Vnitřní interiér cestovky spíše připomínal obchod s nábytkem skloubený s hotelovou recepcí, kde nesměla dodatečně chybět fontánka s vodotryskem.
„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ oslovila příchozí precizně naučenou větou ona blondýna. Na sobě měla modrou vestu a bílý svetr s dlouhým rukávem. Na vestě i svetru se jí snoubila labuť plovoucí po jezeře.
„Tak do toho, zebernice Klemontová,“ mrkl na Nolu povzbudivě Kristián.
„Ehm, můžu se zeptat? Zájezdy do téhle země asi nepořádáte, co?“ řekla a ukázala ženě Rollův prospekt o Jamatance.
„Momentík, podívám se.“ Blondýna zasedla k počítači a začala po stole jezdit myší. „Tak bohužel, je mi líto, ale zájezdy do této země naše cestovní kancelář skutečně nepořádá.“
„Zvláštní, ehm… já totiž na tento prospekt natrefila přímo tady u vás.“
„Hmm, opravdu?“ protáhla blondýna, když si jej na Nolino naléhání pozorněji prostudovala. „Tohle na prospekt zas tak moc nevypadá… Spíše…“
„Nějaký problém?“
To do prostorné místnosti náhle vešla právě ta zaměstnankyně, z níž onehdy Nola byla celá nesvá.
Její kolegyně se k ní ihned začala hlásit: „Tady slečna se zajímá o jistou destinaci jménem… Jamatanga.“
Nola rázem celá zčervenala.
„A našla se?“ zeptala se příchozí, přičemž se na Nolu přívětivě usmála.
„Ne,“ odvětila prostě blondýna.
„Ach tak,“ protáhla mile její kolegyně, načež začala věnovat čím dál větší pozornost jak Nole tak i Kristiánovi. „Pojďte prosím se mnou.“
Oba kamarádi tedy ženu následovali do vedlejší místnosti. Ta byla o něco menší, ovšem ani ona neztrácela mnoho z originality, co se týkalo interiéru.
„Zaslechla jsem cosi o jakémsi neobvyklém prospektu,“ ujala se žena hned slova, jakmile jako poslední vešla a zavřela dveře kanceláře, to aby je nikdo nerušil. „Prosím, posaďte se,“ vyzvala Nolu a Kristiána. Ti zasedli na pohodlnou pohovku. První jmenovaná se pak na přání ženy rozhovořila o tom, jak natrefila na Rollův prospekt, a co vše z toho pak vzešlo. Pravda, před profesorem Štrochem se zařekla, že už o tom nadobro před ostatními pomlčí, leč okolnosti ji přiměly v této záležitosti udělat další výjimku.
„Neskutečně poutavé,“ ocenila žena Nolino vyprávění hlasem plným porozumění. „Jak z nějakého románu. Mohu ještě vidět tu letenku?“
„Víte, tady to pro mě všechno začalo… no a když… když se mi ji od Rolla podařilo úspěšně získat…“ (Nola samozřejmě pomlčela o tom, jak to s letenkou bylo doopravdy) – „chtěla bych…“
„Chtěla byste najisto vědět, jestli ten ostrov , kde dotyčný přebývá, skutečně existuje,“ dořekla za ni žena chápavě.
„Ehm, ano,“ polkla Nola. „Jenže vaše kolegyně říkala…“
„Ona nám ta databáze občas vypadává. Však víte, jak se to v poslední době má s počasím.“ Žena cosi naťukala do počítače a nedlouho poté z jejích úst Nola s Kristiánem uslyšeli verdikt.“
„VÁŽNĚ JE TO TAK?“ vyhrkli oba téměř jednohlasně.
„Ano, zde máte důkaz.“
Skutečně to tak bylo. Jamatanga byla zaznamenána coby spoj nejen v databázi kanceláře, ale rovněž i na mapce, podobně jako tomu bylo ve Štrochově atlasu světa. Nyní už bylo více než zřejmé, že Rollo nebyl žádným podvodníkem ale skutečným obyvatelem jednoho vzdáleného ostrova.
„To víte, člověk nemá tak trénovaný mozek, aby si do detailu zapamatoval vše, co nabízí své klientele.
„Jen škoda, že už mi Rollo neposílá své dopisy,“ hlesla přeci jen smutně Nola.
„Na vašem místě bych se zašla optat ještě na poštu. Třeba vám tam od toho Rolla přeci jen nějaký ten balíček nakonec došel, “ poradila jí žena.
„No, za pokus to rozhodně stojí. Když si pospíšíme, tak stihnem vyřídit i tohle,“ nadchnul se pro tu myšlenku okamžitě Kristián.
„U přepážky devět tam sedí jedna moc hodná paní. Právě přes ní šla má veškerá korespondence Rollovi. Třeba bude něco nového vědět,“ vyšlo z Noly jako na zavolanou.
„No vida, jak se nám to hezky propojuje,“ zaskvěl se na Kristiánově tváři zářivý úsměv „Tak jdem?“
„No dobře, zkusme štěstí do třetice.“
Nola a Kristián se se ženou rozloučili, za vše ji poděkovali a pak cestovní kancelář nadobro opustili.
To jsou panečku změny? Co se za jeden jedinej den může všecko přihodit,“ poznamenal Kristián.
„Jo, to jo… Pane Velmane!“ Nola si náhle povšimla knihkupce, jak si to vykračuje proti nim a zvažuje, zdali rozevřít deštník či jej naopak zastrčit nazpět do tašky.
„Ale copak, copak?“ zapotácel se, to poté, co mu Nola div přímo nevpadla do náruče.
„Představte si, ten Rollův ostrov vážně existuje!“ Podívejte, co u sebe mám!“
Evžen Velman najednou nevěděl, kam očima dřív, jestli do atlasu, na letenku nebo na vytištěný spoj Praha – Egypt – Jamatanga. „No tak to vidíte,“ ujal se pak slova, „a vy jste se, chudinko, kvůli tomu toliko natrápila.“
„Právě s Kristiánem spěcháme na poštu. Chceme najisto vědět, jestli tam od Rolla po delší době zas něco nepřišlo.“
„Tak ať vás štěstěna neopustí,“ popřál Nole Velman, načež s obavami pohlédl na oblohu: „Tak budeš krápat, lejt nebo ani jedno z toho?“ Trápily jej totiž černočerné mraky, které se na ní nebezpečně kupily. Ty rozhodně nezvěstovaly nic dobrého.