Sourozenci a pár zpočátku dali na radu Radovana Litevského a dohodli se mezi sebou, když se profesor biologie vrátil z procházky a byl o všem podrobně informován, že bude nejlepší, když se k onomu incidentu již nebudou více vracet. Stejně jako v předchozích případech se i nyní nikomu přece nic vážného nestalo. Leopold Barnet se prostě rozhodl znovu náhodně provokovat, aby tak upozornil na dávnou křivdu ohledně ignorantství svého literárního nadání, za což ho neprávem poslali do vězení, zněl verdikt profesora biologie. Jenže i tak to čtveřici nakonec nedalo a Radovana znovu navštívila o velké páteční přestávce. Co vlastně měl znamenat ten podivný vzkaz? A co když se Barnet k Radovanovu domu vypravil proto, aby odhalil, kde se Tom Wong skrývá, a pak to šel oznámit na policii?
Profesor biologie čtveřici v kabinetu ochotně přijal a nanovo ji ujišťoval, že už to nebude dlouho trvat a Tom učiní veřejné přiznání o své nevinně veřejnosti. A pokud že jde o onu policii, tak pak že sám doufá, že pokud zapracovaly svérázné síly jeho spolehlivého kolegy tak jak měly (to měl samozřejmě na mysli Josefa Humlera), je si více než jistý tím, že v Katalné Mochně pro pár lidiček co nevidět nastane období toužebného klidu a míru, načež to přirovnal k hledačům diamantů.
Sourozenci a pár mohli býti alespoň rádi, že zase v davu studentů mizí a splývají společně s ostatními, neboť EC popová euforie zasáhla vesměs všechny třídy a prostranství chodeb, o což se velkou měrou zasloužil právě profesor tělocviku. Ředitel školy proti tomu nijak nezbrojil, Radovanova nabídka ohledně chutné čokolády tedy musela zabrat na sto procent.
O čem se nestačil zmínit Tom Wong, tam milerády vypomohly ty, pro které něco takového nebylo žádným problémem. Lída Dobová s Lízou Kormanovou přicházely s dalšími zaručenými zprávami ohledně severského Gatoru, takže záhy vytanulo na povrch několik nových pikantností.
„Tak předně, ta devítka značí úsměv a je to vlastně ono obrácené G, chytré, že?“ básnila Lída.
„A ty GLEMY, to je zase odvozenina z anglického glamour, rafinované, není-liž pravda?“ přidala se Líza.
„Stejně jako ty sympatické hlásečky typu jsi na mne příliš dramatický nebo jsem pro tebe dostatečně melodická?,“ navázala Lída. „To první znamená chováš se ke mně příliš hrubě.“
„Načež ono druhé jsem pro tebe dostatečně přitažlivá?, no není to paráda takhle se dorozumívat?“
Obě dívky toho samozřejmě věděly daleko více, sourozenci a pár se od nich mimo jiné také dozvěděli, že EC pop je svým soundem vlastně takovým mixem podzimu a jara, čili takového podjaru, neboť pro slunné léto zní díky oněm příměsím živých nástrojů příliš vážně a na krutou zimu je zase nesmírně poeticky laděný, což ovšem neznamená, že by se v těchto ročních obdobích o sto devět nehrál na rodném Gatoru a v některých jiných koutech světa, o čemž svědčí nynější návštěva Seveřanů v Katalné Mochně. No a pokud že čtveřice byla v předstihu svědkem jakéhosi neobvyklého gesta dlaní a následného stočení palce, tak to rozhodně v žádném případě nebyla mýlka, neboť takto se EC popikáři opravdu zdraví a loučí, jen oni „POLOMKOVÍ napodobovači“ při tom jaksi samotným závěrem zřejmě opominuli mrknout okem.
„Ano, bez toho to prostě nejde,“ doslova předla zasněně Lída a se svou nejlepší kamarádkou hned nato předvedly, jak má ono gatorské gesto správně vypadat. „To nelze provést jen tak, stočení palce a oční mrknutí, to vše musí proběhnout dle toho, jestli je dotyčný – dotyčná pravák či levák.“
„Jednoduše posledním slovíčkem řečeno,“ převzala řečnické otěže Líza, „dneska si to odpoledne všechno pod gatorským sloganem take piano, keyboards, oboe, basson, strings, some choir všichni pořádně užijeme.“
„A kdyby zase někdo čirounkou náhodinkou hodlal vznášeti námitečky…“ vzkazovala ještě Lída.
„Tak kotelničky mu jsou zase plně k dispozici,“ zakončila vše najisto Líza.
„Tak zatím.“
„Mějte se.“
A obě dívky v dobré náladě odešly.
Onoho pátečního odpoledne se vše začalo odehrávat v tom nejlepším možném rozpuku. I když zima ukázala svou pravou tvář, nevadilo to, koncert se prostě uskutečnil uvnitř největšího sálu na kolonádě.
Začátek pojali gatorští umělci velice originálně. Jako první vystoupil sedmiletý chlapec a začal publiku předvádět zajímavý kouzelnický trik – nejednalo se však o ten klasický karetní či s kloboukem. Chlapec jakoby máchl kouzelnickou hůlkou, odnikud vyčaroval jedno menší plátno a na něm začal tvarovat konkrétní obrazce. To samé zanedlouho na pódiu předvedla stejně stará dívka, ovšem pomocí písku. Její ruční um byl taktéž oceněn potleskem.
Až poté bylo pódium plně osvíceno a to způsobilo, že se v plné kráse dali spatřit ti, jenž dané po hudební stránce umocňovali. A to pěkně z profilu, přesně tak, jak to uvádělo EC popové logo z pohledu diváků: na levé straně pódia se tedy vyjímalo vše, co mělo po zvukové stránce dočinění s elektronikou, jeho pravou část pak logicky zaujímaly nástroje z oblasti klasiky a uprostřed pak svůj part pěla zpěvačka, která občasnými předuny po pódiu dokazovala, že sympatizuje s oběma stranami.
I přes jasný význam EC popového loga, jakoby kouzlem plujícího ve vzduchu sem a tam a tématických popěvků, mohlo nynější složení muzikantů na některé z publika působit přeci jen zvláštně, neboť se Gatorané hned na úvod rozhodli oprášit svůj starý sound ze šedesátých let a předvést tak Natur pop v tom neautentičtějším provedení. Po levé části pódia tak byly rozmístěny, Tomem Wongem jmenované, tehdejší šedesátkové klávesové nástroje, oscilátory, cembala, zvonkohry jakožto staré kotoučáky – právě z nich se linuly ony uším lahodící přírodní zvuky – a samozřejmě tu nechyběl také onen pověstný „karibský základ“, jenž umocňoval taneční ráz. Procítěný hlásek zpěvačky pak z jeho pravé části podporovali z oblasti klasiky čtyři hudebníci hrající na klavír, hoboj, fagot a violu.
I druhý hudební počin obdobně předvedl dokonalou souhru bicích, perkusí a metronomu, jimž však protentokráte sekundovaly pouze klávesy, zato na druhé straně pódia se nyní zejména činily viola s violoncellem a to svými táhlými sóly. Vše pak umocňovaly dva sametově procítěné hlasy. Zatímco úvodní skladba EC hotel upozorňovala na důležitost propojení jednotlivých světových národností – bez ohledu na jejich původ, rasu a náboženství – prostřednictvím společného večírku, kde se snoubily sounáležitost, porozumění a přátelství namísto nevraživosti, násilností a sporů, což se – i díky onomu popěvku – dalo považovat za takovou EC popovou hymnu, tak ona druhá hudební ochutnávka v pořadí jako by z té první vycházela formou jednoho z možných konkrétních příběhů. V první sloce se setkávali dva lidé, kteří se do této chvíle jinak míjeli, a to v rodném rozlehlém sídle. Sloka druhá pak byla naopak věnována jeho historii, tam prim sehrával vědec zabývající se rozmanitými chemickými pokusy, což přirozeně vzbuzovalo rozruch sousedů, kteří se rozlehlému sídlu, kde dotyčný působil, radši obloukem vyhýbali. Refrén pak poukazoval na to, jak osud někdy dokáže býti v mnohém nevypočitatelný, neboť onen vědec se právě svými neúspěšnými pokusy s vůněmi celou dobu snažil o jediné: tedy o seznámení. „Je to snad ironie osudu, nebo se to tak mělo skutečně stát?“ zněl refrénový úryvek, který posluchačům nejvíce utkvíval v paměti.
Vlastně nejen to. Vedle hudebníků a zpěváků zde svou poměrně důležitou roli zastávali samotní tanečníci, kteří se snažili co nejvěrohodněji navodit atmosféru skladby, nesoucí název Tajemný dům na nábřeží a publikum tak ještě více vtáhnout do děje, což se zdařilo na jedničku, neboť to nadšeně skandovalo ještě dlouho poté, co scéna částečně potemněla.
A zanedlouho pódium znovu ožilo v celé své kráse. Šedesátkové retro bylo nahrazeno pro změnu moderními klávesovými přístroji a syntezátory a také sousední strana vzala za své. Sourozenci a pár tak konečně v plné míře pochopili význam onoho inzerátu, kde se na první pohled dvě protichůdné strany po hudební stránce domlouvali na vzájemné spolupráci.
A pak, k překvapení čtveřice, zazněly tři skladby přesně v tom pořadí, jak jim je k poslechu přichystal Tom Wong. V sekci Rhytm and pop neboli R´n´P – tak se označoval klasický jemný tanečný EC popový popěvek – ona Sophie Velen naživo odzpívala song o dívce zkoušené osudem. Ten se pak vkusně propojil s křehkou baladou v režii Natur popu – jak se následně pomalým baladám začalo říkat poté, co na Gatoru natrvalo zdomácněl onen regulérní název pro EC pop – a Anton vkusně „odvyprávěl“ příběh o netradiční lásce. I třetí ze sekcí v pořadí – Bloom – v podání Larisiny Ninočenky dokázal posluchače přibýt do sedaček, neboť ona o něco dramatičtější melodie za přispění živých bicích, klavíru a violoncella k tomu přímo vybízela.
Jak se ovšem na pódiu činili Synthphonics se skladbou Earthsynth ze čtvrté sekce – tentokrát instrumentální, jež byla pouze záležitostí tance, klávesových kil a živého klavíru – se už bohužel sourozenci a pár neměli možnost přímo přesvědčit. Co naplat, že počínání dvou místních profesorů zřejmě dostálo svému závazku, neboť v davu byl přítomen Kamil s rodiči, a nic nenasvědčovalo tomu, že by mezi nimi panovalo nějaké napětí? Načež to samé se dalo říct o vztahu Humler – Moronová. Dana s Lojzíkem se nacházeli ve čtvrté řadě stejně jako Josef se svou manželkou a to jen kousíček od sebe a vystoupení si taktéž užívali plnými doušky, přičemž nejednou po sobě dokonce uspokojivě hodili očkem. Co naplat, že ani obě Marušky v tomto nebyly výjimkou? Jak by také, ještě než koncert začal, vyhledal Radovan Pavlu a informoval ji o tom, že možná obě již další Vánoce nebudou trávit samy, neboť jim ona seznamovací kavárnička nabídla to, co se od ní vždy očekává, a pak se se širokým úsměvem na tváři zase vytratil. Tak proč se Pavly Kolodějové po těchto zjištěních najednou zmocňoval strach, když vše spělo do zdárného vítězného konce, o čemž ostatně podávali jasná svědectví jak Antonín Hauser, který se na koncert vypravil v doprovodu své robustní manželky, jíž se cosi nápadného hnědého po celou dobu lesklo na rtech, a dle jejich olizování a slastného předení v manželově obětí se jednoznačně dalo soudit, že Radovanova slova došla zdárnému naplnění, tak i Josef Humler, neboť Vincka Kazimíra coby „muže s hledáčkem“ nikde nebylo vidět.
Odpověď na vše skýtala Pavlina pravá kapsa kalhot.
„Počkej, tohle přece není… Kam to jdeš?“
Pavla bratra v odpovědi ignorovala, stejně jako Petra s Petrou i jeho teď ponoukala k odchodu a sama si jako první klestila cestu k východu. V očích se jí zračily obavy.
„Tak krucinál…“
Pavla na bratra alespoň spěšně v tom shonu pohlédla. Výraz v jejích očích naznačoval, aby byl zticha, nedělal kravál a naopak dělal to, co ona, tedy spěl ze sálu pryč, jinak že se vážně nezná. Pavel sestru tedy radši poslechl a místo kraválu udělal alespoň jednu prospěšnou věc, když se naprosto solidně omluvil jedné paní za to, že ji v tom spěchu nejspíš omylem šlápl na nohu. Těžko však říct, jestli to české „pardon“ správně pochopila, až příliš se podobala gatorské krásce.
To Petr s Petrou sourozence mlčky následovali bez protestů, ovšem i z jejich tváří šel vyčíst strach, neboť Leopold Barnet se všem opět připomněl, a to ani jednomu rozhodně nebylo příliš po chuti. Radovan se tedy ve svém konečném úsudku přeci jenom zmýlil a podcenil jeho chování, stejně jako před ním Tom Wong. Kdo ví, jestli za této situace čtveřice jeho proslov k davu vůbec uslyší?
Ono psaní všem nyní nahánělo přímo husí kůži. Obsahovalo tolik krutosti, že naopak nebylo žádných pochyb o tom, že kdyby se takovýto text dostal do rukou Antonínu Hauserovi, určitě by to v něm způsobilo tak mocný šok, že by snad přestal nadobro koktat a do konce života by z něj nevyšlo jediné slovíčko, zatímco Dana Moronová by naopak do svého skonání neměla nic lepšího na práci, než do vyřvání hlasivek v jednom kuse hysterčit.
Před kolonádou Pavla nabyla ostražitosti a bratr a pár ji v tom napodobili, neboť psaní k tomu přímo ponoukalo. Venku mrzlo a padal tam hustý sníh. Vítr skučel tak intenzivně, že se mu spolehlivě podařilo zpřetrhat všechny ty líbivě znějící hudební motivy ze sálu. I přesto, že se vše kolem velmi rychle halilo doběla a sotva bylo vidět na krok, si tajemný vyzyvatel dle úmluvy dal záležet na tom, aby čtveřici padl do očí. V Petře to opět neskutečně vřelo, když v té vřavě spatřila tajemnou postavu, která ji okamžitě připomněla tu z jejího podvědomí. Tato však byla skutečná a okamžitě zamířila pryč, jakmile zmerčila, že je o ní projevován zájem.
Začalo pronásledování. Sourozenci a pár zkrátka neměli na vybranou. Obsah Barnetových slov nepřipouštěl jinou možnost. Čtveřice se nyní v duchu modlila, aby spěšné kroky zneuznaného spisovatele nesměřovaly za město, kam by se v takovýto nečas skutečně vydával pouze člověk smyslů zbavený, za kterého bohužel Leopold Barnet již nějaký ten čas platil. Ovšem jeho kroky, jak to vypadalo, spěly trochu jiným směrem, a netrvalo to dlouho a tajemný vyzyvatel zabředl přímo do jednoho z mochnických hotelů.
„Vážně musíme jít za ním?“ zeptala se Petra rozechvělým hláskem.
„Bohužel, nemáme na výběr,“ odpověděla jí o něco statečněji Pavla a jako první vešla.
V recepci hotelu Ornamenti na čtveřici čekalo další nemilé překvapení. V jednom z křesel tam bezvládně seděl recepční se svěšenou hlavou.
„Proboha, snad není… mrtvý.“ To poslední Petr nakonec vyslovil sotva slyšitelně.
„Ne, jen spí,“ konstatovala s úlevou Pavla poté, co recepčnímu nahmatala puls a všem ukázala prášky na spaní, které svírala jeho pravá ruka, i tak ale Petře bylo pomalu na omdlení, naštěstí ji její přítel zavčas zachytil a ona po pár vteřinách znovu procitla.
„Ale… ale i tak, neměli… neměli bychom odtud radši…“ Pavel Koloděj však nedopověděl.
„Pokud na něco takového pomyslí byť jen jeden z vás, zle se vám povede! Pokoj číslo devět – první patro! A ve vašem vlastním zájmu bych si koukal rychle pospíšit, nebo bude daleko hůř! A toho chlapa nechte kde je! Hybaj zamknout a pak alou nahoru!
To se právě hotelem rozlehl čísi nazlobený hlas. Vůbec nepřipomínal ten normální lidský. Leopold Barnet musel být v obzvlášť mizerné náladě.
„To nějak zvládneme. Jde se,“ rozhodla nakonec Pavla, poté co jejím přičiněním zachrastil zámek ve vstupních hotelových dveřích. Dodala si patčinou odvahu a jako první se hodlala vydat ke schodům.
„Počkej, ale…“
Tentokrát Pavla bratrovi v obličeji nabídla omluvný ztrápený výraz a pokrčením ramen mu naznačila, že prostě nemají jinou možnost. Petr si tedy na případnou obranu alespoň obstaral jakousi tyč a všichni vyrazili po schodech do prvního patra. Stěny tu rovněž byly zmalované k nepoznání, i když na pohled jen stěží jejich výzdoba dokázala po stránce stylistické konkurovat té mnohem preciznější POLOMKOVÉ, ovšem to neznamenalo, že by nedokázala obstojně nahánět hrůzu. Navíc, když do toho náhle zaznělo ještě mnohem hrubším hlasem: „Tak pohni, chásko, nebo to do něj našiju, že ani nestačí počítat andělíčky!“
Postávání na okraji chodby před pokojem s číslem jedna tedy vzalo rychle za své a sourozenci a pár se k tomu s devítkou dostali sotva na jedno nadechnutí. Dveře tohoto pokoje byly pootevřeny. Zbývalo pouze vstoupit. Pokoj však neokupoval Leopold Barnet, jak čtveřice původně předpokládala. Nepřebývala v něm ani Klára Menková, která na podobné vyděračské hry byla stavěná. A ani se sem ze záhrobí nenavrátil Vincent Krutý Řevnivý.
„No né, tak návštěvníci nakonec přeci jen dorazili v kompletním počtu, hra tedy může vesele pokračovat dál!“
Petrovi tyč vypadla z ruky na zem. Vůbec si nedokázal představit, že by jí byl schopen tlouci do osoby, momentálně posedávající na posteli u okna, kde si dotyčná právě pohrávala s JELEMANTELEM a měničem hlasu pocházejícího z TAVARESKY. V oněmění na ni civěli i ostatní.
„Ale copak, snad jsem ve vás čtyřech nevzbudila šok?“ Dotyčná si teď na posteli začala pro změnu pohazovat s poníkem zkříženým s tygrem.
Zatímco Pavla ve svém pomyslném odborném psychologickém slovníku hledala vhodná slova pro navázání rozumného kontaktu a Petra si se svým milým vyměňovala právě ony šokující pohledy, rozhodl se nečekaně jako první jednat Pavel, leč ostražitá spolužačka si toho neomylně povšimla. „Ne tak rychle, Koloďánku, hezky pěkně koukej zase mazat zpátky, nebo si tohle vážně narvu přímo do krku!“ vykřikla, vyskočila hbitě do pozoru, tentokrát s hobojem, z něhož nebezpečně vyčníval několika centimetrový hrot.
„Proboha, co sakra blázníš?“ nemohl Pavel vůbec uvěřit tomu, co před sebou vidí, poslechl však a pomalu se odšoural nazpět ke dveřím.
„Já že blázním?! JÁ?! To ty… to ty, Koloději, seš cvok! NE PODĚS, ALE PŘÍMO CVOK! DIV, ŽE TI KAZIMÍR UŽ DÁVNO NENASADIL KLEPETA A NEZAVŘEL TĚ ZA TY TVÝ SVÁDIVÝ HRY ZA KATR!“
„Bohunko… Bohunko prosím, já nevím, co jsme ti udělali, ale… byla bys tak laskavá a ten hoboj…“
Oslovená však učinila něco jiného. Hoboj si u krku dál přidržovala pravou rukou, načež tou levou hbitě uchopila jednu z HÓLEJENEK a namířila s ní na Pavlu. Tu neviditelná síla odhodila čelně stranou na postraní skříň.
„Neboj, s tebou si to taky hnedka vyřídím, ty jedna mafiánská sestřičko,“ vřískala Bohunka, „jen co skončím s tím tvým povedeným bratříčkem svůdníčkem!“
Petr se Pavle rozhodl pomoci ve vstávání, neboť ta toho nebyla sama schopná. A přesně v tom okamžiku se ozvala další ohlušující rána, to se s rachotem pod vlivem HÓLEJENKY zavřely dveře pokoje, patrně proto, aby Petru, která u nich postávala nejblíže, náhodou nenapadlo uniknout na chodbu. Petra však jako by v té chvíli zaslechla ještě cosi jiného.
„Jen se zas všichni pěkně seřaďte vedle sebe… TAK HYBAJ, HOLOTO!“ poručila rázně Bohunka, a když se tak na její přání stalo, hodila po Petře svým klonovaným výtvorem, i když ten byl patrně původně směřován k jiné osobě, neboť to doprovodilo zlobné: „A s tímhletím se, chlapcodívko Koloďánku, můžeš klidně zapárovat, a nebo si to rovnou zastrč do tý svý mužský vagíny, abys měl po ženskejch starostech!“
Pavle začalo pomalu svítat. „Co se mezi vámi dvěma,“ položila na ty dvě slova důraz, „vlastně stalo?“ Takto klidným hlasem se Bohunky zeptala, i když se značným přemáháním a i přesto, že ji vlivem toho nemilého nárazu bolestí pálilo čelo, které si právě masírovala.
„On ti o tom snad bratříček nepopovídal? Jak by taky mohl, že, když má sestru lesbu!“ dušovala se Bohunka.
Pavel na Bohunku nevěřícně vytřeštil oči a vzápětí ten samý pohled přenesl na sestru. Té rázem pobledl obličej – napůl hanbou a napůl nově vzteky.
„Vidíš, jak se tvá sestřička najednou červená? Není divu, že ji v MALOVANCE přišly náramně vhod ty růže. Právě ty jsou přece projevem ženskosti,“ bavila se na účet Pavly dál Bohunka, k její smůle si bohužel z toho dne pamatovala mnohem více. „A kohopak asi skrývala na tom medailónku, co ji tam vypadl? Že by snad portrét naší okouzlující Petrušky? Oči tam na ní mohla nechat, pouze stačilo, aby naše věčně mladá světice něco řekla a už Pavlínka pociťovala vlhko v kalhotkách. Že je to tak, baby? Nebo bych spíš měla říct Klářino osvědčené DĚVKY? Jak by na takové slovíčko asi reagovaly Alexandruška s Eminkou v těch svých psaníčkách?“
„Jak o tomhle víš?“ zeptala se Bohunky opatrně Pavla.
„Ale prosím tě, ty jedna vrahounská paktovnice, v očích to máš jasně napsaný, tak co okolo toho dělat cavyky?“ obšťastnila ji ošklivou oční grimasou. „Jaké je to tedy líbat se s Lavordkou o samotě, aby o tom nikdo nevěděl, tedy ani její dokonalý přítelíček?“ pokračovala v narážkách.
„Pleteš všechno dohromady,“ snažila se Bohunce oponovat Pavla.
„Vážně? Tak cos potom teda dělala u těch dvou brunet v tom jejich pajzlu rozkoší? Určitě nešlo jen o pouhý pozdrav s přáním dobrého zdraví? Klára mě o tom poinformovala, dokonce se mi pochlubila, jak na tebe a tvého bratříčka hezky od plic neformálně vyrukovala!“ vypískla Bohunka vítězoslavně. „Nejspíš jste v Chejnici spolu všechny děvy pelešily, co?“ položila na to slovo důraz.
Pavel Koloděj by nyní zase mohl výjimečně oslavovat v rámci vlastních správných úsudků, to by mu ovšem vše muselo tak zvaně přímo hrát do karet, což se obdobně nedělo. Pavel totiž sestru již prve podezíral z jiné sexuální orientace, to když se mu podařilo ukořistit ony věrohodně dotykové Vantelbooklisty, které ukrývaly portréty jemu neznámé dívčiny. Nynější hovor jeho domněnku tedy jednoznačně potvrzoval.
