Trnité růží (3)

Anna Petronová milovala malbu, fotografování a poezii a to již odmalička. Kdykoliv se udělalo hezké počasí, spěchala tajně do přírody a nechávala se unášet jejími krásami. Nejinak tomu bylo i onoho památného prvního září, roku dva tisíce dvacet pět. Právě ten den se to všechno stalo!

Bylo to malebné jezírko, co Anně v přírodě právě nesmírně učarovalo. Nejprve pořídila několik jeho fotografií a až poté zasedla na jeden z pařezů a konečně se dala do portrétování. Anna věděla, že jedině takto se dokáže plně zabavit a z hlavy vytěsnit svého nerudného tyranského otčíma…

„Kde ses zase courala, co?!“ vyjel dotyčný takto zhurta na Annu, když ta se navracela domů ze své „přírodní relaxace“ v pozdních odpoledních hodinách.

„Byla jsem v lese, fotila a malovala si,“ odsekla Anna, leč tím se raději neměla chlubit, neboť za svou pravdomluvnost od otčíma obdržela facku. „Au, za co to jako bylo?“ ošila se dotčeně.

„Však ty to sama moc dobře víš! Co se máš co poflakovat někde venku?!“ udal pádný argument otčím.

„To je snad moje věc!“ přidala na důrazu i Anna.

„Ne, to není, holčičko, to rozhodně tvoje věc není!“ pohrozil Anně otčím, připraven ji tentokrát chytit pod krkem.

Anně se podařilo zavčas uskočit, upustila však obraz.

„Co je to?“ pojal okamžitě podezření otčím, jakmile mu Annino dílo padlo do oka.

„Coby? Mnou vlastnoručně portrétované jezero,“ odvětila stroze.

„Pche, taková mazanice,“ vysmál se Anninu umu otčím, načež začal s obrazem všemožně mlátit o zem, až ho celý poničil. Znovu se chtěl ohnat po Anně, ta se ale mezitím již stačila odklidit do domu a zamknout se ve svém pokoji „Těš se později!“ dorážel hubovatě na ni pak skrze dveře.

Anna zbytečně nad nenávratně ztraceným obrazem neprolévala slzy a začala ve svém pokoji malebné jezírko portrétovat nanovo – dle jedné z fotografií, jíž předtím pořídila. (Náhradní palety s barvou měla bezpečně uloženy pod postelí v malém kamrlíku.) Nebylo to ale ono – skutečná příroda prostě sehrávala své.

Anna však věděla, jak se osvobodit. Pouze stačilo otevřít okno a po jednom starém dubu sešplhat na pevnou venkovní zem.

Ušla sotva pár „svobodných“ krůčků a už měla zase co portrétovat. Avšak tentokráte se nejednalo o nic příliš pozitivně inspirativního. Jak by také, když dotyčné visí za nožky hlavičkou dolů a smýká sebou sem a tam. O to je to smutnější, pokud se jedná o němou tvář.

Ano, to právě vlčí mládě vzbudilo Annin nebývalý zájem. V tuto chvíli bylo úplně bezbranné a jen na dívce záleželo, zdali mu věnuje vytouženou svobodu či ho ponechá na pospas krutému osudu. Ta se nakonec rozhodla jej osvobodit a následně i ošetřit.

Zrodilo se tak nečekané přátelství, jemuž nepřál jediný člověk na světě – Annin otčím.

„Jak ses dostala ven?! A cos to přivedla domů za přivandrovalce?! Ať okamžitě kouká táhnout pryč!“ nakázal přísně, když vlčí mládě po boku Anny zmerčil.

„Ne, našla jsem ho a také si ho ponechám a budu se o něj starat!“ vzpouzela se okamžitě Anna.

„Tys mě snad neslyšela?! Ať ten prašivej tvor ihned táhne pryč, nebo ho vlastnoručně ubiju tímhle klackem!“ pohrozil otčím.

Vlčí mládě jako kdyby vycítilo nebezpečí a jalo se Annu chránit.

„Varuju tě, opovaž se ke mně přiblížit, ty jedna šeredná potvoro, nebo to schytáš!“ naznačil výhružně klackem Annin otčím.

A pak – byl to pouhý mžik -se dotyčný skácel k zemi. Byl mrtev. Skolil ho snad náhlý infarkt z přehnaného rozčilování, nebo jeho smrt měly na svědomí do ruda zbarvené oči oné němé tváře? Tuto otázku si Anna Petronová pokládala ještě dlouho poté, co se daná událost onoho památného prvního září, roku dva tisíce dvacet pět, udála. Ona sama se pak k tomu vyjádřila následně, kdy do svého deníku uvedla toto:

Stal ses bránou mou do pekel

jež poskytlo ti pohotovou odpověď

když´s vůči mně nechal ho promluviti

a chtěl s jeho pomocí pak zahubiti

 

Léta´s byl mým trýznitelem

hrubou záplatou hodlals mi zalepiti ústa

avšak nepochodils nakonec

neboť doplatils na svou povahu lůzra

 

Nikdy´s nikoho doopravdy nemiloval

ani tu němou tvář

to skolilo tě pak

zlámalo ti vaz

 

Trp za své činy v cele pekelné

já více nelituji tebe

Možná konečně pochopíš pak

jaké hrůzy vykonals navenek coby byrokrat

 

Tvá duše temná dojde možná odpuštění

a v příštím životě naplní se dobrem

I tak neočekávej

že očistíš se zcela před Bohem

 

Je lepší žíti bez tebe

jen s onou němou tváří

než prosit na kolenou

navrať se ke mně za rok onoho památného prvního září

 

Mnohem šťastnějšího života se snad konečně zhostím

bez přítomnosti tvojí, tvých úkladných zrad a podlostí

Vlčí mládě nechť se stane mou stálou oporou

když spolu budeme kráčeti lesní oborou

a více nás nebude tížiti na rukou a na nohou

hněv naplněn tvou krutou zlobou

 

Co k tomu ještě závěrem říci?

Snad jen – jsi věřící?

Neboť pokud ne

neobstojíš před Bohem

A stejně ani tak před nebeským soudem

jenž nad tebou vynese krutý ortel

 

Zhřešils?

Budiž!

Mučils?

Pykej dál

dokud neobjevíš v sobě řád

Řád slušného chápajícího člověka

jenž dobro ctí a úctu k němu zachová

 

I kdybys vše to našel

Zřekni se navždy mých pozemských adres

Já svobodný život konečně chci žíti

Neomámená tvými chtíči

 

A. P.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Trnité růží. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *