„Tak se konečně opět setkáváme, tentokrát ovšem v mém skromném příbytku, jak se vám zamlouvá?“ vítá se se mnou Tom Wong. Místnost, do které jsem právě vešel, je však i na ony skromné poměry poměrně noblesně zařízená. Je tu od všeho tak trochu: něco z japonské kultury, také z místní české mochnické, a samozřejmě na stolku nechybí ani společná momentka dvou bratrů, z nichž jeden právě usedává do pohodlného křesla naproti mně.
„Máte to tu skvostně zařízené, řekl by Tom Patrick,“ podotýkám.
„Ale, tak copak vás zase trápí?“ všímá si můj pozorný jmenovec.
„Prostě stále mám ten divný pocit, jako by tu s vámi po celou dobu rozmlouvala jen jedna část mého já, tedy ta náležící mému zvolenému pseudonymu…“
„Zatímco ona druhá část vašeho já, tedy ta náležící vašemu skutečnému křestnímu jménu, jako by jen posedávala u počítače a záviděla, v jakých sférách se ona prvotní pohybuje, že ano? A asi i z tohoto důvodu vás občas při psaní přepadávají ty podivné stavy nevraživosti, za něž by se nejeden náhodný posluchač styděl, jak poznamenala Sylvie,“ tuší zcela správně Tom. „My s bratrem jsme na tom nebyli o mnoho lépe, když jsme pracovali na ALMANÁCH. A ačkoliv naše vztahy jinak po sourozenecké stránce byly dobré, právě za společného bádaní nad tím, jak zavést ten či onen drát a která část lidského mozku je k onomu živému přenosu nejnáchylnější, docházelo mezi námi k nejedné vypjaté situaci, kdy se jeden k druhému nechtěl znát. Tak už to ale bývá, s něčím takovým se holt musí počítat.“
„Já jen… mě osobně přístup k sobě samotnému také mrzí, nemyslete si. Pořád se učím při psaní nějak relaxovat…“
„A hledáte takzvané neoposlouchatelné složky, řečeno přímo vašimi slovy. Jak vidno, zavedl jste další ze svých razantních změn, že? Hudba už u vás nesehrává hlavní prim, dal jste se na luštění,“ poznamenává zadumaně Tom.
„Toť vzpomínka na dávno pominutá léta dětství. Jakmile skončilo období videoher, nastalo to věnované osmisměrkám a křížovkám. Škoda jen, že ten nápad s výrobou vlastních rébusů se u mě nedostavil již dříve, mohl to pokaždé být vhodný dárek pod stromeček,“ uvádím vše na pravou míru. „Vlastně jste mě na ten nápad přivedl až vy, když jste se ochotně ujal role mého spoluprůvodce, provedl po Letomonském parku a blíže seznámil s jeho mně doposud skrytými místy.“
„Tak to mne samozřejmě převelice těší, tedy že můj post nepřišel nazmar. Vybavuji si vaše trápení týkající se samotného začátku našeho vyprávění, to vždy pro zapisovatele bývá takovým oříškem.“
„Za ty dvě ženy rozmlouvající v autobuse vám ještě jednou děkuji, stejně jako za váš následný post nápomocného průvodce. Jak to tak do budoucna vypadá, tak bez podpory nápomocných spřízněných duší během psaní už zřejmě neudám ani tu pomyslnou tečku,“ vzkazuji Tomovi zcela vážně. „Jen mě z vaší strany překvapilo množství oněch falešných údajů ohledně jednotlivých postav, původně jsem totiž vážně počítal s tím, že ačkoliv Pavla s Petrou nebudou sestrami, tak jim přeci jen nakonec přisoudíte stejně ojedinělý původ.“
„Ano, tak to z mé strany skutečně rádoby bylo jakoby původně zamýšleno,“ potvrzuje Tom. „Stejně tak jako v případě Petra a čipu XYZ, jenž by mu dopomohl k realizaci jeho vysněného programu, kdy je z náhodných větných spojení možno sestavovat jim po obsahové stránce přesně odpovídající obrazy.“
„Zcela přesně se jednalo o prvek XYZ 295,“ vybavuje se mi. „No jo, mělo mi to dojít už tehdy, vždyť vlastně jde o matematické souřadnice.“
„I přesto všechno, překvapila vás některá z těchto mnou zakomponovaných změn natolik, že tu o ní stojí prohodit více než jen těchto pár slov?“
„Vím, kam tím míříte,“ reaguji ihned pohotově. „To, že se o mně bude Alexandra po delší době zmiňovat svým kamarádům ve svém studiu, mě skutečně zaskočilo, zato její komentář věnovaný Leopoldu Barnetovi jsem od ní očekával.“
„Avšak, neptala se po vás pouze tato dívka, dost jste zaimponoval i Petře Lavordové. Kdykoliv na vás přišla řeč, kladla si otázku, kdo že je ten přespolní chlapec, co o jednom městu básní světu,“ připomíná mi Tom.
