Tom Patrick

Chlapec i dívka proskočili ven a Ema i její dvojče je následovaly. Míjely lidi pracující na poli a z dálky k nim doléhaly halasné zvuky od jezera.
„Slyšíš? To se o nás Pavel a ostatní jistě baví,“ informovala chlapce Jitka.
„Nebo se mezi sebou přou, kdo má větší úlovek,“ podotkl Vítek. Pak náhle zastavil. „Počkej, něco mě napadlo,“ zakabonil se, naklonil se k Jitce a cosi jí pošeptal.
„Chi chi, tak dobře, to bude překvapení,“ chichotala se a rozběhla se k vodě napřed. Vítek za Jitkou nijak zvlášť nepospíchal. V poklidu poklekl na zem, utrhl z ní stéblo trávy a strčil si ho do pusy. Do toho si začal pobrukovat.
Náhle se před chlapcem zčistajasna zjevila postarší žena. Vítka stejně jako opodál stojící Emu a její dvojče zaskočila, neboť se všem zdálo, že po cestě směrem k nim nikdo nepřicházel. Na svědomí to zřejmě měly prudké paprsky slunce, které na nepatrný moment zatemnily krajinu.
„Chlapče,“ otázala se žena Vítka, „nevíš jestli se tu někde poblíž nachází Vánkové království?“
„Ale to je přece přímo tady,“ odpověděl.
„A princ Jan, stále mu vládne?“ vyzvídala dál žena.
„Ano.“
„Vážně?“
„Vždyť vám to říkám.“
„No když to říkáš…“
Emě se příchozí nezamlouvala. Soudila, že žena moc dobře ví, kde právě je a kdo tady vládne. Stejné podezření určitě pojal i Vítek, neboť si přestal pobrukovat a byla na něm znát mírná nervozita.
„A ten princ Jan,“ pokračovala ve vyzvídání žena, „má v sobě dostatek kuráže a odvahy?“
„Samozřejmě že má, to by přece jinak neporazil Černou paní.“
Ženě se při vyslovení onoho jména zkřivily rty. Rozhodně nečekala, že to Vítek řekne takhle naostro.
„Že porazil Černou paní? Tu mocipani?“
Ema si byla svým úsudkem naprosto jistá: tahle postava rozhodně není tou vetchou stařenkou, za kterou se právě vydává, Vítek se přece vůbec nezmínil o tom, jaký tu Černá paní měla mocenský vliv. Žena o ní zajisté tušila mnohem mnohem více. Navíc s jejím příchodem jako by se začalo pozvolna ochlazovat a sluneční paprsky z krajiny ustupovaly. Jako by se do nepřízně Vánkového království vkrádal ten nemile známý chlad z dřívějších dob, kdy tu vládly strach, nejistota a pocity bezmoci.
„Ty jsi určitě také tak statečný jako ten váš Jan, když o jeho někdejší přemožitelce tak zasněně mluvíš.“
„To se ví, že jsem. Stejně jako můj otec.“
„Opravdu? Tak proč jako syn nebojácného dřevorubce tady přede mnou najednou brečíš?“
„Já přece neb…“ Náhlý proud slz a hlasitý pláč Vítkovi zabránily doříct, co chtěl. Vtom se ozvaly čísi spěšné kroky.
„Nebudeš mi to věřit, Vítku, ale Pavel sku… íííí!“ Jitka se strašně polekala, to jak se ženě začal měnit obličej. Černá paní povstávala z mrtvých. Ema jen s nelibostí pozorovala, jak přistupuje k dívce a natahuje k ní svou vychrtlou kostnatou ruku. Jitka před ní uhnula a za halasného křiku „Vrátila se, Černá paní je zpět!“ pelášila nazpět k jezeru.

Ema věděla, že musí nějak zasáhnout, jenže než ji něco napadlo, začaly se od chaloupky ozývat hlasy. Patřily Bětce, druhému Vítkovi a Dorce.
„No to se podívejme! Kohopak to nevidím přicházet?“ Černá paní se rozplývala doslova blahem, když spatřila nanovo Bětčin vystrašený obličej.
„Dej nám už konečně jednou provždy pokoj!“ obořila se na ni rázně a přitiskla si plačícího Vítka k sobě.
Černá paní Bětčiny výjevy ovšem ignorovala a vzala si na paškál jejího muže. „Vítek starší. Dříve dřevorubec, nyní poradce a pravá ruka ctěného prince Jana, vlastně už krále,“ pravila s odporem. „Ještě se daří tomu vašemu posvátnému HEŘMANOVSKÉMU dubu, co roste v královské zahradě?“
„Má se stále k světu a plodí tu nejkvalitnější čajovou pitnou kůru,“ odvětil šokovaný Vítek.
„Dlouho tomu tak ale nebude.“
„Jak to že jste se vrátila? Princ Jan vás přece porazil. Darovala jste mu z vlastní neuváženosti všechnu svoji duši. Nemáte už právo být mezi živými, poctivými lidmi, ale v pekle, kam patříte!“ To na Černou paní znovu jedovatě vyjela Bětka, neboť se jí velice dotkla ona poslední nepřiměřená narážka na vzácnost, jíž se mohlo pyšnit pouze Vánkové království.
„Princ Jan nebyl tak chytrý, jak to sám sobě pokaždé namlouval. Vždycky jsem ho považovala za slabocha. Nijak zvlášť se neliší od tohohle malého ufňukánka. Je jako on. Umí se jen vytahovat, ale skutečnou pravdu o své zbabělosti nikdy nikomu neřekne přímo do očí. Byla by to pro něj potupná hanba.“
„Prince Jana ani mého syna urážet nebudeš!“
„Chceš mě snad zabít tímhle ubohým klacíkem?“
Vítek upustil od svého záměru, neboť v ruce místo nože náhle svíral to, o čem se posměšně zmínila Černá paní. Její kouzla opět nemile začala dávat najevo příchod staré doby, o níž všichni byli přesvědčeni, že se již nikdy nemůže vrátit.
„Bylo by pošetilé, kdybys se mnou teď marnil čas. Nemyslíš?“
„Proboha! Dorínek!“ vypískla poprvé nahlas před Černou paní Dorka, když z chaloupky zaslechla pláč miminka.
„Asi byste se měli jít přesvědčit, jestli je v pořádku,“ bavila se Dorčiným halekáním Černá paní. Její černé oči následně znovu spočinuly na Vítkovi starším.
„Ty jedna…“
Černá paní mávla rukou a kraj začal sužovat silný vítr. Ten mezi čarodějnicí a pětičlennou rodinkou vytvořil neprostupnou vrstvu, načež začal z polí vyhánět lidi.
„Ještě se uvidí, kdo tu bude na věčné časy vládnout,“ prolínal se s větrem hlas Černé paní. Oběma Vítkům, Bětce a Dorce nezbývalo nic jiného než se rychle odebrat do nedaleké chaloupky a modlit se, aby se ona zlobná slova nikdy nenaplnila.
Po minutě bylo po všem. Vítr ustal stejně jako hlasy ječících lidí. Všichni se rozutekli do svých domovů. Kraj náhle nepřirozeně posmutněle osaměl. Už nebyl slyšet křik dětí od jezera, už si nikdo neprozpěvoval. Pole zelo prázdnotou. Ani hlas ptactva nenašel odvahu k novým tónům. Když se Ema i její dvojče rozhlédly po širé krajině, nikoho neviděly si s druhým povídat, jen po poli se roztodivně povalovaly motyky, rýče a srpy. Sklizeň brambor, obilí, prostě všeho, co lidem dávalo sílu žít a radovat se ze společné práce, to vše jako by bylo rázem pozapomenuto.
Do chladnoucího ticha Ema jakoby náhle odkudsi zaslechla čísi štkaní. Alespoň tak jí to v ten okamžik připadalo. Čím blíže mu však byla, tím intenzivněji se proměňovalo v nepříjemně sílící smích, smích tak odporný a nenávistný, že i lidské srdce by mu dokázalo navěky pro jeho hrubost podlehnout. Emu i její dvojče ten omamný smích donutil několikrát zastavit se. Jako by měl ostré hrany a čepele, jimiž lze prostoupit jen s velkým úsilím.
A pak se Černá paní opět vynořila. Pohrávala si se srpem. Několikrát s ním obratně zašermovala ve vzduchu a pak pohladila jeho ostří.
„Tak něčím takovým mě chtěl ten Janův poskok zastavit? Takovou ubohostí.“ Černá paní to říkala s nevýslovným potěšením, načež z jejích obličejových grimas i hlasu bylo patrné, že srpem coby lidským výtvorem upřímně pohrdá. „Pchááá!“
Ema jen s maximálním nasazením podržela v ústech tlumený výkřik, načež dvojče ji v tom věrohodně napodobilo. Sen nesen. To, co nyní obě spatřily, na ně ze všech těch zážitků zapůsobilo asi nejvíc strašidelně. Srp se při dopadu na zem přeměnil v klubko hadů.
„Kdepak, kdepak,“ bručela dál Černá paní. „žádná prachobyčejná, sprostá, urousaná lidská ruka, její um ale kouzla tu budou teď vládnout. A to má kouzla, jediná má, má, JEDINÁ MÁ!“
Černá paní napřáhla ruku k nebesům tak prudce, až se v nich zajiskřilo. Obloha se zatáhla do hustých černých mračen. Nanovo se zvedl nepříjemný vítr. Z oblak se tentokrát navíc spustil déšť a nad krajinou začaly kroužit vrány.
„Tak se mi to líbí.“
Následně Černá paní hadí klubko uchopila a ladným ručním pohybem ho přeměnila v popel. „Nikdo z obyčejných smrtelníků proti mé moci nic nezmůže.“ A na důkaz svých slov popel slavnostně vyhodila do vzduchu. Ema i její dvojnice měly pocit, jako by v něm na nepatrnou vteřinku zahlédly odraz Janova obličeje, než popel dopadl na cestu, kde se pak rozmělnil, tentokrát ovšem se silným skřípotem.
„Nejvyšší čas jít se zabydlet do svého starého působiště.“
Černá paní vrávoravě vykročila pozvolna k lesu. Její stín se táhl za ní a odrážel na cestě, po níž šla, dále pak v kalužích vody a na polních porostech, i když již slunce dávno nesvítilo; nemělo odkud vrhat své teplé a tolik potřebné paprsky na důkaz klidu a míru, bránily v tom tmavočerné mraky. Ty se na obloze plně uhnízdily stejně jako hejno poletujících vran. To vše dávalo vědět o přítomnosti té, jež kdysi padla místním lidem v nemilost. Černá paní však nezapomněla. Přišla. Vrátila se, aby všem připomněla, kdo je pravým pánem Vánkového království.
Ema své dvojče přiměla, aby se potichu vydalo za ní, načež sama v duchu horlivě přemítala, jak z kraje vypudit přítomnost čarodějnice. Černá paní jako by Emin záměr vytušila, během cesty se několikrát zastavila a ohlédla za sebe. Její zachmuřená obličejová grimasa vypadala nepřátelsky nelidsky, až Emu znovu nepříjemně bodlo u srdce, když ji spatřila. Čarodějnice se teď dost přesvědčivě podobala nerudné profesorce Moronové, učitelce fyziky, která jako netopýr vždy přecházela mezi studenty a kontrolovala, zda některý z nich od svého souseda náhodou neopisuje. Černá paní o mně určitě ví, musí o mně vědět, namlouvala si neustále Ema, neboť si čarodějnice pod zuby dokola pobrukovala: „Mně neunikneš, mě nepřemůžeš, to je pro ubohou sebranku nad lidské síly. Lidská síla nic nezmůže proti mým čárům. To kouzla mají skutečnou moc, lidský rozum náleží jen ubohé chamradi.“
Černé paní ta slova vylétávala z úst jako žhavé uhlíky, jimiž někdo propaluje druhému uši. Tak bolestivě se do nich navážely, až bylo Emino dvojče nuceno si ty své zacpat.
„…neunikneš… nepřemůžeš… ubohá sebranko… ubohá chamradi… to kouzla mají skutečnou moc… moc… MOC.“
„TAK UŽ DOST!“
Emino dvojče se sesunulo na zem. Její stvořitelka nyní s hrůzou pozorovala, jak zvonivě dopadá na břicho a chytá se za něj. Projev křečí byl oboustranný. Sen a živá skutečnost jako by se v této chvíli staly jedním a tím samým.
„Tak přece…“
Černá paní se otočila a pohlédla na Eminu dvojnici, jak se mátožně staví na nohy, i když vlastně měla být pro okolí neviditelná. „Tebe jsem tu ještě nikdy neviděla. Do Vánkového království, zdá se, zbloudila nová duše.“
„Taky mě vidět nemůžeš,“ naváděla svou dvojnici Ema, která tak čarodějnici také odpověděla. Jenže Černá paní se nedala.
„Že ne? A komu pak patří ty tmavohnědé vlasatce, nazelenalá kukadla a onen hábit s krvežíznivým tvorem? Ty tu snad kromě nás vidíš ještě někoho jiného?“
Ema spatřila, jak se teď její vrstevnice otáčí přímo k ní. V očích se jí zračila prosba o další radu. Ema něco takového rozhodně neočekávala. Než ale sobě samotné stačila něco poradit, Černá paní máchla rukou a Emino dvojče rázem zmizelo.
„Myslíš si o sobě bůhví jaká nejsi kouzelnice, co?“ začala se Emě vysmívat čarodějnice. „Na mě ale nemáš, jsem daleko lepší než ty.“
„Vůbec mě neznáš, za to já o tobě vím všechno,“ nenechala se Ema zahanbit.
„Že tě neznám? Vážně myslíš, že o tobě nic nevím?“ Čarodějnice teď Emu začala hypnotizovat stejně uhrančivým pohledem, jak to občas mívala ona sama ve zvyku. „Ema Chardová, dívka, které nikdo příliš nerozumí kvůli jejím názorům na svět. Dost často bývá osamělá a uzavřená ve svém vlastním světě. Obtížně si získává přátele a jejich přízeň. Možná že jeden nebo dva z nich jsou jí opravdu nakloněni, jenže ani jim ona neumí plně naslouchat a právě to je její největší slabinou.“
„MLČ!“
Ema to zakřičela tak hlasitě, že se jí to vrátilo ve třech ozvěnách.
„Proč nechceš slyšet pravdu? Jsi stejně ubohé stvoření jako všichni v tomhle království,“ škaredila se spokojeně Černá paní a taky Emě dala svůj vliv okázale najevo v podobě nepříjemného chladu.
„Tohle je můj sen, nemáš právo mi do něj zasahovat!“ Ema zapojila veškeré smyslové buňky. Usilovala teď o jediné: o navrácení svého dvojčete. „Vidíš, i já umím činit zázraky. Nejen ty,“ prohlásila pyšně, když si sebe zase mohla prohlédnout v plné kráse, a hned své dvojče přinutila, aby ze země zvedlo kamínek a přeměnilo ho v kopretinu.
„Odvaha ti nechybí, Emo Chardová,“ mínila Černá paní, „ale nejsi v kouzlech zdaleka tak silná jako já.“
„Nemluv s ní, mluv se mnou,“ oslovilo čarodějnici Emino dvojče, přistoupilo až k ní a ukázalo jí v dlani onu kopretinu, kterou proměnilo v živou myš. Tu pak položilo na zem a myš ihned odcupitala se svým typickým pískotem do polí, kde se ztratila. Vše se do posledního detailu událo přesně tak, jak skutečná Ema chtěla.
Černá paní z toho ani napodruhé neměla příliš velkou radost. Opět máchla rukou, polní klasy se okamžitě rozestoupily, ale myš už nebylo nikde vidět. Čarodějnice se už tak pohrdavě nesmála, naopak měla obličej zkřivený vzteky a cosi nesrozumitelného zase zachrčela.
„Tvá moc nebude mít dlouhého trvání. Tohle je můj sen, to já ho řídím, jenom já a ty už do Vánkového království nikdy nevkročíš. Bude navždy patřit jen princi Janovi, nyní králi. Slyšíš co ti povídám? ZMIZ! KLIĎ SE ODSUD PRYČ! UPALUJ!“
A Emino dvojče po vzoru Černé paní rovněž máchlo obratně rukou a vzápětí čarodějnici jakási neviditelná síla přejela po obličeji a uštědřila jí na něm šrám. Černá paní zavrávorala a snesla se k zemi. „Však ty i ostatní moji sílu ještě pocítíte, to mi věř!“ pohrozila, odplivla si a rázem se kolem ní vytvořil hustý dým. V jeho šeru náhle zmizela.
Obloha se rázem vyjasnila. Mraky i černé ptactvo se na ní rozplynuli. Sluneční paprsky nanovo ozářily kraj a oběma Emám se zase o něco volněji dýchalo. Pociťovaly to navzájem.
„Konečně je pryč, babizna jedna čarodějnická,“ oddechlo si Emino dvojče. Pak pohlédlo na svou stvořitelku. „Díky, bez tvé pomoci bych to nikdy nedokázala.“
„I ty na tom máš velkou zásluhu. To s tebou přece bojovala, ne se mnou,“ odvětila Ema. „To jsem vážně tak tlustá? A mamka přitom v jednom kuse tvrdí pravý opak.“
„Už to tak zřejmě bude,“ řeklo to Emino dvojče tak, jako by to byla skutečně pravda. Ironické poznámce se pak obě dívky zasmály.
Jenže radost jim dlouho nevydržela. Krátce nato se obloha zatáhla, navrátily se černé mraky a polní lány začaly nepřirozeně řídnout a uvadat. Zvedl se zas ten nepříjemný prudký vítr.
„Vrátím se, zanedlouho se vrátím a budu Vánkovému království vládnout!“
Ten hlas patřil Černé paní, nikde ji ale nebylo vidět. Mohla být stejně tak jedním z těch ošklivých černých mraků, mrazivým větrem jako jednou z oněch černých vran, co poletovaly nad zemí.
„Vrátím se… budu vládnout… Vánkové království bude mé…“
Ema viděla, jak se její dvojče podruhé nedobrovolně klátí k zemi a zacpává si uši. Opět jej pohltila ta palčivá bolest pálících žhavých uhlíků. A pak se pod tíhou páry rozevřela zem a začal z ní vystupovat trnitý porost. Ema v obavách pozorovala, jak se ovíjí o její druhé já a znemožňuje jakýkoli pohyb. Nakonec trnisko přece jen trochu povolilo.

„Auu!“ zaklelo Emino dvojče, to jak se o trny škráblo.
Hned nato se chichotání Černé paní pozvolna vytratilo kdesi v mlze a tlak v uších tím pádem slábl. Krajina se nepřeměnila, jako tomu bylo předtím, nadále působila zbídačeným dojmem.
A pak Ema najednou v mlze zahlédla cosi naprosto nečekaného: posmutnělou, snad i lidskou tvář, kterou ve Vánkovém království ještě nikdy předtím neměla šanci spatřit. Tvář Emě byla naprosto nepovědomá, avšak ona k ní vzhlížela velice odhodlaně, výbojně a prosebně zároveň; jako by se Emě snažila něco naléhavého s usilovnou námahou říct.

Hned nato však Emu mlha pohltila úplně a když se rozestoupila, Vánkové království i tvář nadobro zmizely a Ema se zase ocitla na tajemné bezejmenné ulici. Tentokrát jí prostupovaly hučící sirény a kdesi poblíž zazněl čísi naléhavý hlas. „Že by se tu v době mé nepřítomnosti přeci jen něco změnilo a kdosi sem vstoupil?“ Ale kdepak.
„Emo, vstávej, máš nejvyšší čas!“ nabádala ji maminka, načež z ní stáhla peřinu a zarazila drnčící budík.
Ema si promnula oči, zívla, ven z pelechu se jí ale moc nechtělo.
Nastal obvyklý ranní nepříjemný hovor na téma: „Jsi v pořádku?“
„Proč se zas tak divně ptáš?“
„Zase jsi mluvila ze spaní.“
„To je snad normální, ne?“
„To teda není.“ To do ložnice nečekaně vstoupil otec. Tvářil se dost nevrle, jako by sám měl špatné spaní.
„Tak já se jdu do koupelny osprchovat.“
„Počkej, napřed bych chtěl s tebou…“
„Promiň, tati, pospíchám.“ Ema kolem otce ladně proklouzla a nechala oba rodiče o samotě. V koupelně se pro jistotu zamkla na dva západy a začala civět do zrcadla. Přemýšlela. Nikoli o Černé paní, ale o oné tváři. Komu asi patřila? Kde ji mohla zahlédnout? V pohádce těžko, to spíš v nějakém hororu nebo válečném filmu. Ale copak ona, Ema Chardová, holduje takovým žánrům? Zrcadlo na to nedávalo žádnou odpověď.
„…a je to opravdu nezbytně nutné? Evžene…“
„Rozhodně jí to prospěje. A už se o tom s tebou dál nehodlám bavit. Jen s ní.“
Do jídelny právě vstoupili Eminy rodiče.
„Co se na mě utrhuješ? Udělala jsem ti snad něco?“
„Já se na tebe přece neutrhuju. Co hysterčíš?“
„Já že hysterčím?“
„Odmítám se s tebou hned po ránu hádat…“
„A já se snad…?“
„Emo, budeš tam ještě dlouho? Chtěl bych si s tebou promluvit.“
Ema tušila, že je něco v nepořádku, zatím ale nevěděla, jak moc to něco v nepořádku je, proto na otce vyrukovala s takovou menší lstí: „Nestrachuj se, tatínku, za momentek jsem v jídelně.“
„Chci, abys sem přišla hned teď!“
Dle otcova zvýšeného hlasu se tedy muselo jednat o dost vážnou záležitost. Čeho se týkala, to Ema zjistila hned při zasednutí za stůl.
„Takhle to dál nejde. Odpoledne zajdeš za psychologem.“
„A kvůli čemu?“
„Však ty sama moc dobře víš.“
„To teda nevím.“
„A DOST!“
„Evžene!“
Obě se strašlivě lekly, jak náhle zařval. Naštěstí se hned poté trochu uklidnil, takže se plně chopil slova a začal dceři vysvětlovat, že pravidelná mluva ze spaní a halucinogenní blouznění rozhodně normální nejsou, a že má Ema nesmírné štěstí, že ho to konečně napadlo, načež se s ní o tom nebude dál dohadovat a odpoledne po škole se za psychologem Joskou neprodleně zastaví, že už vše dopředu zařídil.
„…a to je mé poslední slovo!“ zakončil to Emin otec opravdu důsledně, načež se s nevolí sobě vlastní zakousl do ranní housky.
„Tak já už radši půjdu.“ Ema ponurou ranní atmosféru nechtěla dělat ještě dusnější. Rychle se oblékla, sbalila si „svých pár školních švestek“ a taktně vyběhla z domu. Před ním jako každé jiné ráno narazila na souseda odnaproti, jemuž se přezdívalo Fantomas, neboť měl pokaždé přes obličej naražený prostříhaný kulich, kterým se údajně uchraňoval před nekalými živly přírody. Ema by se tím jako každý jiný den nenápadně dobře pobavila, tentokrát jí však do smíchu moc nebylo.

Zcela jistě to trvalo pouhých neuvěřitelných pět vteřin. Ema byla opět tam, kde si přála být: na bezejmenné ulici, kterou vůbec poprvé spatřila ve svých pěti letech při obzvlášť nemilém hororovém snění, kdy se ji čísi ruce snažily vměstnat do zdi a zazdít ji tam. Po tom, jestli ulice někde začíná či končí, nikdy nepátrala… avšak klidně mohla, kdyby chtěla, neboť ji z obou stran rovnoměrně osvětlovaly lampy, jež něco takového umožňovaly. Ale i tak přilehlé okolí působilo až nezvykle strašidelně, což ještě umocňovalo jedno podstatné a sice to, že Ema v těchto místech nikdy nenarazila na žádnou živou zbloudilou duši, natož na ducha nějaké duše zesnulé. Ani to neřešila a o panice, o té řeč být už vůbec nemohla. Ema přece moc dobře věděla, kam se vydat. Ještě předtím v klidu nasála noční vánek z neviditelné oblohy, a jakmile se dostatečně uvolnila, dala se do chůze. Po devatenácti odměřených krocích dospěla k osamělému stavení. Byl jím statek s dubovými vraty. Obojí záhy osvítila pronikavá záře, cosi na způsob světla jakoby vycházejícího z právě projíždějícího neviditelného, navíc neslyšitelného auta. Ani tento jev Emu nevylekal, její smysly se nyní beztak již plně soustředily pouze na ono jediné: na otevření silných dubových vrat, pokud možno bez vynaložení jakékoli síly. A přece. Emě stačil pouhý jeden jemný dotek, aby se její přání proměnilo ve skutečnost.
Následná krajina, do níž Ema skrze vrata vstoupila, se vyznačovala pestrostí a rozlehlostí. Kam dívčiny oči dohlédly, táhly se nekončící polní lány a až někde v pozadí o sobě dávaly vědět temné hory. V popředí se po levé straně rozprostíral les a u něj menší jezírko, napravo pak pouze stála osamocená dřevěná chaloupka.

Když se Ema na krásy zdejší přírody dostatečně vynadívala a opět nasála vzduch, rozhodla se sejít z menšího kopce dolů. Před chaloupkou si pohrával asi tak sedmiletý chlapec s mourovatým kotětem a jakási postarší pradlena po šňůrách rozvěšovala prádlo. Ema to tu dobře znala. Mířila sem, kdy se jí jen zamanulo. Oproti dnešní návštěvě se však dříve do snových výjevů zapojovala pouze jako kameraman, vše svýma očima jakoby snímající v rámci hlavního přímého televizního přenosu. Tentokrát si Ema navíc vytvořila autentické druhé já a měla tak možnost sebe samu pozorovat v plné kráse – to jest zepředu i zezadu, ve své oblíbené černé s červenými doplňky. Pradlena si Emina kráčejícího dvojčete musela povšimnout. Obličej ženě totiž rázem zkameněl a následně na zem upustila kalhoty, které chtěla právě věšet. Ema proto pohotově zasáhla a rychle své dvojče učinila neviditelným.
„Bětko?“
Z domu vyšla jiná žena, té první v obličeji nesmírně podobná, a jakmile si povšimla, jak tam sestra tak podivně nehybně postává, okamžitě se k ní rozeběhla a jemně ji uchopila za levou paži. „Stalo se něco?“
„Ona… ona se vrátila. Vrátila se!“
Bětčina chvějivá ruka stále ukazovala ke kopci.
„Já tam ale nikoho nevidím. Tys…? A nebyl to jen přelud?“
„Já… nevím… ne nebyl to přelud! Někdo… někdo tam skutečně před chvílí stál… stála v černém!“ Ono poslední slovo Bětka doslova zařvala. „Ba co stála,“ přidala ještě víc na důrazu, „ona po té pěšině dokonce sestupovala přímo k našemu domu!“
„A ty… ty ji tam pořád vidíš?“
„Ne, zmizela,“ připustila ztrápeně Bětka. Pak starostlivě začala promlouvat k synovi: „Pojď, Vítku.“
„Ale… ale maminko…“
„Pojď, miláčku.“
Ema si zhluboka oddechla. Záměr s dvojčetem se zdařil. Nyní ho viděla pouze ona. I tak Ema vůči Bětce a její sestře Dorce cítila vinu, že obě vystrašila a vnukla jim falešnou představu o příchodu oné zlé. Pátrat po příčinách nebylo vůbec těžké, pouze stačilo, aby Ema znovu pohlédla na oblečení své dvojnice: celá oděná v černém, navíc s červeným symbolem draka chrlícího oheň. Ono tričko bylo dárkem od otce z japonského Kjóta, kam kdysi odjel pracovně.
Ema dál vedla své dvojče a zanedlouho se s ním ocitla přímo před chaloupkou. Až nyní si povšimla, že kraj nezeje tak úplně prázdnotou, že o kus dál na poli pracují lidé a sklízejí úrodu. Emu nyní ale mnohem víc zajímalo, co se bude odehrávat v domku, proto s dvojčetem tiše proklouzla dovnitř. Obě to stačily jen tak tak, než se dveře za Dorkou dovřely úplně.
„Ona… ona se vrátila. Je zpátky,“ bědovala neustále Bětka a za sestřiny pomoci se mátožně svezla na židli.
„To přejde, uvidíš,“ konejšila ji Dorka a nalila z konvice čaj. „Napij se, výtažek z HEŘMANOVSKÉHO dubu ti udělá dobře.“
Bětka se uvolila dát si doušek, ovšem sotva z hrnku letmo usrkla, nepříjemně sebou škubla a hrnek jí málem vypadl na zem.
„Vítek!“
„Neboj se, maminko, jsem tu s tebou.“
Vítek Bětce podal drobnou ručku a stiskl jí dlaň. Hned nato se z nedaleké kolébky rozlehl křik. Dorka spěšně odběhla k oknu, vyndala z kolébky plačící miminko a začala ho konejšit v náručí.
„Maminko, co je to s tebou? Proč jsi najednou tak smutná?“ zajímal se starostlivě Vítek.
„To nic, miláčku. Jen… jen mě trochu rozbolela hlava. To přejde, to za chviličku zase přejde,“ zalhala Bětka, načež se na rtech pokusila vyloudit alespoň částečný úsměv, jímž by zahnala jakékoli chlapcovy pochybnosti. Na Vítka to ale očividně neplatilo. Z matčiných očí četl něco jiného.
„Někdo ti ublížil. Vím to! Poznám to!“
Bětka překvapeně znovu pohlédla na syna.
„Řekni jméno a já si to s tím neřádem pěkně ručně vyřídím. A pak už ho přejde chuť si na tebe dovolovat.“
Bětce Vítkovo počínání navrátilo plný úsměv a znovu nalezený klid. Nebylo pochyb, že její syn na svůj mladý věk v sobě má dostatek kuráže. Pohotově se chopil koštěte a několika obstojnými chvaty názorně předvedl, jak by mohl skončit ten, kdo by se mu postavil do cesty na odpor. Svůj výstup zakončil nedobrovolnou točivou piruetou a pádem na zem.
„Ach, jsi v pořádku, miláčku? Neublížil sis?“
„Nepomáhej mi, umím se o sebe postarat sám. Jsem přece už dost velký,“ odmítl Vítek nabízenou pomocnou ruku a kvapně vyskočil na nohy.
„Je celý po tátovi. Ani jemu, když byl v jeho letech, nechyběla statečnost a měl nutkání ostatní bránit před zlem a bezprávím. A to při tom ještě navíc pokaždé prodřel nejméně pět kalhot,“ poznamenala od okna Dorka, které se konečně podařilo uspat miminko. Zandala jej nazpět do kolébky.
„Vždyť já chci být takový jako tatínek,“ pronesl rozhodně Vítek a nasadil přívětivě povýšený obličej, aby ho obě ženy braly naprosto vážně. Těm nezbylo než ona slova vzít v potaz se vším všudy, neboť i chlapcovy kalhoty vzaly za své a při jeho rázném posedu v nich ruplo.
Jediným, kdo se Vítkovým počínáním nebavil, byla Ema. Ne snad proto, že by ji nezaujalo chlapcovo chrabré počínání, odpověď na její narůstající obavy přicházela zvenčí. Zahlédla, jak kdosi jako stín prošel kolem okna, ovšem bez zvučných kroků. Muselo to vytušit i miminko v kolébce, neboť se dalo znovu do pláče. Dorka ho z ní vyndala a začala nanovo utěšovat.
„Co je to s ním? Není nemocné?“ přispěchala za sestrou Bětka.
„Nevím, možná…“
Náhle se zvenčí ozvaly spěšné kroky a kdosi vzal za kliku. Ema doufala v nejhorší, jenže když se dveře otevřely, vstoupila dovnitř dívce další povědomě známá postava.
„To slunce dneska ale pálí. Na obloze ani mráček, u vody a na poli se to lidmi jen hemží a vy všichni zalezlí doma. Co se děje?“
„Tatí!“
Vítek radostně vypískl a ihned se rozeběhl za otcem. Ten ho popadl do náruče a začal se s ním náruživě vítat.
„Tak co, ty malej capartíku, kolik jsi za dnešní dopoledne ulovil, ryb, co? Doufám že takových deset určitě.“
„Tři.“
„Cože, jenom tři? Jak je možné, že můj jediný syn za celé dopoledne chytil jenom tři mrňavý žabky?“
„Náhodou jsou to dva metroví úhoři a jeden statný sumec, abys věděl,“ oponoval otci Vítek. „A nejsem žádnej malej capartík, vyrostl jsem nejmíň o pět centimetrů.“
„Ó, tak to se omlouvám, statečný velký muži!“
Otec Vítka pustil na zem a šel se přivítat se ženou.
„Tak co máme dobrého k obědu, Bětulinko?“ políbil ji na tvář a současně laškovně zatahal za sukni.
„Můžeš si vybrat: buď chleba s kozím sýrem nebo čerstvé lívance.“
„No tak to mi s Vítkem určitě dáme přednost těm chutným lívancům, co můj drahý jmenovče?“ zamrkal otec šibalsky na syna. Vítek to napodobil a společně se posadili ke stolu jako dobře sehraná dvojka.

„A jak se má náš maličký?“
„Před chviličkou plakal,“ informovala Vítka Dorka a rovněž se usadila.
„A je maličký už v pořádku?“ otočil se Vítek k oknu, kde miminko spalo. V jeho hlase teď poprvé byla znát obava a ta začala sílit, když se jeho oči střetly s Bětčinými. Žena postávala u kamen a z obličeje jí vymizela i ta nejposlednější jiskřička štěstí.
„Bětka je přesvědčená,“ začala Dorka vyprávět, „že se do našeho království vrátila Černá paní. Zahlédla ji, jak míří k našemu domu. Pak prý náhle zmizela.“
Bětka zoufale přikývla.
Vítek odtáhl ruku od lívance a s ještě větším zájmem a překvapením pohlédl na svou ženu. „To ale není možné, Černou paní přece porazil princ Jan. Připravil ji o veškerou duši, kterou mu svým neuvážlivým počínáním zaprodala. Černá paní tedy nemůže být mezi živými. Je s ní nadobro konec.“
„A co když to tak není, Vítku? Co když si svůj poslední kousíček duše někde ukryla, aby se mezi nás mohla nepozorovaně vrátit a převzala Vánkové království navždy do své moci?“
Vítek nedokázal u stolu jen tak nečinně sedět, vstal a šel ženu utěšovat: „No tak, Bětulinko, no tak,“ objal ji, „to si jen sama namlouváš. Černá paní je mrtvá. Byla to zlá čarodějnice, která se pásla na cizím neštěstí, ale její krutovláda navždy pominula. Zvítězil nad ní princ Jan, všichni jsme to přece na vlastní oči viděli. Dobro porazilo zlo a tak to má být.“
„A co když se, Vítku, mýlíš?“
„Sama jsi slyšela její samolibá, panovačná slova plná nevole. A právě ta jí uštědřila poslední nemilosrdnou ránu.“
„Já vím, já vím,“ připustila leč dost neochotně nakonec Bětka.
„No tak, Vítku, vem si přece lívance, jsou moc dobré,“ nabádala mezitím u stolu chlapce Dorka a zároveň se tím snažila odlákat jeho pozornost od rodičů, neboť syn po nich celou dobu pokukoval.
Ema si své neuvážené počínání začala vyčítat podruhé. I když si uvědomovala, že jde o pouhý sen, dokázala ho skrz sebe i svou dokonalou dvojnici, kterou stále měla možnost obdivovat ze všech stran, vnímat, jako by šlo o živou skutečnost. Sen Ema prožívala tak intenzivně, že kromě hlasů k ní doléhala i vůně lívanců, aniž by se o to dopředu nějak usilovně snažila. Náhle v sobě pocítila nutkání jeden z nich okusit a dvojnice jí v přání vyšla ochotně vstříc. Jakmile se do lívance zakousla, chuťové buňky začaly pracovat naplno. Ema skrz dvojnici měla pocit, jako by se jí lívanec doslova rozplýval na jazyku. Zcela logicky zatoužila po dalším. Bohužel v momentě, kdy se pod neviditelnou rukou zvedl do vzduchu, do těch samých míst zamířil Bětčin pohled a o další rozruch tak rázem bylo postaráno.
„Je tady, přímo v našem domě! JE TADY!“
Ema i její dvojče sebou prudce trhly. Dorka a oba Vítkové se rovněž polekali, ovšem stalo se tak jen díky Bětčinu chování, neboť nikdo z nich si nestačil povšimnout toho, čeho ona. Když totiž očima spočinuli tam, kam je naváděly Bětčiny vystrašené oči a natažený prst, zapadl lívanec zase navrch mezi ostatní a nejevil již známky žádné nechtěné levitace.
„Bětulinko, no tak, Bětulinko, to se ti něco zase jen zdálo,“ Vítek ji začal podruhé konejšit. „To bude dobré, to bude zase všechno dobré, neplač. Ty nesmíš plakat.“
Bětka tentokrát nic neřekla. Položila hlavu Vítkovi neklidně na rameno a začala se mu na něm vyplakávat. Z druhé strany ji naopak kdosi jemně sevřel ruku a začal hladit. Bětka koutkem posmutnělého očka vyhledala syna a stisk opětovala.
A zase se místností nesl ten zvláštní pocit nejistoty, kterou vyvolal jasně temný stín, právě prostupující okenní výplní, jehož si kromě Emy, jejího dvojčete a miminka nikdo jiný nepovšiml. Dorka se sice ke kolébce, jakmile z ní zaslechla pláč, okamžitě vydala, to už ale stín odplul neznámo kam.
Ema v chaloupce již nechtěla déle setrvávat. Moc dobře si uvědomovala, jak tu díky ní a dvojnici houstne atmosféra. Potřebovala odejít, nadýchat se čerstvého venkovního vzduchu. Jenže jak to udělat? Ano, pravda, všechno co se kolem odehrávalo, byl pouhý sen, jenže stále působil velice živě, takže když se Emě podařilo své druhé já nasměrovat ke dveřím, váhala, zda je otevřít. Samozřejmě, sama sobě mohla dát příkaz a projít jimi jako duch, jenže ani to nemuselo vyjít.
Pak se zvenčí znovu ozvaly čísi kroky. Emě jako by signalizovaly, ať ode dveří radši poodstoupí.
„Vítku, jsi tam? Chtěla bych ti něco ukázat.“
Ema s úlevou vydechla. Podobně učinili i ostatní. Ten hlas byl všem povědomě známý.
Vítek se vymanil z maminčiny přízně a spěchal otevřít, jako by se před tím nic závažného nestalo.
„Ahoj, Vítku,“ pozdravila se s chlapcem pohledná dívčina v jeho věku. „Podívej, tohohle sumce před chviličkou chytil Pavel. Chtěl, abych ti ho přišla ukázat. Prý budeš pukat vzteky až ho uvidíš.“
„Já a pukat vzteky? Já?“ naparoval se Vítek. „Pche, to ani náhodou. Když budu chtít, tak do večera sám chytím třikrát tak velkýho. To Pavlovi vyřiď.“
„A nechtěl bys mu to říct osobně? Čeká na tebe u vody a nemůže se dočkat, jak budeš na jeho úlovek valit oči.“
„Já a valit oči?“ napřímil se Vítek. „Uvidíme, jak se bude tvářit, až mu ten jeho úlovek hodím zpátky do vody.“
„Tak to bych vážně ráda viděla.“
„Tak na co ještě čekáme? Jdeme Pavlovi vypustit rybník.“
„Ne, Vítku, ty radši nikam nechoď,“ začala se o syna strachovat Bětka. Zase se jí v očích zračily obavy z možného příchodu dávného zla v podobě Černé paní.
„Ale jen ho nech se proběhnout. Je hezky, nemá cenu, abychom ho drželi doma,“ mávl rukou Vítek starší a spiklenecky na syna mrkl.
„Díky, tati. Tak poběž, Jitko.“

„Ahoj, mami, nejdu pozdě, že ne?“
„Ne, jsi tu právě včas na večeři.“
„A kde je taťka?“
„Šel ještě něco vyřídit do firmy. Klidně se posaď, hned donesu polévku.“
Ema odložila brašnu a kabát, zašla se do koupelny umýt a pak zasedla ke stolu. U něj si nanovo začala prohlížet Petrovu videokazetu.
„Pozor, nese se polévka!“
Ema videokazetu záměrně neodložila za sebe na menší psací stolek. Chtěla, aby byla stále na očích.
„Dobrou chuť,“ popřála jí maminka. „Máme nudlovou s hráškem. Tvoji oblíbenou.“
Obě se daly do jídla. Nebyly jediné. Z kuchyně k nim doléhal čísi mlaskot. Náležel mourovaté kočce. Když maso z talířku vymetla, jazýčkem ještě pečlivě vybrala sos a až pak ladně vplula do jídelny. Ema si kočku chtěla pohladit, ta se jí však pod rukou provlíkla a utekla do vedlejšího pokoje. Ani to jí nečinilo sebemenší problém, kuchyň, jídelnu a pokoj totiž od sebe neoddělovaly žádné dveře. Byly vysazeny z pantů a ukryté kdesi na půdě.
„Ani pohladit se nenechá a tamto bylo tak přítulné,“ posteskla si Ema, když si ještě jednou vybavila ono strakaté kotě, jak se k ní mělo. Mourovatá kočka mezitím skočila do křesla a začala se v něm šlechtit. Pak spokojeně ulehla.
„Copak? Stalo se něco? Tváříš se najednou nějak smutně.“
„Představ si, že na Slepém ostrůvku chtěl dneska jeden necita utopit deset koťat.“
„Ale to snad ne.“
„Naštěstí zvolil tu méně zlou variantu a pytel s nima pouze zbabělecky pohodil na břehu. Já a Petr jsme to viděli na vlastní oči. A když pak ten ničema zas odtáhl, zašli jsme za Justýnou a koťata u ní nechali.“
Emina maminka na to nic konkrétního neodpověděla. I na ní bylo ale znát, že něco jako topení koček považuje za velký prohřešek, zvlášť když sami jednu mají. Jenže to vypadalo, že ji na oné příhodě zaujalo spíše cosi jiného.
„Takže ty jsi celé dnešní odpoledne trávila zase s ním?“
„Jo… ty proti Petrovi něco máš?“
Ema vrchovatou lžíci tentokrát záměrně nestrčila do pusy hned, pouze si ji u ní přidržela, a podezřívavě na maminku pohlédla.
„Ale jdi ty. Jak tě něco takového mohlo napadnout? Petr je moc milý kluk.“
„Já jen… žes to řekla, jako by ti na něm něco vážně vadilo.“
„Ale prosím tě.“ Pak přece jen vyšla s pravdou ven. „Zkrátka mě jen překvapuje, že Petr je doposud jediným tvým kamarádem, kterého jsem měla tu čest poznat osobně. Mezi spolužáky a ostatními vrstevníky snad žádné jiné nemáš?“
„To víš, že mám. Třeba Elke je fajn,“ snažila se z toho Ema nějak šikovně vykroutit.
„To je ta dívka z Dánska, že mám pravdu? Nedávno jsem potkala její rodiče. Moc hodní lidé. Vlastní na náměstí hračkářský obchod. Také pan Velman si je nemůže vynachválit. Dokonce od nich darem dostal několik obsáhlých encyklopedií.“
„Hmm, tak to jsou oni. Elke sedí v lavici hned za mnou, pokud tě to uspokojí.“
„No… ehm… a kromě těch dvou už nikoho ji…“
„Mami, prosím, můžeme tohle téma vynechat?“
„No dobře… tak já donesu druhé jídlo.“
Vstala a odešla do kuchyně. Ema toho využila a začala znovu obdivovat Petrovu videokazetu.
„Co kdybychom se dneska večer místo těch televizních hrůz společně jukli na nějakou starší pohádku? Zrovna mi jednu takovou Petr půj…“
„Ahoj, tak mě tady máte.“
Do jídelny právě vcházel Emin otec.
„Omlouvám se za zpoždění. V práci teď máme hrozný frmol.“ „Nic se neděje,“ ozvalo se z kuchyně. „Jsme teprve po polévce. Klidně ji všechnu dober, já zatím donesu hlavní jídlo.“
„A co máme dobrého?“ otázal se Emin otec, když konečně zasedl ke stolu, nabral si polévku a pustil se do ní.
„Těstoviny a k nim čerstvý salát.“
„No výborně. Už se mi sbíhají sliny.“ Vzápětí pohlédl na Emu. „Tak co, jaký jsi dnes měla den?“
„Celkem to ušlo. Celé odpoledne jsem trávila s Petrem a společně jsme si vychutnávali možná poslední teplé podzimní dny.“
„Něco takového ti mohu jen závidět. To já byl celý dnešek zavřený ve firmě. To bys nevěřila, co všechno jsme tam řešili. V první řadě to byly plány nových budov, které se budou stavět za Katalnou Mochnou u Labe. V závěsu na to přišly na přetřes přilehlé pozemky za Prahou. Na jejich vykoupení město původně nemělo peníze, jenže situace se za poslední měsíc jaksi změnila, takže nás poprosili o vypracování předběžných návrhů…“
Ema teď byla nucena vyslechnout si nesmírně nudné vyprávění o všech ročních aktivitách a závazcích podniku, v němž její tatínek pracoval. Podnik nesl název Projektant Expert. Řídil ho Jaroslav Hovora, jehož poznávacím znamením byla hlava bez vlasů, kterou si takto pracně pěstil již od svých třiceti let.
„Tak tady to je, nechte si chutnat.“ Z kuchyně konečně vyšla Emina maminka a položila na stůl talíře s druhým chodem.
„No tohle vypadá absolutně báječně.“
„Tak se do toho hned pusť, ať ti to nevystydne. A ty taky, Emo. Dobrou chuť.“
Ema byla maminčinu návratu do jídelny nesmírně vděčná. Otec se totiž pomalu pouštěl do líčení již dávno vyřešených a nadobro uzavřených zakázek, na nichž se jako řadový člen firmy kdysi podílel. Irmin příchod – tak se Emina maminka jmenovala – ho však naštěstí přiměl v naprosté tichosti věnovat se pouze jídlu. I když se Evžen – toť jméno Emina otce – své dceři občas svými zážitky z firmy zprotivoval stejně jako její maminka zase kolovrátkovým básněním o tom, jaké to bylo za studií na konzervatoři, měla Ema oba rodiče jinak moc ráda. Po každém z nich přeci jen něco podědila: po matce přitažlivý vzhled a barvu vlasů, na jejichž přírodním odstínu a délce stejně jako ona nehodlala nic měnit, jakož i zálibu v nošení černé v kombinaci s červenou, po otci zas uhrančivé zelené oči a snahu něco dokola rozebírat a tvrdošíjně si stát za svými názory.

„Co že jsem tě dneska odpoledne zastihl tak brzo doma? Měl jsem dojem, žes říkala cosi o vystupování v Poděbradech?“
„Nakonec z toho sešlo. Město dalo přednost chlapeckému sboru z Anglie. A zítra na tom budu stejně. Mladý Jouda nepřijde, v místním divadle má vystoupení s dramaťákem. Hrají pohádku o čertech a on v ní roli Lucifera. To mu určitě půjde raz dva. Na mých hodinách se pokaždé chová jako neřízená střela, smyčcem jezdí po pražci sem tam tak náruživě, div s ním druhému nevypíchne oko.“
Zmínka o pohádce Emě znovu pozvedla náladu. „Mně jednu Petr zrovna dneska půjčil. Nejuknem na ni? V televizi beztak budou dávat samé vraždy, nudné politické frašky a infantilní zahraniční seriály…“
„No vidíš, za chvíli budou zprávy.“
Evžen se užuž pomalu zvedal ze židle, když ho Irma vidličkou přinutila sednout si se slovy: „Ne, nejdřív se jako spořádaná rodina v klidu společně najíme.“
„No dobrá,“ připustil. „Ostatně půl osmé je až za tři minuty.“
Ema teď otce stejně podezírala, že by dal bůhví co za to, aby už bylo o ty tři minuty méně a on mohl nerušeně zasednout v pokoji před obrazovku. Těstoviny teď do sebe doslova házel a rychle je zapíjel vodou.
„Bylo to vážně moc dobré, Irmo,“ pochválil Evžen znovu svou ženu, když dojedl. A následně spěchal do pokoje pustit si televizi.
Irma sklidila ze stolu a zmizela s nádobím v kuchyni. Po jeho domytí Emu oslovila jednou ze svých typických, naprosto nesmyslných otázek: „Půjdeš se s námi dívat na zprávy?“
„Už to běží!“ volal z pokoje Evžen. „Tak co, vlezeš si ke mně na klínek?“
Ema právě pila vodu a málem jí při těch slovech a zvolání zaskočilo. Naštěstí jí zavčas přispěchala na pomoc kočka. Ta se zcela nečekaně vyřítila z pokoje. Chování a drbání pod krkem jí zjevně bylo neskonale velkou přítěží.

„Asi má ještě hlad, dám jí pár granulí.“ A Ema obratem zalezla do kuchyně, zatímco její maminka odešla do pokoje. Kočka se packami urputně sápala na sporák, mhouřila loudivě oči a hlasitě kňourala. „Tak tady máš granule a ještě ti do nich nalámu pár piškotků, ano?“
Kočka od talířku zvedla opovržlivě oči, čímž dávala najevo, že tuto kombinaci zrovna nemusí.
„Ale no tak, masíčko už jsi dostala. I tohle se papá.“
Při vyslovení masíčko kočka slastně zavrněla a automaticky se šla otřít o krabici, v níž byly pytlíky.
„Ne, ne, masíčko dostaneš až zítra, jen si ty granulky s piškotkama pěkně spapej,“ nabádala kočku Ema a přenesla ji od krabice zpátky k misce. Kočka se urazila podruhé a vyběhla z kuchyně.
„Ach jo,“ povzdechla si Ema. V kuchyni však přesto neměla dlouhou chvíli. Padla jí do oka lepenka. Několika ladnými tahy z ní pomohla třem třepetavým molům a následně lepenku vyměnila za jednu naprosto nepoužitelnou. Pak v okně zaslechla podezřelý bzukot. Patřil masařce. Té se nedařilo dostat z oboustranné skelní pasti. Emě však stačilo okno jen pootevřít, vystresovanou masařku šetrně lapit a vypustit ven. I přes tento další „triumf“ se však nedokázala vymanit ze spárů současné nemilé reality, která vyrukovala s mnohem těžšími kalibry.
„V Japonsku při zemětřesení zahynulo na pět set lidí. Konečný počet obětí se může ještě zvýšit, záchranné akce totiž stále probíhají,“ informoval z pokoje hlas televizní moderátorky.

„Ani následující zpráva bohužel není příliš povzbudivá,“ vzal si slovo kolega. „V Minsku došlo k dalšímu důlnímu neštěstí, při němž zahynulo na padesát horníků. Již v minulosti si zaměstnanci dolů stěžovali na zhoršené bezpečnostní podmínky při práci. Jejich nejčernější obavy nyní dostaly ryze reálnou podobu.“
Ema se přece jen do pokoje nakonec vydala. Sotva překročila práh místnosti, nestačila se divit, co se před ní odehrává za hrůzné události. Ve zprávách právě ukazovali vynášení mrtvých horníků a truchlení příbuzných.
„To je strašné, co se dneska zase stalo,“ lamentovala v křesle Irma.
„Pojď se klidně posadit,“ vyzval Emu otec, vstal a natáhl se na kanape. To se zase příliš nezamlouvalo mourovaté kočce, která tam až doposud nerušeně dřímala. Protáhla se a z kanape seskočila pod stolek, kde se uvelebila. Ema, když se posadila do křesla, ji marně lákala k sobě na klín.
„V americkém Bostonu včera večer řádil uprchlý vězeň. Cestou z vězení přepadl kamion s lihovinami, řidiče těžce zranil a pak se vydal na dobrodružnou noční projížďku městem. Při divoké honičce s policií pak způsobil vážnou dopravní nehodu, při níž přišla o život sedmnáctiletá studentka. Drama vyvrcholilo v obchodním domě, tam vězeň zajal tři osoby a po přivolané policii požadoval výměnou za ně padesát milionů dolarů. Té se útočníka po téměř tříhodinovém vyjednávání nakonec podařilo zatknout a převézt zpátky do věznice. Incident se tentokrát naštěstí již obešel bez zranění a ztrátách na životech.“
„To je strašné,“ kroutila Irma nevěřícně hlavou, když se na obrazovce následně rozběhl sestřih zmiňované události.
„Vůbec nechápu, jak takové vyšinuté maniaky mohou jen tak nechat běhat na svobodě bez dozoru. A tohle je tam u nich takhle pořád,“ okomentoval to jedovatě Evžen, právě se natahující po televizním programu. „No prosím, neříkal jsem to? Zrovna v devět běží na dvojce Zaměřeno na svět – dnes na téma kriminalita a násilí.“
„Vždyť ten pořad šel nedávno. Ten týden zas tak rychle utekl,“ podivovala se Irma. „Ale ta Jana Pretonská to uvádí moc pěkně. Cenu Týtý bych jí vážně moc přála.“
„Nepřepneme na trojku? Dávají tam Krok za krokem. Nad tím se člověk alespoň zas…“
„A nyní z české politiky,“ ozvala se opět televizní moderátorka, když americký příspěvek skončil. „O kuriozitu se tentokrát postaral poslanec Michal Šedivák, když si spletl zasedací síň s bufetem, kde marně čekal na své kolegy. Situace byla o to paradoxnější a zároveň vážnější, neboť právě v zasedací síni, která se nacházela pouze přes ulici, měl Šedivák přednést nesmírně důležitý projev týkající se zkvalitnění služeb pro zdravotně postižené. Na dané místo se ale nedostavil. Ba co víc, Šedivák byl v bufetu nakonec svými kolegy – poté co již jednání skončilo – přistižen v podnapilém stavu, a když k jmenovanému jeden z jeho kolegů přistoupil, poslanec Šedivák mu začal okamžitě vyhrožovat a napadat jeho soukromí. Chvíli to vypadalo, že se oba do sebe pustí nejen po osobní ale i fyzické stránce. Pohotová ochranka bufetu naštěstí včas zasáhla.“

„Podle nejnovějších dostupných zpráv,“ převzal slovo opět moderátor, „bude mít celý incident dohru nejen v parlamentu, ale měl by se jím zabývat i prezident. Jak se k tomu prozatím vyjádřil on a oba aktéři – poslanci Šedivák a Plešatec, přiblíží následující příspěvek.“
„Takové chování,“ začal s vyjadřováním prezident republiky, „navíc na půdě tak významné, jakou je ta politická, je pro mě naprosto nepřijatelné. Skutečně, to i děti v mateřské školce jsou k sobě mnohem uctivější. Já mít úlohu pohádkového kouzelného dědečka, tak do ní pány Šediváka a Plešatce okamžitě osobně doporučím na převýchovu.“
„A co nám k tomu můžete říct vy, pane poslanče Šediváku? Dokážete srozumitelně vysvětlit příčinu vašeho ukvapeného jednání?“
„Já že jednal ukvapeně?“ utrhoval se na reportéra hned zkraje muž. „Já se jen bránil. Copak jste neviděl, jak se na mě ten Ryš… pardon Plešatec najednou vrhnul? Měl jsem co dělat, abych mu uhnul.“
„Jenže ani vy jste se nezachoval jako gentleman, pane poslanče. Měl jste být za těmito dveřmi s ostatními vašimi kolegy a veřejně promluvit o službách pro osoby trvale postižené a místo toho jste trávil čas v bufetu přes ulici. Proč tomu tak bylo? A opět vás žádám o krátké, srozumitelné vyjádření.“
„Krav… pardon krátké a šrotu…škyt… pardon… škyt… srozumitelné? No dobře, tak já vám to… škyt… teda podám nějak tak.“ Poslanec Šedivák se na to zhluboka nadechl. „Já nepřemýšlím, víte? Škyt. Vždy jednám. Škyt. Jsem muž činu. Škyt. V tom to celé… škyt… celé… škyt… spočívá. A to je… škyt… vše, co vám k tomu… škyt, vážený pane… škyt… redaktore, řeknu. Škyt. Těšilo mě… škyt, na zdrav… chci říct nazda… nas… škyt… hledanou.“
Poslanec Šedivák pak skutečně odešel, no spíše se odpotácel jako správně vychovaný ožrala a nechal tam naprosto ohromeného reportéra stát samotného. Na něm bylo znát, že se za svou profesní kariéru s něčím takovým ještě nikdy nesetkal. To poslanec Plešatec byl v projevu o dost sdílnější a umírněnější.
„Někdo takový, jako je poslanec Šedivák, prostě do politiky nepatří. Vůbec nechápu, jak ho mohli jmenovat do funkce ministra pro rozvoj mezilidských vztahů. Co si o něm ti lidé pomyslí? No uvažte sám. Já klidně za panem prezidentem zajdu, pokud na tom trvá, já se za své počínání rozhodně nemám důvod stydět.“
„Cha chá, no to se ti nekňubové zase jednou teda pěkně vyznamenali!“ začal se Evžen řezat smíchy a plácat do nohou. „Tohle vážně nikde jinde ve světě nemá obdoby. Není dne, kdy by se vzájemně nenapadli. Dneska ale stoprocentně zaperlili, to se jim musí nechat. Už před očima jasně vidím palcové titulky v zítřejších novinách: Šedivák na mol, Plešatec se hájí. Na čí straně je pravda? To ví jen prezident.“
„Chudáci ale ti postižení, co jsou na jejich rozhodnutí doslova závislí. Jak ti to přijmou?“ připomněla Irma, načež jí zase nezbývalo nad tím, co si právě z úst obou poslanců měla možnost vyslechnout, jen bezmocně zakroutit hlavou. „Má vůbec cenu něco takového dokola poslouchat? Mám dojem, že ne.“
„No právě. A proto by třeba nebylo špatné přepnout na trojku, kde…“
„U Katalné Mochny včera došlo k další nehodě letadla. Nikomu se naštěstí nic nestalo, letadlo i tak muselo nouzově přistát. Příčiny nehody jsou stále v šetření.“
Pokojem zavládlo vzrušení. To se ještě navýšilo, když televizní obrazovkou probleskly záběry města a okolí. Ema si v tu chvíli okamžitě pomyslela, že asi každý, kdo se teď v Katalné Mochně dívá na zprávy, se propadá hanbou. Tak nemilou reklamu si město určitě nezasloužilo, navíc když o něm ve světě prakticky vůbec není slyšet. Když se totiž řeklo střední Čechy, mnohým se vždy vybavily zejména nedaleké Poděbrady jakožto významné lázeňské město, kdežto Katalná Mochna jakoby vůbec neexistovala. I tady se však psala poměrně významná historie, i o ní stálo veřejně hovořit. Mezi nejproslulejší legendy jednoznačně patřily dávno odcizené známky a pohlednice, za které nálezce vypsal na české poměry nebývale vysokou částku.
„Teď vás ještě čeká sport a po něm počasí. My se na vás těšíme opět zítra. Hezký zbytek večera,“ oznámil moderátor.
„Na shledanou,“ rozloučila se s diváky u obrazovek i jeho kolegyně a následná znělka ohlásila konec zpráv.
„Nemáte chuť na něco dobrého?“ zeptala se Irma, když se krátce nato rozběhl sport.
„No, pokud máme ještě v kuchyni ty dobré křupky…“ udělal Evžen mlsný obličej a současně hltal tabulku posledních fotbalových zápasů.
„A k tomu lahvinku červeného?“
„Proč ne?“
„Už pro to běžím.“
Irma si pospíšila do kuchyně, a jakmile se z ní počal ozývat šustot, kočka zbystřila, protáhla se a tryskem vyběhla z pokoje. „Ty bys chtěla ještě masíčko? Opravdu? No tak dobře, dám ti zbytek pytlíku.“
Emě otcovo přání a maminčino prozpěvování z kuchyně bylo naprosto lhostejné. Nad chodem právě skončených zpráv už se také nemělo cenu pozastavovat, opět to byla jedna velká hrůza – jako ostatně každý jiný večer v tuto samou dobu. Zanedlouho z kuchyně vykráčel mourovatý mazlíček. Slastně se olizoval a při chůzi kulil oči, jako by mělo nastat zemětřesení. Možná že tak činil právě kvůli Emě, ta ho totiž začala hypnotizovat stejně jako Ditu. Kočka se na prahu místnosti náhle zastavila a rozmýšlela se, jestli do pokoje vejít či ne. Nakonec se odklidila do koupelny, kde pravděpodobně zalehla pod umývadlo, jak to měla ve zvyku.
„Zítra má být v Čechách pouze pět stupňů a během noci teplota sestoupí až na nulu, takže to vypadá na teplé oblečení! Zdá se, že nám začíná pravá zima!“ informoval Irmu z pokoje halasně Evžen a Emu tím vytrhl z vnitřního rozjímání. Ta si právě domácího mourovatého mazlíčka představovala jako nevyzpytatelného čerta, svou odtažitostí ze všech členů rodiny vysávajícího potřebnou energii. Pro Emu bylo najednou naprosto nepochopitelné, že náhodně objevená koťata, která ji viděla úplně poprvé v životě, nebo kůň, k němuž občas zašla, mohou být daleko přítulnější, než Mourek, který tu přebývá čtyři roky. Za tu dobu také stihl celou řadu nezapomenutelných průšvihů. Mimo jiné například odcupital na půdu a dal o sobě znovu vědět až po týdnu, kdy na ní v noci vystrašil paní domácí Lédovou. Ta tam slyšela podezřelý šramot, tak o půlnoci vstala a šla se, ozbrojena pánví a nožem, podívat. Původně se domnívala, že šramot náleží zlodějům. Jak pak nadávala, když Mourka na půdě načapala, to se pak nejeden zbudivší nájemník divil, kde vitální šedesátnice přišla k tolika neslušným sprostým slovům.
Mourek sice byl ve skutečnosti kočkou, to jméno mu už ale zůstalo, neboť se dle slov příbuzné jednoznačně mělo jednat o kocoura. Tomu učinila přítrž pozdější „zahradní představení“ jeho potenciálních nápadníků, jimž pokaždé předcházela pestrobarevná kocouří dvoření za doprovodu žalostného kňourání. Sousedská fáma o ztraceném brečícím dítěti tak v Květované načas takřka zdomácněla, a ještě dnes se najdou tací, kteří tomu zarputile věří a nedají na skutečné Emino vysvětlení, že se tu prostě párovaly kočičí a kocouří chlapcodívky, jak by to zajisté výstižně popsal profesor Humler.
„Přestav si, Evžene, že jsem v kuchyni narazila na další tři moly. Ta lepenka na ně vůbec nezabírá,“ byla první Irmina slova, když se dotyčná vrátila do pokoje s tácem dobrot a lahvinkou červeného. Ema se snažila tvářit pokud možno co nejvíc nevinně, na rtech se jí přesto zračil pobavený úšklebek.
„Zítra na ně něco koupíme,“ mávl nad tím Evžen jen rukou, otevřel láhev a nalil Irmě a sobě víno.
„Přesně tak, mami, nech to plavat. Nejde přece o žádnou velkou katastrofu,“ přidala se k otci i Ema. „Něčím takovým si vážně nemá cenu kazit nedělní večer. Ten se dá přece strávit jinak, třeba dobrým rodinným filmem,“ dodala na přilepšenou a do ruky si nabrala pořádnou hrst křupek.
„No já nevím,“ lamentovala stále Irma, „aby nám v domě něco neprovedli. Tohle není jen tak.“
„Hele, už se tím netrap. Zítra se stavím v drogerii a koupím na ně něco, co skutečně zabírá.“ Evžen se pak vrátil ke studování televizního programu. Cosi ho v něm upoutalo. „Hele, v osm jde na dvojce záznam z Národního a je tu napsáno, že tam hraje jakýsi Středočeský Trojtův orchestr. Nejste to náhodou vy?“
„Trojtův…? No ano, pod tímhle názvem jsme kdysi v Praze skutečně vystupovali. Vlastně se jednalo o spojení mochnického, poděbradského a hradeckého orchestru, a to označení vymysleli pražští promotéři jen proto, aby nás na ten jeden den nějak vkusně uvedli svému stálému publiku. Mnozí jsme se tomu tenkrát dost divili… to už ale musí být takových dobrých dvacet let zpátky.“
„Přesně dvacet jedna,“ opravil Irmu Evžen. „Mám to tam dát?“
„No to víš, že by mě to s odstupem času zajímalo.“
Evžen Irmě ochotně vyšel vstříc.
„No né, to jsem opravdu já, vidíte? Hrajeme s Evou v primu, a tohle… je to možné? Ten muž po mé levici, to je můj někdejší učitel na housle pan Svitalský, ten mě dokonce připravoval i na konzervatoř. Představte si to, ještě v důchodu byl takhle aktivně činný. Dokud mohl, tak nám dělal výpomoci. Moc hodný člověk to byl. Pamatuješ si ještě na něj, Emo? Když ti bylo asi takových pět let, tak tě jednou hlídal a tys mu za celou dobu neřekla jinak než dědo…“

Ema si před obrazovkou připadala, jako by do tohoto století vůbec nepatřila. Maminčin výklad jí byl naprosto ukradený stejně jako ty nudné klasiky od velikánů vážné hudby napříč historickými etapami, na nichž se podíleli všichni ti Trojani z Národního. Kdyby tam alespoň někdo zpíval normálním hlasem a ne tím operním, opakovala si neustále dokola – někdy i nahlas.
„Copak?“ zeptala se jí pokaždé podezřívavě maminka.
„Ale nic,“ zavrčela vždy Ema.
Ani následující pořady za nic nestály. Obvyklý kolovrátek zahraničních seriálů, nesmyslných akčních filmů a politických debat jen dával Emě tušit, jaká tahle doba je: zlá, nemilá, nepřející.
„Máš pravdu, Irmi, ta Pretonská je vážně skvělá,“ ozval se z kanape Evžen. „Asi jí letos taky pošlu hlas.“
„A já jí zas do sakového úboru nastrčím bradavičnou mast,“ procedila skrz zuby ve stylu své nejoblíbenější pohádky Ema.
„Cos říkala?“ zeptal se jí tentokrát podezřívavě otec.
„Nic. Že si asi půjdu lehnout,“ odpověděla Ema. Vstala z křesla a odešla do koupelny, kde ještě zavrčela: „Než abych z toho našeho nového věku lehla navěky.“
Mourek o novou pozornost nestál. Jakmile Ema vešla, vyběhl z koupelny do jídelny a hned se tam sápal po klice. Bylo slyšet dobře známé ťap ťap a pak následné klap. Do toho mezitím z pokoje za nemalebného zvuku pěstí zakřičel Steven Seagal, čehož se kočka pravděpodobně lekla, neboť na nic dalšího nečekala a celá ustrašená, po úspěšném otevření dveří, vběhla do chodbičky. Ema ji ignorovala, i když nápadné klap zaslechla ještě jednou. Dál se nerušeně věnovala večerní hygieně a naopak se pokoušela nevnímat další hyenu z pokoje, kterou byl Číňan, Japonec, Korejec, prostě někdo na ten způsob, jemuž Seagal drtil ruku, a to jen kvůli tak ubohé maličkosti, jakou je ztráta jeho milovaného učitele bojových umění.
„Já tě varoval, Hito, ale tys mě neposlechl. Teď za všechno zaplatíš,“ oznámil právě Seagal.
„Tvůj mistr Hiroita byl ubožák, Hikori. Ty jsi ještě horší, než on, i mnohem odpornější. Nezapomeň, i ty se jednou obrátíš v prach,“ vyhrožoval nové Seagalově přezdívce muž.
„Ale až v příštím životě, ty proradnej ubožáku. Tohle máš za mého mistra!“
Seagal pravděpodobně učinil všemu přítrž, neboť Hito pouze zařval Uáááá!, načež bylo po něm. Podobný výkřik se ozval i odkudsi z horních pater, onen dotyčný se však měl k světu až příliš.
Ema chtěla z koupelny už odejít, když se ještě jednou pozorně zahleděla do zrcadla, zda ji tam čirou náhodou nespatří. Nestalo se tak. „Dobrou noc,“ oznámila pak rodičům.
„Dobrou,“ odvětila jí maminka. Otec jen zabrblal cosi ve smyslu: „To bylo ale napínavé.“ Pak ale i on Emě pokynul: „Dobrou noc.“ A připojil: „A hlavně měj hezké a ničím nerušené sny.“
O něčem takovém si paní domácí Lédová mohla nechat jen zdát. Zase kolem sebe mávala nožem a pánví a hnala se z horního patra za Mourkem. „Ty čokle prašivej! Ty hnoji jeden přefabrikovanej! Ty… ty žumpo jedna smradlavě prošlá! Ty… ty hnusnej, malej, odpornej čerte s vměstnanou obřízkou, co se tady máš co mrouskat?!“ řvala na celé kolo.

Mourek šťastně vběhl do chodbičky, Ema za ním bleskurychle zabouchla dveře a hlavně je zamkla. „Té radši předepíšeme mast škvoří, ať se nám paní huba po ní hezky dvoří,“ přednesla další osvědčenou pohádkovou hlášku a radši hned s Mourkem zapadla do ložnice. Ještě předtím ale vyvěsila zvonek, to aby paní domácí odradilo na něj zdlouhavě pokládat prst – to totiž byla jediná možnost, jak se k Chardům, a v podstatě i k ostatním nájemníkům, vetřít do bytu. Evžen totiž dal na radu svého pana šéfa a na dveře instaloval silný molitan, skrz nějž se nešlo probouchat ani provolat. Molitan těsnil tak dobře, že hlasy z chodby nebyly vůbec slyšitelné. Nájemníci se zachovali důstojně, neboť si od Emina otce nechali udělat to samé, což pak vedlo k vzájemnému sblížení, a tím se částečně vyřešily i spory týkající se Mourka.
„Dita má velká ryta a je to Rita, dolce Rita,“ spustil z klece Šamlata, Emin papoušek.
Ema ho pohladila, usmála se na něj a nalila mu do misky vodu. „Dobrou,“ popřála mu a zalehla.
„Jo jo, Dita má vlasy zaplněny hovnou, tak proč to nepřizná rovnou, když třímá v ruce svinivé houno,“ vysvětlil si to Šamlata po svém. Ema tedy z postele zase vstala a klec zakryla. „Tak co, půjdeš alespoň na můj pelešivý klínek?“ zaměřila se následně na kočku.
Mourek se ale opět urazil a radši zalehl na radiátor, kde si začal nahřívat kožíšek. Na svou opatrovnici teď mhouřil příjemně oči.
„Jen se nedělej, jsi pěknej falešník, abys věděl. A nemysli si, to tvé mhouření na mě vůbec neplatí.“
Emě se ještě nechtělo spát, ještě si chtěla prohlížet své PĚNKALINKY. „Ehm, um, ách!“ začalo se beztak ozývat o patro víš.
To skuhrání náleželo Františce Kernesové, vitální padesátnici, jinak ženě nezměrně si libující v čokoládových bonboniérách značky Madyes neboli zkráceně řečeno Madyeskách – ty prosluly a stále proslulé jsou svými afrodiziakálními lesními a parfémovými příchutěmi. Mimo jiné se čokoláda dá rozpustit ve vaně jako tělový podpůrný prostředek. Paní Kernesová Madyesky od Ferdinanda Kupoly, který odjakživa míval a rovněž stále má cukrárnu přímo na mochnickém náměstí, pokaždé kupovala ve velkém, i když se vůbec nejednalo o levnou záležitost, před rokem však vyhlásila válku tloušťce a tudíž začala oslavovat štíhlou linii, a to si žádalo velké úsilí v podobě sladkého půstu.

„To už vás zas chytají chuťové křeče?“ oslovila sténající z balkonu Ema, neboť dotyčná měla okno otevřené.
„Ó, anó, a jak moc, Emičko, jak móc!“ odpověděla na dotaz paní Kernesová, když se taktéž zjevila na balkónu a rovněž v županu. Venku byla poměrně dost velká zima.
„A kdy vám to končí?“ zajímalo Emu.
„Přesně za týden,“ polkla statečně paní Kernesová. „Datum splatnosti je sice až za dva měsíce, ale je lepší mít předstihovou pojistku, aby čokoláda nebyla prošlá.“
„To se jistě hrozně moc těšíte na další neděli, co?“ zamrkala šibalsky Ema.
„No aby ne, to se na bonboniéru vrhnu a celou ji zhltnu.“ Paní Kernesová udělala tak mlsný jazýček, že Ema rázem také dostala na něco chuť. „Už ji v té ledničce mám celej jeden rok, úúú, ááách, ehmmm!“
„Jsi v pořádku, miláčku? Neupadlas ve vaně?“ ozvalo se z domu.
„Ne, Bertíčku, nic mi není! To mi jen na zemičku upadlo mejdlíčíčko!“ zvolala na oplátku paní Kernesová.“ A pak si povzdechla: „Úúúú, o té vaně měl radši mlčet, miláček můj jeden – momentálně jedinej!“
„Aby vám ji ten váš Čertík Bertík mezitím nesnědl,“ poznamenala dobře se bavící Ema.
„Něco takového má ode mě přísně zakázáno,“ vztyčila jakoby varovně prst paní Kernesová. „Dietáři, to jest mně, musí být objekt zájmu, to jest bonboniéra Madyes, ponechán vcelku. Teprve až vyprší stanovený termín v dvouměsíčním předstihu a budu moct začít ochutnávat, může ten, koho si vyberu, začít ochutnávat také. Do té doby ale dotyčný tak má stejně stanovená pravidla jako já, to jest půst.“
„Hmmm.“
„Brrr.“
„To ten týden ještě vydržíte.“
„Snad. Tohle Brrr ale patřilo zimě. Jdu se uložit.“
„Já taky. Tak dobrou.“
Ema se vrátila do ložnice. Tam ji čekalo milé překvapení. Mourek ležel na její přikrývce a slastně se rozvrněl, když Ema vešla. Kočka dokonce pak vstala, protáhla se a ducla své opatrovnici do nosu.
„No né, kde se v tobě najednou vzalo tolik lásky?“ nestačila se divit Ema, záhy však Mourka prokoukla. Kočka jí oním ducnutím pouze dávala najevo, že přítulnost je tímto splněna, a pak svorně odkráčela ke dveřím, kde nadobro zalehla. „Falešníku.“
„Dita je flešná hnila, dolce Hniba a má ve vlasech pliva, hlusného hnibohnila,“ zareagoval na Emino poslední slovo z klece Šamlata.
Ema si teď pomyslela, jak je ráda, že nad nimi právě bydlí paní Kernesová a ne obávaná paní domácí, ta by se  zajisté hned přiřítila a vytkla by Šamlatovi, jaký je to prostopášnický hubovatý votvírák. Aby ale byl v pokoji naprostý klid, odložila Ema PĚNKALINKU nadobro na noční stolek, zhasla lampičku a pohroužila se tam, kam jí otec poradil – do pokud možno hezkých a ničím nerušených snů.

„Ták a jde se na věc,“ poskočila si Ema zvesela.
„Copak, copak, Chardová? Koukáš, kde bys letos přezimovala? Nebo nemáte doma čím topit?“
Ema od pootevřeného modrého kontejneru okamžitě poodstoupila a ohlédla se ve směru hlasu. Patřil Ditě. Ta se pokoušela nést ladně za ruku s přítelem, jemuž to činilo nemalé potíže, navíc jeho hlavu pokrývala nezvykle prapodivná čapka. Ditě se i tak v černých očích zračil onen dobře známý pohrdavý výraz, opětovně namířený proti Emě. Společnost oběma, na první pohled spíše nedobrovolným hrdličkám, dělalo pět výrostků.

„Tak co mi na to odpovíš, Chardová? To ti snad zalehl ušní boltec?“
Ema i nadále mlčela a hypnotizovala svou sokyni uhrančivým pohledem.
„No jen se na ni všichni podívejte. Tváří se jak uspaná živoucí mrtvola.“
Pětice výrostků se tomu hlasitě zasmála. Výjimku tvořili Ditin přítel a Petr.
„Tak co, Chardová, dočkáme se z tvé strany konečně nějaké další osvětové hlášky? Minulý týden jsi dle mého vkusu působila nezvykle zamlkle. Že by se pohly ledy?“
„To asi mluvíš o sobě a té nevhodně zvolené vlasové náplni, jež dočista vyrazila dech tvému černému obočí, s nímž se ani v těch nejmenších detailech nedokázala sžít. Copak, copak, Ditinko, že by to v kadeřnickém salonu nedopatřením popletli? Nejspíš ano, když se ke každému pokaždé chováš tak neurvale. To pak i to nejobyčejnější chrochtající prasátko vedle tebe vypadá jako dokonalý gentleman.“
Ona povedená pětice se znovu rozchechtala, jmenovaná si něco takového ale rozhodně nenechala líbit. „Cože? Já a můj přítel že jsme chrochtající prasata? Tohle odvoláš, Chardová!“
„Ne, ne, Ditinko, ty to teď jaksi překrucuješ. O tvém příteli z mých úst nepadlo sebemenší slůvko. Řeč byla výhradně o tvé nedokonalé maličkosti.“ Ema to odvětila naprosto vyrovnaně – s neměnným uhrančivý pohledem bez mrknutí oka.
„Co se smějete, holomci?“ vyjela Dita rozhořčeně na své společníky.
„Dito klid, nech to plavat. Nemá cenu se hádat. Radši půjdeme, ano?“ chlácholil ji přítel, načež se Ditu znovu pokusil vzít ladně za ruku, jenže ta se cítila být čím dál dotčenější.
„Ty jsi to od ní necháš snad líbit? Vždyť je to ona, kdo mě v jednom kuse vytáčí těmi svými hláškami! Co mě, nejen mě! Všechny tím štve! Klidně se zeptej ostatních z naší třídy a sám se budeš divit, co ti o ní hezkého povypráví!“
„Je na to teď zrovna ta pravá chvíle? Kino začíná za čtvrt hodiny. Navíc nemáme koupené ani ty lístky. Měli bychom jít.“
Zdálo se, že Dita svému příteli, na němž se po celou dobu projevoval syndrom nápadné malátnosti, přece jen nakonec vyjde vstříc. Přijala jeho nabízenou ruku a dala se s ním i s doprovodnou pěticí na ústup. Na rohu ulice přesto neodolala naposled ohlédnout se a vzkázala: „My dvě jsme spolu ještě neskončily, Chardová, to měj na paměti. A tebe, Petře, upřímně lituju, že se zahazuješ s takovou napomádovanou bludičkou ze zvláštních světů.“
Jakmile skupinka zmizela za rohem a hlasy utichly, napětí opadlo.
„Tak to bychom měli,“ ulevilo se Petrovi, když s Emou byli zase sami.
„Ty se můžeš radovat. K tobě Dita žádnou zášť necítí.“
„Jak to?“ podivil se.
„Mě oslovovala příjmením, tebe ale jménem. Navíc bez příměsi jakéhokoli zhnusení.“
Ema poodkryla víko kontejneru a vybrala si pár časopisů. Znovu ho jemně poplácala a pak pobídla Petra k odchodu. „Nechtěl bys zajít k nám a shlédnout chod PĚNKALINKY zaživa?“ zeptala se ho, když dospěli na náměstí. Hodiny právě oznamovaly sedmou večerní.

„Promiň, Emo, dneska už ne. Je docela pozdě.“
„A co třeba zítra?“
„Uvidíme.“
„Fajn, tak ve škole.“
„Ahoj.“
Ema se s Petrem rozloučila a vydala se k domovu. Petr to měl blíž. Z náměstí zamířil rovnou do Palandistické, hovorově řečeno Palandovky. To Ema musela jít téměř celou kolonádou až k nádraží. Tam se dala doleva a zanedlouho se ocitla v rodné Květované.