Koňská kopyta znovu vířila okolím Katalné Mochny, tentokrát však kočár unášel zdejší krajinou pouze jednu jedinou osobu. I Tom Wong zřejmě dal na radu svého chráněnce, neboť se jeho zraky tiše ubíraly do přilehlého okolí a černé oči vše pečlivě zaznamenávaly. Když se jedno z jezírek zčistajasna rozzářilo, jako kdyby ho kdosi uhranul kouzelnou hůlkou, muž zpozorněl a kývnutím sobě dal najevo, že rozumí.
Když kočár dospěl před kostel, Tom poděkoval kočímu za odvoz a vystoupil z něj.
„Slyšel jsem vás hovořit k lidem na tom hudebním festivalu, vážně dojemný proslov,“ promluvil kočí.
„Děkuji za dodatečnou podporu,“ odvětil Tom.
„Jinak, máte pravdu, Radovan je skvělý člověk, zajistil mi tuhle turistiku, když jsem na tom nebyl zrovna nejlépe. Také mu hodně dlužím,“ dodal kočí.
„To mě těší,“ dal najevo Tom.
„Já… proč se o tom zmiňuji… nedávno jsem do těchto míst Radovana vezl s ještě několika dalšími lidmi.“
Tom přikývl.
„Dost tajemné místo, tedy tenhleten kostelík a vůbec celý oborověnkový lesík,“ poznamenal kočí. ,,No nic, pojedu. Ať se vám daří.“
„Vám rovněž,“ vyjádřil se obdobně Tom.
Ještě takových dobrých pět minut poté, co koně odcválali pryč, muž osamoceně postával na místě a kochal se přírodou.
„Nakonec jste přeci jen dorazil.“
Tom odvrátil oči od přírodních skvostů a začal věnovat pozornost příchozí osobě.
„Sylvie.“
„Tom.“
Podali si na přivítanou ruce.
„Na postavu, co ovládá tajemno, vypadáte docela obyčejně,“ zhostil se slova jako první Tom, když se Sylvií vstoupili do kostela. Žena na první pohled opravdu nevykazovala známky něčeho zvláštního, vypadala na čtyřicet, měla nakrátko zastřižené hnědé vlasy, a ani její oblečení nebudilo sebemenší známky výstřednosti. Zvědavost mohl vzbuzovat akorát medailonek, jenž zdobily rozmanité motivy.
„Tajemno a obyčejnost. Dva navzájem odlišné pojmy, jak by to výstižně podal vždy pohotový a nikdy se nemýlící Tom Patrick,“ odtušila Sylvie, přičemž to z jejích úst vyšlo dosti uštěpačně.
„A navíc tento muž má stejné křestní jméno jako já, jak sympatické,“ poznamenal naopak bez špetky nevraživosti Tom.
Zajisté, to vašeho jmenovce určitě moc těší, a patrně vás bude co nevidět nutit, abyste své rozhodnutí s onou ´sympatičností´ zase vzal co nejrychleji nazpět.“
„Z jakého důvodu, jestli se mohu zeptat?“
„Z důvodu dnešní moderní doby.“
„Ach tak.“
Sylvie, přes počáteční dobrou náladu, patrně i nadále hodlala setrvávat u role rozmrzelé hostitelky, jméno domnělého zapisovatele mochnických dějin zvěčněného na vývěsce ji očividně trápilo čím dál více.
„To, jak pan Patrick o některých z nás smýšlí, je mnohdy neodpustitelné.“
„Koho nyní máte konkrétně na mysli?“
Sylvie na Toma poprvé podezřívavě pohlédla, jako by on sám měl vědět, o koho jde. „Vás vážně nikdo ´konkrétní´ nenapadá?“ A aby to host měl o dost snadnější, začala o dotyčné postavě básnit: „Hlas má tak sladce podmanivý, až se z něj druhým tají dech, a její mladě vypadající nevinná tvář je dráždí, i když daná osoba není tělem ani duší přítomna.“
„Slečna Lavordová je vskutku neobyčejně překrásnou dívkou, pokud mě však paměť neklame, tak její původ můj jmenovec plně respektoval a vystihl Petru takovou, jaká ve skutečnosti doopravdy je,“ oponoval Tom, leč Sylvie byla zastáncem trochu jiného názoru.
„Respektoval ho až na několikátou vaši výzvu,“ stála si Sylvie za svým, přičemž to vyslovila tak, jako by Petra byla její vlastní sestrou, s níž hluboce soucítí a na kterou se nepřísluší házet žádná špína.
„Psát o někom výjimečném je vždy velice složité.“
„Zajisté, váš jmenovec se pouze obával toho, aby lidé neměli řeči, že je to tak?“ vyšlo ze Sylvie tím samým nelibým tónem.
„Jak si dobře vybavuji,“ odpovídal teď Tom vyhýbavě, „tak můj jmenovec nakonec Petřin půvab ocenit dokázal. Mimo jiné se mi zmiňoval o dívkách a ženách jako takových – jak mu jistý druh tohoto křehkého stvoření vždy nevýslovně zaimponuje na náhodných billboardech svou přirozeností, jíž není radno měnit, pokud je na nich zachyceno v úsměvné podobě.“
„A co ještě vám o křehkém pohlaví onen poděbradský pisálek povídal? Určitě je toho mnohem více?“ odtušila podezřívavě Sylvie.
„Že na ženách a dívkách mu imponuje i jejich pláč, zatímco u mužů by něco takového prý považoval za projev zbabělosti.“
„A dále?“ vyptávala se Sylvie, jako by zastávala názor, že to není zdaleka vše, načež si začala zakrývat svůj medailonek.
„Že není na škodu, když k takovému náhodnému obrázkovému výjevu v pozadí coby kulisa vyhrává příhodná podmanivá hudba,“ zakončil to Tom. I on teď měl oči ve střehu a na Sylvii zahlížel s přehnaným zájmem.
„Co by si lidský tvor jinak počal, kdybychom na tomto světě nebyly přítomny? To by pak někdo stěží vyslovil ono tajemné: Historia Magistra Vitae.“ Tentokrát zase hostitelka neodolala a vypomohla si nepřímou odpovědí: „Zvláštní úsudky od někoho, kdo ono zobrazené poetické rozpoložení nakonec neustál a jedna z jeho zdejších múz skončila v osidlech muk v jedné ze zdejších jeskyní. Ten pohled na trpící děvče nebyl pro mé oči vůbec příjemný.“
„Když jsme já a bratr pracovali na ALMANÁCH dnem i nocí, také jsme zažili nejednu ponorkovou nemoc,“ bral to Tom v klidu a s naprostým nadhledem.
Sylvie si ovšem svá slova dopředu pojistila, neboť Tomovi předložila několik výstižných portrétů, na nichž byla Petra Lavordová zachycena v oněch morbidních ponižujících pózách, o nichž údajně uvnitř své mysli rozjímal onen domnělý poděbradský rodák. Vše bylo zachyceno tak výstižně realisticky, že by z toho nejednomu pozorovateli zajisté opětovně přejížděl mráz po zádech. Ani Tom nyní nebyl výjimkou.
„Opravdu to působí velice realisticky, Petřin přítel měl zajisté co dělat, aby mu neruply nervy, když se k němu tyto obrázky donesly,“ konstatoval nakonec Tom.
„Petr o nich nic neví. My nejsme tak podlí, jak si pisálek myslí, jak si to neustále barví, když se do podobných představ nutí. Winsternský rod řádu lebonských lidí nemá v úmyslu druhé mučit, zabíjet, ukájet se na jejich bolestech, ale naopak se jim snaží pomoct, pokud to je v jeho silách, což však velectěný poděbradský pedant zřejmě nehodlá nadále respektovat.“
„Někdy je zkrátka těžké někomu básnit o někom, koho nikdo nikdy pořádně nestačil spatřit na vlastní oči – tedy ani sám pisatel, a o tajnostech, jimiž se dotyční lidé zabývají v útrobách kostelíku kdesi nad lesními masivy, kde by jiní naopak čekali zástupy lidí v případě svateb či pohřbů.“
„Tak svateb či pohřbů?“ utrousila popudivě Sylvie, přičemž při vyslovení prvotního slova se v jejím hlase ještě zračila nápadná přívětivost, avšak ono druhé z jejích úst již vyšlo se značným opovržením: ne však z důvodu, že by sama měla něco proti zesnulým, ale že něco takového jako smrt vůbec může existovat a má předehru v podobě mnohdy nevyléčitelných nemocí.
To však nebylo vše.
„Lebonský kostelík, říkáte? A co třeba rovnou takový klášter, ten pisálkovi už po chuti nebyl vůbec, co?“
„V naší rozpravě na něj bohužel nezbylo místo,“ hájil se Tom. Z jeho hlasu bylo patrné, že se nadále zastává svého jmenovce. „A pak, žádný další smrtelník není bez chyb, tedy já, vy, vaši přátelé… prostě my ostatní na tomto světě, jen s něčím ojedinělým navíc.“
„Jako bych znovu slyšela samotnou Alexandru Janovou,“ odtušila Sylvie a následně dodala: „Tu fotografii chci od Pavly zpátky, nenáleží jí, došlo tu… k omylu… k omylu z mé strany.“ Oči jí posmutněle sklouzly k medailonku.
Tom pro ta slova měl pochopení. Choval se naprosto nenuceně. Žádná stopa po sebemenší přetvářce. Sylvie jako by to sama tušila, nenásilně Toma pak vyzvala, aby spolu vyšli na denní světlo. Když tak učinili, zase to první, co jim padlo do očí, byl rozlehlý les.
„Příroda a její živly jsou bohužel někdy mnohem bystřejší než lidská pohotová reakce, to když se do toho zapletou niterní emoce a člověk tak začíná panikařit,“ promluvila Sylvie sama od sebe jako první a od lesa očima přejela směrem k obloze, která se čím dál více halila do mraků.
„Co se přesně stalo? Povíte mi o tom?“ odvážil se jí zeptat Tom.
„Myslím, že postačí, když jen na to krátce odpovím, že to má co dělat s tím nevypočitatelným živlem tam nahoře.
„Rozumím, respektuji vaše soukromí a nebudu na to již více naléhat.“
„To samé vyřiďte i svému jmenovci, nestojím o jeho nové narážky na mou osobu z jeho úst, jakožto z úst těch ostatních náhodných tváří, s nimiž se dává do řeči.“
„Máte mé slovo,“ slíbil Tom a po Sylviině vzoru očima zabředl do těch samých míst, co ona.
„To, že jsem jedné dívce nedopatřením poskytla špatné vodítko a ona a její přátelé na to málem doplatili, ještě neznamená, že se ze mě stává bestie, co se druhým hodlá mstít.“
Něčeho takového se Tom opět nemusel obávat, neboť se Sylvie při vyslovení onoho nemilého slova zatvářila, jako že něčím takovým upřímně pohrdá, že se naopak snaží být ženou na správné straně zákona, co nenapadá hodné lidi, ale naopak násilníky, a ty že než předá spravedlnosti, tak jim na oplátku za jejich zlé činy vlastnoručně dá decentně za vyučenou. O tom jednoznačně vypovídala fotka, kterou osobě stojící po její levici právě podala. Tom na ní se zájmem pohlédl.
„Překvapuje vás ten člověk na ní? Petra a její přítel si s ním užili moc nepěkné chvilky.“
Tom začal podrobně studovat muže, který v parku rozpoutal davové vášně. Fotografova tvář doznala několika nepatrných změn: vlasy měl samý prostřih, v uchu o tři náušnice navíc a nos mu zkrášlovaly potlučené brýle, jinak se zdál být ale netknutý.
„Tom Patrick by pravděpodobně zastával názor, že takovýto zásah ze strany mocných sil je nedostačující, že tomu chybí mnohem noblesnější napěťový akcent, čítající mučící praktiky v podobě kopanců, průstřelů břicha a nohou, a v neposlední řadě se samozřejmě nesmí opomenout ani ono tolik diskutabilní počasí, které by muži kompletně zdecimovalo obličej k nepoznání,“ začala hned nato Sylvie orodovat jakoby za poděbradského zapisovatele mochnické kultury, takže ve spojitosti s touto osobou druhého Toma nepřekvapil jemu již dobře známý pohrdavý úšklebek. „Jak už jsem ale řekla, my lidi… nezabíjíme… ehm… jen některým jedincům, kteří si to bezpodmínečně zaslouží, jemně připomeneme, jaké to je ocitnout se v kůži těch, jimž ublížili.“
Sylvie Tomovi následně ukázala jinou fotografii, na ní se nacházela kompletně zničená kupole.
