Básně (1-27)

Ucelený příběh (kniha s názvem: Martin Jabkenič – sbírka básní)

ČÁST 1

Malíř a jeho krátký krušný život – Obraz (1) – Ona a On (28)

Na počátku našeho vyprávění malíř portrétuje labutě a dané obrazy považuje za jedny ze svých nejzdařilejších (1). Oživují v něm vzpomínky na ženu jménem Marie, do níž se kdysi zahleděl a jež mu zlomila srdce (2). Ona žena ne vždy prožívala šťastný život. Okamžiky nepopsatelného strachu jí způsobilo její jediné dítě poté, co zcela náhle vážně onemocnělo. Jeho následná záchrana a uzdravení pak měly nádech nadpozemského tajemna, neboť se tak stalo za přispění posvátné sošky Ježíška (3). Malíř toho večera usíná a zdá se mu sen o neobvyklém páru, jenž i přes jisté překážky naplnil svůj život láskou a štěstím (4). Právě to rozhodne a i dotyčný se rozhodne vydat hledat svoji osudovou lásku, když ta předtím neodpověděla na jeho dopis, v němž se jí vyznával ze svých niterních citů (5). Po měsících hledání se malíři podaří vypátrat dům, v němž jeho vyvolená údajně měla bydlet. Dům však zeje prázdnotou a co více, má se v dohledné době bourat, čemuž na poslední chvíli zabraňují památkáři a následně archeologové, jež zde začnou provádět svůj výzkum (6). Malíř se nevzdává a dál doufá ve shledání s Marií. Bohužel se však záhy od jednoho z bývalých nájemníků domu dozvídá onu smutnou zprávu a sice že ta nedávno zemřela. Navíc prý celý život Marie byla plně oddána svému muži, vojákovi, s nímž sdílí společný hrob, jak zase pro změnu uvádí v dojemném vzpomínkovém příběhu jistý pamětník (7). Onen pamětník rovněž malíři vypráví dojemný příběh, jenž onen voják údajně prožil, když byl nucen bojovat v nedávné válce, kdy se mu na jejím sklonku zjevila holubice coby symbol míru a on tak bojů, coby jeden z posledních, zanechal a vrátil se domů ke své milé (8). Malíře onen příběh chytne za srdce a společně s pamětníkem si postěžují na svět a jeho krutosti (9). Malíř poté dává na radu onoho pamětníka a pokouší se na Marii coby osudovou lásku zapomenout. Jeho objektem zájmu se stává žena zcela jiná, jmenovitě jistá Eliška, jíž dotyčný vášnivě propadne, stejně jako předtím Marii, a jíž obdobně vylévá své bolestné srdce zasažené amorovým šípem, i když na druhou stranu ví, že jeho nová vyvolená je rovněž šťastně zadaná a tudíž reálný vztah s ní je momentálně naprosto nemožný (10). I přesto, dojde onen malíř konečně v životě onoho spásného štěstí po stránce partnerské? Eliška je v mnohém jako malíř, tedy co se uměleckého zaměření týče. V divadelním provedení je právě uváděna její hra o Srnce a vlkovi, ovšem v onom nenásilném lyrickém provedení, kdy obávaný predátor a jeho potenciální oběť spolu navážou přátelské pouto, namísto toho, aby jeden z nich toho druhého zahubil, jak přírodní zákony káží (11). Podobných laskavých příběhů, jak se záhy ukazuje, je v oné nelehké poválečné době zapotřebí, neboť zlo jest mezi lidmi stále přítomno. Společnost momentálně děsí odkaz jistého Willa Ternera. Ten, kdož si neprávem přivlastní jeho jmění, poté stihne krutý osud. A na oněch slovech, jako by skutečně něco bylo, neboť tam kde se daný odkaz objeví, není o dramatické chvíle nouze (12). Teprve po uložení daného jmění zpět do hrobu jeho právoplatného majitele se situace zklidní a můžou tak naplno propuknout oslavy zvěstující světu kýžený mír. Pro tento účel jest vypraven i průvod, kdy dav nad hlavou třímá transparenty, v nichž doufá v lepší zítřky naplněny solidaritou. Ze žalářů tak jsou propouštěni nevinní trpící a utlačovatelé naopak předvedeni před řádný soud. Jest ustanovena nová demokratická vláda, od níž se očekává, že válkou postižené zemi dodá prospěch a blahobyt (13). Právě v jednom z průvodů se sejdou i onen malíř a Eliška a nezůstává jen u toho. Onen Ternerův odkaz si vybral svou daň a to i na partnerovi dotyčné ženy a ta tak hledá utišení v hřejivé náruči plné porozumění. Malíř neváhá a v této nelehké životní chvíli je tu právě pro Elišku. U té příležitosti, aby se oba lépe poznali, naplánují společný výlet na jeden z hradů, kde oba následně obdivují jak jeho pohnutou historii tak rovněž i pozoruhodné dějiny (14). Vedle toho malíř a Eliška podnikají toulky do okolní přírody, v níž oba dva spatřují jak to dobré tak i to zlé (15), přičemž si ony dojmy navzájem sdělují. Za pravdu oběma dává osazenstvo tamní zahrádkářské kolonie, jenž pohlednému páru povypráví o rozmarech a náladovosti právě oné přírody za hmatatelného přispění onoho nevyzpytatelného počasí (16). Malíř a Eliška si tím tak připomenou ono důležité a sice že nejen lidská zloba může být tím nejhorším možným činitelem ovlivňujícím chod pozemského světa. Z chmurných myšlenek pohledný to pár tak alespoň částečně vyvádí slavnost, jež se každoročně koná na počest významného, kdysi tu žijícího krále, udatného to bojovníka a zároveň patrona země, o němž již leccos pár zaslechl při nedávné návštěvě hradu (17). Onen slibně se vyvíjející vztah však časem naruší napjaté spory – jak ty v Eliščině rodě, kdy ona sama musí čelit zcela novým krutým ranám osudu postihující její příbuzné (18), tak i ty v jejím soukromém životě ohledně neshod s malířem. Situace se částečně uklidní poté, kdy Eliška malíře opustí a znovu se zamiluje, tentokráte do vojáka, za něhož se následně i provdá. Několik let se jim daří šťastně žíti pospolu ve svazku manželském a zdá se, že se tím vše urovnalo, avšak Eliška se po čase začíná povahově měnit a je odhodlána se svému muži stůj co stůj vyrovnat. A tak dá na onu výzvu a přes jeho četné protesty narukuje do armády, stejně jako tisícovka dalších žen, co po celý život nehodlají zastávat pouze post domácí hospodyňky (19). Soužití páru ovšem následně končí naprostou tragédií, to když si vyhlásí soukromou válku ve svém vlastním domě a oba za ní zaplatí svými životy (20). Ano, tak krutá lidská zhouba umí být! Kdy právě války dokáží lidi až zásadně povahově změnit a hrůzy a traumata z nich vyvěrající pak bují v jejich duších a přenášejí se i do jejich společného soužití. Jako by se Osud a Onen nejvyšší opět rozkmotřili a vše nově uvrhli do nejistoty. Když pak malíři přijde domů parte, nemůže tomu uvěřit. Nikdy by si nepomyslel, že by život Elišky mohl skončit právě takto. To že byla ona křehká dívenka, s níž měl kdysi tu čest seznámit se? Takto malíř ve svých pamětech vzpomíná na své osudové lásky. Ovšem postupně jako by ho opouštěla tvůrčí síla a jemu činilo potíže o všem plynule psáti. Podléhá depresím, znovu se platonicky zamilovává a existenčně se cítí být ztracen (21). Znovu se tak pokouší najít jistou duševní rovnováhu. Zejména ho inspiruje balada o dívce, co rozmlouvá s větrnými mlýny, z nichž zároveň čerpá životní energii (22). Malíř tak začíná docházet více do společnosti, kde se pokouší navázat alespoň nová přátelství, když na životní lásku nemá to pravé štěstí. Leč co je to platné, když i zde natrefí na podvodníka, jenž z něj vymámí nemalé jmění. A tak se náš malíř od té chvíle má více na pozoru a navazuje kontakty pouze s těmi, jež dobře zná (23). Více tak tíhne k jistému divadelnímu uskupení, s nímž začíná čím dál častěji trávit volný čas (24). V osobním volnu si vyprávějí rozmanité strašidelné historky jakožto i příběhy zahalené mystikou, z nichž malíře neomylně citelně zasáhne právě ten, v němž jistá posvátná dřevěná soška umožní budoucímu páru překonat nástrahy nastolené osudem a naplnit tak jejich životy tolik potřebnou láskou a štěstím (25) (podobně jako tomu bylo se soškou Ježíška, kde jako jedna z hlavních postav figurovala malířova někdejší platonická láska Marie). Nepoučitelný malíř se tak opět ocitá v novém kolotoči vztahů, končícím opětovným nezdarem. Jako by mu osud i nadále bránil v nalezení té pravé. Malíři tedy nezbývá než-li si ve svých rozepsaných pamětech postěžovat právě na ono něžné pohlaví coby hlavního nositele budoucích životů v kontrastu se strastmi pozemské planety jako takové, na níž právě onen život nikdy neměl začít existovat (26). Dle malíře to jednoznačně dokládá zpověď slečny – pamětnice, jež ve svých donekonečna omílaných vyprávěních vzpomíná, detail po detailu, na osudný den, kdy jedna nejmenovaná dáma definitivně skoncovala s vrahy své milované sestry a sama za to zaplatila životem (27). I tato slečna – zanícená feministka, coby malířova poslední vážná známost, záhy vypadne ze seznamu jeho potenciálních budoucích partnerek. Jak jinak také, když to dle ní jsou naopak právě muži, kdo ničí něžnému pohlaví v jednom kuse život.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Martin Jabkenič (sbírka básní) - ucelený příběh. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 Response to Básně (1-27)

  1. Král bramborových lidí napsal:

    Zajímavě vylíčený příběh nešťastné lásky. Zdařilá linka osudu malíře. Chytlo mě to a dobře se mi to četlo. Osudy v příběhu mají svoji dynamiku a zvraty. Je to čtivý příbeh.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *