Kapitola 1 – Polemizování o světě (část 4)

„Ahoj, mami, nejdu pozdě, že ne?“
„Ne, jsi tu právě včas na večeři.“
„A kde je taťka?“
„Šel ještě něco vyřídit do firmy. Klidně se posaď, hned donesu polévku.“
Ema odložila brašnu a kabát, zašla se do koupelny umýt a pak zasedla ke stolu. U něj si nanovo začala prohlížet Petrovu videokazetu.
„Pozor, nese se polévka!“
Ema videokazetu záměrně neodložila za sebe na menší psací stolek. Chtěla, aby byla stále na očích.
„Dobrou chuť,“ popřála jí maminka. „Máme nudlovou s hráškem. Tvoji oblíbenou.“
Obě se daly do jídla. Nebyly jediné. Z kuchyně k nim doléhal čísi mlaskot. Náležel mourovaté kočce. Když vše z talířku vymetla, jazýčkem ještě pečlivě vybrala poslední masové zbytečky a až pak ladně vplula do jídelny. Ema si kočku chtěla pohladit, ta se jí však pod rukou provlíkla a utekla do vedlejšího pokoje. Ani to jí nečinilo sebemenší problém, kuchyň, jídelnu, koupelnu a pokoj totiž od sebe neoddělovaly žádné dveře. Byly vysazeny z pantů a ukryté kdesi na půdě.
„Ani pohladit se nenechá a tamto bylo tak přítulné,“ posteskla si Ema, když si ještě jednou vybavila ono strakaté kotě, jak se k ní mělo. Mourovatá kočka mezitím skočila do křesla a začala se v něm šlechtit. Pak spokojeně ulehla.
„Copak? Stalo se něco? Tváříš se najednou nějak smutně.“
„Představ si, že na Slepém ostrůvku chtěl dneska jeden necita utopit deset koťat.“
„Ale to snad ne.“
„Naštěstí zvolil tu méně zlou variantu a pytel s nima pouze zbabělecky pohodil na břehu. Já a Petr jsme to viděli na vlastní oči. A když pak ten ničema zas odtáhl, zašli jsme za Justýnou a koťata u ní nechali.“
Emina maminka na to nic konkrétního neodpověděla. I na ní bylo ale znát, že něco jako topení koček považuje za velký prohřešek, zvlášť když sami jednu mají. Jenže to vypadalo, že ji na oné příhodě zaujalo spíše cosi jiného.
„Takže ty jsi celé dnešní odpoledne trávila zase s ním?“
„Jo… ty proti Petrovi něco máš?“
Ema vrchovatou lžíci tentokrát záměrně nestrčila do pusy hned, pouze si ji u ní přidržela, a podezřívavě na maminku pohlédla.
„Ale jdi ty. Jak tě něco takového mohlo napadnout? Petr je moc milý kluk.“
„Já jen… žes to řekla, jako by ti na něm něco vážně vadilo.“
„Ale prosím tě.“ Pak přece jen vyšla s pravdou ven. „Zkrátka mě jen překvapuje, že Petr je doposud jediným tvým kamarádem, kterého jsem měla tu čest poznat osobně. Mezi spolužáky a ostatními vrstevníky snad žádné jiné nemáš?“
„To víš, že mám. Třeba Elke je fajn,“ snažila se z toho Ema nějak šikovně vykroutit.
„To je ta dívka z Dánska, že mám pravdu? Nedávno jsem potkala její rodiče. Moc hodní lidé. Vlastní na náměstí hračkářský obchod. Také pan Velman si je nemůže vynachválit. Dokonce od nich darem dostal několik obsáhlých encyklopedií.“
„Hmm, tak to jsou oni. Elke sedí v lavici hned za mnou, pokud tě to uspokojí.“
„No… ehm… a kromě těch dvou už nikoho ji…“
„Mami, prosím, můžeme tohle téma vynechat?“
„No dobře… tak já donesu druhé jídlo.“
Vstala a odešla do kuchyně. Ema toho využila a začala znovu obdivovat Petrovu videokazetu.
„Co kdybychom se dneska večer místo těch televizních hrůz společně jukli na nějakou starší pohádku? Zrovna mi jednu takovou Petr půj…“
„Ahoj, tak mě tady máte.“
Do jídelny právě vcházel Emin otec.
