Otevírám dveře a vcházím do světa plného iluzí, sebeklamů, avšak i do světa, v němž bych jednou třeba i rád žil…
Tom Patrick (obměněná dokumentární replika)
Kritika se pro mne stávala opravdovou noční můrou, přisuzoval jsem jí až přílišnou váhu a za každým slovem, čárkou či uvozovkami jsem spatřoval vždy jednoho z těch dvanácti rozhněvaných mužů, v mém případě tedy kritiků. Jako by v mém případě všechno bylo špatně pochopeno.
Řekl kdysi autor
R: Typický Tom Patrick, řekne si asi každý, kdo ho osobně měl čest poznat, ale zastávám názor, že to nebyl zlý člověk, jak si on sám o sobě myslel, jen holt při psaní v sobě nenašel tu pravou podporu. Pokud byste však měli k dispozici nějaké to lesní prostranství, kouzelníka, co si při vystupování nelibuje ve speciálních efektech a k tomu minimálně jednu pohlednou modrookou brunetku, určitě by vaším servisem nepohrdal. Ovšem vše by muselo býti zaštítěno živým dostupným materiálem. A onen věčně přemílaný existencionalismus? Možná že to vše nějak souvisí s povinnou četbou, co Tom, coby student gymnázia, musel chtě nechtě přečíst.
P: A o kterou konkrétní četbu myslíte že se jednalo, Rebeko?
R: Tuším že Tom zmiňoval Gogola a jeho Mrtvé duše, respektive využití toho nápadu prodeje mrtvých duší coby něčeho originálního.
P: Tak přece jen to byl vášnivý čtenář.
R: Nikoliv, prostě Tom přečetl, co mu bylo zadáno a některé motivy z knih mu zůstaly v paměti.
P: A ten Malý princ, jak to bylo s ním?
R: Toho Tom údajně přečetl třikrát po sobě, neboť nebyl tak dlouhý a byl navíc doplněn o obrázky. Tom ostatně vyhledával kratší textové statě pokud možno právě s obrázky. Na knihy jako takové ale dle svých slov neměl výdrž. Četba ho vyčerpávala.
P: Ale přesto psal.
R: Ale spíš proto, aby osvobodil náměty ze své hlavy, jak to ostatně i stálo na přebalu prvního oficiálního vydání prvotního City Meansu.
Proč se stal pro autora, tedy Toma Patricka, tak důležitý právě existencionalismus? Možná proto, že se jeho prostřednictvím snažil zalátat, co ho tížilo ve skutečné realitě, ať už to byly každodenní neutěšitelné zprávy z celého světa či nemožnost ho na vlastní pěst celý křížem krážem procestovat, a tak si za to hledal náhradu psaním vlastních příběhů. A kam že to pak povětšinou směřovaly kroky poděbradského tvůrce a navrhovatele? Na sever do Dánska a odtud pak na východ do Ruska. Bylo to ale úplně jiné cestování než to, na jaké jsou cestovatelé po televizních obrazovkách či plátnech kin zvyklí. Tom Patrick se dle svých slov snažil být zkrátka jiný.
Ten (výňatek z Toma)
Odmítám se smířit s pouhým tvrzením, že prostě existuje něco jako planeta Země, kde mi všichni jsme na ní přítomni, a kolem že se rozprostírá vesmír se všemi těmi ostatními planetami a planetkami. Nazval bych to všechno spíše absurdností. Je rovněž zábavné pozorovat, jak se všichni snaží dobrat pravé podstaty mé osobnosti.
Ano, modrooké brunetky mě vždy fascinovaly, stejně jako předtím tento post náležel modrookým blondýnkám. A také EC pop (čteme ísí pop) se stal mou srdeční záležitostí, neboť se uvnitř mě jednoho dne usadil a již mne odmítal opustit: měl jsem rád ten kontrast smyčců, klavírů, violoncell, hobojů a fagotů propojených s jemně taneční elektronikou hudbou a tématickými popěvky.
A také je pravda, že mě na cestě hodně provázeli Vladimír, Alexandra Janová, Ema Chardová, Tom Wong či Petra Lavordová, avšak nejvíce času jsem přeci jen strávil se dvěma tu prvně jmenovanými, tedy s Vladimírem a Alexandrou. Avšak neptejte se mne, proč to byly právě tyto osoby a proč se tak jmenují. Já sám na to neznám odpověď, asi je to tak nastaveno a mělo tomu tak býti.
Řekl by autor
To ale nedává jednoznačnou odpověď na to, proč pro autora bylo zatěžko najít tyto dvě jím jmenované osoby i v reálném životě, vždyť takových Vladimírů a Alexander po světě běhá na tisíce a někteří z nich zajisté i přesně odpovídají povaze a vzhledu tvůrčích múz. Avšak někteří lidé si za svými sny bojí jít, to je ta potíž.
Martina
Už prosím na toto více nenarážejte, slečno. Každý z lidí je prostě nějaký. Mohl bych zde nastínit, jak Alexandra jednoho deštivého dne cestovala vlakem s Jeremiášem a na vedlejší sedačce se jí vyjímaly růže. A ten muž, co seděl naproti ní, klidně mohl být oním Vladimírem. Za konečnou zastávkou si pak určíme stanici Touha, kde se nám dostane, oč sami po výstupu z vlaku požádáme. Leč, obávám se, aby jste mě, slečno, neobvinila se záměrného fantazírovaní.
Reagoval by zajisté autor
V jedné z knih Toma Patricka stálo: to ho navedl Lekener. Takže teď bych na Tomovu adresu uvedla: to ho navedl Vladimír.
Martina
Ono si je důležité položit i otázku, o čem taky má člověk psát a člověk je strašně vybíravý tvor. A tak proč nezavítat do neznámého města a nepokusit se za pomocí průvodce podívat na zdejší kulturu?
Dodal by zajisté autor
Nechci, aby z mých sebraných statí vyplynulo, že jsem nebo se považuji na největšího myslitele na světě. Tím opravdu nejsem. Pravda, oním pedantem zůstávám, to nepopírám. Jenže kdo jím v oblasti literatury není a nebyl? U mě spíš při psaní jde o jednu podstatnou věc, tedy o projev jisté benevolence vůči jednotlivým postavám. Prostě s nimi nedokáži zacházet jako s kusem masa, jestli mi rozumíte. Pokaždé když jsem v nepohodě, se mi to negativní zacházení vrátí jako odhozený bumerang. A když už nad jednotlivými postavami nemá člověk kontrolu, je alespoň rád, že jim nakonec přiřkl mnohem příznivější osud. A pak tedy ona Adriana z prvotního City Meansu i napodruhé překonala zápolení s nechozením a invalidním vozíkem – sice za pomoci jakýchsi lémanských růží, ale nestalo se to ze dne na den, v čemž spatřuji jistou srozumitelnost v rámci svého myšleného fantastična.
Řekl kdysi autor
Tom Patrick teď částečně lže a nemusí při tom ani nic tisknout. A co Tygr, ten hned zkraje měl k poetice hodně daleko. Kulky tam létaly vzduchem a ne že ne. A byla tam i válka, dokonce to mělo přímo co dělat s třetí světovou jadernou. A že se tam neumíralo? ALE ANO, UMÍRALO.
Panter
I tak ale Tom Patrick směřoval více do hloubky, neboť se nespokojil pouze s domnělým předáváním mouder, ale pokusil se i nabídnout jistou alternativní cestu pro jejich praktické využití, což představovaly právě Alexandřiny Vantelbooklisty, Eminy Pěnkalinky či Wongovy Almany. A dlužno na obranu autora podotknout, že zejména ta první záležitost se fakt dala v reálu odzkoušet, jen k tomu mít chuť a dobrou psychiku. Ale jak pak přišly z autorovy strany v Tygrovy ty války s příchutí utrpení, to těžko říct, co se mu v té chvíli honilo hlavou. Jak to pak uváděl jeho slovy sám ten průvodce Vladimír: nejspíše se tak jednalo na nátlak jiných.
