„Co to má znamenat, jak to, že nejste ve své třídě?” vyštěkla na Alexandru profesorka Moronová,
s níž se málem srazila ve dveřích. „A co to máte na sobě za provokativní oblečení? V tomhle se snad chodí do školy? Copak se tu dneska koná nějakej výstřední dámskej ples pro nezadaný svobodný panstvo?”
Alexandra na profesorku fyziky nejdříve překvapeně pohlédla, když ale postupně vstřebala její hubatou mluvu, s noblesou jí začala v naprostém klidu odpovídat: „Promiňte, ale já nemám čas se tu s vámi vybavovat, strašně pospíchám. Mám doma něco rozdělaného a potřebuji to urychleně dokončit. Sem jsem zaskočila jen na malou minutku. Tak kdybyste laskavě dovolila a uvolnila mi cestu…”
„Cože?!” Profesorka Moronová na Alexandru nevěřícně třeštila oči.
Třídou to vzrušeně zašumělo. Její obdiv však patřil výhradně Alexandře. Každý, kdo profesorku fyziky dobře znal, věděl, že si s ní není radno zahrávat a že Alexandra v tuto chvíli nemilosrdně překročila limit povolené slovní odvahy, když se Moronové takto srdnatě postavila na odpor.
„Ticho!” okřikla třídu rázně profesorka. „I na jednoho z vás záhy dojde, takže si ve vlastním zájmu začněte opakovat látku, kterou jsme probírali minule!”
Studenti okamžitě utichli a začali šustit sešity a učebnicemi, s výjimkou Lekenera, který se zezadu nanovo přikradl do první lavice k Martinovi. „Přesně tak, Iksi, a ten někdo budeš právě ty,” sykl na něj a vyškubl mu z ruky kytku, kterou mu Alexandra věnovala.
„Nevím, z čeho mě zrovna ty máš co vinit,“ nenechal se Martin zastrašit. „Beztak sis to všechno zpackal sám. Kdybys mě neprovokoval, tak by se ti tohle nestalo. Jenom jsem vyhověl tvému ctěnému přání. Toť vše.” Dokonce nyní srdnatě přestál i to, že mu jeho sok začal z krabice bez dovolení ujídat cukroví a poškodil i několik tulipánových květů.
„Ještě uvidíme, kdo…”
„Lekenere!”
Lekener náhle vyskočil do pozoru, a to jak s kytkou, tak i s krabicí cukroví, kterou nestačil včas zastrčit do Martinovy lavice.
„Tak ono mu nestačí, že to do mě naschvál napálí na schodech, on mě ještě bude vytáčet tím, že si před mými zraky otevře bednu s jídlem a začne tu požírat laskominy!”
Lekener zčervenal a bleskově schoval krabici za záda. To však spíš než jemu pomohlo Alexandře. Ta Martinovi rukou mávla naposled na rozloučenou a s tlumeným „ahoj” rychle vyběhla na chodbu. Profesorka Moronová si toho sice povšimla, jenže k Lekenerově další smůle z toho vyvodila naprosto mylný závěr, který mu ještě víc přitížil.
„Jo, tak takhle je to!” vykřikla znovu Moronová. „To nebyla žádná nechtěná návštěva, ale Lekenerova současná známost. No, podívejme se na to, to je teda něco!” přidávala stále víc na důrazu a jako uragán se vyřítila na chodbu. Zjevně se chtěla vypravit za Alexandrou, ta však ale již stačila zmizet kdesi na schodech.
To ale neznamenalo, že by to ctěná paní profesorka nechala jen tak, bez patřičné odezvy – poté co se s neúspěchem přihnala nazpět. „Kdepak, kdepak, takhle by to dál nešlo, milánkové, to teda rozhodně ne,” brebentila si nyní sama pro sebe. „Je to s váma čím dál horší. Něco takovýho si ke mně ještě nikdo nikdy nedovolil.”
S naštvaným, ale i značně ztrápeným výrazem v obličeji se došourala ke katedře a zasedla za stůl. Lekener se mezitím od Martina stačil doplížit zpět do zadní lavice a rychle si tam začal na stůl vyndávat školní pomůcky. To mu ale nebylo nic platné. Následovalo to, o čem nikdo ze studentů ani náznakem nezapochyboval.
„To si vážně, Lekenere, myslíte, že to vaše představení nechám jen tak odšumět? K tabuli!”
Lekener sice poslušně, leč nerad ze židle nakonec vstal, v půli své šouravé cesty se ale náhle zastavil a pokusil se o smlouvání. „Ale, paní profesorko, já…”
„Vy snad se mnou hodláte diskutovat, Lekenere?”
Profesorka Moronová nejdříve zvedla od učitelského stolu přísně obočí. Pak vstala a vyšla své nové oběti naproti. „No dobře, tak si vyberte. Buďto dobrovolně naklušete hned teď k tabuli, nebo si v opačném případě s celou třídou napíšete test z mechaniky. Čemu tedy dáte přednost?”
„No, ehm, já jaksi…”
Celá třída dávala Lekenerovi naštvanými očními blesky zcela jasně najevo, že rozhodně žádný test z mechaniky psát nemíní, tak ať si to rychle kouká v té své hlavě srovnat a maže k tabuli. Přidal se k nim i Teodor, jinak místní premiant a značná pomocná kapacita, pokud šlo o předměty, mezi něž patřily jak fyzika, tak i matematika či výpočetní technika. Právě Teodor měl s Martinem leccos společné, pokud tedy šlo o barvu očí, sestřih vlasů nebo brýle. Na rozdíl od něj byl ale o něco víc při těle a jeho baculatý obličej svými nevinnými rysy spíše připomínal kukuč roztomilého dítka. I ono dítko ale umělo občas druhým pěkně pocuchat nervy, pokud ho někdo něčím – nechtěně – zrovna vytočil. Lekener si Teodora povšiml až úplně nakonec, a především to rozhodlo, že se přeci jen srdnatě odhodlal dostavit k tabuli a nechat se u ní dál profesorkou fyziky peskovat. Ta však na něj pro začátek jen pohrdavě pohlédla a bez námahy vytáhla z hromádky testů ten schlíple ležící hned navrchu.
„Kapalina v užším válci hydraulického lisu…”
Lekener se ocitl v pasti, z níž nebylo úniku. Moronová mu totiž začala diktovat úplně
stejný příklad, co na včerejší hodině Martinovi. Lekener si stěžovat nemohl. Věděl, že by si dalším sporem jen zbytečně uškodil. Martin oproti němu měl alespoň možnost bránit se tím, že zadání nespadá do jejich současných učebních osnov. Jeho sok si to ale značně zkomplikoval už posledně, kdy ho profesorka načapala, jak jen tak lelkuje a nic nedělá, a teď se tedy jala uskutečňovat svou odplatu.
Celá třída tentokrát rozhodně nechtěla ponechat nic náhodě a začala si příklad hned opisovat do sešitu a počítat ho. Studentům až teď došlo, že Moronová si toto divadýlko vlastně dopodrobna naplánovala již dopředu. Chtěla tak ze strany zkoušeného předejít případným dotěrným výmluvám. A obdobně se to mělo i s „údajným odskokem do kabinetu”, jak předeslal nebohý Lekener. V něm zajisté jen sbírala síly na triumfální vstup do třídy. Profesorka Moronová tak nyní mohla ze svého podlého záměru jen těžit, a také si to zakrátko náležitě vychutnávala – to když Lekener beze slov odložil na její stůl křídu a pokrčil rozpačitě rameny, že vůbec neví, jak má s příkladem naložit.
„No to se dalo čekat,” protáhla od stolu uštěpačně profesorka Moronová, obratně sáhla po notýsku a nalistovala si v něm příslušnou stránku. „Takže za pět, Lekenere, račte se posadit.”
Lekener svěsil nakvašeně hlavu a šel. Jak se ale ukázalo, tak profesorka fyziky s ním ještě nebyla zdaleka hotová.
„A další sardel vám dávám za ty vaše zženštilé choutky. Ještě teď se mi dělá špatně z toho, jak se mnou to vaše křehké pískle jednalo. Tohle si ke mně nikdo dovolovat nebude, holenku, ani vy, ani nikdo další, to teda ne!” zahrozila od stolu. „Vůbec jste se za ten rok nezměnili, pořád dokážete člověka jen vytáčet,” promluvila teď už přece jen o něco klidněji k celé třídě, která podobné výjevy v minulém roce sledovala neustále dokola.
Následující dovětek však všem studentům, včetně rozmrzelého Lekenera, málem vyrazil dech.
„Naštěstí… Jsem ráda, že se tady dneska vidíme na delší dobu naposled, ty lázně mi doufám pomůžou a konečně si v nich od toho vašeho věčného dotírání pořádně odpočinu.”
Třídou to v ten moment náležitě zašumělo.
„Moc se ale neradujte,” přidala Moronová zase na důrazu, když se k ní z lavic to slastné vydechnutí doneslo, „ředitel už za mě našel zkušenou náhradu, takže si nemyslete, že tu snad v mé nepřítomnosti budete mít jedny velký prázdniny a nastane pro vás flákanda! Ten, co mě tu bude zastupovat, mě bude o všem pěkně informovat, to se spolehněte, milánkové!”
Studenti na tu poslední výhružku už ale očividně nebrali příliš velký zřetel. Plně si vystačili s první částí projevu, která se týkala odchodu. Na náladě v lavicích to bylo hned výrazně znát, všichni se tvářili, jako by je návštěvou poctil světově proslulý kouzelník, který je zanedlouho osobně zasvětí do těch nejtajemnějších triků.
„Ach jo, zase jsme se zdrželi, dobrá čtvrthodina je fuč,” postěžovala si Moronová. „No nic, tohle nemá cenu. Tak jedeme dál.”