Tygr nechce být agresivní (15)

Vincent Hill byl sice původem Afričan, od svých pěti let však žil v Americe. Pokud se o lidech tmavé pleti uvádí, že vyrůstají za „velkou louží“, smýšlí se o nich mnohdy především jako o přistěhovalcích s celou řadou problémů: jak existenčního rázu, tak i onoho rasového. Také Vincent tohoto nebyl ušetřen, potyčkám se však snažil stůj co stůj vyhýbat a s platem pomocného dělníka jakž takž vycházel.
Aby se však Vincent od každodenních problémů odpoutal v plné míře, byl nucen měnit dusné prostředí za mnohem poklidnější; azyl pravidelně nacházel v nedaleké opuštěné hale. V ní ale zbůhdarma nelelkoval a ani sám sebe nelitoval, jak je k němu život nespravedlivý. Zde, v opuštěné hale, naopak tvořil: maloval na zdi povzbudivé grafitové obrázky, symbolizující zcela jiný svět než  ten tam venku: tedy nenásilný, plný harmonie a porozumění. A také se pokoušel psát povídky, jejichž prostřednictvím se snažil získat pro sebe kamarády, kteří mu jinak vesměs scházeli, a napravoval ve vlastních textech ty, co mu nějakým způsobem ublížili. Co na tom, že hala neměla žádné osvětlení: postačila prostinká domovní lampička.
A tu se jednoho dne přihodilo, že Vincenta znenadání kdosi vyrušil. Bylo to velice zvláštní, Vincent totiž neslyšel klapnout dveře natož někoho přicházet. Prostě tu zničehonic ta blondýnka postávala vedle něj a začala k němu promlouvat: „Tuze nerada bych tomu Ginsbergovi podlehla, není mi příliš sympatický.“
Vincent sebou trhl, když ten hlas zaslechl. Velice ho rozrušil, moc dobře věděl, komu náleží, takže ihned i poznal, co je zač ono děvče. Byla to Mandy, jedna z těch punkerek, co jinak věrně sekundovaly po boku chlápkovi přezdívanému Macho, jinak hromotlukovi, co se svými „bledými“ tvářemi rád vyhledával právě ty černošské a to přímo se zbraněmi v rukách. Americká čtvrť Long Fire, kde Vincent bydlel, tedy nebyla příliš bezpečným teritoriem.
„Proč jsi sem za mnou vlastně přišla?“ osmělil se nakonec promluvit Vincent. „A kde zůstal tvůj chráněnec?“ dodal a jeho oči následně zabředly ke dveřím.
„Jsem tu sama, bojíš se zbytečně,“ ubezpečovala ho Mandy.
Po tomto výroku si Vincent povšiml čehosi dalšího zvláštního: Mandy nebyla punkerkou, ale doslova vypadala jako víla. A tomu byl i podřízen způsob vyjadřování. Co se jen stalo s oním pověstným slovíčkem fu¨?
„Zdáš se mi být najednou taková nějaká jiná. Doslova proměněná!“ pokračoval v konverzaci Vincent.
„Jakou jsi mě stvořil, takovou se ve tvé společnosti snažím být, jen tomu Ginsbergovi bych tuze nerada láskyplně podlehla. Jak jsem již prve uvedla, není mi na pohled příliš sympatický.“
A Vincent to náhle všechno pochopil. Už mu bylo jasné, proč nezaslechl kroky a proč dívka vypadá úplně jinak, než jak ji běžně znával z ulic. Onu proměnu náhle spatřoval na stěnách, které nesly stopy jeho grafitových maleb, a také v textu.
„Ano, vystoupila jsem z něj, abych si s tebou naposledy promluvila a lépe tě poznala. Teď alespoň vím, že jsem se v tobě během svého krátkého života zmýlila. To já jsem platila za tu špatnou, nikoli ty, jak mi to neustále vnucoval Macho.“
„Ty že jsi se ve mně zmýlila? A proč mi tu básníš o krátkém životě?“ ptal se Vincent. „Ten se dá na stránkách pomocí textu přeci prodloužit, to není žádný problém,“ oponoval.
„Víš, já už na další život zde na Zemi nemám nárok.“
Vincent na Mandy čím dál více překvapeněji hleděl, vůbec se mu těm dívčím slovům nechtělo věřit. Považoval je za sebeklam.
„Za ten můj autoportrét ti samozřejmě děkuji, povedl se ti a již jsem ho přijala za něco, co mi navždy otevřelo srdce, které až do našeho setkání bylo přeplněno pouze falší a bolestí. Ale s tím Ginsbergem vážně nechci mít nic společného, dej mě, prosím, do svazku s Alanem a pak už to vše pouze umocni tečkou na konci řádku.“
To poslední, čeho se Vincent od Mandy dočkal, byl polibek. A pak náhle otevřel oči a dívku v hale již vícero nespatřil, stejně jako její zvěčnění na okolních zdech. Pouze ve svých zápiscích o ní našel zmínku, jak ruku v ruce stoupá k nebesům právě s Alanem.
Vincent chtěl dál pokračovat v psaní, jenže ho z nevysvětlitelných důvodů hned nato přepadl takový dosti podivný zvláštní pocit, že by bylo lepší vydat se na cestu domů, a tak tak učinil.
Ještě téhož večera se Vincent dozvěděl dvě šokující zprávy: halu pohltily plameny a kdesi na okraji města již v časných ranních hodinách svědci slyšeli střelbu, při níž přišlo o život děvče. Tím děvčetem nebyl nikdo jiný než Mandy! Vincent, i přes značné rozrušení z daných zpráv, však věděl, že Mandy je již navěky v dobrých rukou. O tom mu koneckonců přinesl svědectví jeho deník a ještě předtím jeden tajemný důkaz, který mu však někdo sotva kdy uvěří.

Co dodati samotným závěrem? Snad jen, že tygr může být agresivní, ale později dokáže mít pro druhé i pochopení.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Tygr nechce být agresivní. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře u Tygr nechce být agresivní (15)

  1. Tom Patrick napsal:

    Tato patnáctá kapitola, v níž vystupuje Vincent Hill coby hlavní postava, je jakousi mou vlastní reakcí na každodenní přítomnost amerikanizace na našich českých obrazovkách a nenásilnou formou se pokouší najít jisté východisko z jinak bezvýchodné situace, kde podstatnou roli, vedle již zavedených prvků jako text a obraz, mimo jiné sehrává i onen pomylsný druhý břeh neboli dimenze výhradně již posmrtná (postava Mandy).
    Tato kapitola je částečně inspirovaná i článkem zabývajícím se gangy v L.A. (jmenovitě Crips a Blood).

  2. Nargiz napsal:

    Something I understanda Tom..Great thanks..I hope one day you will be great and famous writer in the world.. Greatings from Azerbaijan..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *