Kapitola 6 – Trubadúr

Ema přešla na protější stranu k oknu. Dívala se teď z něj ven na hřiště, jako by šlo o poslední den před její popravou. Když zavřela oči, skutečně něco na ten způsob před sebou viděla. Živě si představovala, jak na hřišti postává Ludmila Kutáková, jak se pod jejím vlivem basketbalový koš mění v gilotinu a jak pod ní profesorka strká studenta zahaleného kápí. Pak  sjelo ostří, jenže se v půlce gilotiny nečekaně zastavilo, takže se postava ze smrtícího sevření rychle osvobodila, kápi shodila z hlavy a byla jí… ona, Ema Chardová… ne, Elke Jensenová. Ano, Elke bez váhání přechází k naprosto ohromené Kutákové, tasí proti ní Vilemínin kouzelný proutek a říká: „Teď si to místečko spolu pěkně prohodíme.“ Kutáková rázem krotne jak beránek, následně se mění v Moronovou…
„Emo?“
„CO?“
Ema se zas tak hluboce zasnila, že až nadskočila, jak se příchozího lekla. Na moment skutečně uvěřila, že je jím Dana Moronová, neboť zmíněný školní poděs stále trčel živě v její hlavě.
„Jste schopná mě už vnímat?“
„Ano, teď už ano,“ vydechla s úlevou Ema, když se před ní silueta Moronové nadobro rozplynula a ona v příchozím s pevnou jistotou poznala postaršího hnědovlasého muže s knírkem a brýlemi. Byl jím profesor Štroch.
„Co jsem to o vás zas slyšel? Je to vážně pravda?“
Ema záměrně oči hned zabořila do země a začala se všelijak pitvořit.
„Tak jak to je s tou profesorkou Kutákovou? Prý jste ji před celou třídou pomluvila…“
„Tak vám to ta tlučhuba vylíčila?“ nabyla Ema nové kuráže, jakmile zaslechla to hnusné příjmení. „To si určitě celý profesorský sbor náramně pošmákl, co?!“
„Na té poradě jsem nebyl, jen se mi cosi doneslo po telefonu, proto bych chtěl nejdřív slyšet verzi od vás, než mi ji v plném znění sdělí někdo z kolegů ne-li přímo ona poškozená.“ Štroch mluvil vyrovnaně a nezvyšoval hlas. „Tak jak to bylo?“
Ema mu dopodrobna vylíčila, jak se dle rad Dany Moronové ctěná to paní profesorka Ludmila Kutáková během suplované hodiny surově chovala k celé třídě a jak si na samotném konci dupla i na ni. Profesora Štrocha to očividně dost zaujalo.
„No tak to je vážně síla,“ vyjádřil se k celé záležitost nad Emino očekávání jako správně pohoršený student.
„To ona nás všechny na tom hřišti šikanovala, ne my ji, a já se stejně jako Elke jen bránila.“
Ema s napětím očekávala, jak na to Štroch bude reagovat.
„Ano, o slečně Jensenové tam prý taky padlo několik vět a ještě o dvojčatech Petersenových, ty ale údajně vyvázly jen s trestem,“ odvětil zadumaně. „Zato vy…“
„Beztak jenom leze do zadku Moronový, to ona ji na nás poštvala! Závidí Humlerovi, že je na škole nejpopulárnější, proto se ho snaží vystrnadit stejně jako Litev…“
„Nekřičte prosím,“ dal najevo Štroch varovným mrknutím a kamsi za ní pohodil hlavou. Ema hned pochopila proč.
„Chardová!“
K oběma si to právě rázovala profesorka Kutáková a v očích se jí zračila ďábelská grimasa výhry. Bylo totiž deset minut po zvonění.
„Co se tu máte co promenádovat, Chardová?“
Štroch překvapivě mlčel. I na něm ale bylo znát, že ho přístup příchozí dost zarazil. Výraz v očích mluvil za vše.
„Co mlžíte, Chardová, co?! Nemyslete si, že když školní porada skončila, že kvůli vám nemůže nastat nová a to mnohem progresivnější!“
Ema si ze stále agresivnějšího hlasu profesorky Kutákové však tentokrát nic moc nedělala. Hůř už stejně dopadnout nemohla, navíc tu přece nestála sama, po jejím boku byl stále přítomen jeden z profesorů. Štroch se teď na vlastní uši alespoň mohl přesvědčit, zda-li je Kutáková skutečně taková mrcha, tak jak mu to Ema vylíčila.
„Však ony vás ty pouliče, Chardová, brzo přejdou, to se spolehněte! A co vy tady pohledáváte?“
Štroch si dál hrál na nemluvně.
„To jste snad hluchej, nebo co jako?! Na něco jsem se vás ptala! Nerozumíte snad normální mluvě?!“
„To bych rozhodně poopravil,“ promluvil konečně profesor, „křik je podle mne něco úplně jiného než to, co vy nazýváte mluvou, vážená dámo.“
Kutákové oči div nevypadly z důlků. „Co si to dovolujete?!“ křikla jak nejvíc byla schopná. Až pak jí teprve došlo, že spíše přednostně měla použít verzi: „A co tu vlastně pohledáváte?“
„To samé by zajímalo i mě.“
Štroch pečlivě kontroloval vyrovnanou polohu svého hlasu, přesto si Ema povšimla, jak mu už oči párkrát zajiskřily hněvem.
„Já tu učím, pane, UČÍM!“
„Já rovněž, vážená dámo, já rovněž.“
„NO TO SE… CO… cože jste?“
„Jsem učitel, v přesném znění učitel angličtiny,“ odpověděl Štroch s přemáhanou vlídností, a než se z toho profesorka stačila vzpamatovat, spustil: „English is easy with easy english – lesson number one; he bought some new shoes on sunday afternoon – lesson number two; mad as we are people on Thomas birthday party – lesson number three.“
Teď to byla pro změnu Kutáková, kdo ani nepípnul.
„Pokud vám to je, vážená kolegyně, málo, zde je má vizitka. Můžete mě kdykoli navštívit v kabinetu.“
Kutáková ohromeně zazírala na jmenovku.
„Tak a teď jste na řadě vy.“
„Co… co prosím?“
„Jaképak co? Rád bych věděl, jestli jste opravdu nová členka profesorského sboru, nebo se za ni jen považujete.“
Kutáková teď výjimečně nesmlouvala. Věděla, že by to nemělo smysl. Ema i Štroch teď pozorně sledovali, jak se šacuje. Zajisté si při tom musela připadat dosti trapně, neboť kolem trojice právě proběhlo pět opožděných studentů. Ti se při pohledu na Ludmilu neopominuli zašklebit a vyměnit si mezi sebou pobavené oční posuňky. Kutáková je ke své smůle nemohla seřvat, Dana Moronová navíc v nedohlednu, inu, nebyla to pro nadějnou mladou paní profesorku právě ta nejlepší výchozí pozice.
„Tak co, našla jste, oč jsem vás žádal? Jak vidno, tak nejspíš asi ne,“ odtušil přezíravě Štroch.
„Jsem tu teprve týden,“ bránila se chrabře profesorka Kutáková, značně rudá vzteky v obličeji.
„Ale jak jsem se přesvědčil, tak jste se tu už stačila plně zabydlet. Tresty doslova rozdáváte na potkání,“ významně poznamenal Štroch. „Ty posměšné výrazy v tváři opožděných studentů nešlo jen tak přehlédnout.“
„Oni si je zaslouží,“ vyhrkla znovu nabuzená Kutáková. „Kronická s Wágnerovou nosí příšerné účesy, Rýdl zas má na rameni nevhodné tetování draka v mraku, zatímco Jensenová s Chardovou…“
Štroch i Ema teď obzvlášť bedlivě napínali uši a dávali pozor, co z Kutákové vyleze.
„…mají nemístné přidrzlé poznámky na mou adresu a v hodinách se záměrně věnují něčemu úplně jinýmu, než mají.“
„PCHE!“
Kutáková už pomalu otvírala pusu, Emino odfrknutí se jí dle předpokladu hluboce dotklo, Štroch ale naštěstí včas zasáhl, když profesorku usadil trefnou poznámkou: „No vidíte, zlobíte se na ně kvůli vzhledu a průpovídkám a přitom jim v tom sama jdete zdárným příkladem.“
„Jak to myslíte?!“ vyštěkla Kutáková, načež se pokud možno nesnažila vnímat Emin pobavený úšklebek.
„Tak jak vám to teď říkám, vážená skorokolegyně: váš punkersky laděný účes příliš nezapadá do prototypů či stereotypů příznačných pro členy profesorského sboru, a i v chování u vás pozoruji jisté nedostatky v podobě přehnané vznětlivosti, což je i zřejmě důvod jistých narážek na vaši ctěnou osobu.“
„CO… co… co… he… ble… ehm…“
Profesorce Kutákové se viditelně pletl jazyk pod zuby, nedovolila si však na Štrocha už ječet: jednak jí k tomu vedlo zjištění, že je sám učitelem, a jednak byl taky o dost starší než ona. I tak se přece jen osmělila a opatrně znovu přešla do protiútoku: „Vy ale nejste třídním Chardové, tou je Nývlt… ehm, chci říct paní profesorka Radana Nývltová. Navenek působí opravdu vzdělaně a přísně, to se jí musí nechat. Jen… no paní Moronová soudí, že na panu profesoru Humlerovi až příliš lpí, to víte, kdysi tady na škole učil jednoho jejího příbuzného.“
Ema se opět na vlastní uši přesvědčila, jak Kutáková umí pěkně podlézat. Najisto si to teď ověřil i Štroch, protože jí na rovinu řekl: „Vážená rádoby budoucí paní profesorko, na rozdíl od vás si já profesorky Nývltové osobně vážím a dokážu s ní mluvit bez jakékoli přetvářky, a co se týče profesorky Moronové, na vašem místě bych se raději poohlédl po jiném průvodci. A jestli mi ještě dovolíte říct cosi závěrem,“ (Kutáková totiž opět nebezpečně začala s protáčením očních panenek) „tak už vážně takových dalších deset minut přetahujeme. Já i vy zajisté teď máme na programu nějaký ten předmět.“
„Ano, to zajisté.“
Jako horká pára nad hrncem se Ludmila Kutáková protáhla mezi Emou a profesorem Štrochem a zamířila ke schodům. U nich se přeci jen ještě naposled zastavila, aby oběma dala poslední moudrou radu na rozloučenou: „Na vašem místě bych se Chardové příliš nezastávala, a co se týče Humlera a Litevského… z tělocviku a biologie jsem promovala s těmi nejlepšími výsledky, takže je naprosto zřejmé, že má volba byla na místě.“
„Potvora jedna namyšlená,“ ulevila si konečně naplno Ema, když Kutáková sešla po schodech dolů a její rázné kroky pak nadobro odezněly z uší.
„No nebude to s ní jednoduché, pokud tu bude v budoucnu nastálo učit,“ připustil Štroch.
„Pane profesore, nesmíte dopustit, aby Humler a Litevský ze školy odešli,“ škemrala Ema.
„No uvidíme, co se dá ještě dělat. Pojďte, už beztak oba máme velké zpoždění. Co se teď učíte?“
„Základy společenské výchovy s Nývltovou v naší kmenovce,“ informovala Ema Štrocha, načež pojala podezření, jestli do třídy Kutáková cestou náhodou nenakoukla. Profesor dané pochybnosti vycítil.
„Radši vás tam doprovodím, pro jistotu. Beztak máme stejnou cestu, učím hned vedle septimány.“
„Fajn. Dík, že stojíte na mé straně.“
Zdálo se, že obavy byly zbytečné, když Štroch otevřel dveře a řekl, že se Ema zdržela, neboť si s ní o čemsi potřeboval promluvit. Profesorka Nývltová jen přikývla, že to bere na vědomí, a dál pokračovala ve výkladu. Ema to nijak nedramatizovala, šla si hned sednout do lavice k Petrovi, načež Štroch dveře zase zavřel a odešel.
„Jsi v pohodě? Stalo se něco?“
„Ále to nic.“
„Jak to že nic? Něco se muselo stát, když ses zdržela na chodbě se Štrochem,“ nedal pokoj Petr.
„Jo, to zdržela. Kvůli Kutákový, tlučhubě jedný,“ odfrkla s odporem Ema. „Slídila tam na příkaz Moronový.“
„Třeba se tam objevila jen tak mimochodem náhodou,“ připustil Petr.
„To víš, jen tak šla kolem,“ zabručela Ema a rychle si na stůl vyndala učebnici a sešit, aby Nývltová neměla řeči. Ta ale stejně jako celá třída byla plně zabraná do příspěvku o chudém rybáři, co nakonec k nečekanému úlovku přišel.
„Tak se hned nečerti, jen jsem tím chtěl…“
„Copak se čertím?!“
„Ne, teď už doslova křičíš,“ dovolil si Petr původní výrok nepatrně poopravit. Hovor tak nabral nečekané obrátky.
„Hele, odkdy seš zajedno s Moronkou?“
„Od nikdy, copak jsem někdy byl?“
„Jo, právě teď! A u Kutačky to zjevně nebude jinak!“
„Hele, to už trochu přeháníš, nemyslíš?“
Spor naštěstí přehlušily ovace ze stran studentů.
„Emo, vážně,“ zkusil to Petr po kamarádsku, „já ty dvě nenávidím stejně jako ty.“
„To je dobře, protože bych už s tebou nikdy v životě nepromluvila ani slovo,“ dala mu to Ema poměrně dost ošklivě najevo oční výhružkou. „Šéfka a její posluhovačka se totiž rozhodly zlikvidovat dva biologáře najednou.“
„Takhle radši nem… COŽE?!“
Petrovo překvapivé zvolání šťastně přehlušila druhá fáze smíchu, náležící Elke za povídku o medvídku Poulíčkovi a jeho přátelích.
„Jo, Litevský jde ze školy taky,“ zdůraznila Ema. „Moronka s Kutačkou si to zkrátka dokážou zařídit po svém. Není divu, když máme ředitele imbecila…“
„Třeba odchází z vlastní vůle,“ mínil Petr a zase pro jistotu hledal pohledem Nývltovou. S ní právě o něčem vášnivě rozjímal Vincek Kazimír.
„To tak, z vlastní vůle,“ skočila mu Ema pohotově do řeči, „Moronová se ho chce zbavit proto, že je na škole populární, kdežto ona na seznamu lidí určených k popravě.“
„Třeba chce prostě jen odejít do důchodu,“ mínil Petr, „věk na to rozhodně má.“
„No jo, jen se těch mrch zastávej!“
„Nezastávám se jich!“
„ALE ZASTÁVÁŠ!“
Třída propukla v další ohlušující smích. Vincek Kazimír, aby smazal manko ze včerejšího nezdaru, se totiž dodatečně rozhodl vyjádřit ke svému skorojmenovci Vincentovi a to dosti nevybíravým způsobem, načež neopominul na přihoršenou přidat názor svého otce. Nývltová se proto hned nato radši taktně odklidila k okenním lavicím, kde doufala v lepší proslovy. Avšak…
„Líheň,“ zadala Hanka.
„Oliheň,“ přidala Petra.
„Sklizeň,“ dala jasně najevo profesorka Nývltová, kam by měla hra spět.
„Ne, nezastávám, Emo, v tom se šeredně mýlíš,“ pokračoval v zaběhnuté vyhrocené debatě Petr, když se ujistil, že je jim Nývltová dostatečně z dohledu.
„Nepovídej,“ pustila se do něj znovu naostro Ema, „to bys mě jinak před tlučhubou na tom hřišti varoval a ona mi pak nemusela zabavit PĚNKALINKOVÉ poznámky!“
„Pokoušel jsem se o to, jenže…“
„Gedeon Totenberg,“ spustila mezitím Hanka.
„Nikoliv Toten, nýbrž Torn,“ poopravila ji Nývltová.
„Aha, tak on nebyl mrtvý, on tu smrt v bráně jen předstíral.“
„…jenže ona mi v tom zabránila,“ snažil se z toho Petr vykroutit s čistým svědomím.“
„No jistě.“
„Fakt, vážně.“
V zadních lavicích teď bylo živo stejně jako v oné prostřední.
„Červené lomenopramenné kružítko se nestačí divit, co skrebelské divy zas vyvádějí za divy,“ poznamenala mezitím Lena.
„Černé lomenopramenné kružítko s červeným lomenopramenným kružítkem je v tomto zajedno. To bude panečku trestík,“ doplnila sestru Jelena.
Profesorka Nývltová to bohužel zaslechla. „Momentálně nepanuje hodina matematických a fyzikálních radovánek, vážené sestry zapomněnky. No když ale o Gedeona tak usilovně škemráte, ať je tedy váš.“
Leně a Jeleně rázem poklesla čelist, což Hanka s Petrou ohodnotily sehraným úšklebkem.
„No jo,“ hašteřili se Ema s Petrem dál, poté, co se nanovo ubezpečili, že je Nývltová nemá čas vnímat, „to prostě dělaj ty podzimní poluce, s tím vy kluci zkrátka nic nezmůžete.“
„Jaký poluce? O čem to zas mluvíš?“
„No přece o Elke.“
„Co s ní je?“
„Vím, že ji miluješ.“
„Cože?! Já… já a Elke?“
Petr ztišil hlas, neboť dotyčná právě zvedala hlavu od knížky. „To se bavíte o mně?“ zeptala se.
„Ale ne, kdepak,“ odpověděl Petr dřív, než Ema stačila říct svoje.
„Lháři!“ podařilo se jí nakonec pouze vykřiknout.
„Slečno Jensenová,“ ozvala se od zadní prostřední lavice nečekaně profesorka Nývltová, „buďte tak laskavá a odneste třídnici profesoru Haufnerovi. Včerejší hodina, jak jsem se dívala, tam není vůbec zapsaná. Služba na to očividně kvůli jiným a mnohem důležitějším aktivitám neměla vůbec čas a nejspíš si ho už asi ani nenajde, tak nyní pevně doufám, že vy to coby jako nejspolehlivější a nejobětavější žák této třídy bleskurychle napravíte.“
Elke vyskočila z lavice tak hbitě, až málem přepadla přes svého plyšáka. Balanc naštěstí ustála, takže než se po ní několik studentů stačilo pobaveně ohlédnout, už byla u dveří.
„How, mocný bledulovitý Mikešíne!“ zvolal na ni Vincek, když kolem něj probíhala. Elke mu věnovala krátký milý úsměv, když ale spatřila zlobný Ditin pohled, rychle toho nechala, v obličeji celá zrudla a vyběhla ze třídy na chodbu.
„Neboj, ona se ti zas brzo vrátí,“ řekla Ema soucitně leč s notnou dávkou podrážděnosti.
„Jen ať si tam pěkně zůstane.“ Petr si přestal Nývltové radši všímat, aby ji sám nepřiměl vydat se k jejich stolu.
„A to jako proč?“ pokračovala Ema v reptání.
„Ty snad o to vážně stojíš,“ divil se Petr jejím náladovým móresům a podezřívavě naježil obočí.
„Co já, ty ji přece miluješ.“
„COŽE?! Nývltovou? Jak jsi na něco takovýho zas přišla?“
„Kdo tu mluví o Nývltový?“
„No přece ty.“
„Já? JÁ? Já měla celou dobu na mysli přece milou slečnu Jensenovou.“
Petr na Emu užasle vyvalil oči.
„Hele, nech toho, viděla jsem tě na hřišti, jak ji zasněně pozoruješ, protože ti bylo hrózně móc líto, že na tvou ctitelku tlučhuba Kutačka v jednom kuse řve!“
„Co to plá..“
„A co to teda bylo včera v šatnách, ahá? Jakmile jsi odtamtud vypad, Elke ti byla v patách a hned se s tebou pustila do řeči!“
„Plácáš nesmysli!“
„Vážně? Tak kam ses včera po obědě vydal, co? Za ní! Justýna mi to potvrdila! Mluvila jsem s ní!“
„Jus… proč bych jí vykládal takovou pitomost?“
„Tak pitomost? Celou dobu, co chodí do naší třídy, se neustále jen pitvoříš a to pokaždý, když se na mě díváš! To kvůli ní, že jo?“
„Hele, hele, nech si toho! Sama nic nevíš, to ty si celou dobu přede mnou hraješ na velkou tajnůstkářku!“
„COŽE?! JÁ! Jak jsi na něco takovýho vůbec přišel, koumáku?!“
„Že jsem se vůbec tam na hřišti snažil pro tebe obětovat?“
„Vyhýbáš se odpovědi! ZÁMĚRNĚ, CO?!“
„CO ZÁMĚRNĚ?!“
„TY TVÝ SLUCHÁTKA, BEZTAK V NICH NIC NEMÁŠ! JEN SI NAMLOUVÁŠ, ŽE TAM SLYŠÍŠ ELIN HLAS!“
„JO A TY ZAS V TĚCH SVEJCH SNOVEJCH VÝJEVECH, CO! TO SE NEDIVIM, ŽE TĚ RODIČE POSÍLAJ K…“
„CO SE TO TADY ZAS DĚJE?!“
Petr s Emou, v obličeji celí rudí vzájemnou nevraživostí vůči tomu druhému, okamžitě zmlkli. Profesorka Nývltová byla rovněž zlostí bez sebe, supíma očima teď dost obstojně suplovala profesorku Moronovou. Na rozdíl od ní ale opět dokázala ten balíček nervů ustát, i když jí to stálo půlminutové úsilí.
„Počítejte oba s tím, že až tam vzadu skončím, vrhnu se hned na vás dva!“ a rázně zamířila k překvapené Hance a udivené Petře, na nichž začala mámit další výroky ohledně Gedeona Tornberga. Obě totiž myslely, že když za ně zastoupí Petersenovic „kolegyně“, budou nadobro z obliga. Mýlily se.
„Ssss, Chardová,“ dala o sobě vědět Dita, když byla Nývltová z dohledu, „jsi jednička. Co zkusit pokračování?“
Už tak dost vytočená Ema (Petr si totiž odsedl do zadní lavice ke dveřím, kde bylo volné místo) to dala Ditě najevo velice originálně: bez mluvy, zato se zvednutým prostředníčkem na pravé ruce. Ditin úšklebek byl rázem tentam, vystřídal ho nenávistný pohled, co to ale bylo v porovnání s tím, když Emino gesto zahlédl i Petr. Ema ruku sice stáhla, bylo ale již příliš pozdě.
A pak…
„NO TO SNAD NE! TEN VŠIVÁK SVINSKEJ!“ – rozlehlo se třídou. „Bohužel Emo, jen jsem se osobně vyjádřila k jakémusi legendárnímu autorovi. Mlč, ty zrůdo! MLČ!“ – to se náhle propojil Elčin jemný hlásek s Eminou výhružkou, vznesenou na obranu vůči Ditě. Byla to právě ona, kdo teď šířil nahrávky pořízené z včerejšího dne a hodlal tak Emu znemožnit.
„TAK DOST, OKAMŽITĚ TU KNIHU POLOŽTE… CHARDOVÁ! Ta je rodu neživotného. Nemám ho, nahlašte na učitelský poradě…“
Dita si s tím dala velkou práci, některé překombinované pasáže zněly obzvlášť dost nechutně: „Tady není žádná zoologická zahrada, ani útulek pro malá batolata. Rýsovačky jsou o dost náročnější, CHARDOVÁ, zrádná disciplína. MÁTE KOULI, CHARDOVÁ, NA ROZPUK POLUCE NEMÁM MOMENTÁLNĚ NÁLADU! Se Štrochem to ušlo, s Moronovou to byla učiněná katastrofa…“
To už lidé ve třídě napínali uši a začali se shánět po aktérovi.
„Dita má velká ryta a je to Rita, dolce Rita. Jo jo, Dita má vlasy zaplněny hovnou, tak proč to nepřizná rovnou, když třímá v ruce svinivé houno.“
Šamlatův skřehotavý hlas se nesl třídou, jako by právě byla na pořadu dne hodina biologie s profesorem Litevským na téma: ptáci známí i ti úplně neznámí. Ditě zřejmě došel materiál, neboť pod lavicí všemožně cosi drtila v prstech. Ema se nenechala zahanbit a dala průchod novým Šamlatovým proslovům ze svého diktafonu.
„Dita má hlupce plná ryta od koryta. Dnes, Dnes! DNES!“
Dita se snažila o to víc.
„Úúúú, áááách, ehmmmm.“ To následovaly vzlyky paní Kernesové.
Podrážděné Ditě se přeci jen podařilo pásek trochu přetočit, takže z něj pod vlivem jejího mučení vyšlo: „NA ROZPUK POLUCE!“ (toť výbojný hlas Dany Moronové), „Mám zájem“ (toť pozměněná Emina výpověď pro Nývltovou namísto nemám) a „Obě dámy mají stejnou zálibu… PROBOHA!“ (Celé to zakončil Petrův zrychleně upravený šmoulí hlas.)
„Úúúú, ááách, ehmmm,“ podařilo se i Emě z pásky cosi vypotit.
„POLUCE!“ zakřičelo to od Dity.
A pak už to svižně jelo.
„Jo jo, Dita… ryta.“
„Mlč, ty zrůdo! MLČ!“
„Dita… koryta… Dnes, dnes, dnes… úúú, ááách, ehmmm.“
„Obě dámy mají stejnou zálibu… PROBOHA!“
„TÁÁÁK DÓÓÓST!!!“
Ema i Dita toho okamžitě nechaly. Třída se přestala smát a naopak začala žít panickým neklidem. Radana Nývltová teď byla vzteky celá bez sebe. Tentokrát nevypadala na to, že v sobě emoce udrží a pak je z hlavy jednoduše zase vypustí. Bohužel to platilo jen pro Emu, Dita jako by teď pro profesorku vůbec neexistovala. Ema se užuž snažila říct něco na obranu, Nývltová ji však předběhla: „NE, CHARDOVÁ! NIC OD VÁS NECHCI SLYŠET!! TY VAŠE VĚČNÉ VÝMLUVY!!! TEĎ VÁM VAŠI KAMARÁDÍČKOVÉ UŽ NEPOMOHOU!! TEĎ UŽ TEDA NE!!!“
To Ema věděla beztak bez ní. Na Elke Nývltová zapracovala už předtím a Petra si proti sobě poštvala sama. Co naplat, že dívčí válku začala Dita, Nývltová ji plně zaregistrovala až v Emině podání.
„Ale…“
„NE, NESMLOUVEJTE CHARDOVÁ! JSTE NESKUTEČNÝ BŘÍDIL, FLÁKAČ, FRACEK, KTEREJ SI MYSLÍ, ŽE VŠECHNO VÍ, VŠECHNO ZNÁ, VŠUDE BYL A SVĚT MU LEŽÍ U NOHOU JAKO NIKOMU JINÝMU!“
„Kdo ví, co jí tam vůbec leží. Radši by si měla nechat udělat testy,“ špitla Dita Vinckovi do ucha, ten se jejímu výroku ale překvapivě ani koutkem pusy nezasmál. Zato Ema sokyni, i přes hřmotné Radanino burácení, zaslechla zcela zřetelně, takže když Nývltová vyrukovala s novými jedovatými poznámkami, byla to teď Ema, kdo se nanovo utrhl ze řetězu s tím, co jí náhodně přišlo pod jazyk.
„Když už jsme u toho Tornberga, myslím, že se ve své tezi nemýlil, když měl za to, že neživé věci mohou vlastnit skutečný lidský život! Třeba například takové stromy určitě dokáží navenek projevovat niterní city! Když je poraníme, teče z nich smůla, namísto lidské krve, ale pro ně i člověka to má ten samý význam – bolest, utrpení, nevoli! Když strom pokácíte, cítí to stejně, jako když člověku useknete kosou nohu, jen s tím rozdílem, že ten hlasitě zakřičí, kdežto strom pouze neslyšně – jako ten nejméně viditelný brouček, jehož sotva postřehneme! Věřím tedy, že živé i neživé je v jistém smyslu vzájemně propojeno, takže pokud Gedeon Tornberg tvrdí, že by se za prohřešky vůči obyčejným neživým předmětům měli provinilci zavírat do vězení a vést s nimi soudy, určitě to do budoucna stojí za úvahu!“
„WOW, CHARDOVÁ, STO ZLATÝCH PRO PLANETU EMOCHARD!“
Profesorka Nývltová neměla čas Ditu seřvat za neohlášené zvolání, ani setřít Emu za její výrok. Kdosi totiž zaklepal. Ema doufala v nejhorší. Mohl to být Štroch, učil hned vedle, zaslechl hluk a tak se šel podívat, co se děje. Nebo taky Ludmila Kutáková, ta přece již prve šmírovala na chodbě, místo toho aby šla učit – nebo spíš druhé mučit. A nebo (Emě se při tom pomyšlení sevřel žaludek) sem kráčel samotný ředitel. Ne, ne, namlouvala si Ema, je to Elke. Elke se vrací do třídy se vzorně zapsanou třídnicí.
Nebyl to však nikdo z nich. Když totiž profesorka Nývltová na nepřetržitý klepot konečně zareagovala výzvou „CO JE?! KDO JE?!“ (to bylo pořád vidět, jak s ní cloumají nervy) a dveře se opatrně otevřely, vcupital dovnitř sádelnatý mužíček v buřince a ve smokingu. V podpaží si přidržoval poměrně velký futrál; byl vůbec div, že ho tam při své dětské výšce a váze vůbec udržel. To je určitě inspektor, neohlášeně se vydal na školní obhlídku, napadlo nanovo Emu; ve stejném úsudku se ovšem utvrzovali i ostatní studenti: „Inspektor, Inspektor! TO JE URČITĚ INSPEKTOR!“
„Ne, nebojte se, jsem jen pouhý učitel,“ uklidňoval všechny studenty mužík pisklavým hláskem.
„Co… cože jste?“ Na Radaně Nývltové bylo znát čím dál větší rozčarování; na to, že by se měla dál čertit na dvě studentky, úplně zapomněla a na příchozího zírala, jako by spadl z Marsu. „A za koho zaskakujete? Kdo z dalších profesorů odchází? Já…“
Třídou to ohromeně zašumělo. Jediná Ema a Petr věděli o nově odchozím a tím byl Litevský, jenže za něj byla pořízená náhrada v podobě Kutákové. Těžko tedy říct, koho by se ten záskok mohl týkat. Nejvystrašeněji se však paradoxně tvářil Vincek. Tomu vypadla tužka z pusy a pitíčkem si zaneřádil sešit, jak sebou prudce škubl, když mužík začal očima šmírovat po studentech. Kazimír se tvářil, jako by do něj právě uhodil hrom.
„Ne, vážená paní profesorko, rozumějte,“ ujal se mužík zas slova, „já jsem učitel, ale na zdejší Lidové škole umění. Potřeboval bych uvolnit jednoho žáka, jestli by to šlo.“
„A… ach ták,“ frázovala Nývltová. „A o koho jde?“ Jako zázrakem se jí navrátil přísný pohled a ten si možného adepta okamžitě našel. Ema nasadila samolibý, nechápavý výraz. Dokazování hudebního talentu bylo tím nejposlednějším představením, o které by před třídou stála.
Mužík tentokrát Nývltovou v odpovědi ignoroval, místo toho vyskočil na stupínek a začal se po studentech rozhlížet ještě naléhavěji. „Á, tam jste, Kazimíre! Mohl byste, prosím, jít na moment sem ke mně?“
Všichni v úžasu sledovali, jak Vincek Kazimír, celý bledý v obličeji, vstává ze židle, snaží se na kalhotách narychlo zamaskovat velkou vodnatou skvrnu z pitíčka, které na sebe vlivem neobratnosti vychrstnul, a jak následně loudavě míří k tabuli; teď už se doslova tvářil, jako by kráčel na popravu, která se nedá odvolat.
„Ehm… a nyní…“ zakoktal se mužík, když po jeho boku Vincek stejně nejistě stanul, „ehm, dovolte, abych se vám všem představil. Vojtěch Bludimír, ctěné jméno mé.“
„Tak copak máte na srdci, pane Bludimíre? Co vás trápí?“ zeptala se profesorka Nývltová o trochu méně rozpačitěji, neboť prokoukla, že mužík vlastně není nijak moc vtíravý a ve svém nitru o něco moc stojí, neodvažuje se o tom ale nahlas mluvit. „Radana Nývltová,“ podala mu opožděně ruku na seznámení.
„No jak bych vám to…“
Vtom se znovu otevřely dveře a do třídy doslova vpadla Elke. Vojtěch Bludimír jako by náhle ožil a nečekaně zvesela vypískl: „Já vyučuji hru na trumpetu a tady Vincek je mým skvělým žákem. Co kdyby vám něco zahrál?“
„Prosím?“
„Na uklidněnou,“ dořekl spěšně pan Bludimír. „Například…. poem od Darka Temného.“ A než se Vincek Kazimír nadál, už držel nástroj v ruce a před ním se zčistajasna zjevily stojan a na něm noty.
Zrovna tohle Radana Nývltová nejspíš neočekávala, neboť začala oponovat: „No, podívejte se, vážený pane, to je od vás sice milá nabídka, ale my teď zrovna máme…“
Z lavic se však rozlehlo halasné prosebné škemrání o živé vystoupení, a že to Základům společenské výchovy dozajista hodně prospěje, když se zrovna probírá vztah mezi životnem a neživotnem, čím nyní všichni shodně měli na mysli vztah mezi člověkem a nástrojem, načež každý ze studentů tajně doufal, že se po Vinckově výstupu Radana Nývltová nadobro uklidní a bude si zas hrát na tu sice přísně vyhlížející, avšak jinak milou, chápavou a přívětivou to paní profesorku. K všeobecnému studentskému přesvědčování se nepřidaly pouze čtyři osoby: Ema, Petr, Dita a samozřejmě Vincek. Naopak nejvíce natěšená na Kazimírovo vystoupení byla Elke, ta dokonce několikrát po sobě zvolala nepřeslechnutelné „Juch!“.
„No tak dobrá,“ podlehla profesorka Nývltová třídnímu tlaku. „Jisté uvolnění by přišlo zajisté vhod,“ načež její pohled opět spočinul na Emě. Ta za to rozhodnutí nakonec musela být vděčná, koneckonců profesorka z toho, jak na ni předtím křičela, vydatně ochraptěla, takže kdyby si nedala pauzu a vrátila se k původnímu scénáři výhružek, přišla by o hlas zajisté úplně.
Patrně ale i o sluchové boltce. Vincek na trumpetu hrál tak příšerně, že se každý okamžitě shodl na tom, že to i čajník piští v nadpozemsky líbezných tóninách. Co akord, to téměř pokaždé přehmat nebo nesprávné doznění. Nývltové se protáčely oční panenky, i když se všemožně snažila zachovat si tvář nadšeného zvědavce, zatímco studenti na to žádnou přetvářku rozhodně nepotřebovali, ti prostě oči začali kulit automaticky po prvním žalostném zatroubení a tak zcela bez falše dávali jasně najevo údivy nad tím, čeho je muzikant vůbec schopen, načež povětšině z nich začaly cukat koutky úst smíchy. Vincek se snažil sebevíc, o to ale častěji chyboval. Učitele Bludimíra koncert jeho svěřence očividně dost mučil, neboť ani on nestačil vycházet z údivu nad tím, co je schopen všechno poplést a poem tak dovést na hranici věčné zkázy. Vojtěch Bludimír vážně vypadal na zhroucení.
Vinckovo žalotroubení ale přece jen nějaký ten efekt mělo. Vydatně podpořilo temné černé mraky, kupící se za okny. Vše nasvědčovalo tomu, že se zakrátko pěkně rozprší, i když… slunce svůj boj s oblohou ještě zdaleka nevzdávalo stejně jako mučitel ušních buněk se svou trumpetou. KONEČNĚ, asi po takových deseti minutách, které všem přišly jako hodinová věčnost, Vincek coby trubadúr – ušní kat nesměle poem zakončil tím nejujetějším možným zatroubením a pak mu nástroj okamžitě vypadl z ruky; patrně namísto závěrečné úklony, na níž už neměl sílu.
Třídou zaznělo nesmělé bučení, jen Elke vyskočila z lavice, začala ohromeně tleskat a jako hlásná trouba na celé kolo volat: „BRAVÓÓÓ!!!“
Vojtěch Bludimír se sotva držel na nohou. Celý se klepal, jako by se o něj pokoušel infarkt. „No… ehm… tak to byl, pěkně prosím, poem od Darka Temného. Pro… promiňte, asi už půjdu… ta… takže na shledanou.“
A než profesorka Nývltová stačila Vinckův výkon jakkoli okomentovat, už byl mužík tentam.
„BRAV…“
Elke s tím však rychle přestala, když kolem ní pak Vincek procházel a něco nerudného zamumlal. Snažila se tedy na rtech alespoň vyloudit ten nejpřirozenější možný úsměv, ale to stejně nepomohlo. Emě došlo, proč tak, na rozdíl od ostatních studentů, kteří teď Kazimíra považovali za třídního šaška, činila. Elke byla prostě jiná. Nyní pravděpodobně zastávala názor, že něco takového, když k vám do třídy náhodně přijde učitel z jiného odvětví a vyzve žáka, aby něco předvedl (z toho daného odvětví), je prostě klasická česká tradice, jako kdybyste v Dánsku o volném víkendu s rodinou sestavovali stavebnici Lega. Pravda, jisté zaznamenané ovace se k Vinckovi během jeho preludování donesly, ty ale spíše souvisely s extrémními výškovými rozdíly: Vojtěch coby trpaslík a Vincek oproti němu coby statný obr. Nejen originální jména ale i příjmení značně bila do očí: Bludimír – Kazimír. Tomu však Elke zřejmě jako jediná z přítomných nevěnovala pozornost, ona prostě měla vlastnost myslet si o druhých vždy to nejlepší.
Ema podobných úvah zanechala, neboť Radana Nývltová rozhodně nezahálela, a jakmile Vojtěch Bludimír zmizel a Vincek Kazimír zasedl zpět do lavice, upřela na ni svůj přísný pohled.
„Takže, Chardová…“
„Prosím, paní profesorko,“ vyskočila Elke okamžitě do pozoru, jako by byla oním obávaným inspektorem, jemuž je něco takového vždy povoleno, „Ema za nic nemůže.“
Nývltová na Elke varovně vytřeštila oči: „Jensenová, vás sem nevolala.“
Elke ale neustoupila: „Já vím, ale stejně to bude nespravedlivé, když Emě dáte trest a za její názor pětku.“
Profesorka pozvedla pohoršeně obočí, jenže Elke se už chopila jakéhosi papírku a nahlas z něj začala předčítat, o čem se Ema zmiňovala v její nepřítomnosti. Když s tím skončila, nastalo ve třídě hrobové ticho, pouze zvenčí ho rušil zvedající se vítr. Teprve když pod jeho vlivem z rozehraného skreblu vylétla slova žena, pokora a soucit a s jemným cinknutím přistála na zemi, Nývltová znovu procitla.
„Tak takhle by to teda neš…“
Bohužel právě zazvonilo. Hodina skončila.
„Prosím, paní profesorko,“ škemrala na Nývltové pořád Elke, „Ema to určitě nemyslela nijak zle. Já s ní ve všem souhlasím. A vy sama jste přece předtím říkala, že na mne ze všech studentů nejvíc dáte.“
Tento argument Nývltovou odzbrojil úplně. Najednou si vůči Elke připadala jako naprosto bezbranná (ta navíc předem plyšáka odklidila pod stůl, takže ani z něj nemohla profesorka těžit ve svůj prospěch). Navíc hodina právě skončila, na nové spory tedy Radana, navíc značně ochraptělá a tudíž hlasu zbavená, prostě už nemohla mít ani potřebný akcent, a kdyby teď chtěla Elčina slova popírat, sama by před třídou byla za hlupce. Nezbývalo jí tedy než říct: „No dobře,“ a zapsala Emě do notýsku jedničku, „ale počítejte Chardová s tím,“ vzkázala dotyčné přece jen dodatečně, „že tu dnešní mluvní potyčku nenechám bez povšimnutí.“
Pak si sklidila věci a odešla.
Komu se tento přístup rozhodně nezamlouval, byla Dita. Tvářila se, jako by dostala pěstí. „Potvora jedna Jensenovská,“ začala hned brblat, „člověk se jí zastane a ona jde proti němu.“ A samozřejmě si ulevila i na účet Emy: „Chardice jedna mizerná.“
A protože Ditu Vincek nevnímal, vybila si v praxi zlobu tak, že pohledy vyhledala obě aktérky a obdařila je tak nechutnou oční grimasou, že by se z toho jednomu zvedl žaludek. Hned nato se jako ta nejvíc ublížená vypařila ze třídy. Emě to bylo jedno, ze všeho nejdřív se teď zajímala, jak je na tom Petr. Ten očividně hodlal v zadní lavici setrvat i nadále, neboť dělal, že Emin příchod nevnímá.
„Hele, tam v tom…“
„Dej mi pokoj!“ vyštěkl, načež se na Emu ani nepodíval; aby nezájem o jakýkoli hovor s ní dal opravdu co nejzřetelněji najevo, narazil si na uši sluchátka.
Ema se s Petrem nehádala, věděla, že by to nemělo smysl. Rozhodla se tedy, že se alespoň zavděčí tomu druhému, jak měla původně v plánu. Jenže než stačila Elke za všechno poděkovat, vpadl do třídy Haufner. V očích mu zlostně jiskřilo, takže se dalo předpokládat, že co nevidět vybuchne vzteky i on.
„TAK TAKHLE TEDA NE, CHARDOVÁ!! DO MÝ DCERY SE UŽ VÍCKRÁT NAVÁŽET NEBUDETE!!! JE VÁM TO JASNÝ?!“

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means II. - Město plné dialogů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Kapitola 6 – Trubadúr

  1. Tom Patrick napsal:

    Kapitola 6 – Trubadúr.
    Ema Chardová je zpět a s ní i její přátele, nepřátele, buřiči zbrojící proti ní i naslouchatelé. Začtěte se tedy do dalších příhod této pohledné děvy pocházející ze středních Čech a společně s ní přivítejte návrat ztraceného syna mochnického ústavu v podobě jendoho z profesorů a rovněž si i vychutnejte prvotřídní výstup jednoho hudebníka a jeho zaučovatele přímo v hodině řádné výuky. A pokud vytrváte až do konce, možná i odhalíte tajemství související s Ditou.
    Kapitola je zde nabízena opět v celku, v původní verzi -sice s mírným odpoledním zpožděním, ale přece!
    Jedno je jisté, an tenhle den Ema Chardová jen tak nezapomene!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *