Ema polykala naprázdno. Celá se klepala. Takhle rozzlobeného Pavla Haufnera ještě nikdy nezažila. Díval se na ni, jako by ji chtěl na místě uškrtit. Pauza v jeho mluvě však nesignalizovala, že jeho vztek nadobro skončil (právě totiž silně oddechoval), naopak, profesor nabíral nové síly k ještě mocnějším dialogům.
„CO JE MOC, TO JE MOC, CHARDOVÁ! URÁŽET, PONIŽOVAT DRUHÉ, TO VÁM JDE ZE VŠEHO NEJLÍP!! A TY VAŠE PŘIPITOMĚLÉ HLÁŠKY… O… O TOM… VY… VY SNAD ANI NEJSTE NORMÁLNÍM ČLOVĚKEM…!“
Ema ta slova jen stěží vstřebávala. Narážely jí do krku, vpíjely se jí pod kůži, a pak prostupovaly tělem jako smrtící bodavé hřebíky.
„NEJSTE NIKDY PŘI SMYSLECH… VNÍMÁTE JEN JAKÉSI SVÉ VNITŘNÍ SVĚTY… VŠECHNY KOLEM TÍM DONEKONEČNA JEN NESNESITELNĚ MUČÍTE!“
Ema výhružky najednou vnímala stále více rozmazaněji. Vlivem celodenního hukotu ji přepadávala ospalost. Jen velmi matně teď zaregistrovala, jak k ní ze zadní lavice opovrženě vzhlíží Petrova tvář, jak do třídy právě vbíhá Dita Haufnerová a v očích se jí mísí dva naprosto neslučitelné prvky: povýšená radost a strach. A pak už se Ema jen pod vlivem čehosi, co nedokázala ovlivnit, propadala do naprostého prázdného neznáma.
„TA VAŠE NIRVÁNA… BEZNADĚJ… HLOUPOSTI JSOU TO…“
Ema Haufnerova slova už vnímala jako pouhou ozvěnu z úplně jiného světa. Ještě slabou chviličku tápala v nicotě, pak se ale zjevila na své tolik dobře známé nezačínající a nekončící ulici. Doufala, že alespoň tady si vychutná tolik kýžený klid, jenže jakási neviditelná síla ji okamžitě odtud přemisťovala k dubovým vratům. Ema nemusela plýtvat dotykovou námahou, vrata se otevřela sama od sebe. Jenže při vstupu do Vánkového království nenásledoval obvyklý pohled na překrásnou táhlou krajinu s rozlehlými polními lány a vzdálenými horami s dřevěnou chaloupkou po pravé straně. Aniž by si to dívčiny oči přály, byly násilím vtaženy do hustého lesa a to do míst s pozůstatky jakési hradní pevnosti.
Lesem sálal podezřelý klid, celou Emou Chardovou však zmítal pravý neklid. Moc dobře si uvědomovala, proč tomu tak právě je a být musí. Tohle místo nevěstilo nic dobrého – jak pro starousedlíky, tak náhodné zatoulance, co o něm nic netušili.
„Tak přece jsi dorazila, Emo Chardová.“
Ema se prudce otočila a málem že nevyjekla. Černá paní jí doslova visela na očích a upřeně do nich hleděla.
„To musí být hodně nemilé, Emo Chardová, když ti nikdo nerozumí, a ty se tak musíš spokojit pouze s mou přítomností,“ škaredila se na ni čarodějnice. Dle toho, jak to škodolibě říkala, se tím očividně musela dost dobře bavit.
„Já…“ koktala Ema zmateně. „Vůbec jsem se teď o tvou pozornost neprosila.“
„Že neprosila? Že neprosila?“ Černá paní se ďábelsky zašklebila. Aniž by čekala na odpověď, zamířila do rozpadajícího se hradního přístěnku. „Prý neprosila,“ brumlala si pro sebe dál. „Neprosila, neprosila, NEPROSILA.“
Ema věděla, že čarodějnici nesmí spustit z očí, proto ji následovala – anebo to teď spíš byla právě ona, kdo si Emu vedl jako hodného panáčka na hraní. Oči pohledné brunetky odmítaly poslušnost a staly se otrokem nevyzpytatelného průvodce, jemuž nepatřily.
„Teď se pozorně dívej, Emo Chardová.“
Tomuto přání Eminy oči beztak nedokázaly odolat, prostě neměly na vybranou. Viděly, jak doposud prázdný hradní přístěnek pod vlivem vyzáblé ruky Černé paní začíná zaplňovat černý hustý dým. Z něj na zemský povrch pozvolna vyplulo čísi torzo. Postupně se formovalo do podoby člověka. Ema si pod tíhou skličujících emocí, které v ní Černá paní působivě navozovala, okamžitě pomyslela, komu by asi mohlo patřit, jaké to ale pro ni bylo rozčarování, když před sebou místo letce či námořníka spatřila v ponižující póze stát…
„EMO… EMO, PROSÍM, ZACHRAŇ MĚ… PROSÍM, NEDOVOL, ABY MĚ NAVŽDY SPROVODILA ZE SVĚTA!“
Ema nevěřícně a vyplašeně zároveň hleděla sama na sebe, jak se v křečovitých bolestech svíjí v černých kouřových pařátech, z nichž opět vystupovaly trnité ostny.
