Čtvrteční ráno se pro Emu po probuzení ukázalo v mnohém jiné. Především se snažila prožít pokud možno klidnou noc a pokusit se snít zcela normálně, to jest tak, jak si její podvědomí bude přát. Jenže to nešlo. Vincek Kazimír prostě vyřkl ono strašidelné slovo nemocnice a to Emino podvědomí zkrátka ignorovat nedokázalo. A tak se pohledná brunetka z Oborověnky nedobrovolně přemísťovala do potemnělé místnosti s plně obsazenými deseti lůžky. Právě tři z nich teď osvítil noční měsíc a Emě se tak naskytl pohled na tři mladé tváře. K nim vzápětí ještě přibyla jedna podstatně starší. Ema okamžitě pochopila, proč se tak nečekaně děje, nehodlala však vést další únavné a vyčerpávající boje. Toužila teď jen a jen po klidu! Mám na něj právo! dušovala se a podvědomí ji naštěstí v požadavku vyhovělo. Za oním nemocničním oddělením se najisto zavřely dveře a Ema se tak mohla oddávat mnohem poklidnějšímu snění kdesi u břehů Japonska.
Ony události výše zmiňované prakticky navazovaly na ty, co se staly poznávacím znamením včerejšího odpoledne. Vincek Kazimír zkrátka vyslovil onu informaci o svém učiteli hudebnictví, všichni se toho okamžitě chytli a hned nato od firmy PROJEKTANT EXPERT společně absolvovali cestu k nádraží a z něj se prvním možným spojem vydali přes Poděbrady do Nymburka, neboť Poděbrady ani Katalná Mochna takovou vymoženost, jakou byla nemocnice, zkrátka nevlastnily.
Jenže nymburská nemocnice ten den odmítala přijímat jakékoli návštěvy, takže se cesta pro onu čtveřici stala naprosto zbytečnou záležitostí. Když pak Ema dorazila domů, očekávala ze strany otce náležitý výslech, jenže ani toho se nedočkala, hlava rodiny stále zatvrzele trůnila kdesi v útrobách své kmenové firmy. Ema tak večer strávila pouze s maminkou.
A pak už následovaly spánek, ony sny a nové ráno.
„Vstávej, Emo, máš nejvyšší čas.“ Onen hlas náležel mamince, opět nezněl nijak odtahovačně, nijak nepříjemně. „A ještě něco. Tatínek by chtěl s tebou cosi probrat, než odejdeš do školy. Prý soukromě,“ dodala a až teď se zatvářila trochu rozpačitě.
„Jasně. Fajn. To nebude problém.“
Ema se to pokusila vyslovit pokud možno co nejobyčejněji. Moc dobře tušila, čeho se hovor bude týkat, z toho důvodu proto byla nakonec ráda, že přece jenom byla nucena k Joskovi zajít.
Emin otec se držel, při snídani nepronesl jediné slovíčko, situace se změnila až ve chvíli, kdy se nabídl, že svou dceru zaveze až ke škole.
„Emo, rád bych s tebou teď probral něco velice podstatného,“ začal, když už oba byli sami v autě. „Jak bych jen…? No prostě… můj šéf mi nedávno sdělil jistou nemilou věc, totiž, že PROJEKTANT EXPERT končí. No a jak bych jen dál pokračoval? No něco takového si přirozeně vždy vyžádá jisté boje o pozice a také změny… No a ohledně těch změn jsem měl na mysli… zkrátka, počkej moment… na tohle si radši zastavím.“
Emě bylo jasné, že je otec možná stále ještě celý zmatený z rozhovoru s Hovorou. Proto počkala, až tak učiní, a sama od sebe se ujala slova.
„Víš, tati, já vás slyšela.“
„Co… co jsi slyšela?“ Otec na Emu šokovaně pohlédl.
„No tebe a pana Hovoru v jeho kanceláři, když ti tam referoval o Herdenově TAVARESCE, o Janě a o mně.“
Ema se prostě rozhodla, že vše na rovinu přizná.
„Aha?“
„Hele, tati, zcela vážně, já těmi svými průpovídkami opravdu nikoho ve škole neměla v plánu dráždit, a to s tou mou PĚNKALINKOU po SMOLNICKU… tak to byl vlastně takový můj jeden akutní nápad… prostě se ve mně kupily všelijaké nelichotivé vzpomínky na tu či onu tragédii, prostě se to ve mně mlelo, mísilo a prolínalo čím dál víc, až jsem to v sobě nedokázala udržet, popustila tomu ventil a všechno to ze mě muselo vyjít ven.“
„A tak se zrodila ta tvá… PĚNKALINKA?“ Emin otec si dal pozor, aby to správně vyslovil, což se mu tentokrát zdařilo. „Proč ale ty tajnosti, Emo? Proč ses nám o tom třeba jen slůvkem nezmínila?“
„Prostě jsem měla strach, že to, co dělám, ty a mamka budete považovat na čiré bláznovství,“ vyslovila to teď Ema spíše tak, jak jí to přišlo na jazyk, tedy trochu více jedovatěji s jemnou porcičkou pesimistického přikrášlení.“
„Ale jdi, jak jsi na něco takového jen mohla pomyslet?“ zatvářil se otec téměř uraženě.
„No to šlo v podstatě samo, vzhledem k tomu, jaké fámy o mně kolovaly po škole, a ty sám jsi mě přece poslal k Joskovi na vyšetření,“ zahnala Ema otce do úzkých.
„To se ale přece netýkalo té tvé tvorby,“ bránil se.
„Jak to že ne?“ Tentokrát to Ema už vyslovila dosti pohoršeně. „Ludmila Kutáková si na mě zasedla výhradně kvůli nim. To kvůli PĚNKALINKÁM se rozeběhla nová porada ohledně mého jména.“
„Dobrá, dobrá, těch sporů už bylo dost,“ dal otec najevo rukou a zatvářil se při tom ještě více rozpačitěji; patrně se právě odhodlával k čemusi, co mu činilo nemalé potíže. „Jinak ti mám od našeho šéfa vyřídit poděkování za záchranu jeho dcery a možná i firmy jako celku. Promiň, ale lépe to zkrátka říct nedokážu.“
„Neomlouvej se, řekl jsi to moc krásně,“ vzkázala mu Ema a na rtech vyloudila matný úsměv.
Hovor ustal, každému z rozmlouvajících zřejmě došla slova a tak chvilku oči klopili do klína a následně z okna ven do mlhy. Ta následně v každém vyvolala jisté nucené představy. Jaké to pak pro oba bylo překvapivé zjištění, když se navzájem utvrdili v tom, že prakticky stejné: Martou Vodochodskou počínaje, krachující firmou PROJEKTANT EXPERT pokračujíce a tvarující PĚNKALINKOU končíce.
„Tak vidíš, tati, každý z nás dvou je úplně jiného ražení a přece se v jednom emotivním okamžiku dokážeme ve svých pocitech shodnout, no není to úžasné?“ podotkla Ema, načež si opět zobla pomerančové tabletky.
„Tak přece to sezení nebylo tak marné,“ chytil Emin otec druhý dech, když to uviděl.
„Hmm…“ Ema rozhodně nezůstala pozadu, „a ty zase chtě nechtě musíš souhlasit s tím, že na té mé PĚNKALINCE přece jen něco být musí, když jí tvůj šéf dal zelenou. Na, zobni si taky.“
„Ano, uznávám,“ vyslovil to Emin otec bez příměsi jakékoli skryté falešnosti, skutečně tabletku ochutnal a následně uvedl vůz do chodu.
Hovor pokračoval i za jízdy, tentokrát se stočil k rodinným trablům.
„Určitě ti neušlo,“ vzal si tentokrát jako první slovo zase Emin otec, „že mezi mnou a maminkou v posledních dnech panovalo jisté napětí.“
„Nemusíš se, tati, omlouvat, chápu, žes teď prožíval stres a nerozvážně jednal, jak se říká, v afektu. Všimla jsem si těch lístků pod kalendářem a vše mi došlo, tedy to, že se s mamkou za žádných okolností nehodláte rozvádět, že nadále chcete žít spolu.“
„O rozvodu z našich stran nikdy nepadlo jediné slovo,“ poznamenal otec důrazně a významně pozdvihl obočí. „Tohle ti nakukala Lédová, co?“ odtušil přezíravě.
„No po pravdě řečeno, ano,“ přiznala Ema, „já jí to ale moc nevěřila. Pak jsem ale spatřila tu rozbitou vázu a nefunkční klavírek a začala to přehodnocovat. Obojí to jsou přece věci, s nimiž každého z vás něco pojí.“
„Ach ták,“ protáhl otec s nenuceným úsměvem. A následně promluvil jako rozený moudrý mudrc. „Osud si zkrátka někdy s našimi životy zatraceně nemile pohraje a přemění je k nepoznání.“
„Jak k tomu ale došlo?“ zajímalo Emu.
„Myslíš k těm nešťastným pádům? Klavírek nechtěně vypadl mamince, když stírala prach, a vázu nejspíše shodil Mourek, víš, jak rád všemožně prolézá kouty a obzvlášť pak parapety.“
Ema se v ten okamžik pleskla do čela a nevěřícně přitom zakroutila hlavou. Jak to, že ji něco takového nenapadlo hned? Proč musela myslet na nejhorší? No jasně, a pak už stačilo jen zapnout televizi, shlédnout v kratičkém sledu zprávy a nástin nové tragédie byl rázem na světě.
„To nic, hlavní je, že jsme se dobrali pravdy,“ mínil rozumně otec.
To už se pomalu blížili k Emině škole.
„No, ehm, když o tom tvém prvku ještě jednou tak v rychlém sledu přemítám…“
„Neboj, tati, dnes večer ti o PĚNKALINCE plně poreferuji. Slibuji.“
Ema se s otcem rozloučila, udělala však sotva pár krůčků a nestačila znovu žasnout. Její rodnou školu nanovo zahaloval hustý dým, ovšem tentokrát jeho přítomnost byla viditelná na několik set metrů daleko. To přirozeně vzbuzovalo pozornost nejen překvapených studentů, ale zcela zaslouženě i kolemjdoucích. Na školním place se navíc předbíhaly dvě zajímavé skupinky: ta první náležela policejním příslušníkům v čele s Vinckem Kazimírem starším a onou druhou byli hasiči pod vedením Martina Štvance, rozeného Rvance. Jak se záhy ukázalo, tak si někdo z obou skupinek pěkně vystřelil a na dvě bezplatné infolinky oznámil po jednom fiktivním bombovém atentátu a požáru třetího stupně. Emě zanedlouho ona spojitost vešla ve známost, to když se před ní náhle zastavila holčina třetího ročníku a předala jí již dobře známý zlatý podnos s ukrytým vzkazem. To už po Emině boku postávali Petr, Elke a Vincek, posledně jmenovaný si neopominul zanadávat na svého otce kvůli jeho přehnaně pikantním narážkám, jimiž častoval všechny okolo.
„Himlhergotlaudonovci zdraví planetu Emochard. Poslušně hlásím, že vlnou gravidace již s úspěchem trpí i druhá polovička početného moronstva, ctěná to Luda Kuta. Konéééc hlááášenííí! Pozóóór! Poróóód! A yeáááh!“
Ema se znovu dobře bavila, dle vzkazu bylo jasné, že se ona i ostatní nemusejí ničeho strašného obávat, naopak o kus dál stojící Ludmila Kutáková na tom teď byla moc špatně, neboť se kritika ze stran policejních i hasičských složek snášela přímo na ni a ona, chudinka, nevěděla, jak reagovat. Nejprve hysterčila a pak se div málem nerozplakala, že žádným teroristou ani ohnivým buřičem není. Z přihlížejících profesorských tváří, konkrétně z těch náležících Radaně Nývltové a Petru Štrochovi, však šlo jasně vyčíst, že v případě buřičství lze o něčem takovém klidně i pochybovat. A pak se před školou k nepotěšení všech konečně objevil i ředitel Antonín Hauser a to s výjimečně potěšitelnou zprávou, že se uděluje ředitelské volno z důvodů zamoření školy nebezpečnými toxickými viry. Ani tento krok však Vincka Kazimíra staršího neodradil od toho, aby si našel nový objekt pro své sekýrování.
„Počkej, počkej, mladej, kampak máš teď namířeno, co?“ volal na syna už z dálky.
„Coby? Jdu s kamarády do nemocnice,“ odvětil trhovačně Vincek mladší, načež se hodlal co nejrychleji ztratit.
„Tak to teda ne, synáčku, kdepak, nikam nepůjdeš flámovat,“ stiskl synovi otec pevně ruku, když skupinku přátel dostihl, a tak se jejich pohledy vzájemně střetly.
Elke slabě zasténala.
Jenže Vincek překvapil ji i otce, když se mu srdnatě postavil jako pravý dospělý muž s vlastním názorem. Jako by již předem znal svůj part z Emina snu, kdy si poskočil na Černou paní. „Co kdybys mi projednou dal, otče, už konečně pokoj? Já si chci taky žít po svým, ne pořád, jak ty diktuješ.“
To rozhodně neušlo odezvě.
„Cos to teď řek? Jak se takhle se mnou vůbec opovažuješ mluvit?!“
„Po dospělovsku, otče,“ pokračoval statečně Vincek, až to jeho kamarády udivovalo.
Elke rázem ožila.
„Víš,“ dodával si Vincek mladší stále větší odvahy, „to je taková jistá fáze života, kdy se namyšlenej fracek jako já nad sebou a druhými konečně pořádně zamyslí a sám přijde na to, co dělal blbě.“
„Aha, tak já jsem podle tebe teda blbec. BLBEC!“ vypěnil Vincek starší.
„Ne, otče, ty to zas moc dramatizuješ. Jen jsem ti chtěl nějak srozumitelně sdělit, že do budoucna odmítám být tvou loutkou a chci si žít po svým, navíc s někým, kdo mi skutečně bude ochoten naslouchat a dá mému životu ten pravý smysl,“ uvedl decentně Vincek mladší vše na pravou míru, načež kolem ramen více než přátelštěji objal Elke. Ta se něčemu takovému rozhodně nebránila, i když v jejích očích stále byly znát jisté obavy.
Vincek starší se na syna díval jako na toho největšího gaunera, jehož byl nucen kdy stíhat. „TOHLE, COS ŘEK, HNED ODVOLÁŠ! ROZUMÍŠ?! ODVOLÁŠ! JINAK SE MÁŠ DOMA NA CO TĚŠIT!“ vykypěl podruhé ještě intenzivněji, jenže Vincek mladší i toto zdárně v poklidu překonal.
„Jo, asi máš pravdu, tam na to budeme mít více klidu a především soukromí. Tady před ostatníma, jak vidno a hlavně slyšno, ti naslouchání druhým zřejmě činí dost velký potíže. Inu, chápu to, celej den tě honí stres, ty zas na oplátku zločince, teď ti navíc do toho ještě zčistajasna přiskotačil jeden falešnej bombovej útok. Jo, chápu to.“
Vincek starší hodlal vypěnit potřetí, syn to však předem vytušit, takže si pospíšil se závěrečným „Anschlus“ a radši se co nejrychleji jal vyklidit pole.
