Na planetě Zemi je mnoho smutku, a když chce člověk výjimečně mluvit o štěstí, věčně tím narazí. Protože koho zajímá štěstí druhých? Donekonečna psát ty šťastné, mnohdy až přešťastné příběhy, to jako by nikoho vážně neoslňovalo, neboť kdo mi zaručí, že zrovna já budu tím šťastným? Zvláštní, opravdu neskutečně zvláštní, vezmeme-li v potaz, že v běžném životě si lidé štěstí naopak snaží přáti vrchovatě, zvlášť o Vánocích, kdy se rok schází s rokem a bilancuje se.
„Ale no tak, Martičko, zanech přece těch věčných studií, jsou přece Vánoce. Přestaň se už učit a jdi se projít.“
Marta Chlumská zvedla hlavu od knihy a pohlédla na příchozí. Původně chtěla říct, že se neučí, což byla pravda, neboť v knize, kterou si pročítala, byly zaznamenány události, jenž s ekonomií jako takovou měly pramálo společného.
A jakoby pak tam venku na každém tom svém kroku Marta toho Vladimíra, Helenu, Ferku, Vojtěcha, Karla či Huberta s Gertou spatřovala v úlomcích lidských duší. Někdo se s někým pohádal, plaketa informující o pádu statečných železničářů za druhého válečného obležení pořád stála na tom samém místě, kdežto noviny neúnavně informovaly o možnosti krutosti oné války třetí, neboť hrozba jaderných zbraní byla, je a nadále tu bude.
Martě se náhle chtělo plakat, měla chuť zničit všechny ty své poeticky sepsané povídky zaplněné štěstím, kde nebylo po tragédiích, násilí, vraždách… prostě po smutku všeho druhu sebemenších památek.
„To, co sepisuješ, Martičko, nikoho nebude zajímat, lidé zkrátka mají jiné starosti, než si věčně číst o štěstí a debatovati o něm. Zažiješ tak jen jeden velký debakl.“
Marta všechny ty, co jí toto kdy říkali přímo do očí, teď hodlala proklít. A stejně tak i ekonomii. Vždyť koho může zajímat horda příkazů o ničem? Možná tak jen politické živly, jenže ty přece rovněž nezajímají nikoho, tedy pro upřesnění prosté občany. A pokud snad ano, tak pouze za přispění vydírání.
„Nevyhazujte to, slečno, když dovolíte, rád si ty vaše sebrané spisy a taktéž i spisy těch druhých nepochopených vezmu do úschovy.“
To Martu znenadání oslovil žebrák. Na ulici tam nepobýval sám, věrnou společnost mu dělal značně sešlý retrívr.
„Zkuste z nich lidem předčítat, snad na vás dají, když mnou opovrhovali.“ A Marta tedy žebrákovi vše předala do úschovy.
A žebrák si slova Marty plně vzal k srdci a začal překvapeným kolemjdoucím předčítat jednotlivé úryvky. A jako by se stal zázrak. Lidé se zastavovali a začali naslouchat. Cizí lidské osudy jim náhle již nebyly tak cizí.
Marta Chlumská, kolikrát já už jsem tohle jméno slyšel a také hodlal někam povídkově zapojit? Story tedy o tom, kterak se zázraky mohou dít. A co k tomu ještě dodat? Snad jen: na dívkách je krásné, když se usmívají, když pláčí, a když alespoň text umožňuje nějakou změnu k lepšímu. Ale za tím, co píši, si stojím, a tak doufám, že ten retrívr je již zase plný úsměvů, vyšampónovaný stejně jako jeho pán. Aneb, jak by řekl jistý Vladimír, když alespoň text či namlovaný obraz změnu umožňují, proč toho nevyužít. A kdo že je ten Vladimír… Jukněte do dalších kapitol a dozvíte se o něm třeba i něco více. Marta Chlumská se tedy loučí a já jí děkuji za její návštěvu.