Flying antasy (část 2)

Jak až příliš nezávislou cestou tato studie žánru THINKFAN COMREAL a jeho zákonitého autora spěje. Doposud tady padala tvrzení lidí, avšak k tompatrickovskému existencionalismu se vyjádřily i ryze neživé složky. Posuďme sami, své svědectví o jednom z poděbradských rodáků podal i modřín jménem Melichar: „Na počátku jsem byl jen obyčejným modřínem v lese vyskytujícím se na půl cesty mezi městy Kluk a Opolany. Vedl jsem si tam celkem spokojený život, jen datel mě občas pozlobil svým nezvaným popichováním. A pak jednoho dne měli přijít dřevorubci a skácet mě. A oni to skutečně udělali. Avšak na stránkách knih jistého poděbradského tvůrce a navrhovatele jsem směl existovat dál, tam prostě stačilo pro dřevorubce označit jiný druh stromu, například břízu a já si mohl dál spokojeně užívati života. Ani ten datel mě již neobšťastňoval svou návštěvou.“

 

Kdyby ovšem Tom Patrick ustanovil skácet tě a tvé třísky použil na výstavbu Alexandřina Vantelbooklistu, tak to už bys v jeho přítomnosti tolik nejásal.

 

Martina

 

Nebuď na ten modřín tak zlá. Co kdyby naopak tebe někdo vzal sekerou po hlavě? To by se ti taky nelíbilo. A já mám modříny i jméno Martina rád, tak mi to prosím nekaž.

 

Panter

 

 

Expertem na život a duši stromů byl Tomův mochnický učitel biologie Radovan Litevský. Ten je dokonce objímal, a když na to přišlo, tak jim údajně i zpíval, což nám ale autor zamlčel. Patrně měl obavy ze stihomamu přehánění. Jinak, Radovan hostoval v městské dvojce, trojce i čtyřce a byl to moc hodný člověk. A s pomocí autora se dožil i požehnaného věku – jednou sedmdesátky, podruhé již osmdesátky.

 

Anonymní dopisovatel

 

Co se týče života, tak ten by se měl především žít a ne prožívat uvnitř mysli. Snění někdy bývá na škodu, protože člověku brání ve skutečném prožívání života. A snová postava navíc není hmatatelná, kdežto ta skutečná ano. A ještě bych sem ráda doplnila, že já rozhodně nejsem Martinou Duškovou, tj. jednou z autorových múz.

 

Martina

 

To je sice moc hezké, Martino, jenže žij si aktuální živou nesnivou přítomností, když ti kolem domu létá na tisíc bombardérů a z nich na tebe srší nespočet kvadrátů kulek? Možná že z tohoto důvodu Tomovy průvodci vyvyšovali snění jako jistý protilék na bolavý a teskný život těch, co nemají právo na jeho důstojné prožití. Ano, protože se Tom domníval, že jemu daná „moudrá slova“ by čtenáři či ti, co ho znají, vytýkali z důvodů, že na ně nemá právo, tak je raději přisuzoval svým takzvaným průvodcům, o jejichž čisté duši nemohlo být pochyb.

Ale nechci, aby to, co jsem tu teď uvedl, nějak zlehčovalo tvou domněnku, Martino. Pravda, člověk by měl žít přítomností a přijímat vše s pokorou, jenže jak oba dva moc dobře víme, tak něco takového mnohdy moc dobře nejde.

 

Anonymní dopisovatel

 

Rebeka Hodková se ve svých studiích dále pozastavuje nad autorovou myšlenkou využití snů k plnění niterních přání. Sama o tom referuje takto: „Když jsem se o tom zmínila známému, co autora nikdy nečetl, mávl nad něčím takovým jen ledabyle rukou. Protože ale já se zabývám autorovou studií, musím se pozastavovat i nad na první pohled nepatrnými detaily. A protože mám navíc k dispozici i záznam ohledně problematiky snění, stávají se pro mne autorovy názory čím dál zajímavější, neboť on se je snaží vždy vykládat na bázi věděckého výzkumu.“

 

Sám autor obavy rovněž nepopírá: „To, o čem ve svých počinech píši, je mnohdy lehce napadnutelné, třeba jako ve třetím mém City Meansu pasáž věnovaná nauce snů. Ovšem zde to mnou bylo myšleno tak, že dětská mysl je náchylnější ke svým snovým prožitkům a práce s nimi za pomocí různých cviků se pro takové děti může stát zpočátku zábavnou hrou, v budoucnu ovšem velmi přínosnou.

A stejně tak bych vsadil i pár prstů z pravé ruky na to, že na světě se nachází mnoho těch, co mají s ovládáním snů dobré zkušenosti. Není tedy nic jednoduššího než takové lidi pozvat do škol, udělit jim status učitele a pak už se pustit do výuky.“

 

Alexandra Janová by k tomu zajisté připojila: „A pokud není v lidském úsilí přesně se naučit sny ovládat, alespoň se může jednat o zajímavé hodiny, co studentům školou povinným jejich každodenní výuku ozvláštní. A tam, kde není místo pro dobrý život, by právě toto mohlo velice pomoci, neboť když zmučený člověk padne do spánku, stává se automaticky šťastným, i když o tom ani neví. A pokud k němu v tom spánku přijde sen a dotyčný si ho bude umět alespoň částečně upravit dle svých představ, stane se ještě šťastnějším, neboť se po těžkém dni vždy bude mít na co těšit.“

 

Tak trochu jako úryvek z utopického románu, který Karel Čapek za svého života nestihl napsat.

 

Martina

 

A já k tomu doplním, že kdyby autor měl možnost vybrat si buď Hvězdné války nebo planetu Solaris, tak automaticky sáhne po té druhé možnosti a ještě se od něj dočkáme, jak z ní thrillerové prvky šupem upraví do podoby odlehčenějšího dramatu. Neberte to ovšem prosím jako narážku.

 

Panter

 

Jejda, tak to já se radši už o žádný román pokoušet nebudu.

 

Martina

 

Ale to se o něj klidně pokoušej dál, Martinko, jen zkrátka zkus svým postavám více naslouchat a nech jim prostor k sebevyjádření. Někde jsem četl, že i Petra Hůlová to tak občas dělá, na rozdíl od Toma Patricka však zákonitosti světa příliš neřeší a bere vše, jak přichází.

 

Panter

 

Já bych to dle autorových slov klidně zkusil. Ono když se to tak vezme, tak život na planetě Zemi je vesměs hektický a nad některými událostmi zůstává rozum stát – třeba momentálně nad tsunami v Japonsku, nebo povodních v Austrálii. Takže já bych v posmrtném životě, pokud tedy nějaký vůbec existuje, planetu plnou pohody rozhodně uvítal.

 

Anonymní dopisovatel

 

Když jsem byl mladší, rád jsem snil o tom, jak v příštím životě třeba povstanu z popela jako moucha či pes. Čím jsem ale starší, tím víc z něčeho takového mám obavu.

 

Vyjádřil se kdysi autor

 

Rebeka Hodková se domnívá, že sám autor považoval posmrtný život coby Ráj za něco přehnaně vizionářského, jako něco naprosto nemožného. Možná tak činil i z důvodů existenčních, příznačných pro samotnou planetu Zemi.

 

Pavel Kaplický se taktéž domnívá, že Tom Patrick se ve skutečnosti hodně zajímal o dění ve světě, i když nikdy příliš nepročítal noviny a veřejně, třeba v kavárnách či hospodách, se aktivně nezapojoval do debat ohledně celosvětového dění. Pouze pro sebe vyvozoval jisté závěry a ty pak pokoutně v ústraní zpracovával.

 

Rebeka Hodková se dále domnívá, že autorovi vadil pojem „dětinství“, což v počátcích jeho tvorby souviselo s tím, že si pro své příběhy vybíral náctileté hlavní a vedlejší hrdiny. Jak ale on sám tvrdil, rád jejich prostřednictvím především vzpomínal na svá studenská léta strávená na gymnáziu, odkud zřejmě čerpal i inspiraci pro své čtyři City Meanse.

 

Také bych rád poznamenal, že Tomovým poznávacím znamením se stala devítka. Stejným počtem písmen třeba ladí Alexandra, název City Means, dále pak Karmelitská 9 v Praze, kam dojížděl do chrámu s posvátným pražským Jezulátkem, či devátá komnata u druhého City Meansu s podtitulem město plné dialogů.

 

Anonymní dopisovatel

 

Pavel Kaplický dále našel autorovo vyjádření k zajímavé knížce, co svým obsahem již dříve výrazně ovlivnila svět. Onou osobností byl z autorovy strany míněn Raymond A. Moody, zabývající se studiem posmrtného života. Tom Patrick k této problematice uvedl následující: „Jeden můj kamarád něco takového házel na jednu hromádku s typem pořadu Volejte věštci. Já to tak rozhodně nevnímám a tudíž se domnívám, že totožnost jakožto výpověď lidí, byla pravdivá. Zejména ta bytost ze světla, co s dotyčným promlouvá a dává mu formou retrospektivy nahlédnout do minulosti, mě nesmírně zaujala. Takže pokud člověk už s takovou postavou rozmlouvá, třeba by nebylo i na škodu, kdyby se dotyčný přimluvil i za ty, co tuto možnost setkání mít nebudou, a třeba se pak v jejich životě něco nečekaně změní k lepšímu.

 

Typický Tom Patrick, snílek, vizionář, poměřovatel nemožného a také člověk, co vážně nemusí mít k osvícenému utopismu daleko.

 

Martina

 

Tohle zase tak být nemusí, protože ta kniha skutečně existuje a ve svém oboru se již stačila stát jistým druhem fenoménu. Jen ji otevřít a něco si z ní přečíst.

 

Panter

 

Já tu knihu rovněž četl, a pokud se v ní uvádí, že ona postava dokázala vyhovět přání povolaného jedince, je pak třeba skutečně i možné, že zásadním způsobem na jeho naléhání na dálku pomůže i někomu jinému. Proč ne? A jak víme z běžného života, zázraky se občas skutečně dějí. Když se ještě jednou vrátím k tomu tsunami v Japonsku, tak tam vlivem něho sice skonalo na tisíce lidí, ale taky se podařilo zázračně přežít novorozenci. A co když je právě toto dílkem nějaké vyšší moci, jež má zastoupení právě v té postavě ze světla? Třeba právě s ní si před svou smrtí povídal někdo, kdo s tím děckem byl v příbuzenském stavu, a tak se stal zázrak.

 

Anonymní dopisovatel

 

Život vyměněný na život, o tom už jsem slyšel nesčetněkrát, jenže to nebylo spojené s žádnou nadpozemskou bytostí, nýbrž to probíhalo na základě dohody, kdy se třeba muž coby hlava rodiny obětoval za vlastního syna. Nicméně Tomův ani názor kolegy jednoznačně nevyvracím, bohužel ale sám na něj nedokáži dát pravdivou odpověď.

 

Panter

 

Škoda že něco takového není automaticky možné, jedna věc by se tak najisto objasnila. A v takovýchto závažných případech by něco takového bez zbytečného hlasování mělo fungovat.

 

Anonymní dopisovatel

 

Hmm, mělo, ještě takhle to vážně nefunguje.

 

Panter

 

Rebeka Hodková ta slova vesměs potvrzuje: „Nelze pochybovat o tom, že Tom Patrick se smrti jako takové velice obával, proto se lze domnívat, že smrt se v jeho dílech objevovala spíše nedobrovolně a mnohdy jako krajní řešení. Ze zápisků rozhodně nevyplývá, že by se v ní postavy nějak vyžívaly. A pokud už na téma smrt v autorově podání došlo, spíše se k ní vracel ve vzpomínkách, nebo měla význam ryze psychologický.

 

Díla Toma Patricka vlastně s klasickými žánry jako fantasy či sci-fi neměla příliš mnoho společného. Nadpřirozeno v nich bylo pouze jakýmsi doplňkem za účelem ozvláštnění atmosféry.

 

Kolektiv Rona

 

Tomova nevýhoda byla možná i v tom, že on byl pouze teoretikem, nikoliv praktikem, to znamená, že dokázal o Vantelbooklistu, Pěnkalinkách, Almanách a smyslných koupelích pouze psát, avšak v jeho silách už nebyl učiněn pokus své vize zrealizovat pro praktické použití v běžném životě.

 

Jana za Kolektiv Rona

 

A jak by to měl ten chudák asi sám všechno realizovat, ty bláhová? Ty sama jsi součástí nějakého kolektivu a já jen těžko předpokládám, že i kdyby vás tam bylo na sto tisíc, tak nad Almanama budete dumat ještě tak sto let po své zákonité smrti a kdo ví jak dlouho ještě po ní.

 

Panter

 

Prosím, nezlobte se, jen jsem tím za nás za všechny chtěla říct, jak převelice litujeme toho, že prozatím není v lidských silách všechny ty autorovy vize možné realizovat s přispěním dostupných současných vymožeností vědy.

 

Jana za kolektiv Rona

 

Tom zkrátka naznačil cestu a s kritikou dozajista dopředu počítal. Jak kdysi on sám řekl: dokud to tady nebude a bude se o těch věcech jen polemizovat, stane se ten, kdo o nich bude hovořit, terčem kritiky a možná i posměchu. Ovšem až to tady vše bude volně k dostání, všichni po tom hned skočí a na někdejší kritiku se nebude brát zřetel.

 

Anonymní dopisovatel

 

Když o tom tak ale dodatečně přemýšlím, tak s Vantelbooklisty nebude taková potíž, když základ tvoří šanony, jinak volně k dostání v papírnictví, a i ty Pěnkalinky by klidně šly vyrobit, když se jedná o obrazy a tam by možnost výměny plátna také byla. Jen zatím s těmi Almanamy je kříž.

 

David za Kolektiv Rona

 

Dobrá úvaha

 

Anonymní dopisovatel

 

Klub Rona konečně zvážil rozumný postup (neberte to prosím jako urážku, nýbrž jako poklonu).

 

Panter

 

Pochvala se přijímá

 

Všichni za Kolektiv Rona

 

A Martina už toho debatování má dost. Odchází a jde si dát čaj.

 

Martina

 

Tak ahoj

 

Anonymní dopisovatel

 

Měj se. Hele a když už jsi jdeš dát ten čaj, tak k tomu relaxu zkus i tu bublinkovou koupel, třeba se při ní uvolníš natolik, že to, na co právě budeš myslet, uvidíš naživo a to i s dotyky a hlasy.

 

Panter

 

—————-

 

Tom Patrick byl dosti tajemný člověk. Pokud bych si měla tipnout, který z jeho nápadů mu byl nejbližší, tak nejspíš asi ona Almana. Právě ta měla nečekané možnosti: uměla zhmotnit nejen postavy, ale i hudbu. Zcela komplexně a reálně. Prostřednictvím Alman tak člověk do sebe samotného měl možnost kompletně proniknout, odhalit své jemné ale i ty temné stránky.

 

Jana za kolektiv Rona

 

Pro Toma Patricka, co se bezprostředního využití Alman týče, by měl největší význam asi opět onen jeho EC pop. Jen tak namátkou:

 

Nicky Klen (Tmavovláska s pomněnkovýma modrýma očima. Jejím poznávacím znamením se stalo šedé tričko. Autor jí mimo jiné přisoudil skladby Night Clock – Dream Version, Major And Minor, Malena)

 

Ona výše uvedená tady již byla zmíněna, níže uvedení interpreti prozatím nikoliv:

 

Vanda Elemant (Jedná se o tzv. EC popový klon, v každém hudebním období v rozmezí deseti let byla vybrána zpěvačka, která přijala daný dívčí pseudonym. Kontaktní skladba: Zero Mistakes)

Anton Jablonowski (Modrooký blonďák. Spolupracoval se skupinami Jenisej, kde byl kladen důraz na smyčcové kvarteto, a dále se skupinou Jablonowskij Chrebet, jíž kralovaly hoboj a fagot. Anton sám na sólové dráze proslul baladou Plaven Weiken).

Catharina (Modrooká brunetka. Zpěvačka a klavíristka. Její první skladbou byla EC popová záležitost Calmin a než zpívala sólově, spolupracovala hlasově na More Friendly. Na nekorunovaný post EC popové královny jí vynesl rémix od REM Nightswimming, pak následovaly velice oblíbené hudební momentky v podobě Promise či Rocken Boten Atem).

 

Zdroj: Lan Rabski (hlavní guru EC popu)

 

Zdá se vám to snad po prvním přečtení šílené? Když ale dodáme, že Anton může být ve skutečnosti Antonínem a příjmení je inspirováno Pobaltím, stejně jako ona Catharina klidně může být Kateřinou? Pak už je to mnohem jasnější, že? A ono Plaven Weiken? To je zřejmě autorovo snivé převedení v podobě českého významu formulace Uplynulý víkend. Schválně, zkuste nad tím ještě chviličku popřemýšleti a i to vám zajisté již bude do uší notovat. A stejně tak i onen název EC pop (čteme ísí pop). O čem že to je? No přece o propojení ladného tance, elektroniky a klasiky (tedy hudby vážné, případně oné lidové). Avšak pozor! Bavíme se tu výhradně o Evropě, takže žádné východní manýry a falzetová opojení!

 

Zdroj: Fanochek Jalna (čteme fanóšek, což by v češtině mohlo odpovídat slovu fanoušek)

 

Na co Tom Patrick možná ještě nepřišel? Možná na to, jak sestavit létající dům namísto klasických létajících letadel. Možná také proto, že ho problematika létajícího domu vůbec nezajímala, na rozdíl od tvůrců amerického animovaného hitu Vzhůru do oblak.

 

Zdroj: Americano Institut De Roma Copacabana

 

Že by na tyto stránky přeci jen pronikl jistý druh mafie?

 

Panter

 

Může být, pravdou ovšem zůstává, že pokud by se tak stalo, muselo by jít výhradně nikoliv o tu italskou, ale o tu americkou, protože je všeobecně známo, že autor neměl americký průmysl jako takový příliš v oblibě.

 

Anonymní dopisovatel

 

Zejména to platilo o katastrofických filmech, co Američané produkovali jeden za druhým a na všechny možné i nemožné způsoby. Zlatý Václav Vorlíček, dušoval se pak vždy autor.

 

Anna

 

A heleme se, kdo se tu nečekaně zastavil? Anna! Skutečně se jedná o tu Annu, co tu chatovala včera asi tak o půl páté?

 

Panter

 

Ano, to jsem já.

 

Anna

 

A já tu jsem přítomen taktéž.

 

Anonymní dopisovatel

 

Hmm, takže Tom je vlastně Venda, co na své jméno nebyl dostatečně hrdý a tak si zvolil pseudonym. Je to tak?

 

Panter

 

Tom Patrick, to bylo Vendovo takové alter ego. Mnohem hodnější alter ego!

 

Anna

 

Stejně jako Jakub Ontenel.

 

Anonymní dopisovatel

 

On vždy uváděl, aby se ohledně toho nedělala taková věda. Prostě jako hudebník byl Jakub Ontenel a jako „tvůrce a navrhovatel“ se pak stal Tomem Patrickem. Pokaždé si vybíral taková jména, která mu něčím byla sympatická.

 

Anna

 

—————-

 

Ach jo, a zase nám to spadlo. To pak má být nějaká debata. Nahoďte tu síť konečně někdo pořádně.

 

Anonymní dopisovatel

 

Jestli to náhodou nedělá ta Martina. Vzala si naše slova k srdci, vyplavila čaj i s vanou a to zřejmě bude tou příčinou.

 

Panter

 

Kdyby tě tak slyšela.

 

Anonymní dopisovatel

 

Martino, jsi tu? Hmm, asi ne, tak to nebyla ona, ale někdo jiný.

 

Panter

 

Tak pojďme spolu zase rychle debatovat, než se spojení přeruší.

 

Anonymní dopisovatel

 

Kolektiv Rona upozorňuje, že není členem žádné mafiánské sekty.

 

Jana za kolektiv Rona

 

Mě by tedy zajímalo, co třeba vy jako kolektiv aktuálně řešíte za problémy? Pokud to ovšem není tajné?

 

Anonymní dopisovatel

 

Třeba momentálně debatujeme o tom, co je pravdy na tom, že třeba může existovat ona uzavřená místnost, kde funguje jistá skupinka, a kde vše na první pohled připomíná onu uzavřenou spiritistickou společnost.

 

Jana za kolektiv Rona

 

To zní věru zajímavě, na druhou stranu ale nevím, co tím sledujete.

 

Panter

 

Zde vycházíme přímo z vize Toma Patricka, který kdysi hovořil o dívce, co si přála stát gymnastkou, a když se jí sen splnil, tak v ten moment udeřila jedna vážná nemoc (víte asi jakou mám na mysli) a ta dívka s tím musela nadobro přestat. Z toho „ráčka“ se nakonec dostala, ale ke sportu má již doživotní zákaz.

A naproti tomu kdesi v Americe zase dle autora žije člověk, který se toužil stát muzikálovou hvězdou a přání se mu splnilo. Stal se slavným, bohatým a o pozornost žen neměl nouzi.

 

Jana za kolektiv Rona

 

Aha, tak jestli tomu teď dobře rozumím, tak právě ona uzavřená skupinka spiritistů rozhodla o osudu obou dvou jmenovaných.

 

Anonymní dopisovatel

 

Ale proč by o tom měla výhradní právo rozhodovat ona vámi jmenovaná skupinka?

 

Panter

 

Autor kdysi vyřkl takovou domněnku, že se mu takováto vize ukázala nesmírně živou, poté co prolistovat knihu pojednávající o tajemnu okolo nás. A možná že na to měl vliv i fakt, že spiritisté jisté nadpřirozené schopnosti ovládat mohou, stejně jako že na to má vliv fakt, že takový černobílý obrázek působí dosti hrůzostrašně, když na něm třeba létá židle či se na hlavně spiritisty náhle počne skvět hlava zesnulého.

 

Jana za kolektiv Rona

 

O tom jsem také něco zaslechla. Tom se pozastavoval nad myšlenkou, že když takovýto lidé na ryze našem pozemském světě umějí pracovat s tajemnem ze záhrobí, jestli by to třeba nebylo možné i opačně, tedy že kdesi naopak v záhrobí existuje ta samá skupinka lidí, co v některých případech automaticky zareaguje na vyřčená přání smrtelníků na Zemi.

 

Anna

 

No pravdou zůstává, alespoň tedy v mém případě, že když si jdu například vsadit sportku a myslím na to, jak bych udal nejvyšší možnou výhru, to znamená že bych trefil všechny čísla správně, tak v té chvíli mám pocit naprosté prázdnoty, zkrátka jako by se mi úplně zatemnilo před očima, prostě měl okno, no a to pak vede k tomu, že pak nanejvýš udám jen tu poslední možnou výhru. A to ještě málo kdy! Že by to bylo dílem oněch spiritistů?

 

Anonymní dopisovatel

 

No vidíš, a stejně tak se někomu občas podaří udat to, o co ty se marně snažíš. Jenže teď zřejmě takoví jedinci budou mít beztak útrum, neboť Sazku kdosi vytuneloval a nejsou na výhry prostě peníze.

 

Panter

 

To já jsem ohledně této problematiky zaslechla, že kdosi v Americe skutečně vyhrál nejvyšší možnou výhru, a když se odhalila jeho totožnost, tak na to prý doplatila rodina výherce, neboť někoho z ní unesli a jako protislužbu požadovali právě tu pohádkovou výhru.

 

Anna

 

Co k tomu říci: snad jen, že zázraky se někdy dějí, ale vždy tak trochu jinak, než jak je člověk očekává.

 

Anonymní dopisovatel

 

Když už se tu bavíme o sázení, tak prý existují jisté skupiny lidí, které vznikají výhradně za účelem překotného sázení, a pokud z nich někdo náhodou vyhraje jednu z možných vysokých výher, tak si ji pak mezi sebe spravedlivě musí rozdělit.

 

Jana za kolektiv Rona

 

Money Money Money, ty jsou funny, někde ve Švédsku.

 

Zažertoval si kdysi v minulosti jen tak autor (aneb jakási obměna refrénu Money Money Money od skupiny Abba)

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Flying antasy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *