Zbytek týdne se nakonec přeci jen vydařil. Nolu s Kristiánem nečekaná zpráva o odchodu profesorky Moronové zaskočila úplně stejně jako Martina, jeho třídní kolektiv a následně i zbytek školy. I tak ale Martin svým dvěma kamarádům trochu záviděl. Jejich kmenová třída si totiž jako úplně první stačila plně užít náhradníka, jímž se stala mladičká, teprve dvaadvacetiletá studentka MATFYZu.
„Ta naše nová fyzikářka je naprosto skvělá. S ní nám ta nová látka jde daleko líp než s tou starou bručounkou,” protáhla s nesmírným potěšením Nola, když s Martinem a Kristiánem po kolonádové promenádě dospěli až na náměstí. Byl pátek, druhá hodina odpolední a všichni tři směřovali ke kinu.
„Vážně, to je mi ale nečekané překvapení,“ procedil trochu nevrle Martin. „Škoda, že naši školu nepoctila návštěvou už na počátku měsíce, býval bych to docela uvítal.” Myslel tím nekonečně dlouhou chvíli, kdy ho Moronová mučila u tabule.
Přešli náměstí a vydali se do prostranství malebných pasáží, kde se kromě kaváren, prodejen s květinami, obuví a oblečením a dalších rozmanitých krámků nacházela i ona proslulá Podzemní rajonáda. Ovšem to zdaleka nebylo vše. Pasáže se staly i místem, kde sídlila skupinka mladých lidí, která se údajně věnovala magii a probouzení tajemných sil v člověku. Právě průchod Pasangerovou ulicí nejspíš v Martinovi něco zlomil, neboť přestal být vnitřně nabručený a uznal, že to s Moronovou onehdy byla vlastně docela švanda, jakož i to, jak na poslední hodině pěkně zametla s Lekenerem, a ten že si to bude jistě ještě dlouho pamatovat a dá mu snad na delší dobu svatý pokoj.
„No, ale možná na tom přeci jen něco zvláštního bude,” dodala honem Nola, když míjeli menší obchůdek s parfémy, kde prý ona tajemná skupinka měla své působiště. Nola se před ním na moment zastavila a začala nahlížet do výlohy. „Ty podivné úkazy, kdy tě Moronová při zkoušení vůbec neznámkovala, a pak se sama stala jejich obětí, a kdy ses pak následně setkal s dívkou svých snů, která ti nečekaně nabídla společnou schůzku. To vše se přece událo během jediného dne.-Jako by ti tím někdo skutečně chtěl něco sdělit, když o tom teď tak přemýšlím, nemyslíš? Každopádně jsi tím dosáhl dvou velkých životních výher.”
„No, já ještě vlastně ani pořádně nevím, jestli se to tak dá nazvat,” nezapřel ani tentokrát svůj osvědčený pesimismus Martin, i když se mu v hlavě značně prolínal s toužebným optimismem, který si však nehodlal ve větší míře zatím moc připouštět. Alespoň tedy do doby, kdy stráví první společné okamžiky s Alexandrou v naprosté samotě a utajení.
Z prostranství pasáží to ke kinu bylo již blizoučko, stačilo pouze přejít jednu rušnější ulici. I když se zdálo, že vše proběhne bez sebemenších komplikací, nestalo se tak. Tím, kdo se nyní dostával do nesnází, však překvapivě nebyl Martin, nýbrž Nola. Poté, co o něco polevil tradiční melodický zpěv ohlašující stav bdělosti, si na druhé straně u přechodu hned povšimla čehosi podivného, co jiným zas až tak záhadné nepřipadalo. Upozornilo na to prudké světlo, jež Nolu šlehlo do očí. Onen záblesk se pak ještě dvakrát opakoval.
„Je to vůbec možné? Vidíte to co já?” Nola se zničehonic zastavila a jako smyslů zbavená dál upřeně hleděla na protější ulici ke kinu, kde se již shromažďovala početná skupinka zájemců o čínský film. „Začal zničehonic problikávat… něco se nám snaží říct!”
Kristián se rovněž zastavil, překvapeně na Nolu začal zírat a pak na její popud očima obdobně zabrousil na vyboulený semafor, který před kinem problikával v nepravidelných intervalech. I u Martina se zvýšil zájem o Noliny výjevy, přeci jen měl stále v živé paměti to podivné světlo, jež rovněž považoval za jisté znamení. A tehdy netrvalo dlouho a stanula před ním Alexandra, která ho rázem ohromila tím, že ho znala mnohem víc, než mohl předem tušit.
„To nic není,” konstatoval Kristián, „prostě ho po letech zase zkouší. V minulosti sloužil hasičům při náhlých výjezdech.”
„Já ale myslel, že je celá ta budova už hezkou dobu vyklizená,” nedalo to Martinovi.
„Jo, to je,” přitakal Kristián. „Nemá cenu se kvůli tomu nějak nervovat. Navíc to problikávání celkem v poklidu značí řidičům následující: cesta je volná, můžete bezpečně a nerušeně projíždět dál.”
Jenže Nolu tyto výroky příliš neuklidnily. Dál na semaforu doslova visela očima. „No… Nolo, pře… přejdi prosím na dru… na druhou stranu?” slabikovala. „Co to proboha má znamenat?”
Martin i Kristián na kamarádku znovu nejistě pohlédli a chtěli ji jemným dotykem přinutit, aby se vzpamatovala, Nola se však jen nerudně ošila, čímž jim dala jednoznačně najevo, ať ji nechají oba na pokoji. Znovu se zaměřila na semafor. Ten mezitím přestal poblikávat, ovšem hned poté, co Nolu odkudsi znovu oslnilo omamné světlo, se zas obdobně uvedl do chodu.
„Nolo, přejdi prosím na druhou stranu a ničeho se neboj,” vyčetla ze světelných záblesků jakoby napodruhé to samé, s novým dovětkem.
Semafor opět přerušil svoji činnost a zaujal pozici vysloužilce.
Nola však na nic dalšího rozhodně nemínila čekat. Zbrkle se rozhodla přeběhnout na druhou stranu ke kinu, jenže si nedala pozor a málem že nevletěla do cesty právě projíždějícímu autu. Řidič naštěstí stačil včas zabrzdit a ochotně počkal, až přejdou i Martin s Kristiánem. Nola na jejich polekané volání, co to do ní zase vjelo, opět nebrala příliš zřetel. Vřelo to v ní čím dál víc. V tom spěchu si stačila ještě jednou vybavit, jak před chviličkou Martinovi básnila o tom, jak se mu možná skutečně přihodily dva zázraky během jediného dne. Nyní tedy na vlastní kůži sama pociťovala něco podobného a stejně jako Martinovi i jí to začalo přidělávat starosti.
„Tak co se to s tebou děje? Proč jsi tak rázně vystartovala a málem skončila pod autem? Měla jsi štěstí, ten řidič taky klidně mohl…”
Nola Martinovy výroky pozastavila mávnutím ruky a napjatě sledovala světélko semaforu, zda-li se opět rozbliká, nebo ho předejde ono pronikavé světlo vkrádající se do očí a signalizující: Pozor, připrav se, vše právě začíná nanovo.
K tomu druhému sice nedošlo, k první části svého pomyslného představení se však semafor v plné síle znovu odhodlal a v nepravidelných, přerušovaných intervalech začal Nole podávat další zprávu.
„No, to je teda něco,” sykl polohlasně Martin, když ten prazvláštní úkaz opět spatřil. Myslel na zážitek z lesa a sám se sebou se začal přít a dohadovat, jaký to bude mít asi záhy následek.
Vážnou tvář tentokrát výjimečně nasadil i Kristián. I on byl napjatý, pozoroval semafor.
To, že Kristián pociťuje v něčem nejistotu, nahrálo Martinovi do noty. Jako by nad svým kamarádem měl konečně navrch. Ovšem váhal i on. Oběma rovněž neušlo, jak Nola hypnoticky nejen sleduje blikající světlo, ale cosi si pro sebe tiše dokola i slabikuje. V podstatě ještě chybělo, aby se do toho náhle spustil prudký vítr s dešťem a už by se vše věrně podobalo přímo hororovým výjevům. Martinovi se i tak prudce rozbušilo srdce – stejně jako v lese u říčky – dokázal to ale srdnatě ustát a nezačal nikam prchat.
„Prosím vyčkejte na znamení na otevřených vratech bývalé hasičské stanice. Pak vejděte do objektu. Ničeho se při tom neobávejte.”
Jakmile Nola přelouskala další „světelnou morseovku”, semafor svědomitě pozastavil svou činnost a začal opět předstírat, že je jen vysloužilý přístroj z dávných časů. Když se následně už nic nedělo, Martin, jehož napětí neměla Nola při čtení zprávy čas sledovat, si vedle ní zhluboka vydechl. I Kristián rychle procitl do přítomnosti. Zamrkal svýma černýma očima a podíval se na Nolu.
„To nám něco v tomhle duchu fakt sděloval? Vážně zrovna tohle, cos teď říkala?” chtěl vědět od Noly, která vytrvale ze semaforu nespouštěla oči. Jako by doufala, že se od něj dozví ještě něco navíc. Semafor ale, jak se zdálo, už své úspěšné poslání naplnil, a tak záhy místo na něj své zraky začala upírat k vratům bývalé hasičárny. Ty byly skutečně otevřeny dokořán.
„Zřejmě to tak bude,” podotkla Nola už o něco volněji, načež Kristiánovi decentně poklepala na rameno, aby teď s Martinem věnovali dostatečnou pozornost právě vratům, kde se mělo objevit nové navazující znamení.