„No tohle, Vinci, já tě vůbec nepoznávám,“ žasla Ema nad tím, jak se její spolužák před hlavou rodiny náramně vytáh. To už všichni kvapem mířili k nádraží. Vinckův otec měl v sobě naštěstí přeci jen dost soudnosti, aby syna nepronásledoval, jen z dálky na jeho adresu ještě pronesl pár nelichotivých narážek a dál se věnoval školnímu incidentu. Ludmila Kutáková se tak dostala pod tlak nového vyslýchání.
„A to není vše,“ překvapil do toho všeho ještě jednou Vincek, „zítra hodlám učinit další životně důležitý krok,“ načež vyzývavě loupl očkem po Elke.
Nymburská nemocnice tentokrát ohledně návštěv byla o dost sdílnější, obzvlášť poté, co si vrchní sestra všimla Eminy přítomnosti, takže skupinku ochotně zavedla na pokoj, kde přebýval Vojtěch Bludimír.
„Ach, to je mi ale milá návštěva!“ přivítal návštěvníky překvapivě čilý pacient malého vzrůstu.
„Jé, pane učiteli, tak vám už je líp? No já se strachoval, že snad už je přímo po vás?“ bylo první, co z Vincka vypadlo.
„Ó, Valentýnku můj dobrotivý, tak špatně jste myslel, že na tom jsem?“ vyrukoval na něj v dobré náladě pan Bludimír.
„No, po pravdě řečeno, to po telefonu nevypadalo na infarkt, ale přímo na úmrtí prvního stupně,“ přiznal už bez obalu natvrdo Vincek.
Vojtěcha Bludimíra tato zpráva očividně znovu udivila, nevyvedla ho však z míry. „Ano, teď si vzpomínám, včera večer sem přivezli jednoho pána ve velmi špatném stavu. Byl v bezvědomí. Bylo to přibližně chviličku poté, co jsem se tu ocitl já. V telefonu to zřejmě spletli, ale to se na ně nesmíte zlobit.“
Zatímco Ema se po tomto vyjádření opětovně utvrdila, jak ošemetné je spoléhat se na vlastní předpojaté závěry, položil Petr panu Bludimírovi konkrétnější otázku: „Co se vám tedy vlastně přihodilo? Rozhodně nevypadáte na maroda?“
„To ten tlak, v jednom kuse mi stoupá a pak zas klesá. To je tím počasím,“ povzdechl si mužíček. „Zkrátka mi včera nebylo dobře a omdlel jsem, žena ale zavčas zavolala záchranku a ta mě sem pak převezla. Dnes mi je už podstatně lépe.“
„No jo, já vím, k tomu zhroucení zajisté přispělo i to mé troubení pomatence, co?“ začal se Vincek zase projevovat jako pesimista.
„Naopak, pane Kazimíre, náhodou jste mě docela mile překvapil. Dark Temný, to rozhodně není jednoduchý hudební pramen ani pro skutečného virtuóza, vám se tuto hudební látku ale podařilo celkem obstojně interpretovat,“ vysekl Vojtěch Bludimír překvapenému Vinckovi pochvalu.
Zatímco Elke se rozzářila štěstím, jaký to nakonec z její strany byl vynikající nápad uspořádat menší školní představení, Ema s Petrem si očními posuňky dali shodně najevo, jak teď do značné míry o mužíkově zdraví pochybují.
„No, po pravdě trošičku oklikou řečeno, Kazimíre,“ jal se původní verzi Vojtěch Bludimír trochu obměnit, „několik těch tónečků vyznělo jaksi mezi linky, ale jinak jsem ocenil tu vaši vlastní kompozici. To víte“ – (pohledem od Vincka a Elke zase přejel na Petra s Emou) – „učitel svým žákům vždy radši skládá komplimenty, tím je pak motivuje k ještě lepším výkonům,“ načež si na nos nasadil brýle a začal s luštěním.
Emě onen rébus přišel až nápadně povědomý, než se ale stačila dopídit, jak k němu Vojtěch Bludimír vlastně přišel, kdosi ji oslovil: „Ahoj, Emo.“
Byla to Jana, dcera Jaroslava Hovory. Její vlasová různobarevnost a pestrobarevné oděvní módní návyky značně vybočovaly z řad temperamentu osazenstva pokoje.
„Ahoj,“ oplatila jí Ema rozpačitě pozdrav. Nemusela se ani namáhat s odchodem ke dveřím, Jana se sama od sebe za Emou rozeběhla a padla jí kolem krku, jako kdyby odjakživa byly nejlepšími kamarádkami.
„To zas bude všechno dobrý, uvidíš,“ začala Ema Janu chlácholit, když se jí rozplakala na rameni.
Vojtěcha Bludimíra střet obou dívčin velmi překvapil a tak se hned za jejich zády začal potichu vyptávat, oč kráčí. Když mu Elke šeptavě sdělila, jak se věci mají, nasadil Vojtěch velmi smutný výraz a poznamenal cosi na způsob, jak je tento svět ve svých nemilých náhodách mnohdy až příliš nespravedlivě krutý.
„Mohla bych si s tebou, Emo, promluvit o samotě?“ poprosila Jana, jíž neušel rozruch kolem její osoby.
„Jasně.“
Vyšly na chodbu, došly až na její konec a tam se usadily.
„Kde začít? Nejspíš asi u omluvy za ty urážky, co?“ spustila provinile Jana.
„Nech to být,“ opáčila po chvilce mlžení Ema.
„Odpouštíš mi tedy? To jsem ráda, jsi vážně moc hodná,“ odvětila Jana.
A zase nastalo ticho.
„Vážně jsem se ti chtěla omluvit, Emo. Teď alespoň vím, že ten tvůj svět má smysl,“ pokusila se znovu o navázání hovoru Jana.
„Chápu, něco jiného je o něčem jen tak mluvit a něco jiného je to samé skutečně vidět,“ poznamenala Ema a začala se rozhlížet kolem sebe. Jana ji v tom napodobila. Po chodbě se procházeli pacienti a občas se tu mihla i nějaká ta sestřička. Jak zvláštní se to najednou všechno Emě jevilo, působilo to tak živě. Ema se například nestačila divit, jak v těchto prostorách navenek až téměř strašidelně může vyniknout třeba takový prachobyčejný kašel. Ale ze všeho nejvíc ji vzalo zjištění, že jsou někteří pacienti v televizi ochotni sledovat seriály z lékařského prostředí, tedy z toho, v němž momentálně musí trávit nedobrovolně čas. Nakonec si to vysvětlila tím, že se nejspíš rádi ztotožňují s jednotlivými postavami, prostřednictvím nichž si uvědomují, že život není jen o šťastných prožitcích, ale že i mnohdy přináší trpké zážitky, s nimiž je potřeba se nějakým způsobem vyrovnat.
Jana jako by vytušila, co se Emě právě honí hlavou, neboť jí navrhla: „Chceš se podívat na pokoj za mými kamarády?“
Ema jen přikývla a obě mlčky vyšly o patro výš. V místnosti, do níž vkročily, odpočívalo celkem pět osob, jedna postel byla prázdná, ale jinak čistě připravená pro nového potencionálního pacienta.
„Karolína je na sále, pořád ji tam operují,“ informovala Emu Jana a pak ji pohledem nasměrovala do levého kouta pokoje. „Káťa a Oleg, byli s ní v autě.“
Ema se pozorněji zahleděla na dva devatenáctileté marody. Nebyl to příliš lichotivý pohled. Chlapec měl obě nohy v sádře, dívka v ní zas pro změnu ukrývala obě své ruce a čelo. Oba spali.
„Zase půjdeme, nebudeme je budit,“ usoudila Jana rozumně.
Ema neodporovala, beztak na ni opět lezlo ono šotkovské poetické polemizování o tom, že se onen nemilý levý roh místnosti, kde kamarádi Jany leželi, může v rámci připodobnění klidně stát rohem pravým, tedy symbolem štěstí, jak tomu nakonec bylo u Vincka Kazimíra, když ho jeho učitel hudby přece jen za jeho výkon pochválil – pravda, Vincek sice na roh přímo nehrál, i tak… Nebylo tedy divu, že Ema opětovně velmi ráda podlehla kouzlu pomerančové tabletky.
„Už tě zase přepadávají předtuchy, že ano?“ vytušila pozorná Jana. „Ráda teď na ně dám, a proto, nepokusila by ses do nich plně pohroužit a jejich prostřednictvím mi sdělit, jestli se z toho všichni dostanou, tedy i Karkulka, jak Karolíně hovorově říkáme? A než tomu tak bude, nenašla bys v nich zatím pro mě – já vím, že to teď ode mě vůči tobě vyzní blbě, když jsem tě předtím kvůli Vánkovému království pomlouvala…“
„V pořádku, pokusím se ti být nějak nápomocná,“ odvětila bez nástinu nevraživosti Ema, ačkoliv si dala předsevzetí, že už do pohádkového světa nevkročí a bude se snažit svět vnímat takový, jaký zkrátka je. (Koneckonců jistý podnět jí k tomu před chviličkou dala ona televizní obrazovka.) I tak se ale Ema rozhodla opětovně pravidlo porušit. A proč by ne? Vždyť onen sen z nemocničního prostředí k ní byl velice velkorysý, nezatěžoval ji žádnými zkouškami.
I přes působení pomerančových tabletek pro Emu nebyl problém nalézt pro oba Janiny požadavky přijatelnou náhražku. Onen lék naděje na uzdravení Janiných přátel i dívky samotné Ema objevila v té vánkové pasáži, v níž se Tomáš s Dynýskem vydali na záchranu Markétky a cesty osudu je zavedly na jarmark, kde byl též přítomen onen žebrák. Právě v jeho zbídačeném stavu Ema spatřovala předobraz nynější smutně vyhlížející slečny Hovorové, a žebrákovo následné převtělení v naprosto zdravého muže tedy zcela logicky Janu i její kamarády zase mělo představovat v opojení kýženého veselí, ve víru plného zdraví a nebolesti.
Jenže jak právě toto učinit navenek? Ema si opět uvědomila, že ač se ve svém vnitřním světě může ohánět pravými kouzly, jak jen chce, a ono to funguje, tak ve světě reálném něco takového zkrátka nesvede. Ovšem to neznamená, že by se nenašel člověk, pro kterého by něco takového mohlo být úplnou hračkou. Kdo v reálu ovládá alespoň nějaké ty mocné taje, taje jiným přespolním i místním skryté? Justýna! Kdo je Janě vzhledově velice podobný? No přece zase Justýna! A když už je řeč o oněch dvou jménech, není na nich na první poslech cosi nápadného? Ale samozřejmě že ano, ono počáteční písmeno přeci! A J plus J nutně nemusí symbolizovat pouze lásku, ale i prachobyčejné přátelství. A kdo ví, třeba Justýna ohledně zlatavých rybiček nevyřkla vše, takže se Jana z jejích úst, až se spolu setkají, třeba dozví i to, co Emě, Petrovi a Elke zůstalo neodtajněno, tedy že VJEDJOSTENSJENKY nemají ono zlatavé zbarvení od přírody jen tak, že právě jím léčí ta nejhorší možná zranění.
Takto to Ema Janě vylíčila a dívka její slova svědomitě přijala. Ema se mohla radovat, podařilo se jí získat nové přátelské srdce. Teď už pohlednou brunetku trápilo jen jediné.
„Jen je škoda, že ti osobně nemohu předat ty samé desky, co Antonínovi. Právě jejich obsah jsem ustanovila za takovou šťastnou tečku, neboť obsahovaly předměty propojující tento a můj snivý svět.“
To Ema ještě netušila, jakou další velkou moc její nynější slova budou mít. Dál s Janou setrvávaly na chodbě a povídaly si, když se k nim zničehonic přikradla Dita Haufnerová. Jistou chvíli zůstalo jen u vzájemných očních posuňků, a pak už to Dita nevydržela a div že naprosto překvapenou Emu nezačala objímat. „On to přežil! On tu potvoru porazil! A to vše… to vše prý díky tobě!“
Emu Ditin přístup naprosto zaskočil, jako smyslů zbavená od ní přijímala desky, co věnovala jejímu Antonínovi.
Dita rozhodně nespěchala zase pryč, naopak zasedla po Emině boku a začala zdlouhavě a velmi výstižně vyprávět o tom, jaký to pro obě zamilované hrdličky, tedy pro ni a Antonína, byl šok, když se o té zákeřné nemoci její miláček dozvěděl, a co všechno pak musel podstupovat za lékařské zákroky, načež si Dita neodpustila rovněž důležitě připomenout, jak je ten život ve svém jádru nespravedlivý, neboť Antonín rozhodně není, nebyl a také se rovněž nikdy nestane přežíračem, na což Dita jako jeho jediná vyvolená do budoucna pečlivě dohlédne. No a když už teď v té nemocnici je, tak se v rámci vlastní bezpečnosti také nechá kompletně vyšetřit, čeho se ale už nyní rozhodně obává, je případná bulka na prsou…
Ema nestačila žasnout, co všechno ze sebe Dita během pouhé jediné minuty dokáže vychrlit. Jana si teď musela připadat odstrčeně, přeci jen se tu Dita zjevila jako vítr. Pak si i ony padly do očí a Dita ve svém výkladu podstatně zvolnila. Z pohledů se dalo vyčíst, že dívky se znají pouze od vidění.
Emu pak přirozeně zajímalo, jak se Dita vůbec dozvěděla o tom, že se momentálně nachází v nemocnici. Ta to odůvodnila prostě: poté, co ředitel oznámil svůj verdikt, Emu a ostatní viděla odcházet a s mírným odstupem se od nich držela v pozadí a sledovala je. A teď prostě jen využila chvíle, kdy Ema bude pokud možno o samotě, aby si s ní popovídala o Antonínovi.
„A kde ten zůstal? Proč nepřišel s tebou?“
„Je na tréninku, pokouší se znovu dostat do formy.“
Překvapením toho dne rozhodně ještě neodzvonilo, do nemocnice na takovou menší inspekci zavítala další známá osoba, dokonce přímo osobnost mediálního rázu, neboť se v těch sférách dost často sama pohybovala, nebyl jí však ministr zdravotnictví, i když i s ním dotyčná již několikrát vedla velmi otevřené hovory.
„Tak kde začneme?“ vyptával se kameraman.
„Třeba támhle u těch, co sedí u té televize, ti nám snad neutečou,“ navrhla žena, načež ji okamžitě zajímalo: „Jak dlouho to asi potrvá? Já jen, že bych si potřebovala někam urychleně zajet.“
„No materiálu máme tak na hoďku,“ odpovídal kameraman, „ale do sestřihu se z toho vejde kolem slabé čtvrthodinky.“
„Fajn, to beru,“ zakončila žena debatu a celý štáb zamířil k pacientům.
„Vydržíte tu momentek beze mě? Zase se vrátím,“ oznámila Ema Janě a Ditě a štáb z televize následovala. Této příležitosti prostě nešlo odolat, byla by naprostá škoda ji promarnit, vždyť něco takového se obyčejnému divákovi může poštěstit ani ne jednou za život. Navíc se blíží Vánoce a to je i čas vánočních dárků, jaký hezčí tedy může být než vlastnoručně podepsaný autogram od osoby, jíž váš blízký obdivuje?
Ema zavzpomínala na nedělní večer, kdy její maminka o Janě Pretonské tolik básnila, jaká je to skvělá žena, jak ji obdivuje v tom, co dělá. Nebylo se čemu divit, Jana měla vizáž i postavu mnohem mladší Radany Nývltové, nesla podobné vyjadřovací schopnosti, a když ji Ema v televizi občas zahlédla, tak musela uznat, že s lidmi a zejména s politiky dokáže jednat přímo na rovinu, ale pokaždé na hraně přirozené decentní korektnosti.
Jenže tentokrát tomu zjevně mělo být jinak a Ema se o tom záhy přesvědčila na vlastní oči. A nejen ona! I zaměstnanci nemocnice a následně i někteří její pacienti doslova žasli nad tím, jak svět televizní zábavy může být ve značné míře dosti odlišný od běžných divákových představ. Janě Pretonské se totiž pořád cosi nelíbilo, místo rozhovoru s personálem neustále řešila, kdo kde bude stát, takže ji kameraman v jednom kuse musel napomínat, že to je jeho starost, načež se mu za to od Jany dostalo parádního vynadání, za nějž by se právem nemuseli stydět ani oni zmiňovaní politici při hádkách v parlamentu. Na to málem doplatila i jedna pacientka, která původně byla vybraná k rozhovoru. Jana se tak rozčilovala, až kolem sebe nepřiměřeně máchala rukou, takže žena o berlích upadla na zem, zpět na nohy jí však musel pomáhat nemocniční personál, neboť Janě něco takového nebylo zrovna moc po chuti, ona sama se stále cítila být hluboce dotčená tím, jak se tu s ní zachází. Nanovo se ale chytla lačné příležitosti a to v momentě, kdy žena znovu upadla a kameraman onen pád zachytil, takže Jana začala básnit o tom, že pražskou a kolínskou nemocnici rozhodně upřednostní před touto nymburskou z důvodu neprofesionality jejího personálu.
„Co ty tady tak okouníš?“ utrhla se Jana Pretonská dodatečně i na Emu, ta si něco takového ale rozhodně nenechala líbit.
„Nic, jen tak tady postávám,“ utrousila jako neviňátko.
„No tak tu nestůj jako smyslů zbavená a uhni nám z cesty, ať můžem projít,“ provrtala ji Jana nerudným očním bleskem.
„Původně jsem si od vás chtěla pro mamku vyžádat autogram, teď jste mě ale najisto přesvědčila, že by něco takového bylo naprosto zbytečné.“
Jana se na Emu ušklíbla. „Až budeš starší, holčičko, tak se na vše budeš dívat úplně jinak.“ Tím ji teprve dopálila, načež se dala do chůze a pro sebe si dodatečně zabrblala: „Má tohle člověk vůbec zapotřebí? Už abychom z tohohle hnízda nadobro vypadli, to ten Šedivák s Plešatcem byli úplně jinej šálek kávy.“
Ovšem tak rychle to zase nešlo. Jana Pretonská mohla být sebelepším znalcem politických špiček, možná že i znala zaručený recept na to, jak si kolem prstu za přispění výhružek omotat lidi dospělého až důchodového věku, komplikované duši náctiletých ale skutečně rozumět nedokázala. Doslova v ní hrklo, když z Emina miniaturního přehrávače zřetelně zaslechla všechny své nelichotivé hlášky.
A to dvojnásobně! Ani Ditě neušly a v této záležitosti se tak stala Eminou rovnocennou partnerkou. Janě navíc přitížilo i to, že se v její blízkosti vyskytovala osoba stejného jména. Ta sice navenek připomínala zatvrzelého vyznavače módních výstředních experimentů, tudíž nebyla oděna do tak ctnostně decentních společenských šatů jako její starší jmenovkyně, na rozdíl od ní se ale nechovala jako utržená ze řetězu. Janu Pretonskou toto všechno přirozeně vytáčelo, doslova jí to drásalo nervy. Navíc se o novou pozornost začal hlásit nemocniční personál a několik nazlobených pacientů. Jana se dostávala do stínu své někdejší divácké přízně.
„Co po mně chceš?“ vychrlila ze sebe podrážděně směrem k Emě, načež to vyznělo tak, že by všem třem aktérkám ze všeho nejraděj zakroutila krkem.
„Vyzpovídat se,“ poručila si Ema laskavě a doprovodila to tím nejzářivější úsměvem, neboť si moc dobře uvědomovala, že je proti ní Jana naprosto bezmocná.
A tak se Ema opět stávala středem pozornosti a zase si to vychutnávala plnými doušky. V duchu hovorů s Petrem začala polemizovat o světě a odtud pak volně přešla do nemocničního prostředí (přesněji řečeno zmínila nové poznatky, k nimž za svůj kratičký pobyt v ní dospěla). Ony poznatky se pak snažila nějak šetrně propojit s dvojím osudovým příběhem Marty Vodochodské – tedy s její přímou výpovědí a pak s onou pozměněnou verzí poetickou, co vznikla za pomocí TAVARESKOVÝCH SMOLNICKÝCH RÁMOVANEK. Ema se za své úsudky nestyděla. Proč by? Všichni jí pozorně naslouchali a v rukou skutečně svírali její rébusové PĚNKALINKY (toť podnět od Vojtěcha Bludimíra), navíc tu byl kameraman, který to vše snímal (na vztek Janě Pretonské).
Ema se tak opět utvrdila ve svém vlastním rčení, že něco jiného je před někým o něčem pouze hovořit a něco jiného je o tom samém před někým hovořit prostřednictvím dostupných hmatatelných důkazů. A Emu těšilo, že konečně pro široký okruh posluchačů vystoupila ze stínu jakési planety Emochard, byla ráda, že konečně patří do oné skupinky druhé, v níž je každé vyřčené slovo odměněno kýženým úsměvem a souhlasným přitakáním.
O něco podobného se to dopoledne pokoušel i Josef Humler. Zmobilizoval všechna možná telefonní čísla svých chráněnců, a to vedlo k tomu, že se kolem druhé hodiny odpolední početná skupinka žactva sešla ve školní tělocvičně – samozřejmě tajně. Jediná tělocvična zůstala omamnými výpary naprosto netknutá a profesor Humler do ní všechny nahnal druhým vchodem z hřiště, aby nedošlo k hádkám s ředitelem a nechtěným případných střetům na chodbách z řad učitelstva.
Každý z příchozích se v Humlerově přítomnosti zařídil po svém. Hrály se hry, pořádaly různé soutěže, našli se ale také zájemci, co se společně s Emou odhodlali vytvářet nové PĚNKALINKOVÉ verze. A Josef Humler to vše po svém dirigoval a k tomu vždy přihodil nějakou veselou historku ze svého života.
„Vážené, ctěné, milé a jinak urozené chlapcodívky, to já když býval ve vašich letech, tak jsem toliko hořekoval, že jednou budu muset na vojnu, jež nebudu mocti přijmouti za kojnů.
A tak se moje maličkost jala vydat se k odvodu, leč v náležité úpravě po stránce nemocniční, což obnášelo na sebe nabalit četné nesmělosti jako zvýšení krevního tlaku, cukrovku či housera. V takto zuboženém stavu jsem se tedy doplížil k vojanské komisi, avšak nebyl jsem přijat. Já si však nezoufal, neboť si zoufali jiní.
Po roce jsem si to však rozmyslel a řekl si, že to vojnačení třebas nebude zas tak špatné. A tak v mém případě došlo k odhození všech nemocničních zábran a jal jsem se nechat odvésti podruhé. A tentokráte úspěšně. A tak u odvodu měli radost, že v rámci budování českého státu, ať už byl pokaždé v jakékoli fázi rozkvětu, rozvratu či rozpadu, na ně jeden očitý jinoch z jakéhosi polozapomenutého města odkudsi ze STŘEDOČEŠÍ nezanevřel.
A tak to začalo. Přidělili mě k tankovému pluku, a to víte, to pro mě teprve byl ten pravej životní zábal i závan v jednom dohromady. To nejlepší tedy stálo přede mnou, myslel jsem si, leč všech pět tanků z tanků celkem šesti pod mou taktovkou šlo ke dnu. A něco takového se přirozeně šéfikům nezamlouvalo.
A tak jsem musel urychleně jednat. Když pak další den došlo na onen tank šestý, nepromarnil jsem ani vteřinku, vytáhl šroubovák, jemně jím poklepal na onu zrezavělou zbylotinu, no a ona se vám pak tak krásně okamžitě rozpadla na kusy, až z toho teprve byl ten pravej záhul. No co, tak den předtím jsem si v tanku sám zařádil, abych tomu rozkladu náležitě pomohl, a tak zastínil svou tupost ohledně těchto pojízdných inštrumentů. No nakonec jsem přece jen sklízel kýžené ovace, neboť si to papaláškové vynaložili tak, že jsem vlastně zachránil celou svou pozemní jednotku od bruta katastrofy.
Jinak to tam na vojně dál bylo vcelku fajn, pak mě přeřadili k výsadkářům a u těch jsem se zas tajně vydával na majora – v koutku duše jsem pořád byl ten samej magor, ale kdo to tam měl vlastně čas sledovat, když na tom byli ostatní podobně – takže všichni skákali z letadel sami za sebe i za mě, zatímco já místo toho za svou nastávající do kuchyně, kde vařila – ovšem hezky po zemině. No vidíte a nakonec jsme spolu zůstali a výsledek její péče sami vidíte na mém břichu. Ne nadarmo se tedy říká, že láska prochází žaludkem.“
A protože byl profesor tělocviku v obzvlášť dobré náladě a studenti se jeho výroky dobře bavili, tak zcela logicky přidal historku navíc. V ní hlavní úlohu tentokrát sehrával Humlerův dědeček, který se osobně zúčastnil Prusko-rakouské války. A protože ani jemu se nechtělo příliš bojovat, tak s hrstkou věrných dal dohromady takovou menší lest, jež sestávala z višní a vody neboli višňovodnění. Toto takzvané višňovodnění pak následně bylo pod bílou vlajkou předáno jak protistraně, tak i některým vlastním velícím složkám, avšak pod falešnou záminkou, že jest třeba višně spotřebovat co nejrychleji, neboť jsou již ve značné míře přezrálosti, tudíž že je neprodleně nutné je hned po náležité konzumaci zapít velkým vědrem vody. A pak už jen HUMLEROVSKÁ strana čekala na výsledek. A ten se dostavil poměrně záhy, to když pod vlnami tíživé bolesti začala padat první těla.
„No a tak můj dědula pobral od obou stanů zásluhy za statečnost a mohl jít v klidu honit sukně!“ zakončil to halasně profesor Humler.
Studenti se opět naplno zasmáli, bez ohledu na to, do jaké míry byly ony příběhy vypravěčem okrášleny. Všichni věděli, že Josef Humler tím především vzkazoval pro život ono velmi podstatné, tedy že ať už na tom bude někdy člověk sebevíc špatně, nesmí ho opouštět dobrá nálada a především humor, neboť ten je pravým kořením života.
„Tak tady jste, pane kolego! A mně bylo hned příjemně divné, co se to zezdola ozývá za tak pozitivní náladu.“
To promluvil Radovan Litevský, který právě vstoupil do tělocvičny, samozřejmě že vchodem ze školní chodby. Nebyl sám, následovali ho Pavel Haufner, Petr Štroch, Radana Nývltová, Jindřich Nevada a Libuška Liptáková, k velkému zděšení všech studentů ale bohužel také Dana Moronová, Ludmila Kutáková a nechyběl ani samotný hlavní školní guru, tedy ředitel Antonín Hauser.
„Tady to na vlastní oči sám vidíte, pane řediteli, slézaj se vám tu přímo za zády!“ nebrala si Dana Moronová servítky a ukázala na Humlera přísně prstem.
„Co kdyby se nejdřív k celé záležitosti vyjádřil sám pan Humler osobně?“ předběhl v reakci ředitele Pavel Haufner. Antonín Hauser beztak jen cosi nesrozumitelného zahuhňal, takže se záskok opět hodil.
Profesor tělocviku nabídku s díky okamžitě přijal: „Smekám za přidělené řečnění, vážený pane kolego kamaráde. To máte tak, já tady chlapcodívkám studentíkům slíbil, že se ještě naposled stavím, a tak jsem právě teď učinil.“
Něco takového se rozhodně nezamlouvalo Ludmile Kutákové: „Tenhle chlap tady už nemá co pohledávat, to já po něm přebírám za žáky zodpovědnost. Vy jste zajisté téhož názoru, paní kolegyně.“
„Co kdybyste už jednou konečně na druhé přestala házet tu svou věčnou špínu a lézt jim do zadní osiny?“ zpražila dotyčnou Radana Nývltová, k níž onen vyzývavý pohled směřoval.
„Ale…“
„Jaképak ale?“ přerušil Ludmilu Petr Štroch. „Copak už jste zapomněla na ten náš incident? Jedna studentka zde přítomná se dokonce stala jeho hlavní obětí.“
Ludmila Kutáková se tentokrát zdráhala odpovědi, místo toho svůj ošklivý přísný kukuč pohroužila do řad studentstva a její oči následně spočinuly na Emě. Ta se nenechala zahanbit a výhružku profesorce s veškerou grácií oplatila.
„Tak takhle teda ne, Chardice!“ Dana Moronová znovu vybuchla jako nekontrolovatelná sopka, když z Eminy strany spatřila onen nelichotivý úšklebek. A pak jí problesklo hlavou: „Snad jste, pane ředitele, nezapomněl na to, jak mě Chardová přímo v mé hodině hrubě atakovala prostředníčkem. Něco takového rozhodně nesmí zůstat bez postihu!“
„No já, ehm… tohle to… nó,“ neměl se ředitel ani tentokrát k řádné odpovědi.
„Jaký tohle, ehm, nó?!“ soptila opět vzdorovačně Dana Moronová, načež nanovo výhružně očima zakoulela do řad studentů, aby u nich našla podporu. Ti ale Emu tentokráte podrželi. Zatímco méně statečná část z nich začala hrdě líčit, že ono neslušné gesto ve své pravé podstatě značilo cosi na způsob stupně obtížnosti, jíž Ema patrně znázorňovala obsah strany lichoběžníku, tak ona část druhá na rovinu přiznala, že už si na ten incident vlastně ani nepamatuje, ba dokonce spekulovala nad tím, zda k nějakému vůbec došlo.
„Bídáci!“ zařvala Moronová. „No jasně, vždyť jsem to už prve říkala, Chardová má celej studentskej mumraj ve svý hrsti a šikuje ho proti profesorstvu!“
„To je dle mého názoru příliš ostře podané,“ začal se k tomu vyjadřovat Pavel Haufner. „Navíc mám takový dojem, paní kolegyně,“ nebral ohled na Daniny protáčející se oční panenky, „že zrovna lichoběžník přímo nespadá pod fyzikální obor, ale pod onen můj, tedy matematický. Pokud tedy vůči vám slečna Chardová vznesla jakékoli námitky, pak na ně měla právo.“
„COŽE?!“ vřískla znovu ostře profesorka fyziky. „Jak něco takovýho můžete tvrdit?! Zrovna vy, kterej sám byl svědkem toho, jak si Chardice vyskakovala na všechny okolo?“
„A taky na vaši dceru,“ vzpamatovala se i Ludmila, načež na ni bylo znát, že ohledně onoho vyskakování by si to v případě Emy a Elke, kam právě mířil její zlobný kukuč, nyní mileráda zopakovala.
Pavel Haufner ale zachoval chladnou hlavu a v poklidu na obě otázky po Hovorově vzoru odpověděl: „To ale bylo v úterý a dnes už máme čtvrtek. A vidíte snad, že by tu dnes bylo v řadách studentů rušno? To spíš vy dvě se o něco takového zas pokoušíte. No pohleďte samy, má dcera a Ema vedle sebe pokojně sedí a cosi společně vytváří, z čehož jasně vyplývá, že jsou mezi nimi jakékoli spory nadobro zažehnány. Co víc si ke své spokojenosti mohu přát?“
„Pchá!“ odfrkla hlasitě Dana Moronová, a protože jí bylo z nynějších reakcí kolegů jasné, že u nich nepochodila, obrátila se nanovo na ředitele.
„No já myslím, že… že bychom tó, ehm, měli…“
„Konečně jednat!“ vyštěkla po nějaké té menší odmlce zase Ludmila Kutáková, načež přísně ukázala prstem na Josefa Humlera. Z výrazu jeho obličeje bylo znát, že se dobře baví, což jednatelka vytušila. „Vidíte, jak se ten váš tělocvikáříček posměvačně culí? Ten školní chaos, ty omamné výpary, to všechno byla jeho práce!“
„Vážně, ctěná dámo?“ zareagoval profesor Humler mnohem dřív než vždy zpomaleně a nesrozumitelně brblající Antonín Hauser. „Tak mi to teda laskavě zkuste dokázat, já totiž zásadně vyučuju tělovyhýbky a tudíž o chemizování nemám ani páru.“
Emy se poprvé zmocnil neklid, Libuška Liptáková sice jinak byla velice hodnou paní profesorkou, ovšem pokud teď platilo, že se nedobrovolně dostala pod tlak dvou vyhlášených semetrik a na záda jí do toho navíc ještě takzvaně dýchala hlava školního ústavu, mohlo se v minutě vše nekompromisně obrátit proti Humlerovi.
„Kdepak, s Jozífečkem Humlerečkem si spolu velice notujeme. Nemohu proti němu vznésti jedinou námitečku. No vždyť se na něj podívejte, jak ho žáčci mají rádi, a to je přece ze všeho nejdůležitější. A navícečko, naše hodinečka s matičkou všech věd nebyla v žádném případě narušena, právě naopak, dokonce jsme na ni byli svědečky velmi vzácných úkazečků.“
„No jo, zejména toho mýho ukázečkovýho omdleníčka, co se čpavkem prodlévá,“ poznamenala Jelena, načež Emě se trochu ulevilo.
„No a já se k paní kolegyni slavnostně přidávám,“ podotkl Jindřich Nevada a šibalsky na Humlera zamrkal. „Ani já nemám, co bych Josefovi vytkl, jako kolegu jsem ho vždy respektoval a i nadále budu, pokud tady bude zase učit.“
„No to snad ne!“ zasalutovala Moronová.
„No co ale jako to, ehm… s tím já… teď?“ zadrmolil konečně cosi více srozumitelnějšího Antonín Hauser.
„Teď, myslím, konečně nastal ten pravý čas, abych k nám pozval našeho hosta, co říkáte, pane řediteli?“ To se podruhé o slovo přihlásil Radovan Litevský. „Mohu tedy?“
„No… no prosím, nechť sa páčí… tedy chtěl jsem říct… budiž,“ zakoktal Hauser, načež okamžitě od Moronové a Kutákové začal schytávat kritiku, na níž pološeptem reagoval: „No co… co mám teď jako dělat, co, když mi celej sbor vyhrožuje případnou tou… ehm, výpovědí? Někdy je zkrátka dobrý tó pře… přejít do to… tohodlec… toho… jak se to správně říká… jo, opozlice, ehm, opozice.“
„Tak já se na momentek vzdálím,“ vysvětlil si ředitelovo mrzoutské remcání Radovan Litevský po svém a odešel z tělocvičny. Když se do ní o minutku později navracel, skutečně nešel sám, po boku mu kráčel pár, jemuž mohlo být okolo sedmdesátky. Dle doteků dával dostatečně najevo, že za léta soužití neztratil nic ze vzájemné lásky.
Radovan s párem předstoupil před žákovské osazenstvo a z jeho řad vyzval Emu Chardovou. „Poznáváte tohoto muže, Emo? Není vám snad nějak povědomý? Mimochodem, jmenuje se Ctirad.“
Ema tušila, kam profesor biologie míří, ať se ale na muže dívala z jakéhokoli úhlu pohledu, či studovala jeho fotografie z rodinných alb, které jí nabídl k podrobnému prozkoumání, onu bezejmennou tvář ze svého snění tam ne a ne najít. Ani to jméno jí nic neříkalo, vždyť za celou dobu ona tvář během výskytu ve Vánkovém království prakticky nepromluvila jediné slovo, jen se jedinkrát smála a z toho vážně nešlo nic kloudného vyluštit.
„Předvídal jsem to,“ odtušil Radovan. „Dovolte mi tedy, abych nejen vám, ale i ostatním zde přítomným představil manželský pár rodu Valických, tedy pana Ctirada a jeho choť Alžbětu. Zároveň mi je i ctí připomenout, že spolu brzo oslaví padesáté výročí svatby.“
Ema, ostatní žáci a všichni profesoři (tedy kromě Moronové a Kutákové) páru začali tleskat a ten tím teď byl více než poctěn. I tak Ema stále byla na pochybách.
„Ctirad s Alžbětou ke svému výročí samozřejmě hodlají pořádat jednu větší sešlost, na níž by se přirozeně také rádi shledali s těmi, které měli možnost naposledy vidět ve svém mládí.“
Profesor biologie jemně tleskl a do tělocvičny se jako třetí tentokrát přišoural asi osmdesátiletý stařeček o berlích. Sice kulhal a bez oněch berlí se, na rozdíl od páru, neobešel, i tak zářil štěstím, když Ctirada spatřil, načež ihned na celé kolo zahalasil: „Já nesu jméno Ondřeje Kvapila a tady se Ctíbou jsem se naposled viděl právě před těmi padesáti léty, to jsme onehdá spolu trávili čas kdesi v pražských kasárnách. No jak vidno, tak za tu dobu ses, čóveče, změnil k nepoznání, to ti nelze upřít, ale ty modré oční duhovky ti naneštějc zůstaly nepozměněny.“
Tělocvičnou se rozezněl nový bouřlivý potlesk, nicméně i manželský pár (Ctirad obzvlášť) teď jevil známky jednoho velkého překvapení.
„Op… opravdu jsi to ty?“ nemohl tomu stále Ctirad uvěřit, až když si hosta o něco důkladněji prohlédl, zjevně dospěl k nefalšovanému závěru, že je to skutečně jeho dávný přítel, neboť si oba padli kolem ramen. A hned mezi sebou začali vést vášnivé hovory, jaké to onehdy bylo krásné a zároveň napínavé, když se jako dva dobrodruzi brodili v naprosté noční tmě horskou Šumavou.
„Oba pánové spolu v mládí trávili poměrně hodně času,“ poznamenal mezitím Radovan Litevský směrem k Emě a pokračoval: „Seznámili se spolu na vojně, společně tam sloužili u dělostřelectva.
Konečně to Ema pochopila, její tvář ze snů taktéž představovala kohosi od vojenského pluku. Jen ty přidružené faktory jako bezejmennost a nemluvnost stejně jako fakt, že onen poslední příchozí vypadá v obličeji také zcela jinak, Emu stále přiváděly do rozpaků, že vše do sebe nezapadá.
„Vše někdy nejde zařídit přesně tak, jak si to člověk naplánuje, v rámci připodobnění se tak ale klidně může stát,“ vyslovil Radovan dalšího své moudro.
Ema mu musela dát nakonec za pravdu, když se hlouběji ponořila do významu těch slov. Ona bezejmennost mezi Ctiradem a Ondřejem přece zákonitě musela existovat od jejich narození, když se spolu ještě neznali, a padla až ve chvíli, kdy se na vojně seznámili a jeden druhému se představil. I přesto k oné bezejmennosti ještě několikrát došlo, jak následně vyplynulo z hovoru obou pánů, to když v rámci vojenské ponorkové nemoci mezi nimi nastala hádka a jeden k druhému se nechtěl znát. Odtud pak už byl jen krůček k mlčení neboli nemluvnosti.
A ona nepodobnost obličejů? Třeba to zas až tak úplně neplatí, ve své podstatě Ema onu tvář vlastně pořádně také nikdy nezahlédla pěkně z profilu, pouze jen jednou, to když se k ní znenadání přiblížila na konci snění po jednom obzvlášť nemilém střetnutí s Černou paní. A Ema si teď moc dobře vybavovala, jak ona tvář vlastně ani tváří nebyla, že spíše připomínala odlesk masky ducha. Jenže i tomu teď byl konec, Ondřej a Ctirad tu nadále byli přítomni a jejich tváře měly pevné neměnné tvary, takže Ema je okamžitě přisoudila té ze svého snění. A proč se Emě vždy zjevovala právě na jeho konci? I na to přece existovala odpověď, ta se teď ostatně při pohledu na muže ve vzájemném objetí sama od sebe nabízela: konec dobrý, vše dobré.
„Tak, tak,“ kývl uznale hlavou Radovan, když mu o tom Ema takto poreferovala.
„Tak to už by stačilo!“ To se o slovo nanovo bouřlivě hlásila Dana Moronová, která se už nedokázala dívat, jak se tu mezi sebou vítá celá jedna generace zbloudilých duší.
„Copak, vy z toho snad nemáte radost, vážená paní kolegyně?“ zeptal se jí Jindřich Nevada, načež znovu spiklenecky mrkl na Josefa Humlera. Moronová nasadila ještě samolibější výraz.
„Pokud bych tedy k tomu taky mohl připojit nějaké to moudro,“ zareagoval pohotově Humler, „tak jen to, že jsem se na přípravě párování těchto dvou mužských chlapcodívek rovněž podílel.“
„Tady to sami vidíte,“ vyštěkla Kutáková, „tenhle člověk se věnuje úplně něčemu jinýmu, než ve skutečnosti má!“
„Zato vy jste oproti němu úplným andílkem, co?“ poznamenala uštěpačně Radana Nývltová, k Ludmilině smůle sáhla do kapsy pro diktafon a k velkému šoku ostatních přehrála několik jejích monologů. Z mnohých z nich byla patrná taková nenávist a samolibost vůči profesorskému sboru a také studentům, že se nešlo červenat pouze hanbou. Z davu proto zcela zaslouženě vůči iniciátorce zaznělo mnoho pohoršujících argumentů, například Hanka s Petrou se rozhodně nehodlaly smířit s faktem, že by v případě tyranovlády magistry Kutačky jejich zaživa stažené kůže měly v kabinetu biologie viset místo malebných MALOV.
„Tak to už by vážně stačilo, vy syčáci!“ zařvala do davu Ludmila poté, co došlo i na házení věcí.
„Ano, konečně jste něco vystihla správně,“ zkonstatovala Radana Nývltová. „Je tedy načase, abyste nás nadobro opustila. Prosím, tamhle máte dveře,“ ukázala k zadnímu vchodu tělocvičny.
Ludmila Kutáková se ovšem nemínila vzdát. „Pane řediteli, ehm, vy jste přece rozumný člověk, vy tady té škole jinak tak báječně šéfujete, vy… vy přece máte pochopení pro mladou učitelskou krev… ehm, případně pro její humor, že?“
Hauser nezapřel nic ze své tupé letargie, ta se však naneštěstí týkala pouze jeho pohledu. „No, ehm, tó, podívejte se mladá dámo,“ spustil lámaně, „já rozhodně nechci tó… teda rozhodně nestojím o stávku učitelů a žactva, že jo… to bych tady šéfoval sám sobě a něco takového… no prostě něco takového nepřichází… tó, ehm, v úvahu. A co se týká, týče toho… no prostě… ten váš rádoby humor… no já rozhodně nemíním stávat se opelichanou andulkou s vadou řeči, to se na mě nezlobte… no takže to spolu nejspíš rozvážeme tendlecten… poměr, teda pracovní, aby bylo správně tó… rozuměno, a na vaše místo se vrátí… tó… stařešina.“
Ludmila Kutáková se uraženě nafoukla a za všeobecného studentského veselí se dopáleně vydala k zadnímu vchodu tělocvičny. Ani Dana Moronová tomu nemohla uvěřit, i ona na všechny okolo vrhla zlobné pohledy a pospíchala za svou bývalou učitelskou nadějí.
„No, hmm, ehm,“ vzal si opět slovo ředitel Hauser, „a vy dva“ – to myslel Humlera a Litevského – „se pak… mno… za mnou tó… stavte… v tom…. v tom… ehm, jo, v mém kabinetu. Proberem tó… jo ten váš to… návrat.“ A i on se vydal z tělocvičny pryč, ovšem z bezpečnostních důvodů radši oním vchodem předním.
Postupně se k odchodu chystali i ostatní učitelé, jen Radovan Litevský stále ještě ne, neboť ho Ema měla v úmyslu dál zpovídat. „Tak přece jste se rozhodl nakonec zůstat? To jsem moc ráda.“
„Vždyť jsem vám přece slíbil, že se vám plně obětuji, pokud prokážete, že umíte konat zázraky. A jak vidíte,“ otočil se Radovan k manželskému páru a Ondřeji Kvapilovi, „tak tu jeden velký stále trvá.“
„Bohužel ale nebyl doveden do zdárného konce. Já vás učinit mladší prostě nedokážu,“ doznala omluvně Ema.
„Ale vy se přece nemáte zač omlouvat, Emo, já se stále cítím na takových padesát a to i díky vám,“ mínil s úsměvem Radovan, „načež oni tři zajisté také a to zase díky vzpomínkám na své mládí, v jejichž básnění zajisté budou pokračovat na oné oslavě jubilea. Vnitřní podvědomí je velmi mocnou čarodějkou.“
Emu toto vyřčené moudro znovu potěšilo a utvrdilo v názoru, že přáním se meze prostě nekladou. Ostatně ji samotnou to, čeho tu stále byla svědkem, inspirovalo k nové příběhové PĚNKALINKOVÉ kapitole. Dostala název Kniha číslo dvacet sedm. Dvojka symbolizovala ony znovuzrozené šťastlivce, tedy Ctirada a Ondřeje, načež sedmička ono klasické číslo štěstěny. Součet pak činil devět.
