl Lubomír.

„Spíše na ní měl vliv právě Radovan, ona sama je stále tou prohnanou semetrikou.“

„No tak, Martine, nehudrujte nám tady, vždyť přece máte tolik důvodů k radosti,“ dovolila si ho usměrnit Ofélie, která až doposud spíše naslouchala oněm hovorům, preludování Rudolfa Medovníčka a ruční gestikulací komunikovala s onou dívčinou od vedlejšího stolu.

„No jo, vždyť já vím: dostal jsem novou práci, jež mě naplňuje, mám přátele, jimž na mne záleží a těším se dobrému zdraví, což je pro život to hlavní.“

„Vidíte, tak se mi líbíte,“ ocenila Martinův nynější proslov Ofélie potleskem. „Z celého srdce vám přeji, ať vás život i nadále baví a máte z něj prospěch.“

K přání Ofélie se záhy připojili i Lubomír, Kateřina, Rudolf Manten i matka s dcerou od vedlejšího stolu. Ofélie dokonce Rudolfa Medovníčeka požádala, zdali by Martinovi na skleničky nezahrál nějakou jeho oblíbenou písničku. Jmenovaného tak definitivně přešly chmury.

Zdálo se tedy, že nic již nemůže narušit onu znovunabytou poklidnou, přátelskou atmosféru v kavárně Sanmantena. Bohužel i do ní nečekaně zavítal narušitel, jenž si svým nevybíravým chováním dokázal znepřátelit početnou část jejího osazenstva.

„Jedno pivo,“ poručil si u baru muž, který se zvenčí do kavárny přihnal jako velká voda. „Tak kde je tu ksakru nějaká obsluha?“ začal se ihned čertit, když za ním nikoho neviděl stát.

„Ano, promiňte, už jdu,“ spěchal za mužem od stolu svých přátel Rudolf Manten. „Co si račte přáti?“

„Mám to snad říkat dvakrát? Jedno pivo!“ přidal muž na akcentu.

„Promiňte, hned to bude,“ omlouval se Rudolf Manten.

„No to je dost,“ zareptal znovu muž, načež majiteli kavárny sklenku s pivem doslova vytrhl z ruky a na ex vyprázdnil.

„Pane jo, to byla ale žízeň,“ dovolil si konstatovat Rudolf Manten.

„Ještě jedno,“ vyzval majitele kavárny muž. Nakonec do sebe vpravil celkem pět piv a jeho nevypočitatelné chování se pod jejich vlivem stupňovalo. „Nebyl byste od té dobroty a nepůjčil mi šest tisíc?“

„Promiňte?“ měl Rudolf Manten dojem, že snad špatně slyšel.

„No dobrá, tak by mi stačilo jen těch pět, tu zbývající tisícovku bych už někde schrastil,“ slevil o něco muž. „Tak dáte mi ty peníze?“

„Obávám se, že to nebude možné, pane, žádáte po mne příliš vysokou částku. Navíc vás vůbec neznám a ani nevím, na co onu sumu potřebujete,“ oponoval nesouhlasně Rudolf Manten.

„Ale no tak, nebuďte takový troškař a půjčte mi alespoň těch pět tisíc, co vám to udělá?“ naléhal muž již ve značném opileckém rozpoložení.

„Promiňte, ale to prostě nepůjde…“

„Jak nepůjde?! Koukejte mi ty prachy navalit, nebo vám z téhle vaší kavárny tady udělám kůlničku na dříví!“ Muž nyní nezůstal jen u slovních výhrůžek a – což bylo horší – neváhal vylézt na barový pult. A samozřejmě že jeho objektem zájmu nebylo nic menšího než pokladna, z níž si hodlal požadovanou částku bez dovolení vzít.

To už bylo moc i na Rudolfa Medovníčka, kterého to přimělo přestat hrát na skleničky a jít svému jmenovci na pomoc. Vzápětí se k tomu samému odhodlal i Lubomír, jemuž konečně došlo, s kým tu mají tu čest.

„Nechte mě sakra bejt!“ vzpíral se Apolenin otčím. To už se ho Lubomírovi a Rudolfu Medovníčkovi podařilo zpacifikovat a usměrnit na zem. „V pořádku, Rudolfe?“ oslovil majitele kavárny jeho jmenovec. Ten se zmohl pouze na souhlasné kývnutí, ještě stále byl v mírném šoku z toho, k čemu tu došlo. Něco podobného se mu ještě nikdy v životě nestalo.

„No jo, tam mi pili krev dva Karlové, tady jsou to pro změnu dva Rudolfové!“ zmohl se Apolenin otčím na nový odpor. To už na sebe strhl zaslouženou pozornost téměř celé kavárny. „No jo, jen se všichni podívejte na ztroskotance, vy sami jste taky banda ubožáků, jen si to bojíte přiznat! Je mi z vás na blití!“

„Nejlépe uděláte, když odejdete. Nejdříve však zaplaťte útratu,“ vybízel Apolenina otčíma Rudolf Medovníček.

„Nic platit nebudu! Tomuhle pajzlu plnejch kreténu nedám ani korunu!“ obořil se na něj výbojně Apolenin otčím, načež se mu podlomily nohy a on zavrávoral tak nešikovně, až s rachotem zařinčelo několik Rudolfových skleniček. „Jste banda vyšinutejch bláznů, parta ubožáků!“ nepřestával s dorážením, načež v následující minutě neváhal hrubě zkritizovat vše možné, včetně hendikepu oné němé dívčiny.

„A VEN!“ dopálilo Ofélii, jak o dotyčné Apolenin otčím hrubě smýšlel, a nakonec se tak i ona podílela na jeho vyhoštění z kavárny Sanmantena.

„Mor, rakovinu, cukrovku a leukémii na vás všechny! Proklínám vás i tohle město!“ byla poslední slova, jimiž Apolenin otčím stačil „obšťastnit“ všechny přítomné v kavárně. Následně zmizel kdesi v útrobách pasáží.

„V pořádku, Rudolfe?“ otázal se jeho jmenovec, když bylo po všem a hosté, jež rozrušilo chování Apolenina otčíma, opět v poklidu zasedli ke svým stolům.

„Ano, už jsem se z toho vzpamatoval,“ dal Rudolf Manten najevo, že se po psychické stránce již cítí lépe.

„A s útratou toho neurvalce si, Rudolfe, nelámejte zbytečně hlavu, zaplatím za něj, takže mi to připište na účet,“ nabídl se sám od sebe ochotně Lubomír.

„Dobrá,“ odvětil s vděčností v hlase Rudolf Manten. Zároveň si s tím připomenul ono zavedené, tudíž jak důležité je být obklopen přáteli.

Něco podobného se pokoušeli sdělit jisté ženě i Radovan s Olafem. Na rozdíl od Karla Hnízdila je cestou z Katalné Mochny do Prahy nezastihla žádná dopravní kolize a tak ve zdraví dospěli až před Tomajerovu nemocnici, kde byla hospitalizována matka Jaroslava Nedomanského, křestním jménem Klára.

„V pořádku, drahý příteli, zvládnete tam jít společně se mnou?“ vypozoroval Radovan na Olafovi přeci jen jisté obavy, když oba stanuli před nemocniční budovou.

„Ano, zvládnu, nebojte.“

„Vejděme tedy.“

I přes ono ujištění Olafa záhy přepadla úzkost a to ve vestibulu, kde se zrovna dva pacienti spolu bavili o rakovině konečníku, na kterou skonal kamarád jednoho z nich. Hned nato na Olafa negativně zapůsobilo, když následně nahlédl do jednoho z nemocničních pokojů a spatřil tam nemohoucího na lůžku, jehož přímo musela krmit zdravotní sestřička. To Radovan se naopak na pacientech a nemocničním personálu snažil nacházet pozitiva. A tak velice ochotně a rád podal upadlou hůl stařence s přáním pěkného dne a úsměvy poté obdařil kolemjdoucí zaměstnance nemocnice, kteří je, k jeho spokojenosti, povětšinou opětovali.

„Á, zdá se, že daný pokoj se nachází právě zde,“ upozornil Radovan Olafa, když prošli téměř celou chodbou v druhém patře nemocnice až na její konec, kde byly pootevřené dveře. „Dobré odpoledne přeji, je zde prosím přítomna paní Klára Nedomanská?“

„Ano, to jsem já,“ odvětila zhruba padesátiletá žena a to poměrně překvapeně. Jako by svému synovi z oka vypadla, napadlo ihned Radovana s Olafem, když ji spatřili, nebylo tedy pochyb o tom, že jsou oba na správném místě. V daném nemocničním pokoji se totiž nacházely pouze dvě persony a onou druhou byl muž okolo čtyřicítky, obývající vedlejší lůžko.

„Těší mne, jmenuji se Radovan a tento mladý muž po mém boku je můj dobrý přítel Olaf.“

„Ach ano, sestřičky mi říkali, že se tu dnes za mnou má kdosi zastavit.“

Klára Nedomanská to opět vyslovila s mírnou zdrženlivostí, přeci jen na ní bylo znát, že ji příchod obou pánů mírně řečeno zaskočil.

„Patrně jste očekávala příchod někoho z rodiny, nemýlím-li se?“ vytušil Radovan.

„Ano, syna, již delší dobu o něm nemám žádné zprávy…“

„A proto si o něj přirozeně děláte starosti, že?“

„Ano, to dělám,“ stvrdila Klára ve značných obavách.

Radovan si s novou výpovědí dával načas, přeci jen zvažoval, zdali Kláře má sdělit ono nepříjemné o Jaroslavovi on nebo právě Olaf a proto se ho zeptal: „Ujmete se toho vy, nebo tak mám učiniti raději já?“

Olaf se nakonec onoho nelehkého úkolu dobrovolně zhostil, i když se mu nic z toho neříkalo vůbec lehce. Kláře se s každým následným Olafovým výkladem oči zalévaly slzami. Přeci jen se informace o tom, že její jediný syn držel jako rukojmí jistou dívku a poté mířil zbraní na policistu, velice špatně vstřebávaly, stejně jako fakt, že ho v nejbližších dnech čeká soud a možná i několikaleté vězení. A to Olaf původně zvolnil, neboť nejprve Kláře referoval o tom, jak se náhodně s Jaroslavem shledal na jednom pokoji v nymburské nemocnici a jak o ní moc pěkně hovořil a dělal si starosti, když se dozvěděl o oné její nenadálé závažné autonehodě.

„Rozhodně jme vás nepřišli nervovat, Kláro, to mi věřte. Mohu vás tak oslovovat?“

Dotyčná souhlasně přikývla, aktuálně nebyla schopna mluvy.

„Je obdivuhodné, jak se svým synem soucítíte, je tedy jen smutné, jak se k vám oběma osud nepěkně zachoval,“ mínil zcela vážně Radovan, „obzvláště když se člověk snaží vésti počestný život.“

„Abych se přiznala, tak já a Jaroslav jsme nevedli příliš spořádaný život,“ ozvala se sama od sebe Klára, když se patřičně vyplakala.

Radovan i Olaf toto samozřejmě velmi dobře věděli, ani jeden z nich se to ale Kláře takto natvrdo neodvážil říci.

„Oceňuji, že jste ochotna druhým přiznat své chyby,“ uvedl s pochopením pak Radovan. „I přesto je vždy příležitost začít znovu od začátku a lépe. A já jsem pevně přesvědčen o tom, že vy i váš syn něčeho takového do budoucna schopni budete.“

„Proč si to myslíte?“

„Jen opravdový slaboch vzdává své snažení za svou nápravou a já jsem si jist, že vy jím, Kláro, nejste,“ zastával názor Radovan, načež předal slovo Olafovi, jenž se naopak rozpovídal o své zesnulé matce, o jejích mateřských pudech a o harmonickém vztahu s ní, který až do její neočekávané smrti měl. Kláru to dojímalo a opět měla slzy na krajíčku. V duchu hořce zalitovala, že svému synovi byla špatným příkladem, když ho plně podporovala v jeho nečistých praktikách, jež páchal na nic netušících ženách.

„Ale no tak, Kláro, nesmutněte nám tady, uvidíte, že vše se časem v dobré obrátí.“

Tentokrát to nebyli Radovan s Olafem, kdo jmenovanou chlácholil, nýbrž onen muž, co s ní sdílel pokoj, a jenž se oběma návštěvníkům z Katalné Mochny představil jako Oldřich Vízek.

„Tak to vidíte, Kláro, dokonce tu máte svého dvorního těšitele,“ poznamenal s potěchou Radovan a cosi mu to připomenulo. „Málem bych zapomněl, něco jsme vám s Olafem přivezli.“ Načež dotyčného požádal, aby dary vyndal z brašny na Klářin stolek. „A sice Pražské Jezulátko, posvěcené božskou silou, za přispění jednoho z tamních kněží a usměvavý hrníček z naší rodné mochnické kavárničky.“

„Dovolíte?“ Oldřich zpozorněl v momentě, když si měl možnost hrníček lépe prohlédnout. Cosi mu totiž připomněl.

„No to je mi ale milé překvapení, vy rovněž ráčíte znáti naši Katalnou Mochničku?“ byl Radovan doslova dojat, když usměvavý hrníček spatřil i v Oldřichově vlastnictví.

„Až donedávna jsem neměl tu čest, vaši ojedinělost mi prý údajně věnoval jistý muž, jehož jméno bohužel neznám,“ připustil Oldřich, načež se blíže rozpovídal o své autonehodě, jež ho postihla kousek před Prahou, a kde mu neznámý muž právě předal onen mochnický dar, který mu posléze pomáhal překonávat těžké chvíle.

„Jestli to čirou náhodou nebyl pan Karel Hnízdil, Andrejka Pálavská mi psala, že se připletl k jedné dopravní kolizi, když se od nás z Katalné Mochny navracel do své rodné Prahy a kdy právě předal podobný tématický hrníček těžce raněnému, jehož totožnost mu bohužel zůstala neznámá.“

„Pokud to byl on, rád bych se s ním osobně setkal a poděkoval mu.“

„Myslím že by se to dalo zařídit, sám Karel v těchto dnech prožívá nelehké období a tak navazování nových přátelských vztahů mu jedině prospěje,“ přislíbil Radovan a pak svoji pozornost opět obrátil na Kláru, s níž mezitím rozmlouval Olaf. „A to samé bych rád navrhl i vám, Kláro, nezapomeňte že život přestává mít smysl až tehdy, kdy člověk ztratí víru v něco opravdového věřit,“ připomněl jedno z mouder.

Klára Nedomanská dala kývnutím najevo, že dané bude bráti na vědomí. Nadále si s Radovanem, Olafem a Oldřichem povídala o životě. Všichni tři pánové se z Klářina vyprávění dozvěděli, že celá ta dlouhá léta se synem nežili pouze podvodnými machinacemi, ale že se v jejich životech našla i celá řada světlých momentů, to když oba byli okolí naopak v něčem nápomocni a tak prospěšní.

„Děkuji vám, Kláro, že jste si se mnou a Olafem byla ochotna povídat. Bohužel budeme muset již odejít, ale nebojte, zase se za vámi přijedeme podívat. Po dobu naší nepřítomnosti nechť je vaším věrným společníkem zde přítomný Oldřich.“

Poté co se Radovan a Olaf s Klárou a Oldřichem zhruba po hodině rozloučili a vyšli na chodbu, započal mezi nimi nový rozhovor.

„Tak jaký na vás Klára udělala dojem? Mě osobně si získala tím, že se upřímně doznala, jak nedůstojný život až doposud vedla,“ svěřoval se Olafovi Radovan.

„Ano, to od ní bylo šlechetné gesto,“ souhlasil. „Je vidět, že ji se synem pojí velice křehké pouto. A i když se oba dopustili celé řady přehmatů, zaslouží si právo na lepší život.“

„Nemoc či zranění člověka změní, začne si poté v hlavě srovnávat, co udělal špatně a co by mohl udělati lépe,“ připojil k Olafově výpovědi Radovan. „Dle mého skromného názoru se Klára dokáže napravit, otázkou tak zůstává, jak případné odsouzení poznamená Jaroslava.“

„Myslíte že vyvázne pouze s podmínkou?“

„V to bohužel nelze doufati. Za svůj krátký život se jmenovaný dopustil celé řady prohřešků, navíc mu k dobru nepřidá, že zbraní ohrožoval Daniela, onoho policistu a věznil naši Terezku,“ zastával názor Radovan.

„Když už jste ji zmínil, doneslo se ke mně, že právě ta mu již odpustila a dokonce prý plánuje se s ním osobně setkat a to přímo právě ve vězení, kdyby tedy došlo k jeho odsouzení.“

„Ano, vím, její sestra mi toto rovněž potvrdila, ona sama se spíše staví proti.“

„A co o tom soudíte vy?“

„Kateřině jsem pověděl, ať sestře v dané schůzce nebrání. Nikdy není na škodu zalátat staré rány.“

Radovan a Olaf prošli téměř celou chodbu v druhém patře Tomajerovy nemocnice a po schodech byli připraveni sejít do onoho prvního, když je nečekaně oslovila jedna z vrchních sester: „Promiňte pánové, mohli byste na minutku?“

„Ale beze všeho,“ nenamítal proti tomu nic Radovan, zatímco Olaf z případné schůzky měl dopředu trošičku obavy, neboť to vrchní sestra vyslovila dosti nevyzpytatelně. Olafovy obavy se ještě navýšily, to když je vrchní sestra z chodby nasměrovala do místnosti, jež jinak zela prázdnotou.

„Tak podívejte, pánové,“ spustila poměrně zostra, jakmile se za všemi třemi uzavřely dveře, „předpokládám že vaše přítomnost zde v naší nemocnici neměla pouze čistě návštěvní účely.“
„Proč tak soudíte?“ zeptal se zcela klidně Radovan, jehož postoj vrchní sestry, na rozdíl od Olafa, nijak nerozhodil.

„Myslím že moc dobře víte, co jsem tím chtěla říct.“

„Obávám se, že vám stále nerozumím, Sofie. Promiňte, mohu vás oslovovat křestním jménem?“ radila slušnost Radovanovi zeptat se a to poté, co z vizitky vyčetl jméno oné ženy.

„Ne, to byste tedy nemohl,“ ohradila se na jeho adresu dotčeně.

„Promiňte, v naší rodné Katalné Mochně je naprostou samozřejmostí oslovovat se křestními jmény.“

„Jenže tady jste v Praze, vážený, takže si takové důvěrnosti vyprošuji.“

„Omlouvám se paní Hanušová, o čem si s námi tedy hodláte promluvit?“

„Už jste to nakousl, právě vaše rodné město přidělává naší nemocnici vrásky na čele.“

„Nepovídejte, čím by vám naše Katalná Mochna mohla škodit?“

„Čím? Tak například tím, že nám přebírá pacienty.“

Radovan i Olaf konečně možná správně pochopili, kam Sofie svou nynější narážkou míří. Trnem v oku jí s největší pravděpodobností byl právě Winsternský rod řádu lebonských lidí, který obdobně jako nemocnice pomáhal lidem od jejich zdravotních obtíží.

„Navíc se mi nelíbí, o čem jste se s Klárou Nedomanskou bavili,“ pokračovala Sofie. „To nevíte, že policie striktně zakázala hovořit o případu spojeným s jejím synem?“

„Bohužel, o tom nás nikdo předem nepoinformoval,“ pokoušel se o rozumné vysvětlení Radovan, „nicméně si na rovinu musíme přiznat, že by se ono nemilé o Jaroslavovi ke Kláře dříve či později beztak doneslo. Já osobně zastávám názor, že vše statečně přijala a je ochotna věřit jak ve svou tak i synovu nápravu.“

„Hrajete si na nezdolného optimistu, že? Na přetvářky tu u nás ale není nikdo zvědavý.“

„Dovolím si vás malinko poopravit, Sofie…“

„Paní Hanušová!“

„Promiňte, to je ta zvyklost. Dobrá ,tak tedy paní Hanušová,“ dal si Radovan napodruhé záležet na tom, aby dotyčnou neurazil, načež pokračoval v započatém: „Rád bych vás upozornil, že se z mé strany rozhodně o žádnou přetvářku nejednalo, zkrátka se snažím na každém jedinci nalézat něco pozitivního a věřím v lepší zítřky.“

„A to vás pak opravňuje k tomu, abyste na základě vlastních úsudků našim pacientům radil, jak mají postupovat, když nemocnice na jejich uzdravení nestačí?“

„To tvrdíte vy, já osobně rozhodně nechci znevažovat vaši profesi,“ pokoušel se Radovan Sofii šetrně vysvětlit, že rozhodně neměl v úmyslu hanit její práci, jejíž náplní je pomáhat lidem od jejich zdravotních obtíží a úspěšně je navracet do života. „Naopak si vážím toho, jak pečujete o své pacienty, ovšem zároveň s tím si na rovinu musíme i přiznat, že ne vždy se nemocnicím poštěstí právě ony nemocné zcela vyléčit a v takovém případě pak na řadu přichází ona alternativní medicína, jež vypomáhá tam, kde selhává ona klasická.“

Sofie pozorně naslouchala Radovanovu současnému výkladu a s každým jeho vyřčeným slovem se čím dál více mračila. „Děkuji za tip, nicméně mám dojem, že takové služby nikdo z řad našich pacientů či personálu potřebovat nebude. Naše nemocnice vlastní celou řadu špičkových doktorů, kteří nabízejí jen tu nejlepší možnou zdravotní péči.“
„Samozřejmě, to nelze zpochybňovati, leč v některých případech…“

„Ne, tak to prostě je, pane Litevský, žádné leč!“ zdůraznila Sofie.

„Ovšem, budiž, ať je tedy po vašem.“

„To bych prosila,“ odvětila Sofie již o něco mírněji.

„Nuže, pokud je to vše, myslím že bude nejrozumnější, když se rozloučíme,“ navrhl záhy Radovan. Přeci jen mu to ale nedalo a neodpustil si samotným závěrem připomenout: „Kdyby však přeci jen nastala situace, na níž by i péče školeného lékaře nestačila, mějte na paměti, že naše Katalná Mochna je vám, z hlediska svých alternativních služeb, zcela plně otevřena.“

„Obávám se, že tuto vaši nabídku do budoucna nevyužiji,“ stála si neoblomně za svým Sofie.

„Jak myslíte, tak tedy na shledanou.“

„Na shledanou.“

 

13. Utváření stálých i nových přátelských vazeb při ozdravné společné dělbě práce a zkouška jejich odolnosti vůči nezvanému hostu a jeho nekalým úmyslům

Měsíc od onoho památného aktu smíření již uplynul

co jistá rodina k sobě společnou cestu nalezla

pouze jedna dívka s jedním z dané rodiny ve sporu stále byla

nemohla mu lidský prohřešek odpustiti

 

Společně všichni zúčastnění dobrovolníci

dobročinné činnosti v honosné zahradě se oddávali

kde vzácné ojedinělosti pěstovali

letní vánek jim jemně cuchal pramínky vlasů

a slunko upocené avšak šťastné obličejíky ozařovalo

 

Krůček po krůčku, semínko po semínku

proslulými lékorinkami půdu osévali

aby druhým, vážně nemocným, utrpení ulehčili

jež ti nedobrovolně na tomto světě zažívali

 

Ano, právě svět je přeplněn smutkem

jehož zlý pan Osud stává se strůjcem

je nelehké ho ke smíru přemluviti

téměř jako nadlidský úkol se dané úsilí jeví

 

Moudrost jednoho z mužů tedy dohlížela na své svěřence

přemlouvajíc je ať nemyslí na ono smutné

zatímco další z řad mužského osazenstva veselostí překypoval

potřebný optimismus druhým do života dodávaje

 

Zdálo se že nic nemůže narušiti poklidnou atmosféru pracujících

avšak opak se bohužel stal zakrátko pravdou

to když se nečekaně v honosné zahradě zlá persona zjevila

nešetříce zlobou

 

A pak nemalé úsilí dalo usměrniti ji

a k opětovnému odchodu přiměti

 

Ona dívka, k níž ze strany zlé persony zloba směřovala

uvnitř svého srdce palčivou bolest okamžitě pocítila

tak moc ji příchod onoho zlejška zaskočil

stejně jako jeho počínání

 

Lidé setrvávající v honosné zahradě

k onomu sporu však nezůstali neteční

a podpořili ono děvče tím

že společnými silami vykázali onu zlobnou personu z pozemků

 

Děvčeti bylo nedobře z onoho nečekaného sporu

novou naději do života dodati nutně potřebovalo

I ujali se daného úkolu dva z nejpovolanějších

První z mužů nezdolným optimismem překypoval

zatímco onen druhý podporou nešetřil

 

Pozvolnými krůčky se oběma pánům poštěstilo

ono děvče znovu ztracené sebevědomí nabylo

o dobré znamení se tedy jednalo

a to bylo podstatné

 

Leč ono děvče zdaleka nebylo jediné

kdo po harmonickém životě toužil

po životě bez příkoří

po životě naplněném štěstím a vzájemným porozuměním

 

A tak se dané role těšitelů dva povolaní muži zhostili

z nichž ten první opětovně moudrem oplýval

a druhý daný závazek hodlal splniti

 

Pro splnění onoho úkolu nelehkého

bylo zapotřebí cestu absolvovati

cestu, na jejímž konci nové přátelství

navázáno býti mělo

 

To neznamenalo ovšem

že by i v oné honosné zahradě

emoce na vavřínech usínaly

I zde se navenek nadále projevovaly

 

Jistý zamilovaný pár je vybuzoval

a to pokaždé

když se na dotek k sobě přiblížil

aby tak pakt lásky navzájem stvrdil si

 

Mnohým problém nečinilo

ztotožnit se se zamilovaností onoho páru

přáli oné ženě a onomu muži jen to pěkné

a jejich prostřednictvím si ono důležité připomínali

tedy jak podstatné je v životě někoho míti rád

 

Jak již to tak bývá

našla se jistá persona

jíž činilo nemalé potíže

s onou láskou zamilovaného páru sžíti se

a tak lid z honosné zahrady musel nastoupiti

aby ženě poreferoval o tom

jak je právě ona láska v životě celistvém důležitá

 

A kde slova nepostačila

líbezné klavírní tóny je zastoupily

linuly se krajinou

jak letní paprsky sluneční oblohou

 

S úctou a láskou je vnímali nejen ti

jenž v honosné zahradě i nadále setrvávali

nýbrž i ony dvě persony

co za jistou ženou zakrátko vypravili se

odhodláni poreferovati jí

jak život krásný může býti

když člověk vše špatné zdárně překoná

znovu nabytou svobodu tak získá

a opětovné radosti oddá se

 

Nezbývá tedy nežli všem zúčastněným

do jejich budoucích životů jen ono pěkné popřáti

ať ještě mnoho hezkých chvilek v něm prožijí

a splní se jim vše, po čem touží

o čem tajně sní

E. Z.

Autorem tohoto proslulého spisovatelského celku nebyl nikdo jiný nežli Eva Znamínková, členka mochnického uskupení Devíti sluncí. Tato drobná štíhlá dvaadvacetiletá brunetka byla jednou z mnoha pracovnic a pracovníků, co vypomáhali s výsadbou takzvaných LÉKORINEK. Ty se řadily mezi další mochnické ojedinělostí ozdravného charakteru a jejich vznik a vývoj neměl na svědomí nikdo jiný než Winsternský rod řádu lebonských lidí. Neuvěřitelných padesát let trval jejich vývoj, než se podařilo vyšlechtit odpovídající semínko. To se pak zasadilo do truhlíku a důkladně prolilo vodou. Když posléze vykvetla několikacentimetrová sazečka, přesadila se z truhlíku do hlíny a přivázala k tyči. Plody, jenž se pak následně urodily, tvarově připomínaly menší rajčátka a využívaly se k léčení různých psychických či fyzických zdravotních obtíží. LÉKORINKY například zmírňovaly příznaky schizofrenie a to jak oné hebefrenní tak i té paranoidní, či dokázaly u člověka zcela odstranit příznaky alzheimerovy choroby. Viditelně však i těšily nesnesitelné bolesti u člověka a to v posledním stádiu rakoviny, nebo zpomalovaly u HIV pozitivních lidí příznaky nemoci AIDS.

Jak již bylo výše řečeno, všemu předcházel náročný vývoj LÉKORINEK v řádu padesáti let. Náročná práce však nakonec byla odměněna kýženým úspěchem a to poté, co byla „zázračná rajčátka“, jak se LÉKORINKÁM začalo přezdívat, úspěšně testována na četných pacientech, k čemuž poprvé došlo zhruba před necelými pěti lety. Právě LÉKORINKY a posvátná Winsternská kočka se staly chloubou mochnického Řádu a uvedly ho ve známost i mimo rodnou Katalnou Mochnu, která se tak více otevřela okolnímu světu.

„To takhle jistá dívka sděluje své kamarádce: ,Tak jsem, Moniko, konečně prožila své poprvé, ovšem před očkováním.´ A Monika se obratem ptá: ,A co na to, Blani, to očkování říkalo, žes mu doslova před jeho očima zahnula s jiným?´“

Tento vtip nemohl pronést nikdo jiný nežli osoba v oblasti humoru na slovo vzatá. A samozřejmě že za ono vyřčené byl Josef Humler po právu odměněn smíchem a potleskem.

„Ano, ano, všem zúčastněným převelice děkuji, těší mne, že vám humorem i nadále kraluji.“ Načež Josef Humler posléze neváhal přidat další z vtipů: „Co je to? Když se to urodí, je to rajské jablíčko, když to spadne na zem, stane se z toho jablíčko normální. Co jen to může být? No přece zázrak!“

Osazenstvo, jenž vysazovalo ony LÉKORINKY, se Josefovými hláškami dobře bavilo a práce tak šla lépe od ruky. Došlo při ní i k navazování nejen nových přátelských známostí. Karel Koutecký, onen muž, jemuž hodně pomohla právě Anna Pálavská, se sblížil se sympatickým párem manželů Nepilových. Josef a Marie s Karlem Kouteckým při práci rozebírali různá témata, jež přináší sám život, a zjistili přitom, že mají mnoho společného. Jak Karel Koutecký tak i Josef Nepil v mládí přišli o někoho blízkého a v minulosti jim pomocnou ruku nabídla právě Katalná Mochna.

„Onehdy to pro mě bylo velice přetěžké období, naštěstí mi ale Anička do života dodala potřebné sebevědomí a já tak v něm našel nový smysl bytí,“ referoval Josefu Nepilovi Karel Koutecký.

„To mně ve velice mladém věku zemřela má první žena,“ otevřel se ohledně své vlastní třinácté komnaty Karlovi Kouteckému Josef Nepil. „V té chvíli jako by se mi před očima zhroutil celý svět, namlouval jsem si neustále dokola, dokud mě Radovan neseznámil s Marií.“ Načež jmenovanou na důkaz lásky políbil na rty a ta polibek opětovala.

Radovan Litevský byl rovněž přítomen a tak to celé slyšel. Inspirovalo ho to tedy k tomu, aby i on sám kolem sebe začal šířit dobrou přátelskou náladu. „Tak jak se vám tady s námi pracuje, Apolenko?“

„Děkuji za optání, pane profesore, dobře.“

„Jak vidím, ručka se vám již zcela zahojila.“

„Štěstí že mi osud do cesty poslal vás, pane profesore, pana Nepila s manželkou a pana Wonga,“ opáčila s vděčností Apolena.

Muž asijského původu obdobně jako Radovan na tváři vykouzlil zářivý úsměv.

„Ony vaše ALMANY jsou vskutku ojedinělé. Škoda že nejsou k dostání v běžném prodeji.“

„Jejich výroba by byla dosti náročná. Navíc zastávám názor, že kdyby se dostaly k lidem, ti by poté nedělali nic jiného, než že by neustále snili o tom, co je pro ně nedostupné a normální život by jim tak unikal doslova před očima. Ne, ne, něco takového rozhodně nechci míti na svědomí.“
Apolena ani Radovan dané rozhodnutí Tomu Wongovi nijak nevyčítali, naopak ho oba plně respektovali.

„Spíše usiluji o to, aby se s pomocí mých a bratrových ALMAN lidé začleňovali nazpět do společnosti,“ uváděl dále Tom Wong, načež poukázal na svého jmenovce, jenž opodál pracoval společně s Vítkem Plamínkem.

„To je vážně Tom Patrick, muž, co píše články o Katalné Mochně?“ zeptala se Apolena, když ještě jednou a mnohem pozorněji spočinula pohledem na zhruba třicetiletém muži ve vínovém tričku.

„Ano, v celé své jedinečné kráse,“ poznamenal ke své spokojenosti Radovan.

„Tom měl rovněž jisté obtíže se svojí personou, proto jsem rád, že k nám dnes zavítal,“ připojil Tom Wong.

„A jak vidno, k dobru lze přičísti i to, že ani konverzace mu není cizí,“ podotkl následně pochvalně Radovan.

Tom Patrick a Vítek dotyčnému oplatili úsměv a i nadále se spolu bavili.

„Takže Hot Posting říkáte, že se jmenovala ta společnost?“ zeptal se pro jistotu ještě jednou Tom Patrick.

„Ano, říká vám ten název něco?“

„Bohužel ne, mně chodily dopisy od společnosti Fast Mail Service, případně od Evropského centra esoteriky,“ zareagoval na Vítkovu otázku obratem Tom Patrick.

„A zaslaly vám ony společnosti nakonec i nějaké balíčky?“

„Ano, několik mi jich přišlo,“ doznával se Tom Patrick, „naštěstí jsem ale zavčas přišel na to, že se jedná o podvodníky, co z lidí jen tahají peníze za rádoby zázračné předpovědi, amulety a přívěšky. Navíc jsou ty podvodné společnosti značně vlezlé a neodbytné. Píší vám, i když na jejich výzvy přestanete reagovat.“

„No vidíte a já udělal tu zásadní chybu, že jsem na ty dopisy pořád odpovídal,“ vyčítal si Vítek.

Záhy musel jmenovaný čelit další nepříjemnosti, to když kolem něj a Toma Patricka procházela Justýna a začala se čertit: „Tohle že je řádně zasazené do hlíny a přivázané k tyči? A co má znamenat tenhle ulomený kvítek?! Koukej to urychleně napravit!“

Zloba ze strany Justýny výhradně byla namířena na Vítka a tomu okamžitě došlo proč. Justýna mu stále nedokázala odpustit onen ohavný čin, jehož se dopustil v Oborověnce.

„Stále se na vás zlobí za to, co jste udělal, že je to tak?“ zmínil se Tom Patrick poté, co Justýna od nich odešla do bezpečné vzdálenosti. Ještě předtím si však na Vítkovu adresu dovolila několikrát nenávistně smočit.

„A vy se tomu ještě divíte? Jako majitelka záchranné stanice pro opuštěná, zraněná a týraná zvířata mě bude nenávidět ještě takových dobrých devatenáct let,“ mínil Vítek, přičemž byl tak Justýniným výstupem rozrušený, že se mu opětovně podařilo zlomit kvítek LÉKORINKY.

„Ještě že to neviděla, jinak by na vás znovu pustila hrůzu.“

„Kéž by mi jednou odpustila,“ kál se Vítek, načež uvázání LÉKORINKY k tyči raději přenechal svému kolegovi.

„Já bych s tím problém, na rozdíl od Justýny, neměla.“

To Vítka a Toma Patricka takto oslovila Evelína, která se k nim nečekaně nachomýtla.

„Ty jsi mi vážně už odpustila to, jak jsem na tebe vyjel v přestrojení a s HÓLEJENKOU?“

„Připouštím, docela jsi mě onehdy vyděsil. V jednu chvíli jsem dokonce myslela, že se na mě vrhneš a zardousíš mě,“ připustila Evelína celkem pobaveně a záhy nato Vitkovi položila poměrně zásadní otázku: „Podařilo se už nějak šetrně smazat manko z té tvé dlužné částky?“

„Hodně mi pomohl pan Humler a pak ona veřejná sbírka, kterou na žádost mých rodičů vyhlásilo město.“

Na Vítkovi bylo znát, že toto téma je pro něj stále citlivou záležitostí.

„Také jsem do té veřejné peněžní sbírky přispěla.“

„Děkuji, cením si toho,“ odvětil s vděčností Vítek.

„Jinak, tvůj otec hezky hraje.“

Vítek i Tom Patrick se po vzoru Evelíny ohlédli k sídlu Winsternského rodu řádu lebonských lidí, kde nedaleko něj byl umístěn klavír, za nímž seděl Klaus Plamínek a preludoval.

„Myslím že zrovna hraje Chopina,“ soudil dle klavírních variací svého otce Vítek.

„Opravdu to zní skvostně,“ zopakovala pochvalně Evelína. „Škoda, já sama bych si přála mít takové rodiče, jako jsou ti tví, Vítku.“

„Copak, máte s nimi nějaké trable?“ vložil se do hovoru i Tom Patrick.

„Kdyby jen to, já jsem své rodiče vlastně ani pořádně nezažila. Oba zemřeli při tragické autonehodě. Sylvie a její Řád se mě poté ujaly a daly mi potřebné mateřské a pečovatelské zázemí, jež mi po smrti rodičů scházelo.“

„Pardon, to jsem nevěděl,“ omlouval se hnedle Tom Patrick.

„To nic, Tome, já se na vás přece nezlobím,“ měla pro jmenovaného Evelína pochopení.

„Já rovněž přišel o někoho velmi blízkého a sice o dědu,“ otevřel se z hlediska jedné ze svých třináctých komnat i Tom Patrick. „Po jeho úmrtí jako by odumřelo i cosi ve mně. Hůře jsem se pak soustředil na učení a nakonec byl předčasně donucen zanechat studií. Pak nastalo tápání a trvalo mi poměrně dlouho, než jsem se znovu našel – jak v osobním tak i profesním životě. No a nyní jsem tu společně s vámi a pomáhám se zasazováním LÉKORINEK.“

„Tak vám přeji hodně štěstí a mnoho úspěchů do další životní etapy. A ať se daří,“ popřála Tomu Patrickovi Evelína a pak svoji pozornost zaměřila opět na Vítka, kterého se zeptala: „Od Sylvie vím, že vynikáš jistým umem a sice prací s krabičkami od sirek, z nichž vytváříš monumentální stavby. Mohla bych se někdy přijít na ně podívat?“

„Ale jistě, pokud bys měla zájem, tak klidně…“

„Tady není místo pro vybavování! Tak tu zbůhdarma přestaň lelkovat a začni zase pracovat!“

To se o slovo opět přihlásila Justýna, přičemž její zloba neomylně začala směřovat na jednu konkrétní osobu. „Tady máš truhlík s LÉKORINKOU a koukej ji urychleně přesadit do záhonu!“ Načež ho Vítkovi doslova vnutila vzít si do rukou. Ten se nesnažil odporovat a raději vykonal, oč ho Justýna požádala. „A co ty, Evelíno, to nemáš na práci nic lepšího než rozptylovat našeho mochnického brigádníka vandala?“

„Promiň Justýno, už si jdu po svých,“ ohradila se dotyčná, ještě předtím než odešla, však Vítkovi předala vizitku se svým telefonním číslem a rukou naznačila, aby jí zavolal, až bude mít čas.

Vladana Vladská, přítomná opodál, na chvilenku zanechala prací a naslouchala tomu rozhovoru, jenž mezi sebou vedli Evelína, Vítek, Tom Patrick a Justýna.

„Zajímavé lidské osudy, není-liž pravdou?“

„Ach, to jste vy, Radovane?“

„Ano, to má maličkost si vás dovolila oslovit,“ stvrdil přátelsky Radovan. „Mohu se vás otázat, kdo vás z těch čtyřech person zaujal nejvíce?“

„Myslím že ona Evelína,“ odpovídala Vladana překvapivě bez dlouhých průtahů. „Podobně jako ona je na tom i má služebná Běta, její rodiče taktéž již nežijí.“

„A právě proto je zapotřebí takovým jedincům, jež postihla životní tragédie, otevřít své srdce a nabídnout náruč plnou něhy a lásky. A toho vy, Vladano, zajisté schopna jste.“ Načež její pozornost záhy obrátil k jiným třem personám.

Nejednalo se o nikoho jiného než o Amelii, Alberta a jeho dávného přítele z mládí Roberta, což byl sedmdesátiletý mužík drobné postavy. Všichni tři jmenovaní rovněž společně pracovali na přesazování LÉKORINEK a přitom spolu normálně vedli hovor. Ten se převážně nesl v duchu vzpomínkového rozmlouvání. A když kolem trojlístku pak procházela Justýna, na rozdíl od Vítka se nikterak nehněvala, že se při práci spolu normálně baví, ba naopak jej přímo odměnila úsměvem a popřála mnoho šťastných okamžiků do budoucích let.

„Udivuje mě, jak jsem dokázala tolik let přečkat bez svého zesnulého Franze,“ svěřila se Radovanovi sama od sebe Vladana, načež svůj pohled okamžitě zaměřila na svoji vnučku Šárku a Ludvíka, kteří nešetřili zamilovanými pohledy.

„Tak to vidíte, Vladano, sama v sobě jste ty dlouhé roky dávala prostor truchlení po tom, jehož jste bezmezně milovala a vaše vnučka Šárka by málem byla nucena podstoupit to samé,“ podotkl s vážností v hlase Radovan. „Buďte vděčná za tu opětovanou lásku a važte si toho, že jste zdárně překonala onu srdeční slabost a tudíž že se můžete radovati ze života.“

„Máte pravdu, Radovane, to, k čemu došlo, bych už nikdy nechtěla zažít,“ přisvědčila souhlasně Vladana.

„Bohužel,“ ujal se opět slova Radovan, „někteří jedinci takové štěstí jako vy nemají a ke svému uzdravení musejí ujít podstatně delší cestu.

Tento Radovanův pádný argument nesměřoval na nikoho jiného nežli na Pavla Hnízdila, jenž seděl za klavírem vedle Klause Plamínka a naslouchal jeho preludování. Ten Pavla občas vyzval, aby si také zahrál a jmenovaný se oné výzvě rozhodně nijak nebránil. Na rozdíl od Vladany Vladské dělal pomalé krůčky za svým kompletním uzdravením, avšak s pomocí Sylvie, jejích spolupracovníků a spolupracovnic z mochnického Řádu a Winsternské kočky vše zvládal nadmíru dobře. Ostatně ta se v Pavlově přítomnosti nacházela i nyní, momentálně mu spokojeně předla na klíně a z těla vytahovala neduhy. A samozřejmě že po boku svého syna nesměla chybět ani jeho matka. Alžběta Hnízdilová se opět uvolnila z práce, aby svému Pavlovi byla nablízku.

Zdálo se tedy, že nic nemůže narušit onu přátelskou atmosféru, jež panovala na venkovním prostranství Winsternského rodu řádu lebonských lidí. A přeci jen se našel někdo, kdo vnesl do oné pohody vrchovatou míru napětí.

„Ale ne, to ne!“ zhrozila se doslova Apolena, když spatřila osobu, co jí až doposud ztrpčovala život.

„Co se děje, Apoleno?“ přispěchal k ní okamžitě Tom Wong, když zaslechl ten žalostný výkřik.

„Tamhleto je můj otčím,“ vyslovila to ve značných obavách.

Bylo to skutečně tak, jmenovaný se právě zastavil u jednoho z členů Devíti sluncí a na cosi se ho začal vyptávat. A když mu dotyčný ukázal ve směru, kde se Apolena nacházela, ta věděla, že je zle. „Co tu vůbec pohledává?“ obávala se nejhoršího.

„Jen klid, to bude dobré,“ snažil se Apolenu uklidnit Tom Wong.

Leč tomu na první pohled nic nenasvědčovalo, neboť Apolenin otčím se opět při své spěšné chůzi potácel, jako kdyby byl na mol opilý, což u něj nebylo nic neobvyklého. Až když se přiblížil k Apoleně na pár kroků, dotyčná zpozorovala v jeho pravé ruce kufr, jehož obsah mu s největší pravděpodobností onu vrávoravou chůzi způsoboval.

„Tak tady se celý ten měsíc zašíváš? Opravdu sis nemohla vybrat příhodnější místo,“ vyrukoval na Apolenu její otčím, načež před ní na zem s úlevou upustil kufr.

„Povinností každého slušně vychovaného člověka je nejdříve pozdravit, když někam vstoupí,“ zastal se Apoleny okamžitě Tom Wong.

„Vy se do toho laskavě nepleťte, jo? Buďte tak laskavej,“ utrhl se na něj Apolenin otčím.

„Obávám se, že vám ve vaší žádosti nebudu moci vyhovět, dokud se neuklidníte a nepřestanete se hrubě chovat k mým přátelům,“ nenechal si to v žádném případě Tom Wong líbit a hbitě před Apolenu předstoupil, neboť její otčím se po ní užuž začal nebezpečně ohánět rukama.

„Víte, já upřímně pohrdám černochy jako jste vy,“ vyslovil po kratší odmlce Apolenin otčím, kdy si oba pánové pouze vzájemně hleděli výbojně do očí.

„Dovolil bych si vás malinko poopravit, já nejsem černoch nýbrž asiat.“

„To je jedno, ti umí člověku taky pěkně pít krev, obzvláště když na tržnicích v jednom kuse obírají lidi o prachy, znásilňují na potkání počestné české ženy a v neposlední řadě se pak podílejí na zvýšené drogové kriminalitě, když pervitin nutí přímo na ulici mladistvým.“

„Budu dělat, že jsem nic z toho neslyšel.“

Apolenu otčímova náhlá přítomnost totálně zaskočila. Hluboce se za jeho chování přede všemi, co tu byli přítomni, styděla. Její otčím viditelně nezklamal ani tentokrát a dostál své povaze bouřliváka a nezdvořáka. Od koho se jen dozvěděl, kde se to Apolena momentálně nachází? Ona sama osobně svému otčímovi rozhodně nevolala ani nepsala, tak jak se mu ji podařilo najít? Odpověď byla velice prostá jako otázka samotná.

„Holčička se hodlala vypařit, když jí teklo do bot, co? Přes měsíc se dokázala skrývat a stejně jí to nakonec bylo houby platné,“ naparoval se Apolenin otčím. „Jistě tě zajímá, jak jsem tě našel, ty jedna proradná mrcho, co? To Mareček. To si takhle v poklidu kráčí Katalnou Mochnou a kohopak tu nezmerčí?“

Dál už Apolenin otčím ani pokračovat nemusel. Dotyčná si zbytek uměla domyslet sama. Onen Mareček, to nebyl nikdo jiný než stejně věčně opilý ochlasta. V Praze snad neexistovala jediná pivnice, kterou by s jejím otčímem, lidově řečeno, neprolezli.

Apolenu mrzel přístup jejího otčíma, už kvůli místním obyvatelům Katalné Mochny, kteří se k ní naopak chovali ve vší počestné zdvořilosti. A přitom ho Apolena nedávno zažila úplně jiného a sice jako milého, vstřícného a zdvořilého jedince. Jenže co jí to bylo platné, když se jednalo pouze o jistou vysněnou fikci za přispění ALMAN Toma Wonga. Apolena tak v této chvíli zalitovala, že dané vymoženosti nemají tu možnost své vysněné vize automaticky přenášet do ryze reálné živé podoby.

„Proč jste Apolenu vyhledal? Co po ní vlastně chcete?“ zeptal se za ni jejího otčíma Tom Wong, když zmerčil rozpaky v tváři pohledné tmavovlásky.

„Prachy!“ vyjádřil to jediným slovem Apolenin otčím. „Tady ta mrcha mi dluží pěkně tučnou částku a právě proto jsem tu,“ dodal. „Tak je naval a budeme si kvit,“ pohrozil. „Tak slyšíš?!“ zvýšil hlas.

„Myslím že nejrozumnější bude, když zase odejdete,“ mínil Tom Wong.

„Odejdu, až zaplatí, co mi dluží!“ rozkřikl se Apolenin otčím na celé kolo.

To už se ze všech stran začali shlukovat všichni ti, co obhospodařovali LÉKORINKY. Apoleně to dodalo potřebné sebevědomí a svému otčímovi začala oplácet stejnou měrou: „Žádné peníze ti nedlužím a proto ti nic platit nebudu! Kdybys ses v jednom kuse neopíjel do němoty a nezval si do bytu ochlasty na alkoholové dýchánky a ženské pro pobavení, nikdy bys neměl problém s penězi vyjít! My dva si už nemáme víc co říct! A pokud jde o návrat k tobě do Prahy, tak s tím nepočítej!“

Apolenin otčím užuž byl připraven na svou nevlastní dceru spustit novou hrůzu, dav zvědavců ho však přiměl s tím posečkat. A toho využil jeden z přihlížejících.

„Vy se jmenujete myslím Karel, že? Také tu jednoho máme. Vlastně v našem malebném městečku kdysi byli přítomni Karlové dva, jeden z nich však musel Katalnou Mochnu předčasně opustit a odjet právě do Prahy, neboť mu pracovní závazky nedovolily tu déle setrvat.“

Apolenin otčím přestal věnovat pozornost své nevlastní dceři a otočil se ve směru onoho hlasu. Ten náležel Radovanovi.

„Tak copak máte, vážený, za tak závažný problém, že tu na druhé musíte nepřiměřeně zvyšovat hlas?“ pokračoval Radovan zcela vyrovnaně.

„Co je vám po tom? Starejte se o sebe a nás nechte na pokoji!“ obořil se na něj takto neurvale Apolenin otčím.

„Třeba bych vám mohl být nápomocen a vy byste poté nechal toto děvče na pokoji,“ nevzdával své snažení Radovan. Uvědomoval si, že Apolena není z návštěvy svého otčíma zrovna dvakrát nadšená, ba dokonce že z něj má přímo strach!

„Dluží mi prachy, v tom je ten problém.“

„A kolikpak činí ona částka?“

„Rovných šest táců.“

„Nuže dobrá.“ Radovan vyndal peněženku a z ní peníze. „Zde je rovných pět tisíc a onu zbývající tisícikorunu ať vám doplatí jiný štědrý dárce.“ Načež Apoleninu otčímovi danou částku ochotně předal.

„No vida, tak se mi to líbí, alespoň někdo tu jedná na férovku,“ začal si pro změnu pochvalovat Apolenin otčím, načež konečně nechal svoji nevlastní dceru na pokoji a dal se do přepočítávání právě obdrženého obnosu.

„Vše v pořádku?“ chtěl se ujistit Radovan.

„Jo jo, vše sedí staříku, díky, díky,“ pronesl vlezle Apolenin otčím, načež Radovana rádoby přátelsky poplácal po rameni.

„Takže bude nejlepší, když zase odejdete a necháte nás tu v klidu pracovat, co říkáte?“ navrhl Radovan a ono rádoby přátelské gesto Apoleninu otčímovi oplatil.

Jmenovaný se uchechtl, jako by mu to bylo kdovíjak příjemné, a zapálil si cigaretu. Dokonce jednu nabídl i Radovanovi, ten ji však zdvořile odmítl.

Apolena, celá nesvá, trnula, co její otčím ještě předvede za excesy. Ten ji ještě jednou upozornil na kufr, co předtím před ní pohodil na zem, přičemž do něj kopl, a poté se zmohl na jednu z posledních výhrůžek a naštěstí zamířil pryč.

„Neměl jste mu ty peníze dávat, pane profesore, kdoví co si vymyslí příště,“ vyslovila Apolena možné obavy z otčímova případného návratu, když ten byl bezpečně z jejího dohledu.

„Lidé nebudou a peníze ano, tak už to v životě prostě chodí,“ zmínil Radovan jedno staré moudré přísloví.

„Apolena má ale pravdu, Radovane, co když se ten neurvalec znovu vrátí a začne jí nanovo vyhrožovat?“ obával se onoho nemilého stejně jako ona i Tom Wong.

„Tak Apolenku opět ochráníme,“ vyjádřil se k dané problematice takto stručně Radovan. „Avšak nyní mi promiňte, že vás na nějakou tu hodinku opustím, volají mne totiž nové neodkladné povinnosti.“ Načež se s Apolenou, Tomem Wongem a ostatními rozloučil, s přáním, ať jim jde práce pěkně od ruky a následoval Olafa, který se tu pro něj zastavil.