Josef Humler měl tak velkou radost z návratu na svůj starý učitelský post, že považoval za samozřejmost o tom opět dát vědět celé škole. Tentokrát se jeho zamýšlenou obětí stal sám pan ředitel. Ten když páteční ráno zavítal na své pracoviště, školník ho pohotově vyhledal a sdělil mu, že má velké štěstí, že na něj zavčas natrefil, a poreferoval o úniku plynu. Antonína Hausera to tak šokovalo, že v rámci bezpečnosti znovu vyhlásil ředitelské volno.
Ema samozřejmě věděla, že to byla práce učitele tělocviku, neboť od něj do třetice obdržela zlatý podnos, a rovněž se dovtípila, že se rozhodně o pravý plyn nejednalo. Tentokrát se ozvala i Dana Moronová, ta stále nemohla přenést přes srdce, že si Ludmila Kutáková balí kufry. Jenže profesorka fyziky se svými závěry o domnělém pachateli u ředitele nepochodila (sama neměla přímé důkazy). Navíc zmínka o úniku plynu byla – v porovnání s oněmi předchozími pachy – přeci jen o dost závažnější a také poměrně běžnou záležitostí i v jiných končinách. Moronová se tak musela smířit s tím, že vše zůstane jako na konci minulého týdne, tudíž že si Humler dál bude lebedit v profesorských řadách.
Pátek byl vůbec prvním dnem, kdy sněžilo. Justýna to tedy právem považovala za posvátnost, neboť sníh byl příhodným pojítkem s MALOVAMI. Její zářivě modrý pacient už na tom byl tak dobře, že se mohl vrátit mezi své hejno. Justýna za to byla nesmírně vděčná, stejně jako za novou známost v podobě Jany, která přijala Eminu a Petrovu nabídku zajít do Oborověnky společně s ostatními: po boku jim kráčeli další dva páry – Elke s Vinckem a Dita s Antonínem. Vincek shodil svou dlouhou neohrabanou hřívu a vlasy si nechal decentně zastřihnout, jak se na rozumně vychovaného a dospělého mladíka sluší a patří (toť ono Vinckovo slibované překvapení), zatímco Antonín s Ditou navenek hýřili nefalšovanou láskou.
Po náležitém sblížení se pak od Justýny šlo k jedné z možných kašen, ty se nacházely po celé Oborověnce, byly tam zbudovány právě pro uživatelské MALOVÍ potřeby. Ani tato nepřišla zkrátka, společnost ze zvířecí říše jí dělal Pajdošek, onen jezevčík, co slyšel na tolik psích povelů neboli poveláků, jak to charakterizovala ve své JUSTYPUNKOVÉ terminologii Justýna. Janě se její vyjadřovací schopnosti velice zamlouvaly, ona sama psa vlastnila, byl jím ohař a jmenoval se stylově Ohar.
Netrvalo to dlouho a ocitli se na požadovaném místě. U kašny nikdo z lidské ani zvířecí říše nebyl přítomen. Proč by tu také někdo marnil čas? Co by tu asi tak našel zajímavého? Kašna kromě kalů nic jiného ke koukání nenabízela, Justýna ale věděla, jak docílit pravého opaku, zase do pohotovosti povolala své hbité prstíky a Jana tak poprvé v životě spatřila novou ojedinělost. A nejen ona, také Vincek, Dita a Antonín. Onen posledně jmenovaný teď na Emu povzbudivě zamrkal a ta pochopila, co se jí tím snaží sdělit, že právě našli ony karkulinky, co žilou pouští jen ty nejozdravnější chemotrpaslíky plné života.
Něco z toho vytušil i MALOVSKÝ MOŘSKÝ TVOR, neboť ožil do nejzářivějšího možného zbarvení, to poté, co se z kašny napil a do zobáčku nabral i pár sněhových žmolků. A následně udělal něco naprosto úžasného: obletěl všech osm lidských postav i Pajdoška, u každého zvlášť se vteřinku pozdržel a upřímně mu pohlédl do očí, takže se dalo spatřit cosi na způsob úsměvu. Jenže vrchol MALOVÍHO představení měl teprve přijít a to v podobě slzy, kterou modrý tvoreček uštědřil opět každému zvlášť. Ona slza ale brzy po svém vypuštění doznala poetické změny v podobě průzračného barevného sklíčka. Jako by v MALOVĚ přebýval dobrotivý duch Marty Vodochodské, jenž takto děkoval za to, že onen posmutnělý příběh v Emině područí došel příznivému naplnění. Kdo se však alespoň o něco více zajímal o Katalnou Mochnu a její historii, tak věděl, že tento na první pohled zvláštní jev má své opodstatnění v matičce přírodě.
„Tak a je pryč,“ konstatovala Ema, když MALOVSKÝ MOŘSKÝ TVOR ukončil svůj rituál, naposledy nad všemi zakroužil a vydal se do korun stromů.
Jenže to netrvalo dlouho a dolů na zem se z nich sneslo celé MALOVÍ hejno; tentokrát se vše opakovalo v mnohem intenzivnější míře a lidské osazenstvo i zvířecí tvoreček tak byli zasypáni doslova sprchou slz mořských pan. Justýna však nepromarnila svou ojedinělou šanci a pořídila několik úchvatných fotografií (i když je tady nutno poznamenat, že takřka na poslední chvíli, neboť z toho úkazu také byla celá paf. Přeci jen se něco takového nevidělo každý den).
Když MALOVÍ rej nadobro ustal, Ema a ostatní zamířili k Slepému ostrůvku. Tam je čekal ještě jeden úkaz, v porovnání s oním předchozím se ale bohužel nedal počítat mezi ty lichotivé.
„Ten všivák. No počkej.“
Ema sebrala ze země klacek, skryla ho do bundy a začala jednat.
„Ne, nestřílejte, jsem jen obyčejným důchodcem,“ lekl se stařík a upustil pytel. V něm tentokrát nevězela koťata, ale i tak byl narvaný k prasknutí. „To není kradené, to všechno patří mně, jen nevím, co s tím, tak to vozím sem,“ bránil se.
„Já bych vám možná dokázala pomoct,“ napadlo Janu.
A netrvalo to dlouho a kola vozu brzdila před obchodem nesoucím název LŽIČKOVO ANTIQARUM (NE)POTŘEBNICTVÍ. Ten vlastnil jistý Ledomír Lžička a nutno poznamenat, že byl z nového zákazníka patřičně unešen.
„Kde jste všechno to kvalitní harampádí pobral, člověče? Co s tím vším já tady?“ nevěřil Ledomír Lžička svým očím, když mu Slavomír Kromoníček na pracovní stůl vysypal obsah svého pěkně naditého saku.
„Prostě se zbavuju nepotřebných zásob,“ poznamenal skromně Slavomír.
„Zbavuju zásob? A co tahle funkční stolní lampa, ta se vám vážně nikam nehodí? Tu by bylo škoda vyhodit,“ okomentoval to významně po náležitém prozkoumání Ledomír Lžička.
„Cože? Ho… hodit? Kam a na co?“ přemítal zmateně Slavomír.
„Jak kam a na co? Na stolování a svícení přece,“ odpověděl pohotově Ledomír Lžička a dal najevo nechápavý výraz.
„No já nevím, jsem přeci jen už důchodce, takže se toho radši zbavuju,“ mlel si dál svou Slavomír Kromoníček. „To není kradené, přísahám, to všechno je moje, já jen nevím, co s tím, tak se toho zbavuju,“ zopakoval chvějivě, když zahlédl podrážděný výraz majitele obchodu.
„Člověče, já se z vás snad zblázním. Nebo chcete tady na místě přímo zaškrtit?“
„Jen to ne, prosím,“ hrklo ve Slavomírovi. „Žena mi sice už zemřela a děti jsme spolu neměli, i tak si chci života ještě plně užívat a nepřecházet na druhý břeh.“
„A copak vám snad v tom někdo brání?“ vylézaly majiteli obchodu mocně oči z podbrýlí.
„No… no vy přece.“ Tentokrát to Slavomír Kromoníček ze strachu pouze zadrmolil a od Ledomíra Lžičky najisto poodstoupil.
Ema věděla, že musí nějak šetrně zasáhnout. Sice to, co oba pánové právě předváděli, navenek vypadalo jako jedna velká zábava, Ema ale moc dobře tušila, že Slavomír Kromoníček se nechová zbrkle proto, aby všem ukázal, jakým je rozeným komediantem. I tento muž měl zřejmě, i když to prvně příliš jasně nebylo znát, mnoho společného s Radovavem Litevským, i on se dosti trápil tím, že musí žít sám. Právě proto se na něm projevovala ona nevypočitatelnost, kdy kolikrát dělal to, co vlastně ani dělat nechtěl. Když teď Ema Slavomíra lépe poznávala, skutečně jí nepřišel jako někdo, kdo si libuje v topení koťat a vykrádání muzeí, spíš naopak od lidí hodně darů přijímal, aby si jimi nahradil svou někdejší ženu a jemu ostatní blízké, ovšem to nepomáhalo a tak se darovaných věcí zase nešetrně zbavoval. Ema už s podobnými případy měla své zkušenosti, proto na základě logické úvahy oběma mužům navrhla vzájemné příměří a přátelské sblížení.
„No tak teda jo,“ přijal Ledomír Lžička ochotně Eminu nabídku, „ale za předpokladu, mladý muži – no snad nás tak mohu oslovovat, co je to sedmdesátka – že zanecháte té sebelítosti.“
„Tak… tak dobře,“ souhlasil s úlevou Slavomír Kromoníček.
„Žádný strachy, příteli, to zas bude dobrý,“ konstatoval Ledomír a oba pánové si potřásli rukou.
Následně se řeč přenesla na Pajdoška, což zase udělalo radost Justýně, neboť ho beztak chtěla věnovat nějakým hodným lidem a Ledomír Lžička do této kategorie viditelně zapadal, takže mu jezevčíka nakonec s potěchou přenechala.
A pak už Emě a jejím kamarádům nezbývalo než odejít – to co chtěli uskutečnit, uskutečnili. Vrátili se na plácek za město, kde se pro tento den spolu hodlali rozloučit, neboť každá z dvojic ho měla v plánu dál prožívat po svém, avšak na zítřejší sobotu byl smluven společný výlet. Dnešní rozlučka rovněž probíhala výjimečně, Ema z desek vylovila modrý váček, z něj opatrně vyjmula ono srdce a to pak devět rukou společnou silou rozdrolilo.
Ano devět! Těch lidských bylo osm, ona devátá pak náležela větru a právě ten zapříčinil, že srdce zmizelo úplně a jeho existence tím pádem nadobro zanikla ve sněhových radovánkách. Jeho nenadálá nepřítomnost měla symbolizovat následující: že ono smutné je nadobro zažehnáno, že vše bolavé je nenávratně nadobro překonáno a pravá srdce všech zúčastněných v područí Emy pozvolna spějí k plnému uzdravení.
Ema s Petrem se pak jako jediní vydali nazpět k Slepému ostrůvku. Byla poměrně velká zima, sníh se z hůry snášel stále intenzivněji, rozhodně se nedalo počítat s tím, že svých vrtochů jen tak zanechá. Emě ani Petrovi to ale nevadilo. Proč by také mělo? Vždyť jejich kroky beztak směřovaly jen k nedaleké vrbě. Při cestě nepolemizovali o světě, nýbrž se ve vzpomínkách ještě jednou vraceli k dřívějším novinkám, které odsunul do pozadí MALOVÍ návrat mezi své vrstevníky: jak Elke byla nakonec hrozně moc překvapená, když se od Emy vrátila domů a tam pak přišla na to, že dva obrazy, co její otec nedávno zakoupil, skutečně pocházejí z TAVARESKY a mají tedy ty samé vlastnosti, co ony Eminy, jak se paní Kernesová zmýlila ve své hubnoucí dietě a omylem si ji protáhla o týden, jak teď musí být Justýna šťastná, že se zná s Janou, když ji její domnělý přítel dal kopačky jen proto, že na něj dle úmluvy nečekala u sebe v Oborověnce, jak je fajn, že spolu rodiče Emy zase normálně vycházejí, a v neposlední řadě se ještě zavzpomínalo na Janu Pretonskou a její slib, že to, o čem Ema v nemocnici hovořila, bude dnes večer odvysíláno v televizi – „třeba to uvidí i naše domácí Lédová, vezme si z toho nějaké moudré ponaučení a tím pádem se z ní stane mnohem hodnější člověk,“ mínila závěrem Ema.
Jakmile dvojice dospěla na své posvátné místo, zanechala i těchto vzpomínkových hovorů. Tam pod vrbou Petr Emu vyzval, aby zavřela oči, a poprvé v životě ji políbil. A tak už i oni dva byli o životní krůček dále: své přátelství posílili o lásku, o pravou nefalšovanou lásku. Někdejší slova Černé paní tak došla plného naplnění.