A zase se po kratší tmě zjevila ona tichá ulice plná svítících lamp a po pár ujitých krocích i dubová vrata. Zdi osamělého statku znovu ozářil záblesk neviditelného projíždějícího auta. Emina ruka se jemně dotkla vrat, ta se okamžitě s vrzotem otevřela dokořán a Ema jako hlavní snímající kameraman opět vešla do Vánkového království. Míjela již dobře známou chaloupku, avšak tentokrát se od ní vydala nalevo směrem k jezeru. Jelikož se u něj na první zřetelný pohled nikdo nenacházel, podlehla Ema vnitřnímu pokušení vytvořit si své autentické dvojče. Neuvěřitelné, jak snadné to bylo, u nedaleké vrby už po ní pokukovala druhá Ema Chardová a na tváři se jí zračil úsměv.
*„Vítám tě v dalším snovém rozpoložení,“ pozdravila Ema své dvojče.
*„A já tebe,“ odvětilo jí. Pak se zeptalo: „Připadám ti dnes taky taková jako posledně? Jako ta, co přibrala nějaké to kilko navíc?“
*„Ne, dnes jsi ta nejkrásnější víla v celém tomto pohádkovém království,“ nešetřila Ema sebechválou. Dvojče to ocenilo pobaveným úšklebkem.
*Odkudsi z lesa se ozval podezřelý šelest. Obě dívky zpozorněly. Ema pro jistotu dvojnici zneviditelnila.
*„To je Tomáš s Dynýskem. Zřejmě mají namířeno na hrad na posvícení Tří vánků.“
*Emino dvojče se nemýlilo. Ony kroky skutečně patřily mladému ševci. Doprovázel ho překrásný bílý kůň, dokonalá kopie Juráška z Oborověnky.
*„Co je s tebou, Dynýsku, proč zastavuješ?“ podivoval se nad počínáním koníka náhle jeho pán, neboť se Dynýsek začal ošívat a kopýtkem dával najevo neklid. Tomáš ho poplácal po zádech. „To nic, brachu, to vedro je úmorné. Jen se klidně napij.“
*Dynýsek váhal, nejdřív si hlasitě odfrkl. Až pak poslušně doklusal k jezírku, pít z něj však odmítal. To už i Tomáše přimělo k opatrnosti. Začal se pátravě rozhlížet po okolí. „Zbytečně se, Dynýsku, plašíš. Nikdo tu není,“ dospěl nakonec k tomuto závěru, načež koně pohladil po hřívě. Pro Emu to byl signál, že se jí záměr neviditelnosti zdařil, dvojče tedy viděla opět pouze jen ona.
*„Promiň,“ omluvila se mu šeptem, „ale takhle to bude nejjistější.“ Dvojče se nezlobilo. Souhlasně přikývlo. Zážitek z předešlé noci oběma Emám bohatě stačil.
*„Na, musíš pít.“ Tomáš nervóznímu Dynýskovi přejel rukou po tlamičce. Ten si ale nedal říct. Stále očima poulil do míst, kde stál onen třetí – neviditelný.
*„Asi bychom je měly nechat o samotě, naše přítomnost je zbytečně stresuje,“ šeptla podruhé Ema a pobídla dvojnici, aby se raději společně vydaly na nedaleký kopec. Obě však udělaly sotva dva tři kroky a Dynýsek znovu halasně zařehtal.
*„A jéjej, jemu vážně nic neujde.“ Emino dvojče se zastavilo, aniž by ji o to její stvořitelka požádala, načež ta propukla v nejistotu. Obloha ale žádné výraznější změny nezaznamenávala. Slunce na ní dál nerušeně svítilo a po mracích ani památky.
*„Vidíš, málem bych o ni přišel, nebýt tvého varování,“ vysvětloval si Tomáš Dynýskův neklid po svém.
*Ema i přesto dvojče dočasně propustila ze svých služeb. Usoudila, že to tak bude lepší.
*„Ach, moje Markétka! Je opravdu tak překrásná, až z toho přechází zrak.“ Tomáš teď zasněně hleděl na portrét zarámovaný v zrcátku, který mu předtím vypadl z kapsy. Dynýsek souhlasně avšak stále neklidně zařehtal.
*Ema tušila, že o ní ví. Nemínila ho dál škádlit. Pomyslně mu tedy vzkázala: Prosím, Dynýsku, moc prosím, neprozraď mě. Nechci tobě ani Tomášovi ublížit. Prostřednictvím snu jsem do Vánkového království chtěla pouze nahlédnout.“
*Dynýsek Emina slova opětoval letmým kývnutím, čímž dával najevo, že to bere na vědomí. Ema k němu pociťovala bezmezný obdiv, mimo to ji zase učarovaly jeho jedinečné schopnosti. Dynýsek byl velice výjimečný tvor. Uměl lidem číst myšlenky, ovládal lidskou řeč, znal tajemství budoucnosti, rozpoznával lidské povahy a včas varoval před nebezpečím; to klidně mohlo nastat až za delší dobu. Nebylo divu, že byl Tomáš znám v celém království a značně oblíben u královské rodiny. To však mělo i stinné stránky. Pro svou výjimečnost se Dynýsek i jeho opatrovník mnohdy dostávali do značného nebezpečí: o vzácného koně v jednom kuse usilovaly loupeživé bandy s nečistými úmysly a dokonce za jeho dopadení vypisovaly dost tučné odměny.
*„Stále nemůžu zapomenout, jak jsme se spolu poznali. Já pracoval na Janových galoších a tys mi Markétku, můj věrný brachu, sám našel…“
*Ema se Tomášovými slovy nechávala unášet. Ten nápad se jí zalíbil. Přenášela se do onoho okamžiku – nejdříve prostřednictvím vnitřních myšlenek, následně za pomoci sebe sama coby oční kamery. A opět se vše úspěšně zdařilo. To, co by jiným činilo nesmírné obtíže, Ema zvládla bez sebemenších problémů. Ocitla se u dřevěné chaloupky na samotném okraji lesa. Před ní posedával Tomáš a pracoval na Janových botách. Cosi si u toho prozpěvoval. Náhle zpozorněl a pak vstal, Dynýsek ve stáji začal halasně řehtat. Tomáš zanechal práce a pospíchal za ním.
*„Co se děje, Dynýsku?“ Tomášovi okamžitě došlo, že kůň nejančí jen tak z rozmaru, že má pro to velmi vážný důvod.
*„Vidím dívku, je ve velkém nebezpečí,“ promluvil kůň.
*„Kde… kde ji vidíš?“
*„U Lipové studánky. Zajala ji tam tlupa loupežníků vedená zlým Tlučmordovníkem,“ pokračoval v líčení Dynýsek.
*„To už je tenhle měsíc posedmé, co se o té mizerné bandě dozvídám. Někdo už to její řádění musí jednou provždy zastavit.“ Tomáš si dodal kuráže. „Když na to nestačí královská garda, pokusím se o to tedy já. Hned teď!“
*Chtěl se do oněch míst okamžitě vypravit a neznámou dívku stůj co stůj osvobodit, když vtom Dynýsek zvolal: „Počkej, přemoct Tlučmordovníka, to není jen tak. Proč myslíš, že se ho tu v okolí všichni bojí?“
*„Je to loupežník a z těch jde vždycky strach. Já se ale přesily nebojím, i když jsem jen obyčejný švec.“
*„Možná máš v sobě dost kuráže a odvahy, ale neznáš pravou příčinu Tlučmordovníkovy nepřemožitelnosti.“
*Tomáš odložil sekeru, s níž chtěl na loupežníky vyrukovat a začal Dynýskovi pozorně naslouchat.
