12. Ona pomyslná odvrácená strana mince, zatěžkána nehostinnou třináctou komnatou a pokus o její opětovné kompletní uzamčení
Pomalu se blížila jedenáctá hodina večerní. Venkovní „grilování pecnů“ pozvolna spělo do svého více než úspěšného finiše a pozvaným hostům nezbývalo nežli se s hostiteli rozloučit, s poznámkou, jak ono setkání bylo báječné, s přáním brzkého shledání. Pro obyvatele Katalné Mochny se setkávání s blízkými a přáteli řadilo mezi pravidelné rituály a to jak v těchto letních tak i zimních obdobích. A to místní považovali za velmi důležité, neboť v dnešní uspěchané době si lidé na sebe sotva kdy udělají čas. Potěšující zprávou rovněž bylo, že daného venkovního „grilování pecnů“ se účastnily celé rodiny a to i se svými dětmi. Katalná Mochna tak spolehlivě dementovala zprávy o tom, že dnešní teenageři vysedávají pouze u počítačů či že si pohrávají s nejnovějšími mobily a tablety.
Na jednu z takovýchto oslav, jíž v chatové oblasti pořádala i Evženie Flavordová, chtěla dorazit i jistá žena. K jmenované to koneckonců neměla daleko, leč rodinné problémy nakonec zapříčinily, že svoji účast na poslední chvíli odřekla. Jen by tam obtěžovala svým smutkem, zastávala dotyčná názor. Tak snad to příště již vyjde.
Žena to v životě neměla právě zrovna jednoduché. Pocházela ze země, jíž vévodily válečné nepokoje. Ty měly na svědomí dvě znepřátelené vojenské skupiny, jež mezi sebou bojovaly o moc a přitom nebraly ohled na civilní obyvatelstvo. Že při svém běsnění povraždily i stovky nevinných civilistů jako by nikoho nezajímalo. A nabízená pomoc od vlády? Ta se nedostavila, neboť daný stát, jenž byl původní domovinou ženy, ani pořádně neměl potuchy o tom, kdo mu vlastně vládne. Většina místních obyvatel konflikt řešila po svém: buďto se do něho přímo či nepřímo zapojovali, nebo raději volili druhou variantu a to útěk.
Rodina ženy se rozhodla pro ono druhé, i ji však postihla tragédie. Pár dní před plánovaným odchodem otce ženy zastřelil jeden z povstaleckých vzbouřenců, když ten se navracel domů z práce. Pro ni a její matku to byl šok, když se onu zprávu dozvěděly. Sice se obě posléze dostaly do uprchlického tábora, ovšem i tam se potýkaly s existenčními problémy, stejně jako tisíce dalších nešťastníků a to vlivem nedostatku potravin a základních hygienických potřeb.
Žena na toto těžké období vzpomínala jen velmi nerada a nebýt jistého Johna Meyera, významného misionáře a humanitárního pracovníka, kdo ví jak by to s ní a její matkou nakonec dopadlo. S pomocí onoho muže se oběma přeci jen podařilo emigrovat, nejprve do Rakouska a odtud pak natrvalo přesídlily do Čech, konkrétně do Katalné Mochny. Bylo to ještě v době, kdy toto město okolnímu světu nebylo zdaleka tak úplně známé, tak jako nyní, i přesto se žena a její matka plně odhodlaly právě zde zahájit novou etapu svého života.
Ženě v té době bylo pouhých devět let, když se se svojí matkou natrvalo usadily v Katalné Mochně, vše, co se jí v životě až doteď přihodilo, však plně intenzivně vnímala. Žena obdivovala svoji matku pro její odvahu a snahu své jediné dceři zajistit nový a pokud možno spokojený život. A to se jí zdařilo na výbornou. Našla si práci v mochnickém závodu na zpracování bavlny, kde začínalo mnoho jiných zájemců, kteří v životě tápali a potřebovali do něj dodat potřebné sebevědomí.
Žena byla po právu na svoji matku pyšná a vždy k ní vzhlížela. Obdivovala ji, jak se se životem statečně dokázala poprat, když ten jí ukázal odvrácenou stranu oné pomyslné mince. Žena si již v onom mladém věku tedy dala předsevzetí, že až ona sama jednoho dne bude mít děti, nevystaví je bezpráví a nebezpečí, jemuž musela čelit ona sama.
A pak, ve svých devatenácti letech, žena potkala svého budoucího muže, jak jinak než v proslulé mochnické seznamovací kavárně. A zakrátko nato se jim narodil syn, který svým rodičům zpočátku dělal jen samou radost. Dobře se učil a projevoval se u něho neobyčejný talent, jenž se pokoušel maximálně využít. A tak v Katalné Mochně začal navštěvovat POLOMENII neboli lidově řečeno POLOMKU, která byla proslulá tím, že se v ní scházeli umělci mající jisté nadání. A zanedlouho se dotyčnému poštěstilo, to když se stal nedílnou součástí skupiny, jež ve svých řadách sdružovala lidi právě s oním mimořádným talentem. Ženu potěšilo, když za svůj um její syn obdržel četná ocenění a také uznání. A to nejen od obyvatel Katalné Mochny!
Jenže pak začaly přicházet ony dopisy. Zpočátku žena o nich nic nevěděla, jen pozorovala, jak se její syn nápadně mění v chování. Ten bezstarostný klouček byl tentam a rodinu začal obtěžovat svojí náladovostí. Když si toho počalo všímat i okolí, ženě postupně docházelo, že jejího syna něco trápí, ten ovšem byl na slovo skoupý a vždy se pouze na něco pohotového vymluvil.
Vše vyšlo najevo v momentě, kdy se ženě dostal do rukou právě jeden ze zaslaných dopisů adresovaných jejímu synovi. Navíc tomu přispěla jedna velká náhoda, neboť dotyčný jinak pravidelně kontroloval poštovní schránku, osud tomu však chtěl, že jednoho dne musel nutně odjet z města a její výběr tudíž závisel na rodině. Žena zpočátku nevěděla, co si o daném dopisu má myslet, to co na něm upoutalo její pozornost, nebyla pouze ona podivná adresa, ale taktéž i vyobrazená podobizna muže oděného do šaolinského roucha. Když se syn ženy pak vrátil domů a ona mu s obavami předložila onen dopis, začal se vymlouvat, že si prostě dopisuje s jedním kamarádem ze zahraničí, s nímž se seznámil na internetu.
Žena se snažila synovu tvrzení zpočátku uvěřit, leč ten podivný muž, co se zjevoval na obálce, na ni nepůsobil zrovna věrohodným dojmem. Navíc se jí zakrátko nato dostal do rukou dopis od jiné společnosti, která pro změnu od dlužníků nazpět vymáhala zapůjčené peníze. Co mělo znamenat zase toto?
A pak to jednoho dne už žena nevydržela a když syn opět odcestoval, vydala se do jeho pokoje plně odhodlaná nalézt další dopisy. K jejímu překvapení to nebylo zase tak složité, objevila je v pracovním stolku v prvním šuplíku. Ne pouze jeden, ale rovný tucet! Žena se nerozmýšlela příliš dlouho a do jednoho z dopisů okamžitě nahlédla. Srdce jako by se jí náhle propadlo až do žaludku, když ony řádky pročítala. Podle toho, co se ze zaslaných dopisů postupně dozvídala, měl její syn veliké finanční potíže!
Žena, zdrcena tím, co se právě dozvěděla, se málem zhroutila. Jako by se probudila ze zlého snu. Bylo to vůbec možné? Jak se to mohlo jen stát? Vždyť pokud by syn ženy chtěl, ona a její muž by se mu snažili maximálně pomoci. Proč jim tedy o svých problémech nic neřekl?
Pro ženu to byl naprostý šok, náhle nevěděla, co si počít. Dost dobře si uvědomovala, jak podobné situace mívají nemilou dohru. Celá Katalná Mochna ještě zdaleka nezapomněla na to, jaké existenční muka zažíval Martin Netřebický, to když ho Vladana Vladská při soudních tahanicích obrala téměř o veškeré jeho peníze. Jenže v tomto případě vše pro ženu a její rodinu mohlo mít ještě mnohem fatálnější následky a to v podobě exekuce!
Nebyly to pouze dopisy, co jeden z oněch pisatelů synovi ženy zasílal. Vedle předpovědí, jak vyhrát ve sportce vysokou částku, se jednalo i o rozmanité amulety či přívěšky, jež údajně disponovaly zázračnou mocí. Jak se ale nakonec ukázalo, šlo nejspíše jen o plané řeči. Žena proto neváhala ani minutu a kontaktovala několik místních lidí, aby s nimi o daném problému podebatovala. Prvním z nich byl mladík jménem Kristián Betner. Ten se ženě svěřil s tím, že kdysi skutečně byl v kontaktu s jistou personou, co zájemcům nabízela magické seance, jenže záhy ji pevně utvrdil v tom, že jakmile to začalo lézti do peněz, dal od toho ruce pryč. Pomyslný hřebíček do rakve ženě zatloukla Sylvie z mochnického Řádu, když ji ujistila, že s daným pisatelem ona ani nikdo jiný z jejích spolupracovníků nemá nic společného a tak jen potvrdila Kristiánova slova.
Žena si kladla ony věčné otázky: jak jí něco takového její jediný syn mohl udělat? Proč se bez vědomí rodiny zadlužil? Jak vyplývalo z prosebných žádostí syna ženy, po vzoru dvou místních dívek se rovněž chtěl vydat na podnikatelskou dráhu, avšak nezvládl to po finanční stránce a zadlužil se. Proč jen nic dopředu neřekl? Žena s manželem by mu zajisté byli nápomocni, jak jen by to bylo možné. A i když Sylvie ženě přislíbila okamžitou finanční pomoc, ta tušila, že to zřejmě stačit nebude. Za ten rok onen dluh, jenž měl syn ženy splatit, narostl do astronomické částky.
Poté, co žena navštívila Sylvii v jejím sídle, nezamířila hned domů, nýbrž se vydala na jediné možné místo, které ještě mohlo skýtal naděj na lepší zítřky. Na mýtině Svatého Andreje se tou dobou zdržoval jistý manželský pár, který posvátné sošce děkoval za splnění jejich dávného niterního přání a sice za početí vytouženého dítěte. Žena nechtěla rušit, zároveň ale byla hrozně nedočkavá, nutně se potřebovala vyzpovídat pro změnu ze svých niterních problémů. Manželský pár jí to neměl za zlé, nacházel pochopení pro její trápení a nakonec popřál vše dobré do další životní etapy. Žena za to s námahou v hlase poděkovala, a když manželský pár nadobro mýtinu opustil, začala se posvátné sošce zpovídat, s naléhavou prosbou, ať se vše v dobré obrátí. Slzy při tom měla na krajíčku.
Čaj již dávno vychladl, Klaudie Plamínková se však i přesto rozhodla pozřít alespoň malý doušek. Třásla se jí při tom ruka. Nebylo divu, ona nemilá představa, že její rodina může přijít o všechno, ji přímo děsila.
Klaudie i nadále odhodlaně vyčkávala, až se její syn Vítek vrátí. Na duši ji mohlo částečně těšit, že na to nebyla sama. Manžel Klaus své ženě v těchto nelehkých chvílích stál věrně po boku, i když i jeho zmáhala únava.
Klaus náhle vstal. Už dál nevydržel jen tak nečině vysedávat. Udělal proto to, co jindy v obdobných situacích: zasedl za klavír a začal hrát – na uklidněnou, jak vždycky říkával. A pokaždé tento čtyřicetiletý brýlatý blondýn dokázal podat bravurní výkon. Jak by také ne, když od svých devatenácti let byl členem prestižní pražské filharmonie. Jenže stačilo to v těchto nelehkých chvílích?
„Jak jen Vítek mohl? Proč nic neřekl?“ vyčítala si neustále dokola Klaudie. Ani překrásné Klausovo preludování ji nedokázalo zklidnit. Jindy by si k manželovi přisedla a hrála na klavír společně s ním, nyní však na to ani v nejmenším neměla náladu.
„Také to nechápu,“ soucítil se svojí ženou Klaus. I jemu patrně činilo nemalé potíže vyrovnat se s tím, co způsobil jeho syn, neboť zakrátko hrát na klavír přestal a to s hláškou: „Tak to by pro dnešek stačilo.“ Pak se zvedl ze židle, zaklapl víko od klavíru a přisedl si nazpět ke Klaudii. „Vše se to nějak vyřeší, uvidíš,“ snažil se chlácholit svoji ženu, která opětovně propukla v pláč.
„Jak vyřeší? Vždyť nás ty Vítkovy dluhy mohou přivést až do exekučního řízení!“ vyslovila Klaudie tu nejhorší možnou variantu.
„Máme přece něco našetřeno, část dluhu můžeme splatit z našich úspor…“
„Ale to nebude stačit, ta částka je obrovská…“
„Nějak se to zařídí, můžeme prodat auto, nebo město poprosíme o vyhlášení veřejné sbír…“
„Bankrot, čeká nás bankrot!“ vykřikla náhle Klaudie.
Možná že by došlo ke při onoho manželského páru, nebýt zařinčení venkovního zvonku.
„Kdo to jen v tuhle pozdní dobu může být?“ znejistěla Klaudie.
„Třeba je to náš Vítek,“ mínil Klaus. „Já tam skočím,“ navrhl, když viděl, jak se jeho žena sotva drží na nohou, „ty se zatím posaď nazpět do křesla a vyčkej.“
Klaus se vydal z domu přes zahradu k venkovním dveřím. K jeho překvapení však u nich nepostával jeho syn, nýbrž…
„Justýno!“
„Dobrý večer, pane Plamínku, promiňte že vás takto pozdě obtěžuji, ale potřebovala bych si nutně promluvit s Vítkem.“
Klaus samým překvapením najednou ztratil řeč, bylo na něm znát, že ho tato nenadálá návštěva dosti zaskočila. Skutečně byl přesvědčen o tom, že se z večerní potulky domů navrací jeho syn.
„Ach pardon, toto je má kamarádka Apolena,“ vysvětlovala si Justýna Klausovo zaražení po svém a protože jmenovaný na daném místě nadále nečině postával, rychle pokračovala: „Tady Apolena je v Katalné Mochně letos poprvé, tak ji seznamuji s naším městem a jeho kulturou.“
„Ach tak, jistě, samozřejmě,“ vypravil ze sebe konečně Klaus.
„Apolena Kajnarová, těší mě, že vás, pane Plamínku, poznávám,“ představila se dotyčnému Apolena.
Teprve to Klause přimělo procitnout z nemilých trýznivých myšlenek na svého syna a jednat: „Jestli jdete za Vítkem, tak ten ještě nedorazil.“ A hned nato ho napadlo spásné: „Vy, Justýno, náhodou nevíte kde by mohl momentálně být? Se ženou si o něj děláme starosti.“
„Bohužel,“ nepotěšila Klause ani za mák Justýna. „Tak nic, snad se zítra Vítek objeví v POLOMCE. Těšilo nás a na shledanou.“
Justýna s Apolenou už byly rozhodnuty najisto odejít s nepořízenou, když se dveře domu znovu otevřely a ony spatřily, jak k nim a Klausovi spěšně chvátá Klaudie. „Je to Vítek?“
„Ne, pouze Justýna a jedna její kamarádka,“ odvětil ženě její manžel. „Právě jsou na odchodu…“
Klaudie se k tomu ale postavila jinak a na Justýnu s Apolenou okamžitě naléhala, ať jdou obě dál. Nutně si potřebovala popovídat s někým blízkým, nechtěla s Klausem být na všechno sama.
A tak…
„Ten spolek nese tedy název Hot Posting?“
„Ano, říká vám něco ten název, Justýno?“
„Bohužel ne.“
„A vám, Apoleno?“
„Bohužel, paní Plamínková, ani já s něčím takovým nemám žádné zkušenosti.“
Takto spolu začaly rozmlouvat Justýna, Apolena a Klaudie. První jmenovaná rovněž souhlasila s Klaudií v tom, že kdyby se o svých problémech její syn komukoliv nebál zmínit, vše mohlo dopadnout úplně jinak. Jenže takhle…
„Od Radovana vím, že Tom Patrick, onen muž, co okolnímu světu referuje o našem městě, měl oplétačky s jistým mágem, jenž mu zasílal obdobné dopisy. Jakmile mu ale poslal jistý posvátný přívěšek, který se nakonec ukázal jako laciná bezcenná cetka, přestal na ony dopisy raději reagovat,“ oznámila Justýna Klaudii.
„Ano, to samé prý učinil i Kristián,“ vložil se do hovoru Klaus, když jeho žena nebyla zase schopná dále v mluvě pokračovat. Měla opětovně slzy na krajíčku. „Ani vám se Vítek s tím, že se zadlužil, nesvěřil?“
„Ne,“ sdělila Klausovi Justýna, načež záhy dodala podstatné: „Ale připouštím, že se v poslední době choval dosti zvláštně.“
„Jak zvláštně?“ zajímalo Klause, který svou ženu nyní hladil po jejích tmavých vlasech.
„No,“ spustila Justýna, „třeba za celou dobu, kterou jsme spolu strávili s uskupením Devíti sluncí v POLOMCE, vůbec nepromluvil. A jindy zase byl až moc výřečný.“
„A v poslední době, jak se choval? Například na poslední schůzce Devíti sluncí?“ naléhal na Justýnu Klaus, načež své ženě podal kapesník, aby si do něj otřela slzy.
„No abych pravdu řekla,“ začala opatrně odpovídat Justýna, „tak v poslední době právě na našich schůzkách Vítek chyběl. Proto jsem se vás také přišla zeptat, co s ním je.“
„Nyní to tedy již víte,“ pronesl smutně Klaus, načež před Justýnu a Apolenu položil písemnosti týkající se druhé společnosti a sice té nesoucí název Kredit Market.
„Pane jo, to není zrovna malá částka,“ překvapilo i Justýnu, kolik Vítek ve skutečnosti dluží. „Bohužel vám nemůžu býti dostatečně nápomocna, nemám tolik peněz,“ vyjádřila se okamžitě omluvně.
„V pořádku, Justýno, já ani má žena vám nic nevyčítáme,“ ujišťoval dotyčnou okamžitě Klaus, když ta nasadila provinilý výraz, jako by za ono zadlužení mohla ona sama, nikoliv Vítek.
„Já vám také nemohu ničím přispět, sama mám potíže vyjít s financemi,“ připomněla se sama od sebe Apolena, načež manželům Plamínkovým podrobně poreferovala o nelehkém vztahu se svým otčímem.
„Mimochodem,“ snažila se Justýna následně trochu odlehčit napjatou atmosféru, když hovor náhle ustal, „tady Apolena je zběhlá v malování, proto bych ji v dohledné době ráda seznámila s Naďou. Chcete se podívat na její obraz?“ A pak Apolenu vyzvala, aby ho manželům Plamínkovým předložila.
Nakonec to byl Klaus, kdo nabízený obraz z rukou Apoleny přijal, neboť jeho žena toho nebyla schopna. Seděla tam na židli jako hromádka neštěstí a myšlenkami byla stále u oněch zaslaných dopisů.
„Opravdu malujete překrásně, Apoleno,“ ocenil její um Klaus. „Podívej Klaudie,“ nabádal svoji ženu, aby si i ona prohlédla obraz.
Klaudie se zpočátku zdráhala na něj byť jen pohlédnout, neboť v plačkách stále prolévala smutek za svého syna. Jakmile jí ale Apolenina malba padla do očí, pozměnila své chování a v jejím hlase bylo patrné jisté nadšení:„To je opravdu vaše práce?“
„Ano, nelíbí se vám snad?“ zapochybovala Apolena. A rázem jí to došlo: „Promiňte, v těchto pro vás těžkých chvílích je asi složité věnovat pozornost umění.“
„Ne, to ne, jen mi váš obraz připomněl jeden jiný, co mi kdysi daroval Radovan. Od té doby visí v ložnici nad postelí a dle Radovanových slov je nabit pozitivní energií, což má na svědomí Winsternský rodu řádu lebonských lidí.“
„Ano, s Radovanem a s oním Řádem jsem rovněž měla tu čest se již seznámit,“ přitakala Apolena s nadějí v hlase, že se Klaudie zklidní.
Apolena již byla obeznámena s tím, jaké renomé Radovan Litevský a Sylvie v Katalné Mochně získali, a tak doufala, že když z jejích úst o nich padne zmínka, přivede to Klaudii na jiné myšlenky. Jenže opak byl nakonec pravdou, neboť následná připomínka ohledně Sylvie, jež sice umí uzdravovat nemocné, bohužel ale neovládá telepatické schopnosti, aby byla schopná Klaudii a její rodině předpovědět vysokou výhru v loterii, potřebnou pro splacení statisícové částky, kterou Vítek dlužil společnosti Kredit Market, dotyčnou opětovně přiměla ke smutnění. A stejně tak se pro ni znepokojivě jevilo Apolenino zranění na ruce, jenž hojily lémanské růže.
„To nic není, jen jsem nešikovně upadla na zem,“ zalhala raději Apolena, aby Klaudii zbytečně neranila skutečnou pravdou. Leč co to bylo platné, Klaudie zaznamenala, že s Apoleninou rukou není něco v pořádku a ihned začala myslet na to nejhorší – tedy že i jejímu synovi se něco zlého přihodilo a proto se od rána neukázal doma.
Možná by došlo na nové výčitky svědomí ze strany Klaudie, nebýt vrznutí venkovních dveří. „Vítek. To je Vítek,“ špitla sotva slyšitelně Klaudie. „VÍTEK!“ vykřikla záhy naplno a rázem byla na nohou, div že na zem neupustila Apolenin obraz.
Nebyla to mýlka, kdosi se skutečně pohyboval po zahradě rodiny Plamínkových. Jakmile však onen dotyčný spatřil osazenstvo domu, v chůzi posečkal a vypadalo to, jako by se chtěl ze zahrady zase rychle vytratit.
„Vítku, Vítku počkej!“ zvolala za synem Klaudie, když se najisto ujistila, že je to on a nikdo jiný.
„Tak sakra stůj!“ Justýna byla v jednání pohotovější, nepozastavila se na místě jako Klaudie a naopak se vydala příchozímu naproti. Chlapec tmavé pleti to vypozoroval a již přes sebe byl kvapně připraven přehodit JELEMANTEL, pohotové Justýně se mu ho však podařilo zavčas strhnout na zem. „Co si o sobě vůbec myslíš?! Jak sis mohl dovolit dopustit se tak ohavného činu?! Hráblo ti snad v té tvé mozkovně?!“ pustila se okamžitě do Vítka.
„O čem to mluvíš?“ pokusil se Justýně vzepřít, ovšem to nebylo tak snadné, neboť té se ho podařilo chytnout za tričko a přimáčknout na plot. „Co to krucinál vyvádíš?! Koukej dát ty pracky pryč!“
„Až mi řekneš, proč jsi zabil ty tři srnky!“ naléhala Justýna s odpovědí a oči se jí přitom zalívaly hněvem.
„Kdo koho zabil? O čem to mluvíte?“ To již ke vzpouzející se dvojici přispěchali Klaudie s Klausem. Pouze Apolena nadále vyčkávala v ústraní.
„Váš syn se dopustil toho nejohavnějšího možného činu, jakého je smrtelník schopen,“ dorážela na Vítka neustále nemile Justýna. „Na Oborověnku se snesl strach, lidé se do ní bojí chodit a kdo za to může? Tenhle podivín!“ pouštěla na něj dál hrůzu.
„Cože?“ Je to pravda Vítku?“
„Co tě nemá mami, Justýna si jen vymýšlí,“ vymlouval se Vítek, přičemž jen velmi nelibě dál snášel její nátlak.
„Vymýšlí?!“ vykřikla. „VYMÝŠLÍ!“ přidala na důrazu. „A co je podle tebe tohle, aha?!“
Vítek pohlédl na plaketku. A náhle jako by byl připraven o hlas.
„Tak co, ty jeden všiváku?! Ten panák z obálky od Hot Postingu tě oblbnul natolik, žes kvůli němu dočista přišel o rozum, že je to tak?!“ běsnila dál Justýna. „A důvod? Nic prostšího než extrémní zadluženost!“ nehodlala slevit ze svého nátlaku.
Pro Vítka se situace momentálně nevyvíjela zrovna dvakrát příznivě. Jeho kolegyně z uskupení Devíti sluncí se na něj pořád čertila, zatímco Klaudie znovu propukla v pláč, a i na Klause toho bylo nejspíše už trochu moc, neboť také on neudržel nervy na uzdě a svému synovi uštědřil pohlavek. „Takovou lumpárnu provést, jak jsi jen mohl? Víš do jaké svízelné situace jsi nás všechny dostal?“ udal posléze pádný argument, proč tak učinil.
Daný Klausův výpadek způsobil, že se Vítek po plotě snesl k zemi.
Jenže to byla chyba! Vítek, jakmile zjistil, že už ho nic nesvazuje, využil té chvilkové nepozornosti a chopil se HÓLEJENKY. „Dál už ni krok! Opovažte se mě znovu jakkoliv dotknout!“
„Tohle nikam nevede, hned s tím vyhrožováním přestaň!“ ozvala se jako první výbojně Justýna.
To už ale Vítek stál pevně na nohou a s pomocí magické hůlčičky si začal sjednávat pořádek.
„No tak, nech toho. Můžeme si přece v klidu…“
„NEPOTŘEBUJI NIČÍ POMOC, VŠE SI VYŘEŠÍM SÁM!“ vzepřel se Vitek otci.
Nakonec přeci jen z jeho strany k výpadku došlo, to když Justýna nemínila respektovat ony výhrůžky, a tak HÓLEJENKA vykonala své.
Vítek již na nic víc nečekal, přehodil přes sebe JELEMANTEL a dal se na útěk. Nezajímal se o to, zdali se Justýně něco nestalo, když ta vlivem mochnické hůlky zavrávorala a tvrdě dopadla na zem, či dokonce nereagoval na prosebné volání svých rodičů, aby se vrátil domů. Nestál o další kázání.
Vítek uvnitř své mysli aktuálně zažíval nepopsatelný zmatek. Nerad si to připouštěl, ale opravdu potřeboval pomoc druhých. Peněžitá suma, kterou dlužil společnosti Kredit Market, skutečně dosahovala astronomických výšin. Již před týdnem měl Vítek dle společnosti Hot Posting vyhrát nemalou finanční částku, avšak opětovně se tak nestalo. Naplněn hněvem a zlobou, dopustil se pak toho nejohavnějšího, čeho se obyčejný smrtelník dopustit může: vraždy! A to ne pouze jediné!
I přesto, že si svou vnitřní zlobu Vítek vybil na němých tvářích a nikoliv na oné lidské, dopustil se i tak závažného prohřešku, za který mohl být klidně i potrestán, kdyby se mu daná vina prokázala. On, Vítek, to ale musel udělat. Musel nějak ukojit svůj vztek, svůj vnitřní hněv. A i když nyní hluboce litoval toho, čeho se dopustil, již to nešlo vrátit zpět.
Vzápětí Vítek znovu pomyslel na onu nejhorší možnou variantu, tentokrát však výhradně přemítal nad svou vlastní smrtí, neboť tak mu to velelo jeho vnitřní já. Nastala tak opačná situace než jaké byl vystaven Karel Hnízdil. Kdyby se ti dva spolu náhodně shledali a Karel Vítkovi následně věnoval onen mochnický usměvavý hrníček, změnilo by se myšlení onoho druhého jmenovaného? Byl by Vítek nakonec odrazen od oněch nemilých myšlenek na svůj vlastní skon? Toť otázka, každopádně Karel Hnízdil v této chvíli byl od Katalné Mochny vzdálen na desítky kilometrů a navíc onen usměvavý hrníček již nevlastnil.
Vítek by možná svým vnitřním negativním myšlenkám nakonec plně podlehl, kdyby náhodně nenatrefil na muže, jenž se vedle Radovana Litevského v Katalné Mochně rovněž těšil nesmírné masivní oblibě. I když by muž za rok oslavil své sedmdesáté narozeniny, obdobně jako Radovan i on byl na svůj pokročilý věk nesmírně vitální, o čemž svědčil jeho svérázný avšak nenásilný smysl pro humor. Mužův baculatý a věčně vysmátý obličejík měl pozitivní nálady na rozdávání a to, že trpěl nadváhou, nijak zvlášť moc neřešil. Stejně tak to bylo s nedostatkem blond vlasů, což muž jednoduše vysvětloval tím, že se mu, na rozdíl od jeho pomněnkových modrých očí, někam zakutálely.
Muž překypoval dobrou náladou i v těchto chvílích. Doslova se blaženě tetelil nad tím, co mu nyní ukazovala jedna z místních mochnických rodaček. A ji ten nebývalý zájem samozřejmě neobyčejně těšil.
„Obdivuji váš pěstitelský umínek, velectěná chlapcodívko. Jen tak dále, jen tak dále, ať třeba u toho prošoupete čtvery škrpále,“ uvedl právě Josef Humler, rozplývající se nad květy prvosenky jarní.
„To víte, Jozífku, Sylvinka má zlaté ručičky. Nebýt jí, neurodily by se mi,“ zareagovala pohotově Evženie Flavordová.
„Ale no tak, velectěná chlapcodívko, musíte se umět sama pochválit, přece nechcete, aby vaše květeny na vavřínech povadly,“ básnil si dál pro radost Josef.
„Abych nezapomněla, mám vás pozdravovat od pana Kořínka,“ ujala se slova opět Evženie. „Dodatečně děkuje za dárek k narozeninám a gratuluje k oné vysoké výhře v loterii.“
„Ó, tak mu za mě vyřiďte že i já mu děkuji a jakmile budu moci, připluji za ním na kladrubském orloji.“
„I vy jeden vtipálku,“ bavila se Josefovými žertíky více než dobře Evženie.
„No když už jste to nakousla.“ A Josef nanovo spustil: „Víte proč blondýnka při požáru nevyskočí z jedenáctého patra podniku, v němž pracuje, jako ti ostatní pomlouvači, co o ní trousí nechutné hanlivé vtipy, a tak si nezpůsobí žádná smrtelná zranění?“
„Tak to opravdu netuším.“
„No to proto,“ začal Evženii objasňovat Josef, „protože je natolik inteligentní, že si klíčem odemkne uzamčené dveře kanceláře a únikovým nouzovým východem se pak dostane z podniku bez újmy ven.“
„Tak tento vtip jsem ještě neměla tu čest slyšet,“ doznala se Evženie.
„Jak by také, když ho právě vymyslela moje maličkost!“ zahalasil zvesela bodře Josef.
Vítek zpozorněl. Rozhovor těchto dvou mochnických person ho nakonec přiměl zastavit se a naslouchat mu. Co ho na něm zaujalo nebyl ani tak humor někdejšího profesora biologie a tělocviku či možnost pěstování rostlin v jiném ročním období, než uvádí herbář, nýbrž právě ona zmínka o oné vysoké výhře.
Ano, Vítek nutně potřeboval peníze, aby splatil společnosti Kredit Market svůj dluh, jinak by se možná dopustil toho nejzávažnějšího činu, jakého jsou lidé v podobných bezvýchodných situacích schopni: vlastního dobrovolného odchodu z tohoto světa! Ano, právě tuto variantu v těchto chvílích Vítkovi našeptával jeho vnitřní hlas. Sice nebyl tak intenzivně živý jako ten, co doslovně promlouval ke Karlu Hnízdilovi, ovšem i tak mohl sehrát podstatnou roli v následujících okamžicích Vítkova života. Zatímco však Karlovi onen hlas dodával potřebné sebevědomí a vedl ho k ryze pozitivnímu činu, Vítka naopak přemlouval k sebevraždě.
Ani Vítek, podobně jako před ním Ludvík Trnavský, svůj odchod neplánoval spojovat s bolestivou smrtí a uvažoval o použití oněch FLAVONDEK, za jejichž přispění by utonul v jednom z nedalekých mochnických jezer nenásilnou smrtí. Napsal by pak o něm Tom Patrick, onen kontroverzní muž pocházející z Poděbrad, článek do mochnických novin? O tom Vítek momentálně přemítal, když postával nedaleko Josefa a Evženie.
To už se oba dva spolu loučili, načež Josef si neodpustil samotným závěrem zažertovat: „Tak se chlapcodívko Evženie mějte pěkně, hlavně na nikoho zbytečně neklejte a jen s pěkným panem Osudem se do budoucna shledejte.“
„Děkuji za milé přáníčko a ať se i vám nadále daří dobře,“ opáčila na oplátku Evženie.
Vítek počkal, až se jmenovaná ztratí z dohledu a s Josefem Humlerem si padnou do očí. Přeci jen svůj vnitřní hlas plný nevole z posledních sil nakonec dokázal přimět, aby mu povolil promluvit si alespoň s jedním z nejoblíbenějších místních mochnických rodáků.
A tak…
„Á, chlapcodívka Plamínkovská, to jsou k nám hosti!“ zvolal zvesela Josef, připraven nasednout na své pověstné kolo, jenž mu na venkovním prostranství dělalo takřka nepřetržitou společnost. „Nuže vítejte, vážený, cožpak to že jste tak vroucně zasněný?“ všiml si následně onoho posmutnělého výrazu ve Vítkově obličeji.
„Víte, pane profesore…“ začal nejistě.
„Ano, co mám vědět, Vítku? Snad se konečně z vašich úst dozvím onu novinku, proč osaměle kráčíte touto dobou s JELEMANTELEM na vodítku?“ neopouštěla Josefa dobrá nálada.
Vítek bohužel ani tentokrát na tváři nedokázal vyloudit úsměv a znovu se zatvářil strašně vážně.
„Tak copak se stalo, Vítku?“ zvážněl v hlase náhle i Josef, když mu došlo, že jmenovaného cosi trápí. „Nejspíše vám činí nemalé potíže o tom mluvit, že mám pravdu?“
Vítek nedopověděl, pouze přikývl. Tak těžko mu bylo u srdce, že nebyl schopen ze sebe již vydat sebemenší hlásku.
„Co kdybychom se prošli? Cestou se mi pak můžete se vším svěřit,“ navrhl Josef.
Vítkovi zpočátku činilo nemalé potíže rozpovídat se o svém trápení. Styděl se za to, jak se zachoval vůči Justýně a svým rodičům a rovněž i zalitoval oněch mrtvých srnek v Oborověnce. Postupně se však Josefovi přeci jen dokázal otevřít ohledně své nynější třinácté komnaty, i když mu to místy činilo nemalé potíže. Profesor měl s Vítkem ale trpělivost a i když byl pověstný svým kladným přístupem k humoru, dokázal v těchto nelehkých chvílích od něj upustit.
„To, čeho jste se dopustil, Vítku, je něco neodpustitelného.“
„Já vím, pane profesore, a věřte mi, že mě to mrzí. Vážně mě to mrzí!“
„Víte co byste zasloužil? Aby vám zpřeráželi ruce a navrch přidali několikaměsíční prospěšný trest.“
„Klidně bych přijal cokoliv, jen abych to mohl odčinit. Jenže…“
„Jenže háček je v tom, že navrácení již jednou mrtvých do života není možné, jak by poznamenal můj velmi dobrý přítel Radovan.“
To již Vítek a Josef spolu posedávali na lavičce u jednoho z mochnických jezer.
„Tady jste hodlal ukončit svůj život za pomocí FLAVONDEK? Tak jako již mnoho jiných nešťastníků před vámi?“
Vítkovi bylo zatěžko na tuto otázku odpovědět. Zdráhal se i souhlasně přikývnout.
„Nuže dobrá tedy, založím vás, sice byste zasloužil na ruce klepeta, ale nevezmu si na triko váš původně zamýšlený umíráček.“
Vítka to přimělo procitnout z nehostinných myšlenek a alespoň nyní děkovně k Josefu Humlerovi vzhlédl.
„Avšak na oplátku osobně vykonáte něco prospěšného pro naše město,“ podotkl krátce nato Josef, přičemž to opět vyslovil zcela vážně. „Slibte mi to Vítku, ruku na to.“
Vítek podanou ruku po menším zaváhání stiskl.
„Tak se mi líbíte,“ ocenil ono gesto uznale Josef. „Vždyť by bylo škoda v jednom nerozvážném okamžiku přijít o vše, co jste na tomto světě měl jinak rád.“ Načež z kapsy vyndal krychličku, jíž chyběla horní stěna, prsty třikráte po sobě přejel po jedné z nich a následně rovněž třikrát po sobě zřetelně vyslovil: „svjestusjenky“. Krychlička se rázem celá prozářila, to když zlataví motýlci znovu ožili do příznačné krásy.
„Máte pravdu, pane profesore, o toto tajemno by věru bylo škoda přijít,“ přisvědčil sám od sebe konečně i Vítek, když onen osvědčený mochnický zázrak spatřil. Kolikrát ono kouzlo se zlatavými motýlky již za svůj život viděl a pokaždé ho považoval za něco zcela ojedinělého. Avšak následně přesto zapochyboval: „Ta částka, kterou dlužím, je ale astronomická. Nevím, zdali to bude stačit.“
„To se už nějak zařídí, nebojte,“ oplatil Vítkovi dobrácky Josef.
Ještě dobrou čtvrthodinu oba poseděli u jezera a povídali si spolu o všem možném. Vítek se tak s pomocí Josefa Humlera postupně navracel do života a uvědomoval si jeho výjimečnou cenu.
„Pojďte, vydáme se za vaší rodinou. Já jim vše vysvětlím a seznámím je s tím, jak se věci mají,“ navrhl Vítkovi pak Josef. Ten nakonec od svého vlastního skonu v útrobách mochnického jezera nadobro upustil, připraven ustát boj o svoji existenční záchranu.