Tygr nechce být agresivní (16)

Albert Rupert doposud neporozuměl svému životu. A rovněž nechápal, jak většina lidí dokola může tvrdit, že život je krásný. Co krásných filmů na toto téma již bylo natočeno, nemluvě o nespočtu divadelních adaptací. Avšak Albertovi to všechno připadalo jako jedno velké klišé. Cožpak ti, co to v jednom kuse tvrdili, nikdy nečetli noviny a neshlédli televizní aktuality? A proč to tak ti lidé takto  navenek interpretovali, když i jimi zmíněné divadelní adaptace a filmové počiny v sobě nesly tolik hořkosti?
A tak Albert rovněž zahořkl a jeho dávný pozitivní nadhled viděný očima bezstarostného klučiny byl tentam. Už nehodlal vícero cestovat, poznávat svět a kochat se jeho krásami. A když tak o tom takto Albert přemítal, jaképak to vlastně byly krásy? Ne, o žádnou krásu se tehdy nejednalo, jen o pouhý sebeklam, protože ta usměvavá tvář v Torontu náležící Julii Kavánkové jen nevědomky maskovala onu smutnou událost v podobě její pozdější autonehody. Na co tedy zemřu já, tázal se nyní sám sebe Albert a usilovně se přitom snažil na tuto otázku sám sobě neodpovídat. Avšak i tak, jedna věc je pro něj tímto definitivně vyřešena: již žádné další cestování do dalekých končin, neboť je to tuze nebezpečné.
Avšak čím více se člověk brání výzvám osudu, tím pravděpodobnější je, že si ho jeho cesty samy najdou. A tak již o měsíc později Albert zase seděl v letadle, tentokrát na lince Praha – Egypt. Byl pověřen stavbou mostu jako jeden z najatých dělníků, a protože nutně potřeboval peníze, nemohl si nabídku dovoliti odmítnouti.
Let Albert neměl nijak zvlášť příjemný, znepříjemňoval si ho však výhradně on sám. Zatímco jeho spolupracovníci básnili o kráse Afriky, on v ní spatřoval jen odraz všeho zlého. Těžko říci, jestli u něj větší hrůzu vzbuzovaly nemoci typu malárie, tyfu či útoky predátorů jako lev, král zvířat. A ani na stavbě se Albertovi nevedlo o mnoho lépe: někde něco někomu upadlo a on už si u dotyčného představoval velká zranění, někde v buši něco zašustilo a on už před sebou viděl běžet právě onoho hladového lva.
A pak, asi o týden později, na jednoho takového statného Albert skutečně narazil. Byl v buši zcela sám, odtrhnutý od civilizace, a lev, zdálo se, také, pro změnu odtrhnutý od své smečky. Albert si tak v tu chvíli mohl jen vyčítat své fantazírování o krutostech planety Země, právě to ho zavedlo na míle daleko od jeho kmenové civilizace. A teď tu byl vydán na pospas přírodě a nemilost jeho vládnoucímu králi. Co by na tuto situaci asi řekla ona Julie? Dala by jí přednost před klasickou autonehodou, nebo by neměnila?
Ale lev, jako by se neměl k tomu osudovému skoku a ani necenil své krvelačné zuby. Tvářil se, jako by viděl člověka poprvé v životě.
„Pokud mě chceš usmrtit, učiň tak prosím rychle a především bezbolestně,“ prosil Albert lva. Ten však jako by mu opravdu naslouchal.
„Usmrtit? Co to přesně znamená?“ opáčil po chvilce tápání lev.
Albert ztrápeně pokleslou hlavu v úžasu opět pozvedl.
„Co to slovo znamená?“ zopakoval lev.
„To je, jako když ty se odhodláš někoho zardousit z důvodu hladu,“ opáčil Albert.
„A ten hlad znamená konkrétně co?“ vyptával se lev dál, jako by místo po soustu prahl po vědění.
„V tvém případě to je touha po čerstvém masu, to proto, abys nezahynul,“ vysvětlil mu Albert a pro lepší pochopení to i názorně předvedl.
Lva to nevyvedlo z míry, vše pozorně pozoroval a pak konstatoval: „Zvláštní jste, vy lidé.“
„Možná bys to takto neříkal, kdybys nás znal lépe. Také mi máme celou řadu vlastností, kterých byste si vy, tvorové ze zvířecí říše, mohli cenit a vážit. Jen nám k tomu dát příležitost,“ uvedl Albert velice opatrně, neboť to klidně lvovi mohlo vyznít i tak, že si pro samou nenažranost nevidí ani na špičku svého nosu. Lev však nedal najevo odpor.
„Asi tak před hodinou jsem pozřel jednoho potomka z té tvé lidské říše.“
I když lev stále k Albertovi promlouval poklidně, toho jeho nynější slova přeci jen vyděsila.
„Zabil mi totiž družku a to se neodpouští,“ doplnil lev a Albertovi se zase o něco ulevilo; on přeci není žádným pytlákem ale pomocným dělníkem na stavbě mostu a v tom je přeci velký rozdíl. Ovšem tam, kde vládnou zvířata, je (ne)psanou tradicí, že se ctí jiné verdikty. A tento navíc náležel tomu, jemuž lidská říše přezdívala král zvířat.
„Nechám tě jít, lidská bytosti. Nezdá se mi, že bys mi chtěl ublížit. Dokonce jako bych v tvých očích zahlédl slzu, která zřejmě náležela mé zesnulé choti.“
„Kdysi jsem znal dívku, jíž potkal podobně nemilý osud,“ doplnil Albert a kolem lva normálně prošel. Ten za ním ještě vyslal poslední oční signál, v němž se zračilo pochopení.
Onehdy to byl pro Alberta opravdu nevšední zážitek, který byl zajímavý i tím, že Albert a lev spolu svedli hovor ryze pomyslný, to jest každý si podvědomě uvědomoval slova toho druhého. Zkrátka, nejen tygr ale i lev někdy dokáže opustit od agrese a navenek projeví pochopení.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Tygr nechce být agresivní. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Tygr nechce být agresivní (16)

  1. Tom Patrick napsal:

    Povídka inspirovaná skutečnou událostí, která se rovněž stala v Africe, kdy dělníky pracující na stavbě mostu v noci přepadla smečka lvů a připravila je o život. Toto je tedy její poetičtější verze, která se zároveň zamýšlí nad tím, jak by to pro lidi a „druhou stranu“ asi bylo navenek nejpřijatelnější.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *