Kapitola 8 – Naslouchatelé

„Chci, abys věděla, že se na tebe nezlobím. Chápu, že to máš těžké.“
To se Ema a Elke již nějakou tu chvilku, doposud mlčky, loudaly lesem a postupně oklepávaly z antisympatií k neblaze proslulé profesorce Daně Moronové. Ono pomyslné shazování uzlíčků nervů bylo vcelku příjemné: stromová rozmanitost dubů, buků či bříz působila nesmírně uklidňujícím dojmem a menší rozlehlá jezírka a bažiny lesu zase dodávaly na pestrosti a kráse. Ještě nějaký ten zvířecí tvor – třeba onen pro místní tolik typický MALOVSKÝ – a iluze o dokonalém světě by se okamžitě naplnily do nejvrchovatější možné míry.
„A co všechno chápeš?“ zpozorněla Ema, načež přestala naplno vnímat jemný deštík, jenž je provázel od školy.
„Třeba to s tím předmětem, který jsi Moronové odcizila z té krabice. Určitě pro tebe musí mít významnou hodnotu.“
Ema přestala vnímat i uvolněnou lesní atmosféru a začala Elke věnovat plnou pozornost. Pohotově vyndala magnetickou kuličku z kapsy a pak Elke položila další otázku: „A s čím si ji spojuješ?“
„S tím tvým… sněním.“
Elke si definitivně získala Eminu přízeň.
„A určitě to má co dělat s tím Vánkovým královstvím a s tou… paní.“
Ema souhlasně přikývla a pokusila se na rtech vyčarovat dobrotivý úsměv.
„A… a ta paní… říká se jí Černá, nebo, ehm… ten přízrak za okny ji tak alespoň nazýval.“ Elke teď na sobě přece jen dávala znát jisté známky obav. Na ten tajuplný hlas se opravdu nedalo jen tak zapomenout. Elke – podle toho, jak se právě tvářila – patrně zastávala názor, že na ně monstra v černých hábitech co nevidět vybafnou i tady, zpoza stromové smrkové školky, jež se jim při cestě právě vyjímala po pravici.
„Hele, Eli,“ snažila se tomu Ema rázně učinit přítrž, „na zlé věci teď nemysli, já se na ně také pokusím zapomenout, ano?“
„A-ano,“ polkla statečně Elke.
I tak to nedalo ani Emě a rovněž se zamyslela nad tím, k čemu o přestávce došlo. Opravdu by byla schopná Černou paní skutečně obživit pro svou potěchu a strach druhých? Osobní výpověď o obávané čarodějnici z řad čehosi v černém a ta doprovodná venkovní vřava, navíc bouřka v podzimních časech… nic z toho zajisté nespadalo do obvyklých pozemských jevů příznačných pro podzim a trochu to nadpřirozenem zavánělo. Ale co když, a to již Emu napadlo několikrát, to tak úplně být nemusí? Ona sama se přeci již několikrát pokoušela obávanou Černou paní vnitřně přimět k životu, ale ještě nikdy se jí to nepodařilo (toť ony soukromé oživovací pokusy v koupelně před zrcadlem a následné bezvýsledné otáčky za sebe). A ta bouřka, déšť, krupobití… něco z toho přece probíhalo už dávno před tím, než upadla do snění a podala výpověď o zlé čarodějnici; Ema vlastně klidně mohla odpřísáhnout, že to byl Vincek, kdo se o tu venkovní spoušť postaral, a to svým falešným hraním. A ty hlasy jakoby vycházející z jiných dimenzí, i pro ty by se zajisté našlo nějaké věrohodné vysvětlení.
Následně Emě ještě přišlo na mysl, že Katalná Mochna náladovostí, co se počasí týče, trpí poměrně dost často. Nachází se sice ve středních Čechách, v oblasti nížin, kde obvykle bývá nejtepleji a kam se zima mnohdy dostavuje takřka na poslední chvíli, jenže taktéž nelze popřít fakt, že město je ze všech stran obehnáno plejádou polabských porostů, které nejen brání výhledu do širokého okolí, ale rovněž přitahuje a zadržuje srážky.
Na druhou stranu Ema nemohla zase popřít, že její snění je velice intenzivní, že mnohdy u ní stačí jen zamhouřit oči, a dokáže si vybavit, co chce, což vliv na okolí rozhodně mít může, i když si to v ten moment nestačí uvědomit. Ema tak byla nakonec alespoň ráda, že jí Elke v přání vychází prozatím vstříc a na Černou paní se již nevyptává.
„Co tedy ve tvém snění předznamenává ta kulička?“
„Duši.“
„Patrně někoho, o něhož hodně stojíš, že ano? Nebo…“ Elke na Emu vypoulila oči, „nebo to jsi přímo ty, koho se to týká? Vážně, jsi tím člověkem opravdu ty, Emo?“
„Ano,“ přitakala, „i když… v pravém slova smyslu vlastně jde o mé dvojče. Ve snu mám tu vzácnou možnost zhmotnit sebe samu, když o to stojím.“
„Pane jo!“ žasla Elke.
„Ty bys to taky dokázala, kdybys měla pevnou vůli.“
„No já nevím,“ váhala teď Elke, „to přece není jen tak. Chtěla jsem vlastně říct… já tedy snům rozhodně velet nedokáži a pochybuji, že to někdo jiný svede. Ty ale…“ a v očích se jí zjevil vzrušený výraz, „pro tebe je něco takového prostě hračka, že?“
„Přiznávám,“ snažila se to teď Ema vyslovit tak, aby to nevyznělo příliš vychloubačně, „nejspíš skutečně mám jakýsi vrozený dar nahlížení do oblíbených snových výjevů dle vlastního výběru, aniž by mi v tom cokoliv bránilo.“
„Tyjó!“ vypískla jako v transu Elke. „A ta duše, tu ti chtěla vzít… ta… Černá paní?“
„No když zas na ni narážíš…“
„Jé, promiň, já…“
„To nic. Ano, je to tak,“ odpověděla po pravdě Ema. „Ale neber to tak vážně,“ dodala honem, když se Elke opětovně začala tak nějak nejistě tvářit, jako by se tu každou chvílí čarodějnice měla objevit. „Prostě ji ber jako něco pouze myslitelného ve snu, uvnitř lidské duše, co z ní nemá přístup do skutečného pozemského světa.“
„V tom případě ale,“ zamyslela se teď hluboce Elke, „bys už ale nikdy nespatřila samu sebe, kdyby se ti to bylo bývalo nepodařilo – to s tou duší. To by pro tebe muselo být dost ubíjející, že?“
„Naštěstí jsem nepozornosti čarodějnice využila ve svůj prospěch, takže až se třeba tuto noc zase rozhodnu do Vánkového království nanovo vstoupit, bude mi tam dvojče věrně stát po boku – no a ty také, když na tom budu trvat. Jinak by mě samozřejmě mrzelo, kdyby mě čarodějnice o dvojče dneska nadobro připravila, to už bych se s ním vážně příště setkat nemohla.“
Hned nato však Elke řekla něco, co Emu ohromilo: „Promiň, ale v tomhle s tebou vlastně vůbec nesouhlasím. V tom sebeoživováním – ne mým, ale tvým…. já věřím, že bys svoji dvojnici určitě oživit dokázala, Emo, i kdyby tě Černá paní o její duši najisto připravila – klidně v jiném snovém výjevu, kde bys na tu čarodějnici nenarazila. Anebo,“ a Elke na rtech vykouzlila ještě odhodlanější výraz pro patřičnou obhajobu, „že bys také dokázala změnit, co je z pohledu snových výjevů a Černé paní již neodvratitelně nemyslitelné. Je to přeci jen sen, vše záleží jedině na tvém dobrém psychickém rozpoložení a tak – pokud tedy zůstaneme u verze, že se zázraky dějí pouze v tvém vnitřním vědomí a do skutečného života jejich nadpřirozena přímo nezasahují, tedy, že to s tím počasím prostě nemá co dělat, že se pouze jednalo o nešťastnou shodu okolností, a ty jsi všechny ve třídě pouze poplašila svými vnitřními emocemi, když jsi jakoby o Vánkovém království mluvila ze spaní.“
Ema Elke vůbec nepoznávala. Kdo ji to jen teď očaroval, říkala si právě. Z nesmělé a občas i truchlivé dívčiny se tu před jejími zraky náhle měnila v ojedinělou vyspělou osobnost s nesmírně zajímavými názory, které rozhodně nešlo brát na lehkou váhu.
Jak tak Ema Elke obdivně pozorovala a ona k ní vlídně vzhlížela jako spásný anděl, vzpomněla si okamžitě na výrok, který Černá paní pronesla tu noc, co se spolu setkaly tváří v tvář vůbec úplně poprvé: „…obtížně si získává přátele a jejich přízeň. Možná že JEDEN NEBO DVA z nich jsou jí opravdu nakloněni, jenže ani jim ona neumí plně naslouchat, a právě to je její slabinou.“ Ema si dodatečně ještě připomněla, co na to čarodějnici onehdy odvětila: aby mlčela. Jenže Černá paní okamžitě oponovala slovy: „Proč nechceš slyšet pravdu?“ Ale to nebylo všechno. Z jejích úst ještě následovalo: „Jsi stejně ubohé stvoření jako všichni v tomhle království.“
„Emo, děje se něco?“
Ema Elke o všem pověděla a rovněž ji informovala o tom, jakého možná cenného ponaučení se prostřednictvím slov Černé paní právě dopídila.
„Takže… takže já jsem jednou z těch osob, které bys měla naslouchat, aby ses necítila naprosto zbytečnou? No to je úžasné!“ byla Elke opět v sedmém nebi. „Vždycky jsem si přála kamarádit s někým, kdo je v něčem jiný, než ostatní. A tím člověkem, Emo, jsi pro mě byla právě ty.“
„Vážně?“ zarazilo to tak trochu Emu, neboť na chválu ze strany jiných příliš zvyklá nebyla. „To já jsem si vždycky zase myslela – promiň, že to teď takhle vyslovím – že ses o mě zajímala jen proto, že máš dobré srdce, a tak se pokaždé šplhounsky snažíš každého dostat z bryndy, jen aby ses mu z povinnosti zavděčila.“
„Ne, tak to není. Vlastně mi chybí přátelé, nebo mám ten pocit, že to tak je,“ upřesnila Elke.
„Jak to? Co třeba dobře známé Hankopeterské skrebelnice, nebo Petersenovic dvojčata? A co teprve Petr? Kolikrát jsem viděla, jak s nimi normál…“
„Neposadíme se sem na lavičku?“ řekla Elke poměrně naléhavě; patrně teď Emě chtěla povědět cosi veledůležitého, cosi, o čem se jen tak někomu na potkání nesvěřovala. Zase se jí v očích zračil onen odhodlaný výraz.
„Jo, proč ne?“
Zasedly.
„Víš…“ spustila Elke, když se po Emině vzoru i ona dostatečně vynadívala na dub, svým tvarováním věrohodně připomínající posmutnělé torzo člověka. „Ehm, no jak bych jen… prostě tihle všichni jsou moc fajn a tak, ale já hledám skutečně někoho, kdo by mi nejvíc sedl, někoho, kdo by přímo zapadal do mé krevní skupiny. A tím vyvoleným jsi pro mě ty, Emo. Závidím ti tu tvou fantazii, ten tvůj vlastní niterní svět, i když samozřejmě vím, že to s ním navenek nemáš jednoduché a pro druhé se tak kvůli němu mnohdy stáváš snadným terčem posměchu. Mně svými názory na svět ale hodně dáváš, i když si to možná ani neuvědomuješ. Proto ti vždycky ráda pomohu, kdykoli o to budeš stát, šplhounství v tom ale rozhodně nehledej.
A s tou Moronovou si nedělej těžkou hlavu, já se o to samé taky pokusím. Vím, že musím ze sebe jednou provždy shodit ostych a být před ní tak statečná, jako jsi pokaždé ty. Oproti tobě ale mám co dohánět. Vím, nebude to pro mě snadné, ale pokusím se o to. Nerada bych tě jako kamarádku ztratila, Emo. Už kvůli Marii ne.“
„Marii?“ Emě už tak dost zaimponovalo, jak o ní Elke krásně básní, a teď tu najednou z jejích úst padlo jméno, o kterém neměla vůbec potuchy, komu náleží.
„Marie,“ pokračovala teď s přemáháním avšak dál celkem vyrovnaně a odhodlaně Elke, „to byla má nejlepší kamarádka z dob, kdy jsem ještě žila u nás v Dánsku. Také ona měla dar snít a rovněž naplno dokázala prožívat vlastní niterní fantaskní světy. A stejně jako ty i ona vlastnila celou řadu zajímavých filmů, k nimž se vždy ráda vracela, které odčítala nazpaměť takřka na potkání. Znáš Svatou Kláru?“
Ema zavrtěla hlavou.
Elke, celá zase zářící štěstím, jí dopodrobna začala líčit příběh o dívce, jež měla dar předvídat a číst lidem na dálku myšlenky. A nevyprávěla to nijak nezaujatě. Naopak. Elke se snažila do hlavní hrdinky vcítit naplno a před Emou sehrát Mariin post tak, aby nabyla přesvědčení, že tu vedle sedí místo ní. Elke ale zašla mnohem dál a příběh o neobyčejné dívce propojila s jiným, nesoucím název Pí. V něm zase hrdinou byl muž předpovídající sportku na základě složitých výpočtů. A když z Elčiny strany na závěr přišla řeč na mága jménem Valentino, jenž pod tajemnou maskou načerno vysvětloval ta nejstřeženější tajná kouzla z celého světa, div že po Emě neskákala radostí.
Ema nevěřila vlastním uším. Znovu si v duchu připomněla: tohle že je to nesmělé, poťouchle se tvářící děvčátko, co pravidelně za mnou sedává v lavici? Ema najednou měla pocit, jako by Elke v tomto novém bujarém rozpoložení znala celou věčnost, popravdě o ní ale pořád věděla strašně málo. Například ji zaráželo, proč po opětovném vyslovení Mariina jména pokaždé strašně zvážní a nasadí provinilý výraz.
