Kapitola 2 – Martinovo upřímné doznání

Rázem se vše vrátilo do starých zaběhnutých kolejí. Nola se Martinovi omluvila, že se mu kvůli jeho průpovídkám smála, načež mu začala líčit, jak přišla k oné své přezdívce. Martina to zaujalo a přiznal, že on sám by na nic takového rozhodně nepřišel. Teď, když si ale pořádně všiml toho zebřího klobouku, připustil, že i jemu se to pojmenování určitě silně vryje do paměti a vzpomene si na něj pokaždé, kdy s ním Nolu spatří. Kristián teď do jejich hovoru příliš nezasahoval, občas k tomu jen přihodil protáhlé „aha” nebo „hmm”, jinak vedle nich kráčel pokojně a pozorně jim naslouchal.

„No jo, tyhle změny fakt někdy přijdou dost náhodně, zrovna když je člověk nečeká,” prohodil záhy Martin, když mu Nola na závěr svého povídání ještě jednou předvedla řídítkovou piruetu. „To u mě je to trochu něco jiného. Spíš mi přijde, že mě mí vrstevníci ve třídě přehlížejí. Jako by mi pořád dokola předhazovali moji klidnou povahu a neustále mě měli za takového toho outsidera, který se straní kolektivu. Jenže to není vůbec pravda. Proč bych se měl na přání jednoho klukovského intelektuála měnit v jeho prospěch? Vždyť bych se tím jen ztrapnil! Navíc ta jeho vlezlá jednopísmenková přezdívka Iks mi taky už pěkně leze na nervy. Jemu to ale zjevně po roce vůbec nevadí, ba co víc, on si ji dokonce dovolí v pohodě při hodině nahlas zakřičet před Moronovou. Jednou bych mu přál, aby mu to slovo nehorázně ulítlo přímo před ní u tabule a ona ho před celou třídou pěkně seřvala. Někdy to jeho chování vůbec nechápu. Jenže to není to jediné, proč mám v jednom kuse pocit, že se v celé třídě dokola řeší jen má zamlklejší povaha. Když třeba udělám jen jeden nepatrný pohyb nebo něco řeknu, hned se kvůli tomu zvedne patřičný šum – jak u spolužáků, tak u profesorského sboru, Moronovou samozřejmě počítaje na prvním místě.”

„No, a máš už pro to nějaké vysvětlení? Proč tě tak tví vrstevníci vlastně berou? A nestačilo by třeba víc se jim otevřít, a tak dokázat, že takovým člověkem, za kterého tě pokládají, vůbec ve skutečnosti nejsi?” řekl posléze svůj úsudek Kristián a zároveň dal Nole nenápadným mrknutím najevo, že jejich kamarád má určitě v tom, co povídal, pravdu. Nola na to bez přetvářky souhlasně přitakala kývnutím.

„Nějaké vysvětlení?” začal přemítat Martin a urputně se pokoušel najít nějaké mnohem kloudnější objasnění než to, na které po celou dobu myslel. Nakonec mu ale nezbylo než se
k němu pokorně vrátit. „Všechno to přikládám tomu svému nepříliš charismatickému vzhledu a té své méně průbojné povaze. Jo, já se třeba pokusím občas říct nějaký ten svůj názor, ale mám pocit, jako by ostatní vůbec nezajímal. Možná na tom mají podíl i tyhlety brýle a můj tak trochu ukňouranej hlas. Když se slyším třeba na kazetě nebo na videu, radši bych se v té chvíli vůbec neviděl.”

„Ale to snad ani ne. Já sama si tedy rozhodně nemyslím, že by ten svůj hlas byl nějak ukňouranej, a už vůbec nezastávám názor, že bys byl nezajímavý. A ty brýle a mírná povaha – to je podle mě spíš výhra než prohra, rozhodně bych si s tím na tvém místě nelámala hlavu. A to že se někdo chová zbrkle, to taky není nic ukrutně strašného. Kdo se v dnešní uspěchané době nechová zbrkle, nerozhodně? No, řekni sám.”

Ta slova Martina potěšila. Už dlouho se mu nestalo, aby mu někdo takhle zalichotil. V tu chvíli zalitoval, že nechodí do áčkové třídy, ale do vedlejšího béčka, kde se podle něj vyskytovalo mnohem víc podivínů, než byl údajně on sám. I letos předpokládal, že se celý ročník ponese v tom samém duchu, přičemž fyzikářka Moronová bude nejen v jeho, ale i v duši ostatních opět tím nejžhavějším adeptem na vítězství v kategorii o nejhoršího mučitele roku.

„A z Moronové si hlavu nedělej,” konejšila Martina Nola, jako by mu četla myšlenky. „Ta je zlá úplně na každého – i na sebe. Minulý rok málem nechala z naší třídy propadnout hned tři studenty naráz, přičemž jeden z nich to skutečně nakonec odnesl. Jeho rodina dokonce podala na školu stížnost, ale neuspěla. To my si s ní letos užijeme daleko víc srandy než vaše třída. Bezradný pan ředitel nám ji totiž za odměnu přidělil za třídní.”

„Jo, to je pravda,” potvrdil Noliny pádné argumenty Kristián, „naštěstí je ale teprve začátek školního roku a my ji máme až ve čtvrtek, tak aspoň od ní budeme mít do té doby klid – pokud nás tedy zase nebude poučovat o tom, jak se mají správně mazat tabule a ukládat školní pomůcky na stole.”

Tomu se všichni zasmáli.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.