Tygr nechce být agresivní (21)

Konečně! Andymu Dayovi bylo umožněno vstoupit.
Leč…�
„Promiňte, ale to asi bude omyl,“ doprošoval se okamžitě Andy.
„Nikoliv, mladý pane, toto apartmá bylo speciálně zarezervováno právě vám,“ odmítal jakékoliv připomínky průvodce a jakmile Andyho donutil překročit práh, již nebylo cesty zpět.
Muž sedící za klavírem na něj stále cosi vyhrával, takže neměl čas pátrat po tom, že ho právě kdosi poctil návštěvou. Teprve až když muž hudební motiv dokončil, si Andy rádoby odkašlal, aby dal najevo, že tu je přítomen ještě kdosi navíc.
„Á, tak to jste vy, ten nový kritik!“ přivítal muž Andyho až nezvykle přívětivě, až to mladíka zarazilo.
Ale musel to být on… ta dlouhá blond hříva. Ty brýle zvané lemonky!  Ta z krku plandající  pruhovaná obnošená šála! A V NEPOSLEDNÍ ŘADĚ ONO ZAPÁLENÉ PRELUDOVÁNÍ NA KLAVÍR ZA ÚČELEM OBJEVENÍ NOVÉ A ZCELA NETRADIČNÍ MELODIE!
„John Lemon, tak zní celé mé jméno.“ A muž rázně vyskočil ze židle a pospíchal od klavíru za Andym, který stále postával u dveří jako smyslu zbavený, aby si s ním potřásl rukou. „Copak, copak, mladíku, tváříte se pořád tak nějak ustaraně?
A pak muži svitlo.
„No já samozřejmě vím, plně vás chápu, neboť když člověk přejde sem na tento druhý břeh, pokaždé to pro něj bývá složité. Ale to nic, mladý muži, to se časem všechno srovná, uvidíte.“
A pak, k překvapení Andyho, skutečně došlo na normální stisk rukou a i on se tedy muži představil. A ten ani poté neztratil nic z dobré nálady, a jak se zdálo, nic na tom nehodlal měnit.
Bylo tomu přesně tak, jak uvedl John Lemon: místo, v němž Andy Day již nějakou hodnou chvilku pobýval, náleželo do oné posmrtné dimenze, o níž lidé na planetě jménem Zem neustále vedou vleklé spory ohledně její existence. Také Andyho samotného překvapil vstup do tohoto „druhého“ světa. Nejdříve ho překrásně zářící postava vedla jakousi zahradou plnou růží, pak se spolu ocitli v něčem, co vypadalo jako soudní místnost, kde se však Andy nezdržel příliš dlouho.
„…a pak mě zavedli rovnou sem,“ dopověděl Andy.
„Hmm, tak to asi pro to museli mít nějaký velice pádný důvod,“ přistupoval k tomu John s nadhledem. „A vy tedy nejste oním zapáleným kritikem, co kdysi psával pro Blue Monday?“ zajímalo ho dodatečně.
Andy nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„To ale vůbec nevadí, rád si vyslechnu názor i od někoho, kdo v minulém životě profesionálním kritikem nebýval,“ mínil John a náruživě Andyho ponoukal, aby se ihned šel na jeden z jeho nových uměleckých počinů podívat.
Andy tušil, o co zjevně půjde. On sám totiž projevoval neskrývanou nevraživost vůči všemu, co John Lemon sám či se svou kmenovou skupinou Dubles kdy za život na Zemi vytvořil. Ani Johnův nový obraz v této dimenzi již posmrtné mu tedy dvakrát nepadl do oka, neboť se nesl v podobném duchu jako ty, co znal z dřívějška. Tentokrát se na něm vyjímal les a to „ojedinělé“, co ho opět zkrášlovalo, byla bublina. Ta tentokrát obsahovala text: jednou do mě vstoupíš a již ze mne pak nikdy nevystoupíš!
Ach ano, právě tyhle zavedené bubliny, co pokaždé zdobily Johnovy obrazové výtvory, se pro nejednoho někdejšího smrtelníka stávaly doslova nočními můrami, neboť jedině John Lemon, coby člen jedné z nejúchvatnějších skupin všech dob a sám coby nedostižný umělec jako jediný přece psával ty nejvýznamnější pozemské dějiny! Kdežto ti ostatní, co se pokoušeli prorazit v odvětví  zvaném SHOWBYZNYS, jako by byli jen pouhým prachem! Pouhou zplodinou! ODPADEM, CHÁTROU ČI LŮZOU!