„Omlouvám se za zpoždění. V práci teď máme hrozný frmol.“ „Nic se neděje,“ ozvalo se z kuchyně. „Jsme teprve po polévce. Klidně ji všechnu dober, já zatím donesu hlavní jídlo.“
„A co máme dobrého?“ otázal se Emin otec, když konečně zasedl ke stolu, nabral si polévku a pustil se do ní.
„Těstoviny a k nim čerstvý salát.“
„No výborně. Už se mi sbíhají sliny.“ Vzápětí pohlédl na Emu. „Tak co, jaký jsi dnes měla den?“
„Celkem to ušlo. Celé odpoledne jsem trávila s Petrem a společně jsme si vychutnávali možná poslední teplé podzimní dny.“
„Něco takového ti mohu jen závidět. To já byl celý dnešek zavřený ve firmě. To bys nevěřila, co všechno jsme tam řešili. V první řadě to byly plány nových budov, které se budou stavět za Katalnou Mochnou u Labe. V závěsu na to přišly na přetřes přilehlé pozemky za Prahou. Na jejich vykoupení město původně nemělo peníze, jenže situace se za poslední měsíc jaksi změnila, takže nás poprosili o vypracování předběžných návrhů…“
Ema teď byla nucena vyslechnout si nesmírně nudné vyprávění o všech ročních aktivitách a závazcích podniku, v němž její tatínek pracoval. Podnik nesl název Projektant Expert. Řídil ho Jaroslav Hovora, jehož poznávacím znamením byla hlava bez vlasů, kterou si takto pracně pěstil již od svých třiceti let.
„Tak tady to je, nechte si chutnat.“ Z kuchyně konečně vyšla Emina maminka a položila na stůl talíře s druhým chodem.
„No tohle vypadá absolutně báječně.“
„Tak se do toho hned pusť, ať ti to nevystydne. A ty taky, Emo. Dobrou chuť.“
Ema byla maminčinu návratu do jídelny nesmírně vděčná. Otec se totiž pomalu pouštěl do líčení již dávno vyřešených a nadobro uzavřených zakázek, na nichž se jako řadový člen firmy kdysi podílel. Irmin příchod – tak se Emina maminka jmenovala – ho však naštěstí přiměl v naprosté tichosti věnovat se pouze jídlu. I když se Evžen – toť jméno Emina otce – své dceři občas svými zážitky z firmy zprotivoval stejně jako její maminka zase kolovrátkovým básněním o tom, jaké to bylo za studií na konzervatoři, měla Ema oba rodiče jinak moc ráda. Po každém z nich přeci jen něco podědila: po matce přitažlivý vzhled a barvu vlasů, na jejichž přírodním odstínu a délce stejně jako ona nehodlala nic měnit, jakož i zálibu v nošení černé v kombinaci s červenou, po otci zas uhrančivé zelené oči a snahu něco dokola rozebírat a tvrdošíjně si stát za svými názory.
„Co že jsem tě dneska odpoledne zastihl tak brzo doma? Měl jsem dojem, žes říkala cosi o vystupování v Poděbradech?“
„Nakonec z toho sešlo. Město dalo přednost chlapeckému sboru z Anglie. A zítra na tom budu stejně. Mladý Jouda nepřijde, v místním divadle má vystoupení s dramaťákem. Hrají pohádku o čertech a on v ní roli Lucifera. To mu určitě půjde raz dva. Na mých hodinách se pokaždé chová jako neřízená střela, smyčcem jezdí po pražci sem tam tak náruživě, div s ním druhému nevypíchne oko.“
Zmínka o pohádce Emě znovu pozvedla náladu. „Mně jednu Petr zrovna dneska půjčil. Nejuknem na ni? V televizi beztak budou dávat samé vraždy, nudné politické frašky a infantilní zahraniční seriály…“
„No vidíš, za chvíli budou zprávy.“
Evžen se užuž pomalu zvedal ze židle, když ho Irma vidličkou přinutila sednout si se slovy: „Ne, nejdřív se jako spořádaná rodina v klidu společně najíme.“
„No dobrá,“ připustil. „Ostatně půl osmé je až za tři minuty.“
Ema teď otce stejně podezírala, že by dal bůhví co za to, aby už bylo o ty tři minuty méně a on mohl nerušeně zasednout v pokoji před obrazovku. Těstoviny teď do sebe doslova házel a rychle je zapíjel vodou.
„Bylo to vážně moc dobré, Irmo,“ pochválil Evžen znovu svou ženu, když dojedl. A následně spěchal do pokoje pustit si televizi.
Irma sklidila ze stolu a zmizela s nádobím v kuchyni. Po jeho domytí Emu oslovila jednou ze svých typických, naprosto nesmyslných otázek: „Půjdeš se s námi dívat na zprávy?“
„Už to běží!“ volal z pokoje Evžen. „Tak co, vlezeš si ke mně na klínek?“
Ema právě pila vodu a málem jí při těch slovech a zvolání zaskočilo. Naštěstí jí zavčas přispěchala na pomoc kočka. Ta se zcela nečekaně vyřítila z pokoje. Chování a drbání pod krkem jí zjevně bylo neskonale velkou přítěží.
„Asi má ještě hlad, dám jí pár granulí.“ A Ema obratem zalezla do kuchyně, zatímco její maminka odešla do pokoje. Kočka se packami urputně sápala na sporák, mhouřila loudivě oči a hlasitě kňourala. „Tak tady máš granule a ještě ti do nich nalámu pár piškotků, ano?“
Kočka od talířku zvedla opovržlivě oči, čímž dávala najevo, že tuto kombinaci zrovna nemusí.
„Ale no tak, masíčko už jsi dostala. I tohle se papá.“
Při vyslovení masíčko kočka slastně zavrněla a automaticky se šla otřít o krabici, v níž byly pytlíky.
„Ne, ne, masíčko dostaneš až zítra, jen si ty granulky s piškotkama pěkně spapej,“ nabádala kočku Ema a přenesla ji od krabice zpátky k misce. Kočka se urazila podruhé a vyběhla z kuchyně.
„Ach jo,“ povzdechla si Ema. V kuchyni však přesto neměla dlouhou chvíli. Padla jí do oka lepenka. Několika ladnými tahy z ní pomohla třem třepetavým molům a následně lepenku vyměnila za jednu naprosto nepoužitelnou. Pak v okně zaslechla podezřelý bzukot. Patřil masařce. Té se nedařilo dostat z oboustranné skelní pasti. Emě však stačilo okno jen pootevřít, vystresovanou masařku šetrně lapit a vypustit ven. I přes tento další „triumf“ se však nedokázala vymanit ze spárů současné nemilé reality, která vyrukovala s mnohem těžšími kalibry.
„V Japonsku při zemětřesení zahynulo na pět set lidí. Konečný počet obětí se může ještě zvýšit, záchranné akce totiž stále probíhají,“ informoval z pokoje hlas televizní moderátorky.
„Ani následující zpráva bohužel není příliš povzbudivá,“ vzal si slovo kolega. „V Minsku došlo k dalšímu důlnímu neštěstí, při němž zahynulo na padesát horníků. Již v minulosti si zaměstnanci dolů stěžovali na zhoršené bezpečnostní podmínky při práci. Jejich nejčernější obavy nyní dostaly ryze reálnou podobu.“
Ema se přece jen do pokoje nakonec vydala. Sotva překročila práh místnosti, nestačila se divit, co se před ní odehrává za hrůzné události. Ve zprávách právě ukazovali vynášení mrtvých horníků a truchlení příbuzných.
„To je strašné, co se dneska zase stalo,“ lamentovala v křesle Irma.
„Pojď se klidně posadit,“ vyzval Emu otec, vstal a natáhl se na kanape. To se zase příliš nezamlouvalo mourovaté kočce, která tam až doposud nerušeně dřímala. Protáhla se a z kanape seskočila pod stolek, kde se uvelebila. Ema, když se posadila do křesla, ji marně lákala k sobě na klín.
„V americkém Bostonu včera večer řádil uprchlý vězeň. Cestou z vězení přepadl kamion s lihovinami, řidiče těžce zranil a pak se vydal na dobrodružnou noční projížďku městem. Při divoké honičce s policií pak způsobil vážnou dopravní nehodu, při níž přišla o život sedmnáctiletá studentka. Drama vyvrcholilo v obchodním domě, tam vězeň zajal tři osoby a po přivolané policii požadoval výměnou za ně padesát milionů dolarů. Té se útočníka po téměř tříhodinovém vyjednávání nakonec podařilo zatknout a převézt zpátky do věznice. Incident se tentokrát naštěstí již obešel bez zranění a ztrátách na životech.“
„To je strašné,“ kroutila Irma nevěřícně hlavou, když se na obrazovce následně rozběhl sestřih zmiňované události.
„Vůbec nechápu, jak takové vyšinuté maniaky mohou jen tak nechat běhat na svobodě bez dozoru. A tohle je tam u nich takhle pořád,“ okomentoval to jedovatě Evžen, právě se natahující po televizním programu. „No prosím, neříkal jsem to? Zrovna v devět běží na dvojce Zaměřeno na svět – dnes na téma kriminalita a násilí.“
„Vždyť ten pořad šel nedávno. Ten týden zas tak rychle utekl,“ podivovala se Irma. „Ale ta Jana Pretonská to uvádí moc pěkně. Cenu Týtý bych jí vážně moc přála.“
„Nepřepneme na trojku? Dávají tam Krok za krokem. Nad tím se člověk alespoň zas…“
„A nyní z české politiky,“ ozvala se opět televizní moderátorka, když americký příspěvek skončil. „O kuriozitu se tentokrát postaral poslanec Michal Šedivák, když si spletl zasedací síň s bufetem, kde marně čekal na své kolegy. Situace byla o to paradoxnější a zároveň vážnější, neboť právě v zasedací síni, která se nacházela pouze přes ulici, měl Šedivák přednést nesmírně důležitý projev týkající se zkvalitnění služeb pro zdravotně postižené. Na dané místo se ale nedostavil. Ba co víc, Šedivák byl v bufetu nakonec svými kolegy – poté co již jednání skončilo – přistižen v podnapilém stavu, a když k jmenovanému jeden z jeho kolegů přistoupil, poslanec Šedivák mu začal okamžitě vyhrožovat a napadat jeho soukromí. Chvíli to vypadalo, že se oba do sebe pustí nejen po osobní ale i fyzické stránce. Pohotová ochranka bufetu naštěstí včas zasáhla.“
„Podle nejnovějších dostupných zpráv,“ převzal slovo opět moderátor, „bude mít celý incident dohru nejen v parlamentu, ale měl by se jím zabývat i prezident. Jak se k tomu prozatím vyjádřil on a oba aktéři – poslanci Šedivák a Plešatec, přiblíží následující příspěvek.“
„Takové chování,“ začal s vyjadřováním prezident republiky, „navíc na půdě tak významné, jakou je ta politická, je pro mě naprosto nepřijatelné. Skutečně, to i děti v mateřské školce jsou k sobě mnohem uctivější. Já mít úlohu pohádkového kouzelného dědečka, tak do ní pány Šediváka a Plešatce okamžitě osobně doporučím na převýchovu.“
„A co nám k tomu můžete říct vy, pane poslanče Šediváku? Dokážete srozumitelně vysvětlit příčinu vašeho ukvapeného jednání?“
„Já že jednal ukvapeně?“ utrhoval se na reportéra hned zkraje muž. „Já se jen bránil. Copak jste neviděl, jak se na mě ten Ryš… pardon Plešatec najednou vrhnul? Měl jsem co dělat, abych mu uhnul.“
„Jenže ani vy jste se nezachoval jako gentleman, pane poslanče. Měl jste být za těmito dveřmi s ostatními vašimi kolegy a veřejně promluvit o službách pro osoby trvale postižené a místo toho jste trávil čas v bufetu přes ulici. Proč tomu tak bylo? A opět vás žádám o krátké, srozumitelné vyjádření.“
„Krav… pardon krátké a šrotu…škyt… pardon… škyt… srozumitelné? No dobře, tak já vám to… škyt… teda podám nějak tak.“ Poslanec Šedivák se na to zhluboka nadechl. „Já nepřemýšlím, víte? Škyt. Vždy jednám. Škyt. Jsem muž činu. Škyt. V tom to celé… škyt… celé… škyt… spočívá. A to je… škyt… vše, co vám k tomu… škyt, vážený pane… škyt… redaktore, řeknu. Škyt. Těšilo mě… škyt, na zdrav… chci říct nazda… nas… škyt… hledanou.“
Poslanec Šedivák pak skutečně odešel, no spíše se odpotácel jako správně vychovaný ožrala a nechal tam naprosto ohromeného reportéra stát samotného. Na něm bylo znát, že se za svou profesní kariéru s něčím takovým ještě nikdy nesetkal. To poslanec Plešatec byl v projevu o dost sdílnější a umírněnější.
„Někdo takový, jako je poslanec Šedivák, prostě do politiky nepatří. Vůbec nechápu, jak ho mohli jmenovat do funkce ministra pro rozvoj mezilidských vztahů. Co si o něm ti lidé pomyslí? No uvažte sám. Já klidně za panem prezidentem zajdu, pokud na tom trvá, já se za své počínání rozhodně nemám důvod stydět.“
„Cha chá, no to se ti nekňubové zase jednou teda pěkně vyznamenali!“ začal se Evžen řezat smíchy a plácat do nohou. „Tohle vážně nikde jinde ve světě nemá obdoby. Není dne, kdy by se vzájemně nenapadli. Dneska ale stoprocentně zaperlili, to se jim musí nechat. Už před očima jasně vidím palcové titulky v zítřejších novinách: Šedivák na mol, Plešatec se hájí. Na čí straně je pravda? To ví jen prezident.“
„Chudáci ale ti postižení, co jsou na jejich rozhodnutí doslova závislí. Jak ti to přijmou?“ připomněla Irma, načež jí zase nezbývalo nad tím, co si právě z úst obou poslanců měla možnost vyslechnout, jen bezmocně zakroutit hlavou. „Má vůbec cenu něco takového dokola poslouchat? Mám dojem, že ne.“
„No právě. A proto by třeba nebylo špatné přepnout na trojku, kde…“
„U Katalné Mochny včera došlo k další nehodě letadla. Nikomu se naštěstí nic nestalo, letadlo i tak muselo nouzově přistát. Příčiny nehody jsou stále v šetření.“
Pokojem zavládlo vzrušení. To se ještě navýšilo, když televizní obrazovkou probleskly záběry města a okolí. Ema si v tu chvíli okamžitě pomyslela, že asi každý, kdo se teď v Katalné Mochně dívá na zprávy, se propadá hanbou. Tak nemilou reklamu si město určitě nezasloužilo, navíc když o něm ve světě prakticky vůbec není slyšet. Když se totiž řeklo střední Čechy, mnohým se vždy vybavily zejména nedaleké Poděbrady jakožto významné lázeňské město, kdežto Katalná Mochna jakoby vůbec neexistovala. I tady se však psala poměrně významná historie, i o ní stálo veřejně hovořit. Mezi nejproslulejší legendy jednoznačně patřily dávno odcizené známky a pohlednice, za které nálezce vypsal na české poměry nebývale vysokou částku.
„Teď vás ještě čeká sport a po něm počasí. My se na vás těšíme opět zítra. Hezký zbytek večera,“ oznámil moderátor.
„Na shledanou,“ rozloučila se s diváky u obrazovek i jeho kolegyně a následná znělka ohlásila konec zpráv.
„Nemáte chuť na něco dobrého?“ zeptala se Irma, když se krátce nato rozběhl sport.
„No, pokud máme ještě v kuchyni ty dobré křupky…“ udělal Evžen mlsný obličej a současně hltal tabulku posledních fotbalových zápasů.
„A k tomu lahvinku červeného?“
„Proč ne?“
„Už pro to běžím.“
Irma si pospíšila do kuchyně, a jakmile se z ní počal ozývat šustot, kočka zbystřila, protáhla se a tryskem vyběhla z pokoje. „Ty bys chtěla ještě masíčko? Opravdu? No tak dobře, dám ti zbytek pytlíku.“
Emě otcovo přání a maminčino prozpěvování z kuchyně bylo naprosto lhostejné. Nad chodem právě skončených zpráv už se také nemělo cenu pozastavovat, opět to byla jedna velká hrůza – jako ostatně každý jiný večer v tuto samou dobu. Zanedlouho z kuchyně vykráčel mourovatý mazlíček. Slastně se olizoval a při chůzi kulil oči, jako by mělo nastat zemětřesení. Možná že tak činil právě kvůli Emě, ta ho totiž začala hypnotizovat stejně jako Ditu. Kočka se na prahu místnosti náhle zastavila a rozmýšlela se, jestli do pokoje vejít či ne. Nakonec se odklidila do koupelny, kde pravděpodobně zalehla pod umývadlo, jak to měla ve zvyku.
„Zítra má být v Čechách pouze pět stupňů a během noci teplota sestoupí až na nulu, takže to vypadá na teplé oblečení! Zdá se, že nám začíná pravá zima!“ informoval Irmu z pokoje halasně Evžen a Emu tím vytrhl z vnitřního rozjímání. Ta si právě domácího mourovatého mazlíčka představovala jako nevyzpytatelného čerta, svou odtažitostí ze všech členů rodiny vysávajícího potřebnou energii. Pro Emu bylo najednou naprosto nepochopitelné, že náhodně objevená koťata, která ji viděla úplně poprvé v životě, nebo kůň, k němuž občas zašla, mohou být daleko přítulnější, než Mourek, který tu přebývá čtyři roky. Za tu dobu také stihl celou řadu nezapomenutelných průšvihů. Mimo jiné například odcupital na půdu a dal o sobě znovu vědět až po týdnu, kdy na ní v noci vystrašil paní domácí Lédovou. Ta tam slyšela podezřelý šramot, tak o půlnoci vstala a šla se, ozbrojena pánví a nožem, podívat. Původně se domnívala, že šramot náleží zlodějům. Jak pak nadávala, když Mourka na půdě načapala, to se pak nejeden zbudivší nájemník divil, kde vitální šedesátnice přišla k tolika neslušným sprostým slovům.
Mourek sice byl ve skutečnosti kočkou, to jméno mu už ale zůstalo, neboť se dle slov příbuzné, která ho Emě věnovala k třináctým narozeninám, jednoznačně mělo jednat o kocoura. Tomu učinila přítrž pozdější „zahradní představení“ jeho potenciálních nápadníků, jimž pokaždé předcházela pestrobarevná kocouří dvoření za doprovodu žalostného kňourání. Sousedská fáma o ztraceném brečícím dítěti tak v Květované načas takřka zdomácněla, a ještě dnes se najdou tací, kteří tomu zarputile věří a nedají na skutečné Emino vysvětlení, že se tu prostě párovaly kočičí a kocouří chlapcodívky, jak by to zajisté výstižně popsal profesor Humler.
„Přestav si, Evžene, že jsem v kuchyni narazila na další tři moly. Ta lepenka na ně vůbec nezabírá,“ byla první Irmina slova, když se dotyčná vrátila do pokoje s tácem dobrot a lahvinkou červeného. Ema se snažila tvářit pokud možno co nejvíc nevinně, na rtech se jí přesto zračil pobavený úšklebek.
„Zítra na ně něco koupíme,“ mávl nad tím Evžen jen rukou, otevřel láhev a nalil Irmě a sobě víno.
„Přesně tak, mami, nech to plavat. Nejde přece o žádnou velkou katastrofu,“ přidala se k otci i Ema. „Něčím takovým si vážně nemá cenu kazit nedělní večer. Ten se dá přece strávit jinak, třeba dobrým rodinným filmem,“ dodala na přilepšenou a do ruky si nabrala pořádnou hrst křupek.
„No já nevím,“ lamentovala stále Irma, „aby nám v domě něco neprovedli. Tohle není jen tak.“
„Hele, už se tím netrap. Zítra se stavím v drogerii a koupím na ně něco, co skutečně zabírá.“ Evžen se pak vrátil ke studování televizního programu. Cosi ho v něm upoutalo. „Hele, v osm jde na dvojce záznam z Národního a je tu napsáno, že tam hraje jakýsi Středočeský Trojtův orchestr. Nejste to náhodou vy?“
„Trojtův…? No ano, pod tímhle názvem jsme kdysi v Praze skutečně vystupovali. Vlastně se jednalo o spojení mochnického, poděbradského a hradeckého orchestru, a to označení vymysleli pražští promotéři jen proto, aby nás na ten jeden den nějak vkusně uvedli svému stálému publiku. Mnozí jsme se tomu tenkrát dost divili… to už ale musí být takových dobrých dvacet let zpátky.“
„Přesně dvacet jedna,“ opravil Irmu Evžen. „Mám to tam dát?“
„No to víš, že by mě to s odstupem času zajímalo.“
Evžen Irmě ochotně vyšel vstříc.
„No né, to jsem opravdu já, vidíte? Hrajeme s Evou v primu, a tohle… je to možné? Ten muž po mé levici, to je můj někdejší učitel na housle pan Svitalský, ten mě dokonce připravoval i na konzervatoř. Představte si to, ještě v důchodu byl takhle aktivně činný. Dokud mohl, tak nám dělal výpomoci. Moc hodný člověk to byl. Pamatuješ si ještě na něj, Emo? Když ti bylo asi takových pět let, tak tě jednou hlídal a tys mu za celou dobu neřekla jinak než dědo…“

Ema si před obrazovkou připadala, jako by do tohoto století vůbec nepatřila. Maminčin výklad jí byl naprosto ukradený stejně jako ty nudné klasiky od velikánů vážné hudby napříč historickými etapami, na nichž se podíleli všichni ti Trojani z Národního. Kdyby tam alespoň někdo zpíval normálním hlasem a ne tím operním, opakovala si neustále dokola – někdy i nahlas.
„Copak?“ zeptala se jí pokaždé podezřívavě maminka.
„Ale nic,“ zavrčela vždy Ema.
Ani následující pořady za nic nestály. Obvyklý kolovrátek zahraničních seriálů, nesmyslných akčních filmů a politických debat jen dával Emě tušit, jaká tahle doba je: zlá, nemilá, nepřející.
„Máš pravdu, Irmi, ta Pretonská je vážně skvělá,“ ozval se z kanape Evžen. „Asi jí letos taky pošlu hlas.“
„A já jí zas do sakového úboru nastrčím bradavičnou mast,“ procedila skrz zuby ve stylu své nejoblíbenější pohádky Ema.
„Cos říkala?“ zeptal se jí tentokrát podezřívavě otec.
„Nic. Že si asi půjdu lehnout,“ odpověděla Ema. Vstala z křesla a odešla do koupelny, kde ještě zavrčela: „Než abych z toho našeho nového věku lehla navěky.“
Mourek o novou pozornost nestál. Jakmile Ema vešla, vyběhl z koupelny do jídelny a hned se tam sápal po klice. Bylo slyšet dobře známé ťap ťap a pak následné klap. Do toho mezitím z pokoje za nemalebného zvuku pěstí zakřičel Steve Segal, čehož se kočka pravděpodobně lekla, neboť na nic dalšího nečekala a celá ustrašená, po úspěšném otevření dveří, vběhla do chodbičky. Ema ji ignorovala, i když nápadné klap zaslechla ještě jednou. Dál se nerušeně věnovala večerní hygieně a naopak se pokoušela nevnímat další hyenu z pokoje, kterou byl Číňan, Japonec, Korejec, prostě někdo na ten způsob, jemuž Segal drtil ruku, a to jen kvůli tak ubohé maličkosti, jakou je ztráta jeho milovaného učitele bojových umění.
„Já tě varoval, Hito, ale tys mě neposlechl. Teď za všechno zaplatíš,“ oznámil právě Segal.
„Tvůj mistr Hiroita byl ubožák, Hikori. Ty jsi ještě horší, než on, i mnohem odpornější. Nezapomeň, i ty se jednou obrátíš v prach,“ vyhrožoval nové Segalově přezdívce muž.
„Ale až v příštím životě, ty proradnej ubožáku. Tohle máš za mého mistra!“
Segal pravděpodobně učinil všemu přítrž, neboť Hito pouze zařval Uáááá!, načež bylo po něm. Podobný výkřik se ozval i odkudsi z horních pater, onen dotyčný se však měl k světu až příliš.
Ema chtěla z koupelny už odejít, když se ještě jednou pozorně zahleděla do zrcadla, zda ji tam čirou náhodou nespatří. Nestalo se tak. „Dobrou noc,“ oznámila pak rodičům.
„Dobrou,“ odvětila jí maminka. Otec jen zabrblal cosi ve smyslu: „To bylo ale napínavé.“ Pak ale i on Emě pokynul: „Dobrou noc.“ A připojil: „A hlavně měj hezké a ničím nerušené sny.“
O něčem takovém si paní domácí Lédová mohla nechat jen zdát. Zase kolem sebe mávala nožem a pánví a hnala se z horního patra za Mourkem. „Ty čokle prašivej! Ty hnoji jeden přefabrikovanej! Ty… ty žumpo jedna smradlavě prošlá! Ty… ty hnusnej, malej, odpornej čerte s vměstnanou obřízkou, co se máš co mrouskat v desátém patře?!“ řvala na celé kolo.
Mourek šťastně vběhl do chodbičky, Ema za ním bleskurychle zabouchla dveře a hlavně je zamkla. „Té radši předepíšeme mast škvoří, ať se nám paní huba po ní hezky dvoří,“ přednesla další osvědčenou pohádkovou hlášku a radši hned s Mourkem zapadla do ložnice. Ještě předtím ale vyvěsila zvonek, to aby paní domácí odradilo na něj zdlouhavě pokládat prst – to totiž byla jediná možnost, jak se k Chardům, a v podstatě i k ostatním nájemníkům, vetřít do bytu. Evžen totiž dal na radu svého pana šéfa a na dveře instaloval silný molitan, skrz nějž se nešlo probouchat ani provolat. Molitan těsnil tak dobře, že hlasy z chodby nebyly vůbec slyšitelné. Nájemníci se zachovali důstojně, neboť si od Emina otce nechali udělat to samé, což pak vedlo k vzájemnému sblížení, a tím se částečně vyřešily i spory týkající se Mourka.