„Přiznávám, s tou vývěskou jsem taktéž jaksi dopředu počítal, že ale o mně bude zrovna básnit právě Petra, to nikoliv,“ uvádím po pravdě. ,,Vlastně,“ napadá mě hned nato, „když už na ty náhody z vaší strany přišla řeč, udivilo mě i křestní jméno jednoho z působitelů v POLOMCE. Zatímco s vámi mám z hlediska svého pseudonymu shodné křestní jméno, tak s oním dotyčným to zase bylo příjmení. To z vaší strany rovněž byl pokus o taktizování?“
„Inu, v tomto případě ano i ne.“ A protože mi tato odpověď není úplně jasná, Tom se ujímá vysvětlení: „Ono mnou vyřčené taktizování plně souvisí s oním uvedeným výše, tedy že ve vašem případě je lepší přijít s konkrétní postavou až v momentě, kdy zasahuje do děje. Podobného scénáře se držely i Alexandra s Emou, když s vámi kdysi vedly hovory, tak proč tento osvědčený model nevyzkoušet i v rozmlouvání nás dvou, řekl jsem si. Jinak ale, onen chlapec se ve skutečnosti opravdu jmenuje Patrik, na rozdíl od vás však své jméno uvádí bez onoho písmenka cé.“
„Tak přece se s nimi znáte, tedy s oběma dívkami, to už se teď nedivím tomu Alexandřinu zájmu o mou osobu.“ A ještě mi k tomu dochází jedno podstatné: „Na konci našeho společného hovoru se mi Alexandra zmiňovala o svých plánech do budoucna a ty se kromě šťastného a poklidného života vztahovaly i k čemusi na způsob Vantelbooklistového studia, v němž by svůj nápad nadále rozvíjela, kdyby se jí ho povedlo založit.“
„Jak chválihodné, její přání se nakonec stalo skutečností, tedy splněným sněm,“ okomentoval to povzneseně Tom. „Nepopírám, že za vším na počátku stála společná schůzka, takže mi o vás obě dívky povyprávěly, a samozřejmě se neopomenuly zmínit ani o vašich častých roupech, jež zápisky vždy provázely. Odtud zřejmě i ona nevole ze Sylviiny strany vůči vaší osobě. Ale o tom již víte své.“
„Jak říkám, nepovažuji se za rodilého spisovatele, tvůrce a navrhovatel se ke mně hodí lépe.“
„K setkání s vámi jsem měl ale i několik osobních důvodů.“
„Já vím, ta shoda našich křestních jmen.“
„Nejen to. V minulosti jste prezentoval referát právě zaměřený na mé rodné Japonsko. A to nejednou: poprvé tomu tak bylo na střední škole, podruhé na té vyšší odborné.“
„Vážně? Ano… ano, vzpomínám si. V obou případech se jednalo o tentýž referát, ale ty skripta, ty už u sebe dlouhou dobu nemám. Magistr Petříček si je u sebe rozhodl ponechat jako předmět doličný, takže pokud o ně máte zájem, nemohu vám bohužel sloužit.“
„To je v pořádku, jen si ověřuji některá fakta o vás a zároveň tak hledám, co by nás dva v jistém smyslu spojovalo do větší hloubky po stránce ryze soukromé, aby naše setkání ohledně zápisků jednoho města ve středočeší nemělo pouze charakter čistě náhodné schůzky.“
„Ach tak.“
„Když tak nad tím přemýšlím, ještě mě napadají další dvě osoby, s nimiž jste udržoval kontakt, a které se stejně jako já narodili v Asii, kde rovněž prožili část svého mládí.“
„Nepřestáváte mě překvapovat,“ podivuji se. „Ano, ten první žil v Kuala Lumpur a jmenoval se Ken, a ona druhá osoba, Mandy, zase pocházela z Číny, v té době, co se mnou byla ve spojení, ale studovala ve Francii. Dopisovali jsme si ohledně hudby a také si nějakou skrze poštu poslali.“
„Ano, právě to jsou ony dvě odpovědi, které jsem od vás očekával, a těší mě, že tu právě zazněly.“
„Odpovědi? Nerozumím.“
„Ano, poskytl jste mi nejmíň dvě důležité. Zaprvé: význam přátelství a navazování nových kontaktů. Zadruhé: význam hudby jakožto důležitého a nepostradatelného průvodce životem.“
„Aha, asi vím, na co teď narážíte.“ A začínám vyvozovat jisté závěry. „Přátelství je samozřejmě velice důležitým pojmem. Samozřejmě tuším, kam tím v mém případě míříte – přiznávám, nejsem na něj zrovna odborníkem na slovo vzatým, ale možná pomocí vašich ALMAN bych se jím mohl stát.
„Víte, ani s jejich přispěním navázání přátelství není úplně jednoduchou záležitostí. Chce to hodně pracovat s vlastní myslí. Taková Petra si to připomíná hodinu od hodiny.“
„Ta prostřednictvím ALMAN ale přece přátele nehledá, i přes ony pomluvy jich má dle mého úsudku dost, a navíc, po boku jí stojí její věrný přítel,“ namítám.
„Jednoho nepřítele si ale na svou stranu nutně získat potřebuje a tak ho pojmout za onoho stálého přítele. Dokud se jí to nepodaří, nenalezne v sobě klid,“ poopravuje mé tvrzení Tom.
„Jo, aha, ta žena ze záhrobí,“ svítá mi. „Jenže i tak, vlastně je jen pouhou smyšlenou postavou uvnitř Petřiny mysli.“
„O to těžší je pak s takovou postavou vycházet a pokoušet se o její charakterové změny,“ uvádí Tom zcela vážně. „Pokud zapátrám ve své paměti, také tam rovněž najdu jeden z názorných příkladů.“
„Rád si to poslechnu a pak rovněž přispěji něčím svým.“
„V onom mém vnitřním výjevu se vyskytuje chlapec jménem Hiro, který se svou rodinou od svého narození až do své smrti žije na jedné menší farní usedlosti. Rodiče chlapci už od útlého dětství vštěpují do hlavy, že dané místo, kde přebývají společně s ním, je jediným místem na tomto světě a kolem dokola táhnoucí se hory jeho konečnou hranicí. Matka s otcem to synovi takto kladou na srdce přesto, že oba dva sami ještě předtím, než se jim narodil, pobývali v daleké Americe, kde neměli nouzi o kasína, kluby, prostě o zábavu všeho druhu, avšak setkali se tam i se stinnou stránkou v podobě vydírání, diskriminace a bezpráví. Onen přehršel všeho možného je pak donutil natrvalo se odstěhovat někam, kde by od světské subkultury nadosmrti měli klid, kde by se jejich mysl jednou provždy očistila a tak oprostila od všeho světského. Oním místem se stala takzvaná Jamanota, nikde ji však v atlase nenajdete, je ukrytá pouze a pouze jen uvnitř mé mysli stejně jako Hiro a jeho rodiče, a tak už to až do mého odchodu z této planety zůstane, neboť jméno chlapce ani místo jeho pobytu z mé strany nelze změnit, i kdybych o to třeba tisíckrát stál. Zkrátka je to uvnitř mne samotného takto dáno a já to musím respektovat.“
„Už si předem vybavuji reakce typu: no to měl tedy ten kluk vážně smůlu, že přišel o možnosti, jenž mu okolní svět mohl jinak nabídnout.“
„Přirozeně, podobné reakce tohoto znění se ke mně také donesly. Mimo jiné tu padlo i ono další očekávané: vždyť se jedná jen o pouhou postavu v tvé fantazii, tak nebude problém ji přetvořit a tím jí přimět k odchodu do širého světa.“
„Jenže když jste se o to pokusil, tak vám onen Hiro ihned začal vyhrožovat, ať toho přeměňování zanecháte, jinak si vás pokaždé podá, když se o to samé pokusíte.“
„Abych se vám přiznal, tak uvnitř mého podvědomí toto nemá na svědomí on ale jeho rodiče, jejichž jména mi doposud nejsou známa. Co je však pouhé představování a uvědomování si podobných vnitřních záblesků v porovnání s těmi v ALMANÁCH, kde vše smyšlené dostává ryze živý reálný obraz.“
„Tak to si po zkušenostech v Petrou Lavordovou již dokáži živě představit,“ připomínám si jeden z úryvků z kapitoly osm nesoucí výstižný názvem ALMANA A SPOL.
„Našli se však i dobráci, kteří Hirovi záviděli a dávali mu za pravdu. Nedivím se jim,“ podotkl následně zcela vážně Tom. „Chlapec sice odmalička přebývá pouze na velmi malém, z našeho úhlu pohledu zanedbatelném území, tudíž, jak jsem již zmiňoval, nezná z planety Země kromě svého domova nic víc, načež u toho navěky věků pravděpodobně zůstane, neboť se jen těžko najde někdo, kdo by mu tuto nepravdu rozmluvil, když to není ani v mé moci, avšak právě proto je možná tak šťastný a na rozdíl od nás všech ostatních si opravdu užívá každičký den ve vší počestné skromnosti, neboť v ní byl vychován a naprosto mu tedy vyhovuje.“
„Proč by ne?“ pokouším se nějak rozumně reagovat.
„Ano, proč by ne?“ opakuje po mně Tom. „Jamanota je jinak velice úrodným krajem s pravidelným přísunem srážek, takže se farmě daří, a studna zase zajišťuje vodu ničím netknutou, neboť tu nejsou stopy po vzdálených civilizacích. Víc Hiro k životu kromě mateřské lásky rodičů a pár kusů dobytka vlastně ani nepotřebuje, tudíž ho to, že kdosi o tisíc kilometrů dále právě v kasínu vyhrál miliony, což se na tomto světě považuje za něco naprosto famózního, nijak nevzrušuje, nijak nefascinuje, a ani ho to nijak nestresuje.“
„Prostě o tom nemá vůbec ponětí, vlastně ani netuší, že něco takového existuje,“ doplňuji.
„Ano, ovšem platí to i o mnohem závažnějších událostech, k nimž se řadí nemoci a válečné konflikty, což jsou věci, jež v lidech vzbuzují beznaděj. Hojnému počtu z nich to pak brání v uskutečňování jejich niterních snů, z lidí se tak stávají namísto optimistů pesimisté, neboť si začnou dokola říkat to, co občas vy sám: když druzí nemají nárok na štěstí, jaká je pak šance, že ho budu mít právě já? Ne, prosím, nemažte tuto poslední část, Tome, i když slova v ní obsažená vám možná činí potíže v zanesení do textu, neboť i pro vás mají čistě osobní význam.“
„Dobrá, protentokrát tedy ruším tlačítka delete a backspace,“ vycházím svému jmenovci vstříc, i když si k tomu neodpustím ještě připomenout: „Není pro mě jednoduché do textu zanášet teze, v nichž nečekaně kraluje mé jméno.“
„Já to přece moc dobře vím, proto jste to pokaždé ponechal na mně. Nezlobím se za to na vás, vy jste mi zase na oplátku vyšel vstříc s mou osobní zpovědí u Radovana Litevského,“ oplácí mi vstřícně Tom.
Hovor mezi námi dvěma na moment ustává. Můj jmenovec se právě zabývá myšlenkou, zda-li by se to, co mi tu právě odvyprávěl o jednom chlapci, přeci jen nedalo nějak šetrně poupravit dle přání jiných posluchačů, avšak tiky v Tomově obličeji a následné decentní zakroucení hlavou značící nesouhlas, to vše jasně vypovídá o nemožnosti cokoliv měnit. A já se mezitím připravuji na rokování ohledně dvou dívek coby, z pohledu čtenáře, rovněž pomyslných postav, avšak ani mně to přece jen nedá a ještě se navracím k tomu, co jsem si tu měl možnost vyslechnout, načež se pokouším srovnávat se sebou samým.
„Mně třeba, když jsem byl ještě hodně malý, hrozně moc imponoval déšť a jeho zvuky za okny ve večerních nebo dokonce nočních hodinách, pokud se mi tedy nedařilo usnout. A stejně tak tomu bylo i s jedním myšlenkovým výjevem. Týkal se chlapce jménem Milan a ten dle mého nevyvratitelného názoru přebýval uvnitř jednoho z pařezů. Obojí jsem si náramně užíval. Jenže postupem času se vše začalo rapidně měnit. Mé nitro pohltil přehršel všeho možného, týkalo se to i věcí a informací, o něž jsem neprojevoval zájem, a tím jako by se ze mě pomalu a jistě stával nesvobodný člověk. To pak onen zcela obyčejný déšť z mých uší nadobro odezněl a nahradily ho právě ony pomyslné postavy, které mi sice na počátku něčím byly blízké, ale po čase jako by uvnitř mne samotného zahnívaly či naopak přicházely a odcházely dle svého vlastního uvážení.“
„A zajisté se nejednalo pouze o tuto problematiku, určitě to dále souviselo se světem jako takovým a jeho pestrou žánrovou nabídkou.“
„To víte, že ano,“ přitakávám. „A pak už nezbývalo než závidět onomu vašemu výherci v kasínu, načež déšť se v rámci celosvětových přenosů prezentoval jako ten nejhorší přírodní živel, takže původní požitek byl tentam. A abych to završil, tak z pozdějšího, již zcela reálného Milana se vyklubal pěkný surovec, a já byl tedy nakonec rád, když po dvou ročnících přesídlil do jiné třídy.“
„Tak to už se nedivím, proč vám Petra uvnitř mysli přidělávala takové starosti,“ odtušil dle mého očekávání Tom.
„To víte, člověk, tedy já, se s někým občas zapovídá a pak ze stran druhých vzejdou závěry typu: proč si s tím děláš těžkou hlavu, vždyť to je jen fiktivní postava uvnitř tvé hlavy? Prostě si s ní nalož, jak chceš, klidně ji do té rokle shoď ještě jednou a je to. Není co řešit.“
„Jenže jakmile to uděláte, tak se právě uvnitř té vaší hlavy cosi vzpříčí a jde vám to takzvaně po krku, dokud neprojevíte soucit a slečně Lavordové nevěnujete původní klid, na který by měl mít právo, jak často slýcháváme od domnělých misionářů, každý člověk na této planetě. A rázem je co řešit.“
„Petra u mě není jediným takovým příkladem, vlastně to vše začalo jinou dívkou… dívkou jménem Adriana, která do tohoto příběhu bohužel nestačila zasáhnout, ale i přesto jako by byla jeho součástí, neboť se s ní zná osobně Alexandra Janová.“
„Nemusíte se vyjadřovat zase tak přehnaně provinile, při rozmluvě s Emou a Alexandrou přirozeně přišla řeč i na ni, takže se vlastně nemáte ani čeho obávat.“
„Vlastně se teď už ani moc nedivím tomu, že se vám Alexandra o Adrianě zmiňovala. Právě když se za ní po mé návštěvě stavovala, konstatovala tezi, jež rovněž z mé strany podléhá stavu neměnnosti: život je zvláštní.“
„Co se té Adrianě vlastně přihodilo? A jak to souvisí s Petrou? Rád bych to teď od vás slyšel osobně.“
„Adrianu s Petrou pojí podobný nemilý osud: obě se staly obětí nehody a musely se s tím nějak vypořádat. Zatímco Adriana se zranila při dopravní nehodě a kvůli tomu byla upoutána na vozík, Petra spadla ze skály a to jí přivodilo trauma v podobě oné ženy.“
„Tak tedy tomu je.“
„Alexandra vám snad o tom podala jiná svědectví?“ zpozorním.
„Nebojte se, jen srovnávám. Klidně pokračujte.“
„Jenže já, jak již sám víte přímo ode mě nebo Sylvie, se občas nechám unést úpravou na nátlak druhých, avšak nevyplácí se to.“
„Nevyplácí? Upřesněte mi to, prosím,“ žádá Tom.
„Za vším stojí články v časopisech. Články, jež zveřejňují smutné příběhy,“ upřesňuji postupně.
„Konkrétně?“ ptá se Tom.
„Konkrétně? Dobrá, tento, co mám nyní na mysli, se věnoval jedné dívce, jejímž přáním bylo stát se úspěšnou gymnastkou, jenže když se jí začalo plnit, udeřila jedna z nejzákeřnějších nemocí, která postihla i vašeho zesnulého bratra.“
„A ona dívka – přežila?“
„Ano, ale i tak, s gymnastikou se musela nadobro rozloučit.“
Na Tomovi je nyní znát hloubání, následně ze mě mámí: „A to se vám ten článek vybaví pokaždé, když na obě dvě dívky, tedy na Adrianu a Petru, pomyslíte zle?“
„Ano,“ odpovídám. „Nemilé osudy všech tří dívek se pak propojí a jejich hlasy ke mně promlouvají: a ty bys snad chtěl prožít něco podobného co my? Opravdu bys chtěl prožít něco z toho, co my?
„A jak těm dívkám pokaždé odpovíte?“
„No, ehm… nejprve jsem se samozřejmě snažil dát na ty, co si o mých vnitřních postavách vyslechli jisté podrobnosti a pak navrhli změny, ale ani jednou se to u mě nesetkalo s dobrou odezvou, neboť reakce tří dívek pokaždé zněla stejně,“ přiznávám. „Přesně jako u vás,“ připomínám. „Vždy jsem jim tedy odpověděl že ne.“
„A kdy na vás ony tři dívky naléhají nejintenzivněji?“ podává Tom na ono poslední slovo důraz.
„Tehdy, kdy mně samotnému není dobře,“ připouštím na rovinu.
Hovor se opět na moment přerušuje.
„Zvláštní, co někdy dokáže lidská mysl, že?“ bere si pak jako první slovo Tom. „Čím si ale vysvětlujete, že z oněch dívek je to právě Petra, kdo se o vás tak zajímal i mimo tento zážitek související s jistým článkem v časopise?“
„Pravda, spíše to byla Pavla, kdo se hlouběji snažil pronikat do nitra druhých,“ souhlasím s nabízejícími se spekulacemi. Záhy mi ale dochází: „Petra mě viděla tam za městem, když upadla do bezvědomí, na což měla vliv vývěska, kam Sylvie umístila mou fotografii. Něčím ji asi upoutala, ostatně v tom snovém výjevu dala jako možnému spasiteli přednost právě mně před vámi, Barnetem a tou tajemnou ženou. Ale vlastně už předtím, když Leopold vyslovil mé jméno, se měla na pozoru… hmm, vážně zajímavé.“
„A něco konkrétnějšího, co by to plně objasnilo?“ naléhá na mě decentně Tom, jako by on sám znal dopředu pravdu a mě teď nechával pouze hádat.
„Možná v tom sehrála roli právě ta má rádoby výstřednost,“ přemítám nahlas. „Něčím podobným disponovaly Líza Kormanová s Lídou Dobovou a právě o nich Petra přece básnila Pavle. K těm mým brýlím: nemám rád přímý pohled do očí. A onen Tom Patrick? Není v tom nic víc než takzvané oddělení zrn od plev: Jakubem jsem se stal coby pokusným muzikantem, takže v oblasti pokusného psaní logicky došlo na dvě další má oblíbená jména v pořadí. Pokud se ptáte, proč tomu tak je, tak nevím, prostě je to u mě tak dané.“
„Já vám to samozřejmě nijak nevyčítám,“ odpovídá s hlubokým porozuměním Tom. „A Petra Lavordová zajisté rovněž.“
„Ještě mě tak napadá, když na tu Petru znovu přišla řeč, přeci jen mi nejde jaksi pořád do hlavy, proč se na ni sneslo tolik kritiky ohledně jejího původu, načež Lída s Lízou něčeho takového byly spíše ušetřeny?“
„Jak jistě víte, zejména dívky si hodně zakládají na krásném vzhledu a snaží si ho uchovat pokud možno co nejdéle, a když se v blízkosti některých z nich náhle zjeví jedna taková, která prostě s něčím, co ony, problém nemá, lze vždy nějaký ten větší či menší konflikt očekávat,“ pokouší se na to Tom odpovídat všeobecně. „Co ale soudíte o druhé dívce, tedy o Pavle, jak se stavíte k ní, když už tu zaznělo i její jméno?“ zaměřuje se následně na Petřinu kamarádku.
„No vidíte, obě si byly vzhledově tak podobné, tak si ostatní ty spekulace týkající se mládí klidně mohli odpustit,“ nedá mi to.
„Vždyť vy sám moc dobře víte, že několik jedinců, co Petře přáli, se nakonec přeci jen našlo,“ namítá hned zase Tom.
„Ona Jasmína, například,“ vybavuje se mi další z postav, o níž jsem dopředu nic netušil.
„Na Pavlu jsem se vás teď ptal z jiného důvodu. Zajímá mě váš názor na její sexuální orientaci, ta je rovněž v řadě zemí světa hodně řešena.“
„Zhostil byste se toho jako první?“
„Proč ne?“ vychází mi můj jmenovec ochotně vstříc. „Na počátku mi něco takového samozřejmě připadalo dosti zvláštní, tedy že mezi sebou mohou pociťovat lásku i stejná pohlaví a tudíž ji i veřejně dávat ostatním prostřednictvím citů najevo, čas ale tomu chtěl, abych na tuto věc změnil od základů názor a něco takového přijal za něco naprosto samozřejmého a zcela přirozeného.“
„Co konkrétního vás k tomu vedlo?“ ptám se, načež mě udivuje, kolikrát tu ona konkrétnost z našich úst již zazněla.
„Možná se budete divit, ale vlastní zkušenosti s nepěknými reakcemi na něco, co jsem udělal na základě vlastního neměnného rozhodnutí. Jako rodilý Japonec nemusím suši a přeci jen jsem si na toto téma vyslechl řadu výtek. Také dané nedokáži nebo odmítám měnit. Stejně jako třeba některé názory na ten či onen politický orgán nebo ohledně přátel či nepřátel, abych byl srozumitelnější.“
„V přeneseném slova smyslu řečeno: rovněž na základě vašich neměnných vnitřních genů.“
„A pak u mě jednoho dne zdomácnělo to, s čím přišel Radovan, tedy že člověka nelze rozlišovat jen podle barvi pleti, že je nutné umět naslouchat jeho vnitřním pochodům. Ostatně, barva pleti či sexuální orientace, to je něco, co samo o sobě fyzicky nebolí a bolet nemusí ani po stránce psychické, když druhé budeme respektovat takové, jací jsou. Člověk za svou orientaci zkrátka nemůže, je to ryze cosi vrozeného.“
„To u mě pronikání do těchto sfér probíhalo přeci jen trochu jinak,“ pouštím se do líčení. „Vysnil jsem si prostě jednu konkrétní dívku, leč ta se mi následně rozmnožila do několika set dívek jí totožných a ty pak spolu utvářely vztahy. Mým záměrem však nebylo pěstování čehosi na způsob monogamie, spíše to takto probíhalo z důvodů nedostupnosti oné postavy v tomto skutečném reálném světě, jestli mi rozumíte. Současně s tím jsem si prostě uvědomil, jak přitažlivé je, když se dvě dívky spolu obejmou či jen na rozloučenou políbí. Snad to nebude dáno jen tím, že jsem muž a těm se něžné pohlaví prostě líbí.“
„Ano, tomu rozumím.“
„Co se ale Pavla Koloděje týče,“ přichází z mých úst řeč konečně na mužské osazenstvo Katalné Mochny, „nepopírám doslovně jistou spojitost s touto osobou, také já se chovám občas zbrkle a na navazování známostí s něžným pohlavím nejsem pravým odborníkem, ovšem neobtěžuji ho podobnými vyděračskými hrami. Mimochodem, jak to s Pavlem vypadá? Navštěvuje vás?“
„Ano, dochází za mnou společně s Petrou. Není to ale kvůli Šárce, stejně jako Petra se i Pavel snaží usmířit se svými vnitřními složkami za pomoci mých a bratrových ALMAN.“
„A úspěch se dostavuje?“
„Ano, dostavuje se pozvolnými krůčky.“
„Hmm, opravdu pozvolnými?“
„Vím, na co narážíte: stačí si ALMANU pouze nasadit a automaticky se dostaví výjev v podobě vysněné postavy, načež vše proběhne bez problémů hned napoprvé.
„Takto jste mi to původně naznačil,“ připomínám.
„Ano, to byla další z mých takzvaných kachen,“ odpovídá Tom.
„No ale vážně to tak není? Prostě si nasadím ALMANU, něco si vybavím a ono to jakoby obživne, no a je to,“ snažím se obhajovat původní domněnku.
„A ve snu něco takového automaticky zvládnete?“ chytá mě Tom hned za slovo. „To také není jednoduché.“
„No jo, sny, kéž by je právě člověk uměl ovlivňovat a měnit k obrazu svému,“ začínám o tom okamžitě fantazírovat. „S tím třeba takový Petr Metelník problémy nemá, ten sny ani přeměňovat nepotřebuje, neboť si je plní ve skutečnosti: stále mu věrně po boku stojí jeho vyvolená dívka a také se mu podařilo urovnat vztahy se svým odvěkým počítačovým rivalem.“
„Zapomínáte, že i Petr má jeden prozatím neuskutečněný, tedy nesplněný sen,“ poopravuje mě Tom, čímž mi připomíná onu záležitost se souřadnicemi. „A co se týče těch snů, tedy nyní se mi zase jedná o ty noční, proč jejich nauce už konečně jednou nedat takzvaně zelenou i do některých dalších vybraných škol v jiných městech? Když se toho ujme dobrý školitel, určitě se u tamějších žáků co nevidět dostaví pozitivní účinky a ponocování vyjde z módy.“
„Škoda, že byl Marek Smolnivý zrovna indisponován,“ dodávám, načež se v duchu dostatečně bavím tím krkolomným slovíčkem.
„Vedoucí kroužku VZF je zkrátka také jen člověk z masa a kostí, pouze disponující něčím ojedinělým navíc, stejně jako například Alexandra s Emou,“ poučuje mě Tom. „Taková Sylvie zase vidí význam ovládání snů v souvislosti s hojně diskutovaným pojmem mír ve světě. Dle ní, a já s ní bohužel musím souhlasit, něco takového, jako je právě mír, nikdy nenastane. Války se tu budou vést i nadále a vedle nich lidské nitro strádat a truchlit. Kdo se dle Sylvie ale naučí umění ovládání snů a dokáže v nich navíc pozitivně i smýšlet, dojde alespoň částečnému vykoupení ze svého jinak nelehkého života přeplněného bolestí.“
„Vážně?“ vyptávám se Toma, neboť je navýsost jasné, že se tu Marek teď sotva asi objeví a Sylvie kvůli mému navážení se do jiných jakbysmet.
„Ale vždyť je to prosté,“ bere si za Sylvii dále slovo Tom, „sny lidi provázejí od narození až po úmrtí – bez ohledu na jejich původ, postavení a prostředí, v němž vyrůstají a žijí. A takové školní prostředí se tedy přirozeně jeví jako vhodná půda pro případnou výuku, neboť zejména děti dokáží žít svou vlastní fantazií nejvíce, tudíž si i vychutnávat noční snové výjevy, co se jim zdávají. A pokud se některé z nich je zavčas naučí i utvářet dle vlastního scénáře, mohou jim pak v pokročilejším věku pomoci překonat nejednu osobní těžkost.“
„To zajisté,“ připouštím trochu nejistě.
„Když se na to celé podíváte z pohledu opuštěného člověka žijícího na jakémsi zapomenutém místě daleko od civilizace, nepřijde vám ono mnou výše uvedené zas až tak divné,“ dušuje se Tom. „Třeba můj zesnulý bratr, na rozdíl od bdění, kdy bolest velmi intenzivně vnímal, se cítil nejsvobodněji právě ve spánku.“
„Myslíte, že existuje posmrtný život?“ pokouším se po nepatrné chvilce odmlky o navázání nového hovoru. Důvody jeho přerušení jsou nám oběma dobře známy.
„Těžko říci, toto již objasnit nedokáži – ani vám, ani sobě,“ uvádí Tom. „Stejně vám také dost těžko odpovím na váš další dotaz, tedy proč právě slečna Klepačová až příliš živě kontrastuje po vzhledové stránce s jednou vaší bývalou spolužačkou,“ vyslovuje toto ještě daleko citlivěji.“
„Která navíc již nežije, neboť skonala na tu samou nemoc, jíž Bohunka disponuje.“ A hned k tomu připojuji: „Ať už se poslední dobou povahově měním v nepříčetného morouse, nejčastěji z důvodů náladovosti, přísahám, že jsem se usilovně pokoušel o zrušení jakékoliv podobnosti obou postav, leč neuspěl jsem.“
„Takže vedle Petry a Adriany již třetí postava v pořadí k vám zaujala svůj vlastní neměnný postoj,“ poznamenal s velkým zaujetím Tom. „Kdo ví, třeba se se všemi těmi dívkami setkáte právě v onom námi diskutovaném životě posmrtném a všechno si s nimi vyříkáte přímo z očí do očí.“
„To by zajisté pomohlo, každopádně se to jeví jako jediná možnost, když od vás darem nemohu získat alespoň jednu z ALMAN. No a u té příležitosti bych tam ještě prohodil pár slov s Lanem.“
„Ach ano, EC pop – tím se tedy dostáváme k dalšímu pojmu uvězněnému ve vaší mysli,“ vzkazuje mi opatrně Tom. „Jak dlouho tomu už je? Tuším, že počátek vypuknutí EC popové horečky u vás nastal tak kolem poloviny devadesátých let.“
„Ano, přibližně někdy v té době, kdy už jsem si hudbu novoromantiků nedokázal vybavit bez příměsí oné vážné a lidové,“ pokouším se uvést pravdivě a na svou obhajobu závažně dodávám: „Není však pravdou vše, co se v anotacích nesoucích mé jméno uvádí, hudbu pod svými logy NOWA JENA IN BLUE a JAKUB ONTENEL jsem měl a mám rád dodneška, stále mi tato má tvorba něco nového přináší, neboť v ní po čase objevuji zapomenuté motivy. Jen holt to poměřování, kolika lidem má hudební díla byla předána, mě prostě dráždí. To je právě to, co mi na tom všem vadí, čeho se nedokáži zříct, co mě uvnitř mě samotného občas ubíjí.“
„V podstatě je něco takového naprosto zbytečné,“ vyjadřuje se k tomu ihned Tom. „A zase na to dávají jednoznačnou odpověď noční sny, protože v nich se pohybujete v úplně jiných dimenzích, a tak problémy skutečného světa jako by v těch chvílích vůbec neexistovaly.“
„ALMANY by do mého brainového EC popu zajisté vnesly více jasného světla,“ zastávám názor. „Konečně bych si tento severský hudební styl mohl poslechnout naživo, čímž bych dosáhl relativní úlevy. Co říkáte?“
„Nejspíše by se tím příliš nevyřešilo, když po celou dobu rozhovoru se mnou zastáváte názor, že tu je z vaší strany přítomna pouze ta část náležící pseudonymu, načež ta patřící skutečnému rodnému jménu ony námi pronesené statě jen zanáší do počítače. I tak vám nemohu žádnou z ALMAN osobně předat či zaslat poštou, místo toho vám ale věnuji tyto dvě věci od Sylvie a jako takový bonus daruji pozvání na jedno ze zdejších mochnických míst. Bohužel, je mi líto, můj drahý jmenovče, ale vážně se již budeme muset loučit, čekají mě ještě nějaké povinnosti, jež nelze odložit. Prosím, Tome, neberte to jako výmluvu. Bylo mi potěšením se s vámi setkat a ještě jednou vám děkuji – i za bratra.“
„A já vám za vkusně zvolené názvy kapitol, na něco takového jako je společnost padlých a nově rozkvetlých růží bych sám od sebe určitě nepřišel.“
Zvedám se tedy ze židle a podávám Tomu Wongovi ruku na rozloučenou. Ale přeci jen mi to nedá a mé tompatrickovské oči zamíří do oné zadní místnosti, o níž se tolik spekulovalo, co se v ní vlastně nachází.
„Nebojte, neukrývám tam žádné mrtvoly, jak se mylně domníval Pavel Koloděj, jen napovím, že onen obsah hodně souvisí s oním vývojem. O tom ale vážně až příště, pokud se spolu tedy zase setkáme.“
Vše respektuji, leč i tak se ještě na prahu místnosti naposled otáčím, když se ke mně donese ona zmínka o vývoji: „No vidíte, a já vám málem zapomněl sdělit, že tento závěrečný epilog vlivem zrušení výroby disket již nesepisuji na tom zastaralém velkém počítači v programu T 602, nýbrž v notebooku pod jakousi mutací značky WORD.“
Pak se již za mnou neslyšně zavírají dveře a dům Toma Wonga se ode mě postupně vzdaluje. Mířím na náměstí, kde dle instrukcí nasedám do cestovního vláčku, neboť zima bere za své a s ní i kočár s koňmi. Do Katalné Mochny se výraznými krůčky vkrádá jaro.
A tak cestuji za město, a nevím, jak je to možné, ale hudba, co se tu začíná linout z rádia, skutečně náleží EC popu. Stoprocentně poznávám skladbu Waltz From The Mars od Harper´s Bridge a hned za ní When Petr Meet Sally od Tonyho J. Danielse. A aby té zábavy nebylo málo, tak za vláčkem skoro po celou dobu jízdy běží muž a rodina ho přitom povzbuzuje, ale není v tom žádná závist, muž prostě do vláčku nestačil zavčas naskočit, takže všichni, co tu sedí společně se mnou, se tím dobře baví.
Ale ani já nemám při jízdě dlouhou chvíli, za zvuků mé nejoblíbenější hudby nahlížím do Barnetových spisů a čtu si jeho dvě krátké povídky. A najednou mi dochází, proč ze čtveřice tolik lpěl zrovna na Petře, patrně ji nechtěl ubližovat, hodně se s ní ztotožňoval, neboť oba v sepisování měli podobný náhled na chod tohoto světa: shodně toužili po míru, po pochopení, a onu nechvalně proslulou třináctou komnatu nacházeli v nepatrných maličkostech.
A pak vláček náhle zastavuje a řidič mě ponouká, abych vystoupil, že jsme na místě, načež ukazuje k nedalekému jezírku. Nyní u osazenstva vláčku vzbuzuji pozornost výhradně já sám.
Zatím mi není jasné, proč mě Tom poslal do těchto míst, leč po takových deseti krocích je všechno jinak. U jezírka tam posedává jedno mně velice známé děvče, děvče nesmírně sympatické hned na onen první pohled. Nyní váhám, zdráhám se k němu hned zajít, ono se však nečekaně otáčí a mile se i pousměje.
„Vítám tě, Tome, posadíš se prosím zde vedle mne? Mám tu pro tebe již připravenou kočičkovskou deku, prý je to tvé nejoblíbenější zvířátko.“
Hlasu Petry Lavordové se zkrátka nedá odolat.
Přání tedy vyhovím a vedle dívky na deku usedám, nejsem ze sebe však schopen nic kloudného vypravit. Je to prostě tak: něco jiného je jen tak snít a něco jiného je daný snový výjev vidět přímo vedle sebe, ať si skutečná křestní polovička teď o tom myslí, co chce, a tiše té vystupující pod pseudonymem závidí.
„Konečně jaro, mám ráda, když se příroda probouzí ze zimního spánku,“ ujímá se slova opět jako první Petra. „Hezké karafiáty. Musím se ti s něčím pochlubit, Tome, ráda sbírám hrníčky s různými přírodními motivy, ale takovýto s karafiátem zatím nevlastním,“ překvapuje mě tímto tvrzením, když její oči spočinou na balíčku, jenž mi společně s Barnetovými spisy předal Tom Wong.
A pak mě to zčistajasna napadá a já reaguji naprosto pohotově a snad dle svého úsudku i správně: „To je ode mě pro tebe, Petro. Přijmi to prosím jako takový menší dárek.“
Načež dívce ono zabalené se symbolem karafiátu předávám a ona se okamžitě rozzáří štěstím ještě víc, když si můj dar velice decentně rozbalí, načež si hrníček hned prohlíží ze všech stran: motivy s karafiáty na něm samozřejmě nechybí.
„Mockrát děkuji, udělal jsi mi, Tome, moc velkou radost,“ usmívá se teď Petra doslova, jak se říká, od ucha k uchu.
„I mě to těší, nemysli si,“ přitakávám. „A zároveň s tím ode mě prosím přijmi omluvu za ty mé mučivé představy, v nichž si sehrávala hlavní roli.“
Nyní na mě Petra zahlíží poněkud překvapeně, jako bych se snad přeřekl a místo mučivé snad původně zamýšlel vyslovit ono vice poeticky znějící mámivé. Až příliš pozdě si uvědomuji svou velkou chybu a také do detailu naplánovanou Sylviinu filozofii, v níž v jisté fázi záleží výhradně na člověku, jak s daným znamením následně naloží. Sylvie, stejně jako Petrovi, také Petře neřekla nic o mé pokusné nevoli vůči ní, čímž dala najevo svou mírumilovnou povahu, o níž jsem já z její strany řečeno tolik pochyboval, a rovněž mi Sylvie obstojně dokázala svůj um, když mi rafinovaně přes prostředníka podstrčila jakoby dárek onen hrníček, a tak přesvědčivě naznačila, že nenápadné hry se zamýšlenými osobami hrát opravdu umí.
„Já vím, lidé o mne smýšlejí různě, snažím se s tím vyrovnat, ale mnohdy to není jednoduché a stojí to i poměrně dost sil. Ty ale takový zajisté určitě nejsi, prostě jsi jen podlehl většinovému davu. To se prostě stává. Nezlobím se kvůli tomu na tebe.“ Načež dodává: „Tato druhá složená kočičkovská deka je pro změnu zase mým osobním darem pro tebe. Nechci ti zůstat nic dlužna.“
Jak milé, Petra opět nezapřela nic ze své až přehnaně láskyplné povahy. Kdyby jen tušila, jak jsem ve skutečnosti o ní právě na nátlak jiných hanebně smýšlel… ale nebudu jí o tom vyprávět, stejně jako o tragickém osudu Leopolda Barneta. Jen by jí to ublížilo, ale to si vážně nepřeji. Nyní Petra přece září štěstím a z mého daru má radost a já zase z toho jejího. Opět hýří úsměvem, a tak by to mělo zůstat.
„Asi se s Petrem přeci jen z Katalné Mochny odstěhujeme, onou naší novou lokalitou se pravděpodobně stane nedaleké Kersko,“ přichází záhy Petra s touto nečekanou zprávou.
„Aha?“
„Není to z důvodů nevraživosti či zášti vůči našemu rodnému městu, jen pro sebe hledáme mnohem útulnější a přijatelnější bydlení kdesi na samotě v přírodě, kde je více klidu, do Katalné Mochny se ale samozřejmě máme v plánu vracet.“
„Ach tak.“
Petra a já pozorujeme jezírko, a mě pak při pohledu do jeho hlubiny napadá: „Máš prý velké nadání pro vyprávění příběhů. Doposud jsem měl čest slyšet pouze ten o propojení lidské a zvířecí říše. Takže, nepověděla bys mi nyní třeba nějaký, v němž se lidská a zvířecí říše nadobro usmiřuje i s přírodou?“
„Jednu takovou povídku skutečně mám, a opět v ní jednu z hlavních rolí sehrává Vít, neboť z mého pohledu symbolizuje Život.“
„Neboli ono latinské vitae, ano, já vím.“
„Tentokrát tedy Osudu čelila lidská a zvířecí říše společně,“ započala vyprávění Petra. „Osud se rozhodl svou moc upevnit na postu přírody, když o ní přišel nad lidmi a zvířaty, a to tak, že ohlásil rozpoutání záplavové činy na sto kilometrů daleko od Vítova bydliště. Chlapec o tomto příkoří hodlal s Osudem smlouvat, ten však rozhodně nechtěl býti napálen jako posledně, a tak ustanovil za případného spasitele jiného hocha z kmene, v němž Vít přebýval. A protože se Osud domníval, že jeho coby nejvyššího z nejvyšších někdo bez mimořádných schopností jen stěží ohrozí, dal dotyčnému vybranému jedinci na zabránění neodvratné katastrofy dostatek času. Osud tak stanovil podmínku, jíž nešlo vzíti zpátky: onen vybraný jinoch musel na dané místo, kde by se tragédie odehrála, dorazit nejpozději do sta dní. Takový časový úsek nebylo však lehké dodržet, neboť se dalo dopředu předpokládat, že Osud dostojí svému jménu a vyvolenému bude do cesty klást nejednu nelehkou překážku, která by ho klidně mohla stát i holý život.“
„A jak tedy ten vybraný chlapec celou situaci nakonec vyřešil?“ nedá mi to a ptám se hned Petry.
„Opět to byl Vít, kdo se úkolu zadaného Osudem zhostil,“ odpovídá.
„Ale… ale Vít se ho zhostit přece nemohl, Osud to tak přece zcela jasně stanovil, jak vyplynulo z tvých slov,“ namítám.
„Vít Osud přelstil, sám se vydával za onoho jím vybraného klučinu. Zamaskoval se tak věrohodně, že to Osud neprohlédl,“ ujímá se Petra vysvětlení. „Part dvojníka Vít sehrával velice přesvědčivě, před Osudem mnohdy zastával roli naprostého zoufalce, který neví, jak dál, když se mu znenadání před očima zjevila hora, jíž nebylo jednoduché zdolat. Vít však nepanikařil, klidně obětoval pět dní ze své cesty a před onou horou posečkal, než aby riskoval odhalení své pravé totožnosti před Osudem. Měl přece dostatek času na splnění svého úkolu, na ono místo klidně mohl dospět až onen stý den, stihl to však o jeden dříve. A tak Osud nad Vítem prohrál podruhé a k vzájemnému souznění lidské a zvířecí říše se přidala i třetí sféra přírodní. Na planetě Zemi tak nastal definitivní mír, který nešel vzíti zpátky.“
„Opravdu krásné vyprávění, Petro,“ začínám se k tomu vyjadřovat, „jen mi není trochu jasná jedna jediná věc: jak Osud mohl přehlédnout onu záměnu obou chlapců?“
„Vít měl dar předvídání a využil chvilkové nepozornosti Osudu, když ten si přestal všímat všeho živého na světě a lebedil si v pokusných přípravách oné své zamýšlené přírodní katastrofy, leč…“
„Leč ta ho stála mnohem víc než původně očekával,“ dokončuji.
„A tak triumfoval opět Vít, ovšem svou převlekovou masku shodil, až když Osud sám přiznal prohru a ve vzájemný mír propojil tři dříve znesvářené říše,“ zakončuje celé vyprávění Petra.
Oba pak na moment uticháme a necháváme se unášet průzračností jezírka. Nádherně to pročišťuje mysl a je to rovněž dobré pro hledání nových vhodných slov k následnému pokračujícímu rozhovoru.
„Víš, já svými povídkami nechci být za podivínku, jen se prostě snažím vypsat a vyzpovídat se z něčeho, co mne tíží, a tak sama pochopit, proč zrovna já mám dar takovéhoto řečnění. Jsem ráda, když mi je ochotný naslouchat alespoň byť jen jeden jediný človíček, hrozně se mi tím uleví. Tak vím, že mé snažení nebylo zbytečné.“
Petra opět nezklamala, její mírumilovná povaha a snaha se druhým zavděčit nenásilnou formou zabírá na výbornou.
„Já proti tobě, Petro, vážně nic nemám, respektuji tvé nitro, já sám totiž vím, co to obnáší sil někomu se jen tak z něčeho vyzpovídat, a pak už se jen modlím a doufám, že to dotyčný pochopil správně,“ soucítím s touto pohlednou dívkou, a tak se jí vlastně i více otevírám po své osobní soukromé stránce. „K těm brýlím… prostě nemám rád pohled do očí, a namísto těch dětských dvojitých plastikových mě prostě při focení nenapadlo vzít si jedny obyčejné sluneční a vycpat je jednoduše papírem. Někdy zkrátka dělám zásadní rozhodnutí příliš pozdě, což mě pak mrzí, a když se ve svých slovech vracím do minulosti, kterou bych tak chtěl změnit, jen tím kamarády vytočím, neboť…“
„Neboť čas se nedá vrátit, jak to stanovil Osud,“ zakončuje to trefně Petra.
Hovor opět ustává, Petra teď možná, stejně jako já, v jezírku pozoruje odlesk tváře náležící Osudu, neboť mi pak říká: „Je to zvláštní, tento svět, že? Někdo má právo na štěstí, zatímco jiný nikoliv. Jednou bych ráda chtěla pomáhat těm, co právě ono štěstí nemají, jimž Osud prostě odmítal přát.“
Petře nelze jinak než věřit.
Nyní již plně respektuji Petřin a Alexandřin gatorský původ jakožto jejich způsob vyprávění v rytmu poetiky. Jak obě obohatily mé zápisky ohledně Katalné Mochny jako takové. A stejně tak respektuji propojení mochnické a gatorské kultury, jemuž nedaly popud pouze výše jmenované, ale rovněž Alexandrou zmíněná Lana a také Sylvie. Snad tím potenciální čtenář konečně správně pochopil jejich společný odkaz.
„Rozumím tvým rozhodnutím a respektuji je. Nebudu je měnit, slibuji,“ konstatuji záhy, načež k tomu záhy připojuji: „Petr si nemohl vybrat do života lepší partnerku, ať se i jemu poštěstí v tom jeho programu, co by pak z vět skládal jejich věrohodnou obrazovou napodobeninu. Mnohým píšícím by se zajisté velice ulevilo, kdyby vše mohli konečně spatřit prostřednictvím živého obrazu. I toto podporuji, neboť sám s tímto nadále uvnitř sebe samotného bojuji. Právě proto raději zůstávám u onoho tvůrce a navrhovatele, nikoli tedy u spisovatele, to mi přijde příliš vytahovačné.“
„Neboli nadměrně nonšalantní, jak by řekli představitelé EC popu,“ doplňuje Petra po svém.
Naše oči opět pohlcuje jezerní hladina.
„Jak ta malebná vodní hladina a ta poutavá krajina rozprostírající se okolo nás umějí s člověkem zamávat a nutí ho v něm samotném vyvolávat něco, co se v tomto ročním období již nadobro ukládá k spánku.“
„Máš nyní na mysli MALOVY, že?“ tuší Petra zcela správně. „Ano, ty tu nyní jen stěží spatříme, leda že by je nějaký nevychovanec odchytil z jejich stromového hnízda.“
Avšak i tak nakonec dochází k nečekanému úkazu: jezírko náhle procitá pod vlivem zlatavého třpytu, stejně jako jedna z nejbližších jeskyň. Krásnější zakončení si návštěvník zdejšího kraje nemůže přát. Je to, jako kdyby na planetě Zemi opravdu nastal definitivní mír a Petra byla jeho hlavní vykonavatelkou – za milého přispění Leopolda Barneta.
KONEC