V pondělí se dle předešlé dohody Martin zastavil u Noly v její rodné Jalové. Když ulicí pozvolna procházel a pozoroval směsici na sebe navzájem navazujících panelových domů, začalo mu probíhat hlavou, jak asi přišla k tak výstižnému pojmenování. Martin očima sledoval dlouhou ulici a všiml si robustních sakur, které se vyjímaly u cest a v přilehlém okolí menšího parčíku a hřišť. Z vyprávění svých přátel věděl, že tu jinak žijí rádi, i když Kristián se nedávno nechal slyšet, že by se odtud chtěl odstěhovat a zabydlet se v nějakém vlastním domečku někde na samotě, v srdci přírody. Když se nad tím Martin zpětně zamyslel, tak se Kristiánovi začal tak trochu podivovat, a to poté, když Jalovou porovnal s Patalnou, kde přebývala Alexandra, a která ve výsledku působila značně posmutněle až chladně.
Ještě než Martin dospěl ke správnému paneláku a zmáčkl zvonek nesoucí jméno Klemontová, ještě jednou si ulici a její okolí v plné kráse zpětně prohlédl. Jeho zájmem se znovu soustředil na stromky, hřiště a park. Nebylo to jen tak od věci. Martin se od Kristiána nedávno dozvěděl, že toto vše klidně již mohla být dávná minulost. Prý byl podán návrh na vybudování zcela nových bytových domů, ten ale nakonec přišel vniveč, o což se zasloužili obyvatelé města, když podepsali protestní petice. Martin usoudil, že se jednalo o velice rozumné rozhodnutí.
„Á, tak tě u nás pěkně vítám. Fajn, žes dorazil.”
„Ahoj,” oplatil trochu překvapeně Kristiánovi pozdrav Martin, neboť najisto předpokládal, že mu otevře Nola. „Hele, dorazil jsem do správného domu, že jo?” pozměnil náhle uvítací řeč.
„Jo, neplaš se, jsi tu naprosto správně… Jo tak, proto ty vrtochy.” Kristiánovi konečně došlo, proč si ho Martin se zájmem tak přehnaně prohlíží. Svým oblečením totiž připomínal zbloudilého výletníka, pro nějž léto zdaleka neskončilo, i když venkovní počasí rozhodně vypovídalo o něčem úplně jiném. „Tohle volný oblečení je podle mě naprostá normálka. Pruhovaný tričko, po domácku zastřižený černý kalhotový kraťasy a bosý nohy po létě plném slunce a pohody zkrátka žalostně volají. Co tomu říkáš?”
„Jo, jasně, máš naprostou pravdu. Paráda,” zabrebentil Martin a otřel si upocené čelo. „To, co máš teď na sobě, mě fakt zmátlo. Na moment jsem skutečně zapochyboval, jestli jsem náhodou omylem nezazvonil u tebe doma. Ty i Nola přece bydlíte ve stejné ulici?”
„Jo, tak jest tomu,” odvětil ve stejně opojné náladě Kristián.
„No, prostě se mi teď při pohledu na tebe nějak zatemnilo před očima, promiň, to zas přejde. To jsou pravděpodobně dozvuky toho famózního víkendu stráveného u Alexandry, kde rozhodně nebylo o překvapení nouze. No, už to nebudu radši dál rozebírat.”
„Jo, v pohodě, nic se nestalo. Nola je u sebe v pokoji. Pojď klidně dál.”
Martin vešel dovnitř a ještě naposled rukou před očima naznačil mlžení. Kristián to přešel se svým typickým nadhledem a zavřel za ním dveře.
„I tak bys měl to svoje oblečení ještě přehodnotit,” neodpustil si Martin přece jen připomenout. „Moronová tě kvůli němu zase nepříjemně zpraží a půjde si stěžovat k řediteli.”
„Ehm, zapomínáš,” začal mu ihned Kristián oponovat, „že naše Danuška před nedávnem odjela do lázní a náš velectěný pan ředitel si mě k sobě na její přání vždy volal jen proto, že z jejích manýrů měl pokaždý pěkně nahnáno. To je však již minulost. Ředitel mě před nedávnem sám požádal o zprovoznění školních internetových stránek, který pořád padaj, takže mu zrovna přijde vhod, když se u něj na to slovíčko občas zastavím.”
„No co na to říct? Snad jen, že se ze všeho pokaždé dokážeš pěkně vylhat a mně zas nedojdou některá podstatná fakta, která mi znemožní tě nějak nachytat. No a pak – jsem to pokaždé právě já, kdo na svá vlastní slova vždycky dojede.”
„No, když to zas vezmeš z jinýho úhlu pohledu, tak se v podstatě vůbec nic nestalo. V porovnání s naším aktuálním problémem je to jedna malá kapička v rozlehlým oceánu.”
„No jo, já vím, jde o ten kufr a jeho obsah,” odtušil správně Martin, který se zároveň i mírně zakřenil, když uslyšel to Kristiánovo laškovné srovnání.
„Přesně tak a ne jinak,” dodal s protáhlým úsměvem, jemuž i tentokrát sekundoval mírný úklon.
„A Nola je vážně tady?”
„Jo, u sebe v pokoji.”
„Tak jdem hned za ní, ne?”
„Jo, proč ne?”
Oba zanechali rozmarných řečí a vyrazili z předsíně do jídelny, kde to překrásně vonělo, až se Martinovi sevřel blažeností žaludek. Na svátečně prostřeném stole byl postaven hrnec s česnekovou polévkou a vedle v košíku pak čerstvé rohlíky a housky. Naproti sobě tam seděli dva starší lidé okolo čtyřicítky a bavili se spolu o záležitosti týkající se právě zastavené výstavby nových bytů v jejich ulici. Muž ženě zrovna líčil, že nechápe, jak někdo může být tak netaktní k ulici s historickou tradicí a nařídit něco tak potupného zrovna u nich v Jalové, když za nádražím je na takové věci dostatečná volná plocha. Žena souhlasně přikývla a připojila k tomu, že je velice ráda, že z těch plánů nakonec sešlo, už třeba kvůli těm nádherným sakurám, které zdobí parčík, a hřišti, kde si mohou hrát děti. Martin neomylně vytušil, že oba rozmlouvající jsou Nolini rodiče.
„Dobrý den,” pozdravil.
Oba dva, jakmile ho spatřili, spolu okamžitě přestali debatovat a dokonce i jíst.
„Vy jste určitě Martin, že? Nola nám říkala, že k nám dnes odpoledne přijdete.”
Žena vstala od stolu a hned se šla s Martinem přivítat. A skutečně, na první pohled jako by Nole z oka vypadla – tedy až na ten dolní ret, který měla zcela v pořádku – a o nějaký ten centimetr na výšku. „Zrovna obědváme, nedáte si s námi?”
„Ne, děkuji. Jste moc hodná,” odmítl ve vší skromnosti Martin, i když popravdě na tu polévku měl strašnou chuť, o čemž i svědčilo jeho nenápadné popotahování nosem. Kristián to musel nějakým způsobem vytušit, protože si neodpustil rýpnout.
„Ta polévka je ale vážně moc dobrá, ani já jsem jí nedokázal odolat.”
„Ne, vážně, jsem už po obědě,” nenechal se Martin přemluvit ani od něj, i když na něm bylo stále víc znát, jak rád by učinil výjimku. Žemlovka ze školní jídelny mu rozhodně dvakrát nesedla, takže byl v podstatě hladový, a ani vločková polévka jakožto první chod mu rozhodně nespravila náladu – tahle česneková v porovnání s ní musela být učiněnou delikatesou. Co naplat, skromnost a ostýchavost opět úspěšně zvítězily.
„No, když nechcete, tak vás nebudu zbytečně přemlouvat,” vzdala to Nolina matka a zasedla zpět ke svému jídlu. „Jinak, Nola je u sebe v pokoji.”
„Fajn, tak mi půjdeme hned za ní, co ty na to?” začal Martin věnovat pozornost zase Kristiánovi.
„I tak ale pro vás Nola přichystala malé pohoštění,” promluvil teď nečekaně její otec, jenž právě dojedl a rozevřel si noviny, „tak doufám, že alespoň jí nedáte košem.”
Martinovi došlo, proč to teď asi říkal. Zrovna mu totiž zakručelo nemile v žaludku, což byl jasný signál hladu a nedostatečnosti vločkové polévky.
„Ano, to je pravda,” potvrdila šibalským úsměvem slova svého muže paní Klemontová, „ale budete si na to muset ještě chvilenku počkat. Teprve se to chystá.”
„Jo, to my si počkáme, že jo, Martine?” mrkl na něj obdobně spiklenecky Kristián. Martinovi nezbývalo, než mu to souhlasně s přemáháním oplatit.