Tygr nechce být agresivní (23)

V nejmenované zemi panoval značný rozruch. Zhruba před týdnem v ní totiž došlo k jedné z „nejzávažnějších“ událostí za posledních sto let (míněno místními prognostiky): ke státnímu převratu! Důvod? Poměrně „prostý“: celosvětová hospodářská krize! Velice „příhodná“ chvíle nejen pro „bilancování“, ale i pro uskutečňování „životních ideálů“, kdy se vyplácí slibovat a vesměs všichni prostí občané na něco takového nečekaně zareagují nadmíru „pozitivně“, neboť se nacházejí ve „stavu očekávání“, které by, slovy řečníků, mělo přinést „lepší zítřky“.

Jistému Jindřichu Holému (volně přeloženo ze zahraniční terminologie pro onu českou) se tento husarský kousek povedl. Sliboval tak dlouho, intenzivně, vytrvale, až mu národ uvěřil a postupně si ho zvolil za svého nového „vůdce“, který zemi vyvede ze stavu „totálního chaosu“ a nastolí v ní status „harmonického“ ekonomického růstu. Slova na bázi obehraných klišé, leč právě ta za podobných krizí doslova působí jako „dráždivý magnet“! A pokud vedle statusu rozeného řečníka vám je „od přírody“ do vínku dán i šarm a navíc váš věk činí něco málo přes třicet, máte více než jistotu, že takové osobnosti, jakou jste právě vy, podlehne i nejeden jedinec z „řad omladiny“, nemluvě o té náležící „něžnému“ pohlaví.

Ano, přesně tyto potřebné vlastnosti Jindřich Holý měl a díky důležitým kontaktům se mu postupně podařilo vypracovat na post jednoho z nejsledovanějším mužů, o kterého se přetahovaly prakticky všechny noviny v zemi. A Jindřich si, samosebou, danou pozornost médií náležitě, jaksepatří, užíval a přitom i stačil plnit některé ze svých prvních „zaručených“ slibů poukazujících na „lepší“ budoucnost: jedna z prvních továren na zpracování odpadu právě spustila svoji činnost, což samozřejmě ocenili stovky nadšených „prostých“ občanů.

Patricie Holá (opět volně přeloženo ze zahraniční terminologie pro onu naši českou) byla o něco mladší než-li její „momentálně o něco slavnější“ bratr Jindřich. Zatímco ten kdysi vystudoval práva, Patricie se momentálně zajímala více o dějiny. Právě ty Patricii, z vlastního úhlu pohledu řečeno, připadaly o „něco více důležitější“, neboť v nich spatřovala „kus poctivé pravdy“, kdežto práva jako taková se jí zdála mnohem snadněji „zmanipulovatelná“ a to se všudypřítomným „přímým dopadem“ na lidstvo jako takové.

Alespoň takto to Patricii a jejím spolužákům do hlavy vštěpoval Gustav Marnivý (opět volně přeloženo pro české neznalce), kdysi učitel dějepisu na jedné z místních středních škol, nyní paradoxně odstupující prezident dané nejmenované země. A právě ten si s Patricií jednoho pozdního večera domluvil tajnou schůzku.

„Jak vidno, tak váš bratr, Patricie, opravdu nezahálí.“ Toto byla první uvítací věta, kterou Patricie zaslechla, když překročila práh Gustavovy napůl vyklizené pracovny. „A jak jinak spolu vycházíte?“ položil jí rychle i první otázku, načež přestal věnovat pozornost pracovnímu stolu a plně ji přenesl na příchozí.

„Abych se přiznala, tak se s bratrem v poslední době příliš nevídáme,“ odvětila takto skromně Patricie.

„Jak dobře svého bratra vlastně znáte, Patricie?“ pokračoval v naléhání Gustav.

Patriciina odpověď tentokrát zanikla v lomozu kroků, to jak hostitel pospíchal honem za ní zavřít dveře, v nichž rovněž neopominul otočit klíčem, snad ve strachu, že za nimi bude slídit nějaký dotěrný novinář. A následně za své vzala jak všechna okna v pracovně, tak i žaluzie.

„Něco je snad v nepořádku, pane profesore? Neměla bych raději odejít?“ zvažovala Patricie, neboť se Gustav po jejím příchodu opravdu choval podezřele roztěkaně.

„Nikoliv!“ vykřikl doslova a pak o něco mírněji dodal: „Něco bych vám potřeboval pustit.“

Na to „něco“ rozhodně nebyl ani trochu „hezký“ pohled a tak se nelze divit, když Patricie po pouhopouhých pěti minutách Gustava požádala: „Mohl byste to, prosím, zastavit? Už se na to nedokáži dále dívat.“

„Rozumím, to, co se tam odehrává, je vskutku otřesné a jen stěží se pro něco takového hledají příhodná přívětivá slova,“ konstatoval souhlasně Gustav a přání Patricie vyhověl.

Na moment nastalo ticho a oba si jen mlčky hleděli do očí.

„Proč jste mi to video pouštěl? Co tím vlastně sledujete?“ osmělila se pak Patricie jako první promluvit.

„Spíše co tímhle sleduje váš bratr,“ překvapil Gustav Patricii tímto následným výrokem.

„Můj… můj bratr?“

„Ano, Patricie, váš bratr.“

Napětí v Gustavově pracovně viditelně narůstalo.

„Tento dokument je více jak pět set let starý,“ osmělil se pokračovat Gustav. „A právě před oněmi pět seti lety žil i jeden německý diktátor, který si předsevzal ovládnout celý svět. Mimochodem, toto je ON.“

Patricie jen nerada znovu pohlédla do tváře muži s knírkem, co si tolik liboval v hákových křížích a vlastnil iniciály AH.

A náhle to Patricii vše začalo docházet. „Snad jste mě sem nepozval proto, abyste mi sdělil, že můj bratr…“ Danou myšlenku však nedokázala dokončit, jak ji taková představa nebývale ihned rozrušila.

„Bohužel se mi donesly jisté zaručené informace o tom, že právě váš bratr, Patricie, připravuje podobný celosvětový puč a ty jeho řeči o tom, jak naši zemi snadno a velmi impozantně vyvede z krize a nastolí v ní pořádek, jsou jen pouhopouhou kamufláží, jak se dostat pod kůži nic netušícím lidem,“ vysvětloval Gustav.

„NE! Něco takového vám odmítám věřit! O něčem takovém není ani radno žertovat!“ reagovala Patricie již značně podrážděně.

„Já nežertuji, Patricie,“ odmítal přijmout jakoukoliv vinu Gustav. „Právě v těchto chvílích je kdesi pod naším městem ukryta jaderná hlavice, co nevidět bude vypuštěna nad jiné město. Nad město jménem Washington, aby tam napáchala zkázu nepodobnou té, co před zhruba pět seti lety zpustošila japonskou Hirošimu – jen s tím dosti patrným rozdílem, že se tím tentokrát nebude ohlašovat konec světové války, nýbrž její počátek!“

„DOST! Nevěřím vám z toho ani slovo!“

„Dobrá, Patricie, pokud k tomu přistupujete takto, zajděte si ještě tento večer o jedenácté do Palanského amfiteátru, kde by dle zaručených informací mých informátorů měl mít váš bratr schůzku se svými věrnými posluhovači, na níž společně budou rokovat o tom, jak s pomocí jedné ničivé zbraně jednou provždy zbavit Spojené státy americké politické nadvlády nad celým světem a tak nastolit krutovládu vlastní,“ líčil Gustav Patricii. „A pokud tak učiníte, mějte prosím na paměti maximální opatrnost,“ neopomněl dodat důležité.

.

—J

Jak jinak: Patricie vše považovala za pouhý žert. V Gustavových výpovědích spatřovala jednoznačnou závist namířenou proti bratrovi, že je to nyní právě on, kdo se dostal k moci a rozhoduje tak o budoucnosti národa. Leč onen znepokojivý dokument, co spatřila, platil za cosi, na co se nedalo jen tak zapomenout. Přirozeně, onen dokument mapující jistou legendární druhou světovou válku, byl starý přes „dobrých“ pět set let, avšak dochoval se na záznamu! Ty tváře na něm tedy byly skutečné! A O JADERNÝCH ZBRANÍCH SE VŠEOBECNĚ VĚDĚLO, JAKÉ BY MOHLY NAPÁCHAT ŠKODY, KDYBY SE ROZHODLO O JEJICH REÁLNÉM POUŽITÍ!

Bez přetvářky na rovinu řečeno: Patricie takové vize znepokojily natolik, že sama sebou byla přinucena změnit směr chůze: namísto domů se vydala tam, kam ji Gustav ponoukal zajít.

Pro zajímavost: Palanský amfiteátr – to bylo jedno z nejmonumentálnějších sídel, které si dokázalo zachovat svou „tvář“ a to i přes vrcholící celosvětovou hospodářskou krizi.

..

….

…..!: „Můj vůdče, půlnoční zvony odbily,“ informoval Jindřicha, oděného do vojenské uniformy, taktéž muž ve vojenské uniformě, sedící po jeho levici. Celkem jich v oné nejrozlehlejší místnosti u stolu ve vojenských uniformách bylo přítomno patnáct. A kdo dál? Nikdo další.

Co se nabízelo: Patricie se ukryla do stínu pootevřených dveří.

!!: „Nuže tedy, rokování o ovládnutí světa může nabýt své pravomocnosti§“ uvedl Jindřich.

Co vhodného dodat: Patricii se doslova zastavilo srdce, když toto z úst bratra zaslechla.

!!!: „Jsem si jistý, že Spojené státy americké nám padnou k nohám, až naopak k těm jejím zamíří naše ničivá zbraň,“ mínil zcela vážně Jindřich a poukázal přitom na důležitost plánku, který se neštítil na stole rozvinout.

Co se dalo očekávat: Patricie již nedokázala ani špitnout, jak ji bratrova slova a jeho počínání rozrušily.

!!!!: „Kdy tedy naši jadernou hlavici vypustíme, můj vůdče?“ zajímalo tentokrát muže ve vojenské uniformě, sedícího po Jindřichově pravici.

Jak to pokračovalo: Patricii začaly přepadávat mdloby, když následně obávanou zbraň spatřila „v plné kráse“.

!!!!!: „Přesně zítra o půlnoci, tou dobou tak definitivně započne naše dobývání světa,“ uvedl Jindřich bez sebemenší špetičky slitování. Na jeho výzvu povstalo všech čtrnáct mužů ve vojenských uniformách a smluveným gestem mu přislíbilo účast a tak stvrdilo věrnost!!!!!!

Co jednoznačně muselo následovat: Patricie se sklátila k zemi…

..

.

!

!!

!!!: Přeci jen však v sobě nakonec Patricie našla potřebné síly a z Palanského amfiteátru se vydala za tím, koho za podobně laděná slova naopak tolik kritizovala.

Jak by se ona sama o tom vyjádřila: „Ano, tak jsem silou vůle učinila.“

“,,,,,,

„,,,,

,,„

„Tak jste se toho sama stala přímým svědkem, Patricie,“ přivítal ji takto Gustav ve svém domě kolem půlnoci. Nebyl tam však sám, společnost mu dělali další tři muži – obecně řečeno: DOKTOR, NAPODOBOVAČ PÍSMA, PRÁVNÍK.

A Patricie ihned vytušila, proč právě tito tři přijali Gustavovo pozvání: společnými silami měli uskutečnit odstranění jednoho ze současných nejobávanější mužů dané nejmenované země: DIKTÁTORA.

Zajisté, Patricie se přirozeně tomu bránila, i když v podstatě mordu… NENÁSILNÉMU. I přes to všechno, co o svém bratrovi právě zvěděla, ji k němu stále poutala jistá sesterská… NÁKLONNOST. Neboť Jindřich se v soukromém životě jinak prezentoval jako velice vstřícný muž, co miloval… PROCHÁZKY, PROJÍŽĎKY NA KONI, SVOU VLASTNÍ RODINU.

„Tak se ovšem choval nejeden jemu podobný jedinec, co následně krvavou rukou hodlal změnit chod světa,“ zněl Gustavův neoblomný argument. A tento neoblomný argument souhlasným kývnutím okamžitě stvrdila hlava… DOKTORSKÁ, ona PÍSMO-NAPODOBUJÍCÍ, PRÁVNICKÁ.

A tak, o další pozdní hodinu, bylo vše dokonáno!

Ne, Patricie si rozhodně nemusela nic vyčítat – její bratr Gustav skonal poklidnou smrtí – toť ona po HEPARINU po stránce DOKTORSKÉ načichlá investice.

A rovněž ZÁVĚŤ, pomyslně náležící Gustavovi, v případě činnosti NAPODOBITELE přinesla dané nejmenované zemi hodnotné – svržení jaderné hlavice na věky věků do kopky věčného zavržení na základě jejího úplného zničení.

A pokud snad Patricii v brzké budoucnosti hrozilo OBVINĚNÍ z bratrovraždy – tak od toho tu bylo právě ono PRÁVO, co ji mělo očistit.

A tak namísto převratu i v jedné nejmenované zemi nadále panovala hospodářská krize, neboť Gustavovi stoupenci dostali strach a sami se bez svého „vůdce“ neodvažovali nic podnikat, když se to nepříznivé o „odchodu“ svého „vůdce“ zakrátko dozvěděli z úst „jiných“. A tak z „důvodu bezpečnosti“ i oni stoupenci opustili Palanský amfiteátr a stali se tak stoupenci někdejšími, jímž namísto vojenského šatstva nejlépe padl vězeňský mundúr.

Ano, hospodářská krize vrcholila nadále… ovšem nic netrvá věčně, jak praví jedno více jak pět set let staré „moudré“ přísloví.

A tak přeci jen jedna nejmenovaná země a okolní svět postupně docházely „lepším zítřkům“.

Aneb: kdo si počká, ten se dočká.

Také Patricie se nechala oním rčením zlákat. Sice již neplatila za jednu z nejznámějších osobností v dané nejmenované zemi, zato ale v dané nejmenované zemi získala tolik potřebnou anonymní svobodu, obdobně jako její někdejší učitel dějepisu, nyní však již neanonymně nově nastupující prezident dané nejmenované země, který se nakonec v dané nejmenované zemi rozhodl přeci jen zůstat a tak do chodu uvést na první pohled nemožné: navrátit sobě, Patricii a ostatním z dané nejmenované země tolik potřebný klid a ještě potřebnější prosperitu.

Úkol vskutku nelehký, společnými silami však přeci jen možný. TUDÍŽ USKUTEČNITELNÝ.

A tak i nadále, přes pět set let starý válečný konflikt, zůstával tím největším zlem, jaké kdy pozemské dějiny zažily, s připomínkou, že právě ono zlo nepřináší nic dobrého a mělo by navěky věků zůstat uzamčeno. Uzamčeno v nechvalně proslulé třinácté komnatě v zemi nikoho, v zemi věčného ticha, v zemi věčného zapovězení, v zemi věčného zatracení, v zemi věčného zapomnění, v zemi…..

….

..

.

PRÁZDNOTA

 

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Tygr nechce být agresivní. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *