Kapitola 11 – Častokrat (nová restaurovaná verze s obrázky!)

Úterní ráno za moc nestálo: slabě poprchávalo a vzduchem se pokusil hýřit první mocnější podzimní chlad. Venkovní ulice pravděpodobně ještě stále zely prázdnotou – to znamenalo: nikde žádní studenti, jen možná pár zbloudilců z řad dospělých, chvátajících za svými časnými povinnostmi. Ema nechápala, jak někdo takový jako rod HOMO SAPIENS, z něhož pocházela i ona, může být tak brzo vzhůru a ke všemu ještě na nohou, vždyť se malá ručička na hodinkách ještě ani pořádně nestačila došourat k šestce.
Jedním z nejpracovitějších člověců, jak se to občas nesprávně podařilo vyslovit Elke Jensenové, měl teď v plánu být i Emin otec, rovněž nesmírně nadšený to workoholik, řečený inženýr, který opětovně dospěl k názoru, že jest třeba do zaměstnání pospíchat o něco dřív, než-li ostatní řadoví pobočníci, aby tam v poklidu a s předstihem dokončil zakázky za miliony pro jednu slovenskou společnost, i když si vše – díky nesmírné přízni šéfa (a něčemu takovému se rozhodně netěší hned tak někdo) – klidně mohl přesunout až na hodinu devátou, dopolední, tedy hodinu o něco pozdnější, za kterou by studenti kantorům zulíbali ruce.
Emě otcovy pracovní aktivity byly pokaždé vesměs lhostejné, teď k nim ale doslova pociťovala nevýslovný odpor. Důvod? Joska – onen to promovaný podnikový psycholog. Jak na mě asi zapůsobí? Na co se bude vyptávat? Nevysměje se mi za to, co každou noc prožívám? Nebo mě při letmém pohledu zavrhne a pak otci sdělí, že jeho dcera je zralá na blázinec? Tohle všechno Emě proplouvalo hlavou.
Aby z případných obav alespoň částečně vybředla, pokusila se mnohem intenzivněji vnímat chladnou, dostatečně nevyzpytatelnou, ve vší počestnosti neprostupnou a v neposlední řadě i neprůhlednou mlhu. Pod jejím vlivem si navodila patřičnou únavovou malátnost, a pak už se vše odehrávalo v následující režii: Ema v poklidu a v plné síle nasála bílou nicotu a jejím prostřednictvím pronikala do mnohem pozitivnějších snových výjevů. Netrvalo dlouho a zahlédla Oborověnku a v ní zakrátko Petra, jak jí mává. Vedle něj se jako na povel zjevila postava v brýlích, s vlasy na ježka – Justýna. Cosi ukrývala v košíku. Ema pocítila touhu do něj nahlédnout; pomalu tedy přistupuje k Justýně, velice ale velice opatrně ke košíku natahuje ruku, poodkrývá deku a pod ní se zmítá…
„Zatraceně, kde jsou ty zbývající návrhy na výstavbu interiéru? Těch plánů je přece celkem šest, tady jsou ale jen čtyři! Kruci, kruci, KRUCINÁL!“
…nespočet jedovatých hadů. To rozhodně není to, co si Ema právě přeje vidět.
„Kde to jen mám? No jo, doma, DOMA V PRACOVNĚ NA STOLE! SAKRA!! ZATRACENĚ!!!“
To už Ema otce slyšela se vší parádou. Nemělo cenu vracet se nazpět „do Oborověnky“, ani spustit předem prohranou slovní  přestřelku na téma: narušils mi snění. Sny a realita, to jsou dle Evžena Charda přece dva NAPROSTO ODLIŠNÉ SVĚTY, a tak teď Emu nenapadlo nic lepšího, než že se otci začne vpíjet do přízně.
„Dobrý, tati? Všechno v pořádku?“ položila mu pro začátek už tak dost nesmyslnou otázku.
„Cože?! Cos teď říkala?!“ bral to zřejmě jako provokaci.
„Jestli je všechno už v pořádku. Měla jsem po…“
„Ne, nic není v pořádku! NIC!“ Emin otec se dál bouřlivě přehraboval v aktovce a nedobrovolně u toho klel.
„Tak proč křičíš?“
„Já přece nekřičím, já jsem naprosto klidný!“ vřískl a přehrabování zanechal. „Musím se pro ně vrátit, VRÁTIT, VRÁTIT!“
„Bóže, to je toho…“
„COŽE?! Cos to teď říkala?!“
„Nic, nic, já jen že…“ Následně Emu napadlo spásné: „Půjdu s tebou, beztak…“
„Ne, ne, NE! Ty půjdeš, děvenko, ale pěkně napřed! A žádný výmluvy!“

„No tak dobře, když si to přeješ,“ podvolila se radši. Pořekadlo moudřejší ustoupí se nyní rozhodně nevyplácelo brát na lehkou váhu. Jenže otci to zřejmě nestačilo, neboť po dceři navíc ještě vyžadoval dodatečný slovní souhlas.
„Tak ujednáno? TAK UJEDNÁNO?“
„No jo,“ zabručela Ema.
„Já tam hned přijdu, takže se nepokoušej o žádný podrazy!“
Ema otci věnovala pozornost do doby, než se za ním najisto rázně zabouchly domovní dveře, a pak se z Květované přece jen radši rychle koukala klidit. Kdesi nad ní se jako bijící zvon na poplach rozezněl nechvalně proslulý hlas domácí Lédové. Ta právě kamsi přes ulici volala na známou, že urychleně potřebuje zajet do kontejnerových služeb. Ema si pro vlastní potěchu na její adresu neopominula ulevit.

Projektant Expert se vyjímal na úplně opačném konci města. Pokud tedy Ema mermomocí chtěla ranní výuku stihnout, musela dopředu počítat s tím, že se při zpáteční cestě do školy pěkně proběhne, pokud si ji v otcově firmě Joska rozhodne nechat „na delší pozorování“. Nedalo se nic dělat, Ema chtě nechtě radši šla pěšky. Na kole jet kvůli mlze dost dobře nešlo, s kolečkovými bruslemi se taktéž počítat nedalo, a aby se Ema vracela a na otci škemrala, aby ji na své pracoviště osobně zavezl autem, to teprve bylo pod její úroveň. A přece to netrvalo tak dlouho a Ema procházela vrátnicí asi desetiposchoďového podniku, který v podstatě imitoval klasický panelový dům – až tedy na onen obří střešní nápis s logem firmy (nepřehlédnutelný za předpokladu, že nebylo mlžno, jako právě nyní). Stařík, co ve vrátnici pravidelně sedával, Emu jinak dobře znal, přesto si tentokrát neodpustil hned zkraje rýpnout:. „A to je mi po ránu návštěva, co že dneska tak brzo, Eminko?“
„To asi bude tou nenadálou změnou počasí,“ plácla Ema, co jí zrovna přišlo pod jazyk.
„Aha… aha. A pan otec… ten dneska nedorazí?“
„Ten? Jo… jo za chvíli. Něco zapomněl doma a mě poslal napřed,“ pospíšila si Ema s další pohotovou výmluvou, která jí teď dle vlastního úsudku snad vyšla mnohem líp, než onen předchozí blábol.
„Ach tak, ach tak… vážně je to tak?“ nedal vrátný pokoj.
„Je tady už pan Joska? Taťka… totiž Evžen… vlastně můj otec chtěl, abych mu předala nějaké jeho plány.“
Ema to vyslovila v naději, že ji stařík již dál nebude mučit zpovídáním. Toho teď totiž zase víc začalo zajímat venkovní počasí, když už na něj předtím přišla řeč. „Hmm, nějak nám to tam bíle profukuje, co?“ začal si pro sebe zničehonic brumlat.
Nejen Ema, ale i ostatní v podniku moc dobře věděli, jakou má Bořivoj Suka pověst zvědavce a všeznalce. Co naplat, sice již před rokem oslavil úctyhodnou devadesátku, na svůj věk to však stále byl dosti všímavý a neobyčejně vitální dědula, co pravidelně cvičil jógu a taj-či. Taktéž se více než pasivně zajímal o buddhismus, aktivně sportoval, a pokaždé, než si šel večer najisto hodit šlofíka, bez odmlouvání vyběhl schody rodného paneláku, v němž osamoceně přebýval v bytě o hodnotě tři plus jedna.
„Joska tady ale výhradně pracuje jako psycholog, nikoli jako projektant,“ došla vmžiku Sukovi zpětná vazba Eminých posledních slov, takže k její nelibosti svůj pohledový zájem zase bleskurychle přenesl na ni.
„To já přece vím,“ pokusila si Ema po staříkově vzoru taky zahrát na důležitou, „jenže právě proto, že je psycholog, je i v jeho kompetenci a moci posuzovat jednotlivé plány a návrhy zaměstanců společnosti, z nichž mnohdy vyčte mnohem víc než z jejich tváří.“
„Jóóó? Vááážně?“ Bořivoj Suka na Emu ohromeně vyvalil oči. Tím teď dával víc než jen zřetelně najevo, že ještě nikdy nic takového neměl možnost slyšet. Pravděpodobně ho to dost zaujalo, neboť se okamžitě sápal po propisovačce a zápisníčku.
„To nás učili ve škole,“ dodala Ema spěšně, stařík na své ohromenosti však neslevil a už si cosi nadšeně zapisoval. „Tak kde ten Joska sídlí?“ zeptala se ho už značně podrážděně.
„V pátém patře. Jsou to ty druhé dveře, hned naproti výtahu, přesně tři a půl metru vzdálené od té devět a čtvrt roku staré okenní palmy, co ji uklízečka pokaždé zapomene zalít a místo toho o ní radši zakopne. To pak není divu natož slechu, že už šestým rokem trpí na první krční obratel a nožní protézu si sedmým rokem léčí u…“
„Mockrát děkuju, jako směrovka mi to bohatě stačí.“
„Momentek, Eminko, rád bych ještě něco důle..“
Ema tentokrát rozhodně nezaváhala a onen momentek patřičně využila ve svůj prospěch. Konečně přidala do kroku, vyběhla asi deset schodů a rázem se ocitla v prvním patře, kde vrátnému byla bezpečně z dohledu, ovšem z doslechu pořád stále jen částečně, neboť Suka, jakmile dopsal a odtrhl od zápisníčku oči, za ní začal cosi naléhavého volat. Ema ho už beztak pořádně neslyšela, neboť právě vklouzla do výtahu a zavřely se za ní dveře, takže k ní pouze dolehlo něco na způsob: „Rušit, vzrušit, tužit, vzmužit“.
Výtah byl naštěstí prázdný. Když Ema zmáčkla požadovanou pětkovou položku, okamžitě se dal do pohybu, a jelikož byl ze všech stran prosklený, dalo se z něj hledět ven. Tam vše bylo nezvykle zahaleno jak v bílé peřince. Mlha pohltila veškerá zákoutí Katalné Mochny. Emu to opět svádělo ke snění, neboť únava u ní stále hrála svůj pomyslný hlavní prim. Ema v bílé nicotě zakrátko nanovo spatřila Justýnu, jak jí opětovně nabízí k prohlédnutí košík. Znovu se pokusila poodkrýt deku, v naději, že tam pod ní konečně spatří ona pestrobarevná koťata…
Ozvalo se však cink a ohlášení příslušného patra. Dveře výtahu se otevřely a tak se Ema vítězného happyendu opět nedočkala. Sotva z něj, stále ještě napůl snící a napůl bdící, udělala byť jen nepatrný krok na chodbu, už se po vzoru uklízečky jak dlouhá tak široká zmítala na zemi – palma si ji našla sama a kdesi nad ní kdosi pronesl: „Jo, jo, venku nám to pěkně fičí, co? Zima, zdá se, konečně ohlašuje svůj důstojný nástup.“
Na prahu otevřených dveří postával asi tak padesátiletý muž romského původu. Jakmile Emě pomohl vstát, odklidil palmu na její právoplatné místo k oknu, které pak nadoraz přibouchl.
„Hledám pana Josku. Prý tady někde má kancelář.“
„Ano, toho pána znám.“ Muž k Emě spěšně přichvátal nazpět a nečekaně jí podal ruku na pozdrav. „Fero Joska, psychologický poradce firmy Projektant Expert. Vy jste tedy ta Ema Chardová?“
Ema nejprve nejistě přikývla a až pak nabízenou ruku zdráhavě stiskla.
„Prosím, račte vstoupit,“ usmál se na ni muž, načež ji směroval do oněch otevřených dveří. „A nebojte, já nekoušu.“

Kancelář Fera Josky sice byla výrazně prostorově rozlehlá, i tak v Emě vybudila skličující pocit monotónnosti. Měly to na svědomí přihrádky a v nich pečlivě vyrovnaná lejstra, nespočet šanonů zandaných v poličkách a kupy výkazů na stole. I tak to byl právě pracovní stůl a na něm zarámovaný portrét početné rodinky, co jako první výrazněji upoutalo Eminu pozornost, když se na vše kolem dostatečně vynadívala a na přání „hostitele“ zasedla do pohodlného křesla.
„Zaujalo vás to? Tady uprostřed jsem já a tohle,“ ukázal Fero Joska na postavy po své pravici, „to je má paní a ti dva vedle ní moji rodiče.“
„A tihleti,“ zadívala se Ema na postavy po Joskově levici, „to jsou nejspíš vaše děti, že ano?“
„Ano,“ přisvědčil psycholog. „Laco nedávno oslavil páté narozeniny, má neskutečné nadání pro malování. Jožkovi zase bude v prosinci devět a chodí do houslí. A prý má velký talent, říká jeho učitelka.“
„Není divu, vždyť housle od nepaměti patří k tradičním nástrojům romské lidové hudby,“ zareagovala nečekaně pohotově Ema.
„Vy se zajímáte o naši kulturu? To je nanejvýš obdivuhodné,“ poznamenal sympatizantsky Fero Joska.
„No, ehm,“ musela nakonec zdráhavě připustit Ema, „já přímo ne, ale možná Petr ano.“
„Petr?“
„Ano, to je jeden můj kamarád. Občas ho ve škole zahlédnu se sluchátky na uších, a když se ho zeptám, co poslouchá, pokaždé jen neurčitě pokrčí rameny, čímž mi jakoby dává najevo, ať se ho radši ptám na něco jiného.“
„Časem se jistě osmělí a už nebude dělat takové tajnosti,“ soudil Joska. „Hmm, tak Petr se jmenuje ten váš kamarád…“
„A čemu se věnují ostatní?“ začala se honem nanovo vyptávat Ema, protože ji Joska začal upřeně hledět do očí. Obávala se tedy, že z ní bude mámit další podrobnosti z Petrova života či přímo ze soukromí, psycholog jí však s úsměvem na rtech vyhověl.
„Jarmile je sedmnáct a navštěvuje oděvní školu, a devatenáctiletá Aranka zase do Prahy dojíždí na FHS neboli Fakultu humanitních studií. Jednadvacetiletý Michal už naopak dostudoval a pracuje jako mluvčí jedné mobilní společnosti v Ostravě, a třiadvacetiletý Dežo podniká s nábytkem. Na všechny jsem tedy právem náležitě pyšný.
„Chmm.“
„I na vás jsou určitě vaši přátele a rodiče hrdí, určitě i vy vynikáte nějakým mimořádným talentem, jenž stojí za zmínku,“ chopil se Joska okamžitě nového řečnění, když Emin „slovní úlet“ zaregistroval, a na ono slovo položil důraz.
„Samozřejmě že se našim a ostatním taky pokouším dělat radost, jenže občas se mi to jaksi vymkne z rukou, přičemž to občas se v tomto týdnu děje téměř obden,“ pokusila se Ema o souhrn událostí v jakési stručné  kostře a proti své vůli se začala dost obstojně červenat. „No a nějaké ty zvláštní dovednosti? No možná, snad…. nevím.“
Ema se prostě nehodlala vydávat za hodnou holčičku, co druhé poslouchá na slovo. Věděla, že by to Joska stejně hned prokouknul. Určitě by mu přišlo divné, proč by tu teď s ním jinak seděla v jedné místnosti, proč na jejich setkání otec tak zarputile trval. Ema vlastně ani pořádně netušila, co o své jediné dceři, tedy o ní, Joskovi všechno napovídal.
„No pokud vás to alespoň trochu uspokojí, tak já zastávám názor, že jste svým způsobem velice výjimečná osobnost s mimořádným talentem,“ vyjádřil psycholog ten samý názor, co prve. „A zase to rozhodně nemyslím nijak hanlivě,“ dodal spěšně, když Ema sešpulila rty do pochybovačné grimasy.
„Něco na tenhle způsob jsem o sobě slyšela říkat už snad tisíckrát a příliš mi to nezalichotilo,“ vyložila si to spíš jako urážku, než jako lichotku, i když Joska, na rozdíl třeba od takové Dity, nevypadal na to, že by jí mermomocí chtěl jít po krku a za každou cenu se ji snažil ponížit do naprosté bezmocnosti.
„Třeba jste si to z úst oněch dotyčných vždy špatně vyložila. Slova typu výjimečný, zajímavý či zvláštní nelze pokaždé brát jako něco urážlivého,“ mínil psycholog, načež na Emu povzbudivě zamrkal. „Je potřeba umět druhým naslouchat. A to vy přece dokážete, jak jinak byste uměla promlouvat ke svým snovým výjevům?“
„Takže taťka vám už o tom poreferoval, co? Nabulíkoval vám, jaká jsem spáčská hysterická vizionářka, že jo?“
„Váš otec to jistě nemyslel nijak zle, jen si o vás dělá starost, to je naprosto normální,“ ujišťoval Emu Joska, když nepatrně zvedla hlas o varovnou osminku výše.
„Podle vás je tedy normální, když si člověka někdo natáčí, jak spí?“ pronesla následně v dalším naprostém úžasu, když jí teď do očí opětovně padlo asi pět magnetofonových pásek s označením Ema – jako spáčská mluvka 1 – 5.
„Takto k tomu zase z mé strany řečeno: s předstihem jsem si něco z toho poslechl a musím konstatovat, že mě to velmi zaujalo,“ přiznal psycholog.
„Vážně? A co například?“ Ema to vyslovila s patřičným opovržením. Stále nemohla pochopit, jak mohl být otec tak podlý.
„Třeba ona pasáž s Černou paní,“ začal Joska připouštět naprosto odhodlaně, „a ta slova o převzetí moci, co údajně vycházela z jejích úst. Ale stejně tak i to, jak vy s ostatními osobami z onoho pohádkového království hodiny a hodiny dokážete rozmlouvat, jako by se jednalo o naprosto reálné postavy, na tom všem je vidět, jaký v sobě máte pozoruhodný dar ovlivňování, tedy něco, co je jiným prostě znemožněno.“
„To vám taky dopředu naučenou větou vylíčil můj ctěný otec, že je to tak? A vy se teď přede mnou jeho slova snažíte jen zjednodušit, aby mě nevyvedla z míry.“
„Ale kdeže. K tomuto závěru jsem dospěl čistě sám,“ bránil se Joska dalším Eminým výpadkům vzteku.“
„A odkud berete tu jistotu? Otec mě musel určitě vylíčit jako podivína z jiných světů, tak mě totiž mnoho mých vrstevníků a vrstevnic totiž bere,“ rozhodla se Ema ve výpovědích opět nepřetvařovat se. „Dokonce mi již ve vesmíru přiřkli vlastní planetu a to se za život jen tak někomu nepoštěstí, no uznejte sám.“
Fero Joska si s odpovědí tentokrát dal načas. Pak řekl: „Pravda, když se tu včera za mnou váš otec stavoval, nehýřil zrovna přehnaně optimistickou náladou. Tak tvrdě, jak předpokládáte, se ale o vás nevyjadřoval.“
Teď zase Ema pečlivě zvažovala, jak v hovoru pokračovat dál. Nakonec jí nezbývalo než přiznat: „Jo jo, snění nabízí celou řadu inspirací. Bráníte se mu a ono vás stejně pohltí a něčím překvapí. Nechcete si ho připustit a přesto mu nakonec podlehnete.“
„Mám si to vysvětlit tak, že se přece jen na toto téma se mnou hodláte bavit?“ zeptal se opatrně Joska.
„Není snadné tomu neodolat, teď myslím onomu snění,“ odvětila nepřítomně Ema, načež očima zamířila k oknu. Cosi uvnitř podvědomí ji k tomu ponoukalo.
„Kdo by odolal pohádkám, ty přece k životu neodmyslitelně patří,“ mínil dál Joska. „Kolik jsem jich já za život stačil přečíst svým dětem, sám netuším. Laco po mě pořád nějakou chce, a dokud mu ji nepřečtu, tak se v posteli vzpouzí a odmítá usnout.“
„Co si tedy myslíte o snění jako takovém?“ zeptala se Ema záměrně obecně, z okna oči ale spustit nehodlala.
„Že je zcela přirozenou schopností každého člověka a jeho neodmyslitelnou součástí,“ vyslovil upřímně Joska, načež se teď pokusil jít v Eminých šlépějích a svůj pohled zaměřil tam, kam ona. „Nahrazuje skutečnou realitu, která se mnohdy jeví jako neutěšitelná. Vítězem je však ten, kdo své snění dokáže nejen plně prožít, ale i ovládnout. Toto bohužel pro vás zatím příliš neplatí.“
„Já své snění přece ovládat dokážu, mnohdy mě to až samotnou překvapuje,“ bránila se Ema, opět se však přistihla, jak její oči ne a ne z okenního parapetu zmizet, jak mermomocí chtějí dostát vítěznému happyendu, z něhož už dvakrát sešlo. No tak, Emo, podvol se tomu. Na co čekáš? Neváhej, teď máš jednu z dalších šancí dosáhnutí onoho nečekaného úkazu, namlouvalo jí právě podvědomí.
„Proč se tak moc na Černou paní upínáte? Proč vás tak nesnesitelně skličuje?“
„Proč by mě měla nějak skličovat?“ Jakmile Ema zaslechla to jméno, rázem byla plně při smyslech. „V mém snění je jen jednou z mnohačetného zástupu ostatních postav.“
Fero Joska opět nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Mýlíte se, Emo. A vy sama to moc dobře víte. Skutečně, tímto tvrzením se stavíte pokaždé jen proti sobě.“
Ema na to tentokrát nedokázala hned odpovědět. Jakmile z čarodějnice sešlo, zase odvrátila oči k oknu. Venkovní mlha ji neskutečně dráždila. Tak se mi oddej, propadni do mě, opětovně žadonilo Emino podvědomí.
„Vidíte? Už vás zase začínají přemáhat vnitřní emoce. Proč je nezkusíte nějak kontrolovat, nezačnete se jim prostě bránit, nenecháte si je až na daleko příhodnější dobu?“ Fero Joska Emě najisto utnul snění tím, že obratně přiskočil k oknu a stáhl roletu. „Omlouvám se, ale takto to teď pro nás bude lepší.“ Pak znovu usedl do křesla.
„Kdysi jakýsi herec a bavič řekl, že být vnitřním milovníkem je životní výhra,“ prohlásila asi po minutě ticha Ema.
„To je sice pravda,“ navázal na ona slova ihned Joska, „jenže se také říká: všeho s mírou. A právě onu míru vy v poměrně dost velkém rozsahu přecházíte, a to není dobré.“
„Znám člověka, který si to nemyslí,“ pokusila se Ema hájit.
„Ano, oním člověkem je patrně onen Petr, že ano?“
Emě se zase nechtělo odpovídat. Co všichni s tím Petrem pořád mají? To už je potřetí, co jí ho tento týden někdo připomíná, jako by spolu snad chodili! Nejdřív s tím přišla mamka u nedělní večeře, následně mu cosi na tento způsob začala vytýkat Dita, a teď se do toho ještě montuje člověk, kterého Ema zná sotva pár minut.
„Petr je jen kamarád, nic víc,“ položila Ema na to slovo znatelný důraz.
„A zajisté vám i hodně blízký. Právě jemu se hodně svěřujete se svými niternými problémy, tedy i se snovými výjevy, že je to tak?“ navázal Fero Joska. „No tak, už jsem vám přece říkal, že nekoušu,“ připomněl, když Ema opětovně nasadila výraz morouse.
„Jo, v podstatě jo,“ zabručela, načež znovu taktně nadhodila, že Petr je jen pouhým kamarádem.
„Dobrá, budu to brát na vědomí,“ ubezpečil Emu psycholog. „Přesto bych u něj ještě rád zůstal. Když je tedy tím vaším kamarádem, zajisté se mu se vším svěřujete – dost často a ráda.“
„Hmm, ano.“
„Takže lze rovněž předpokládat, že vás to pokaždé něčím naplní a rovněž vám to pomůže nalézt tolik potřebný klid uvnitř duše, když vaše snění a názory Petr dokáže pokaždé ocenit, což je něco, co u svých ostatních vrstevníků marně nacházíte. Zkrátka jste ráda za to, že alespoň Petr pro vás má pochopení.“
„Ano, tak nějak,“ podotkla zase vcelku lhostejně Ema.
„Pak tedy rovněž předpokládám, že Petr ví i o Černé paní.“
„Proč mně ji zas servírujete do uší?“ vyjela teď Ema už poměrně podrážděně. „Petr je prostě kamarád, zatímco Černá paní jen pouhým výplodem filmového scénáristy!“
„Jen se vám tím pořád snažím vysvětlit, že stále bojujete se dvěma odlišnými světy, ale ani jeden z nich – prosím, nezlobte se, co teď řeknu – neumíte plně využít ve svůj prospěch. A přitom máte v sobě zakořeněný dar, za který by mnozí dali kdoví co, jen aby ho mohli získat a následně navěky vlastnit.“
„Nemám žádný ojedinělý dar. Jsem naprosto obyčejná holka, co má jako každá jiná svá vlastní tajná přání, která si vnitřně sní, a pár přátel, toť vše.“
„Ne, teď ve svých slovech chybujete. Vy jste totiž neobyčejná dívka s neobyčejnými schopnostmi,“ opravil Emu znovu Joska. „Kdo dnes dokáže ovlivnit sny ve vlastní prospěch a přecházet z jednoho do druhého, jako by to byla naprostá samozřejmost? Já osobně nikoho takového neznám. Vy jste prozatím prvním člověkem, který mi o něčem takovém podal svědectví.“
Ema mlčela. Netušila, jestli to byla skutečná poklona nebo další narážka. Fero Joska se ale tvářil nadmíru přívětivě.

„Tak v čem teda podle vás dělám chybu? Co bych podle vás na svém snění měla změnit?“ řekla Ema už značně otráveně.
„Přístup.“
„Přístup?“
„Ano, přístup,“ zopakoval vlídně psycholog. „Aktivujte ve svých snech také skutečný svět, nejen ten pohádkový, do něhož utíkáte především proto, abyste se v něm skryla před ostatními, kteří vás dle vašich úvah jen ponižují a nechápou.“
„Ale já si ve snech přece žiju tak, jak chci,“ zaprotestovala Ema, psycholog se však obměkčit nedal.
„Kdybyste v nich žila podle vlastních představ,“ přešel okamžitě do protiútoku, „tak bychom tu spolu teď neseděli a nerozebírali těžkosti vašeho života a nevraživosti lidí s ním spjatých.“
„Já mám ten pohádkový příběh o Vánkovém království ale ráda. Nepříčí se mi ho sledovat klidně dvakrát třikrát denně za sebou. Dobře se u něj bavím. Tenhle pohádkový svět mě prostě něčím neskutečně přitahuje.“
„No dobrá. Zkusím se vás tedy zeptat jinak: říká vám něco třináctá komnata?“
„Tak se říká těžkému období lidského života, o kterém dotyčný velmi nerad mluví. Také se jím ve svých PĚNKALINKÁCH dosti zabývám,“ odvětila nijak nepovzneseně Ema.
„Ano, vystihla jste to velmi trefně,“ pochválil ji Joska. „No a já se prostě domnívám, že právě ta se ukrývá i ve vás a říká si Černá paní. Už zajisté tušíte, proč k oné osobě proti vaší vůli stále mířím?“
„Protože nejspíš chcete, abych ji ve svém snění vyzvala na souboj, porazila ji a tak zachránila Vánkové království,“ odtušila přezíravě Ema.
„Nejen to!“ zdůraznil Fero Joska. „Především tím zachráníte sebe.“
„Nerozumím…“
„Když se vám to povede,“ pokračoval zapáleně v líčení psycholog, „budete pak mnohem klidněji spát, neboť vaše třináctá komnata zanikne. Pak teprve si budete moct plnit své skutečné tajné sny, na nichž vám záleží – nebo ještě lépe řečeno – na nichž by vám záležet mělo, pokud dál chcete prožívat šťastný život a vyhnout se sporům s ostatními.“
„Ale vždyť já si v nich všechno plním!“ vzpouzela se Ema, která se zase cítila nepochopená.
Fero Joska si gestem ruky vyžádal od vzájemné slovní názorové přestřelky maličkou přestávku.
„Plníte jen to, co považuje za důležité váš vnitřní šotek a ne vy sama,“ ujal se jako první slova, když ho Ema byla schopná zase plně vnímat. „Slepě mu podléháte, necháváte se jím unášet, a právě to je pravou příčinou všech vašich sporů s ostatními. Jste příliš fixovaná na postavy, které jsou pouhými smyšleninami v pohádkovém příběhu, jenž vás až nebezpečně moc pohlcuje. Jenže tím pádem vaší pozornosti uniká celá řada dalších a mnohem významnějších snových událostí. Proč ale? Prostě proto, neboť váš vnitřní šotek je příliš tvrdohlavý, ješitný, nepřející a vztahovačný zároveň. Schválně, zkuste teď zavřít oči, navoďte si příslušný stav, jenž vám usnadní vstup do snění, a pokuste se v něm přenést do jiného prostředí, než je ono vámi tolik oblíbené pohádkové. Pak mi o tom poreferujete.“
Fero Joska přistoupil k oknu a roletu roztáhl. Když Ema znovu spatřila neprostupnou mlhu, nedělalo jí sebemenší problémy popustit uzdu tajným snovým touhám. A už viděla Justýnu a zakrátko i koťata v jejím košíku. Najednou jí to nečinilo žádné problémy, nikdo ji nerušil.
Jenže Ema chtěla dokázat mnohem víc. Mermomocí si teď snažila vybavit smutný pořad, který se zabýval osudy nešťastníků, když už z Joskovy strany přišla řeč na onu třináctou komnatu. Ema se mu tak jejím prostřednictvím pomyslně snažila dokázat, že má navíc než jen na jakési pohádkové království, které on považuje za cosi obyčejného.
A netrvalo to dlouho a Ema před sebou jako hlavní snový kameraman viděla ženu s velice posmutněným obličejem, celou oděnou v černém. Ta pomalu otevírala pusu a následně se rozhovořila o tragické smrti svého jediného syna: „Pavel byl strašně moc hodný, nikdy s ním nebyly žádné problémy. Po gymnáziu se chtěl věnovat humanitním studiím. Jistě by uspěl, kdyby… kdyby ho ta řidička kamionu nesrazila… promiňte, já… nemůžu dál… promiňte… promiňte mi to, je to hloupé, sotva jsem začala. Je… je to ještě hluboko ve mně… ještě jsem to ze sebe nedostala. Ach… můj syn, proč to zrovna musel být můj jediný syn?“
Na Emin popud nastal další střih: byla přítomná v krematoriu, pozorovala nespočet plačících lidí, jak vstávají, když rakev zajížděla, jak vše kolem pohlcuje temná černá atmosféra.
Poslední střih – Ema se přinutila oči rychle otevřít. Když plně procitla, byla okenní roleta stažená a Fero Joska na ni upřeně hleděl z křesla od pracovního stolu.

„Zvláštní, opravdu zvláštní, co všechno dokážete vyčíst z nicotné mlhy. Mně něco takového moje vnitřní podvědomí odepírá a obávám se, že i nadále bude,“ vyjádřil se následně ke všemu, o čem mu Ema poreferovala. „Škoda jen, že zde zase převládaly ony nemilé výjevy nad těmi příjemnými pozitivně laděnými,“ konstatoval závěrem. „Ten začátek s Justýnou mi byl daleko více sympatický. Proč jste v jeho režii nepokračovala dál?“
„Proč?“ Ema k Joskovi vzhlížela s naprostým nepochopením. „Sám jste přece po mně chtěl, abych si vybavila něco smutného, něco, co souvisí s onou třináctou komnatou.“
„Mýlíte se, Emo, o ní jsem se pouze zmiňoval, nenabádal jsem vás přímo ale k jejímu prožitku. Prostě jsem očekával, že ve svém současném snění třeba strávíte další společné příjemné chvíle s Petrem a pokusíte se z něj třeba vymámit, co zajímavého skrývají jeho sluchátka, nebo o něco obohatíte pasáž s Justýnou, že nezůstane jen u těch koťat, že to doplníte i o něco nového, co dané osobě v reálu nepřísluší, ale vy sama si z celého srdce přejete, aby to tak bylo. No a pokud bych se měl, tedy alespoň v náznaku, vrátit k oněm třináctkám, tak těmi jsem měl na mysli…“
„No jo, já vím, měla jsem se podívat na ty, co mě považujou za podivína, z toho lepšího úhlu pohledu,“ dopověděla Ema za Josku a ihned si vybavila, jak jí Dita považuje za svou nejlepší kamarádku a zahlcuje ji taji ze svého soukromí. Opravdu dost zvláštní představa.
„No vidíte, teď jste to vystihla naprosto přesně,“ pochválil Emu Fero Joska.
„Na odbourávání třináctek mám své, jak už jsem prve nadhodila, PĚNKALINKY,“ podřekla se Ema podruhé.
„PĚNKALINKY? Na Feru Joskovi byla znát velká zvědavost. „A pověděla byste mi o nich něco více?“
Ema se tedy pustila do líčení vlastního nápadu, na kterém pokoutně a prozatím v tajnosti pracovala především doma ve svém pokoji. Fera Josku to nadchlo natolik, že se okamžitě chopil papíru a tužky a začal si dělat náčrtky, načež do vedlejšího notýsku vždy připsal nezbytné poznámky, které s PĚNKALINKOU bezprostředně souvisely. Vše bylo o to zajímavější, že tu figurovala i osoba, jenž se na jejich „výrobě“ skoro podílela, aniž by o tom měla vůbec ponětí, přitom se jinak v Katalné Mochně těšila všeobecnému zájmu ze strany jak místních, tak i turistů. A Fera Josku konečně potěšilo, že v PĚNKALINKOVÉM líčení opět zaslechl jméno té samé ženy z Emina předchozího snového výjevu, ovšem tentokrát z její strany v hodně pozměněné a především – daleko poetičtější verzi.
„Už bych asi měla jít, nebo nestihnu školu,“ zpozorněla Ema při pohledu na své hodinky, neboť pokud tam měla být v úmyslu skutečně včas, potřebovala co nejdřív vyrazit.
„Víte co? Odvezu vás tam,“ zadržel Joska Emu takřka na poslední chvíli, ta už totiž byla u dveří a bleskovým „na shledanou“ chtěla z místnosti vypadnout. „Nebojte, už vás nebudu dál zpovídat, máte mé slovo.“
„Co si o mně opravdu myslíte?“ Ema opět využila momentu, že si s Joskou upřeně hleděli do očí.
„Že jste neobyčejně všímavá, ojediněle tvořící dívka, jež jen trochu potřebuje povzbudit do života a usměrnit v živých prožitích.“
„To teď říkáte jen proto, že jste byl celý paf z mé PĚNKALINKY a její hlavní hrdinky Marty,“ dospěla Ema ke svému vlastnímu závěru.
„No dobrá,“ začal vše Joska opět urovnávat na pravou míru. „Dejme tomu, že právě ony PĚNKALINKY se pro mě staly tou nejzajímavější tečkou našeho dnešního sezení.“

Fero Joska dodržel slovo a Emu při zpáteční cestě již nezpovídal. Mohl k tomu dozajista ale mít nespočet důvodů. Ema si totiž byla jistá, že stále v hlavě přelouskává její vlastnoruční péčkový počin, neboť pokaždé, když mu padl do oka nějaký ten billboard, zpomalil a zadíval se na něj, jako by se na něm vyskytovala životně důležitá informace, bez níž se člověk nemůže obejít. Přitom se mnohdy jednalo o obyčejnou reklamu na parfémy nebo o zastaralé politické rošády, které se nikomu nechtělo příliš moc odstraňovat.
Ema si však povšimla čehosi dalšího zvláštního a to ještě předtím, než s Joskou vyšli z podniku a obratně prokličkovali kolem Bořivoje Suky (ten měl zrovna telefon, takže do sluchátka neustále volal „Jo, jo“ či „Ne, ne“, načež přitom cosi horlivě zapisoval do kalendáře). Cestou míjeli Jaroslava Hovoru. Netvářil se nijak vesele, spíš tak, jako by ho právě potkala smrtka a sdělila mu, že nastal jeho čas. Emin otec byl zřejmě taktéž už ve firmě, před ní totiž stálo zaparkované jeho auto.

„Zastavte mi tady na náměstí, zbytek už dojdu.“
„Dobrá.“ Fero Emě v přání vyhověl. „Jinak jsem rád, že jsme si spolu popovídali, Emo. Snad si z mých rad a závěrů něco vezmete. A ještě něco,“ a zašátral v kapse kalhot. „Tohle si vezměte, když vás zase neohlášeně přepadnou snivé vize. Nebojte, ty tabletky jsou jinak naprosto neškodné.“ Už chtěl najisto odjet, když mu do očí zase padl nějaké ten transparent. „A s těmi PĚNKALINKAMI rozhodně nepřestávejte. Věřím, že pokud by se jim člověk intenzivně věnoval tak jako vy, tak by v brzké době našly uplatnění i v běžném životě.“
Toto tedy byla skutečně poslední slova Fera Josky. Pak už Emě pouze podal ruku na rozloučenou, nasedl do auta a vydal se nazpět do firmy.

Školní chodby zněly obvyklými ruchy. Ema je však vnímala zhruba tak napůl, neboť myšlenkami stále byla kdesi u Josky. Teď ale nepřemítala o jeho radách, nýbrž si lámala hlavu nad tím, proč ho PĚNKALINKY tak nesmírně zaujaly. Několik spojitostí se tu ostatně hned nabízelo: Fero Joska zbrojil proti třináctým komnatám – v onom samém duchu se nesl i Emin tvůrčí počin, a stejně tak na tom mohla mít podíl případná skutečnost, že on sám spadal do kategorie národnostních menšin, takže třeba někdy v minulosti zaznamenal nemístné poznámky na svou adresu, a právě proto se možná prostřednictvím fiktivně upravených příběhů, vždy zpopularizovaných ve šťastný prospěch jedince, snažil najít dříve nenalezitelný…
„Uhni mi z cesty, ty prefabrikovaná snivá nádhero!“
Ema, jakmile jí ten zlobný hlas zavřískal u levého ucha a záhy i ucítila palčivé bolestivé brnění v oblasti žeber, pozvolna začala vnímat současné školní prostředí, načež po následném plesk už i plně osobu před sebou.
„To je moje, rozumíš?! MOJE! A ty do toho nemáš co strkat nos, Chardová!“
Ema si až teď, co plným zásahem dostala novou várku hluku, tentokrát pro změnu do pravého ucha, povšimla na zemi ležícího módního katalogu. Dita ale byla hbitější, shýbla se k němu a rychle si ho zastrčila do své brašny. A pak už si to, k Emině nesmírné úlevě bez dalších hanlivých poznámek, rychle štrádovala ke schodům a zmizela kdesi dole.
Ema Ditu neměla v úmyslu pronásledovat, oplácet jí příkoří, beztak sama měla naspěch, chtěla se teď kvůli něčemu zastavit za profesorem biologie. Rovněž tušila, že se na ni její odvěká sokyně ode dneška bude dívat s ještě větším despektem – ty Joskovy tabletky na „odbourávání přebytečného snění“ zkrátka nešlo přehlédnout. Emě na Ditině chování však přesto přišlo cosi podivného, jako by se svůj part styděla sehrát do vítězného konce, jako by z něj dokonce měla STRACH.
Dveře kabinetu byly otevřené, vycházel z něj však nezvykle hlušivý šelest.
„Á, slečno Chardová, přeji dobré ráno!“
Oním učitelem biologie byl Radovan Litevský, sedmdesátiletý to veterán mochnického profesorského sboru. Nebyl sice tak halasně výřečný jako o úctyhodných dvacet let starší Bořivoj Suka, i tak se stejně jako on těšil plnému zdraví a život se snažil brát, pokud to jen šlo, vždy z nadhledu.

„Snad se někam nechystáte, pane profesore?“ nadhodila Ema jen tak, když si povšimla těch všemožně po stole a po zemi se povalujících, navíc značně přeplněných krabic. Sám Litevský se nad jednou z nich právě skláněl, cosi objemného do ní ukládal.
„Ano, do penze,“ učinil svou odpovědí Emu ještě překvapenější.
„Ale… jak… jak to? Něco takového přece není vůbec možné?“ Onou hláškou Ema způsobila, že profesor od krabice, do níž právě skládal zarámované portréty svých oblíbených „ledňáčků“, odtrhl oči a začal jí věnovat plnou pozornost.
„Zkrátka přišel můj čas, vždyť tady už dobrých víc jak deset let přesluhuji.“
„Ale nikomu to přece nevadí. Vždyť jste na škole druhým nejpopulárnějším učitelem, hned za profesorem Humlerem.“
Tohle ovšem byl argument, který již Radovan Litevský v žádném případě popřít nedokázal; on sám ho z úst studentů měl možnost na vlastní uši slyšet skoro na každém kroku, a na vlastní oči se o něm pokaždé přesvědčil při každoročních studentských anketách, v nichž žáci hlasovali o oblíbenosti učitelského sboru.
„Pan ředitel soudí, že je načase již odejít, a já to respektuji,“ našel Litevský přece jen nakonec způsob, jak z původního dotazu úspěšně vykličkovat.
Emě se div nezvedl žaludek. Antonín Hauser byl stejným prevítem jako Dana Moronová, jen s tím nepatrným rozdílem, že na studenty jako ona nekřičel a svou podlost maskoval úlisnou vlezlostí, za níž se však mnohdy skrývala vlna velké arogance. Jenže ředitel si myslel, že postoje a závěry, k nimž pokaždé neomylně dospěje, jsou vždy správné, tudíž na místě a tím pádem nevyvratitelné.
„Kdo tu bude učit místo vás?“ přišlo z Eminy strany na otázku, která se logicky nabízela.
„Dotyčná osoba nese jméno Ludmila Kutáková.“
„Cože, kdože?“
„Ludmila Kutáková,“ zopakoval vlídně profesor biologie.
Ema teď měla pocit, že snad začne zvracet. To přece není možné, aby tahle mrcha obsadila hned dva sektory najednou, přemítala uvnitř své mysli.
„Stáří jednou prostě musí vystřídat mladá krev, tak to zkrátka ve školství chodí,“ přistupoval k tomu Radovan Litevský se svým typickým nadhledem.
Ema se přesto neubránila výhradám: „Jenže tahle mladá krev je skrz naskrz prohnilá zlem, pane profesore.“ A hned Litevskému povyprávěla o katastrofální hodině tělocviku.
„Vše prověří onen nechvalně to proslulý častokrat.“
„Co jste tím teď chtěl říct, pane profesore?“ zeptala se Ema. Bylo totiž všeobecně známo, že si Radovan Litevský potrpí také na vlastní různá rčení, kterými žáky nutí k zamyšlení.
„Nic menšího než to, že je všemu potřeba nechat čas.“
„A když ani ten druhého neukáže v jiném světle, tedy tom lepším?“ zeptala se dodatečně Ema.
„Prosím, Emo, zanechme oněch nemilých úvah,“ požádal ji nakonec profesor. „O mém odchodu ještě nikdo jiný kromě vás neví, berte to tedy zatím – vy i ostatní žáci – tak, že až do oficiálního odvolání jsem stále vaším právoplatným učitelem.“
To jistě vyznělo jako další moudrá rada, leč Ema se s onou nenadálou skutečností teď jen velmi těžce smiřovala. „Ne, vy prostě nemůžete odejít. Copak vám není lhostejné, že to samé potkalo i profesora Humlera?“
„To víte, že není,“ hlesl posmutněle Radovan Litevský. „Jenže s tím já těžko něco zmůžu. Vlastně bych měl být řediteli vděčný za to, že mě tu ještě vůbec nechal dál učit.“
„To není jeho zásluha, ale naše, to my jsme si vás rok co rok museli vybojovávat,“ připomněla důležitě Ema.
„Já vím, já vím,“ odvětil vyhýbavě Litevský. „Josefa mi je strašně moc líto, jako kolega mi naprosto vyhovoval. Pokaždé, když člověku nebylo zrovna do zpěvu, mu svým přístupem dokázal dodat potřebnou dávku sebevědomí a odhodlání. Tolik optimistické nálady a humoru, co měl on, snad nemá nikdo jiný na světě.“
Hovor ustal. Radovan Litevský se vrátil k zarovnávání MALOV, ovšem nedalo mu to a zarámovaný portrét jedné z nich znovu uchopil do rukou a začal si ho pečlivě prohlížet. Jako by ho donutil přehodnotit některé teze, k nimž předtím dospěl. „Pokusím si na řediteli ještě vyprosit dnešní odpolední hodinu. Nechci, abyste na mě vzpomínali jako na někoho, kdo odešel bez rozloučení. Pokud to vyjde, budeme společně dál pilovat herbáře, patrně kvůli tomu jste za mnou také přišla, že?“
„No, ehm… vlastně ano,“ zaváhala ve výpovědi Ema, neboť k tomu měla i trochu jiný důvod.
„Bohužel, najisto vám to slíbit nemohu, to víte, osudu se zkrátka poroučet nedá.“
„No jo, já vím,“ polkla smutně Ema.
Už chtěla odejít, když i jí to nedalo a znovu se zahleděla do útrob prázdné místnosti. Ema si teď jen stěží dokázala představit, že tu v brzké době po stěnách namísto motýlů a ptáků budou třeba rozvěšené portréty Ludmily Kutákové a po stole se bude válet tucet lejster s názvy Prohřešky třídních výtržníků od A do Z. Ema si při té hrozivé představě ještě jednou vybavila suplovanou hodinu tělocviku s Ludmilou a z její strany neprávem zabavené poznámky k PĚNKALINKÁM, v nichž Fero Joska spatřoval cosi originálně výjimečného. To jí přivedlo na jistou myšlenku: „A kdybych dokázala konat zázraky a poručila vám, abyste zůstal, podvolil byste se mému kouzlu?“
Radovan Litevský od portrétů MALOV znovu odtrhl oči.
„Samozřejmě bych vám do vínku ještě navrch přidala ono tolik potřebné mládí,“ dodala.
„To bych se vám okamžitě bez protestů milerád celý obětoval,“ obdařil profesor Emu přívětivým úsměvem.
Tu alespoň toto trochu potěšilo. Jenže když najisto opustila kabinet a ocitla se na chodbě, zase ji přepadly různé možné varianty obav: PĚNKALINKY se v Emině mysli přetavovaly v pěstě a mlhavé oční linky, a Ludmila Kutáková jako by se nyní stávala symbolem onoho nemilého osudu, který si dle vlastní vůle rozhoduje o tom, kdo bude mít právo na štěstí a kdo naopak ne. A Emě tak opět nezbylo, než s oněmi vnitřními neduhy začít podvědomě nanovo zápasit.