Rozhovor Toma Patricka s autorem dané básnické sbírky – Nelidský jatečník – Závěr

Nelidský jatečník

*Po kratší pauze se já a Martin znovu vracíme k hlavní náplni naší společné schůzky. Daná přestávka nám oběma přijde vhod a dle mého osobního názoru nastává ve vhodnou chvíli, neboť po ní bude následovat druhé básnické, tematicky ucelené kolečko. A právě jeho úvodní opus lze považovat za takový pomyslný vrchol „středočeské temnoty“. A Martin to velmi dobře tuší, to když se nepatrně ošije, poté, co po vyhlédnutí z okna na ulici spatří ženu s kočárkem.

*„Já vážně nemám nic proti naší máloleté generaci, to ta věčná všudypřítomná násilnická lidsko-zvířecí anomálie,“ vyjadřuje se k jatečníkovi po svém Martin. Dál setrváváme u okna a díváme se na ulici, po níž pro změnu teď kráčí postarší žena se psem. „Už jsme o tom hovořili dříve, vzpomínáte si?“ Martin zastává neměnný postoj , když to říká.

*„Ovšem. Člověk sám lituje týraných zvířat, když je na nich člověkem pácháno násilí, a naopak přeje tu samou krutost jejich mučiteli.“

*„Ano, správně,“ pokývá zavedeně hostitel hlavou. „Jenže tentokrát na to měl poměrně zásadní vliv jeden dost morbidní film.“ A Martin vše začíná odtajňovat. „V tom drastickém filmu kráčel válečnou krajinou jistý mladík a všude, kde se objevil, bylo pácháno zlo jak na lidech, tak i právě na zvířatech a to v mnohdy dosti explicitním vyobrazení. A negativní třešničku na pomyslném nechutném dortu tomu definitivně nasadil jiný film, kde bylo dokonce bez obalu uvedeno, že ona mrtvá zvířata a to mučení na nich bylo čistě reálné a to u mě pak definitivně rozhodlo.“

*S Martinovou výpovědí vše najednou začíná dávat mnohem konkrétnější smysl. A mně na mysli okamžitě vytanou dva možné filmy, jenž tak moc Martinovi mohly neučarovat. Tím prvním jím zmíněným mohl být jeden nedávno natočený v české koprodukci, kdežto ten druhý pravděpodobně pojednával o nejslavnějším kanibalském snímku všech dob. Zbývá tak už jen zodpovědět otázku poslední.

*„Proč zrovna nezletilí?“

*„Pokud bych měl teď projevit jistou dávku sarkasmu, tak bych řekl, protože ta pec nebyla dostatečně vysoká. A pokud bych měl být naopak decentně korektní, řekl bych: zeptejte se hororového mága Stephena Kinga.“

*Hovor na daná témata ukončen.

Milostná lovestory s příměsí tragiky

*„Tak trochu pro mě zidealizované Rusko a připomínka Dánska, země, do níž bych se jednou rád podíval,“ uvádí hned na úvod Martin a pokračuje: „A co se týče oné oboustranné dívčí náklonnosti, myslím, že ani za to se já, coby muž, nemusím stydět. Ačkoliv by se mohlo zdát, že hrátky onoho něžného pohlaví jsou na hranici explicity, tak z mého úhlu pohledu tomu tak není. Na každém jedinci záleží, kam až se ve vlastní fantazii vydá. Když si dané představíme coby muzikálové představení, kde na první pohled viditelné ve skutečnosti halí neviditelné ošacení či jako baladu ve stylu magického realizmu ala zfilmované opusy Máj a Kytice, může se pak klidně jednat o jedinečný umělecký zážitek.“

*„Pravda, když se to tak vezme, tak soudobá ruská tvorba u nás coby právě film stagnuje,“ připouštím. „O seriálech nemluvě,“ dodávám.

*„Já osobně rád vzpomínám na Bortkovu adaptaci Bulgakovovy novely Mistr a Markétka, s Annou Kovalčuk v jedné z hlavních rolí – ta se mi v ní moc líbila,“ svěřuje se Martin.

*„A z onoho Dánska, vybavíte si nějaký zajímavý počin?“ vyzvídám, nikoliv však nijak vtíravě.

*„Tak tam to nejspíš bude Melancholie od Larse von Triera. Tam jsou rovněž dvě části: svatba a pak srážka dvou planet – tedy té Melancholie a naší – kdežto v mém provedení to byl nejprve příběh Jeleny a Katji a v druhé části pak Marka, co hledal a hodlal získat zpět svoji milovanou.“

*„A ještě jedna zásadní podobnost tu je.“

*„Ano, já vím, i zde je zaznamenán tragický konec jedné z hlavních person,“ uvědomuje si s povzdechem Martin. Pak ale ožije a řekne: „Avšak ta tragika je na rozdíl od toho filmu jen částečná, obě dívky nic zlého nepotkalo,“ připomíná důležité, a samozřejmě že má pravdu, neboť Jelena s Katjou se v uvozovkách pouze rozešly. Lze i toto považovat za tragédii?

*„Na to, ať už si případný čtenář udělá názor sám,“ uzavírá můj hostitel.

Nejpovolanější z rodu Habrů

*Záhy však oba dva, jakožto většina našich čtenářů, můžeme zaplesat radostí: konečně báseň s celkovým šťastným happyendem, kdy skutečné dobro v plné čilé síle zvítězilo nad podlým zlem! A neměl na tom zásluhu nikdo jiný než sympatický retrívr. K tomu připočtěte jeho oddanou lásku k pohledné dívce, jež plně zvítězila nad svým hendikepem, a rod, jenž se dostal z dluhů, a máte tu dokonalou rodinnou pohádku.

*„Ano, tuto báseň jsem od počátku psal s jistou nadějí, že vše se nakonec pouze a jen v dobré obrátí,“ přisvědčuje Martin. Z jeho hlasu je patrné, jak moc je rád, že se dané stalo skutečností. „Každopádně již nyní mohu prozradit, že se psem jménem Ben se čtenář rozhodně nesetkává naposled,“ oznamuje náhle poměrně zajímavou informaci.

*„I tak,“ ujímám se poté slova i já, „ani on to v té románové básni neměl vždy jednoduché. Ohledně záchrany svých blízkých musel zdolat nejednu nelehkou překážku.“

*„Co je však důležité je to, že obstál,“ dodává pak velmi významně Martin a z jeho hlasu je patrné, jak je na to náležitě pyšný. „Víte,“ pokračuje ve výkladu, „i tento příběh je částečně inspirován jedním válečným počinem. Mladík, putující krajem, v lese natrefí na osamoceného poraněného koně. Ujme se ho a dovede do nedaleké vesnice. Vesničané se však ke koníkovi zachovají úplně jinak než by mladík čekal. Neboť mu nelze pomoci, tak ho utratí tím nejhorším možným způsobem, kdy nebohé zvíře začnou vláčit po poli, dokud nevypustí duši. Nechtěl jsem, aby Ben dopadl stejně, proto ten happyend pro změnu na poli minovém v onom lomu a naopak vytrestání jeho majitele, jenž zde představoval ony zlé vesničany, kteří za svůj podlý čin nebyly potrestáni. Život je holt nespravedlivý a velice těžký kalibr.“

*A mně nezbývá než tradičně souhlasit a onen Martinův povzdech brát coby zavedenou samozřejmost.

Proces

*Magický realismus se stal již u Martinových básní zavedenou jistotou. Dramatický proces, kouzelná harfa, trocha toho hororového nádechu… Jako bych tu zfilmovanou Kytici či Máj viděl přímo před očima na filmovém plátně.

*„Já to tak ve skutečnosti mám, přesně jako teď vy,“ přitakává potěšeně Martin, přičemž z okna již delší dobu pozoruje protější strom a dvě dívky, jak kolem něj skotačí. „Mně dané připomíná…“

*A Martin se rozhovoří o příběhu nápadně podobnému tomu z „větrných mlýnů“. Hýří při tom zajímavými nápady, slučuje na první pohled neslučitelné a přitom se nijak nesnaží podbízet. Jeho fantaskní snění se drží na přijatelné hranici únosnosti a tudíž je vše čtenáři srozumitelné hned na první poslech.

*„Nejen tedy pouhé obličejové a krajinné výňatky z časopisů,“ zdůrazňuje Martin, „ale i potřebné ,reálné´ fantazie je mnohdy zapotřebí. A někdy je dobré zkrátka dohromady spojit obojí naráz.“

*Tolik tedy k tématu, jak vznikal básnický opus o jednom dramatickém procesu.

Modlitba za lepší svět

*Jak se mi Martin záhy znovu svěřil, tak ho vždy trápilo, že někteří jeho básně nepřijmou z toho důvodu, že jim budou připomínat budovatelská díla bývalé doby či jen proto, že se v nich objevuje slovo Bůh či přímo nebeská říše jako taková.

*„Nejsem nějak zvlášť velkým věřícím, to ostatně vyplynulo z mé kritiky světa jako takového. Ohledně té víry k tomu spíše tak trochu napomohla náhoda a samozřejmě že to opětovně má co dělat s posvátným Pražským Jezulátkem, které jsem si pro sebe zidealizoval. A stejně tak tomu bylo ohledně života vojáků, co unikly z osidel jisté smrti.“

*„A na závěr jste pak na rovinu přiznal, že se jedná o příběh ryze fiktivní – tentokráte míněno i v rámci básně jako takové. Klidně jste mohl zcela svobodně použít zcela opačný závěr,“ tak trochu odporuji.

*„Ano, mohl, jenže jsem podlehl svému vnitřnímu já, jako ostatně již tolikrát. A jak jsem říkal, já s odstupem času své básně zásadně nepřepisuji, jen občas dopiluji jejich konec, avšak nic víc,“ znovu připomíná důležité Martin, přičemž při tom neopomene důležitě pokývat hlavou.

*Po chvilce se však o tom znovu rozpovídá do větších detailů: „Někdy ovšem to násilí uvnitř sebe sama jde snášet jen velmi těžko a vyprovokuje ho úplná banální maličkost. Pamatuji si okamžiky, kdy ve mně sílilo jen proto, že někdo druhý ve vedlejší místnosti silně nahlas oddechoval. Ubránil jsem se pak tomu skutečnému násilí, takže ten druhý v mých představách pouze byl násilně škrcen peřinou. Tyto stavy pocházely z doby, kdy jsem na tom byl po psychické stránce nejhůře. A právě tato zkušenost pak mohla i vést k tomu, že se dané objevilo v mých básních. Ani tato ohledně daného nebyla výjimkou,“ Martin pokývá smutně hlavou. „Proto je dobré se ze svých niterných krutostí nějak decentně vypsat a tak ublížit pouze tomu kousku papíru, na nějž je text postupně nanášen, a to se snad i povedlo.“

Mezi životem a smrtí

*Ano, tak se jmenuje úplně poslední báseň z Martinovy první sebrané sbírky. Končí však happyendem či tragicky?“

*„Já myslím že snad tím prvním, neboť hlavní zúčastnění nacházejí kýžené vykoupení ze smutku – byť tomu tak u některých bývá až v oné posmrtné říši,“ míní Martin. A znovu připomíná: „Opravdu, Tome, já rovněž stojím o šťastný posmrtný život – jak u sebe, tak i u ostatních, byť to z mých básní pokaždé nevyplývá. Ten vztek a smutek v nich pramení z celkové agrese tohoto našeho a možná i celovesmírného světa jako takového. Také bych rád věřil v to, že Bůh to s námi všemi vždy myslel dobře, leč právě o tom mám jisté pochybnosti, jenž mi druzí budou jen těžko rozmlouvat: kdyby opravdu za vším stál Onen nejvyšší, tedy za stvořením života na Zemi a celého vesmíru a vše to stvořené obdařil svou zbožnou láskou, nebylo by to přeci jenom vše trochu jinak? Proč tady na Zemi člověk povětšinou pociťuje převážně to smutné, a vesmír jako takový je plný nástrah? A proč Bůh či ukřižovaný Ježíš nevystoupí ze svých nebeských úkrytů a jasně – a to přímo osobně – všechno to zlé, nespravedlivé neurovnají?“

*„Na těchto slovech něco bude, ostatně dost často jsem něco podobného pravidelně slýchával i od jiných z vašeho Polanského Chváru jakožto ze sousední Katalné Mochny,“ přitakávám.

*Možná boží síla se ihned nato hlásí, neboť televize Noe ze spodní bytovky v tu samou chvíli zrovna živě vysílá projev papeže Františka, jenž ji tam právě ve velkém vyzdvihuje a věřící tím doslova žijí. Martinovi Františkova slova však nestačí a trvá na svém původním názoru, tedy že jen pouhé „skutečné“ boží zjevení v jeho hmotné podobě, které všichni musí spatřit – bez ohledu na víru – může podat důkaz o „reálnosti“ jmenovaného. Ač si o Martinovi myslí kdo chce co chce.

*Zdá se, že všeho bude brzy zapotřebí, neboť válečný konflikt v jedné nejmenované zemi a to za důležitost tamní víry je takřka na spadnutí. To ten pod námi totiž právě přepnul na ČT 24.

*„Tak to bohužel tady už chodí, katastrofa střídaná další katastrofou – smutek přecházející v další smutek,“ Povzdech na závěr.

Závěr

*Mířím z Polanského Chváru do svých rodných Poděbrad a zpětně se v duchu vracím k rozhovoru s Martinem a k tomu, jak byl jmenovaný otevřený vůči rozličným tématům. A pravda, mnohdy z toho i mrazilo. Ale jak jsem již uvedl výše: vše z rozhovoru bylo zaznamenáno tak, jak navenek zaznělo – bez příkras a na rovinu, bez výrazných zásadních úprav. A je skvělé, že nezůstalo jen u moudrého slovíčkaření, ale dospělo se i ke konkrétnímu poslání, jak si život na Zemi ulehčit – alespoň tedy po té psychické stránce: Ano, mír na Zemi s největší pravděpodobností nikdy nenastane, ale pokud lidstvo technický vývoj přizpůsobí svým touhám a přáním, uleví se mu alespoň právě po stránce psychiky a to už je patřičný důvod k radosti. Zkrátka, pokud se tedy mysl člověka sama nasytí tím, co po něm coby jeho hostiteli žádá, může dojít k jistému kompromisu. A něco takového se již samo o sobě počítá.

*Martin sám osobně, ostatně jako většina jiných z Polanského Chváru jakožto i Katalné Mochny, dané berou jako samozřejmost, neboť je u nich daný technologický pokrok zcela veřejně dostupný, tudíž zcela reálný. Avšak ti další, to jest neliterární osoby, míní pravý opak, neboť pro změnu hlásají: „Pro nás jsou tyto postavy a daný technologický pokrok nereálné, tedy pouze něco coby uvězněného v mysli člověka, který si říká Tom Patrick“. Ale Martin Jabkenič by stejně neměnně oponoval: „Já se však považuji za postavu zcela reálnou, která má své vlastní názory, za kterými si stojí, a žádný Tom Patrick dané změnit nemůže, neboť se jedná o pouhého zapisovatele, jenž nemá právo cokoliv měnit, pouze jen dané zapisovat“. Poté je těžké se obhájit.

*Stejně tak se to má i s aktuálním počasím. Zase se mnou začíná šprýmovat. Klidně bych mohl napsat, že panuje stále to stejné neměnné, příjemně slunečné, byla by to však nepravda. Nyní, při zpáteční cestě do Poděbrad, mi to připomnělo jednu zásadní věc. A možná to, při zpětném pročtení jednotlivých básní, došlo i vám, tedy, že jedna z daného prvního cyklu byla z mé a Martinovy strany jaksi nedopatřením opominuta.

*Příroda – tak zněl její název. Že by pouhá souhra okolností či že by skutečně to měl na svědomí zásah z hůry? Co by asi Martin řekl k oné básni, kdyby nebyla z naší strany přehlédnutá? Vyjádřil by se k ní úplně přesně, dle některé své básně jiné? To již momentálně nelze zjistit, neboť mým současným záměrem není navracet se nazpět do Polanského Chváru. Nerad bych případně zažil to, co zhruba před deseti lety, kdy mi počasí málem připravilo umíráček.

*Už jsem jako Martin, také hned dělám předčasně z komára velblouda. Kdo ví, třeba Ten tam nahoře skutečně poslouchal náš společný hovor a rozhodl se nám vyčinit za to, jak jsme oba pochybovali o Jeho možném „skutečném“ působení – nejen tady na planetě jménem Zem. A tak přidávám do pedálů a v duchu se modlím, abych v co možná nejzachovalejším zdraví dorazil v pořádku domů. Zdali se mi to povedlo, zjistíte tak, že byste na mých webových stránkách v dohledné době měli objevit již druhý cyklus, sestavený z Martinových dalších básní. Těšíte se?

KONEC

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Martin Jabkenič (sbírka básní) - závěrečný epilog. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.