„Za vším tím stála prachobyčejná závist. Pan Karel Brumbera, jak zní fotografovo jméno, prostě nedostal to, co chtěl, a tak se jal pomsty. Jako správný bulvární šťoural si o své vyvolené múze zjistil co nejvíce klepů, stejně jako o jejím skutečném vyvoleném, a pak už stačilo pohotově jednat a vše nastrojit tak, aby podezření padlo na někoho jiného,“ uváděla vše na pravou míru Sylvie, načež se jí do hlasu kromě zavedené vzpurnosti tentokrát vmísila i špetka smutku. „Ale my jsme nehodlali jen tak nečině přihlížet. Ona kupole byla od nás pro jistou pětici přátel darem a její poškození muselo být náležitě odčiněno. Pro onoho vlezlého fotográfka to musel být ráno dozajista šok, když se probudil v takto poupraveném stavu, naštěstí se pak zachoval jako správný gentleman, sbalil si těch svých pár uměleckých švestek a město – doufejme, že navždycky – opustil.“
Tom si to se zaujetím celé vyslechl, pak se k tomu vyjádřil: „Vy opravdu neponecháváte nic náhodě, pokud jde o odplaty, což nemyslím jako urážku – je dobře, když se někomu přiměřeně zdůrazní, že chyboval. Ostatně mě těší, že v tomto případě hříšníka nezaznělo jméno mého jmenovce.“
„Z paměti místních ale jen tak nevymizí, městské vývěsky se o to již přičinily,“ připomněla Sylvie, čímž jakoby mimoděk uvedla na pravou míru, kdo toto měl na svědomí. „Zajímavá stavbička ta kopulka, jen co je pravda, viďte?“ přešla Sylvie obratně na jiné téma. „Když je potřeba, tak její skrytá monumentálnost dokáže konat opravdu velké, doslova nevšední zázraky.“
„Tak to bylo to, co jedné čtveřici zachránilo život?“
„Jedna taková je tu již odnepaměti, avšak teprve nedávno došla plnohodnotnému zdokonalení,“ popustila uzdu skromnosti Sylvie. „Jejím úkolem je chránit jedince, město a přilehlé okolí před přírodními živly. Svým způsobem při hrozbě nebeského nebezpečí vystoupí ze zemského povrchu a pak do něj zase sestoupí, když splní, co má.“
„Velice zajímavý způsob, jak předejít předem jasné přírodní zkáze,“ pronesl opatrně Tom.
„Vše bylo otázkou vývoje, dlouhé roky a roky usilovné dřiny a práce na něčem, co si v pozdějších letech dávalo za úkol ochránit jedno kdysi skoro úplně zapomenuté město ležící kdesi ve středočeší.“
Sylvie to celé vyslovila bez obav z toho, že by ji Tom po takovémto výroku považoval snad za blázna. Ten se k tomu postavil po svém: ,,Když se kdysi za válek budovaly tajné šachty, do nichž se vešlo všechno možné – od munice přes obrněné tanky až po zlaté cihly, a dlouhou dobu se vlastně o tom vůbec nic nevědělo, proč by nemohlo existovat něco podobného monumentálního, ovšem na zemském povrchu, co je druhým na pohled rovněž skryto, avšak na rozdíl od oněch válečných šachet ´to něco´ naopak uschovává lidské duše a dává jim naději v nový život?“
„Jsem ráda, že vás mochnický lid opět přijal za jednoho ze svých zákonných obyvatel,“ vyjádřila Sylvie Tomovi za ten jeho úsudek sympatie. „Onen poděbradský pisálek by se zajisté o oné naší místní monumentální kupoli vyjádřil jako o něčem zvláštním, co pochází z fantaskních světů.“
„Něco jiného je domnělou věc osobně vidět, poznat její nápadné či skryté účinky na vlastní oči a kůži, a něco jiného je o něčem takovém pouze povídat, básnit, hovořit – mimo jiné, v podobném duchu smýšleli i Radana Nývltová, Radovan a rovněž Ema Chardová, která to jmenovci údajně takto rovněž sama kdysi řekla, takže jisté obavy tu jsou dozajista na místě.“
„Pokud byste si s Emou o poděbradském pisálkovi osobně pohovořil do větší míry, možná byste na něj od základu změnil názor a tolik se ho nezastával.“
„Už jsem měl tu čest, a asi vím, kam svým negativismem nejspíš stále míříte: mezi oběma při společném rozhovoru došlo k hádce právě z důvodů mochnických tajů. Pokud je mi však známo, nakonec spolu zase Tom a Ema nalezli společnou řeč a usmířili se.“
„Jak poznamenal jeden nebohý muž: ti dva jmenovci zkrátka musejí táhnout za jeden provaz.“
Sylvie Toma pak po tomto výroku vyzvala, aby se vrátili nazpět do kostela. Ten za tu krátkou chvilku, co v něm nebyli, doznal jedné dosti patrné změny. Zatímco v případě čtyř studentů se ona překvapení nesla v duchu mochnických ojedinělostí, tedy v podobě magických předmětů a jednoho místního tvora, pro Toma tu bylo přichystáno jedno v podobě lidského těla. To se vyjímalo pod oltářem a nejevilo známek života.
„Pokud se na to cítíte, můžete k němu jít,“ vyzvala Sylvie Toma. V jejím hlase se tentokrát snoubila soucitnost s provinilostí. Muž zcela normálně přikývl na souhlas. Z toho bylo patrné, že již dopředu tušil, co ho ve společnosti hostitelky bude čekat, i tak pro něj následný pohled do očí bezvládně ležícího nebyl nijak zvlášť jednoduchý a vyžadoval značné úsilí.
„Opravdu už mu není nijak pomoci?“
Sylvie zakroutila hlavou. Z jejích očí se teď navíc dal vyčíst smutek. Pak sotva slyšitelně špitla: „Někdy se člověk přeci jen ocitne na správném místě, leč ten, kdo jeho služby nutně potřebuje, je odmítne přijmout. Pak je každá pomoc – i ta zahalena do tajemného roucha – marná.“
Tom se dotkl Barnetovy ruky. Daná ruka cosi svírala.
„Onen parfém použil, než se dopustil své vlastní popravy. Odchod z tohoto světa se tak pro něj nakonec stal příjemně snesitelnou, nebolestivou záležitostí.“
Tom teď lahvičku s parfémem pečlivě zkoumal. Pak na Sylviino přání vůni otestoval na sobě a rázem jako by mu vše na světě přišlo nepředstavitelně jednoduché, k čemuž přímo vybízely stavy nespoutané euforie v podobě pozitivního uvolnění.
„Praktický výrobek, že? Pokud vám není dobře, může vám navodit přijatelnou uvolňující náladu,“ poznamenala zhruba po minutě Sylvie, když se Tom z onoho ojedinělého rozpoložení plně vzpamatoval a zase ho pohltila současná realita. „Poděbradský pisálek by ale zajisté o všem polemizoval jinak. Patrně by zase dával na názory náhodných kolemjdoucích a vymlouval se na koncentraci lysohlávek. Jako by byl řád lebonských lidí výrobcem a distributorem drog.“
Tom zauvažoval, že kdyby byl jedním z oněch „náhodných kolemjdoucích“, možná že by se také přidal na stranu rejpalů a domýšlivců, s nimiž údajně měl ohledně tajů jeho jmenovec konflikt. Jenže to by Tom již nějaký ten dlouhý pátek nesměl přebývat ve městě, které bylo na rozmanitých tajích přímo závislé. Navíc Tom sám něčím svým v podobném ražení přispěl do vývojového vínku, a před nepatrnou chviličkou na sobě i vyzkoušet doposud nepoznané a to se účinkem rovněž neminulo.
„Proč mého jmenovce pořád sekýrujete?“
Tom hned, co to takto vyslovil, zapochyboval, zda-li to neřekl příliš tvrdě. Ale nemohl si prostě pomoct.
„Proč o tom vlastně ve VANTELBOOKLISTU psát, když to stejně nikdo správně nepochopí, Alexandro, A proč někomu vlastně vykládat o tvých PĚNKALINKÁCH, Emo, když každý bude řešit jejich přílišnou poetičnost? A má cenu se vůbec zmiňovat o HÓLEJENKÁCH, pane Wongu? Já jen… víte, oni už existují takzvané hůlky kouzelné, jimiž stačí pouze malinko máchnout a ony vám vyčarují, co si jen budete přát – třeba rovnou celého kentaura. Koho by pak vlastně zajímala jakási prachobyčejná labuť poletující kdesi ve vzduchu na bázi pouhého klamného triku?“
„Myslím, že mu křivdíte, Sylvie,“ zastával Tom své neměnné stanovisko.
„A to není vše,“ pokračovala Sylvie, jako by to nezaslechla. ,,On… on se někdy chová vážně nepříčetně a tak… a tak nepřejícně, že… že to snad ani nemůže být pravda. Ty urážky, jimiž druhé častuje… pravda, mnohdy výhradně ve svém soukromí jen tak, jak se říká, do zdi… ale i tak, copak takhle se chová člověk, který by měl naopak právě druhým ve svých zápiscích jíti příkladem?“
„Psaní holt není jednoduchou záležitostí,“ poznamenal obdobně vyrovnaně Tom, načež ho k tomu okamžitě napadlo připojit: „Opravdu byl Tom Patrick v rámci zápisků ohledně jednoho města ve středočesí jediným adeptem na post vypravěče? Protože jak studuji jeho fotografii, nemohu se ubránit dojmu, že mě z ní skutečně pozoruje hudebník a ne spisovatel – soudě dle brýlí a toho hudebního nástroje, jenž si posvátně přidržuje v pravé ruce.“
„Pojí ho s Pavlem Kolodějem mnohem více než jen vášeň ke stejnému druhu hudby a ostýchavost vůči ženám, právě roupy u obou jasně převládají a vydatně si v nich i konkurují. Ovšem, jak by si zapolemizoval Radovan, na každého jednoho dne dojde, čerstvé ovoce se prostě sklidí a jako smetanu si ho vychutnají ti, co byli urážení, načež na pomlouvače pak zbudou jen plody zkažené, tudíž nepoživatelné.“
Sylvie se na setkání s Tomem Wongem očividně dokonale s předstihem pečlivě připravovala, neboť se i tentokrát dokázala s precizností sobě vlastní vyhnout jeho tezím, a navíc, zčistajasna jedna ze stěn „vykouzlila“ cosi na způsob obrazovky a ta se nenechala dvakrát pobízet a začala přehrávat velice zajímavý příspěvek ze školních prostor.
Počáteční sekvence byla věnovaná právě Pavlu Kolodějovi a jeho Šárce. Chlapci se v očích zračila naděj, leč té dívka učinila přítrž rozlučkových EC popovým gestem a závěrečnou hláškou:„Zkus rok počkat a uvidí se.“
Pavel Koloděj pak osamoceně zasedl na jednu z taburetek a začal zpytovat svědomí. Hořce litoval všech svých her s dívkami a znovu si zanadával na své vnitřní šotky, kteří mu ubližovaly. Nezůstalo jen u toho, Pavel dokonce sám sebe označil za paličáka, načež došlo i na některé proslovy jeho sestry, že hrát si s druhými se nevyplácí a ať se sebou kouká něco dělat, čemuž nyní dával zcela zapravdu. Něco neskutečného. Pavlova sestra ostatně leccos z toho musela zaslechnout, neboť s přítelkyní zrovna procházely kolem. Sestra na bratra letmo pohlédla, načež se nestyděla dál se se svou partnerkou vésti za ruku. Pavel se k tomu nijak nevyjadřoval, počkal, až obě zajdou za roh, a nanovo se pohroužil do soukromého lítostivého řečnění.
„Pozoruhodné, že? Co s člověkem dokáží udělat emoce? Radovan by možná řekl: pozdě bycha honit. A k tomu by ještě přidal soucitné: naděje umírá poslední.“
„A Leopold? Jak se to má s ním?“ přešel Tom obratně na další lidskou duši, na rozdíl od té živé strádající již delší dobu poletující kdesi v oblacích, ne-li přímo ve světech žijícím doposud neznámých.
„Sledovala jsem jeho počínání, jak to jen okolnosti umožňovaly. A když si nakonec vybral svou vlastní budoucí cestu, až pak jsem se rozhodla najisto zasáhnout, a s pomocí několika dalších věrných jsme Leopoldovo nebohé tělo přenesli sem. Nikdo o tom neví.“
„Předpokládám, že se nemýlím, když teď vyslovím domněnku, že si i nadále budete přát, aby to tak zůstalo.“
„Ano,“ pronesla zcela rozhodně Sylvie a znovu si začala pohrávat s medailonkem. „Je mi Leopolda hrozně moc líto, nebyl to špatný člověk, to jen někteří nechápaví pokrytci z něj učinili to, co se z něj nakonec vyklubalo. A nemuselo k tomu vůbec dojít… ne, nemuselo. Stačilo Leopoldovi jen věnovat pozornost a naslouchat, třeba jen trošičku, zato ale pozorně, a vše by se to pak odehrávalo podle úplně jiného scénáře.“
„Myslím, že si zbytečně vyčítáte příliš mnoho věcí, Sylvie,“ mínil Tom. „Například…“
„Například takový Tom Patrick by se nad něčím takovým jen ušklíbl, vždyť koho by zajímaly přehnané poetické spisy?“ nadhodila okázale stylově.
,,Jen jsem chtěl předtím říct, že já, Radovan, Radana a obě Marie si vašich služeb nesmírně ceníme, a stejně tak určitě i pětice studentů. Nám všem jste poskytla klíč ke dveřím, které nás mohou dovést ke splnění niterních přání v jejich plném znění, pokud vytrváme. A to samo o sobě rozhodně není málo, věřte mi,“ pokusil se co nejšetrněji vyjádřit svůj názor Tom.
„Děkuji za uznání,“ odpověděla tentokrát nepřítomně Sylvie.
Hned nato Tomovi předala dva naprosto odlišné materiály. Byly to fotografie, jež zachycovaly sourozence, pár, Kamila, Josefa Humlera a pošťačku Marušku za onoho veselí v parku. Ono druhé pak náleželo jakýmsi spisům.
„S Klárou Menkovou a s poničenými pomalovanými vývěskami se to určitě nějak urovná. Radovan se zajisté ještě pokusí spojit s lidmi z POLOMENIE a společně se dohodnou, jak jí co nejlépe pomoct z osidel zlých nálad,“ zastávala názor Sylvie, i když její hlas nezapřel jisté známky obav.
„Radovan se s vámi tedy osobně zná?“ Toma zaujala zmínka o jeho někdejším chráněnci a na moment odtrhl oči od spisů, z nichž se pro něj osobně vyklubalo pozoruhodné literární dílo.
„Radovan mne nepotřebuje znát osobně, i na svůj pokročilý věk neztrácí nic ze své rozvážnosti, takže snadno pochopí, jak se to má s případnými blikacími světélky a náhodnými vzkazy, když se jako nadpřirozené úkazy obojí zjeví u něj v domovském příbytku.“
Hned nato to Sylvie Tomovi názorně předvedla v podobě triku a k dobru přidala ještě jeden, kdy z několika vran poletujících na minisklíčku vykouzlila jednu skutečnou.
„To slečna Klepačová-“ (obrazovka začala přehrávat, co Sylvie právě zmiňovala) „se už stačila zařídit po svém, a já jí to nijak neodpírám, tedy aby přešla na školu do jiného města. Kéž i ona nalezne hodnou, spřízněnou duši!“
Leč Sylvii, když stěnu zase navrátila do původního klidového stavu, to přeci jen nedalo: „Pokud ale vážený pan Koloděj doufá, že mu za ty jeho přesvědčivé omluvné fráze Šárku či jinou jí odpovídající slečnu nastrčím, jak se říká, přímo pod nos, tak se šeredně mýlí. A to samé můžete dodatečně vyřídit i tomu poděbradskému pisálkovi.“
Tom Sylvii již nestačil napomenout, neboť se ode dveří ozvalo nápadné: „Ehm, pardon“. Náleželo asi tak třináctileté pohledné tmavovlásce.
„Ano?“ začala Sylvie příchozí okamžitě věnovat pozornost.
„Promiňte, ale zpěvy za mrtvé a živé jsou již připraveny. Máme s nimi posečkat? Jak vidím, máte tu hosta.“
„Hned za vámi do kláštera dorazím, zatím si opakujte text. A také se přesvědče, zda jsou plně funkční varhany, posledně je zmáhala nota gé.“
„Dobrá,“ odvětila dívka a odešla.
„Promiňte, Tome, ale náš hovor bude muset spět ke konci. Ony večerní zpěvy nejde prostě jen tak vynechat či úplně odložit.“
„Rozumím, jen bych se rád ješ…“
„Pokud se mě hodláte zeptat, jak jedno zakřiknuté a jindy jinak milé děvče dokázalo tak náhle ožít a začalo se druhým mstít, pak věřte, že to bylo způsobeno uvolněním emocí, na něž měly vliv přidružené vypjaté událostí, o nichž tu již dnes byla řeč.“
„Ano, rozumím, leč slečnu Klepačovou a její hysterické stavy jsem teď na mysli neměl. Šlo mi o tu záležitost, s níž za vámi přišlo ono děvče. O hudbu,“ upřesnil Tom.
„Pokud máte zájem, můžete mne následovat a poslechnout si vše naživo,“ oznámila mu Sylvie, načež to konečně po delší době vyznělo plně radostně. Ona radost se ovšem s Tomovými následnými slovy zase začala pozvolna vytrácet.
„Abych se přiznal, šlo mi nyní výhradně o EC pop.“
„Ach tak.“
„S nímž je spjatá osoba, která ho intenzivně vnímá již od poloviny devadesátých let – ovšem, jak ona sama pokaždé tvrdí, výhradně prostřednictvím své vnitřní mozkovny neboli brainu. Velice pozoruhodný jev, soudíme-li že mnohým v Čechách se poprvé naživo tento severský hudební styl představil až tento zimní měsíc.“
Sylvie si s odpovědí dávala načas.
„Tom Patrick představoval nejvěrohodnějšího možného adepta na post zápisků ohledně vámi zmiňovaného hudebního stylu, neboť sám pochází z hudební rodiny. Stejně jako Lan se školou rok co rok povinně jezdil na nezáživné koncerty vážné hudby a stejně jako on si rok co rok pokládal tu samou otázku: jaké by to asi bylo slyšet ji v kratších sekvencích, v nichž by vynikly jednotlivé nástroje, jimž by sekundoval zcela přirozený zpěv a ne tedy ten operní, co jen namáhá hlasivky a do něhož je třeba se nutit. S Pavlem Kolodějem vašeho jmenovce navíc ještě pojila vášeň ke stejnému hudebnímu stylu, ovšem pouze Tom se pokusil o kombinaci, která navenek vykazovala známky EC popu, za což si dle svých vlastních slov vysloužil několik ne zrovna příliš lichotivých reakcí od posluchačů.“
„Ano, údajně to bylo z důvodů přílišné délky skladeb, a pak se dle jeho slov mnohým nezamlouval onen programovaný klavír, jehož úlohu měl původně zastoupit sametový dívčí hlas, který se však tvůrci nepoštěstilo získat,“ doplnil Tom.
„Zpočátku se to přeci jen vyvíjelo slibně, čímž teď nemám na mysli pisatelovy hudební pokusy,“ navázala Sylvie a oči jí při tom znovu sklouzly k medailonku. „Jenže, jak se velice záhy ukázalo, tak krutá paní Realita tohoto člověka dokonale omráčila a hodila do pytle k ostatním, kteří sice měli s psaním mnohem více zkušeností, ale v jednom kuse výhradně prahli po něčem dobrodružném, po nějaké velké senzaci, aby to čtenářům vyrazilo dech, přičemž se nebránili diskuzím ohledně úprav některých vybraných postav z hlediska větší atraktivnosti a nebrali přitom ohled na jejich přirozenost a zranitelnost.“
„Tom ale nakonec podobným svodům odolal. Vím o něm, že mu kromě půvabných dívek a hudby hodně imponují i záře velkoměsta a poklidná atmosféra nočního města,“ orodoval za poděbradského tvůrce neúnavně druhý Tom. Ještě k té Petře… možná to nebyla přímo jeho vina, nýbrž má, občas jsem Tomovi podstrčil nějaký falešný údaj a ten pravý až v momentě, kdy na něj z hlediska zápisků přišla řada. Osvědčilo se to.“
Sylvie se zájmem naslouchala a ze rtů Tomovi pozorně četla každičké jeho vyřčené slovo, s medailonkem si pohrávat však nepřestávala.
„Tak jak se nakonec rozhodnete? Mám se s panem Patrickem sejít na závěrečný epilog, nebo už to z vašeho úhlu pohledu nemá smysl?“ zeptal se následně Tom, z jeho hlasu bylo patrné, že od hostitelky očekává zcela jasnou odpověď.
„Jelikož se ostatní pisatelé neosvědčili, a tudíž s žádným z nich Katalná Mochna neudržuje kontakt, nezbývá mi jiná možnost a musím se, leč trochu nerada, přiklonit k první části vaší otázky.“
„Mám to tedy brát jako souhlas?“
„Ano,“ přitakala Sylvie. „Ovšem domluvte mu ohledně oněch narážek. Ono se totiž špatně poslouchá, když někdo někomu vyhrožuje, že mu zakroutí krkem, a následně dotyčný toho druhého žádá, aby mu to odpustil. Vy zajisté tušíte, kam zrovna tímto argumentem mířím.“
„Spolehněte se.“
„Ale aby Tom Patrick neřekl, že řád lebonských lidí neumí ocenit snahu, předám vám pro něj toto jako prozatímní dar.“
„Předám mu ho,“ přislíbil Tom a společně se Sylvií odešli do nedalekého kláštera.