„Marie byla moje nejlepší kamarádka, s nikým jsem si nerozuměla tak jako právě s ní,“ jala se Elke konečně podrobnějšího vysvětlení. „O tom, jaký to byl velký snílek, již víš. Jenže…“ a zničehonic se jí zase rozechvěl hlas, „jenže nezůstalo jen u toho. Ona také chtěla být druhým užitečná za pomoci svých vnitřních vizí, také chtěla být v něčem ojedinělá jako Klára, jako ten muž z Pí, jako Valentino, jako ty.“
„No já teď ani pořádně nevím,“ připouštěla Ema nejistě, „jestli mé snění je v pravém slova smyslu druhým opravdu k užitku. Každopádně ti děkuji za předchozí milou lichot…“
„To víš, že je. Nic se neděje jen tak samo od sebe, bezúčelově, nebo by to tak být alespoň nemělo. NE, NESMÍ TO TAK BÝT!“ Elke to poslední doslova hubovatě zakřičela, jako by se na moment stala Ditou Haufnerovou. Pak se přeci jen mírnila: „Nesmíš se podceňovat, Emo, to bys nikdy ničeho nedosáhla. Tvé sny jistě nemají spět k záhubě, jejich prostřednictvím se určitě máš dozvědět něco, co ti otevře cestu k ostatním – nejen ke mně. Jen si víc věř a vše se v dobré obrátí, uvidíš.“
„Teď ti nerozumím, proč jsi zmínila to strašné slovo?“ zeptala se v obavách Ema. (Předtím samozřejmě ještě zbystřila při Elčiných zlobně znějících napomínkách, ale necupovala ji za to.) A pak jí to došlo: „Co se Marii stalo?“
„Prostě si snažila namluvit,“ pokračovala Elke v rytmu smutné agónie, „že i ona v sobě má dar předpovědí a předtuch jako její filmová hrdinka Klára. Něco takového však nejde naráz zařídit, to zkrátka musí mít člověk vrozené. I přesto Marie doufala, že se jí ono tajné přání vyplní – jaký by pak měl život vlastně smysl, kdyby se jeho touhy nestaly skutečnými – tak pokaždé zněl její neoblomný argument.
A pak se jednoho dne dočkala. Přišlo to tak náhle, tak nečekaně: Marie měla velice živou předtuchu – ve svém životě bohužel první a zároveň poslední: v jistých fázích se jí údajně začala zhmotňovat holčička, bezvládně ležící na trati za městem – v konkrétní den a konkrétní hodinu na tom samém místě. Marie to brala jako naprostou samozřejmost, kterou si od nikoho nenechala vymluvit. Jenže vše se událo večer za průtrže mračen, a pak…“ Elke se na moment odmlčela. „Když Marie na ono místo dospěla, tak pravděpodobně skutečně uvěřila, že tam na trati někdo bezvládně leží a nemůže se hýbat. Byl to ale jen kámen, KÁMEN A NE BEZVLÁDNÉ LIDSKÉ TĚLO, na co nevědomky začala volat – tak to alespoň tvrdili lidé z okolních chatek, co bydleli poblíž a jako první byli obeznámeni s onou tragédií. Slyšeli, jak nějaké děvče zoufale křičí o pomoc. Jenže když Marie patrně přišla na to, že se jedná o omyl – vlivem té dešťové průtrže nebylo vidět na krok, navíc foukal děsivý vítr – tak… tak ji srazil vlak. V té tmě si zřejmě neuvědomila, na jak nebezpečném místě se to vlastně nachází. Pro její rodinu i mě to byl děsný šok, když jsme se dozvěděli, že… že je… že už…“
Elke dopovídala téměř chvějivě, ale nerozplakala se, ustála to. Radši honem sáhla do kapsy kalhot a vyndala z ní jakousi fotografii. Na ní byly dvě postavy. Smály se a držely v objetí. Ema okamžitě poznala o dost mladší Elke, onou druhou osobou tedy bezpochyby byla Marie. Při opětovném náhledu to však vypadalo, jako by tam s Elke právě postávala ona. Marie Emě v obličeji byla neskutečně podobná.
Nastalo ticho.
„Povíš mi teď na oplátku vše o svém tajném světě, o svém vlastním snění a jeho výjevech? Prosím, moc o to teď stojím,“ poprosila asi po minutě vzájemného mlčení Emu Elke, když se obě opět dostatečně vynadívaly na onen dub zvěstující člověčinu.
Ema na Elke nevyzvídala, zda-li si rovněž myslí, že vypadá jako Marie. Totožnou odpověď ostatně okamžitě vyčetla z jejích očí, nepotřebovala ji tudíž slyšet nahlas. Ema rovněž neměla důvod si před Elke hrát na tajnůstkářku. To, že ji od těchto chvil považovala za svoji nejlepší kamarádku, pro ni hodně znamenalo.
Ema se bez ostychu pustila do líčení příhod, které zažila se svým dvojčetem. Také se vše snažila vylíčit co nejpoutavěji. Elke tak dopodrobna poprvé slyšela o princi Janovi, o Vítkovi a jeho početné rodince, i o příchodu Černé paní a o tom, jak se s ní celá Vítkova rodina i Ema s dvojčetem dostali do křížku a co všechno z toho vzešlo. Když Ema ve vyprávění volně přešla k Tomášovi a zmínila se o Dynýskovi, objevil se v Elčině obličeji téměř milostně zasněný výraz. U pasáže s Tlučmordovníkem jí naopak dost zčervenaly tváře – patrně studem, jak někdo dokáže být na jednu stranu takové nemehlo a na onu druhou zase panovačným morousem.
Další snový úsek, kdy Markétka s Tomášem dorazili k Vilemíně, předali jí kouzelný proutek, a ona je za to na oplátku obdarovala věčnou láskou, Elke naopak ocenila uznalým kývnutím, které pravděpodobně mělo značit: tak by to mělo dopadnout pokaždé – nejen v pohádkách, ale i ve skutečném reálném světě. Ovšem Emino opětovné mocenské zakončení v režii Černé paní a další zmínka o  tváři neznámého muže jako by Elke zase naháněly husí kůži.
I tak to celé Elke, když Ema s vyprávěním skončila, ocenila potěšeně táhlým: „Ohromné!“ A ihned k tomu připojila: „Obzvlášť ta druhá pasáž s Dynýskem a s tím nevypočitatelným loupežníkem se mi moc zalíbila.“
„Vážně?“ Emu to poněkud zaskočilo. Spíš počítala s tím, že Elke jako zlatý hřeb své nejniternější pozornosti bude jmenovat pasáže s Černou paní, u které jí stávaly vlasy hrůzou už předtím, kdy na ni přišla řeč, nebo romantické souznění Tomáše a Markétky, kdy naopak dala dost výrazně najevo, jak moc si cení paktu jejich věčné lásky. A hned to tak Elke také sdělila, načež to ještě obohatila o své vlastní postřehy. Právě ty Elke udivily ze všeho nejvíc.
„Cože? Petr jako Tomáš, já jako Markétka… Petr a já?“ žasla nad takovou úvahou, načež přirovnání Dany Moronové k Černé paní svorně přijala.
„No, vy dva… chodíte přece spolu?“
„Petr a já? Ne, to vůbec ne. Kdo ti něco takového nakukal? Já myslela… že naopak ty… ty a Petr… že právě vy dva spolu něco má…“
„Ale kdeže. Jsme jen přátelé… vlastně ani to už teďka ne. Strašně jsme se spolu chytli. Ty o tom asi moc nevíš, nebyla jsi zrovna ve třídě, když naše hádka dosáhla nejvyššího možného stupně vzájemné nesnesitelnosti.“
„I tak je to Petr, komu bys měla naslouchat. Musíš to jen chtít, Emo,“ tvrdošíjně mínila Elke.
„Proč myslíš?“
„Copaks už zapomněla na slova Černé paní? Možná že jeden nebo DVA jsou jí opravdu nakloněni, jenže ani jim ona neumí plně naslouchat, a právě to je její slabinou,“ připomněla Elke. „Mně už jsi svou přízeň prokázala, teď je tedy na řadě Petr. Chápeš? Ta předpověď se postupně naplňuje. Pochopilas mé trápení, Emo, protože jsi mi dokázala naslouchat. Tvá slabina není ve snění, které jiným možná připadá zvláštní, to naopak sehrává velice důležitou roli, jen se v něm donekonečna nesmíš trápit samotou, žalem, smutkem a utíkat do něj před ostatními. Sny o Vánkovém království máš od toho, abys jejich prostřednictvím měnila lidské osudy v tomto skutečném světě – světě reálném.“
Elke teď na Emě doslova visela nejen očima, ale i rukama, jako by byla hodnou sudičkou a spásným andělem zároveň. „Povolala jsi zpátky své dvojče a jeho prostřednictvím učinila zázrak v podobě triku s myší, obdarovala toho žebráka a tím mu věnovala plnohodnotný život, pomohla jsi Dynýskovi proti obávanému loupežníkovi a tak způsobila, že Tomáš s Markétkou k sobě navěky našli zalíbení.“
„To poslední dokázala Vilemína bez mého přičinění,“ podotkla vyhýbavě Ema.
„Tys to ale načala a následně uspíšila,“ přispěchala Elke s další pohotovou nevyvratitelnou výmluvou. „Jako režisér a kameraman v jedné osobě jsi obratně poskočila v ději kupředu.“
Ema musela Elke nakonec dát za pravdu. Právě o Petřino a Markétčino vzájemné sblížení strašně moc stála, také to byl ten hlavní důvod, proč tak učinila. Ve stvrzení jejich věčné lásky za Vilemínina přispění spatřovala usmíření rodičů (když už ne věčnou lásku mezi Elke a Petrem, což Elke okamžitě vyvrátila, ale od toho tu přece byla, aby ji některé věci pomohla uvést na pravou míru).
„Kéž bych měla moc onoho kouzelného proutku!“ vyslovila Ema nahlas s povzdechem; když totiž některé věci dodatečně přehodnotila, dospěla přeci jen k názoru, že právě onen pakt věčné lásky se jí možná nepovedl dovést do zdárného konce.
Nakonec to chtě nechtě musela připustit i Elke, když si Emino vyprávění znovu přehrála v hlavě, i tak ji začala chlácholit: „Zato sebe vinit nesmíš, Emo, to byla práce Černé paní.“
„Jo, já vím, “ zamračila se, načež si dodatečně vybavila její slova plná nevole: „Láska nikdy nepřemůže moc krutého zla. Nastalý osud nezmění lidský rozum. Zlo se samo o sobě naplní. Lidská touha a naděje s tím nic nezmůžou.“
„Nic z toho nenastane!“ vyslovila Ema důrazně a na důkaz, tentokrát těchto slov vlastních, pevně stiskla magnetickou kuličku, kterou si už navždy dala do spojitosti se svou duší. „Nevydáme se zas na cestu? Ta lavička je docela mokrá.“
„Napřed si to, k čemu jsme dospěly, ale shrneme,“ navrhla Elke a ihned se do toho pustila: „Najisto víme, že dva lidé stojí o tvoji pozornost – jedním z nich jsem já, oním druhým Petr. Děje se tak proto, neboť každý z nás tě má něčím obohatit a svou přítomností a přízní ti rovněž dát najevo, že ti je schopen naslouchat, a tak zabrání, abys neustále netrpěla pocitem malocennosti, osamělosti, pocitem viny, že ti nikdo nerozumí.“
„A když k vám najdu cestu, vyslechnu vaše smutné příběhy a ujistím se, že jste mi opravdu nakloněni přízní,“ přebrala mluvní štafetu Ema, načež ji zase dojalo, jak ji Elke pěkně načala, „mohu ve váš prospěch začít konat zázraky.“
„A protože jsi to již nesčetněkrát prokázala ve světě snů,“ pokračovala Elke, „světě navíc dosti nevypočitatelném, kde je jiným obyčejným smrtelníkům něco takového jako ovlivňování zaběhnutého děje, jenž řídí lidské podvědomí, automaticky znemožněno, máš právo něco podobného učinit i v tomto světě – tedy reálném.“
„Některé důležité postřehy prostřednictvím svých vybraných snových pasáží jsem již zaznamenala, dokonce i vlastním přičiněním,“ ujala se řečnění zase Ema. „U mých rodičů je to na dobré cestě: jejich pře utichnou, nerozejdou se, takže Lédová jen mířila od boku a naschvál provokovala, o čemž podává důležité svědectví takzvaný pakt věčné lásky mezi Tomášem a Markétkou – tedy za předpokladu, že se nenaplní ona zlobná slova Černé paní, která ho zřejmě přerušila a tím pádem i narušila.“
„S největší pravděpodobností k tomu ale nedojde. Nezapomeň na onu soudržnost Janovy rodiny, ta také ustála tlak Černé paní, když jí společnými silami dokázala vzdorovat,“ připomněla Emě Elke.“
„Vidíš, tohle mě vůbec nenapadlo. Já tebe nemít…“
Ema a Elke si vyměnily potěšené pohledy.
„Ano, máš pravdu, Vítek starší,“ uvažovala následně Ema, „to je vlastně, když se to tak vezme, můj otec. Ten coby projektant pracuje na plánech, no a Vítek je zase dřevorubcem, to spolu souvisí. A oba i poměrně dost často cestují: můj otec v rámci svého podniku, Vítek zase coby králův pobočník.“
„A tvá maminka,“ napadlo Elke, „ta by zase z fleku mohla představovat Dorku či Bětku, nebo snad ne?“
„Myslím, že mamka je mixem obou: jako Dorka má pro druhé pochopení a dokáže se jich zastat“ (Ema si okamžitě vzpomněla, jak se o něco podobného její maminka pokoušela, když otec naléhal s tím psychologem a zvyšoval u toho nepřiměřeně hlas), „a podobně jako Bětka se o ně přehnaně strachuje a taky stará“ (Ema si vybavila, jak se její maminka pokaždé starostlivě tváří, když procitne z obzvlášť živého snění, no a na neustálé vyptávání se ohledně Petra, na to co je zač, zda s ním Ema něco nemá, a jestli jsou i nějací jiní kamarádi na obzoru, tak to se rovněž nedalo opominout).
„A co ta Černá paní? Koho ta ti připomíná?“ zajímalo dodatečně Elke.
„Tak tu v tomhle mém reálnu představuje vícero lidí. Záleží vždy na konkrétní situaci. V našem domě hraje čarodějnický hlavní prim nepříjemná domácí Lédová,“ a Ema Elke okamžitě začala líčit, jak na ni natrefila na chodbě, jak moc si Lédová přála rozchod rodičů, a jak do jejich příbytku hodlala nakvartýrovat jistého pana Poděsu, kterému bez dlouhého přemítání teď Ema přihrála post černé vrány.
„Hmm, škoda jen,“ uvažovala teď Elke, „že se čarodějnicí dnes stal i Haufner.
„To Moronoce a Kutákový jsou posty Černé paní ale ušity přímo na míru,“ neodpustila si dodatečně připomenout Ema, načež to před Elke dál nehodlala tutlat a zmínila se jí o tom, co viděla při své poslední kraťoučké návštěvě Vánkového království.
„Takže… takže kromě té neznámé tváře a své jsi tam vážně zahlédla i tu mou, Petrovu, Ditinu a toho jejího přítele?“
„No vlastně tam ještě byly další, ty zase náležely celé královské rodině, no a také… málem bych ještě zapomněla na Kazimíra.“
„O-opravdu, i…i Vincek tam byl přítomen?“ Elke při zaznění jeho jména nasadila ještě udivenější výraz, zatímco Emu to nechávalo poměrně chladnou; prostě zastávala názor, že Vincek se jí tam zjevil jen proto, že si ho prve dala do spojitosti se sněním předchozím. „Co to ale předznamenává, Emo?“
„Mňo, nejspíš se na záchranné akci Vánkové země máte se mnou nějak podílet.“
Ema si záhy povzdechla, když si vybavila, jak jí tam Dita dělá společnost. Být s ní, to nikdy nevěstilo nic dobrého. Elke však přispěchala s pomocným protiřečením: „Nakonec, je to pořád jen sen. A třeba se ti v něm Dita ukáže v lepším světle.“
Vstaly a úzkou pěšinkou se vydaly na další cestu lesem. Míjely nová rozlehlá jezírka a další neprostupné bažiny, a když zanedlouho dospěly k něčemu, co v sobě mísilo obojí, obeznámila Ema Elke s příhodou, jíž figuroval zbloudilý turista, co se v těchto místech rozhodl na noc pobýt. Ten se bohužel o půlnoci probudil žízní a příliš pozdě mu došlo, že se nenachází v jižních Čechách, tudíž že ono nedaleko od něj není žádné malebné jezírko, nýbrž dokonalá bažina made in Rumunia, a že od ní není vzdálen na pouhých devět kroků, jak se původně domníval, ale dokonce na plných deset, takže dotyčný vandrovník měl alespoň to štěstí, že mu nezkornatěl hlas a zavčas se dovolal pomoci, když do oné břečky zahučel. Poražená bříza mu naštěstí byla po ruce, takže se nemusel zbytečně obávat úplných případných stahů až pod onen nemile vonící podvodní povrch. No a pomoc že nakonec přeci jen zavčas dorazila, takže vandrovník následně dospěl k názoru, že se vlastně nic zvláštního nestalo, načež svého zachránce pozval na panáka, co ho měl s sebou v ruksaku. Žel bohužel se ráno probudil bez peněženky a dokladů, zato s velkou sklerotickou kocovinou, což pro něj bylo daleko horší, než onen předchozí půlnoční kolaps.
Elke se tomu chabě zasmála (toť opět důkaz její starostlivosti o druhé) a svou pozornost zaměřila na zdejší porosty, k nimž opětovně vzhlížela s velkou posvátnou úctou. Teď se slova zase ujala ona a poreferovala Emě o tom, jak kdesi ve Skandinávii až na jejím samém chladném severu žije jeden starousedlík, který tam po celý rok pečuje o pobledlé lány zasněženého stromořadí, a jak tady ve středu Evropy se jim naopak daří o poznání lépe, takže je moc ráda, že má již delší dobu tu možnost, co bydlí v Katalné Mochně, obdivovat porosty zcela nové, mezi nimi například takové břízy, které jí zbarvením hodně připomínají zebru. Na to Ema pohotově zareagovala hříčkou z mochnických studentských deníčků, na níž si obě dívky následně málem vylámaly jazyk, jak se jim neustále pletla.
Byly to zase stromy a jejich pukliny, v lidských očích utvářející konkrétní obrazce, co dívky znovu přimělo přemítat o oné bezejmenné tváři.
„Třeba náleží nějakému válečnému veteránovi,“ uvažovala Elke. „Juj!“
„Pozor!“ napomínala teď kamarádku Ema. „Naše buky sice vydají za tři statné kluky, ale v podobě lávek někdy mají tendence sestupovat až k oněm nechvalně proslulým podlávkám,“ dodala ironicky, když Elke vyrovnala ztracenou rovnováhu tím, že se zachytila jejího ramene.
„Takže to s největší pravděpodobností bude válečný veterán – letec, námořník, parašutista – zajisté ještě žijící, to by se jinak nezjevoval,“ uvažovala dál Elke, když s Emou lávku úspěšně zdolaly a zase pod nohama měly pevnou lesní půdu.
„Jenže nemluvící,“ povzdechla si Ema.
„Třeba…“ přispěchala Elke s možným vysvětlením, „třeba by ti rád sdělil, co ho trápí, ale nejde mu to, protože v sobě stále přemáhá šok z něčeho strašného – a válečné konflikty jsou přece strašné odnepaměti. Proto se ti ta tvář zjevuje pokaždé až po výstupu Černé paní, po výstupu něčeho zlého, až když z její strany nastane bezpečný klid.“
„Jenže komu patří? Kde jsem ji už mohla vidět?“ přemítala dál horlivě Ema, leč, sama na to nakonec nedokázala přijít.
Na to ani Elke bohužel neznala odpověď. Ema tedy hovor přenesla na jiné téma. Vzpomněla si, že Elke stále cosi dluží. „A jak ti tedy mám být nápomocná? Kdo je tedy tím tvým vyvoleným, když ne Petr?“ Stále totiž doufala, že ji to Elke přece jen souhlasně potvrdí. Jenže s tím, s čím záhy přišla, Ema nepočítala ani v těch nejdivočejších snech.
„Vincek.“
„Cože? Kazimír?“
„Ano, ten.“
„Ale on… to přece nemyslíš vážně.“
Elke Emu tentokrát obšťastnila vyčítavým pohledem a na Vinckovu obhajobu ze sebe začala pohotově soukat: „On není tak strašný a nemožný, jak si někteří z ročníku myslí. Potřebuje jen pochopení a poznat něčí opravdové přátelství – jako ty, Emo. To otec ho v jednom kuse plísní a deptá řečmi o tom, že správný muž má chodit do hospody, pít pivo, umět se poprat a být vždy nad věcí, protože on dle vlastního názoru jako správný policista takový prostě je. Jenže Vincka tím spíš deptá a on se pak chová jako utržený ze řetězu. Proto jsem doufala, že se všem ukáže v lepším světle a projeví své skutečné, nefalšované emoce, když před třídou vystoupí coby umělec.“
„Tak to jsi byla ty, kdo se postaral o to Kazimírovo soukromé vystoupení u nás ve třídě pod Bludimírovou taktovkou?“ vyvalila na Elke užasle oči Ema.
„Ano, já,“ přisvědčila Elke a zarděla se. „Osobně jsem se setkala s Vinckovou maminkou, ta na rozdíl od svého manžela ve svém synovi zase vidí mazánka, alespoň ho ale vede k hudbě.“
Elke se dále rozpovídala o tom, jak ji Vincek zval na oslavu svých narozenin, kde se s jeho maminkou právě poprvé setkala, a jak ji tím zpočátku příliš neoslnil, nýbrž dostatečně vystrašil, neboť se o celé záležitosti zmínil, jako by všichni Kazimírovi byli místo slušně spořádané rodiny vyhlášenou kartelovou narkomafií, podnikající na opačné straně zákona – ne tedy na té správné, na níž zbrojí Vinckův otec, velký to zastánce práva a pořádku. Ema se tomu ani koutkem úst nezasmála. Konečně dostála odpovědi, proč se Vincek Kazimír vyžívá v mochnických morbiditách, a že tudíž na planetu Vinkaz, kterou mu při posledním vzájemném rozhovoru sama v duchu přidělila, víceméně utíká z nutnosti, stejně jako ona do svých snových výjevů, aby si tam prostřednictvím probodnutých tílek a zamordovaných nátělníků kuchyňskou linkou vybil všechny vnitřní frustrace, které mu způsobuje otcův policajtský diktátorský režim.
„Co myslíš? Je vážně naděje, že se Vincek dokáže změnit k lepšímu a naváže s někým opravdový přátelský kontakt? S někým, komu bude schopen opravdu naslouchat, a podělí se s ním i o své trápení, o své tajné touhy a city, pokud o to ten druhý bude stát? Třeba se mnou?“
Ema už Elke nehypnotizovala nechápavými pohledy, naopak, plně chápala její starostlivost. Okamžitě se snažila nad Elčinou prosbou co nejdůkladněji zamyslet a najít pro ni co možná nejpozitivnější řešení. „No, jistá naděje na lepší vyhlídky by tu byla,“ konstatovala, když si Kazimíra vybavila na postu Tlučmordovníka. „On se Vincek vlastně chová stejně jako on: taky v jednom kuse trousí ty své rozumy a k druhým nevědomky přistupuje přehnaně nepříčetně. No a ty,“ usmála se na Elke, „ty samozřejmě nejsi nikým jiným než Markétkou, dívkou, která má k loupežníkovi, tedy k Vinckovi, pokaždé nějaké výhrady. Tlučmordovník se neustále na Markétku snaží udělat dojem, brání mu v tom však špatné výchovné móresy stejně jako ty jeho alkoholové excesy, no a Vincek v tomhle není bohužel jiný.“
„A myslíš,“ zopakovala Elke s nadějí v hlase, „že by byla jistá šance, aby se Vinckův přístup k druhým změnil k lepšímu?“
„No,“ dumala dál Ema, „šance na proměnu se tu rýsují. Já osobně zastávám názor, že Tlučmordovník není zas až tak záporná postava, v podstatě je docela zábavná, i když se loupežník usilovně snaží, aby z něj šla na okolí co největší hrůza. Dokonce snad nepřeháním, když uvedu, že by se on a Markétka klidně mohli dát dohromady, kdyby o to loupežník opravdu hodně moc stál a uměl naslouchat jejím niterním citům. Markétka by ho určitě dokázala patřičně zkrotit. To by ovšem nesměl existovat žádný Tomáš.“
„V mém životě nikdo takový není,“ podotkla horlivě Elke.
„No tak v tom případě máš u Vincka šanci uspět,“ oznámila spokojeně Ema, „pokud tedy z jeho hlavy nadobro vyženeš ty jeho neduhy, které bych z pohledu Vánkové pohádky viděla v Tlučmordovníkových přiblblých pobočnících, co mu v jednom kuse spíš královsky škodí, než pomáhají.“
„Pokusím se,“ vyslovila to odhodlaně Elke. „Jen škoda, že nevlastním ten Vilemínin kouzelný proutek, nebo nemám k dispozici Dynýska.“
„Co není, může být.“ Ema bez rozpaků jeden vkusně zachovaný proutek sebrala ze země a následně ho Elke předala. „Počkej ještě.“ Na moment si ho od ní ještě vzala a několikrát po něm přejela magnetickou kuličkou. Pomyslný rituál pak zakončila jednou z památných Vilemíniných hlášek o naplnění věčné lásky. „A co se týče Dynýska, tak o jednom takovém bych věděla. Sice se jmenuje Jurášek, ale i tak je to krásný statný bělouš. Určitě se ti bude líbit, až ho spatříš.“
Elke si teď připadala jako v sedmém nebi, jako ve skutečné pohádce.
Zase přidaly do kroku. Zakrátko vyšly z lesa a ocitly se na hlavní cestě. Tu přešly a rázem stanuly na Slepém ostrůvku. Tam se Ema, stále překypující nesmírnou radostí, že konečně našla opravdovou kamarádku, Elke svěřila, že právě tohle místo se pro ni a Petra při jejich toulkách okolní přírodou stalo posvátným. Elke, jakmile to jméno znovu zaslechla, samozřejmě ihned Emu začala verbovat do usmiřování. Takže se pod vrbou příliš dlouho nezdržely a okamžitě zamířily směrem k Oborověnce, kde na Petra a ostatní ze svého ročníku mohly narazit. Ano, právě toto bylo opředeno nejistotou. Hrozilo, že tomu bude jinak, že za profesora Litevského si hodinu právě odbývá Ludmila Kutáková, což by vedle tělocvikářských radovánek automaticky znamenalo i konec těm biologářským. Dívky se to ale rozhodly risknout. Povzbuzeny tím, co jim přinesly poznatky z Vánkového království, odhodlaně vyšly Oborověnce vstříc. Prostě si namluvily, že tam na stařičkého pana profesora musí narazit, už kvůli herbáři, na němž všichni intenzivně pracovali od podzimu minulého školního roku.
Ema a Elke to opětovně stylově vzaly lesem. A zakrátko oběma padlo do očí, co moc chtěly spatřit: Ema nalezla přesnou kopii Lipové studánky v jednom malebném jezírku a Elke o pár metrů dál zase natrefila na posed, jenž věrohodně kontrastoval s Vilemíninou chaloupkou na můří nožce. A také došlo na obávaný úkryt Černé paní. Sice se nejednalo o žádnou hradní zříceninu, pouze jen o vstup do menší jeskyně, i tak ale jako možný přístěnek působila věrohodným dojmem.
„Co to?“ zpozorněla náhle Elke a zvedla hlavu ke korunám stromů. Neznámé stíny v nich však mezitím nadobro zmizely. Ustal i šum křídel.
„To nic, to si MALOVY zřejmě provětrávají křídla před zimou,“ oznámila vcelku lhostejně Ema. „Tys o nich za celou dobu, co tu u nás žiješ, ještě neslyšela?“
„Ne,“ odvětila Elke, načež prahla nedočkavostí se o nich dozvědět co možná nejvíc.
Ema jí tedy začala vyprávět o modrých ptáčcích, kteří se živí pouze sněhem, ožívají na podzim, žijí zimou a na jaře se zase ukládají k spánku, aby celé léto prospali v korunách stromů a přečkali ho za pomocí svých naditých váčků, v nichž mají ony zásoby sněhu ukryty. „Pokud se některá z MALOV čirou náhodou dostane do nebezpečí, má tak poměrně velkou šanci na přežití,“ zakončila to.
„Jé, s těmi bych se tak ráda setkala!“ nadchla se hned pro tu myšlenku Elke a zatvářila se při tom jak Alenka z říše divů, „Ty o nich tak krásně vyprávíš, že té myšlence vůbec nejde odolat.“
„No, ehm,“ pitvořila se Ema, „Justýna je přeci jen v těchhle proslovech daleko zběhlejší. Jen si teď říkám, jestli ještě na ně není příliš brzo. Zatím žádná pořádná zima vlastně ani nenastala a sníh taky nepadá. Ale třeba…“ dodala honem, když Elke nasadila posmutnělý výraz, „třeba na nějakého cestou narazíme, jestli si to teď hrozně moc přeješ. Kouzelný proutek už máš, já zas svou duši, tak ještě někde společně natrefíme na přesnou kopii Dynýska, abychom to přání najisto zpečetily, a o další úkaz bude rázem postaráno, co říkáš?“
S tím posledním si nemusely dělat příliš těžkou hlavu. Byly přece v Oborověnce a za Juráškem coby Dynýskem se kdykoli mohly stavit. Teď však kroky dívek směřovaly na opačnou stranu k nedalekému poli.
Netrvalo dlouho a dolehly k nim známé hlasy jejich spolužáků. Emě a Elke se ulevilo: Ludmila Kutáková zůstala ve škole kdesi na stráži a v rozvoji moudrostí dala přece jen přednost starším, daleko zkušenějším učitelům – respektive jednomu z oněch povolaných. Radovan Litevský tam na poli seděl na stoličce a zapisoval něco do třídnice. Občas od ní odtrhl oči, to když mu nějaký student přinesl ukázat kytku, jak to právě teď činila Petersenovic dvojčata.
„Pane profesore, je tohle BEDRNÍK VĚTŠÍ?“ pochlubila se s nálezem Lena.
„A toto PIMPINELLA MAJOR, pane profesore?“ zajímalo zase Jelenu, i když šlo o to samé.
„Ano, ano, ctěné dámy, jest tomu tak a ne jinak,“ konstatoval s potěšeným úsměvem Radovan Litevský.
„A tohle, pane profesore, tohle náhodou není ten KOZÍ PYSK řečený BLEDULE JARNÍ?“ To se právě s čímsi přihnal Vincek Kazimír.
„Bohužel, pane Kazimíre, bohužel,“ vzkázal mu nesouhlasně profesor, „vámi zmíněná BLEDULE kvete až v únoru, je mi líto. To, co mi právě nabízíte k pohledovému okoštování, je jen pouhé uschlé stébélko kukuřičného klásku.“
„Hmm, tak to je fck vážná hustilka,“ zadrmolil Vincek, pravděpodobně zas po vzoru svého otce, a namáhavou chůzí lenochoda se šoural pryč, sám v obličeji bledý jak stěna po pátém špatném nátěru.
„Ale pokud vám někdo ze studentů nějakou tu BLEDULKU ochotně přenechá a vy si ji zandáte do vlastního herbáře, samozřejmě proti tomu nic namítat nebudu,“ snažil se Litevský Vincka na dálku povzbudit. Ten to sice zaslechl, na rtech však vyčaroval jen nepatrný úšklebek, jako by mu profesor po vzoru Moronové právě oznámil, že místo pět minus dostal pět plus.
Ema s Elke to vše pozorovaly z okraje lesa, kde se skrývaly v přítmí stromů; nechtělo se jim mezi ostatní hned tak naráz vpadnout.
„Vidíš, co jsem říkala?“ informovala Emu Elke. „Vincek je psychicky úplně na dně. Otcovy poučky do života ho totálně vyčerpávají, chudáčka.“
Ema to, co jí teď Elke sdělovala, vnímala asi tak napůl. Mnohem víc ji zajímaly dvě jiné osoby: Petr brouzdal polem kdesi vzadu s hlavou zabořenou do svého herbáře, zatímco Ditu nikde nebylo vidět. Ema dospěla k závěru, že se dneškem na školu prostě už definitivně vykašlala – kvůli komu, to jí bylo předem jasné.
„Milí studenti,“ zvolal náhle profesor Litevský při pohledu na hodinky, „hodina se nám nachýlila ke konci!“
Žáci zanechali kytičníkového bádání, jak to minulý rok vkusně nazvala Lena Petersenová, a začali se shlukovat kolem biologáře.
„Uvidíme, jak to všechno nakonec dopadne. To víte, už nejsem nejmladší…“
Tak profesor Litevský reagoval na obšírné prosby studentů, aby zůstal na postu učitele místo Kutákové. Kdyby ne, to by pak prý klidně i hrozilo, že by Ludmila všechny donutila herbář kompletně přepracovat a po vzoru Moronové by všem napařila pětky, sardele a koule, s odůvodněním, že nasbírané kytky nestojí ani za zlámanou grešli, jak by zajisté o tom poreferovala školní radě.
„Uvidíme, uvidíme,“ zopakoval Litevský.
„Takže už o tom vědí,“ povzdechla si Elke.
Ema dál pozorovala Petra. Ten se jako jeden z mála k odchodu neměl. Dřepl do pole a zadumaně tam začal studovat svůj herbář. Na uších mu nechyběla ona pověstná sluchátka. Ten mi neuteče, říkala si Ema v duchu, takže teď zase plnou pozornost věnovala profesorovi biologie. Zatímco studenti po polní cestě pozvolna mířili pryč, Radovan Litevský si to po ní rázoval opačným směrem, k Emině nezměrné radosti zrovna do míst, v nichž se s Elke stále zdržovaly. Profesor, jakmile přistoupil k jednomu z krajních dubů, rozpřáhl ruce do bouřlivé uvítací pózy a začal strom objímat.
„Nepočkáš?“ šeptla jí do ucha Elke. Zjevně ji zaujalo, co Litevský právě dělá.
„A neměla bys teď mít nějak naspěch? Jinak ti Kazimírek uteče,“ oponovala zas Ema, když vzhlédla nazpět k poli. Vincek se po něm pohyboval, jako když ho do hlavy uhodí blesk, a skrebelnice mu tam dodávaly kuráž.
„To bude dobrý, uvidíš,“ chlácholila ho Hanka.
„Nechtěl bys teď na problémy na chvíli zapomenout a vydat se s námi do Vídně?“ přidala se Petra a cosi Vinckovi podala, patrně políčko ze skreblu. Kazimír něco nesouhlasného zamumlal, opilecky pokrčil rameny a vydal se za ostatními odchozími. Hanka s Petrou si z toho nic nedělaly; jednoduše zasedly na pěšinu a rozehrály tam svou obvyklou partičku.
„To počká. Teď jsem strašně zvědavá na tvůj rozhovor s Litevským,“ vytušila Elke, co má Ema v plánu.
„Aha, tak to si nejspíš ještě poč…“
„Dobré dopoledne nebo spíš už poledne přeji, dámy.“ Radovan Litevský očividně ten hovor zaslechl, neboť se přestal oddávat stromové agónii. Dokonce od dubu poodstoupil až k dívkám a obdařil je zářivým úsměvem. „Co že jste na mou hodinu dorazily tak pozdě? Ach pardon, už vím, co to – nebo spíše – kdo to měl asi na svědomí.“
Ema si nepamatovala, že by profesor na ni nebo na třídu vůbec kdy křičel, proto si nedělala těžkou hlavu ani z toho, že by na ni a Elke teď běžel žalovat do školy. K tomu samému zřejmě dospěla i druhá jmenovaná, neboť se ho bez ostychu zeptala: „A tohle s tím stromem děláte často, pane profesore?“
„Dalo by se říci… ano, v podstatě ano, je to takový můj dlouhodobý rituál,“ odvětil Radovan Litevský přívětivě. „Z tohoto dubu pokaždé čerpám energii, která mě s věkem opouští. Vždy mě to celého báječně pročistí. Je to, jako bych našel ztraceného přítele z mládí.“
Ema tušila, kam tím profesor míří. Litevský již delší dobu žil sám, takže mu nezbývalo než chodit buď do společnosti, nebo prostě někam, kde by za ni i svou zesnulou ženu našel adekvátní náhradu.
„Mohu to taky zkusit? Sama jsem kdysi měla…“ Dál se Elke nedostala, neboť se jí zadrhl hlas. A Ema samozřejmě okamžitě vytušila proč, nehodlala to teď ale rozpitvávat.
„Mohla bych s vámi mluvit, pane profesore?“
„Ale jistě.“
Ema počkala, až se Elke do stromového rituálu naplno pustí, a pak s profesorem popošli stranou.
„Tak copak máte na srdci?“
Ema Radovanu Litevskému vypověděla o svých snových výjevech, a jak to vše dle Elke má podstatný význam v reálném světě. A samozřejmě si dodatečně neodpustila zaklít na účty dvou nerudným dam – Moronové a Kutákové.
„Vše je to nesmírně zajímavé,“ ocenil to takto Litevský, když Ema dohovořila, „snad mi ale prominete a neurazíte se, když vám teď sdělím, že pravděpodobně ze všeho nejvíce mě na tom vašem vyprávění zaujala…“
„Ta tvář, tvář onoho bezejmenného, nemluvného člověka!“ skočila Ema biologáři do řeči.
„Ani se nemusím namáhat s odpovědí, vždyť vy dokážete číst lidem myšlenky!“ dal povzneseně najevo profesor.
„Opravdu… vážně… vážně jste měl na mysli to, co já?“ žasla Ema.
„No pokud se bavíme o té záhadné tváři, co se vám pokaždé zjevuje na konci každého vašeho snu, pak ano,“ přitakal souhlasně.
„Víte, totiž…“
A Ema se rozpovídala o tom, k jakému závěru s Elke dospěly.
„A to by nemusela být zas taková mýlka, dokonce bych na to vsadil i jeden z prstů pravé ruky, pokud by na to přišlo,“ zamýšlel se Litevský do hloubky nad tím, co mu Ema právě pověděla. „Já osobně bych také hledal odpověď v nějakém válečném konfliktu, a rozhodně bych se nebál značnou pozornost zaměřit na ty, které jsou ve světových dějinách považovány za ony vůbec nejhorší.“
Emě neušel důraz na ono slovo. „Takže máte na mysli ony dvě světové války, říkám to správně, pane profesore?“
„Ano, přesně tak,“ potvrdil. „Pokud by tedy ta tvář měla souviset přímo se mnou, osobně bych volil přeci jen onu druhou. Jí jsem se osobně zúčastnil, po boku mi tam stálo několik věrných spolubojovníků, které jsem po jejím skončení již neměl možnost znovu spatřit, a rád bych to klidně změnil – pokud se tedy správně domníváte, že daná tvář by měla náležet právě jednomu z nich.“
Ema dala najevo souhlas, zatímco Radovanu Litevskému se zalily oči slzami. Naštěstí jejich proudění zabránila Elke. Tu už zřejmě stromový relax omrzel a tak se rozmlouvajícím rozhodla dělat společnost.
„Tak co, zapůsobilo to na vás?“ zeptal se jí vlídně Radovan.
„Ano, moc!“ přitakala horlivě Elke. „Totiž… snažila jsem si při tom namluvit, že se dotýkám někoho, koho již nemám možnost v životě spatřit.“
„Plně vás chápu,“ přisvědčil potěšeně profesor Litevský.
Ema věděla, kam tím Elke zase míří, zároveň cítila k stařičkému profesorovi hluboký respekt, že se Elke naopak on horlivě nezačal vyptávat na nemilé podrobnosti oné tragédie.
„Vlastně za setkání s vámi vděčím tady Emě,“ a Elke na ni vyzývavě zamrkala, „i za ten strom,“ a oční gesto zopakovala. Určitě sem občas zajdu a zkusím z něj vysát další energii. Opravdu to na mě hluboce působilo.“
„Tak to jsem rád, že slečna Chardová má tu moc konat zázraky,“ konstatoval potěšeně Radovan Litevský. „Ano, i na první pohled neživá stvoření jako tato stromová,“ pokračoval, „člověku mohou nahradit někoho blízkého, někoho, koho ztratil a s nímž by se rád chtěl setkat. Dotyčný však o tom nesmí jen snít, opravdu o to musí usilovat, jinak mu toto tajemství přírody navždy zůstane nepoodhaleno.“
„To my s Emou moc dobře víme, pane profesore. Jsme rády, že jste nám o tom podal důkaz právě vy,“ sdělila Elke Litevskému, načež na Emu zase vyzývavě mrkla. Ta až teď pochopila, co se jí tím snaží sdělit. Vše to opětovně mělo souvislost s Vánkovým královstvím: tentokrát se to týkalo výstupu, v němž se Černá paní zmiňovala o HEŘMANOVSKÉM DUBU, o posvátném to stromu s ozdravnými účinky. Kdo ví, pomyslela si Ema záhy, třeba ta dnešní zkušenost Elke skutečně bude do budoucna nějak ku prospěchu a dub jí Marii v jistém smyslu nahradí. Rozhodně se nemuselo jednat o zcestné myšlení, Radovan Litevský svým vystupováním a dokonce i hlasovým zabarvením dost věrohodně imitoval Dynýska v lidské podobě. A co Emu těšilo ze všeho nejvíc, bylo, že mu o tom v klidu zase mohla poreferovat, bez obav, že by ji za to nějak plísnil a tak považoval za člověka z jiných světů.
„Co tedy radíte vy, pane profesore?“ zeptala se dodatečně.
„Rozhodně ono snění nepodceňovat a dál ho rozvíjet. Dobré je však při tom pamatovat na rčení: všeho s mírou.“
„Pokusím se tím řídit.“
A Ema k Radovanu Litevskému znovu vzhlédla, jako by byl oním bájným Dynýskem v lidské podobě. Následně pohled přenesla do polí, na němž se v dáli ztráceli spolužáci. Emě to připomínalo onen obávaný úprk lidí před Černou paní, kdy se nečekaně navrátila do Vánkového království, aby místním nahnala opětovnou hrůzu. Jako by tu skrytě byla dál přítomna: Petr dál zaraženě posedával v poli, Vincek kdesi v jeho pozadí kličkoval jako smyslů zbavený mezi ostatními odchozími (ti se zas mezi sebou neustále dohadovali o tom, zda Litevský opravdu nadobro odejde), načež poblíž u lesa sedící Hanka s Petrou zničehonic propukly v ostrou skrebelskou hádku, v níž figurovala slova muž, žena, nevěra a pověra. Ema z toho vypozorovala jediné: nastal nejvyšší čas pustit se do napravování starých křivd. A proč právě zde, v prostranství polí? Na to si Ema rovněž položila jednoduchou odpověď: rozlehlá krajina a v ní právě ony polní lány, to bylo vždy to první, co spatřila, když dubovými vraty vstoupila do Vánkového království. Takto to Elke také následně vylíčila, načež ji ihned pojala za svou zhmotněnou dvojnici, neboť Elke dokázala plně nejen naslouchat snovým výjevům, ale navíc teď u sebe měla i Mariinu fotografii. Obě dívky se tedy následně rozloučily s Radovanem Litevským, který se beztak nazpět do města hodlal vydat přes les, společně se pak dotkly jeho „posvátného dubu“ coby pomyslných dubových vrat, a obdobně, jako jedno tělo, jako jedna duše, naráz vešly do prostranství polí.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means II. - Město plné dialogů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Kapitola 8 – Naslouchatelé

  1. Tom Patrick napsal:

    Ema Chardová a Elke Jensenová – osobně ve vzájemném rozhovoru. Někdo to od počátku očekával, jiný zase ne. Ale jak název kapitoly napovídá, nejspíše se to asi mělo stát.
    Elke já mám osobně z vedlejších postav nejraději, ta když promluví, tak jí nejen slyším s tím dánským přízvukem, ale i vidím v té neodolatelné póze opatrného pochlebování.
    A pokud tu Elke zmiňuje kouzelníka Valentina, celým jménem Vala Valentina, tak to mě těší ještě mnohem více, neboť ten kočíruje za pořad MAGIE KOUZLA ZBAVENÁ, který právě běží každou sobotu v podvečer na Čt 1. Tento pořad o magii já osobně mám taktéž velmi moc rád, neboť odhaluje, jak se které kouzlo dělá.
    Takže když i vy, čtenáři, vydržíte do konce této osmé kapitoly, tak se také možná dočkáte nějakého odhaleného místního mochnického kouzlíčka. A komu to nebude stačit, tak je tu ještě mochnická legenda „O lupích lacích“.
    A pak hurá na ZLOMOVOU DEVÁTOU KAPITOLU!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *