Tuze se ti omlouvám, můj vzdálený africký příteli, za všechny své nemístné urážky, i když ty nejspíš netušíš, na co konkrétního narážím. Jak bych je jen odčinil? Mohl bych ti nabídnout na seznámení jednu dívku? Je vážně velice překrásná. Stál bys však o ni, Raule? Předpokládejme že ano.
Co již bylo napsáno statí na téma Války a nepokoje? Nespočetné množství. Můžeš klidně počítat se mnou.
Ani Soňa doposud neprožívala šťastný život. Tys, milý Raule, strádal ve válkách, jak se jen dalo, a ani ona nebyla výjimkou.
Vážně jsou toto jen prázdná slova? Ne, nemyslím si, sice zní jako jedno velké obehrané klišé, avšak jak je navenek jinak správně interpretovat?
Ty, Raule, již nemáš svou milovanou matku a Soňa zase ve sporech přišla o otce. Ani jeden z těchto dvou lidí zajisté nebyl zlým člověkem, jen osud jim prostě nepřál. A Nebe možná přáti bude.
Promiň, Raule, ale ani já to prostřednictvím textu nedokáži změnit, i když má kamarádka Iko tvrdí, že právě text tuto možnost pokaždé má. Jenže to bych světu lhal jak o tobě, tak i o Soně. A stejně tak by světu lhal Martin, že nikdy nečetl byť jen kratičký úryvek z knihy Mé magnetické pole.
Ano, magnetické pole, to je vlastně svět sám o sobě, nemyslíš?
A tak, potkejte se vy dva, tedy ty a Soňa, a začněte spolu nový život – nechám výhradně na vás, zda-li se jím stane tvá domovská zem či ta druhá, na hony vzdálená, tobě doposud neznámá.
Ty, Raule, ač jsi na černém kontinentu až doposud prožíval jen samá trápení z nevole jiných, mi v dalším dopise zajisté sdělíš, že v tvé Africe je jinak i plno krásných míst, které stojí za to vidět – co já vím, třeba takové vodopády do této kategorie, přeplněné poetikou, spadají. A možná že i Soňa ti jednou bude básnit o své rodné Moskvě.
Ale asi bych ti tato slova neměl sdělovat já osobně, neboť jak již víš, i já jsem ve svém životě chyboval. Ale pokud mě i přesto, Raule, vyslyšíš, udělej to alespoň kvůli mně a otevři své srdce Soně. Neboť lidé, co v životě zakusili trauma, k sobě vždy budou mít blíže a o to více se pak navzájem i podpoří. Do budoucna pak už jen myslí na to společné hezké a to zlé z minula se snaží zapomenout. A ve dvou se to životem přeci jen lépe kráčí, jak praví zavedené moudro léta prověřené.
Magnetické pole je velmi ošidné. Anna nadále jen sní o ztraceném synovi, ty ale, Raule, nemusíš snít, stejně jako Soňa. Co říci závěrem? Snad jen: Ave Vitae.