„Ano, celkem to ujde,“ odpovídal nepravdivě Andy.
„Ale no ták, drahý příteli, klidně řekněte, že ta má mazanice stojí za jedno velké lejno. Kvůli tomu vám přece nebudu trhat hlavu,“ prohlédl okamžitě John Andyho falešné pochlebování. „Kdyby to ještě bylo možné, většinu z těch pozemských obrazů bych nejraději úplně předělal a dobrou polovinu z nich okamžitě vyhodil.“
Andyho popravdě tento Johnům následný sebekritický podtón nesmírně překvapil. On sám byl totiž skálopevně přesvědčen, že John Lemon naopak ve vší počestné povýšenosti vyzdvihne svůj neomylný talent, který má status nenapadnutelnosti, jak se to pozemsky vždy psávalo v těch nejprestižnějších časopisech.
„Za to všechno mohli novináři,“ uváděl John s notnou dávkou odporu, „prostě ze všeho, co jsme já nebo mí spoluhráči z Dubles vytvořili, chtěli mít celosvětovou senzaci. Nenáviděl jsem je za to, ale tady už od nich naštěstí snad mám klid.“
No vida, tak John Lemon sám sebe kritizuje, je to vůbec možné? Takto ihned smýšlel Andy.
„Ano, kritizuje sám sebe i druhé.“ Jako by John dokázal číst Andymu myšlenky. „A věřte, že kdybych ještě oficiálně žil, s největší radostí a potěchou bych i přepsal dobrou polovinu všech textů náležících Dubles. To tedy jednoznačně!“
Andy najednou nenacházel slov, takže se jich opět chopil John. „Jak vidíte, drahý příteli, tak i tento mnou právě vyřčený prohřešek mi není nikterak cizí.“ A pak ho cosi napadlo: „Schválně, mladíku, co vám přijde na těchto mnou vybraných skladbách od Dubles sympatické či naopak nesympatické? A prosím, ani vy nešetřete kritikou.“
Andy Day se teď snažil předstírat bůhvíjak není poctěn tím, že mu, na Zemi stále velice slavný, John Lemon pouští hudební nahrávky, co kdysi okupovaly přední příčky světových hitparád a ihned poté dosáhly statusu kultů.
„Smyčce! Ten smyčcový orchestr mi přijde na těch skladbách na poslech nejpřijatelnější,“ zněla pokaždé Andyho odpověď.
„No vida, to mi ještě nikdy nikdo neřekl,“ přijal danou odpověď John doslova s nadšením. „A proč právě smyčce?“
„Protože na ně hraje někdo úplně jiný, ne tedy členové Dubles, kteří mi NAOPAK vždycky přišli…“
Andy to už v sobě nemínil déle potlačovat a tak konečně vyšel s celou holou pravdou najevo a bez příkras Johnovi oznámil, co si o něm coby umělci a o jeho skupině Dubles za svého uplynulého života myslel. A jak prve John Lemon ponoukal, tak Andy kritikou skutečně nešetřil. Mnohé z jeho úvah byly na uštědření facky či dokonce aspirovaly na podání žaloby!
John Lemon se však překvapivě nemínil uchylovat ani k jednomu. „Jsem rád, že jste mi to všechno pověděl, Andy. Těší mě, když se člověk o druhém vyjádří ve vší počestné upřímnosti.“
Andy se však i přes tuto odpověď nezbavil dojmu, že možná ve své „až příliš upřímné zpovědi“ přeci jen maličko přestřelil. Týkalo se to té pasáže, v níž figurovala Johnova někdejší osudová žena jménem Iko.
„Ano, ta mi tady chybí, ale díky vám alespoň vím, že se na Zemi má dobře, že se tam těší pevnému zdraví. To je pro mě momentálně nejdůležitější. A že až si i pro ni postava ze světla přijde, přivede ji sem za mnou a budeme zase spolu. Tentokrát již navěky! Už mi to tady přislíbili,“ přistupoval k tomu John takto nenásilně.
I tak Andymu přišlo, jako by nyní John Lemon o dost zvážněl, když tato slova říkal nahlas. Patrně to měla na svědomí podobizna Iko na jednom z jeho obrazů.
„Já ji opravdu miloval, Andy,“ pokračoval John. „A platí to stále! A věřte, že to nikdy nemělo co dělat s rykem do mdlob padajících fanynek, kvůli kterým jsem si Iko údajně měl vzít, abych je svým výběrem šokoval a tak od nich měl pokoj. Tyhle snůšky keců zpackali ti otravní novináři.“
„I tak se vám dodatečně omlouvám. S tím tvrzením jsem to vážně přehnal,“ učinil Andy přeci jen takovéto doznání, neboť portrét Johnovy stále žijící ženy měl pořád před sebou. A najednou mu Iko na pohled už nepřipadala tak nepohledná, dokonce i ta bublina s nápisem Čím uhrančivěji mi budeš zahlížet do očí, o to déle spolu zůstaneme zadáni mu přišla v něčem zajímavá a také pravdivá. A tak to také Andy Johnovi následně podal.
„Děkuji vám, Andy, že se na vše dokážete dívat i z té přívětivější stránky. Velice si toho cením,“ odpověděl John a pak ho napadlo: „Ale zanechme již toho smutnění a obraťme pomyslný list, což mě vede k otázce: jaká hudba se vám líbí? Pojďme společnými silami něco vytvořit dle vašeho gusta.“
Andymu byl John Lemon čím dál sympatičtější, překvapovala ho ta jeho přátelská náklonnost. Stále více se tak styděl za své někdejší vyřčené výroky směřované na jeho adresu.
„Ale no tak, Andy,“ neušlo to pozornému Johnovi, „přeci jsem vám už odpustil.“ A proto začal naléhat: „Tak jaké hudební nástroje mám objednat pro naše společné tvoření? Nejspíše nějaké smyčce, to už vím a dál? Harfu, akordeon, klávesy nebo rovnou celý orchestr i se sbormistrem? Tady se nám všeho bohatě dostane, proto se nebojte popustit uzdu své hudební fantazii.“
Andy tomuto Johnovu naléhání postupně začal podléhat. Doslova živě si tu svou oblíbenou kombinaci cembal, varhan, zvonkoher, karibských bubnů a smyčců, za přispění dívčího sametového hlasu a přírodních zvuků lesa a moře, vybavoval.
Ovšem co se to znenadání dělo? Apartmá, v němž byl Andy přítomen, se pozvolna začalo ztrácet v  neprostupné mlze, stejně jako John a vše, co se s ním spojovalo. Sám Andy si náhle připadal, jako když ho kdosi zezadu chňapne za límec kabátu a pozpátku za sebou táhne.
A pak Andy náhle otevřel oči a zjistil, že leží v normální pozemské nemocniční posteli a nad ním že se sklání nespočet doktorských tváří. Takže to vše bylo jen jako, docházelo mu pozvolna. Ale i tak to vše vyznělo až příliš živě, dospěl nakonec k takovémuto závěru. Jedno tedy Andymu bylo po předešlém prožitku jasné: že na onom druhém břehu, pokud je opravdu skutečný, musí být vážně krásně, a že se Andy již nemusí obávat setkání s jednou přední hvězdou nedávné umělecké dekády.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Tygr nechce být agresivní. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Tygr nechce být agresivní (21)

  1. Tom Patrick napsal:

    Tato povídka s pořadovým číslem 21 je inspirována 1) knihami Raymonda A Moodyho, který se zabýval fenoménem tzv. posmrtného života. Tato povídka, jejímiž hlavními aktéry jsou Andy Day a John Lemon nedává odpověď na to, jak to v onom posmrtném životě chodí (to ostatně jednoznačně nedokáže potvrdit ani sám Raymond A. Moody!), ale pouze poukazuje na to, jak by tomu nejspíše mělo být (pro klid obou duší – to jest jak té pomlouvačné, tak i té, k níž je nemístná kritika směřována).
    2) Povídka zároveň poukazuje na to, jak je v reálném životě nesmírně obtížné vycházet a být v kontaktu s něčím, čemu se říká FENOMÉN. Člověk je odmala přesvědčen, že mu bude svět ležet u nohou (jak jinak také, proč by se také jinak narodil, že?), leč časem se jeho plány začnou hroutit jak domeček z karet (tahle fráze by se zajisté zalíbila mochnickému profesoru biologie Radovanu Litevskému!) a tak se z takového člověka stává nedobrovolný kritik či přímo cinik ne-li dokonce anarchista, který svých vyřčených či publikovaných nemístných statí nejdříve nelituje (jak jinak, naopak si v nich libuje!), jenže pak ho okolnosti nutí zase toho všeho litovat (když se to obrátí proti němu).
    3) Vy možná asi zakrátko po přečtení této povídky poznáte, odkud vítr fouká, pokud rozluštíte morseovku jmen. Ovšem jistá dívka jménem Savannah se nezadržitelně hlásí o slovo, takže je zase třeba posunout se dále a ponechat Andymu a Johnovi trochu více soukromí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *