Kapitola 39 – Vantelbooklist v praxi

Právě Nolina nanovo obnovená zmínka o cestování zapříčinila, že se hovor znovu stočil na Rolla a ostrov nedaleko břehů jižní Afriky, a na pořad dne se tak vrátil Alexandřin booklist a s ním spojený příběh o Helmutovi a Heleně.

„Jo, fajn, tak se do toho tedy dáme,” uvolila se nakonec Nola, když viděla, že beztak nemá příliš moc na výběr.

Martin se jejích slov okamžitě chytil, položil sešit na malý stolek, kolem kterého se všichni rázem shlukli, a připravil si modrý fix. „Půjčila bys mi nějakou Rollovu fotografii? požádal Nolu dodatečně. „Víš, chci, aby to vypadalo co nejvěrohodněji, tak v tom prosím nehledej něco jako narážku na tvůj současný stav.”

Neboj, nebudu,” ubezpečila ho Nola a k jeho překvapení na stůl položila fotku asi tak sedmnáctiletého černošského chlapce. Martin pak sešit otevřel, vzal si ji a přiložil doprostřed první strany. Pak tak trochu zapochyboval, ale nakonec se k tomu přeci jen pokusil odhodlat.

Mohl bych si ji alespoň pro teď na tuhle stranu nalepit? Jen tak nalehko,” dodal spěšně, když spatřil Nolin překvapený výraz v očích. „Stačil by mi k tomu jen jeden nepatrný proužek izolepy, pak fotku Rolla zase opatrně odejmu. Nepoškodím ji, neboj.”

Tak dobře, udělám to ale sama, když dovolíš.”

Opatrně ji jedním proužkem izolepy nalepila do míst, kam ukazoval Martinův prst. „Tak a ještě pod ní tímhle fixem připiš jeho jméno, klidně, jak sama uznáš za vhodné. Je to přece tvůj vyvolený člověk, a jen ty máš právo rozhodnout, jaký druh písma si zvolíš.”

Nola pod fotku čitelným psacím písmem připsala Rollo. První strana v sešitu tak nyní již skutečně v nástinu vystihovala něco podobného, co Alexandřina složka, jen s tím nepatrným rozdílem, že Rollova fotografie byla v porovnání s tou Heleninou pouhou poštovní známkou. .

Hmm, vypadá to opravdu vkusně a rozhodně to už o něčem výjimečným vypovídá,” podotkl Kristián, když si celou stranu poněkolikáté prohlédl. „Proč se tohle všechno ale nachází až tady, a ne přímo už na té hlavní červený sešitový desce?”

„No, to proto, že tak je tomu i v případě té Heleniny složky. Přední a zadní červená deska tohoto sešitu má představovat právě ony pevné šanony, do nichž jsou jednotlivé papíry vkládané, a teprve tam se to vše začíná odehrávat.”

Jo, takže se v našem případě jedná jen o takový připodobnění.”

Jo, o takový herbář s jinou výplní a v trochu jiném provedení,” pokusil se to Martin ještě jednou obdobně vystihnout.

„Jasný a co dál?”

No pak už následuje onen rozhovor mezi dvěma osobami – námi a naším vysněným jedincem – v našem případě tedy mezi Nolou a Rollem,” ujal se slova opět Martin a od Kristiána přejel očima na jmenovanou. „Opravdu záleží jen na pisateli, jaké téma si k hovoru zvolí – na jeho fantazii, na jeho skrytých touhách, pocitech.”

No dobře, tak já se o to pokusím.”

Nola tedy otočila list, na Martinovo přání si připravila modrou propisku, která měla v následném textu symbolizovat její osobu, načež modrý fix pak byl určen zase Rollovým případným slovům. Zapálila pár vonných svíček a dala se do psaní. Zpočátku ani pořádně nevěděla, o čem by si měla se svým vzdálených kamarádem povídat, a tak začala se zcela prostinkými větami. V sešitu se tedy následně objevilo:

Ahoj, tady Nola, jak se ti daří? Už dlouho jsme si spolu neměli možnost popovídat.

Promiň, je mi to, Nolo, strašně moc líto, ale bohužel jsem byl značně zaneprázdněný, neboť jsem hodně cestoval po světě, takže mi na to nezbyl vůbec čas.

Tak to mě moc mrzí. No tak se snad spolu setkáme někdy příště. Nikdy přece není pozdě.

Určitě. Jsem úplně stejného názoru. Zatím bohužel k tomu ale není vhodná příležitost. Tak snad možná někdy příště.

Jo, snad to vyjde. Budu se těšit.

Po několika větách tohoto typu ale Nola pochopila, že Rollo tu má být především proto, aby si s ní povídal jen o samých pěkných věcech, a tudíž že nemá cenu kvůli němu jen donekonečna truchlit, a tak negativního smutnění zanechala a vzájemným dialogům rázem přiřkla výhradně pozitivní nádech. V textu se tak zčistajasna objevilo:

Jak se ti tady u mě doma líbí? Jsi tady dnes přeci jen úplně poprvé. Doufám, že tu není příliš velký nepořádek. Nestačila jsem tu moc uklidit.

Je to tu prima. Vážně, jsem nesmírně nadšen. Tvůj pokoj je velmi vkusně zařízen. Jinak, Česká republika jako taková je v mnohém jiná než země, z níž pocházím.

A řekl bys mi o své zemi něco bližšího? Zatím jsem měla možnost o ní slýchávat pouze z tvých dopisů. Nestůj, klidně se posaď. Jsi přece mým hostem.

Děkuji, rád. Jak již dobře víš, Nolo, můj rodný domov, ze kterého pocházím, nese název Jamatanga. Je to takový menší nenápadný ostrůvek, který leží v u břehů Afriky. Lidé na něm jsou nesmírně přívětiví a k sobě velkoryse vstřícní. Pro válku či rozbroje tu není místo, moře je lidem rovnocenným partnerem a snaží se jim vždy vyjít vstříc. Prostě ráj na zemi.

To mě těší, že o své rodné zemi tak pěkně rozmlouváš. To o našem městě se to samé vždy tvrdit nedá, i když mu nelze upřít jisté zvláštnosti a magické kouty, to když člověk projde přes náměstí do prostranství pasáží.

To zní vcelku lákavě. Do těch míst bych se rád někdy zašel podívat.

Určitě bys nelitoval. Nachází se tam spousta rozmanitých obchůdků a je tam možné narazit na mnoho zajímavých lidiček. Klidně se tam můžeme dnes odpoledne vypravit, pokud budeš chtít.

Jo, to bych moc rád.

Při sepisování těchto vět už Nolou začaly hýbat značné emoce (i ony přidružené vůně u toho sehrály své). Dále to umocnila i skutečnost, že nyní už nad tím, co psala, více přemýšlela a zvažovala, jak věrohodně pokračovat dál, přičemž tomu podřídila i výměnu modré propisky za zelený fix, aby to lépe kontrastovalo s tím modrým, jenž pomyslně náležel Rollovi. Dívčiny emoce se bleskově navýšily v momentě, kdy se rozhodla do volných rohů jednotlivých stránek, jež text vlivem kratších vět nestačil zaplnit, nalepit další Rollovy fotky – na popud Martina pokud možno zejména ty, které s jejími proslovy v jistém náznaku šly alespoň částečně spojit.

Takto pracně Nola dokázala zaplnit celé dvě strany sešitu. Když s tím byla hotová, ještě jednou si vše po sobě přečetla a sama od sebe nakonec upřímně připustila, že to navenek něco „živého” skutečně vykazuje. Jako by Rollo byl tu v pokoji skutečně přítomen.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.