Trpělivost se jim vyplatila. Hned nato se uprostřed otevřených vrat zjevilo zelené světlo. Za doprovodu zpěvného hlásku, jenž vše stále doprovázel coby podpůrný věrný služebník, se postupně mihotalo nahoru a zase dolů, později přecházelo zleva doprava, až se nakonec samo vytratilo.
„Tak se zdá, že možná ten film ani nestihneme rozkoukat, co?” vyšlo nechtěně škarohlídsky z Martinových úst.
„To teď, myslím, není zas až tak podstatný. Mě osobně taky docela zajímá, co se bude dít dál. Na ten film beztak můžu klidně zajít ještě zítra.”
Martina Kristiánova výpověď dost překvapila. Spíš čekal, že jeho kamarád začne protestovat, že si vzácný asijský kousek rozhodně nenechá ujít kvůli nějakému hloupému žertu neznámého vtipálka. Jak vidno, zmýlil se. U Kristiána už zase panovala původní veselá nálada a touha po prožití nového nepoznaného dobrodružství.
„Takže jak to teď uděláme? Půjdeme ve stopách toho neznámého rádce?” zeptala se kamarádů Nola.
„Jo, riskneme to,” kývl se souhlasným gestem Kristián. Martin se už o nic podobného ani pokoušet nemusel. Na vratech se totiž v tu chvíli podruhé rozblikalo nápadné světlo, které všechny tři najisto přimělo jednat.
Nola, Kristián a Martin tedy vstoupili do dvora. Celý ten rozlehlý prostor působil značně opuštěně. Postrádal i hlídacího psa.
„A co teď? Myslíte, že nám někdo zase dá znamení?” odvážil se jako první netradičně promluvit Martin.
„Prozatím se tu můžeme jen tak nezávazně porozhlédnout, co říkáte?” pronesla tentokrát vcelku nevzrušeně Nola, což Martina přimělo okamžitě jednat.
„No né, ty ses se vším najednou dokázala nějak obezřetně vyrovnat! Co se to děje? Kde jsou tvé předchozí zbrklé reakce, při nichž mimo jiné málem došlo i k menší dopravní nehodě?”
„Ale, Martine, to ty to všechno pořád bereš strašně vážně, ne já,” začala mu Nola oplácet. „Hele, nedívej se na mě takhle. Vždyť je to pravda. Ano,” dodala spěšně, když spatřila jeho
našpulená ústa, „přiznávám, že to, co se mi teď přihodilo, také nepovažuji za něco úplně normálního. Jenže zároveň s tím si rovněž říkám, jestli to celé náhodou třeba nemá jistý konkrétní význam.”
„Tak podle tebe je tedy nakonec docela normální, že ti někdo jen tak světlem míří do očí, a semafor ovládá cosi, čemu se říká morseovka? To najednou nějak přestávám chápat! Tam venku u kina tvá nálada vypovídala úplně o něčem jiném, jestli jsem teda náhodou neměl vidiny!“ civěl na Nolu stále nechápavě Martin. Kristián už zvídavě bloumal očima po objektu a nechal oba kamarády, aby si to v klidu spolu vyříkali mezi čtyřma očima.
„Ano, nepopírám, že je podivné, když ti začne světlo blýskat prudce do očí,” chopila se Nola mnohem ráznější odpovědi, aby udělala Martinovi radost. Pro jistotu si ho k sobě přitáhla, aby ho náhodou nenapadlo uhýbat očima do stran, „Ale něco mi to zkrátka připomíná. No co já vím, třeba… třeba tam na nás bude čekat velké překvapení, po kterém z celého srdce již dlouho sami toužíme. Stejně jako na tebe na druhém břehu čekala ta tvá Alexandra.”
Martina však Nolino zdůvodnění příliš nevzrušilo. Že zrovna právě jeho – jak se neustále domníval – mnozí brali za jakéhosi třídního podivína, na to si už tak nějak časem celkem zvykl. Ale že by se něco podobného nyní pokoušelo i o Nolu, to mu připadalo vskutku zvláštní, Samozřejmě věděl o zebřím klobouku, který si s sebou neopomněla vzít ani dnes.
Z pochmurných nálad však Martina záhy vyvedl nový nečekaný úkaz, který náhle spatřil přes Nolina ramena. I ona se za sebe v ten moment prudce otočila a vypoulila oči. Pohled všech tří nyní směřoval do přízemí rozlehlé opuštěné budovy. To se náhle celé postupně rozsvítilo.
Nola s Martinem zanechali sporů a Kristián bádání. V ten moment jim bylo jasné, že právě tam by měla směřovat jejich další společná cesta. A s postupnými kroky trojice tomu dával zapravdu i onen příjemně se linoucí nenásilný zpěv.
„Představte si, ty dveře skutečně nejsou vůbec zamčený,” informoval Kristián. Zkoušel kliku dveří. Vzal za ni, ale nevešel dovnitř, jenom je slabě otevřel a pak zase zavřel.
„Takže tam nakonec půjdeme?” špitl v obavách Martin. Okamžitě ode dveří odkročil kousek stranou a začal přes rozbité kachlíčky nahlížet dovnitř. „Nikdo tam, zdá se, takhle totiž vůbec není.”
„Víte co? Uděláme to všichni společně,” rozhodla se téměř okamžitě Nola a vyzvala Martina, aby se k nim připojil. Ten po kratším váhání její výzvě nakonec vyhověl.