Kapitola 17 – O sto padesát stupňů a ještě něco málo navíc (nová restaurovaná verze s obrázky!)

Už se málem nadobro rozešli, když si Ema na něco vzpomněla: „Počkej, vydrž ještě momentek, něco tady pro tebe mám.“ Vyndala z brašny své pracně získané ranní nálezné a předala ho Antonínovi. Na deskách stálo tučně vyšrafované P. „Tohle snad tvé pochybnosti nadobro zažene, pokud ještě nějaké pociťuješ.“
„Co je to?“
„Sám uvidíš. Neboj, s ničím negativním to rozhodně nesouvisí, prostě se k tomu opětovně snaž přistoupit s pozitivním nadhledem.“
„Vezmu si tvá slova k srdci,“ nadhodil mile Antonín a na onen důkaz si PĚNKALINKOVOU složku do oněch míst skutečně přiložil; jako by mu ani po dovyprávění pozoruhodného pohádkového příběhu jeho dvojník nebyl cizí a bral ho jako regulérní, reálně možnou postavu.
„Tak zatím.“
Ema se s Antonínem tedy najisto rozloučila a okamžitě přidala do kroku, neboť se ze studentského roje, který stále podivně zmámený právě kráčel po schodišti nahoru, náhle vynořila Dita. Antonín Emu sice informoval, že jeho přítelkyně je ve skutečnosti úplně jiná, než si doposud myslela (což ostatně potvrdilo tomu předcházející snění), i tak Ema nehodlala nic riskovat a rozhodla se nechat obě hrdličky o samotě.
Svého kroku Ema rozhodně nelitovala. Pouze stačilo vyjít o patro výš a hned tu byl druhý důvod k radosti.
„Á, tak přece se jedna sexy ladyhrdlička nelapila do tlusto-romanticko-prdových lačných sítí! Co vy tady tak sama o hodině výuky, chlapcodívko Chardická? Snad mi nechcete nabíčkovat, že tak hojně pajpáďáte na matela?“
Ema nasadila ten nejzářivější úsměv, jakého vůbec byla schopná.
„Tak schválně, Chardice matezmatenice,“ pokračoval v příjemných narážkách Josef Humler, „jestlipak víte, jaká je sloučenina ze dvou upanddownových silikonových půlek a geometricky ladně rozkošného kosočtverce, to celé na entou?“
„Tak to vážně netuším, pane profesore.“
„No přece po několikáté zvětšený obrázek krásně vnadně necudně to vyhlížející Madony!“ rozkřikl se profesor na celé kolo. „A ještě jeden rémus navíc. Máte zájem! TÁÁÁK MÁÁÁTE ZÁÁÁJEM?!“
„Ano.“
„Chci to slyšet celou větou!“
„Ano, pane profesore.“
„Chci to slyšet úplně celóóó větóóó… U!“
„Ano, pane profesore!“
„Tááák se mííí tóóó líííbííí! Jenže máte smůlu, chlapcodívko, rémus nebude, neboť mě zas odkudsi ze zákulisí chytá jeden velkej prdus, takže už budu muset chvátat na záchvat,“ odvětil profesor Humler, čímž teď spíš myslel spěchy za dalšími školními povinnostmi než onen svůj pověstný vé cé blok. „Ale vy, chlapcodívko, nesmutněte, neboť jsem pro vás ukořistil tohle.“
Ema nestačila valit oči, její poznámkové PĚNKALINKY se tu před ní náhle vyjímaly na zlatém podnosu.
„Já-sly-šet-že-vy-rá-da-po-hád-ky-tak-já-rá-čit-být-ta-ko-vý,“ odhláskoval Humler, načež hned kápl božskou: „Ten jsem si pro tak vzácnou příležitost dovolil ukrást z hotelu Diplomat, když jsem tam byl na řečnění o výhodách erotogeního mantrotantření.“
„Ale… ale jak se vám je podařilo ukořistit Kutačce?“ zajímalo Emu, načež si uvědomila, že měla nejdřív Humlerovi poděkovat, takže se to hned snažila napravit.
„No jo, taky vás pozdravuju,“ mávl ledabyle rukou, „teda děkuju,“ zadrmolil opravně. „To víte, Chardice, na to existuje taková trojčlenka: vám ho vzala Kutačka, jí zas Moronka a té zas… já.“
„Ale jak se vám to teda podařilo?“ nemohla tomu Ema stále uvěřit.
„No co, Moronka pěkně nagelovala mě, tak já jí to zas na oplátku pěkně vylízal,“ odvětil vyhýbavě profesor. „Zatím guten bye.“
A profesor Humler se se svým sádelnatým tělem dal do pohybu.
„Pane profesore. Pane profesore!“ volala za ním ještě spěšně Ema. „Budete nás ještě někdy mít na tělocvik?“
„Říká vám něco jméno ČTVRTEK? Tak to prý údajně nebyl jen ten psanec!“
Ema pochopila: zítra ona a ostatní z její třídy budou možná svědky poslední HUMLERIDIÁDY.
„Póóóstřéééh!“ ozvalo se ještě nečekaně z dálky a pak už vzduchem letělo cosi na způsob miniaturního přehrávače. „A pokud za chvíli uslyšíte ruchový mumraj od Moronů, tak kompletně budete vědět, na čem jste, chlapcodívko! Teď už vážně ale guteník byeník!“


Josef Humler nadobro zmizel na druhém konci chodby, ovšem jeho duch byl stále přítomen v okruhu několika metrů. Netrvalo to dlouho a z kabinetu fyziky se do poloprázdné chodby halasně rozlehlo: „CO TOHLE MÁ ZNAMENAT?! BREKULE, LOMOZNÍKU, CHOTĚROUBE, PLESKOČNÍKU, KLEPTOMANE, ALOU Z MÝHO KABINETU VEN!“
A skutečně, k Eminu nesmírnému překvapení a také potěšení na chodbu z kabinetu profesorky fyziky právě vyběhlo pět jí dobře známých tváří. Těm teď jen těžko mohlo být do smíchu, Emě však rozhodně ano.
„ONI MI TU BUDOU VEKTOROVAT PO MÝM OBCHODĚ, SLÍDA JEDNA BANDĚRSKÁ!“ To se už za všeobecného hledáčku kolemjdoucích a přihlížejících vynořila i Dana Moronová a hnala povedenou pětku svinským krokem napříč celým patrem. Ema si dala pozor, aby si s profesorkou nepadly do očí, jenže ta je stejně teď měla jen pro onu pětici mladíků, takže sotva mohla zaregistrovat, co se kolem ní jinak děje. „VY HOLOTO ZÁŠKOLÁCKÁ, VY ZMETKOVÉ, VY FYZIKÁLNÍ IGNORANTI, JEN POČKEJTE, JÁ VÁM NASOLÍM, TO BUDETE ČUBRNĚT!“ řvala na celé kolo, načež se za pěticí výrostků hnala po schodech dolů.“
„My za to nemůžeme, paní profesorko, to všechno měl na svědomí jakýsi BUBLIFUCK FUCKING SHITNIS KURVING OF PIČKO PRDELING,“ hájil se jeden z pelášejících. Tím Moronové teprve nahrál na smeč.
„ZMETKOVÉ, TAK VY MI JEŠTĚ BUDETE SPROSTĚ NADÁVAT, NO JÁ VÁM JICH NANDÁM, AŽ VÁS POŘÁDNĚ SEŘEŽU!“
Ema se teď smála, až se málem popadala za břicho. Lepší potrestání Ditini společníci za nedělní posměchy nemohli získat. Nyní už nebylo žádných pochyb o tom, komu náležely ty strašidelné hlasy ze školních pozemků, vymoženosti z TAVARESKY se holt jednou zase dostaly do špatných rukou. Onen magický přehrávač to teď jednoznačně potvrdil.

Veselo nepřestávalo být ani v hodinách následujících. Ta první díky Humlerovým úpravám sice odpadla, i tak to Emě příliš nevadilo, neboť Pavel Haufner v těchto dnech zrovna nebyl jejím šálkem kávy.
Zato dvouhodinovka chemických radovánek s Libuškou nezklamala.
„To bylo ale vzrůšíčko, co? Málem hrozinkalo, že naše dvouhodinečka padne, ale nakonec se tak nestalo. Matička vědeckých múz nás má zkrátka rádečka, ta prostě nedopustí, aby chemie, ten pro naše lidstvo tolik veledůležitý předměteček, padl.“
To poslední slovo si paní profesorka klidně mohla odpustit, neboť výpary HCL zas jednou vzaly za své a Jelenu udolaly, takže na kratičkou chvíli omdlela.
„Ježišmarjinká, copak se to naší bledulce stalo?“ cupitala k poškozené do zadních lavic od katedry svou pohotovou šouravou chůzí okamžitě Liptáková.
„Nejspíš ji váš výklad důkladně vyčerpal, paní profesorko,“ vzkázala Lena, načež se nebohou sestru pokoušela oživit jemným fackováním.
„Zanechte, Lenečko, prosím těchto brutalitek, raději se vaši sestřičku pokusíme oživit za přispění vědeckých přínosečků v podobě čpavečku.“
Načež Jelena záhy pod jeho vlivem skutečně plně procitla a tak mochnický svět obohatila nová hláška: „Já snad spala sto let.“
„Nikoli, má milá, jen pouhou slabou minutečku,“ poopravila ji okamžitě Libuška. „Ale jinak dobrý, krásně se na vás při tom procitáváníčku dívalo, jako by se k životečku probouzela překrásná Šípková Růženka.“
Takto se to se sestrami táhlo i o následující ruštině, kdy na dotaz Ivany Naděždy Fjodorovny „skólko, tólko, tebjá“ Lena odpověděla „yes madam, Já chatím kůšat vodku, chljéb i gorodok.“
Jelena rozhodně nezůstala své sestře nic dlužna a doplnila to o „gulját so sabákoj, kótom i s Katjou, Verou, Vítjou.“
Profesorka ruštiny tak měla zas o čem přemýšlet.
To na další hodině se posty prohodily a na paškál byly vzaty Hanka s Petrou a to kvůli trestu, který jim napařila Ludmila Kutáková. Ta svou přítomností ve třídě tak všem dala jasně najevo, že i post biologie má plně ve svých rukou…
„I když kdo ví,“ začalo se v lavicích zakrátko šuškat, neboť profesorka stále kamsi odbíhala, a až ke konci vyučování se přišlo na to, že to patrně mělo na svědomí Humlerovo projímadlo.
Kde si nevystačil Josef Humler, tam ochotně zaskočil Jindřich Nevada se svým svérázným pojetím zeměpisu o vzájemných návštěvách toho či onoho obyvatele z té či oné země. To vše profesor samozřejmě neopominul doplnit o jednotlivé postavičky a svou chůzi zadumaného vědce. Ema mu na konci hodiny připravila jedno menší překvapení v podobě bonboniéry, neboť hrozně zbožňoval sladké. To od Emy byl takový menší kompliment za to, že si Nevada jako jediný z profesorského sboru od počátku týdne uchoval svou identitu neposkvrněného jedince, neboť nepodlehl žádným změnovým stavům a zůstal svůj, prostě takový, jakého ho měli všichni rádi. Jindřich Nevada tak stejně jako profesorka ruštiny měl o čem dumat, nápovědou na daru mu tak mohlo pouze být opět jedno velké P.
Pak už pouze zbývalo přečkat hodinu angličtiny s profesorem Štrochem. Té se Ema přece jen obávala nejvíc, Dita však rozruch kolem její osoby protentokrát nevyvolala. Ani by zajisté k něčemu takovému neměla dostatek sil, napadlo Emu. Dita se tvářila značně pobledle, byla bílá jak stěna. Při letmém vzájemném očním setkání Emě rozhodně nepřišlo, že by jí její odvěká nepřítelkyně chtěla vyškrábat oči.
Škola pro béčkaře skončila, ovšem pro Emu to znamenalo: žádné kýžené volno, žádní přátelé, žádné toulky okolní krajinou, ale povinný nástup do firmy PROJEKTANT EXPERT, do dveří s vizitkou Fero Joska.
„Hele, klidně tam půjdu s tebou,“ nabízel se Emě galantně Petr, když s ní absolvoval cestu na náměstí.
„To není příliš dobrý nápad,“ namítla.
Ema se rozhodně po včerejšku nezbavila dojmu, že pokud otec Petra v podniku spatří, uštědří mu nové kázání na téma přátelé a pokora, proto radši obratně nadhodila: „Víš co? Běž se pokouknout po Elíkovi a Vincim, třeba už je osud zformuloval dohromady.“
„No dobře,“ podvolil se Petr požadavku. „Tak se drž, a pokud narazíš na otce, pokus se mu nějak srozumitelně vysvětlit, že nejsme žádní gauneři.“
„Jo jasně. Tak zatím.“

Ve firmě PROJEKTANT EXPERT nikdo optimistickou náladou příliš nehýřil. Všichni do jednoho se vesměs tvářili dosti zakřiknutě a sklesle. Nějaké to občasné pozitivní vzplanutí se sice dostavilo, ovšem i tak za dosti podivuhodných okolností.
„Ono to přece jen nemusí být tak strašné, jak se po podniku šušká, no podívejte se,“ otočila sekretářka Jaroslava Hovory právě ve chvíli, když kolem nich Ema procházela.
„Á, Emo, vítejte! Račte prosím dál,“ přivítal ji ve své kanceláři naopak dobře naladěný Fero Joska, jako by sem právě zavítal z planety věčné radosti.
„Co se to tady vlastně děje? Proč se všichni chovají tak nějak divně? Už minule jsem si…“
„To teď ponecháme, Emo, stranou,“ vyzval ji Joska a ponoukal, aby se usadila. „A hned se dáme do naší zaběhnuté debaty, co říkáte? Váš otec vám údajně zas cosi včera vytýkal, no to se přece občas stane, že se dcera a její chráněnec spolu nepohodnou…“
Emu trochu vytočilo, že jí Joska neodpověděl. O to víc ji ale překvapilo, že onen konflikt vyhodnotil jako něco zcela normálního, načež ještě víc zaráželo, že se teď spolu bavili pouze o PĚNKALINKÁCH.
„Jak vám šmakují ty pomerančové tabletky?“ zajímal se ke konci debaty Fero Joska. Ema mu ukázala sotva z poloviny vybranou sadu. „Nuže, tady máte do zásoby, ale zas to s nimi příliš nepřehánějte, jen když to bude opravdu nezbytně nutné.“
A to bylo prakticky všechno. Ema byla z kanceláře nečekaně vypravena během pouhé čtvrthodiny.
„Málem bych vám zapomněl poděkovat… totiž, vy jste opravdu výjimečné děvče,“ oznámil Joska Emě mimoděk ještě ve dveřích. Ta z toho pořád byla tak nějak trochu mimo, takže se radši zeptala: „Nevíte, kde bych našla taťku? U sebe v pracovně není a já bych si s ním nutně potřebovala promluvit.“
„No pokud tam není, tak ho kvůli jisté záležitosti momentálně vyslýchá náš pan šéf.“

Ema nastoupila do výtahu a sjela o patro výš. Otce na příslušném místě nenašla, cestou ovšem narazila na Bořivoje Suku, načež se opětovně podivovala tomu, proč nesedí dole ve vrátnici.
„No jo, tak už nám to končí, co?“ oznamoval právě kolemjdoucí. „Nebo vlastně ještě tak úplně ne, co?“ pozměnil názor, když si osobu mnohem důkladněji prohlédl.
Co končí? O čem to krucinál pořád všichni polemizují? To tu snad drží týdenního Apríla nebo co? dumala Ema cestou k Jaroslavu Hovorovi.
Vstoupila do jeho kanceláře, ale nikdo tam nebyl. Až odkudsi ze zadního kumbálu, kde se vařila káva, zaslechla hovor dvou postav.
„…nevypadá dobře, Evžene.“
„Takže je vážně pravda, co se po firmě šíří?“
„Bohužel, už je to tak. Neříká se mi to snadno, obzvlášť vám coby nejsvědomitějšímu zaměstnanci.“
Ema dospěla ke dveřím. Byly otevřené dokořán, takže se za ně pohotově skovala a začala poslouchat.


„Co s tím tedy jako šéf hodláte dělat?“ ptal se mezitím Emin otec.
„Mám jistý plán.“ Jaroslav Hovora se to pokusil říct tak, aby to vyznělo co možná nejvíc optimisticky, načež Evžena vyzval: „Dáte si kávu? Mám tu i pár chutných koláčků od Ferdinanda Kupoly.“
Na základě těchto postupů Ema usoudila, že se ono rokování značně protáhne. Nehodlala se mezi oba rozmlouvající zásadně nijak míchat a proto, nenápadně stále dobře skrytá ve skulince mezi dveřmi a stěnou, napjatě vyčkávala, kam se hovor posune.
„Pracoval jsem na těch plánech ve dne v noci…“
„Já vám to věřím, Evžene, jenže…“
„…věnoval jim veškerý svůj volný čas i zdejší přesčasy a teď by to všechno mělo přijít nazmar? Ne, to prostě nepřenesu přes srdce, to prostě nejde.“
Ema se do nevelké místnosti odhodlala opatrně nahlédnout a spatřila, jak její otec po opětovných výzvách svého šéfa celý skleslý konečně usedá na židli a dává si ruce do dlaní.
„No tak, drahý příteli, no tak, hlavu vzhůru. Pevně doufám, že nic ještě není úplně ztraceno.“
Ema už chtěla zalézt nazpátek, avšak nedalo jí to a nakoukla dovnitř podruhé: Hovora taktéž zasedl, nabídl si koláček a oběma nalil kávu, Emin otec ji jen pozvolna usrkával, postupně procital ze své posmutnělé letargie, načež koláčků se ani nedotkl. Emě ho bylo líto, teď už věděla, jak se nejspíš věci mají. Naprosto chápala, proč se v posledních dnech choval tak roztržitě, proč ho dokázala vytočit sebemenší maličkost.
„Vím, jak vám teď asi je. Vy ani já zrovna neprožíváme příliš lichotivé období,“ ujal se Jaroslav Hovora opět slova. „Mě postupně zrazují všechny nové zakázky, načež vy zase máte dost vlastních starostí s rodinou, především tedy s vaší jedinou dcerou, která je právě v mladých rozverných letech. Ani v tom si příliš neprotiřečíme, i já již delší dobu zažívám něco podobného.“
V Emě v ten moment hrklo a stejný šok pravděpodobně prodělal i její otec, neboť si kafem málem znehodnotil své plány, které přinesl na důkaz oddanosti firmy Hovorovi ukázat.
„Vaše dcera je celá po vás, holt, geny se zkrátka nezapřou.“
„O čem to teď mluvíte?“ zeptal se Emin otec udiveně, jako by ho čerstvě rozmraženého oživili po sto letech tvrdého spánku.
„O čem? No o tom jejím zajímavém nápadu s měněním lidských osudů přece,“ poznamenal Jaroslav Hovora vcelku optimisticky.
„Já… něco jsem už zaslechl, ale naše Ema? To přece…“
„Vaše dcera je zřejmě velká tajnůstkářka, nebo se prostě nerada chlubí,“ poznamenal naprosto vyrovnaně Hovora.
Ema, rovněž překvapená tím, jak její jméno najednou nečekaně začíná ožívat ve sférách jí tak vzdálených, jakými jsou obchod, plány a finance, potřetí nahlédla dovnitř. To prostě nešlo jinak. A skutečně. Jaroslav Hovora tam právě na stole začal listovat jakýmsi katalogem a dával ho Evženovi k prostudování.
„Samozřejmě není sama, v těch jejích nápadech jí hodně vypomáhá zdejší Herdenova TAVARESKA. Musím přiznat, že až díky vaší dceři těm jejím zvláštním výrobkům postupně začínám přicházet na chuť.“
A protože se Emin otec pořád tak nějak zaraženě tvářil, tak ho Hovora dál nemínil napínat, otevřel horní šuplík a položil před něj na stůl jakési náčrtky s popisky. Nebylo pochyb o tom, že jsou to ty samé, co si v Emině přítomnosti dělal Fero Joska.
„Tak co tomu říkáte, Evžene? No jako takový náhradní pokusný nápad to rozhodně není k zahození. TAVARESKA má kontakty, toho bychom se pro začátek mohli držet. Výroba SMOLNICKÝCH RÁMOVANEK avšak těch PĚNKALINKOVÝCH, no a pak by se uvidělo.“
„Na-nápad? K zahoz… Tímhle že se vážně zabývá má dcera?“ koktal Evžen zmateně.
„Ano, právě s tímto se svěřila Ferovi a ještě navíc mu povyprávěla vlastní verzi týkající se jednoho nedávného neštěstí, kterou má doma uloženou právě ve SMOLNICKÉ RÁMOVANCE.“ Jaroslav Hovora si náhle odkašlal. „Vlastně ten hovor měl zůstat jen mezi nimi, ale já na Fera přece jen naléhal, aby mi o všem poreferoval, a nadchl jsem se pro tu myšlenku… no vlastně jsem k tomu měl pádný důvod, že, když…. když teď podnik… no zkrátka mě v té chvíli napadlo, že v rámci rekonvalescence by nebylo na škodu zauvažovat o případné rekvalifikační reinkarnaci.“
Emin otec moc dobře tušil, že by tato šéfova slova asi skutečně měl brát zatraceně vážně, neboť když takto pokaždé záhadně promlouval ke svým zaměstnancům, děly se pak v následujících dnech vždy velké události.“
„Chcete… chcete snad, aby náš podnik začal spolupracovat s Herdenovou TAVARESKOU na výrobě těchto Eminých… PĚKA… PĚKALIKÁCH, nebo jak to nazý….“
„Nejen to!“ vykřikl natěšeně pan Hovora, až Ema za dveřmi nadskočila, jak se lekla, načež jejího otce to tak vzalo, že si už s gustem kávou poleptal kalhoty. „Pardon, nejen to,“ mírnil se. „My se na jejich vytváření budeme přímo podílet. To nám přece neublíží, budování něčeho skutečného z předem daných plánů, to je přece utváření dané teorie v praxi.“
Emě se při těch slovech okamžitě vybavila ona dřívější spojitost otce s Vítkem starším: první navrhoval, druhý vytvářel a teď se oba měli stát jednou a tou samou osobou.
„Možná jste až doteď, Evžene, o své dceři do jisté míry pochyboval. Nebudu před vámi tajit, že i já jsem byl překvapen tím, jak Ema intenzivně dokáže prožívat své vnitřní snění a vše, co z něj vyplývá. Obzvlášť ta sugestivně pojatá pasáž s onou Martou mě vyrazila dech. Fero sice neměl plně k dispozici Eminy PĚNKALINKOVÉ poznámky, neboť jí byly zabaveny, nicméně si z nich alespoň poznamenal jejich závěrečný proslov: pozměněný osud jakoby z pohledu vaší dcery náležící právě oné Martě:

Podobných příběhů denně zajisté neslýcháte mnoho, ale nyní i já z vlastní zkušenosti vím, že je o nich zapotřebí vědět. Moc dobře si uvědomuji, že to samé můžete prožít i vy, pokud se nad vlastními touhami lépe zamyslíte a budete je naplňovat ve vší počestnosti – ale i opatrnosti!

Právě Emou sugestivně podaný příběh věnovaný Martě V., jemuž předcházelo intenzivní snění v podobě pohřbu jejího jediného syna, a následně toto závěrečné prohlášení o pokoře a opatrnosti, to všechno byly věci, které mi možná pomohly uchránit můj vlastní vzácný poklad na světě: moji jedinou dceru, moji Janu.“
Emu by naopak ani v těch nejdivočejších snech nikdy nenapadlo, že by otcův šéf vůbec kdy mohl jejím tvůrčím aktivitám přisuzovat nějakou váhu. Zároveň nebylo od cti si v rámci připodobnění znovu vybavil nějaký ten výjev z už tak dosti obehrané pohádky: Jana, tak se přece jmenovala jedna z královských postav. Opět tedy shoda šťastných okolností nebo dopředu propracovaná taktika lidského podvědomí, jehož je Ema vlastníkem? Toť další otázka pro odborného psychologa.
„Nebýt vaší dcery, Evžene,“ pokračoval po další volbě pečlivě zvážených slov Jaroslav Hovora, „možná by Jana už dávno nebyla mezi živými a já tenhle podnik jednou provždy rozpustil, neboť bych neměl dostatek sil na jeho záchranu, případně na jeho další chod ve funkci vedoucího.
Zajisté si i vy pamatujete na onen dokument s Martou Vodochodskou. Vysílaly ho v televizi v rámci Třináctých komnat obyčejných lidských osudů a posléze se o něm objevily zprávy v časopisech a novinách.
K něčemu podobnému došlo i ve včerejších večerních pozdních hodinách. Tiskem to ještě nestačilo proběhnout, i tak by v něm ale v nejbližší době mohlo být klidně otištěno: Při večerní srážce kamionu s Mercedesem zahynuli tři lidé, další dva byli zraněni lehce, jeden těžce. Celkem šest osob doplatilo na svou pošetilou hru s osudem!


Jenže jich mohlo být celkem rovných sedm! Ze šťastné sedmičky se mohla stát sedmička toho nejhoršího možného významu! Naštěstí jsem Janu ale téměř násilím donutil, aby nikam nešla. Ona se samozřejmě vzpouzela, křičela na mě, nadávala mi, jako snad ještě nikdy v životě, načež při vyslovení Emina jména na její adresu rozhodně nešetřila hubovatostí, protože ve škole, kam obě chodí, o ní kolují různé řeči… že je to holka z jiné planety, která uvažuje o naprostých nesmyslech.
Jenže tyhle na první pohled řečené nesmysly Janě možná včera zachránily život. Zkrátka, Emina PĚNKALINKA jako by v sobě nesla jisté varovaní před něčím zlým. Samozřejmě že na to mé včerejší rozhodnutí měly rovněž vliv i ony hádky z minula. O té partě sám vím svoje, jaká je to pěkně rozverná banda, že jim jízda pod vlivem alkoholu, trávy a nepřiměřené rychlosti nečiní sebemenší potíže, takže již několikrát v minulosti jsem chtěl Janě přirozeně ty bujaré výlety projednou zakázat, ale nenašel jsem k tomu příhodnou odvahu.
Až vaše dcera mi ji konečně pomohla dodat, a já tak Janě najisto a rozhodně do očí řekl: ,Tak dost, už ti ty výlety nebudu dál tolerovat! Co kdyby se ti něco stalo?? A Jana se mi jako obvykle vysmála, že jsem paranoidní, že vůbec nemám páru o tom, co mladí dneska chtěj. Tak jsem jí pár vrazil a nakonec zamknul u ní v pokoji.
To bylo včera? A dnes? Dnes z pokoje nechce vytáhnout paty na krok, bojí se byť jen vteřinového průjezdu auta kolem našeho domu a je na tom dohromady hůř, než když jsem se s ní dříve pravidelně přel.


Ale žije. ONA VÁŽNĚ ŽIJE, EVŽENE! Stále ji u sebe mám – sice k smrti pořád vyděšenou, ale živou. Na rozdíl od rodičů těch dětí, co to nepřežily, se Jany můžu dotknout, můžu na ni mluvit. A to vše díky vaší dceři, Evžene! Ani nevíte, jak moc jsem jí vděčný za to, co pro mě udělala, aniž to ona sama tuší.
Pokud vše půjde tak, jak si přeji, aby šlo, že se Jana z toho šoku zas plně vzpamatuje, a že podnik za nějakou tu dobu od SMOLNICKÝCH PĚNKALINEK zase přejde ke svému plánování, slibuji vám, že vás učiním svým zástupcem a nechám vás dělat na prestižních zakázkách dle vašeho výběru. Ale i tak vás prosím, až se s Emou dneska, Evžene, shledáte, nezapomeňte jí za mě ještě jednou dodatečně poděkovat.“
Ema se cítila, jako by někdo s jejím bytím otočil o sto devadesát stupňů, tolik komplimentů jí v pouhopouhé jedné minutě ještě nikdy nikdo v životě nesložil. Rázem jako by se nenacházela v Bohem zapomenutém podniku a městě kdesi ve STŘEDOČEŠÍ ale přímo u nejmocnějšího muže planety, jenž jí jako spasitelce světa teď daroval nejvyšší možné čestné uznání. Emin vnitřní poetický šotek to rozhodně nemínil nechat bez zdárného přiživení a tak se Ema od něj hned začala dozvídat, že ony tři promarněné životy vlastně vůbec ve skutečnosti promarněné nejsou, neboť se staly symboly skutečného života, neboť tři rovná se pokaždé tři, a tudíž oni tři zesnulí nesou jména oněch třech živých, tedy Petra, Elke a Antonína, to jest osob, které Emě otevřely své nitro a tak se na věky věků staly jejími nerozlučnými přáteli, stejně jako Ema otevřela nitro Jaroslavu Hovorovi tím, že mu vrátila dceru, a když si Ema Janu zase znásobí třemi, tak jí to dá…
Ema radši obratně spolykala několik Joskových pomerančových tabletek a nenápadně se z Hovorovy kanceláře vykradla na chodbu. Zkrátka toho na ni bylo moc, potřebovala se co nejrychleji dostat na čerstvý vzduch.
„Tak co, nepadneme? Budeme zase dál budovat? Mám opět obhajovat post anděla strážného v dolní hlídačské butničce?“ volal za Emou naléhavě Bořivoj Suka, když spěšně metelila chodbou do přízemí, jako by jí už s jistotou i náležel ředitelský post po Hovorovi, načež hlas vitálního dědečka na sebe strhával pozornost ostatních zaměstnanců firmy. Někteří Emě dokonce přímo před očima mávali narychlo sesmolenými překlepovými PĚNKALINKAMI a nutili ji tak k jejich předběžnému zhodnocení, v některých případech dokonce k přímému schválení.
KONEČNĚ SNAD ZASE SAMA! Konečně za Emou klaply hlavní vstupní dveře a ona tak mohla nasát venkovní pravý zimní vzduch. Ano, mohla, kdyby jí nebyli bývali nepřepadli další naléhači.
„Emo! Emo! EMO!“ bafla jí takřka do ucha Elke. Po boku jí tam asistovaly další dvě známé osoby: Petr s Vinckem.
Ema na všechny zírala, jako by i ona právě procitla ze stoletého spánku. Ještě stále se nevzpamatovala z toho, čeho byla před pár okamžiky svědkem. Až pak jí to konečně došlo: „Tak přece jste se všichni vzájemně našli.“
I přesto oční posuňky Eminých kamarádů dávaly tušit cosi moc špatného.
A pak se nečekaně ozval Vincek a zdrceně Emě sdělil: „Víš… no… je to dost vážný. Víš… Bludimír, ten můj učitel z hudebky, on… asi jsem to s tím temnem fakt přehnal. Ono ho to dost vzalo… a teď… leží v nemocnici… a… a asi umře. Prý z toho mýho kvílení dostal infarkt.“

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means II. - Město plné dialogů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *