Větrné mlýny
*Náhle se okenní záclona zvedne, to jak ji vítr zvenčí jemně ofoukne. Větrný vánek je to na dech moc příjemný. Stejně jako ten v následné básni, kde rozeznívá větrné mlýny, pod nimiž sedává dívka s niterní knížkou a sní o dalekých krajích.
*„Po delší době pozitivně laděný příběh, který navazuje na malířův poetický ,Obraz,´“ předbíhá mě s odpovědí tentokrát Martin. „Důkaz, že nejsem tak špatným, zvrhlým, nepřejícím človíčkem, jak pro někoho výhradně vyplývá z mé dosavadní tvorby.“
*„Zastávám stejný názor, tedy ohledně toho vámi prvně jmenovaného. Dle mého úsudku jste o oné dívce smýšlel bez sebemenší přetvářky.“
*„Děkuji. A rovněž se nemýlíte v tom,“ začne se vyjadřovat Martin, aniž bych dané teď vyslovil já osobně nahlas, „že bych se rád s ní osobně shledal a při té příležitosti prohodil i pár vřelých slov.“
*„A o čem byste si povídali?“ zajímá mě.
*„Výběr bych nechal čistě na ní,“ připouští Martin. „Víte,“ ožívá opětovně zasněně, „rád bych se nechal překvapit tím, co by mi následně ta dívka začala sdělovat. Prostě bych jí ponechal jistou volnost. Jen by musela splňovat jednu důležitou podmínku.“
*„Jakou konkrétní?“
*„Nesměla by být agresivní, vulgární a ubližovat druhým – být prostě přátelská, milá a mít pro mě pochopení.“
*„Ano, s tím souhlasím. Také bych to chtěl tak mít.“
Ve vybrané společnosti
*„Leč někdy se zkrátka jedinci nepoštěstí být přítomen ve společnosti lidí, co zrovna oplývají dobrotou a porozuměním,“ naráží ve své další básni na nemilou realitu Martin a pokračuje: „Něco podobného se mi taky stalo, i když se to přímo netýkalo žádného podniku. Tehdy jsem na tom nebyl po psychické stránce zrovna nejlíp, nic mi nešlo a šel jsem z bláta přímo do louže. Pak jsem v novinách narazil na článek, jenž nabízel možné východisko z bezvýchodné situace a to na základě magie a tarotu. Tak jsem na to odpověděl a do týdne mi přišel uvítací dopis, a co po mně hned nechtěli: vedle dalších osobních údajů i nemalé peníze – prý pouze jen za sekretariát toho tarotáře.“
*„No a vy jste mu je nakonec poslal?“ dychtím doslova po odpovědi.
*„Ne,“ odpovídá překvapivě takto stroze Martin, „ale několik měsíců mi od toho ,dobroděje´ pak přicházely dopisy další a další. Jasná známka podvodu a také způsob, jak ze zoufalých jedinců udělat ještě zoufalejší.“
*„Tak to vás chválím, tedy za ten váš zcela správný úsudek.“
*„Ano, tak jako já by se měl zachovat každý jiný… prostě v žádném případě na něco podobného nikdy NEREAGOVAT!“
Prázdniny
*„Naprosto s vámi souhlasím, to už je mnohem lepší vyrážet na výlety s prověřenými přáteli, u nichž je jistota, že z jejich strany žádné podobné podlosti nehrozí.“
*„Toť menší vzpomínka na má studentská léta. I když jsem si na škole, jak jsem již uvedl předtím, prožil to své mučivé, našly se tam i báječné okamžiky, to když jsme se třídou na konci školního roku vyrazili na víkendový pobyt. Byla to opravdu jedna velká zábava a já vždy byl rád, že jsem se toho mohl zúčastnit. Navíc, mobily, sociální sítě a všemožné technologické klony tenkrát vůbec ještě neexistovaly – tedy v takové míře, jako tomu je dneska – a nikomu to vůbec nevadilo. Oční kontakt mluvil prostě za vše.“ A závěrem si Martin typicky povzdechne: „Jo jó, zlatý devadesátky – člověk měl pocit, že žije v mnohem klidnější době. Bohužel se to už nedá vrátit zpátky.“
*A mně pak nezbývá než souhlasně přitakat.
