LÍDA
Lída za celou dobu pobytu na horách
Udělala jedinou fotku, jak ze střechy visí
„krápníky.“
Dle mého názoru to byly rampouchy
Tak jsem jí to řekla.
Bylo to v autě cestou ze Špindlerova Mlýna,
Kterým s námi jel Bůh.
Řekl: „Neboj, Lído, mně to nevadí.“
PÍSEŇ POPCORNU
Taťkovi, který si pěstuje popcorn na zahradě
Popcorn je zázrak
Překročení přirozených zákonů
Je to ufon mezi kukuřicemi!
Jeho obilky
Se obrátí celé naruby
Když se zahřejí
Čímž odhalí
To ohyzdné tajemství
Že jejich vnitřní povrch
Je mnohem větší než ten vnější.
Když jím popcorn, věřím,
Že „uvnitř Země je ještě jedna větší“
AKROBACIE
Je to akrobacie
Cítit se sám sebou
V obchodě se sklem
Nelidském, chladném
Neustále hrozícím rozpadem
Když na chvíli přestane být sochou
Zkamenělou za pultem.
CO KDYŽ I
Co když mě budou mít za někoho jiného
Mnohem horšího než jsem
Co se stane s tím původním já?
CHUDOBA
Chudoba chutná jako chléb
Ne jakožto vězeňská strava
Ale chléb Páně
Její chuť je jasná
Vynikne mezi ostatními požitky
Chudoba chutná jako chléb
Kterého si vážíme
Že je ho málo
A můžeme se na něj plně soustředit
A plně se mu oddat.
HLAVNĚ NENÁPADNĚ
Abych lidi nevyplašila, jako srnky
Abych nerozšlápla jejich porcelán, jako slon
Aby mě nepřetrhli, jako hada.
KDO
Lidé nemají rádi dokolečka stále stejné věci
Já jsem lidé
Vařím si už třetí kafe
Pravidelně cvičím pravidelně pracuju pravidelně chodím spát
Mám tendenci nenávidět svůj život
Posílat se do vyhnanství za hranice života
Dokud mi nespadnou klapky z očí
Které jsou lidmi
Kteří nemají rádi dokolečka ty samé věci
Pak miluji svůj život
Jen když nejsem lidé jsem já
Která miluji vše
I ošklivé a vypasené sviňky které nám běhají v koupelně
Ta krásná stvoření která nelze vymýtit
Ze strachu z jejich smrti.
ZÁZRAK
Zázrak je událost
s nekonečně malou pravděpodobností výskytu.
Zázrak může vypadat jako sen.
Jako obrazová realizace myšlenkového materiálu.
Jako symbol pravdy.
Má snová hmota mě dnes doprovázela v metru.
Neboli: metro bylo dějištěm zázraku.
Neboť nepovažuji za příliš pravděpodobné aby:
Potom, co jsme s žákem probírali Müllerovu vilu ve Střešovicích,
Architektonické dílo 20. Století
Kolem 19.30,
Se kolem 20.30 když jsem jela metrem
Objevila mezi cestujícími dívka, která
Se jednou rukou držela madla
A v druhé svírala Mülerovu vilu
Z lepenky a špejlí
…
KVĚTUŠKA
Na pokladně v Albertu
Včera
Seděla a pracovala
Květuška
Hrdinka Špalíčku pohádek
Prozradily ji
Její nadpřirozeně rudé vlasy
Bohaté jako
Bájný poklad Májů
A tvář bílé holubice
Kterou prostince nastavovala
Rozčíleným zákazníkům
Jako tenkrát
Zlé paní Zimě
Kterou nakonec porazila
svou čirou láskou
a odhodláním.
MŮJ DŮM MŮJ HRAD
Sedím v pokoji
Jako v zašpuntované lahvi vína
Otráveného
Venku přízrak dne
Všechny předměty, lidé, místa
Ztratily smysl
Hry, přátelé, svět.
Jen věčně vyrážím do boje
Zapřažen pár umouněných
Přízračných zrůd
A zmoklá, zbitá, špinavá
Se vracím do prázdného
A mrtvého hradu duše
Kde světly jsou jen
Skomírající pochodně
Hořící nadějí v šťastné zítřky.
SVĚT ZA JEJICH OČIMA
V metru není potřeba být v bezvědomí
Nevnímat
Odříznout se od těch světů za jejich očima
Je třeba pulzovat tepem krve
Tou vášní exhibicionisty
Který odhalil svou duši před tím
Zlým světem za jejich očima
Obrovským soudním kladivem
Které ti přiřkne trest smrti za to
Že jsi si lidi prohlížel – díval se jim do očí
To se nedělá
Že jsi předstíral, že si čteš a lhal jsi
Lhát se nemá
Že jsi se hrbil a ošklivě tvářil
A nenáviděl své okolí
A měl strach
To se nedělá
Každý má být cool jako všichni okolo
Lhostejný.
Zajímat se o druhé znamená
Rušit jejich soukromí
Ale to vše zůstává tajemstvím
Utopeným v nekonečně spekulativním
Světě za jejich očima.
Nemáš právo se bránit
Proti všem těmto soudům
Co když nikdy neexistovaly?
KRÁL NÁDRAŽNÍ HALY
Bezdomovec? Ale kdepak.
Král nádražní haly. Bodrý, bujarý a smělý.
Sám sobě šaškem když se kácí zpitý
K nohám svých hostů,
Kteří si, z úcty k jeho majestátu,
netroufají podat pomocnou ruku.
NÁVŠTĚVA V PŘEDPEKLÍ
Chřtány pekelné se dnes opět prolily
dvaceti hektolitry krabičáku.
Pak rozcapeně zely před mými zraky
V Nymburské nádražní hale.
Pohledy jejich propadlých duší
Se do mě vpíjely jako dnešní nekonečný déšť,
Který mě jako vetřelce vehnal do jejich domu, jejich hradu,
A všechny vlaky měly zpoždění.
Usadila jsem se na jejich gauči pod informačními tabulemi
a čekala na spasení.
Mezitím se těla bezdomovců zpitá vlnila jako ohnivé jazyky
A halou se jako chrámem pekel rozléhalo jejich sprosté hudrování,
zpěv sirén táhnoucí poutníka k ztroskotání.
Kdyby můj vlak měl jen o pět minut delší zpoždění
Už by mi nebylo pomoci.