„Ahoj, Martine,” přivítala ho ve svém pokoji Nola, když se tam s Kristiánem náhle zjevili a bezpečně za nimi klaply dveře. „Tak co, jak na tebe zapůsobili mí ohleduplní rodiče?”
Martin se ještě jednou ujistil, že jsou dveře pokoje zavřené, a poté z něj v žertu vyšlo: „To máš na mysli toho pohledného pána s brýlemi, v úhledném oblečku úředníka a tu milou starostlivou paní, která jako by ti z oka vypadla, akorát je o nějakou tu třídu výš?”
„Ano, tak přesně o těch jsem právě teď mluvila,” nadhodila Nola.
„Jo, jsou fakt fajn. Dokonce mě chtěli láskyplně pohostit, ale odmítl jsem. Jedl jsem ve škole,” hlesl Martin, avšak znovu mu zakručelo v břiše.
„Hmm, ale jak se zdá, tak ta žemlovka ti zrovna moc nesedla, co?“
Zničehonic nastalo ticho a všichni tři ho vyplnili tak, že jeden po druhém metal očima, v nichž jako by se odrážela otázka, co se bude dít dál. Pozměněná nálada se koneckonců dala předem očekávat, každý z kamarádů v sobě stále musel potlačovat své vlastní nedořešené problémy. Nový hovor, dle Martinova očekávání, tak načal Kristián.
„Tak co, jak to uděláme s tím naším nálezem?” řekl a zahleděl se na Nolu. Ta však učinila zcela nečekaný krok, když zmíněnou otázku obratně nahradila svou vlastní.
„A co Alexandra, Martine, jaké to tam u ní o víkendu bylo?”
Martin nejprve ješitně zamrkal očima. Jednak mu opět nelítostně zakručelo v břiše, takže si ho začal jemně masírovat, a pak se i domníval, že si záležitost s tajemným kufrem vezme na starost výhradně Kristián a sám od sebe jim řekne vlastní rozhodné stanovisko. Mimo to Martin rovněž očekával, že Kristián Nole dá jasně a především důrazně najevo, že nemá cenu, aby věčně odbíhala od minulých událostí, a ať se tedy přestává z toho i tentokrát vykrucovat. Jeho nejlepší kamarád se však kupodivu po kratším zaváhání přiklonil znovu na její stranu a začal se dožadovat toho samého, čeho ona.
„Jo, ten víkend u Alexandry se opravdu vydařil,” spustil váhavě, když zjistil, že opět nemá příliš na vybranou. „Když mě přivítala v pruhovaném županu s tygří hlavou, najednou mi přišlo i dost zatěžko jí oplatit pozdrav a úsměv. Ani pohnout jsem se nedokázal. Zkrátka jsem na tom posledním schodu stál jako ledová socha, čekající na to, až si jí někdo všimne a odnese si ji k sobě domů jako suvenýr. Pak jsem se toho těžkého břemena přece jen dokázal zbavit a cítil se zas o něco volnější.”
Nola ani Kristián se nestačili divit, jak se Martin najednou dokázal proměnit v úplně jiného člověka, než jakým byl při příchodu do pokoje. Po nesmělém začátku se o všem nakonec rozpovídal s nesmírnou lehkostí a uvolněností.
„K další menší kuriozitě došlo vzápětí, když jsme se vítali. Já si s ní chtěl potřást normálně rukou a ona mě zase políbit na tvář. Nakonec docílila svého a tu pusu mi dala. Udělala to moc hezky.
Vyzvala mě, ať na moment zavřu oči. No, a když k onomu, co mělo následovat, došlo, tak to sice trvalo krátce, ale bylo to moc krásné. Poté, co jsem znovu procitl, zdála se mi být Alexandra snad ještě přitažlivější.
Dál vyprávěl o omamných vůních i Jeremiášovi.
„Alexandra na něj nedá dopustit. Dokonce se mi přiznala, že jí v jistém smyslu nahrazuje přítele. V minulosti si už prožila několik vztahů, ale žádný z nich nikdy nedopadl příliš dobře.”
„Toho retrívra jí moc závidím. Tihle psíci jsou neobyčejně inteligentní a také nápomocní. Když se správně vycvičí, tak se klidně sami dokážou postarat o postiženého člověka, který není soběstačný. Ten by bez jejich pomoci mnohdy vůbec nemohl ani existovat. V nejhorším je retrívr dokonce schopný přivolat i záchranku po telefonu. Hodně je o tom pořád slyšet v televizi, rozhlase a tak.”
Když Kristián vyslechl Noliny teze, vysoukal ze sebe své obvyklé: „Ahá!“ Martin předpokládal, že nezůstane jen u toho a že dívku požádá, aby konečně vyšla ven s pravdou ohledně nalezeného kufru. Leč kamarád ho vybídl, ať pokračuje nerušeně od místa, na němž své vyprávění přerušil.
Martin pozvolna přešel ke stěžejním okamžikům prvního dne stráveného u Alexandry. Nola s Kristiánem teď na něm doslova viseli očima. Nemohli vůbec věřit tomu, co se tu od něj dozvídají za neskutečné novinky. Oba však shodně chtěli vědět, co u Alexandry najednou pohledával jakýsi Helmut, a jak pro něj Alexandra dokázala na přání vytvořit spis jeho zesnulé manželky.
„Možná jsem to neuvedl přesně tak, jak by to udělala Alexandra,” přiznal omluvně Martin. „Ona ten svůj vlastní výtvor prezentuje jako Vantelbooklist.”
„Jak že?” podivovala se dál Nola. „Vatero…”
„No, Vantelbooklist,” zopakoval Martin. „V přeneseném slova smyslu se to dá přeložit jako putovní knižní zápisky. To na první pohled možná zvláštní slovo vantel je v podstatě náhražkou za wander, což skutečně v angličtině znamená putovat. Alexandře se to ale na výslovnost zdálo příliš tvrdé a cize znějící, a chtěla to více počeštit, avšak tak, aby to neztratilo onu mezinárodně znějící noblesu. A tak se rázem místo toho wander v popředí objevilo ono vantel, jež dle ní má stále vyjadřovat onen původní výraz. Podle mě má pravdu, ono jednoduché vé je pro nás Čechy přeci jen daleko přijatelnější než to dvojité.”
„Ahá,” protáhl se zájmem opět typicky Kristián.
„Alexandra pak vzápětí ještě laškovně prohodila,“ pokračoval Martin, „to když jsme ona, já a její retrívr šli na večerní procházku městem, že to vantel by se klidně dalo přirovnat k vatě – tedy spíše k té druhé, než té, co se jí – neboť je symbolem jemnosti, a taková má být i její vlastnoruční práce pro ostatní lidi, když pro ně na základě jejich přání a požadavků vytváří ony pomyslné rozhovory.“
Nola i Kristián znovu k Martinovi obdivně vzhlíželi a chtěli po něm, aby se jim pokusil to Alexandřino poslání pokud možno co nejvýstižněji objasnit. A Martin se do toho po řádném nádechu statečně pustil. I když jeho mluva nedosáhla té skvostné Alexandřiny precizní výřečnosti a místy se zadrhával, pokaždé se mu podařilo dostat se k jádru věci.
Martinovi se ještě nikdy nestalo, aby někdo jeho slova se zájmem hltal s takovým zaujetím jako právě teď Nola s Kristiánem. Oba obzvlášť nadchla pasáž o Holandsku, kam Helmut s Helenou zavítali, a ke které Alexandra záhy připojila ty skvostné pomocné doplňky. A když Martin pozvolna přešel k tomu, jak na vše obdobně reagoval Helmut, a jak ho dočista učarovalo, když mu Alexandra jako dárek na rozloučenou – obdobně jako jemu ve třídě na přivítanou – předala květiny a obratně k tomu ještě připojila, že se se svou zesnulou ženou co nevidět Helmut zase shledá, byli oba jeho kamarádi doslova v šoku.
„Vážně, na tohle všechno se ten její booklist zaměřoval?” žasla nadále nad Martinovými slovy Nola, načež si dokola namlouvala, že něco takového snad ani nemůže být pravda.
Kristián k tomu začal pozvolna zaujímat trochu odlišnější pózu. Přílišnou nadšenou horlivost ze sebe dokázal během minuty patřičně setřást, protáhl jedno přívětivé chmmm a pokýval si při tom hlavou. Martinovi hned došlo, že si v ní všechno rozumně třídí a vyvozuje z toho vlastní závěry.
„Promiň, Martine, já…,“ začala tak trochu chvějivě Nola, „stále do toho jaksi nedokážu správně proniknout, i když mi na druhou stranu něco našeptává, že ten, kdo onen Vantelbooklist záhy začne používat, se zčistajasna dostane do značně výjimečného stavu. Že mám tak trochu pravdu?”
„Ano, něco podobného při tom Alexandřině předčítání zažíval právě ten Helmut,” prohodil souhlasně Martin, jemuž ihned došlo, proč něco obdobného nyní probíhá i u Noly. Bylo jí líto Rolla, že tu teď není a ona si s ním tak nemá možnost povídat. A právě to mu vnuklo famózní nápad.
„Tak si to teď tady na místě nanečisto vyzkoušíš, co říkáš? Společnými silami ty i já způsobíme, že se teď tady s Rollem osobně setkáš, i když je od nás vzdálen na tisíc kilometrů Stačil by mi k tomu jen nějaký nepopsaný sešit.”