Dřevěná soška
*„To v básni následující jsem se vydal do ještě daleko vzdálenější doby, až do devatenáctého století, a tak trochu více si jej pro sebe zidealizoval,“ ujímá se Martin znovu slova. „Zvláštní, jak je vše zahalené výhradně smutkem a katastrofami, bez rozdílu, jestli člověk vezme v potaz jak dobu současnou, tak právě i tu minulou. A čím jde hlouběji, tak ani ve zbytku těch starších století to není o nic lepší.“ Po poučném proslovu tradiční povzdech na závěr.
*„A tak jste dané promítl i do života Josefa a Laury, avšak pro vlastní útěchu jste jim a jejich rodinám dopřál věčné štěstí, klid a harmonii, tak, jak by to dle vás mělo být na naší Zemi automaticky u všech jejích současných jakožto i právě těch minulých obyvatel,“ dovoluji si i já znovu takto zafilozofovat, čehož si můj hostitel opětovně velice cení.
*„Opět přesně tak a ne jinak. Prostě jsem si to, potažmo devatenácté století, pro sebe poeticky zkrášlil, když text tu možnost má a realita ne,“ uvádí na pravou míru Martin. „Na druhou stranu,“ začne opětovně tak trochu popírat svá pozitivně laděná slova, „na druhou stranu, to zidealizované v jednom kuse dokola přemílat v hlavě, to taky psychice moc nepřidá.“
*„Jak si dané mám teď vysvětlit?“ uvádím rovněž celkem již zavedený dotaz.
*„Prostě, i když se básník z něčeho vypíše na papír a z původně reálného tragického příběhu si tak pro sebe udělá jeden krásně pozitivní nereálný, tak když si ho uvnitř sebe sama potom dokola začne neustále přehrávat, tak na něj postupem času začne být mnohdy bohužel taky alergický, protože v něm nemůže být přítomen skutečně fyzicky. Proto třikrát hurá a sláva vonným a technickým prostředkům, jež uvolňují mysl člověka tak, že si vše může prožít ve svém vlastním živém tři dé!“
*Tím samozřejmě není míněno nic menšího než takzvané ALMANY – toť ona technická část – a LÉKORINKY – toť ona část vonná – díky nimž jsou – jak Katalná Mochna tak i Polanský Chvár – stále více známy i za hranicemi Čech.
*„Prostě, celosvětový mír na Zemi nikdy nenastane, jak poznamenala jistá Sylvie, ale za pomocí technického pokroku je možné alespoň docílit toho, aby člověk uvnitř sebe pomyslně nestrádal a nebyl zahlcen a terorizován přehršlem vlastních nesplnitelných přání,“ uzavírá vše zavedeným proslovem Martin, podobně jako ti, co zmíněné osobně měli možnost vyzkoušet.“
Ženy stvořitelky a jiná současná jakožto i ta minulá pozemská úskalí
*„Pozemská situace – pro vše živé – je dle vás však přeci jen dosti neutěšitelná až alarmující, když v následující básni uvádíte, že dané nikdy nemělo spatřit světlo světa.“
*„Opět, nechci tím někoho popuzovat, ale pozemské dějiny prostě jednoznačně mluví za vše. Nebudu to již blíže rozebírat, vše podstatné jsem shrnul ve svých předešlých textech, nejenom tedy v tomto jediném. Prostě na to má vliv vše, co se dělo a děje ve světě, tedy to špatné.“
*„Promiňte, ale spousta vašich potenciálních čtenářů bude hned namítat, že v životě jsou i krásné okamžiky,“ oponuji a asi v tom teď nebudu sám.
*„Rozumím,“ připouští sice Martin, vzápětí však vše vyvrací slovy: „Ale toho negativního je prostě větší přehršel.“ A tradiční povzdech na závěr.
*„Tak to je mi líto,“ poznamenávám skromně.
*Přesto, Martin v sobě cítí jistou povinnost ospravedlnit se a ještě naposled se k dané básni vyjadřuje: Je si zcela vědom toho, že pokud nyní něžné pohlaví čte tyto řádky (jakožto předtím četlo i báseň jako takovou), asi z toho příliš nadšeno není. O tom žádná. Martin se přesto cítí nevinný. Za život si prožil své a mnohé z básní psal v době, kdy na tom sám nebyl dobře. Navíc, právě ono něžné pohlaví Martinovi přidělalo nejednu obtíž, a svět jako takový je v mnohém přesně takový, jak jej on sám vystihl. A já sám k tomu rovněž musím přidat jedno podstatné a sice to, že hovor mezi mnou a hostitelem není nijak pozměňován, to znamená, že jej zde zaznamenávám tak, jak právě probíhá, takže co se právě řekne, to se v něm taky objeví.
Dáma v posmrtném
*Obdobně se to má i s básní následující, v níž se jistá nejmenovaná žena mstí mafiánské rodině. I k tomuto se Martin vyjadřuje obšírně: „Opětovně jsem při psaní podlehl inspiraci a jisté kreativitě. Možná i toto lze považovat za kontroverzní, jenže pokud by měla existovat skutečná spravedlnost, měli by se pak kát i jiní – právě ti, co si v násilí přímo libují a jsou za to oslavováni jak fanoušky tak kritiky, jenž se jim neštítí za ,ten mord´ dát nejedno ocenění, a producenti, natěšeni z nebývalého komerčního úspěchu, z toho mají zase nemalé peníze. Takže pokud už do mě bude chtít někdo rejt, ať to samé udělá i v rámci Marvelovek a Tarantinových filmů. A rozhodně se nebudu mýlit, že kdyby onen posledně jmenovaný pro sebe vybíral z této mé básnické sbírky, vybral by si právě tuhle ,Dámu v posmrtném´, neboť ta násilím přímo čiší.“
*„Hmm, zrovna tento režisér se pro mnohé stal doslova kultovní osobností a jeho obdivovatelé na něj nedají dopustit.“
*„No, výborně, takže vedle feministek jsem si ještě ke všemu znepřátelil celý Hollywood,“ posteskne si Martin, i když tentokrát to z jeho úst vyznívá s trochou toho sarkasmu.
Ona a On
*Z počátku se pozitivně vyvíjí alespoň závěrečná báseň, uzavírající životní strasti bezejmenného malíře. S ní přichází další zajímavá osoba a to v podání bezejmenné herečky, s níž malíř prožívá bouřlivý milostný vztah. Nechávám znovu na Martinovi, jak se k tomu vyjádří.
*„Další důkaz o tom, jak kouzelné může být psaní, když se do něj pak už nezasahuje. Vůbec nevadí, že čtenář ani já sám neznáme jméno oné dámy. Právě naopak, pokud bych ho do textu dodatečně zařadil, ztratil by pro mě osobní kouzlo. Navíc ten název básně – ,Ona a On´ – ten jednoznačně mluví za vše. Ucelenému příběhu to tak dodává na jisté nápadné magičnosti.. A tak to má být.“
*„Přesto, má ona dáma ve skutečnosti inspirativní základ v nějaké ženě skutečné?“ nedá mi to takto nezeptat se.
*„Ano, to má. Nebojte, znovu vás potěším a nebudu vás tolik napínat.“ Martin obratem vyhledá příslušný obrázek, na němž se vyjímá půvabná brunetka. „Údajně je to Slovenka a jmenuje se Natálie. Pravda, na postarší dámu v letech rozhodně nevypadá, ale na listu papíru je přece možné úplně všechno, tedy i obelstít zub času.“
*„Hmm, vážně moc pěkná,“ musím uznat i já. A zároveň s tím si uvědomuji, jak je pro spisovatele důležité mít právě ony živé předobrazy, a že zde svoji roli rovněž sehrává i to, jaký si k nim utvoří svůj osobní vztah a názorový postoj.
*„Ano, i to pro mě coby pisatele má neocenitelnou hodnotu,“ souhlasí Martin. „Mimochodem, když jsem tuto báseň sepisoval, rovněž jsem neznal skutečné jméno dané herečky. I v tom tedy lze spatřovat jistou míru autenticity.“
*A mně nezbývá, než opětovně souhlasně přitakat.