„Dobrá tedy, přiznávám na rovinu… já… opravdu jsem na holky,“ uvedla Pavla, hned nato ale dodala: „Tady s Petrou jsem ale nikdy nic neměla.“
Toto doznání však nakonec šokovalo pouze jednu jedinou osobu, tedy zase Pavla osobně.
„No co, tak jsem lesba, a co má jako být?“ obořila se na něj Pavla a chtěla v tom pokračovat, ovšem nakonec byla donucena toho sekýrování zanechat, neboť…
„Na tvém místě bych si tu, Kolodějnice, tak nevyskakovala. To, že jsi velkou znalkyní vážné hudby a dáváš to okatě na obdiv svou do očí bijící šálou a culíkatou pózou, ještě neznamená, že si tu budeš moct vyskakovat, jak se ti zlíbí. Tuhle hodinu chvilky poezie tu teď řídím já, na to nezapomínej!“
Pavla radši Bohunce vyšla vstříc a nechala bratra na pokoji. Postupně jí to všechno docházelo. Bohunka vůči ostatním delší dobu rovněž pociťovala značnou nevoli, na rozdíl od Kláry Menkové však své emoce až doteď nedobrovolně dusila kdesi uvnitř své mysli, ovšem jak už to tak bývá, i ty jednoho dne musely jít se vší parádou ven a to se dělo právě nyní.
Přirozeně, Bohunka jakožto premiantka Pavle nedokázala odpustit, že ta je v jednom předmětu zkrátka lepší než-li ona (důkazem budiž hoboj a z něj stále výhružně vyčnívající hrot ohrožující Bohunčin krk, stejně jako onen někdejší pohrdavý kukuč, když se kolem Pavly, bratra a Lídy s Lízou dotyčná prosmýkla na chodbě a v podroušené náladě spěchala právě na hodinu hudební výchovy). Záliba v klasice, šála na ni poukazující, stejně jako ona tak zvaná póza s culíkem, inspirovaná místní sopranistkou, to vše zkrátka byly věci, jimiž Pavla dle vlastního úsudku naopak navenek nenásilně projevovala svou přirozenost, avšak rozhodně tím nikdy neměla v úmyslu nikoho provokovat. Po pravdě, Pavlu by nikdy nenapadlo, že by něčím takovým někoho dokázala vytočit až do nepříčetnosti, s výjimkou tedy bratra.
Také Petra s Petrem se mohli celkem snadno stát Bohunce trnem v oku. U Petry to samozřejmě mělo na svědomí ono dokola omílané mládí a také fakt, že Bohunka oproti ní krásou rozhodně neoplývala, a navíc nosila i dost nemoderní a všemožně zkombinované oblečení, o vlasech nemluvě, což – i přes mochnickou nezávislost, kterou naopak dokonale vystihovaly Lída Dobová s Lízou Kormanovou – jednoznačně bylo do očí. A i když se Bohunka ze všech sil snažila být nejlepší na škole, tak jí to přeci jen nebylo nic moc platné, neboť Petřiny příběhy prostě druhé zajímaly více než to, jestli někdo na vysvědčení pravidelně dostává samé jedničky. No a Petr? I tady měla Pavla jasno, prostě se jednalo o velice pohledného chlapce, na kterého letěla spousta holek, což ostatně dokazoval hovor oné trojice na chodbě, a možná právě to Bohunku nesmírně vytáčelo, neboť ona vztahově trpěla. K tomu všemu ještě stačilo přidat, že tato značně obézní dívčina musela trpět v lavici pod taktovkou Kláry Menkové a tragédie jednoho osudu rázem spatřila světlo světa.
V případě bratra ovšem Pavla stále jaksi tápala. Proč právě jemu jako prvnímu Bohunka dala najevo své nesympatie? Pavla samozřejmě předpokládala, že i Bohunku zajisté nenechaly v klidu ty jeho svádivé hry ohledně holek, jak sama od sebe ostatně trefně poznamenala, jenže i tak Pavle jaksi pořád nešlo na rozum, že by i jí Pavel, byť jen v žertu, žádal o schůzku – něco takového Pavle prostě nedávalo smysl.
Odpověď se s největší pravděpodobností již rýsovala, neboť si Bohunka, stále s hobojem u krku, HÓLEJENKOU vyhledala právě Pavlina bratra a začala k němu promlouvat: „O tom, jaké to má Kolodějová mezi nohama, už všichni víme. Teď jsi tedy na řadě ty, bobře!“
Pavel polkl, polil ho pot a znovu si rukama začal zakrývat dolní partie.
„Sama jsem teď nesmírně zvědavá, co ti odtamtud vykoukne,“ kabonila se Bohunka a chovala se přitom, jako by snad byla i trochu přiopilá; dost obstojně nyní v počínání napodobovala Kláru Menkovou z hodiny VZF.
Petr toho měl tak akorát. Za tento týden mu už bohatě stačilo právě Klářino jiskření, jehož si s přítelkyní užili vrchovatě na celý jeden rok dopředu, tudíž již neměl zapotřebí podobné narážky poslouchat z úst někoho jiného a hodlal se se všemi z pokoje neprodleně vypařit. Jenže to nebylo jen tak. Bohunka totiž, když se Petr pokusil o příliš nápadný pohyb, hobojem naznačila prudkou změnu, čímža dala najevo, že pokud se nevrátí na své původní stanoviště, protne si jím žíly na pažích, což také obstojně zakřičela a rovněž i naznačila, tak aby to on a ostatní laskavě vzali v potaz. Petr se pokusil o další slovní odpor a dveře na její opakovaný protest přeci jen otevřel, leč ty se před ním hned prudce přibouchly, div mu nepřerazily obě ruce. Hned nato Pavlův poklopec pod vlivem HÓLEJENKY začal jezdit nahoru a dolů a to přesto, že si dané místo majitel kalhot snažil zakrývat. Jasná přesila tak stále nevěděla, co si se spolužačkou počít a jak ji rozumně donutit, aby se svojí hrou konečně přestala.
„Tak dobře, přiznávám. Prostě se mi nelíbíš, tak proč bych ti měl na ty tvý esemesky vlastně vůbec odpovídat?“ zpovídal se Pavel. „Tak už toho nech!“ vykřikl, leč pozdě, neboť mu právě rupl zip, knoflík odletěl neznámo kam a kalhoty mu rázem spadly po kolena.
„Tohle tvé přiznání mi rozhodně nestačí!“ vřískla Bohunka. „Co to bylo za narážky na mou osobu v MALOVANCE a jinak v těch tvých esemeskách a psaníčkách, ahá? TAK POVÍDEJ, JEN AŤ TO OSTATNÍ TADY SLYŠÍ!“
„Dobrá, dobrá, DOBRÁ!“ souhlasil Pavel, neboť se mu začaly podivně vrtět i slipy. „Omlouvám se ti i za to. Prostě se ti omlouvám za všechny ty urážlivé esemesky, co jsem ti odeslal mobilem, a také za všechny ty psaníčka, kde jsem haněl tvůj vzhled, a co jsem ti je v hodinách posílal a také jsem ti je naschvál strkal do bundy, do kalhot a tak. Fakt, vážně, za všechno tohle se ti tady přede všemi na místě na rovinu omlouvám! SLYŠÍŠ? OMLOUVÁM!“
„To bych teda prosila!“ vyslovila to tentokrát dosti chvástavě Bohunka, i přesto na ni bylo ale znát, že by teď Pavlovy slipy rovněž s největší radostí stáhla na úroveň kolen.
Petra to zaslechla zas. Jakýsi šelest, snad dokonce třepot křídel a do toho i pisklavé zaskučení. Teď už se ve svém úsudku rozhodně nemohla mýlit, komu to vše náleželo.
Rozpoutala se další vášnivá debata.
„Hele, Bohunko, tohle s mým bratrem…“
„Všichni do jednoho jste úlisní falešníci!“ skočila Pavle do řeči Bohunka. „Vy sami se topíte ve vztahových peripetiích, a stejně neumíte nic lepšího, než mi to okázale dávat najevo, abyste mě tím ještě víc naštvali a ponížili!“ To už u toho svého křepčení začala i popotahovat.
„Vždyť ještě nemusí být pozdě, proč si třeba nezajdeš do té seznamovací kavárny?“ navrhovala znovu opatrně Pavla. „Já bych ti tam klidně nějakou tu schůzku osob…“
„To tak,“ vyštěkla Bohunka, „a hned druhej den si o tom bude žvatlat celý tohle město! Každý se pak dozví, že mám cukrovku, že na tom nejsem vůbec zdravotně dobře, a Menková, ta mi to pak bude v jednom kuse připomínat, až vedle mě zasedne jako primadona! Vy… vy vůbec nevíte, jaký to je vnitřně trpět, navíc sedět vedle ní a donekonečna poslouchat ty její srdcervoucí výlevy!“
„Ujišťuji tě, že já si to představit…“
„No jo, zanícená psycholožko Kolodějová, ty seš ta pravá utěšovatelka!“ zpražila ji očním bleskem Bohunka, i když slzu zadržet již nedokázala. „Proč by sis ale teď přede mnou nevyskakovala, že,“ dodávala si hned potřebné kuráže, „když mi to samé před tebou obstojně svou osobní náklonností prokazoval tvůj bratr…“
Pavla náhle nevěděla, co na to už říct.
„… a navíc, když vám oběma po boku vždy srdnatě kráčí ojedinělej pár, kterýmu všude posluhujou, jen co někam vejde! A dokonce ani nemusí nic platit, neboť jistá dívčí ojedinělost to prostě jednoduše automaticky zařídí!“
„Pokud teď máš na mysli MALOVANKU a onu Menorovu velkorysost…“
„A CO JINÝHO?“ přerušila teď Bohunka Petra. „Vím, na co narážíš, Metelníku. Liboval sis, jak tě tam a tu tvou milou kost Menor obskakoval, co? Přímo sis to užíval! DOČISTA JSI VRNĚL BLAHEM!“ A hned se hostitele pokusila po svém napodobit: „Dobré odpoledne přeji, jmenuji se Menor a dnes budu vaším KROSOVKÁŘEM. Á, vidím, že už máte dopito, mohu něco přinést nebo naopak odnést? A jaký rébusík vám mám ještě dodatečně připravit na cestu? Né, ta cena je v pořádku, mladý pane, výjimečné páry u nás nic neplatí, kdyžtak pouze ze slušnosti můžete zaplatit onu polovičku, pokud se vám bude chtít, pokud ale nechcete, tak rozhodně nemusíte!“
Petra opět jako jediná zaslechla onen šelest a to rozhodlo. Pokusila se tedy využít nově nastalé hádky a také toho, že si jí Bohunka přestala všímat. Podél skříně a následně coby pak skryta za druhou z postelí se pomalu podél ní začala nepozorovaně plížit až k jejímu nočnímu stolku, odkud to naléhavé trojčení vycházelo.
„Jen jsem chtěl říct,“ snažil se rozumně vysvětlit Petr, „že ta Menorova nabízená sleva rozhodně neměla co dělat s nějakým ojedinělým půvabem…“
„LHÁŘI! On sám mohl na té tvé Petrušce oči nechat, ba co víc, ještě ji posloužil LIDVJENKOU!“ zakřičela to v již regulérních plačkách Bohunka.
„Ne, počkej, Bohunko,“ začala se Petra zastávat Pavla, „tento týden MALOVANKA skutečně všem párům nabízí jisté úlevy. I ty bys na ně taky měla nárok, pokud by sis do ní přivedla partnera.“
Bohunka plačtivě odfrkla a z nosu ji začala stékat nudle. Pavla se tak ujistila o pravosti vlastního někdejšího úsudku týkajícího se její samoty. Ale nevzdávala to.
„Ale tys tam u toho stolu přece neseděla sama. Byl tam s tebou Kamil. Kdybys třeba Menorovi jen naznačila, že on a ty… no však víš…“
Bohunka povytáhla husté obočí.
„…Menor by to určitě nakonec přijal, a i kdyby pak třeba zjistil, žes mu lhala, určitě by tě kvůli tomu ne…“
„Pche, s Faukenknechtem, že bych si měla něco začínat? S tím vědátorem? To bych si teda dala!“ bránila se něčemu takovému zatvrzele Bohunka a uslzenýma očima loupla po Pavlovi. Jeho sestra se tak najisto utvrdila, čí hlavní vina to je, že se nyní Bohunka chová tak nepříčetně; hobojem zase srdnatě začala přejíždět od krku k pažím a nazpět a přitom nanovo vyhrožovala podřezáním si žil a tepen, pokud se někdo z trojice byť jen odváží pohnout rukou.
Pavel se tvářil stejně zmučeně jako jejich věznitelka. Pavla si byla jistá tím, že když ona psaníčka sepisoval, tak rozhodně nepředpokládal, že by jejich obsah příjemce mohl dohnat až k takovému to šílenství. Steven Seagal by Pavlovi možná paradoxně za takovou „hru“ byl vděčný, napadlo Pavlu dodatečně ani vlastně nevěděla proč, možná na to měla vliv ta vyhrocená hádka u nich doma. Jenže tohle, co se právě odehrávalo v hotelu Ornamenti v pokoji číslo devět, rozhodně žádná filmová adaptace nebyla. Jednalo se o velice smutnou Realitu, kde ve svém druhém dějství, jenž nesepisoval podplacený scénárista ale sám život, hlavní roli sehrávala dosti obézní dívka trýzněná nepochopením. Právě tak to vnímala Pavla, a ještě možná jednu podstatnou věc při tom Bohunčině očním posuňku směrem k bratrovi vypozorovala: ač se to zdálo k nevíře, tak Bohunka, na rozdíl od Kamila, by s ním jinak možná byla i ochotná navázat rozumný kontakt, tato špetička ironické nadsázky v tom očním záblesku byla patrná, ovšem to by se Pavel ve svém chování od počátku nesměl projevovat jako naprostý paličák, který se vyžívá v ponižování, aniž by předem znal osobní problémy dotyčné.
Jak smutná tato zjištění pro Pavlu byla: Bohunka v soukromém životě nejspíš skutečně musela tajně zbožňovat a potají hltat všemožné romantické filmy a seriály a v duchu pak snít o tom, jak i ji kdosi líbá na tváře, a když to prostě nejde, tak alespoň zasílá jednou denně ty nejzamilovanější dopisy, v nichž je vyznána láska plná sladkobolného kýče. Jenže i toto těmito okamžiky zřejmě pomalu přestávalo platit, o což se postaral právě Pavel. Pavla ho teď z celého srdce nenáviděla tak jak snad ještě nikdy, a kdyby, na rozdíl od něj, neuvažovala rozumně, s největší parádou by ho Bohunce slavnostně právě předhodila, aby z něj stáhla nejen ty slipy, ale i zbylé oblečení a samotným závěrem i kůži.
„BOHNICE! BOHUNKA ROVNÁ SE BOHNICE – TOŤ ONA VZÁCNÁ PODOBNOST SLOVÍČEK!“ vyšlo z Bohunky následně rtuťovitě, což Pavlu vytrhlo z jejích vnitřních úvah pokusného psychologa. „Právě tam jsi mě svýma psaníčkama zřejmě chtěl dostat, co, Koloďánku?“
Pavel však stále mlčel. Tvářil se, jako by mu opravdu zvonil umíráček. Ta zlobná slova se do něj vpíjela, jako by mu do těla zajížděly nepříjemně bodavé hřebíky.
„No ovšem, tam by si mě nejradši viděl! Co ty, všichni byste mě tam rádi viděli bezvládně ležet na smrtelné posteli a nechali na ní umírat… Jako naprostou nicku! Jako naprostou nulu! JAKO NAPROSTO UBOHOU TROSKU!“
Po těchto argumentech Pavla rovněž nasadila zmučený výraz a letmo tentokrát pohlédla na Petra. Jeho zadumaný skleslý pohled jí v tuto chvíli připomněl podobně laděný obličej z jakéhosi staršího českého filmu, jehož název si už bohužel nepamatovala. Konkrétně jí Petr svou obličejovou pózou připomínal herce Karla Hogera, kdežto ona se stylizovala do role jeho partnerky Dany Medřické. Motiv z tohoto filmu se u Pavly prolínal s jiným, konkrétně s tím nesoucí název Divá Bára, jíž zde obstojně napodobovala právě Bohunka.
„Není divu,“ pokračovala v pichlavém řečnění Bohunka, „naše slavná mochnická čtyřka je na tom ohledně jmen mnohem lépe! Pavel a Pavla, Petr a Petra! Stejné počáteční slovní iniciály náležící těm nejúchvatnějším a nejkrásnějším obličejům a také mluvkům široko daleko! To se to pak zapáleně haleká do mikrofonu! A ještě jsem vlastně opominula sděliti, jak se ta jména krásně rýmují, a to pak na poslech zní ještě mnohem lahodněji, co?! Obzvlášť… obzvlášť když shodné Metelníkovo křestní jméno má i přítel Eminky Chardové, načež trhovačné tiky Martina Ronského, neboli přítelíčka Alexandrušky Janové, má zase v krvi náš Koloďánek! Navíc, křestní jméno jmenované ve skutečnosti zní Petra, neboť ta Alexandra, to je jen vkusně zvolený pseudonym dle přání jejího miláčka! To se to pak panečku vztahuje, páruje a nadále vazbově propojuje, není-liž svatou pravdou?!“
Petra se mezitím stále srdnatě prala se svojí rolí „vojandy v záloze“, jak si dané pojmenovala. Stolek byl již na dohled.
„Radovan ti snad nenabídl společnou středeční schůzku stejně jako nám a Kamilovi?“ napadlo Pavlu, když konkrétně ze strany Bohunky přišla řeč na vztahy.
„Přirozeně že mě do ní moudrý staříček Litevský nutil,“ poznamenala opovržlivě vzlykající Bohunka. „Jenže když mi hned nato pověděl, kdo všechno se jí zúčastní,“ znovu znechuceně očima šlehla po Pavlovi, „totálně mě přešla chuť!“
A aniž by čekala na Pavlinu další otázku, znovu skřehotavě a v plačkách naplno spustila: „A vy to vážně nevíte, zde přítomné chlapcodívky? No vážně to nevíte? No to si prostě na tý louce jednoduše představíme jednoho pasoucího-se vola a ejhle, značku pro napětí máme rázem na světě!“
Opět nebylo těžké uhodnout, ke komu tato narážka výhradně směřovala. Tentokrát však za své kromě kalhot už vzaly i ony slipy. Jedno pak bylo jisté: bobr se pod nimi rozhodně neskrýval.
Bohunce tento nečekaný veleúspěšný triumf přeci jen o něco pozvedl náladu, kdežto Pavla najisto usměrnil na zem, kde se začal choulit do klubíčka jako zbídačený pes, do kterého jeho majitel vší silou kope a surově mlátí holí. „Ale já jsem rozhodně neměla dlouhou chvíli. Ne, to teda neměla! Pilně jsem se na vás čtyři připravovala, vlastně už před tím mi mé snažení přineslo kýžené ovoce.“ Nadmula se pýchou. „Ano, Kolodějová, to já jsem proti tobě poštvala Danu Moronovou, a stejně tak psala a posílala psaníčka a esemesky tvému bratříčkovi, kde jsem ho nejprve žádala o vysvětlení a pak už výhradně jen o omluvu. Jenže on na ně odmítal reagovat, jen si to pokaždé letmo přečetl a pak všechno zmuchlal a zahodil!“ Po tomto výroku už jí mokré uslzené oči přímo zářily. „A nebyl to Tom Wong, kdo tady řádil se sprejem v ruce, jak se policie mylně domnívala, nýbrž to já jsem poškodila jeden ze zdejších pokojů. Vedle soukromé studie napodobování písma jiných jsem si tak našla druhou prospěšnou zábavičku. Prostě… někdy se vyplatí mít zaměstnané rodiče tam, kde to člověk potřebuje, a kteří vám vaše snažení nevědomky o dost usnadní. A pak… pak už jen stačí mlčky přihlížet, jak se špína hází na někoho jiného!“
Následně Bohunka dala přeci jen mrzutě najevo: „Smůla jen, že vás ten Kazimír nesebral u té vaší studiové kupolky hned na místě, jistému tajemnému ničiteli se zřejmě nepodařilo zavčas podstrčit mu nějaké obstojné usvědčující důkazy.“
Bohunčiny nynější výroky čtveřici leccos objasnily. To ona tedy skutečně měla na svědomí zdejší hotelový incident, o němž se zmiňovaly Lída s Lízou (tak možná i proto onen Bohunčin ztrápený výraz v obličeji a oční nevraživý záblesk) – ostatně některé z malůvek zkrášlovaly jak první patro, tak i tento pokoj, v němž dle obsahu kufrů a věcí ve skříních přebývali velmi prominentní hosté. A také to tedy byla Bohunka, kdo po několika letech klidu znovu donutil hysterčit Danu Moronovou, někdejší obávanou profesorku fyziky (Bohunka prostě stála o to, až bude za Ladu Dana suplovat, aby si na paškál sourozence a pár vzala pěkně najednou a před celou třídou je totálně znemožnila). A stejně tak ono skučení z toalet mohlo rovněž náležet Bohunce Klepačové, nikoli výhradně pouze Kláře Menkové.
Čtveřice se však od Bohunky dozvěděla i další podstatnou věc: i když se dotyčná před okamžikem velice vtíravě vyjádřila k odpolednímu středečnímu vysílání z parku, nebyla to ona, kdo kupolku zničil. Pavla a ostatní s jistotou věděli, že to nebyla práce ani Toma Wonga, který v těchto chvílích možná již publiku básnil o své poctivosti se srdcem na správném místě a možná ho i nabádal, aby si s ním společně zanotovalo konkrétní EC popovou skladbu, kterou za svého života bezmezně miloval jeho zesnulý bratr, a jíž vévodí krásný táhlý zvuk violy. Tak kdo tedy to, co se přihodilo v parku, měl vlastně na svědomí, když i skupinka počítačových nadšenců v čele s Robertem na tom odmítala přiznat byť jen nepatrný zlomek viny? Jediný, kdo opravdu přicházel v úvahu, byl Leopold Barnet.
Jistá ruka právě nahmátla cosi, co na dotek připomínalo klec. Leč…
„Koukej dát ty svý pazoury zase rychle dolů!“
Petra Bohunku v leknutí poslechla, vyskočila do pozoru, ovšem vzápětí se její štíhlounká postava rozechvěla znovu, neboť se ozvalo další ohlušující řinčení. Náleželo Petrovi. Toho HÓLEJENKA doslova odmrštila do vzduchu a on se pak bolestivě praštil o hranu postele, jak přes ní pozpátku dopadal na zem. Posty se prohodily, tentokrát Pavla Petrovi pomáhala na nohy.
„Petře, ach Petře, nestalo se…“
„Okamžitě zmlkni, Lavordová, neporučila jsem ti mluvit!“ okřikla ji Bohunka a přinutila jít za ní. Petra se tak stala rukojmím.
Petřin milý to nemínil nechat jen tak. Jenže…
„Zpátky, Metelníku, nebo ti neručím ani za jednu z těchto dvou mých ruk!“ namířila na něj Bohunka znovu výhružně HÓLEJENKOU, načež hobojem nebezpečně ohrozila jeho milou.
Petr nakonec tedy radši také poslechl, nechtělo se mu riskovat další bolestivý náraz. Bohunka tak podruhé triumfovala, po sourozencích se jí podařilo ochromit i pár.
A hned z toho začala těžit.
„A nebo pokud chceš, Metlománku, tak vlastně odejít můžeš. Tobě jedinému to teď povoluji,“ změnila náhle názor, když s Petrou dospěly do bezpečného ústraní k druhé z postelí.
Petr ihned vytušil, že Bohunka blafuje, ona sama musela moc dobře vědět, že on odtud bez své milé rozhodně nepůjde. A kdyby se o to pokusil, možná by už mu neposloužily ani ty ruce.
„Bohunko… Bohunko prosím…“
„Psssst!“ naznačila jí oslovená hněvivě, tentokrát pouze pusou, hoboj s HÓLEJENKOU však rezolutně odmítala dávat z rukou.
„Ale…“
„Tak ty s tím nepřestaneš?!“ řekla již o dost více navztekaněji Bohunka.
„Petru napadlo spásné: „Jako jediné ze čtveřice jsi mi ještě nedala prostor k vyjádření.“
Bohunka na Petru vykulila oči, jako by jí právě oznámila, že se za dva dny do Katalné Mochny dostaví slunné léto se vším, co k tomu patří. „No ovšem, Lavordka si zkrátka nemůže přede mnou odpustit ty svý ojedinělý hlasový kvality!“ vyšlo z ní záhy stejně podrážděně jako onehdy za městem z Barneta, jen s tím rozdílem, že u toho nanovo začala popotahovat.
Hned nato Petřiny vlasy provětrala HÓLEJENKA, která pak okamžitě vystřelila do pozoru, aby Petra a Pavlu přeci jenom náhodou nenapadlo zmocnit se ojedinělé dívky severského typu (Pavlina bratra něco takového mohlo napadnout stěží, ten se dál svíjel na zemi jako hromádka neštěstí), a pak hrot hoboje z Bohunčiny strany pro změnu spěl do míst Petřina hrudníku.
„Tak tohle je ten náš ojedinělý severský typ,“ nepřestávala Bohunka oplzle na Petru dotírat, „to se tady v hotelu teď musíš cítit jako doma, co, světice?“
Petra pochopila, co jí tím Bohunka vzkazovala. Všechny pokoje do jednoho bez výjimky obsadili lidé z Gatoru.
„Hezky mi to vychází, co ty na to, Petruško? Celý hotel Ornamenti tu momentálně mám sama pro sebe, neboť ostatní hosté trčí na nedaleké kolonádě buďto na pódiu, kde si nerušeně tématicky vyhrávají, nebo v davu nadšených fanoušků, kde po sobě hází květinkama na důkaz fanatické oddanosti. Jako by do Čech zavítala jedna generace hip-hoperů smíšená s tou od legendárních hipies. Ovšem to jest přece jedna velká mýlka, neboť dnešním odpolednem a možná i po celý večer se sál bude prohýbat nikoli v hluku, nýbrž v jedné velké euforické melodii, jíž rytmus a květinky budou pouze věrně sekundovat. Ovšem ani jeden z nás se toho možná už ani nedočkáme. Ba přímo nedožijeme!“
Zejména dovětek Petře nahnal strach. Byla by Bohunka opravdu schopná se zabít? Nebo dokonce přímo někoho ze čtveřice? Hrůza z ní po celou dobu šla, to se rozhodně nedalo popřít, ovšem u toho recepčního Pavla přeci našla ty prášky na spaní. Nevypovídalo to tedy spíše o opaku?
Tentokrát se z náhodného poznatku tedy snažila něco vytěžit Petra.
„Já si nemyslím, že bys… že bys někoho prostě dokázala sprovodit ze světa, tedy ani nás a ani sebe ne,“ sdělila Bohunce v souladu se svými úvahami. Ta na ni podruhé ohromeně vytřeštila oči, neboť ji znovu ochromila ta precizní čistá mluva, za níž by se onen legendární Foglarův Mirek Dušín v žádném případě nestyděl a Petru by na jejím základě bez okolků okamžitě přijal do klubu Rychlých Šípů jako pátého člena.
„Vážně si myslíš, že bych toho nebyla schopná? Tak jukni semhle, ty jedna děvko ze třicáté deváté Avenue!“
Petr nyní měl chuť sto se na Bohunku přímo vrhnout i s tou tyčí, čímž hodlal porušit svůj původní záměr ji nebít. Ta urážka, kterou již prve tolik nenáviděl z Klářiných úst, v něm vyvolala novou přívalovou vlnu nevole, ovšem nebezpečné pohyby hobojem a vždy pohotová HÓLEJENKA ho přiměly od záměru upustit. Také Pavla se zdráhala cokoli podnikat, čelo ji ostatně po nárazu o skříň stále pálilo jako čert. A Pavlin bratr? Tak od něj už se teprve žádná pomoc čekat nedala. Dál se svíjel na zemi a Bohunčina slova o sebemenším pohnutí si ze všech bral k srdci nejvíce, jen hlavu pro jistotu nenápadně stočil ke zdi, když se zrovna nedívala, to aby jí neviděl do obličeje. Také Pavel už na té zemi obstojně vzlykal. Jako by Bohunka byla tou samou vyhrožující osobou, vycházející z Petřiny mysli (co naplat, že v onom snovém výjevu to byl Tom Wong, kdo Petře přejížděl po těle deštníkem, hoboj ho nyní svými pohyby obstojně imitoval). V Pavlově případě to zase byly výhradně ty jeho dvě zavedené nepřející složky uvězněné pouze a pouze jen v jeho mysli, které se k němu hádavě hlásily.
„Vážně se domníváš, že bych nebyla schopná vraždit? Tak se podívej sem, Lavordko!“
Petra se rozhlédla po posteli a následně i kolem ní. Vše, co se na ní i v její blízkosti povalovalo, nějak souviselo s mochnickou kulturou jako takovou, ovšem ta jako by někomu padla tuze v nemilost. PODSJENKY byly samý propich a portréty na nich vyobrazené znetvořeny k nepoznání, kdežto jedna z KRESOJLEK se zmítala přímo pod oknem a měla uražené tři ze čtyř noh a probodanou podušku skrz naskrz, z níž čouhal molitan, načež na kusy roztříštěná skelná tabulka ve změti výhružně vyhlížejících a prapodivně prokombinovaných kříženců, jimiž Bohunka již stačila několikrát hodit po svých hostech, pravděpodobně zase původně byla relaxační LIDVJENKOU. Jen JELEMANTEL zdál se být netknutý.
„Tak vidíš, ty jedna mochnická světice, já krutá rozhodně být umím, když chci!“ uvedla pedantsky Bohunka, neopominula při tom však znovu popotáhnout.
Zmínka o krutosti Petře připomněla další podstatnou věc.
„Kde se momentálně nachází hotelový personál?“
„Tak hotelový personál!“ zopakovala Bohunka šokovaně. „Hotelový personál!“ zopakovala podruhé výhradně znechuceně. „To to nedokážeš snad říct normálně hovorově?“ vyštěkla. „Třeba kde se momentálně zdržujou ti zasraní parchanti, co tu všem těm vlezlejm vtíravcům v jednom kuse jen posluhujou? No tak, řekni to, Lavordová! TAK ZOPAKUJ TO!“
Petra Bohunku poslechla, ovšem opět to z jejích úst vyznělo, jako by se jednalo o ta nejkrásnější slovní spojení na světě.
„Nemysli si, Lavordko, i já dokážu psát obstojné scénáře,“ šlehla po ní Bohunka v nových plačkách očima. „ZPĚT, KOLODICE! Na to ani nepomysli!“ měla je opět všude.
Pavla, po pravdě řečeno, teď neměla Pavla v úmyslu nějak chlácholit, jen ji už rvalo uši, jak i on na zemi propuká v hlasitý brekot a řve: „Ať už tenhleten horor proboha konečně skončí!“
„I já umím psát poutavé scénáře,“ snažila se Bohunka na Pavlovy výjevy nebrat pražádné zřetele, a zase Petře začala věnovat převážnou pozornost, stejně jako se o něco obstojněji pokoušela, na rozdíl od Pavla, pozdržovat plačtivost. „Ono není zas tak těžké nahnat celý hotelový personál do jedné místnosti, jmenovitě do kuchyně, když jsou všichni hosté v tahu, a pak jednoduše odejít a udělat na dveřích to neslyšné cvak,“ vyslovila to povýšeně, jako by to bylo bůhví co geniálního.
Odkudsi za Petřinými zády se znovu ozvalo to naléhavé skřehotání. Dotyčné – dotyčnému (v podstatě v tomto případě výjimka potvrzovala pravidlo, neboť onomu překrásnému tvorečkovi místní mochnická terminologie přisoudila dva rodové časy) se dle výbojů už rozhodně v kleci přebývat nechtělo. Ono stvoření se usilovně dralo ze spárů drátů a nicek, jak to kdysi vkusně pojmenoval jeden z předních českých komiků, na svobodu.
„No to nám to ale do sebe pěkně zapadá, co?“ chvástala se dál Bohunka s uslzeným obličejem. „Erotomani už své vlastní vystoupení předvedli,“ podívala se letmo po Pavlovi, který okamžitě nabral na ještě mocnějším brekotu a taky jekotu, „také DanaDamiana si tu odbyla svou premiéru“- (Pavla v obličeji znovu zčervenala, když tu zazněla z Bohunčiných úst jasná narážka na její sexuální orientaci) „a ani Polemkové nepřišli zkrátka, co, Lavordko?“
Petra teď Bohunku vnímala tak napůl. Její uši drásal skřek, to jak se překrásně modře zbarvený ptáček z klece úpěnlivě snažil dostat ven. Skřehotal, jako by uvnitř ní s někým bojoval o holý život.
„No jo, EC pop,“ poznamenala znechuceně Bohunka, „toť jeden velký mírumilovný hudební sound z chladného severu, kde to přírodníma modrookýma a zelenookýma blodýnkama a brunetkama žije na každém rohu ulice.“
Petra sklopila provinile oči, už se do těch Bohunčiných ztrápených nedokázala dívat, a sama měla nutkání se rozplakat.
„Předpokládám,“ dokázala obstojně i přes nový nápor plaček Bohunka k Petře hovořit, „že zajisté, Petruško, víš, co navenek symbolizují ona gatorská mávátka v podobě květinek.“
Petra přikývla.
„A zajisté ti ty dvě ojediněle vkusně odívané drbny,“ položila na ta tři slova Bohunka důraz, „rovněž poreferovaly o tom, co znamenají gatorské pojmy týkající se melodičnosti a dramatičnosti.“
Petra znovu nepřítomně přikývla se svěšenou hlavou.
„TAK SE PŘI TOM SAKRA DÍVEJ NA MĚ!“
I Petřiny oči se viditelně zamlžily, Bohunce to, zdálo se, však udělalo jen poloviční radost.
„To je na tom jejich Gatoru už prostě tak: když věčné mládí,, tak napořád. Stejný klon jako u té naší Alexandrušky z Chejnice, co?“ vyšlo z Bohunky s odporem a pokračovala. „A taktéž se k tobě zjevně doneslo, proč na Gatoru panuje taková svoboda a je pro místní a turisty přímo pravým rájem na zemi,“ pokusila se následně oznámit jedovatě nasládle v režii Dany Moronové. „TAK DONESLO NEBO NEDONESLO?“ vybuchla v režii jejích manýrů.
Petra Bohunčiny případné obavy ihned vyvrátila a i jí z očí po obličeji začaly stékat první kapičky slz.
„No jasně, nedoneslo, jak jinak!“ popotáhla polovítězně Bohunka, neboť ji urosené Petřiny oči přiměly k novému pláči. „Právě to se naše Slečna krásná musí dozvědět od té největší šeredky na světě, neboť ta jen stěží někdy po boku bude mít toho svého vysněného Pana dokonalého, tak jako ona!“ zavřeštěla.
Petru do uší stále bil onen skřek. To se jistý druh ledňáčka marně snažil otevřít dvířka klece.
„Nedoneslo se to k ní, jak jinak,“ mlela si Bohunka stále svou. „Proč tomu tak asi je? No to proto, že Gator uznává daňové úlevy, ale ne už bulváry, a to i přesto, že je odnepaměti ryze demokratickým státem. Jenže proč tam vlastně zřizovat něco jako bulvární deníky, když za tím Lanem ti jeho fanatičtí obdivovatelé běhají na základě pouhých náhodných smyšlenek? O všem se prostě stačí třeba jen zmínit v místních školách, nebo jen tak při vstupu do samoobsluhy, když si tam ráno jdu pro čerstvý chléb, a rázem je o publicitu postaráno! I u naší mochnické světice severského typu tomu není jinak, jen něco kvákne a už se o tom všude šušká, ani noviny k tomu nejsou zapotřebí! A tak je naší Petrušky všude zase plno! Jako by do Čech zavítala Mandolína… ne pardon, oprava, ano, Madonna či ten… Michael Jackson, jak se to vždy uvádí ve všech časopisech za rodnými hranicemi naší Katalné Mochničky!“
„Bohunko… Bohunko prosím…“
Petra se pokusila vznésti námitku, leč Bohunka nejen ji hned nato šokovala verdiktem: „Myslím, že je načase tuhle hru definitivně ukončit!“
Stalo se něco nevídaného: Bohunčiny ruce náhle upustily jak hudební nástroj, tak i hůlku. Jako by se Bohunka sama od sebe rozhodla vzdát a vydat čtveřici na milost. Ovšem to byla mýlka!
„Se speciálně upravenou zobcovou flétnou to zaručeně půjde jako po másle.“
Bohunka se skutečně vytasila s jmenovaným hudebním nástrojem, který celou dobu měla zastrčený v kapse kalhot, načež druhou rukou se začala sápat po plášti se zlomkovou neviditelností.
„Toť má vlastní LATERNA MAGICA TAVARESKA,“ zašermovala Petře flétnou před očima.
„Ne,“ hlesla Petra sotva slyšitelně, když vytušila, co se Bohunka nejspíše chystá udělat. Ze spodní části flétny totiž trčelo to samé co z hoboje.
„Tom Wong by možná na svých obětech praktikoval zcela jiný druh úmrtí, mně to ale takhle vyhovuje ze všeho nejvíc!“
„Ne,“ vyšlo z Petry o něco vzdorovitěji.
„A poděbradský pisálek Tom Patrick by pak o všem podal zprávu, co přát si více, snad ho ještě dodatečně požádat, aby k textovému nekrologu přišpendlil fotku daného mordu, na důkaz, že to, k čemu v hotelu Ornamenti v pokoji číslo devět došlo, nebyla jen snůška nesmyslných keců!“
„NE.“
A přesně v ten okamžik s ohlušujícím řinčením dopadla prázdná klec na zem a vzduchem se prohnalo modré stvoření, pod jehož mocným zamáváním křídel Bohunce vypadla flétna z ruky a taktéž upustila plášť. Bohunka ztratila rovnováhu a nekontrolovatelně se snesla na postel, kde její krk zakusil pravou agónii bolesti, neboť dopadla přímo do změti skelných odštěpků náležících LIDVJENCE. Její účinnost tak paradoxně zaznamenala zcela pravý opak.
Petr už na nic dalšího nečekal a kulhavě se k Bohunce a Petře přeci jen úspěšně došoural. Zdálo se, že je snad konečně najisto po všem. Petr pak HÓLEJENKU, oba hudební nástroje i JELEMANTEL usměrnil směrem k Pavle. Ta pro to okamžitě přispěchala a pak šla znovu utěšovat bratra.
Vzápětí Petr na sobě pocítil nový nápor, tentokrát na pravém rameni, byl mu však tuze příjemný a tomu tlaku se nebránil. To jeho milá Petra se mu na něj položila a začala naplno plačtivě smutnit.
Netečná nezůstala ani MALOVA neboli celým jménem MALOVSKÝ MOŘSKÝ TVOR. Ten se snesl dolů a od Petry pohledem přejel na Bohunku. Jako by si uvědomoval, co jeho trojčení ve vzduchu způsobilo. Usedl vedle Bohunky na postel, počkal, až se mu zamlží oči, a z nich se pak počaly snášet drobné kapičky, které se po dopadu přeměňovaly v menší pevné duhovky. Ovšem to nebylo vše, přítomnost MALOVY v hotelu Ornamenti v pokoji s číslem devět všem pravděpodobně přinesla zcela nový nečekaný poznatek: ony MALOVÍ tak zvané slzy mořské panny zjevně měly i ozdravný účinek, neboť dokázaly pozvolna zadržovat krev a postupně hojit dané poraněné místo, to poté, co se na něm rozpustily v příjemně chladivou lázeň.
Přibližně v tu samou chvíli, o pouhých několik metrů dál, padl výstřel. Osoba, jíž náležel, se pak mátožně snesla do křesla. Již se nepohnula.