Anonymní dopisovatel
Okolnosti vás nakonec přinutí k různým krkolomnostem. A lidé jako by války, spory, prostě konflikty všeho druhu a životní dramata nakonec rádi byli nuceni vyhledávat, zatímco ve svém vlastním životě by se tomuto všemu mnou jmenovanému nejraději vyhnuli. Nepokoušel jsem se o nějaká velká dramata, spíše tu byl z mé strany učiněn objev ztraceného literárního projevu v podobě povídek, jimiž by člověk, co se rozhodne po hlavě skočit do víru psaní, měl pokaždé začít. Leč já jimi nezačal, neboť šotek v mé hlavě si se mnou již od útlého mládí netečně pohrával. Vlastně, když se na to s odstupem času dívám v retrospektivě, tak ve mne onen nesmlouvavý Diktátor musel trčet odjakživa.
Ty soubory povídek objevující se v Tygrovi jsou svým způsobem poplatné jiným a zároveň nejsou. Poplatné jiným se stávají tím, že se v nich odehrávají živější dramata nastíněná v kostce. Vlastně je to jen jakýsi pokus o ně, spíše ve smyslu nastíněného námětu, jenž by druhým vyzněl asi tak, že by potřeboval rozvést a třeba se i proměnit v jeden klasický dramatický román. Něco takového je pro mne prozatím nad tvůrčí síly, a možná dobře, že to tak nakonec je, i když Honza Šípek neboli Klokánek by možná soudil něco trochu jiného, tedy že se zase ve svém snažení podceňuji a že bych něčeho takového schopen býti mohl.
Co v Tygrovi zbylo přímo ze mě, byla skutečnost, že jsem se opět shledal s Vladimírem coby průvodcem. A on byl vůči mně opět velice otevřený a já se tak nečekaně dozvěděl nejen o tom, na čem právě z hlediska literatury pracuje, ale byla mi představena i jeho manželka Pavlína. Jak zvláštní to onehdy bylo shledání, představoval jsem si ji jako Naďu, ale ta postava si své původní jméno nehodlala měnit.
Ten: citace z Patricka
Rebeka Hodková (R), redaktorka jednoho nejmenovaného literárního časopisu polemizuje: „Je nezpochybnitelné, že autorovi nejvíce imponoval typ severských dívek a u mužské populace sehrávala prim africká či asijská populace. To tedy platilo u autorova vlastního žánru THINKFAN COMREAL.
A co uznával v rámci následného existencionalismu? Zdárným příkladem je kapitola z třetího City Meansu nesoucí název O smrti a neumírání, kde Petra Lavordová líčí usmíření lidí, zvířat a později i světa jako takového. Hlavním hrdinou se tu stává chlapec se schopnostmi předvídání Vít, který dokáže pokaždé oklamat Osud, a tak jeho zásluhou svět navěky spěje do stavu Nirvány. Není na škodu ještě od věci dodat, že onen Vít je odvozeninou od latinského Vitae, což znamená Život, a že Osud se v Petřině podání prezentuje jako cosi neviditelného.
Pokud bychom dodatečně ještě zabrousili do řad tompatrickovských krátkých povídek, jejichž průvodcem se stal onen tajemný Vladimír, za zmínku stojí především nečekané shledání muže a lva v poušti, kde oba, místo bojů o přežití, spolu debatují o významu života.“
Pavel Kaplický (P), který již dříve s Rebekou Hodkovou (R) vedl na téma Tom Patrick (někdy psáno pouze jako autor) rozhovor, se nenechává zahanbovat a rovněž přichází do vínku s několika informacemi: „Existují však i jistá svědectví o tom, že autor měl ke svým dívčím postavám i jiný vztah a to sexuální. Údajně si je představoval ve vyzývavých erotických pózách. A pokud se ještě vrátím k připomínce ohledně propojitelnosti lidské a zvířecí říše, není mi známo, že by Tom Patrick ve svém reálném životě nějak výrazně podporoval charitu či útulky. Jen občas prý poslal dárcovskou sms. Zato poměrně často navštěvoval kostel s posvátným pražským Jezulátkem v Karmelitánské ulici, jak o tom koneckonců podával svědectví dokument přiložený k prvnímu vydání knihy City Means.“
Kdyby se do rukou autorovi, tedy Tomu Patrickovi, dostaly výše uvedené statě o „sexuálních vztazích“, pravděpodobně by na ně odpovídal asi takto: „Ono je něco jiného vnímat postavy uvnitř své mysli a pak ty samé skutečné navenek. Uvnitř vlastní mysli má člověk tendenci vše zjednodušovat a vše si v ní vybavuje tak, jak by se ve skutečnosti neodvážil. Avšak nejedná se o žádný přestupek: ostatně sexuologové na to podávají jednoznačnou odpověď, tedy že pokud člověk o někom smýšlí jako o sexuálním symbolu, nejedná se o trestný čin. Navíc, člověk jako takový je v tom všem úplně nevinně, neboť období puberty s ním dělá hotové divy.“
A to nebylo vše. Jak autor slovy svých průvodců mimo jiné pokaždé čtenáři sděloval: „Když text tu možnost má, proč toho tedy nevyužít.“ Čímž samozřejmě bylo míněno, že pokud nějaká z postav trpěla nějakou smrtelnou nemocí a jaksi sama od sebe požádala o milost, mohlo jí být ze strany autora vyhověno (autor jakoby sám pak vykonal dobrý skutek, kterého nebyl schopen navenek v přítomnosti skutečné osoby).
Co se ale týče fantazie jako takové, autor nikdy vrchovatě nevyužil její nekonečné možnosti a v rámci žánru fantasy nebo sci-fi, s nimiž ve svých počinech koketoval, se držel dosti při zemi. Ale pokud už přišlo i na tyto témata, hodně do popředí prosazoval zejména holografy. Právě v nich spatřoval jistou naději coby prvku možného k využití v ryze reálném světě, tedy v tom našem – ať už jako zajímavý bonmot v podobě hračky či přímo postavy jako takové – namísto nesmyslných létajících aut a robotů kyborgů, jejichž hlavním úkolem je nás lidi sprovodit ze světa, což měla být zřejmě narážka na filmy typu Terminátor, Likvidátor a jim podobné.
Rebeka Hodková – Duše poděbradského tvůrce a navrhovatele
Na základě studie Rebeky Hodkové Ten zpracoval a doplnil následující: „Co však by vedle sličných průvodkyň mělo být druhou hlavní devízou autorova snažení, jsou právě jeho použité pojmy typu Vantelbooklist, Pěnkalinka a Almana. V knihách jim totiž autor věnuje dostatečnou pozornost a dokonce v nich i přiživuje jejich nevyvratitelný význam. A jak už to tak bývá, autor neváhá o jejich významu polemizovat ve smyslu překročení ze stran knih na plátna našeho každodenního života.
Zde níže je jejich mnohem konkrétnější popisek:
VANTELBOOKLIST: Dle autora s tím přišla Alexandra Janová a jedná se o klasicky zakoupené šanony, do jejichž fólií se namísto administrativních předtištěných předpisů vkládají předem připravené hovory, které by žadatel rád vedl ze svou vybranou postavou. Ta může být úplně smyšlená, nebo se může jednat o někoho, kdo vám byl v životě nejbližší, avšak již nežije, a psaná forma je tak jedinou možností, jak si s oním zesnulým popovídat. K tomu ovšem potřebujete mít i odolnou psychiku, a pokud si s ní nevystačíte, je dobré mít po ruce i přidruženou atmosféru v podobě věcí, které vás s danou postavou pojily. A pokud ani to nezabere, pak je dobré mít po ruce nějaké uvolňující prostředky jako jsou parfémy či jiné omamné látky. Lze i využít sprchové koupele, do nich se ponořit a pak už si jen nerušeně číst v oněch obsáhlých šanonech.
PĚNKALINKA: S ní je to o něco složitější. Přišla s ní Ema Chardová a na první pohled se jedná o obyčejné obrazy, co se visí na zeď. Ovšem výplně pěnkalinkových obrazů je možné měnit dle přání zákazníků a navíc i dané obrazy mají tu chytrou vymoženost, že jejich rámy umožňují atmosféru navodit pomocí hudby či parfémů.
ALMANA: Tak ta je prozatím ze všech zde uváděných nabídek zcela nedostupná a zahrnuje celkem dva prototypy. Tím prvním je speciální walkman, který umí do reálu pomocí speciálních sluchátek přenášet vaše právě myšlené smyslové vjemy. Do počtu tu jsou pak speciální brýle, které když si zájemce nasadí, umožňují „živě“ snímat, na co právě myslíte. A málem bychom opominuly uvést, že toto dle autorových slov vymysleli Tom a Udo Wongovi, kteří do Katalné Mochny přišli ze vzdáleného japonského Kjóta.
Na první pohled se tyto tři teorie budoucnosti mohou jevit jako šílené, na druhý či třetí pohled v nich však dle autora můžeme spatřit velký přísun lidstvu, zejména tedy té části, co strádá. A možná právě zde je položen i základ autorově formulaci tvůrce a navrhovatel namísto spisovatel.“
Ten
Rebeka Hodková to potvrzuje v následném autorově legendárním příspěvku: „Nepovažuji se za spisovatele, toto označení se mi v mém osobním případě jeví jako přeceňované, až mi vlastně vyznívá dosti namyšleně. Přenechávám ho jiným. Pojmy tvůrce a navrhovatel jsou mi mnohem bližší, neboť co jiného k Vantelbooklistům, Pěnkalinkám či Almanám dodat než to, že to jsou záležitosti, co vyžadují právě tvůrčí a navrhovatelský um.“
Na popud Rebeky Hodkové Ten vypracoval studii věnovanou pomyslným stvořitelům zmiňovaných tří prototypů:
ALEXANDRA: Já bych z toho nějakou přehnanou vědu nedělala. Prostě jednoho dne ten nápad se šanony přišel a já se mu nedokázala ubránit. Musela jsem ho přijmout za něco, co již navždy ozvláštní můj příští život. Avšak aby to přeci jen z mých úst někomu nevyznělo nahodile, tak se zde sluší uvést, že ten nápad byl následně spjat s mým studiem psychologie, a rovněž jsem pak na téma Vantelbooklist na popud jiných vypracovala seminární práci. Stačí vám to takto v kostce? Pokud byste z Toma mámili konkrétní jméno, určitě zmíní Helmuta Florenta, neboť v té době jsme spolu byli v kontaktu.
EMA: Nemá cenu polemizovat o tom, proč mohou být obrazové výplně pohyblivé, nebo proč je možné náměty na nich donekonečna obměňovat za jiné. Tohle všechno je prostě zásluha fenoménu, který se u nás v Katalné Mochně zrodil již kdysi dávno, kdy já nebyla na světě. Mé rodné město se vždy orientovalo jinam než okolní svět. Tam byla v kurzu průmyslová revoluce a krátce nato počítačový bum, kdežto u nás se výhradně polemizovalo o tom, jak zdokonalit na první pohled zanedbatelné věci, co si výhradně dávaly za úkol člověku dát či alespoň nějakým šetrným způsobem věnovat něco, co mu v životě schází, tedy něco niterního. A tímhle směrem se ubíraly i ty mé Pěnkalinky. A pokud na to někdo nehodlá přistoupit jen proto, že neví, co si pod tím má myslet, nebo ho to prostě jen nezajímá, tak to už je jen jeho problém. A to je vše, co vám k tomu řeknu.
WONG: Tak tohoto pána se už bohužel napodruhé nepodařilo zastihnout, avšak je jisté, že by o Almanách podal výpověď, která by byla vyváženým mixem těch dvou předchozích.
Typický Tom Patrick, zase se vyhýbá konkrétní odpovědi.
Martina
Ono v tomhle případě spíš jde o to, že o těch Wongových Almanách není radno jen tak s někým hovořit. Na jednu stranu autora chápu. Protože co v dnešní době lidem můžeš o nich říkat než že to je otázka dlouhodobého vývoje? A tak o tom prostě musíš zatím jen básnit na kousku papíru. A teď k tomu druhému, za co autora pro změnu kritizuji. Zaráží mě jeho tvrzení, že Almany dokáží vyrobit pouze dva lidé a nepotřebují k tomu žádný tým dalších nadšených zkušených japonských inženýrů. A když ještě vezmeme v potaz, že ten Udo v poměrně krátkém věku zemřel a jeho bratr Tom na výrobu zůstal dočista sám? Prostě tým japonských expertů mi v kontextu věci vyzní mnohem logičtěji.
Panter
No vida, na tohle jsem nepomyslel.
Řekl by možná nyní autor
Otázkou rovněž zůstává, co s autorovým dalším nápadem, tedy EC popem (ísí popem). Ten na rozdíl od Alman odzkoušet lze. Navíc propojení kláves, syntezátorů a nástrojů z oblasti vážné a lidové hudby může navenek vyznít docela zajímavě, a když ještě vezmeme v potaz autorův důležitý dovětek, že nezbytnou součástí tohoto nového hudebního stylu je zpěvný hlas, nezbývá pak než se už těšit na umělce ba či přímo skupiny, co EC popu propadnou a třeba se tak pro ně stane i životní filozofií, neboť důležitý prim u tohoto hudebního stylu sehrávají texty tématické, nikoliv ony prostoduché romantické popěvky, jež se dennodenně linou z rádií.
Ten
A Rebeka Hodková následně předkládá i jeden z potenciálních fiktivních playlistů, jenž autor za svého života ustanovil a který obsahuje i potenciální jména zpěváků a také návod, jak si ze svého vlastního jména vytvořit to své zákonité EC popové originální hudební logo:
Veronika Klenotová = Nicky Klen
Tereza Korousová = Terry Kor
Lenka Suchomilová = Lenny C Mill
Viktor Pavel = Vick Pav nebo Paul Vick
Petr Slováček = Peter Slow
A Pavel Slavomír z Ten k tomu připojuje: „A rovněž nezapomeňte lidé z konzervatoří, že právě vy jste tu hojně vítáni. Pokud tedy ovládáte hru na klavír, hoboj, fagot, violu, violoncello, vyžíváte se ve smyčcovém kvartetu a tak nějak podobně, prahneme přímo po vás.
A rovněž nás nezapomeňte navštívit i vy, zpěváci se sametovým hlasem a klidně může mít i příchuť dětské nevinnosti, to rozhodně nevadí. A vy, klávesoví či syntezátoroví mistři, ty všechny výše zmíněné v poklidu následujte, neboť bez vašeho přispění by EC pop nebyl kompletní. A textaři, haló, ano vy, textaři tématických textů, prosím neváhejte a přihlaste se o slovo, neboť bez vás by nebylo o čem pět.“
Tak tyto body bych zajisté opominouti již neopominul.
Řekl by najisto autor