„Ne! NE! PUSŤ JI! SLYŠÍŠ?! TAK PUSŤ JI!!“
Černá paní brala Eminy prosby na lehkou váhu, doslova je ignorovala, načež mrazivým šeptem prohlásila: „A co to třeba zkusit takhle, Emo Chardová?“
Emino dvojče po mávnutí vyzáblé kostnaté ruky jako zázrakem přestalo křičet. Nasadilo opilecký vyčítavý výraz a v jeho režii začalo promlouvat: „Ema Chardová, ta, které nikdo kvůli jejím názorům na svět nerozumí, ta, která nemá žádné přátelé, možná že dva nebo právě teď už jen jeden z nich jí rozumí, ona však to nevnímá a už také nikdy vnímat nebude.“
Ema s hrůzou poslouchala, co dvojče říká. Když s tím skončilo, mátožně se v černých ostnatých řetězech sesulo do mdlob a věrohodně zvěstovalo Ježíše přibitého na kříži.
Ne, nic z toho, co říkala, určitě není pravda, ujišťovala se v duchu skutečná Ema.
Černá paní ale zareagovala mnohem pohotověji, než Ema očekávala. Zřejmě se dostatečně poučila z předminule, kdy se s ní zbytečně zdržovala v poměřování sil a neuspěla, a stejně tak i z posledního setkání, co ji Ema tak nečekaně vypudila veršíkem.
„Chopte se jí, mí mocní sluhové!“
Černá paní na Eminy vnitřní prosby stejně jako na její aktuální neschopnost promluvit nebrala ohled. Teď to byla ona, kdo nad ní měl převahu. Pod vlivem vyzáblé ruky se z nebe snesly krákavé vrány, při prudkém dopadu na zem se okamžitě převtělily do tělnatých statných mužů, načež ti bez přemýšlení jako draví supi vyrazili proti Eminým očím.
„Chopte se jí!“ přikazovala stále mocněji Černá paní.
„NE! NE!! NEEE!!!“
Ema se urputně bránila, ale prsty hromotluků už cítila na víčkách.
„Chopte…“
Emě jako by na mysli znovu vytanul dávný sen o tom, jak ji čísi ruce proti vůli tlačily do zdi.
„VZCHOPTE…“
Po dalším mocném zvolání se však temné prostředí rozplynulo, a hned nato došlo k několika úkazům najednou: Ema na matný mžik zahlédla doposud neobjasněnou tvář, bleskurychle se z nastalé mlhy přenesla na počáteční ulici, ovšem z ní ji okamžitě vypudilo další, doposud nejintensivnější zvolání:. „TAK SE SAKRA VZCHOPTE, CHARDOVÁ!!“
Ema byla zpátky ve třídě a civěla na tvář, jíž se okamžitě snažila obratně vyhnout, jakmile se před ní plně zhmotnila. Haufner s Emou přestal lomcovat, pustil ji, řvaní se ale nevzdal.
„CO… CO TOHLETO MĚLO ZNAMENAT?! CO… OKAMŽITĚ MI TO VYSVĚTLETE!“
I když Ema Haufnera poznala, stále byla myšlenkami kdesi ve Vánkovém království, takže na ni užaslí studenti dál obdivně hleděli, jako by se na návštěvu konečně dostavil onen obávaný inspektor. Haufner však teď nejen Emě ale i všem ostatním připadal daleko daleko nebezpečnější, než domnělá osoba, provádějící náhodné školní obhlídky. K Emině hrůze si navíc mnohé z jejích snových výjevů zapamatoval.
„Kdo je ta Černá paní?!“ vyzval ji o něco méně tvrdě. „TAK CO JE TO KRUCINÁL ZAČ?!“ navrátil se k původním hřmotných výšinám, když mu stále nebyla schopná odpovědět.
„To je postava z té její planety Emo…“
„TY MLČ! JÍ JSEM SE PTAL!!“ seřval Haufner i dceru. Dita na otce pohoršeně vytřeštila oči a div že nezačala vzlykat.
„Pro… prosím, já bych to za Emu…“
„PŘESTAŇTE KONEČNĚ UŽ JEDNOU PROVŽDY DRUHEJM LÍZT DO ZADKU, JENSENOVÁ! VY… VY I TEN VÁŠ SMĚŠNEJ PLYŠÁK!!“
Elke okamžitě zajela do lavice. Celá se v ní chudinka roztřásla. Ditě alespoň tohle mohlo udělat trochu radost, jenže neudělalo, sama se tvářila, jako by to od otce místo Elke schytala podruhé.
„NO TAK, CHARDOVÁ, BUDE TO?!“
„Če-černá paní je moc-mocná čarodějka, která na nějaký čas ov-ovládla jisté pohádkové Ván-vánkové krá-království. K dis-dispozici má mocná kouzla, jako jsou tem-temné černé mra-mraky, po-poletující vrány, silný ví-vítr, hus-hustý déšť a zlovolně bi-bijící hromy, když je po-potřeba někomu dů-důrazně poh-pohrozit. A taky li-lidem bere duši, z níž-níž je živa.“
Ema se radši rozhodla vypovědět Pavlu Haufnerovi celou pravdu, než by se s ním donekonečna přela. Šlo to ztěžka: Emu pořád pohlcovala únava, zase na ni šly mdloby. Pokud si včera namlouvala, že prožila vůbec ten nejhorší den ve svém životě, dnes to v tuto chvíli mohla v klidu popřít. A to se teprve blížila druhá vyučovací hodina.
Vyprávění o fiktivní pohádkové zemi a zlé čarodějnici v ní vládnoucí na Haufnera i studenty zapůsobilo jako pravý horor. Jakmile totiž Ema lámavou mluvou dohovořila, nebezpečně se zablesklo a udeřil mocný hrom. Několik žáků lekavě nadskočilo – Vincek Kazimír plně vystřízlivěl ze své tupé letargie, zatímco Elke Jensenová sebou znovu hbitě mrskla pod lavici. Ema si až teď uvědomila, jaká čina panuje venku za zdmi školy: dešťové kroupy mlátily do oken jako omámené alkoholovým opojením, načež bujarý vítr z parapetů shazoval jeden květináč za druhým. Jenže to nebylo vše, obdivné i vyděšené pohledy z řad studentů dávaly tušit něco mnohem závažnějšího: žáci se Eminým výrokům již z dřívějška kolikrát podivovali, teď však početná skupina z nich zjevně dodatečně zastávala také názor, že je to právě ona, kdo pod vlivem Černé paní na Katalnou Mochnu snáší toto nemilé neštěstí v podobě náladových změn počasí s atypickou podzimní bouřkou v závěsu. Podobně pravděpodobně smýšlel i Haufner, neboť od Emy pozpátku poodstoupil až k tabuli.
A bylo hůř. Zvenčí se začaly ozývat podezřelé nášlapné kroky a zakrátko i čísi skučení. I když bylo dopoledne, venku vlivem mračen panovalo přítmí, takže se dalo celkem logicky předpokládat, že náhle se zjevivší postavy v černém ve třídě vzbudí teprve ten pravý poprask. A tak se i stalo…
„Co to tam… íííí!“ pištěla Elke Jensenová, zatímco jakási žačka poplašeně odskočila od okna s hláškou „Odstup satane!“ – to poté, co se zvenčí začalo linout: „Jsem Černá paní a přináším všem smrt, bolest a utrpení! Černá paní si jde pro tebe, Emo Chardová, aby se tě zmocnila, tím že do tebe vstoupí a tvým jménem pak ovládne nejen Vánkové království a jedno pro svět zapomenuté město ve středních Čechách, ale následně i celý svět. Už to nebude dlouho trvat a stane se tak – tvým přičiněním, Emo Chardová.“
Z hlasů šel opravdový strach, zněly tajemně a démonicky zároveň. Bylo z nich víc než patrné, že nemohou náležet osobám z tohoto světa.
První se vzpamatoval Haufner, tím mu však okamžitě nastal nový problém: nevěděl kam dřív s očima, jestli pozorovat Emu nebo jedno z otevřených oken, odkud do třídy ony tajemné hlasy doléhaly ze školních pozemků. K Emině úlevě naštěstí zvolil variantu druhou.
„Úúúú, jsem Černá paní, jejíž tělo bude zanedlouho náležet Emě Chardové, a pak se jejím prostřednictvím zmocním nejen pohádkového, ale i skutečného světa.“
PLESK. To právě Haufnera, který z okna opatrně natahoval hlavu, něco lepkavého šlehlo do obličeje. Když ho studenti spatřili hezky z profilu, vypadal, jako by ho pernikářka poleptala medem. Onen „med“ ho však očividně dost ošklivě pálil a svědil, soudě dle podivných tiků, s jejichž pomocí právě předváděl nechtěnou pantomimu.
„Co se to tady děje?“
To do třídy právě vcházel Petr Štroch, tentokrát přesný jako hodinky, neboť akorát zvonilo na druhou hodinu a on měl učit angličtinu. Samozřejmě přirozeně zpozorněl, když zahlédl svého kolegu v dost neobvyklé póze poskakujícího klauna. Zastavil se tedy na prahu otevřených dveří a nevěřícně na něj zíral.
„Jsi v pořádku, Pavle? Nemám…“
„To nic, Petře. Už… už jsem na odchodu.“
Takto spolu na dálku vedli hovor. Pak se nakonec přeci jen ve dveřích málem srazili, takže Štroch při pohledu do tváře svého kolegy znejistěl ještě víc a pokusil se otázku dokončit: „Proboha, Pavle, to nevypadá dobře, nemám skočit pro Liptákovou? Dneska jsem ji tu už viděl pobí…“
„Ne, Petře!“ přerušil ho rázně Haufner. „JÁ JSEM V NAPROSTÉM POŘÁDKU! MNĚ ROZHODNĚ NIC NENÍ A ŽÁDNOU CIZÍ POMOC NEPOTŘEBUJU… NAROZDÍL… NAROZDÍL OD…“
Od koho, to už se profesor Štroch z Haufnerových úst nedozvěděl, nicméně si to mohl sám domyslet, neboť oči jeho kolegy, ještě než se ze třídy nadobro vytratil, nebezpečně spočinuly na děvčeti v prostřední lavici.
Za Štrochovy přítomnosti ale potemnělá atmosféra dost značně polevila – alespoň v první hodinové půli. Hlasy z pozemků nadobro utichly a nikoho tam již nebylo vidět pobíhat v černých hábitech. Počasí se uklidnilo, bouření ustoupilo. Štroch si samozřejmě domyslel, co se tu o přestávce asi odehrávalo, nedával to ale najevo a Emu neplísnil. Dokonce jí normálně oznámil, že má z testu za tři, a nijak to nedramatizoval, zatímco třeba u takového Vincka dost obšírně rozebíral různé časové nedostatky, jichž se v písemné práci o hodnotě čtyři minus dopustil.
„Was – wasn´t, be – being, have – have been got. Je vám to už jasné?“
„Yes sir, he bought some new shoes.“
„Ach jo, vám to příjmení, Kazimíre, opravdu nedali nadarmo,“ povzdechl si Štroch. „Vaše maminka zřejmě…“
„To otec,“ zarazil už tak dost překvapeného učitele Vincek, „on je policajt, takže…“
„Jasně, chápu,“ hlesl Štroch, i když mu z toho jasné nebylo vůbec nic. „Hlavně po gymnáziu nechoďte studovat VŠE do Prahy, to by tam nejspíš nikdo nepřežil.“
Několik studentů se zachichotalo.
Emě by se tedy bylo bývalo zase o něco volněji dýchalo, nebýt Dity. Ta uprostřed hodiny zničehonic začala trojčit a obvinila ji ze spolčení se zlými temnými silami. Ve třídě tak rázem bylo opět rušno, neboť si Ema něco takového samozřejmě nenechala líbit a razantně přešla do protiútoku. Štrochovi tak na konci hodiny nezbývalo než jí oznámit: „Zklamala jste mě, Emo.“ I on ve velmi špatné náladě pak třídu opustil.
Stejně jako neměla Ema čas poděkovat Elke za zastání, nestihla se za přestávku nanovo pohádat s Ditou. Ta totiž krátce nato, co rozpoutala žalobné peklo, ublíženě vyběhla ze třídy a už se do ní nevrátila. Štrochovi tak poskytla záminku, aby byl na Emu po právu naštvaný.
To teď ale do jednoho byli beztak Eminy spolužáci tak jako tak. O velké přestávce se všichni jen neradi šourali na hodinu fyziky. Ze zvyku obratně obešli dveře nechvalně proslulého kabinetu a jako myšky zabředli do vedlejší třídy. Dana Moronová ale vedle supího obličeje, vrabčího kudrnatého vlasového hnízda a pichlavých očí ostříže, skrytými za brýlemi ostrými jak břitva, zřejmě ještě navíc vlastnila i delfíní uši, neboť jakmile ze svého kabinetu zaslechla byť jen nepatrný šelest židlí, okamžitě napochodovala do vedlejší místnosti a jako zlý medvěd Grizzly zavelela: „Sednout, nekecat, přestat žrát! Koukejte si z penálů vyrvat brka, z tašek namakaný skripta a z mozku kupu vědomostí, pokud vám tam z minula ještě vůbec nějaký zbyly!“
Ani jeden student nepodal protest, že velká přestávka má celkem patnáct minut a nikoli oněch nedokončených pět, jak se opět zcela mylně profesorka domnívá. (O smlouvání se naposledy zhruba před rokem pokusil jistý žák Antonín Vzorný a až do konce roku – za odměnu – o hodině fyziky vždy psal o test navíc – z každé probrané látky.)
„To už je lepší ta nepravidelná noční poluce nebo jak se tomu vlastně odborně laicky říká, než vřava týhle bordelmamy,“ okomentoval to po vzoru svého otce onehdy trefně Vincek Kazimír a od spolužáků si za to vysloužil jeden z mála zasloužených souhlasných aplausů.
„Všichni jste líní, nepořádní, rozmazlení frackové, kteří si myslej, že odborný předměty je třeba řádně flákat! Takhle by to rozhodně nešlo, holenkové!“ sypala ze sebe Dana Moronová obvyklou hrůzu. „Ale já už se postarám, aby někteří vyložení klackové,“ a neomylně pohlédla na Vincka Kazimíra, který rázem přestal v puse přežvykovat tužku, „na konci roku neprolezli! S tím počítejte!“
Poslední Danina slova dozajista nebylo radno brát na lehkou váhu. O jejich účinnosti se už mnohokrát leckteré ze současných i jiných ročníků samy na vlastní kůži stačily přesvědčit. Ema minulý rok například vyvázla se čtyřkou jen díky tomu, že zavčas pochopila, že dobře zvládnuté první dobrovolné zářijové zkoušení a bonusový referát jsou pomyslnou trnitou cestou k jmenované ,dostatečné? známce, zatímco Vincek za svůj úspěšný ,triumf? výhradně především vděčil profesoru Humlerovi, který po škole nepravdivě rozhlásil, že houslař odnaproti, který ho ruší při hodině tělocviku v jeho hláškách, je Danin nevlastní syn, což samozřejmě nebyla pravda. Leč profesorka fyziky se mylně domnívala, že to byl právě Kazimír, koho to napadlo, takže když se konečně přišlo na skutečného viníka, který však v pravém slova smyslu nikdy nebyl odhalen (Humler si totiž zvolil trefný pseudonym Himlhergotlaudon), musela se Vinckovi omluvit, být s ním radši zadobře, a tak to málem skončilo i na Kazimírově vysvědčení, kdyby se nebylo bývalo následně neprovalilo, že tu podlahu před fyzikálním kabinetem poléval právě on. Kde teď však byl konec žákyni Švitořivé a studenta Přecitlivělého, to nikdo ze současných béčkařů neměl tušení. Jisté bylo jediné: tihle dva si Danu Moronovou do památníčků jako svůj velký školní vzor rozhodně nenalepili.
„Vám snad to, co říkám, přijde k smíchu, Jensenová?!“ vykřikla náhle profesorka Moronová na Elke, která okamžitě polekaně skovala hlavu za sešit, načež se za ní ze stupínku urychleně hnala jak uragán.
„Já… já… přece nic,“ drmolila poplašeně Elke.
„Tak držte hubu pod zámkem a přestaňte se přetvařovat!“ zpražila ji Moronová pohledem plným odporu. „Nemyslete si, že když se vy, váš papá a celá ta vaše severská famílie uhnízdíte tady u nás v Čechii, že si tu vy – jako prominentní dánská velvyslankyně – budete hovět na vavřínech. S tím si, Jesenice, jeďte posedět do nějaký útulný pražský kavárničky, ale nezabydlujte tyhle trapně nechutný zlozvyky v mých hodinách! Jasný?! TAK JASNÝ, JENSENOVÁ?!“
„A-ano,“ odvětila koktavě Elke.
„Hezky celou větou to teď od vás chci slyšet, Jensenová.“ Dana Moronová to tentokrát vyslovila tichým, jedovatě nasládlým hláskem, když se k Elke naklonila.
„Ano, paní profesorko,“ klesla Elke do nejvyšších možných ponižujících póz. Chudinka, málem zase měla slzy na krajíčku.
„Uf, to to ale trvalo. Tak to bychom měli.“ Dana Moronová si k Elčině bezmezné úlevě za ni okamžitě našla náhradu v zadních lavicích: „Peterseňata!“ vyštěkla. „Tohle maj bejt jako kružítka?! S těma pořádně nenapíchnete krokety, natož někoho odkráglujete!“ Sebrala Leně a Jeleně obě ze stolu a důkladně si je začala prohlížet. „Je mi z nich vážně na zvracení ne-li přímo na blití. Ano, ničit, remcat o nich, to vás jde, ségry“ (na každou zvlášť teď pohlédla s notnou dávkou nevraživosti), „ale čistit, brousit, pilovat, to už je zřejmě nad vaše úmorný síly, co, LENSKÝ JELENICE?“
Přesuličková konkurence, tedy Hanka s Petrou, neponechala nic náhodě a skrebl, o hodině fyziky vždy podlaviční, v zájmu klidu a bezpečí radši honem rychle přerušila. Profesorčina pozornost se však nečekaně ubírala druhým směrem.
„Á, Kazimíre!“ zvolala Dana u jeho lavice, jako by ho viděla úplně poprvé v životě, a Vincek samozřejmě okamžitě ztuhl. „Tak o kterépak morbiditě nám poreferujete tentokrát, co? Na vašem místě bych urychleně o nějaké začala přemýšlet.“
Vincek netušil, kam tím profesorka míří. Dál na Moronovou tupě zíral, zato všichni ostatní význam jejích slov pochopili téměř okamžitě: dneska se nebude psát test z magnetického pole, bude se z něj pouze zkoušet a první adept je již znám.
Profesorka Moronová se k tomu ale ještě stále neměla. To, že Dita chybí, nějak beze slova přešla, i tak jí do očí padla nová oběť.
„Co vy tady, Horecký? Stěhování národů už maj Češi, tuším, dávno za sebou?“
Petr cosi nesrozumitelného zamumlal. Moronové to – zdálo se – ale nestačilo. Očima teď přejížděla po jeho školních pomůckách.
„Á, copak je tohle?“ zeptala se, jako by právě snila o bájné zemi Keltů.
„Sešit,“ odpověděl pravdivě Petr.
„Tak sešit.“ Moronová na Petra dál zadumaně civěla. „Vážně?“
„A-ano,“ znervóznil, neboť teď vůbec netušil, co na něm profesorce může vadit.
„Hmm, tak prý sešit. A jaký konkrétní?“
„Fy-fyzikální,“ drmolil Petr. „Na fyziku,“ zkusil to jinak, když profesorce Moronové nebezpečně zbrunátněl obličej. „Na studium fyziky… pro účely fyzikálního vědění… na fyzikální radovánky…“
„TAK DOST!“ usadila Moronová Petra tím nezlobnějším tónem, jakého vůbec byla schopná. „ŽÁDNEJ SEŠIT, SALÁT JE TO! ROHY MÁ VŠUDE POTRHANÝ… A FYZIKÁLNÍ, HORECKÝ?! SKUTEČNĚ FYZIKÁLNÍ?!! UŽ STOKRÁT JSEM VÁM SNAD DO TĚCH VAŠICH MAKOVIC VŠTĚPOVALA, ŽE SI NA FYZIKU MÁTE NOSIT ČTVEREČKOVANÝ A NE LINKOVANÝ!!!“
Moronová uhodila do Petrova stolu pěstí, sešit před jeho zraky rozcupovala na kousky a jako živelná pohroma se pak hnala nazpět na katedru. Vytáhla notýsek a cosi si do něj poznamenala. „Kazimíre, k tabuli! Čas magnetických radovánek!“ oznámila pak.
Vincek jen velmi nerad vyskočil ze židle a mátožně se šoural, kam mu profesorka poručila.
„Tak tempo, tempo, svištím, svištím, Kazimíre!“ povzbuzovala ho Dana Moronová hlasem, který se tentokrát pohyboval na rozhraní rozčilenosti a pobavení.
„Tak… tak jsem teda už tady, paní profesorko,“ oznámil Vincek, když chůzí pospíchajícího lenochoda konečně stanul před tabulí.
„Nejsem slepá, mám voči,“ setřela ho nepřítomně Moronová, neboť stále civěla do notýsku. „Tak do toho, Kazimíre. Orné pole čeká.“
„Ehm, takže póle,“ spustil Vincek, „tak na něm se pasou telátka a selátka, dále je tam někdy přítomná i čeládka…“
„Sakra, chlape, magnetický pole!“ vytřeštila na něj Dana Moronová nevěřícně oči. „To jste tak tupej, nebo jste ještě nikdy v životě nic takovýho neviděl?!“ tepala jí už doslova oční žíla.
„Jen… jen na obrázku v knížce,“ pokusil se hájit Vincek.
„Pche, co mi je platný nějaký foto v knize? To si ho z ní mám jako telepaticky vyho… JENSENOVÁ, OPOVAŽTE SE MU NAPOVÍDAT!“
Elke okamžitě zanechala posuňků na rtech a hlava jí zapadla do učebnice.
„Za pět, Jensenová, koule, sardel!“ vzkázala jí Moronová a ihned si to zapsala do notýsku. „No a my pokračujem, Kazimíre, tak jedem, jedem, JEDEM!“
Sama bych ti jednu takovou do toho tvýho chřtánu s největší radostí hned vpálila, pomyslela si v duchu Ema, neboť přemítat o tom nahlas by byl víc než jen sardelový prohřešek.
„Tak vy nevíte, Kazimíre?“ Profesorka Moronová vstala od stolu a vyškubla Vinckovi z ruky křídu. „To je mi ale najednou záhada,“ pohroužila se zase do onoho nemilého, nasládle jedovatého hlásku, „to ty včerejší vodotoky z vás prýštily daleko daleko razantnějc.“ Odmlčela se a v režii obvyklého běsnění halasně začala demonstrovat na tabuli: „MAGNETICKÉ POLE MÁ VLASTNOSTI…“
Během kratičkých pěti minut byla fyzikářka schopná zaplnit všech šest tabulních stran – od vzorečků přes grafy až po obsáhlé legendy badatelů, kteří kdy měli co dočinění s věcí jménem magnet. Nikdo ze studentů rovněž nepochyboval, že kdyby Moronová uměla precizně kreslit, patrně by se tam objevily i jejich věrohodně vyobrazené podobizny.
Jenže se udála velice prazvláštní věc. Moronová Vincka posadila se čtyři plus a ne minus, jak jinak mívala ve zvyku. Další kandidát na zkoušení teď tedy musel počítat s tím, že u tabule zažije hotová muka, a že pravděpodobně nezůstane jen u té pětky, ale dojde i na nějaký ten bonus navíc. Každý se teď v lavici vystrašeně díval po svém sousedovi a otáčel po ostatních sedících.
„Chardice, k tabuli,“ vyzvala Dana Moronová nijak nevzrušeně Emu. (Třídou to naopak zahučelo velice vzrušeně.) „TICHO!“ vřískla.
Ema v chůzi napodobila svého předchůdce.
„Tak co si dáme, Chardice?“ zklidnila Moronová zase hormony, když už Ema postávala u ní na katedře (v duchu se modlila, aby si fyzikářka neusmyslela dát jí látku rok starou). „Takže si ještě jednou zopáknem hru na magnety, Chardice.“
Emě se ulevilo. Kdyby teď chtěla, tak tu látku v nejhorším dokáže vytáhnout na dobrou trojku a zase bude mít na nějakou dobu od fyzikářky pokoj. Ema nebyla zas taková naivka, jak si Moronová a někteří další studenti patrně mysleli. Nesnila v jednom kuse, také se řádně připravovala do školy, obzvlášť na předměty, kde to bylo nezbytně nutné. Fyzika se mezi nimi vyjímala na prvním místě.“
„Takže magnetické pole…“
„Anebo ne, Chardice,“ skočila Emě hned do výkladu Moronová, když z její strany rozpoznala vcelku jistou suverenitu. „Profesor Haufner mi láskyplně sdělil, jak si prý libujete v konstrukčních úlohách. Co kdybychom si nějakou dali, aby tu vaši kolegové zbůhdarma nezaháleli?“ Okamžitě svýma supíma očima od Emy výhružně přejela po studentech v lavicích.
Ema naprázdno polkla a sebejistota byla tatam. „Ale teď přece máme fyz…“
„Je dána strana a máte z ní vykouzlit lichoběžník! TAK ŠUP, ŠUP, UŽ AŤ TO LÍTÁ, CHARDOVÁ!“
Ema neměla na vybranou. Pracně z tabule smazala nadpis MAGNETICKÉ POLE a do mokré skvrny se pokusila načrtnout, oč ji profesorka požádala.
„Tohle… tohle že je lichoběžník, Chardová?! TO VYPADÁ JAK PRASE PO PORÁŽCE! TO MÁM ZŘEJMĚ PŘEDSTAVOVAT JÁ, CO, CHARDOVÁ?!“
„Ne-e, pa-ní, pro-profe-sorko,“ snažila se Ema bránit nařčení, načež se začala celá chvět. „A-asi jste mi zapo-mněla při-přidat další ú-údaj…“
„Tak údaj! TAK ÚDAJ! TAK ÚDAJ!“ Moronová se zase nepřiměřeně rozkřičela na celé kolo. „TO VÍ I DÍTĚ V MATEŘSKÝ, ŽE K SESTROJENÍ LICHOBĚŽNÍKU JEDNA STRANA NESTAČÍ! TO VÁM SNAD DO TĚCH VAŠICH ZABEDNĚNEJCH PALIC NA ZÁKLADCE NIC NENATLOUKLI?!!“
Třída přestala lelkovat, bez protestů a bučení zanechala magnetů a začala se věnovat rýsovačkám lichoběžníku. Ema byla v úzkých, věděla, že s pomocí druhých nemůže počítat. O hodinách s Danou Moronovou nic takového nepřicházelo v úvahu, a i kdyby to možné bylo, i tak by v to Ema nemohla doufat, vždyť si třídu proti sobě stačila poštvat za pouhé dva dny. I přesto zaznamenala, jak se jí Elke pokouší koutky úst něco radit, i když za to předtím dostala za pět. Co to ale Emě bylo teď platné, když Moronová měla oči prostě všude…
„JSTE LÍNÍ JAK VŠI, JSTE VŠICHNI SAMOLIBÍ, NAMYŠLENÍ FRACKOVÉ, KTEŘÍ SI O SOBĚ MYSLEJ KDOVÍ CO… NECHTE TOHO, JENSENOVÁ, NEBO SI VYKOUZLÍTE DRUHOU NEDOSTATEČNOU…“
Emu opětovně přepadávaly mdloby s únavou. Cítila se totálně vyčerpaně. Ač o to neusilovala, zase se propadala do spánkových vizí a téměř okamžitě se ocitla na dobře známém místě. Z bezejmenné ulice zlobu Moronové slyšela už jakoby z dálky na bázi neurčité ozvěny. Ta se z Eminých uší najisto vytratila až poté, co neviditelné auto osvětlilo dubovou bránu, ta se následně (opět bez přičinění lidské ruky) sama od sebe otevřela a Ema stanula na kopci nedaleko chaloupky. Leč hned se jí zmocnily čísi ruce a vzduchem ji nesly přes polní lány a jezero do temného lesa.
Hradní přístěnek tentokrát zel prázdnotou. Po zajatém dvojčeti ani památky. Hromotlukové také v nedohlednu stejně jako Černá paní. Jenže pak náhle…
„Vítej znovu, Emo Chardová.“
Hlas Černé paní se nesl oblohou, nikde ji však nebylo vidět.
Hned nato se v hradním přístěnku počala zjevovat čísi tvář. Na ní navázaly další a překvapená Ema je všechny poznávala: náležely Petrovi, Elke, Vinckovi, Ditě, jejímu příteli a členům královské rodiny.
„Hleď ještě na toto, Emo Chardová.“
V přístěnku pod neviditelnou taktovkou Černé paní přibyla tvář poslední. K ní se postupně začalo připojovat celé tělo. Emino dvojče znovu povstalo z černé mlhy, tentokrát ale neskučelo, neprosilo o milost, nehýbalo se. Očka mělo zavřená, bradu pokleslou na hrudníku. Jako by ani nedýchalo, jako by už dávno bylo… Ema se bála to slovo vyslovit nahlas.
„Je to pro tebe div, co, Emo Chardová? Kdysi ses mi byla schopná postavit a teď tu jen tak nečinně lelkuješ do prázdna,“ posmívala se jí odkudsi Černá paní.
A pak Ema ke své oční hrůze coby hlavní snový snímatel spatřila něco, v co ani radši nedoufala: nad její dvojnicí se vznášel bílý obláček ve tvaru tenisového míčku. Ve Vánkovém království to předznamenávalo tu nejhorší možnou věc: ztrátu duše, pomalé vyhasínání života.
„Tak co, Emo Chardová, dokážeš svou dvojnici zachránit, nebo jsi…“
„Neschopná, NESCHOPNÁ!“
Ema věděla, že zlo právě dosáhlo maximální možné hranice únosnosti. Taktéž rovněž správně vytušila, čí hlas teď náležel pobočnici Černé paní. To v ní vyburcovalo jakousi zázračnou skrytou sílu a probudilo snahu zachránit nemožné. Ema jako znovuzrozená hbitě vymrštila ruce a uchopila do dlaní duši své dvojnice.
„Ne, NE, NE!“ vykřikla varovně Černá paní; patrně vůbec nepočítala s tím, že by přes Eminu počáteční značnou malátnost k něčemu takovému vůbec mohlo dojít. Ta měla pocit, že čarodějnici na kratičký okamžik zahlédla, jak k ní proudí vzduchem, pak už ale v rychlém sledu následovaly ona neznámá mužská tvář, mlha a po ní přelet z lesa k dubové bráně a od ní na bezejmennou ulici, kde se rovněž rozléhalo ono nepříjemné Moronino „Neschopná, neschopná.“
„VZCHOPTE SE, CHARDOVÁ!“
Ema procitla a zase upřeně hleděla do očí profesorky fyziky. Moronové obličej za tu kratičkou dobu, co se spolu neviděly, pořádně zbrunátněl vzteky a oči pod brýlemi jí div nevylétávaly z důlků.
„TAK ONA SI TU PŘI MÝ HODINĚ V KLIDU LELKUJE!“ (Dana Moronová sotva popadala dech.) „NO TO JE TEDA UŽ VÁŽNĚ VRCHÓÓÓL!“
Ema oči zas rychle sklopila, aby se vyhla profesorčinu nepříjemnému pohledu. Při tom jí upoutala vlastní studící pravá ruka. Když ji Ema rozevřela, spatřila v ní bílou kuličku. „No né!“ pohlédla na ni v úžasu.
„A JEŠTĚ KE VŠEMU MI TU KRADE NÁČINÍ! TAK TO TEDA NE, HOLKA!! TO TEDA NE!!!“
Moronová Emě bílou magnetickou kuličku hbitě vyškubla, hodila ji do krabice mezi ostatní fyzikální pomůcky a jejím jménem šla pouštět hrůzu mezi studenty do lavic.
„Chardice se opět chová, jako by jí patřil celej tenhle svět! Všechno ví, všechno zná, všude byla. Není divu, že ji rýsovačky nezajímaj, CO, HORECKÝ?!“ Profesorka k Petrovi ihned přichvátala. „Jaktože nesedíte tam, kde máte, Horecký?! No proč taky že jo, když si studentskej personál řídí Chardice sama! A co ta sluchátka, Horecký?!“ Moronová mu je hbitým pleskancem smetla z uší, konečně jí padla do očí také Ditina prázdná židle. „No ovšem, není divu, že se studenti bojej chodit do školy, když na ně Chardice v jednom kuse pouští hrůzu! JENSENOVÁ!!“
Elke prudce vyskočila ze židle, aniž by věděla jak. Jakási vnitřní neviditelná síla ji k tomu přiměla.
„Řekla jsem snad, že vás chci zkoušet, JENSENOVÁ?! SEDNOUT! Podlejzačky, ty vám jdou, ale u mě se žádná protekce trpět nebude, ROZUMÍTE, JENSENOVÁ?! NEBUDE!!“ Pak Danin pohled padl na jejího plyšáka. „Hle, třídní maskot, zřejmě dar od Chardový, co, Jensenová?!“ probodávala Elke dalšími nerudnými očními blesky. „Já a Ludmilka (to myslela svou zapálenou žačku Kutákovou) ale nic takovýho už dál trpět nebudeme!“
A než se Elke nadála, už Dana Moronová plyšáka vítězoslavně škrtila v ruce. Následně sestrám Petersenovým odcizila jejich kružítka, taktně přiskočila k vedlejšímu okennímu stolu, z lavice, kde seděly Hanka s Petrou, ukořistila fyzikální skrebl (ten tam děvčata vždycky měla záměrně, aby se při jeho nálezu mohly vymluvit, že souvisí s danou výukou) a pak jím plyšáka celého obmotala, načež do něj ona kružítka zapíchla a forhendem ho takto vyparáděného vyhodila z okna na ulici. Elke propukla v mocný pláč, což profesorku Moronovou zřejmě těšilo, byť s ní ještě zdaleka nebyla hotová.
„A teď pro něj koukejte mazat! TAK ŠUP, ŠUP, JENSENOVÁ, AŤ TO SVIŠTÍ!“
Elke to nemusela říkat dvakrát.
„Počkej,“ zastavila ji u dveří Ema, „půjdu tam s tebou.“ Na moment pojala podezření, že od Elke konečně dostane pořádnou facku za všechny své prohřešky, které se obrátily proti ní, ta se však nabízené ruce bez odporu podvolila.
„NE, CHARDOVÁ, VY NIKAM NEPŮJDETE, JEN JENSEN…“
Moronová to nestačila doříct, těžko by to teď nejspíš dokázala, zato v očním poulení právě překročila veškeré své dočasné rekordy. Aby také ne, když i ji, veleobávanou to profesorku fyziky, obšťastnil Emin zdvižený prostředníček.
„TOHLE SI VYPIJETE, CHARDOVÁ! MÁTE ODE MĚ KOULI, PĚTKU, SARDEL!! A VYLOUČENÍ VÁS NEMINE!!!“
Ema se neostýchala prostředníček zvednout podruhé. Hbitě z krabice odcizila onu bílou magnetickou kuličku a chtěla se s Elke konečně dostat ze třídy ven, když tu náhle…
Ozvalo se rázné bum a plesk, neboť se na chodbě za dveřmi jako skrytý špeh právě zmítal – kdo jiný než Ludmila Kutáková. Ema s ní nemarnila čas, na fikuse z její strany sice nedošlo, avšak na strašení v podobě kletby Černé paní už ano; Ema se prostě rozhodla navázat na snění, jímž byla svědkem po odchodu z Litevského kabinetu.
A pak už za sebou vláčela ohromenou Elke, obě probíhaly školními chodbami a snažily se co nejrychleji dostat do šatny pro teplé oblečení a následně úprkem ven ze školy. Emě za běhu neušly udivené pohledy studentů, kteří ze zvědavosti vybíhali z učeben, aby se podívali, co se to děje. (Moronovou bylo slyšet po celé škole.)
„Hele, vidíš ji?“
„No jasně, to je ta divná diva od béčkařů.“
Ema se narážky na svou osobu nesnažila vnímat. Konečně s Elke seběhly poslední schod, do šatny doslova vtrhly, odsud nastrojené zamířily rovnou do vestibulu a rázem se ocitly před školou. Tam se ale čerstvého vzduchu sotva stačily nadýchat, z oken se na ně dívali nejen jejich vrstevníci, ale i někteří učitelé, takže Elke obratem vyhledala svého psího mazlíčka, zandala ho do brašny, a pak už si to obě dívky hbitě rázovaly za město.
„Já… já už nemohu,“ vydechla Elke po uběhnutí dobrého jednoho kilometru.
„Klid, dál už běžet stejně nemusíme,“ podotkla Ema a i ona se zastavila.
To už obě dospěly za město. Zamířily na menší plácek, kde si na moment odpočaly, a z něj následně zabředly do hustého lesa.