*„Tlučmordovník u sebe má kouzelný proutek. Tím dokáže odzbrojit každého protivníka, proto k němu loupežníci obdivně vzhlíží a věrně mu slouží. Vědí, že jinak by s nimi mohlo být moc zle.“
*„Kde k tomu proutku vlastně přišel?“
*„Ukradl ho čarodějnici Vilemíně a od té doby je s ním neporazitelný,“ podotkl zcela vážně Dynýsek. „Využil její důvěřivosti, když se k ní vedral v přestrojení za vetchou nemocnou stařenu, a když si ho na moment přestala všímat, vzal jí ho.“
*Tomáš začal horečnatě přemýšlet o možné záchraně neznámé dívky a o vytrestání nenapravitelného loupežníka a jeho povedené bandy.
*„Vem mě s sebou, pomohu ti,“ nabídl se Dynýsek.
*„Ale co chceš dělat?“
*„Spojíme dohromady to, v čem oba vynikáme: tvůj šarm a důvtip a můj smysl předvídat nemožné.“
*Tomáš Dynýska osedlal a nechal se jím vést. Ema je nespouštěla z očí, jako hlavní snový snímač jim byla v patách.
*„Dynýsku, počkej, kam to míříš? Les je přece opačným směrem?“ znejistěl Tomáš, když se jeho kůň nečekaně vydal k vesnici pod hradem, v němž přebývala královská rodina.
*„Vyčkej a sám se to dozvíš.“
*Když dorazili na místo, konal se tam právě jarmark.
*„Kupte ryby, čerstvé ryby!“ ozývalo se odkudsi z dálky.
*„Pravý vánkový perník, perník té nejsladší chuti!“ mávala nad hlavou perníkovým srdcem kyprá žena.
*„Koťata! Slečinko, kupte si májová koťátka. Mám tu strakatá, flekatá, chundelatá, perská, mourovatá.“ To zase pohublý muž menšího vzrůstu ukazoval asi sedmileté dívence v košíku malé pískající kuličky. Dívenka se nad nimi rozplývala blahem, její maminka už z náhlého objevu tak nadšená nebyla, nicméně dceři dovolila vzít si alespoň kotě mourovaté. Dívenka pak zářila štěstím a nabuzeného prodavače to přimělo zastavovat další a další zvědavce a vnucovat jim to, oč se sám nedokázal postarat.
*To vše a ještě mnohem víc Ema právě viděla bez sebemenších snových trhlin. Ne vždy však tyto výjevy, které jinak nazpaměť znala z reálu, ponechala tak, jak se ve skutečnosti odehrály. Kromě prodávajících a nakupujících s nějakým tím vánkovým grošem v kapse byli na jarmarku přítomni i lidé zcela chudí: otrhanci bez špetičky štěstí. Mimo dav se kdesi u zídky krčil žebrák, kloboukem žádající o nějaký ten příjem. Žebrák nemohl pořádně chodit, pravou nohu měl dřevěnou a proto se rukou opíral o hůl. Ač pouhý sen, Ema se při pohledu na něj celá zachvěla, působilo to neskutečně živě. Žebráka jí bylo nesmírně líto, takže na moment přestala Tomáše s Dynýskem sledovat a vydala se na druhou stranu, kde se žebrák krčil u zídky.
*„Smilování, malou almužničku, lidé dobří,“ škemral. „Ó, moc vám děkuji,“ pokusil se o úklonu, když mu nějaký ten kolemjdoucí do klobouku něco přihodil.
*Ema do klobouku také pohlédla. Nebylo tam toho mnoho, všehovšudy pět stříbrňáků. Ema mávla rukou a zlaťáky ze žebrákova klobouku rázem začaly tryskat na všechny strany.
*„No tohle!“ vyjekl v úžasu muž.
*„Ať z toho života něco pořádného ještě máš.“ Ema mávla rukou podruhé a žebrákova dřevěná noha se proměnila v jednu pravou lidskou. Muž okamžitě odhodil hůl a začal na místě tančit radostí.
*„Lidičky, lidičky zlatý, já zase chodím!“ volal na celé kolo, načež dál na místě trojčil. Někteří, co právě procházeli kolem, se skutečně zastavili, povětšinou však nad tím poskakováním kroutili nevěřícně hlavou.
*„Támhle u toho stánku s růžemi zastavíme.“
*Emu Dynýskův hlas přiměl k návratu.
*„Cože? Růže?“ divil se Tomáš. „Co s nimi budeme dělat?“
*„Za moment sám uvidíš. Takových sedm jich bude stačit.“
*„Růže, čerstvé růže, kupte si růže!“ volala paní od stánku. Náhle zpozorněla, protože Tomáš právě seskakoval z Dynýska a vydal se přímo k ní.
*„Dejte mi jich sedm,“ požádal prodavačku dle rady.
*„Sedmička je šťastné číslo, ať tedy alespoň vám ho trochu přinese,“ popřála žena Tomášovi, načež jí při těch slovech posmutněl obličej. Tomáš si toho všiml, neptal se ale, co se ženě stalo. Vzal růže a chtěl odejít, když mu do oka padl portrét velmi pohledné dívky. Portrét byl zarámován v zrcátku.
*„Kdo je to?“
*„Má jediná dcera,“ oznámila smutně žena.
*„A jak se jmenuje?“
*„Markétka.“
*V Tomášovi hrklo. Vždyť o dívce stejného jména se zmiňoval Dynýsek. „Je opravdu překrásná,“ nechával se unášet dívčinými hnědými vlasy a zelenýma očkama.
*„Ano, to je,“ přitakala žena a začala si do kapesníku otírat uslzené oči. „Markétka se vydala do světa hledat lék pro svého nemocného otce, mého milovaného muže Josefa. Marně jsem ji přemlouvala, ať nechodí, že i ji může stihnout něco zlého, ale ona na má slova nedala a druhý den ráno mi na prahu zanechala vzkaz, ať ji nečekám. Oba se o ni strachujeme, už přes rok jsme o ní neslyšeli, ani žádné psaní nedostali.“
*„Já vám ji přivedu nazpět, máte mé slovo.“ Tomáš překvapenou ženu dobrácky objal. „A neplačte, vše bude dobré, uvidíte.“
*Chvatně naskočil na Dynýska, portrét Markétky zastrčil do kapsy kalhot, růže za opasek a upaloval k lesu.
*„Tak už víš, proč jsme zavítali právě sem?“
*„Ano. Teď ale honem, Dynýsku, musíme Markétku zachránit ze spáru Tlučmordovníkovy bandy.“
*Ema provedla další ze svých úspěšných přesunů, tentokrát do prostředí potemnělého, nepřehledného, nepředvídatelného. Ano, tak les působil. Nelinul se z něj žádný hluk. Prostupovalo jím podezřelé ticho – to rušilo pouze Emino roztahování větévek a proplétání se mezi stromy. I když se jednalo o pouhý sen, Ema náhodný ptačí šelest vnímala velice intenzivně, jako by šlo o holou skutečnost. I tak měla navrch. Pokud se jí čirou náhodou do cesty připletla skála nebo neprostupné houští, lenivým mávnutím ruky obojí dokázala vždy usměrnit tak, aby mohla jít dál.
*Jedna z posledních skal ustoupila a již byla vidět Lipová studánka. U ní se na zemi svíjela mladá pohledná dívka a kolem ní poskakoval rej loupežníků. Ema mezi nimi okamžitě rozpoznala Tlučmordovníka. Byl jím paradoxně mužík trpasličí postavy, kloboukem a výškou nápadně připomínající dědečka hříbečka.
*„Prosím, nechte mě jít. Všechno si vemte – zlato, šperky, náušnice,“ žadonila Markétka, svíjející se na zemi v ponižujících křečích a se slzami na krajíčku.
*„Ale to víš, že si to všechno vezmeme, krasotinko, a to velice rádi,“ řehtal se Tlučmordovník, „jenže co s tebou? Pustit takové děvče jako ty by byla převelká škoda, co říkáš, holoto?“
*„Bude nám vařit,“ křikl jeden z loupežníků.
*„A uklízet,“ přidal se k němu další.
*„A lechtat mi palečky u nohou před spaním,“ neodolal popustit uzdu své fantazii ani třetí z nich.
*„Eééé,“ zavrhl to poslední zlobným sykotem Tlučmordovník. Pak znovu pohlédl na Markétku. „A co takhle, kdyby ses stala mou ženou? To by se ti nelíbilo?“
*Markétce se v očích objevil zděšený výraz. Tím rázně dávala vůdci bandy najevo, že o jeho nabídku nestojí.
*„Cožpak se ti nelíbím?“ zazubil se. Markétka jen velice nerada teď zahlížela na žalostně žluté zuby. „A co takhle?“
*Tlučmordovník mávl kouzelným proutkem, ušmudlané šatstvo na něm zmizelo a on se tu náhle prezentoval v úhledném svatebním kostýmu. „Nó?“ přidal na důrazu.
*„Fuj,“ odtáhla se Markétka s odporem od páchnoucí pusy.
*„Stačí říct.“ Tlučmordovník proutkem jemně klepl do zubů. Pach a zažloutlost byly tytam. „Teď se ti dozajista už líbím.“
*Dívka znovu nesouhlasně zaprotestovala. Tlučmordovníka to značně popudilo.
*„Tak co by sis přála, he?“ supěl. „Truhlu zlaťáků, drahé šaty prokládané rubíny, palác se služebnictvem?“ Tlučmordovník klel, mával kolem sebe kouzelným proutkem a vše, co mu právě přišlo pod jazyk, vyčaroval. Zatímco Markétku svým počínáním již najisto rozplakal, ostatní loupežníky dohnal k šálivé mánii, neboť se ze všech stran začali sbíhat na ty nečekané dary.
*„Éééé,“ zavrčel nerudně Tlučmordovník, znovu mávl proutkem a všechno to proměnil v kámen, takže loupežníci, jak se vzájemně hnali proti sobě, tak do sebe vráželi a dopadali do tvrdého. Na řadu tak místo radovánek z nečekaného bohatství přišly vzlyky a mačkání boulí.
*Atmosféra značně potemněla. Tlučmordovník měl všeho tak akorát a surově Markétku chytl pod krkem. Zanechal gentlemanství a opět se choval jako nefalšovaný loupežník, z něhož jde hrůza.
*„Ty jedna vybíravá rašple!“ křičel. „Tak co by sis přála?! CO?!“
*„Abyste mě pustil za mou rodinou. Otec již léta těžce stůně a já se o něho bojím,“ chrčela teď Markétka jen na půl pusy.
*„A to ti mám věřit?!“ přidal Tlučmordovník na důrazu jak v hlase tak v sevření ruky.
*„Prosím, já opravdu mluvím pravdu. V cestovní kabelce najdete dvě malá zrcátka, v každém z nich je zarámovaný portrét jednoho z mých rodičů.“
*Tlučmordovník zpozorněl, Markétku k její úlevě pustil, načež jednomu z loupežníků přikázal, aby mu kabelku přinesl. Ten po náruživém přehrabování v haldě nahromaděného lupu skutečně našel to, o čem se Markétka zmiňovala. Tlučmordovník se na oba portréty zamračeně zahleděl. „Na tvém otci žádné stopy nemoci nevidím. Přijde mi naprosto zdravý,“ hrál si na velkého věštce.
*„Tak to zkuste pomocí toho vašeho kouzelného proutku a sám uvidíte, že vám nelžu,“ vyzvala ho opatrně Markétka.
*„Éééé,“ zasyčel znovu Tlučmordovník, neboť kdyby to skutečně udělal, musel by přiznat chybu a to se mu rozhodně nechtělo.
*Jeden z loupežníků se tomu poťouchle zasmál. To Tlučmordovníka vytočilo a přeměnil ho v balvan. „Ještě někdo má zájem se mi vysmívat?“ pohrozil ve vzduchu proutkem.
*Ostatní loupežníci okamžitě brblali, že oni radši budou držet jazyk za zuby.
*„To bych prosil, nebo bude daleko daleko hůře!“
*„Prosím, nechte mě jít, nikomu o vás nepovím. Já otce i matku miluji, určitě si o mě dělají velikou starost,“ žadonila Markétka.
*„Éééé,“ zachrčel Tlučmordovník. Pak mu svitlo: „Ty že stojíš o nějakou lásku? Ty, která jsi odmítla stát se mou ženou a vlastnit veškeré bohatství světa?“
*„Třeba nejsi tím pravým, koho by ráda milovala.“
*Tlučmordovník i ostatní loupežníci se ohlédli po hlase. Ema rovněž očima zamířila do míst ke skaliskům, odkud se náhle vyrojil Tomáš. Byl sám, bez Dynýska.
*„Kde ten se tu vzal?“ špitl Tlučmordovníkovi do ucha jeden z loupežníků.
*„Éééé, tady se snad ptám já!“ zpražil ho nerudným pohledem. „Kde ses tu vzal?“ zopakoval.
*„Ále… Slyším hlasy a tak si říkám: stavím se na kus řeči,“ odpověděl nebojácně Tomáš a dal si ruce v bok, aby loupežníky vyprovokoval co nejvíc.
*„Odvaha a kuráž ti rozhodně nechybí,“ zavrčel Tlučmordovník. Jeho kumpáni souhlasně zahrčeli… „Éééé!“ …a zase radši rychle zmlkli.
*„Zato tobě chybí vychovanost a společenské vystupování,“ odvětil Tomáš.
*Loupežníci se Tlučmordovníkovi tentokrát snažili zachovat důvěru mlčením, jenže se stejně jeden z nich neudržel a uchechtl se.
*„Éééé!“
*Z provinilce se rázem stal zajíc.
*„Tady vidíš,“ oznámil hned nato Tlučmordovník povýšeně, „co se stane těm, kteří se mi odváží postavit.“
*Tomáše to však nechalo klidným a to i přesto, že si před ním vůdce bandy začal pohrávat s ukradeným čarovným předmětem.
*„I ty si koleduješ, cizinče, pokud ihned neopustíš můj rajón.“
*„Na rozdíl od tebe já mám pro strach uděláno.“
*„Nepokoušej mé nervy, cizinče, nebo vážně špatně skončíš,“ vyhrožoval Tomášovi dál Tlučmordovník.
*Loupežníci si tentokrát dali pozor a pro změnu souhlasně zabručeli – samozřejmě že ve prospěch vůdce. Některým z nich to ale stejně nebylo příliš platné. Tlučmordovník byl Tomášovým provokativním postojem tak podrážděný, že znovu kolem sebe začal mávat proutkem, takže nových ušatců přibylo.
*„Éééé!“ pohrozil ještě dodatečně zlobně rukou a zajíci spěšně odcupitali do bezpečnějšího ústraní, zatímco přeživší loupežníci mírně ustoupili do pozadí.
*„Prosím, už toho nechte. Prosím, nechte mě jít.“
*Tomáš měl konečně možnost zaslechnout Markétčin hlas. Nevýslovně mu zaimponoval, soudě dle letmého úsměvu na tváři. Zato Tlučmordovníkovi něco takového rozhodně příjemné nebylo. „Mlč, ty jedno ubrečené pískle!“ pohrozil Markétce kouzelným proutkem.
*„Co kdybys ji nechal na pokoji, ty malej ubohej kloboučníku?“
*„Cos to řek?“ Tlučmordovník sotva stačil Markétce pocuchat konce hnědých vlásků, když ho Tomášova slova dopálila ze všeho nejvíc. „COS TO ŘEK?!“
*„Seděl sis snad teď na uších? Řekl jsem ti malej kloboučníku.“
*„Malej kloboučníku! MALEJ KLOBOUČNÍKU?!“
*Tlučmordovník proutek svíral stále více křečovitěji. Tomáš ho ale přesto vyzýval, aby mu vyšel vstříc.
*„Teď se těš.“ Tlučmordovník však sotva stačil proutek nadzvednout a už ho byl nucen zase stáhnout. Z Markétky rázem opadlo tolik nepříjemné napětí. „Fuj, dej to pryč! Nemůžu je ani cejtit!“ uskočil podrážděně stranou.
*„Copak, copak, loupežníčku, čerstvé růžičky ti snad nevoní?“
*Tlučmordovník teď věrohodně napodoboval své kumpány, taktně před Tomášem ustupoval avšak tak neomaleně, že zakopl o pařez.
*„Hra skončila, loupežníčku. Propustíš Markétku ze svých smrdutých spárů, sbalíš si svý saky paky a odtáhneš s touhle cháskou z Vánkového království pryč. A to navždycky.“
*Tlučmordovník na Tomáše nerudně zíral a cosi si mumlal pod vousy. Patrně klel nad tím, jak si teď nešikovně počínal. „Éééé.“ Znovu se vyškrábal na nohy, připraven k novému výpadku. Při opětovném zmerčení růží mu však nanovo nerudně zčervenaly tváře odporem.
*„Nevoní ti, co? No jen si k nim pěkně přičichni, ony už ti řádně pročistí tu tvou nečistou mysl,“ bavil se Tomáš
*„Éééé.“
*Tlučmordovník se přece jen nedal. Teď byl hbitější on. Jedním ostrým máchnutím Tomášovi růže vyškubl a kromě proutku povolal do pohotovosti i svou bambitku. „Ha,“ nadouval se pýchou, „teď se karta obrací, co říkáš, přivandrovalče?“
*Markétka nastalé situace využila a po pohozených růžích okamžitě natáhla křehkou ručku
. Ona se k růžím nebála přičichnout. Ve vůni poznávala domov, rodnou vísku, matčin úsměv, otcovu tvář, poznávala v ní něco, co již několik dlouhých měsíců tak neúnosně postrádala. Ema to Markétce četla jasně z očí. Vnuklo jí to nápad. Mezi Tlučmordovníkem a Tomášem sílilo napětí, Tomáš navíc přišel vlivem nepozornosti o svou „zbraň“ a Dynýsek byl stále v nedohlednu. Ema se tedy rozhodla do děje zasáhnout obdobně jako v případě žebráka na jarmarku. Pravačkou nahmátla šišku a mrštila jí po Tlučmordovníkovi. Neminula. Jakmile to loupežník schytal, začal si masírovat čelo a masivně rozhlížet po okolí, kdo si to k němu dovolil. Jelikož Emu neviděl, zcela logicky usoudil, že mu to provedl někdo z jeho pobočníků.
*„Kdo z vás to byl?!“ KDO Z VÁS, HOLOTO NEVDĚČNÁ?!“
*Loupežníci se k sobě tulili jako plačící koťata a bojácně drkotali zuby.
*„Aha, tak Fukus, Floutek a Nimroda,“ usoudil Tlučmordovník na základě šklebů a všechny jmenované proměnil v ušatce.
*Vtom ho zezadu do krku zasáhla další Emina šiška. To už zpozorněl i Tomáš, jenž vytušil, že se mu jakýsi neznámý dobrodinec snaží pomoct. Neváhal, potají přistoupil k Markétce, podal jí ruku a pokusil se s ní zmizet.
*„Éééé,“ zasyčel Tlučmordovník a další tři loupežníci se začali ušatit. „HEJ VY DVA! STÁT!“
*Tomáš a Markétka zpozorněli. Tlučmordovník se zase cítil být nejpovolanějším pánem lesa. Proutek měl pro všechny případy připraven v pohotovosti. Právě jím na uprchlíky nebezpečně mířil.
*„A teď…“
*Náhle se odkudsi ozvalo bujaré zařehtání. Na moment zavládlo velice kratičké ticho, po něm se však ozval hřmotný dusot.
*„Kdo je to? Ukaž se, vetřelče!“ běsnil na celé kolo Tlučmordovník, zatímco se jeho zbylí „věrní“ dávali zbaběle na ústup. „Proměním tě v ropuchu, až se mi dostaneš do rány!“
*Dynýskův nečekaný bleskurychlý skok Tlučmordovníka dokonale odzbrojil. Kůň se hnal přímo na něj. Tlučmordovník sice stačil jen tak tak uskočit, upustil však proutek. Dynýsek ho ladně uchopil do tlamičky a Tomáše s Markétkou vyzval: „Rychle, naskočte a pryč odsud!“
*Tomáš Markétku ladně vzal za ruku. Dívka se za jeho pomoci vyhoupla na Dynýskův hřbet a Tomáš vzápětí učinil to samé. „Upaluj, statný brachu!“
*Dynýsek zařehtal, postavil se na zadní, předníma odehnal čtyři loupežníky, kteří se mu snažili zabránit v útěku, a pak střemhlav vystřelil.
*„ZA NÍM! NESMÍ NÁM UPLÁCHNOUT!“ vřískal na celé kolo Tlučmordovník.
*Ema se při tomto filmovém úseku vždy dobře bavila, nyní ale vše bylo opět v její režii. Sebrala ze země další objemnou šištici a mrštila s ní.
*„ÉÉÉÉ!“ oklepal se Tlučmordovník z nového přídělu.
*„Tak chyť si nás, chytrolíne!“ dorážel na něj za poklusu Dynýsek; místo toho, aby nadobro utekl z loupežnického doupěte, po němž však běhal stále dokola, takže ti, co ho honili, se sami unavovali.
*„STÁT!! TAK ZASTAVTE, VY HLAVY TUPÝ!!!“
*Jenže už bylo pozdě. Z korun stromů se na zem postupně snesly sítě, v nichž všichni loupežníci nakonec skončili. A Tlučmordovník? Ten dál v obličeji rudl vzteky, nasupeně chrčel to své „Éééé“, načež se mlátil do čela a vyčítal si, jak mohl být sám tak tupý. Nyní už věděl, s kým má tu čest, kdo mu zkřížil cestu, kdo se ho rozhodl zničit.
*„Ano, jsem to já. Zajisté tě velice mrzí, žes na to přišel až teď, kdy už je prakticky po všem,“ promluvil Dynýsek, když k němu přiklusal.
*Tlučmordovník se teď jevil jako naprosto neškodný člověk sám zmítaný vnitřním zoufalstvím. „Prosím, slituj se nade mnou,“ padl před Dynýskem na kolena; moc dobře si uvědomoval, že proti němu ani Tomášovi nemá sebemenší šanci uspět. Už nevlastnil kouzelný proutek. Dynýskova předvídavost mu a jeho bandě zlomila vaz.
*„O milost mě a mého koně žádáš, loupežníčku? Na to už je trochu pozdě, nemyslíš? Na tos měl myslet už při našem počátečním shledání.“
*„Prosím, Tomášku,“ žadonil dál Tlučmordovník, „dám ti, nač si jen vzpomeneš.“
*„Nemám o tvou nabídku zájem,“ stál si Tomáš za svým. Loupeživé osazenstvo uchycené v sítích teď sám proměnil v novou hordu ušatců.
*„Co… co hodláš udělat se mnou? Prosím, smilování,“ lomil rukama Tlučmordovník.
*„Neboj, ušatce z tebe neudělám,“ ujistil ho Tomáš zcela vážně.
*Tlučmordovník si oddechl.
*„Radši tě na místě znehybním.“
*„COŽE?!“
*Tomáš mávl proutkem a z Tlučmordovníka se rázem stala socha z masa a kostí.
*„Sbohem.“
*„Počkej, takhle mě tu přece nemůžeš nechat!“ zavřeštěl Tlučmordovník.
*„Neboj, pošlu pro tebe královy vojáky, ti už si s tebou poradí.“
