Kapitola 23 – Smolař a kráska

Co si to dovolujete, Lekenere? Okamžitě ze mě slezte!” vyštěkla profesorka Moronová, a protože Lekener jaksi nedokázal nabrat patřičnou rovnováhu, tak ho ze sebe rázně setřásla sama.

Lekener byl v úzkých, poměrně rychle se ale dokázal díky tomu ječícímu hlasu zase zorientovat. „Promiňte, paní profesorko, já nerad… já, pomůžu vám to posbírat ze schodů,” pokusil se o odvážnou omluvu.

Ani náhodou! Koukejte padat do třídy!” vykřikla rázně profesorka Moronová a naznačila Lekenerovi směr. Martin se tam radši odklidil už v momentě, kdy ji zmerčil přicházet po schodech nahoru. Ve dveřích se málem srazil s Teodorem.

Nejde náhodou už Moronka? Jako bych z chodby zaslechl její hlas?” začal se Martina vyptávat třídní matematický génius, na nějž v minulém ročníku byla krátká i sama fyzikářka.

Jo, právě na schodech stírá Lekiho. Nechtěně do ní naletěl, takže se máme na co těšit,” upřesnil to sklesle Martin.

No nazdar!” vyvalil oči Teodor a jedním tlesknutím si ve třídě okamžitě zjednal pozornost. Studenti v lavicích okamžitě pochopili, co jím tím chtěl sdělit, přestali se mezi sebou bavit a poslušně zasedli na svá místa.

Hned nato se z chodby ozvaly čísi kroky. K překvapení třídy a Martina ale nepatřily Moronové ani Lekenerovi, nýbrž velmi pohledné mladé dívce.

Ahoj,” pozdravila tuze překvapeného Martina Alexandra. „Jsem ráda, že jsem tě tu zastihla. Ptala jsem se po tobě pár lidí na chodbě a ti mi řekli, že na třetí vyučovací hodinu chodíte sem.”

A-ano-to-te-dy-cho-dí-me,” odslabikoval Martin s pusou otevřenou dokořán. V tom rozhodně teď nebyl sám, obdobně špulilo ústa několik dalších studentů. I jim přišlo strašně zvláštní, že by jejich podivínský spolužák mohl mít takovou kamarádku.

Promiň, asi tě má náhlá přítomnost dost překvapila. Mým záměrem tu rozhodně nebylo tropit nechtěný rozruch,” promluvila k Martinovi milým hláskem Alexandra, když si všimla, jak z ní ostatní nehodlají spustit oči. „Chtěla jsem tě jen k sobě pozvat na tento víkend.“ pozapomněla dostatečně připomenout, tak to napravuji nyní. Přišel bys? Byla bych moc ráda.”

„No, ehm, já nevím,” začal Martin stejně váhavě jako posledně, „ještě si to nechám projít hlavou.”

Nechci na tebe nějak naléhat, jak už jsem říkala včera, ale dej mi prosím včas vědět na mé číslo, abych se podle toho mohla případně zařídit.” Když to Alexandra dořekla, jemně si prohrábla vlasy, z nichž Martin ucítil omamnou vůni květin. „Vím, to naše první setkání bylo zcela nečekané a proběhlo velmi rychle, tak jsem ti to chtěla vynahradit alespoň touto cestou prostřednictvím menšího balíčku.”

Martin užasle z Alexandřiných pronikavých pomněnkových modrých očí pohledem přejel na její pravou ruku, v níž třímala igelitovou tašku. V té se nacházela bílá krabice a dokonce i jakási kytice.

To všechno je ode mne pro tebe na přivítanou,” pronesla mile Alexandra, pak druhou rukou opatrně vklouzla do igelitové tašky a vyndala z ní svázanou kytici překrásných tulipánů.

Děkuji… ehm, je opravdu nádherná,” zadrmolil Martin, když ji od Alexandry převzal.

Alexandře Martinova rozpačitost bezvýhradně imponovala. To reakce a postoje ostatních studentů byly spíše opačné. Všichni mohli najednou na Alexandře oči nechat, a to jak chlapci, tak i děvčata. Martinova nová přítelkyně, za níž ji teď už neomylně považovali, na sobě měla přiléhavé černé šaty a rozepnutou bundičku. Takovéto vyzývavé oblečení se zkrátka v těchto pošmourných chladných dnech nedalo přehlédnout. I když venku kralovalo září, které ještě mnohdy bývá považováno za poměrně teplý měsíc, nic takového rozhodně neplatilo. Příroda si přímo libovala v teplotních výkyvech a rozhodně jimi nešetřila město a ani jeho přilehlé okolí; nedávná vichřice toho ostatně byla sama neotřelým důkazem. Letošní září prostě přálo teplým kalhotám, tričkům s dlouhými rukávy a bundám a každý ve třídě se podle toho také patřičně zařídil.

Já vím, kytku by měli dávat především kluci dívkám, ale já mám ráda, když to probíhá opačně,” pokusila se Alexandra – částečně rozumně – vysvětlit své netradiční počínání. „Voní hezky, co říkáš?”

Ehm, to teda jo, jsou… ty tulipány jsou opravdu překrásné,” drmolil Martin, a protože ho vůně kytek a Alexandřiny modré oči neskonale hypnotizovaly a čím dál víc svazovaly, snažil se pokaždé pohledem uhnout nějak šikovně do strany.

Vidím, že horlivě prahneš po zjištění, co se ukrývá v oné krabici,” vysvětlila si Martinovo chování Alexandra čistě po svém. Vyndala ji a odklopila víko.

Nikdo z přítomných se nestačil divit. Uvnitř byly na jednotlivých platech vyrovnané sladké laskominy, zahrnující cukroví rozmanitého druhu: od vanilkových rohlíčků přes hvězdičky s marmeládovou polevou až po roztodivné bábovkové bochánky.

Klidně si nabídněte, pokud máte chuť,” vyzvala Martinovy spolužáky vlídně Alexandra. Ti si mezi sebou totiž stále vyměňovali nenápadné tajemné pohledy.

Alexandra to opět přešla bez sebemenší nevole. Na všechny se dál mile usmívala a jemně zabarveným hláskem je ohromila novou hláškou: „Já vím, možná vám to připadá dost nezvyklé vidět pohromadě tolik vánočních sladkostí najednou, obzvlášť už teď v září. Abych se přiznala, tak jsem v tomto směru trochu umanutá, prostě mě baví péct a ráda při tom i experimentuji. To vše však má svůj právoplatný význam. No tak, neostýchejte se a berte si, co hrdlo ráčí!”

Já si tedy z dovolením – na ochutnání – nabídnu tuhle horní bábovičku,” odhodlal se tak po deseti sekundách jako první Teodor a vydloubl si z vrchního plata jeden větší kousek. „Hmm, chutná vážně dobře. Co je to křupavé uvnitř, oříšky?”

Nikoli oříšky, ale nadrobno nasekané mandle,” opravila Teodora Alexandra, který na ni hned v úžasu vyvalil znovu oči. „Dle mého skromného názoru mají mnohem lahodnější chuť.”

Pane jo,” přidal Teodor navrch ještě uznalé kývnutí, z čehož bylo patrné, jak moc mu to chutná. „Mohu ještě?”

Samozřejmě, jak je libo, a nejen ty, ale i ostatní.”

Alexandra podala Teodorovi celé horní plato. Ten si z něj ihned vybral dvě další bábovičky a nechal ho kolovat.

Martin byl Teodorovi za jeho drzost paradoxně vděčný. Alexandra ho totiž svým šarmem, smyslnými pohledy a občasnými doteky po celou dobu nesmírně skličovala. Výstižně by ji dokázal vystihnout určitě Lekener, ten by ji dle svého ctěného slovníku zajisté nazval „laňkou hodnou k nakousnutí”. K tomu záhy mohlo skutečně dojít, onen dotyčný právě vešel do třídy. S jeho příchodem k ostatním dolehlo i zvonění na třetí vyučovací hodinu.

Lekener se netvářil nijak šťastně. Myšlenky o tom, že život se má prožít s úsměvy na tváři, ho nyní zřejmě nadobro opustily. „Moronová se prý zdrží v kabinetu, mám vám to od ní vyřídit,” vyšlo z něj přiškrceným hlasem. V polovině spěšné cesty do zadní lavice ale i on náhle zbystřil, když zjistil, jakého tu mají nečekaného hosta.

Já… nechci na tebe naléhat, Alexandro,“ chrlil ze sebe Martin provinile, „ale asi bys měla radši už jít. Naše fyzikářka nemá příliš v oblibě, když se… no když se v naší třídě po zvonění objeví někdo cizí.”

Jo, v tom má Martin svatou pravdu,“ přispěchal mu podruhé na pomoc Teodor. „Naše ctěná paní profesorka Moronová se za těchto okolností vždy chová jako neřízená střela o síle třífázového výbojného kmitavého proudu, při jehož šíření nikdo z nás nikdy nemá dopředu zdání, kam jeho ničivé parametry dopadnou.“

Velmi výstižně definováno,“ podotkla uznale Alexandra. „Nevadí, stejně jsem už byla pomalu na odchodu. Jsem ráda, že jsem vás měla možnost všechny poznat, Martin má opravdu skvělé spolužáky,” přidala lichotku. A přede všemi Martina jemně políbila na tvář. Stačila mu ještě zamávat na rozloučenou, vyjít ze třídy už ale nedokázala.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.