*S těmito slovy Tomáš, Markétka a Dynýsek opustili místo u Lipové studánky a vydali se ke královskému hradu. Ema tuto cestu absolvovat odmítla. Byla mnohem zvědavější na Vilemínu a její obydlí, kam následně Tomáš s Markétkou, když se nejdříve stavili u jejich rodičů doma, zamířili.
*Ema se pohroužila do nového soustředění a ocitla se u chaloupky na můří nožce. V ní bylo patřičně živo. Ema tedy nemeškala čas, coby oční kameraman se vznesla ze země do výšin a jako neviditelný duch prošla skrz dřevěnou stěnu dovnitř. Vilemína tam právě cosi zapáleně hledala, načež svým neúnavným kramařením ten nevídaný nepořádek ještě patřičně přiživovala – buď vyhazovala hrnce z kredenců, nebo již předtím dokonale probrala celý šatník, takže se podlaha zaplňovala vším možným: od obnošených či ještě nepoužitých oděvů, přes baňky různé velikosti až po objemné knihy.
*„Kde u všech ďasů ten proutkovec vězí? Někde ho tu přece mít musím,“ hudrovala Vilemína.
*Celé obydlí bylo vlastně takovou jednou velkou místností a ta teď působila nejen nepřehledně, ale i značně potemněle, neboť závěsy na oknech byly zatažené. Navíc na vše musela dohlížet jedna ubohá stařičká lampička.
*„Co mě to jen potkalo?“ hořekovala Vilemína. „No řekni,“ promluvila náhle k jednomu z obrazů, kterých tu po stěnách bylo dobrých dvacet. Na všech se vyjímali čarodějové a čarodějky.
*„Hledej a najdeš,“ radil čaroděj s pochroumanou buřinkou, kterou si právě sundával, aby s ní Vilemíně popřál hodně štěstí.
*„Tobě se to řekne, Rumbáci, jenže kde konkrétně?“ hleděla na něj vyčítavě, jako by za všechno mohl právě on.
*„No, ehm,“ drbal se Rumbác na tváři, „no prostě všude možně, to je asi ta nejlepší rada, jakou ode mne, kdysi tak váženého a ctěného mága, můžeš teď slyšet.“
*„No to ses nějak moc nevytáhl, sousede,“ zkritizovala ho z vedlejšího obrazu baculatá čarodějka trpasličí postavy.
*„Taky si říkám,“ přitakala souhlasně Vilemína. „Co tedy radíš ty, Albíno?“
*„Abys tu zbůhdarma neokouněla a do toho hledání se pustila s veškerou vervou – tedy pořádně.“
*„Éééé,“ napodobovala teď Vilemína dost věrohodně Tlučmordovníka, „a co tady celou tu dobu asi tak dělám? Chytám žáby?“
*„No já jsem toho názoru…“
*„Ty tak určitě, to spíš já…“
*„Hele, neskákejte mi oba do řeči…“
*„Co se naparuješ? Vždyť si beztak ještě nic neřek…“
*„No právě proto, tak do mě nerej ještě ty…“
*To se o slovo hlásili hned čtyři čarodějové najednou. Vilemína supěla zlostí a Ema se jejími rozmary zase dobře bavila.
*„Jen se chechtej, Kostitřásku. Jen počkej, až proutek najdu, to něco zažiješ,“ vyhrožovala Vilemína čaroději s dětinsky pisklavým hláskem.
*„No moment, já se ti rozhodně nesmál,“ bránil se.
*„A já taky ne.“
*„A já už vůbec ne.“
*„To já pusu ani neotevřel.“
*„A já snad jo?“
*„Co tak na mě divně civíš? Já ji měl celou dobu zamčenou na pět zámkových západů…“
*„TAK DOST!“
*Ema v ten moment od smíchu radši upustila nadobro. Uvědomila si, že to přehnala. Co kdyby Vilemína skutečně pojala podezření, že se u ní zabydlel nezvaný host? Ema už dál nechtěla čekat a rozhodla se jednat. Znovu se mírně odchýlila od původní předlohy a přála si jediné. Vyšlo to. Náhle kdosi zaklepal na dveře.
*„Už těch srandiček nechte, ctění mágové, už jich na mou děravou hlavu bylo přespříliš,“ hlesla vyčerpaně Vilemína a mátožně se svezla do křesla.
*„To my ne, to venek,“ oponovali shodně čarodějové a čarodějky.
*„Jejda jedna,“ ožila zas, „to je určitě některý z mých zákazníků. Musím to tu dát trochu do pořádku… no aspoň trošičku.“
*Vilemína začala rádoby uklízet, jenže bez kouzelného proutku jí to šlo dost chabě. „Už jdu!“ volala na dveře, z nichž vycházel halasný klepot. „Už běžím!“
*Konečně se k nim uráčila dojít, a když otevřela, spatřila na prahu stát jednu osobu známou a druhou naprosto nepovědomou.
*„Dobrý den, Vilemíno, můžeme dál? Něco jsme ti přinesli.“
*„No Tomášku, ehm,“ brebentila překvapeně, „no to je mi ale návštěva! A kdo toh…“
*„To je Markétka, má nastávající.“
*Vilemína teď očima visela i na ní.
*„Smíme tedy vstoupit?“
*„Ale jistě jistě,“ nepřestávala Vilemína s údivy, načež se spěšně rozhlédla po okolí, jestli ho tam náhodou uvidí. A skutečně, Dynýsek se pásl na nedaleké mýtině. „No to jsou k nám hosti, jen račte dál. Jenže…“
*Ema tušila, nač Vilemína právě myslí. Luskla prsty a obydlí se vmžiku řádně pročistilo od veškerého nepořádku.
*„…tu mám… No tohle!“
*„Příjemně útulné místečko,“ pochvalovala si Markétka.
*„No právě,“ vydechla Vilemína v naprostém úžasu. „To jsem ještě nezažila,“ zamumlala si nenápadně pro sebe.
*„Jak jsem již předeslal, něco jsme ti, Vilemíno, přinesli,“ zopakoval Tomáš, když hostitelka oba vyzvala, aby se usadili ke stolu.
*„Ále, to jste si nemuseli dělat škodu, drahouškové,“ mávla Vilemína rukou jako že nic, v očích jí přesto světélkovala zvědavost.
*„Já myslím, že se ti to bude hodit,“ dělal to Tomáš napínavé. Konečně před ní položil cosi zabaleného. „Tak prosím, odhaluj,“ vyzval ji.
*Vilemína se ještě nestačila pořádně vzpamatovat z nově zrestaurovaného obydlí a už čelila další výzvě. „No né,“ tleskla radostně, „můj kouzelný prouteček! Co jsem se ho tady všude nahledala?“
*„No vidíš, konečně budeš mít pokoj,“ podotkl čaroděj v obnošené buřince.
*„A my zas od tebe,“ doplnila ho štiplavou poznámkou sousední čarodějka. Vilemína po ní ihned šlehla očním bleskem, jenže čarodějka se nedala: „No co, vždyť je to pravda, ať o tom příchozí vědí.“
*A následně se přidali další obrazoví reptači.
*„Přesně tak. Co zmatku tu kolem něho bylo, co se kvůli němu navyváděla.“
*„Ani oka jsme dnem i nocí zamhouřit nemohli, tak tu soptila.“
*„A po mně dokonce hodila dost objemnou knihou, pojednávající o upalování čarodějnic a přitom já jsem čaroděj.“
*„,Ó ty čarodějnice marnotratná, zapomnětlivá,´zpívala si v jednom kuse…“
*„Tak to by už stačilo!“ rozhorlila se na navzájem se překřikující čaroděje a čarodějky Vilemína, zatímco Tomáš s Markétkou se tomu začali smát (samozřejmě tak, aby si toho jejich hostitelka nevšimla).
*„Prosím za odpuštění, vzácní hosté. To víte, už nejsem nejmladší.“
*„Zato nejstarší zapomnětnice v celém Vánkovém království určitě,“ neodpustil si připomenout Brudibub, čímž si od Vilemíny vysloužil další výhružné varování.
*„Tak to sami, drahouškové, na vlastní uši slyšíte,“ postěžovala si nanovo svým hostům.
*„Teď už bude dobře, když zase máš to nejcennější u sebe,“ promluvila po kratší odmlce znovu Markétka.
*„Jak se vám jen odvděčím?“
*„Potřebovali bychom od tebe kouzlo, jenž zcela uzdraví mého otce,“ poprosila Vilemínu Markétka. Ta se na ni líbezně zahleděla.
*„Ale samozřejmě, velice ráda, drahoušku.“ Náhle si však Vilemína cosi uvědomila: „Předpokládala bych ale, že pomocí mé vzácnosti něco takového dokážete, drahouškové, sami. Vždy si stačí něco konkrétního přát a proutek to jemným mávnutím okamžitě splní. Nebo už to snad neplatí?“
*Vilemína teď na Tomáše a Markétku pohlédla velice vystrašeně, neboť se domnívala, že s ním dřívější mučitel zacházel tak nečinně, až proutek nadobro vypověděl kouzelnickou službu.
*„Strachuješ se zbytečně, Vilemíno. Tvůj proutek je v naprostém pořádku,“ uklidnil ji Tomáš.
*„Otec se jako zázrakem uzdravil, když jsem jím poklepala na zrcátko nesoucí jeho podobu,“ přidala se k Tomášovi Markétka. „Ty prý však znáš mocná kouzla, díky nimž přání nabývají na pevné jistotě a již nic je v další fázi života nedokáže narušit, čímž jsou navždy ochráněna před jakoukoli zlobnou silou a její nevolí.“
*„No to se ví,“ vypískla převesele Vilemína, „to umožňuje přece Skrblíkova encyklopedie všehovědění! Kde ji jen mám zašantročenou?“
*A Vilemína se rázně pustila do nového hledání, což samozřejmě neušlo portrétům na stěnách.
*„To tu zas bude pěknej čurbes,“ poznamenal čaroděj se sovíma očima a brunátným obličejem. Vilemína ho okamžitě zpražila nerudným pohledem.
*„Dynýsek mi cestou prozradil, že ona kniha je ukryta pod neviditelným pláštěm u toho zadního kredence,“ poradil Vilemíně Tomáš.
*„Ahá,“ protáhla veledůležitě čarodějnice a hned se do těch míst vypravila.
*„Hledej pod Kostohnátem, někde tam by prý měl ten neviditelný plášť ležet a pod ním pak i kniha,“ naváděl Tomáš Vilemínu, neboť jak se ukázalo, jen zmínka o kredenci nakonec nestačila.
*„No dovolte, mé celé jméno zní Hodomil Radim Kostohnát, čaroděj pkp neboli pro každou potřebu.“
*„Promiňte,“ omluvil se spěšně Tomáš muži s plnovousem.
*„Hurá, tady je ta má obtloustlá knížečka!“ zaradovala se Vilemína, když konečně nahmátla neviditelný plášť a maličko s ním pohnula. „Zlatý Dynýsek, co bych si bez něj jen počala?“ To již zasedla s knihou spěšně za stůl. „A samozřejmě i bez vás,“ usmála se široce na zamilovaný pár před sebou, načež začala knihou listovat.
*„Konečně si lidé budou moci najisto pojistit přání, která jim tvůj kouzelný proutek předem splní,“ těšilo Markétku a objala Tomáše. Ten dotyk opětoval.
*„Ach, ta láska,“ zavzlykala Vilemína dojetím a bylo na ní znát, jak oběma závidí. „Co já bych dala za partnera. Asi si taky jednoho pořídím a to ještě dnes a pěkně mlaďounkého.“
*S něčím takovým se portréty čarodějů na stěnách odmítaly smířit.
*„To ti snad nestačíme my jako naslouchatelé tvých neustálých vzlyků?“
*„No to je mi teda pěknej nevděk. Najednou jí nejsme dost dobrý, o hezounké princátko vážená stojí.“
*„Zato nás teď klidně vyhodí, ne-li přímo pošle k čertu.“
*„U toho už jsem jednou byl v pekle a celý jsem tam promrzl až na kost, protože jim bouchl kotel. Málem se pak ze mě stal mrzák.“
*„TAK DÓST!“ okřikla všechny do jednoho Vilemína. „Laskavě tu nehlučte, když se vám plete jazyk pod zuby!“
*Tomáš s Markétkou se znovu nenápadně zasmáli.
*„O žádném zbavování z mé strany nepadla řeč,“ pokračovala Vilemína klidněji, „pouze jsem se nechala unést představou,“ nasadila snivý výraz, „jaké by to bylo někoho skutečně milovat.“
*Pak vyzvala Markétku, aby před ní předložila otcovu fotografii.
*„Teď tedy přání plného uzdravení nabude na plné moci a již nic zlého to v životě nezmění.“ (Vilemína konečně v knize našla příslušnou stránku a pozorně z ní nahlas předčítala, s proutkem připraveným v pohotovosti). „A teď,“ vyslovila nanovo, když byla hotová, „navěky propojím i vaši lásku, čímž se stane, že navždy zůstanete spolu a již nic na světě vaše životy nerozdělí.“
*Jestli se tak skutečně stalo už Ema nezjistila. Ze všech stran ji náhle obklopila mlha. Chaloupka zmizela. Vzduch jako by se zdál být chladnější; Ema cítila, jak od pat až po hlavu celá tuhne zimou. Pak mlha maličko ustoupila stranou a Ema se ocitla v úplně jiném prostředí: značně potemnělém, až nezvykle hlučném. Onen hluk měly na svědomí černé odpudivé vrány, které sem a tam kroužily po bouřkové obloze. Pak před Emou náhle povstalo nemilé trnisko. Vzpouzelo se před ní, jako kdyby nožem a vidličkou nabíralo oběd, jímž se pro něj stávala zemská hlína. Zem se teď pod váhou trniska nepravidelně rozpolcovala a rašily z ní další trny, tentokrát však železné a na dotyk tudíž daleko ostřejší.
*„Já budu vládnout… má bude moc… láska nikdy nepřemůže moc krutého zla… nastalý osud nezmění lidský rozum… lidský rozum je nic proti mým čárům…“
*Hlas Černé paní se nesl potemnělou oblohou. Nikde ji nebylo vidět. Mohla zase být vším tím, co nehostinná krajina nabízela ke shlédnutí: černými mraky, jednou z poletujících vran, propadající se zeminou, železitými trny.
*„…nastavený osud nic nezmění… zlo se samo o sobě naplní… lidská touha a naděje s tím nic nezmůžou…“
*„MLČ, TY MRCHO PEKELNÁ, BEZTAK NEJSI DOST SILNÁ! SAMA NA SVÁ SLOVA DOPLATÍŠ A BUDEŠ PROSIT O MILOST NA KOLENOU, ŠEPTAJÍC, ŽE TO LIDSKÝ ROZUM A TOUHA ŽÍT POMOCÍ LÁSKY TI ZLOMILA VAZ A UKONČILA BYTÍ TVÉ ZLOBNÉ CHÁSKY!“
*Ema netušila, kde se v ní najednou vzal ten básnický talent, očividně to ale zabralo, neboť se Černá paní již neozvala a temnou krajinu nanovo pohltila mlha. V ní se Emě podruhé zjevila ona tajemná tvář. Tentokrát ji viděla naprosto zřetelně, leč tvář působila tajemně duchařsky a navíc ji pohlcovala ohnivá zář, když ale na dobrý pouhý metr doplula až k Eminým očím, dotyčná alespoň usoudila, že musí patřit nějakému letci nebo námořníkovi. Ema se chtěla dozvědět víc, jenže muž otvíral pusu opět naprázdno.
*PLESK. Mlha se rozestoupila. Další vteřinové PLESK. Tvář zmizela. STŘIH. Ema stanula na bezejmenné ulici. Tentokrát jí žádné sirény nezněly, zato hlasy ano. Ema se ze zvyku rozhlédla po obou stranách, nikoho však nespatřila. A pak jí to došlo.
*„Tady máš, obleč si to a jdem.“
*Ema rychle procitla, nebyla to však maminka, kdo jí jako obvykle přišel dát dobré ráno. Hned jí bylo jasné, že se z toho tentokrát nevykroutí, otcovy oči výmluvně hovořily za vše.