„Dita má velká ryta a je to Rita, dolce Rita,“ spustil z klece Šamlata, Emin papoušek.
Ema ho pohladila, usmála se na něj a nalila mu do misky vodu. „Dobrou,“ popřála mu a zalehla.
„Jo jo, Dita má vlasy zaplněny hovnou, tak proč to nepřizná rovnou, když třímá v ruce svinivé houno,“ vysvětlil si to Šamlata po svém. Ema tedy z postele zase vstala a klec zakryla. „Tak co, půjdeš alespoň na můj pelešivý klínek?“ zaměřila se následně na kočku.
Mourek se ale opět urazil a radši zalehl na radiátor, kde si začal nahřívat kožíšek. Na svou opatrovnici teď mhouřil příjemně oči.
„Jen se nedělej, jsi pěknej falešník, abys věděl. A nemysli si, to tvé mhouření na mě vůbec neplatí.“
Emě se ještě nechtělo spát, ještě si chtěla prohlížet své PĚNKALINKY. „Ehm, um, ách!“ začalo se beztak ozývat o patro víš.
To skuhrání náleželo Františce Kernesové, vitální padesátnici, jinak ženě nezměrně si libující v čokoládových bonboniérách značky Madyes neboli zkráceně řečeno Madyeskách – ty prosluly a stále proslulé jsou svými afrodiziakálními lesními a parfémovými příchutěmi. Mimo jiné se čokoláda dá rozpustit ve vaně jako tělový podpůrný prostředek. Paní Kernesová Madyesky od Ferdinanda Kupoly, který odjakživa míval a rovněž stále má cukrárnu přímo na mochnickém náměstí, pokaždé kupovala ve velkém, i když se vůbec nejednalo o levnou záležitost, před rokem však vyhlásila válku tloušťce a tudíž začala oslavovat štíhlou linii, a to si žádalo velké úsilí v podobě sladkého půstu.
„To už vás zas chytají chuťové křeče?“ oslovila sténající z balkonu Ema, neboť dotyčná měla okno otevřené.
„Ó, anó, a jak moc, Emičko, jak móc!“ odpověděla na dotaz paní Kernesová, když se taktéž zjevila na balkónu a rovněž v županu. Venku byla poměrně dost velká zima.
„A kdy vám to končí?“ zajímalo Emu.
„Přesně za týden,“ polkla statečně paní Kernesová. „Datum splatnosti je sice až za dva měsíce, ale je lepší mít předstihovou pojistku, aby čokoláda nebyla prošlá.“
„To se jistě hrozně moc těšíte na další neděli, co?“ zamrkala šibalsky Ema.
„No aby ne, to se na bonboniéru vrhnu a celou ji zhltnu.“ Paní Kernesová udělala tak mlsný jazýček, že Ema rázem také dostala na něco chuť. „Už ji v té ledničce mám celej jeden rok, úúú, ááách, ehmmm!“
„Jsi v pořádku, miláčku? Neupadlas ve vaně?“ ozvalo se z domu.
„Ne, Bertíčku, nic mi není! To mi jen na zemičku upadlo mejdlíčíčko!“ zvolala na oplátku paní Kernesová.“ A pak si povzdechla: „Úúúú, o té vaně měl radši mlčet, miláček můj jeden – momentálně jedinej!“
„Aby vám ji ten váš Čertík Bertík mezitím nesnědl,“ poznamenala dobře se bavící Ema.
„Něco takového má ode mě přísně zakázáno,“ vztyčila jakoby varovně prst paní Kernesová. „Dietáři, to jest mně, musí být objekt zájmu, to jest bonboniéra Madyes, ponechán vcelku. Teprve až vyprší stanovený termín v dvouměsíčním předstihu a budu moct začít ochutnávat, může ten, koho si vyberu, začít ochutnávat také. Do té doby ale dotyčný tak má stejně stanovená pravidla jako já, to jest půst.“
„Hmmm.“
„Brrr.“
„To ten týden ještě vydržíte.“
„Snad. Tohle Brrr ale patřilo zimě. Jdu se uložit.“
„Já taky. Tak dobrou.“
Ema se vrátila do ložnice. Tam ji čekalo milé překvapení. Mourek ležel na její přikrývce a slastně se rozvrněl, když Ema vešla. Kočka dokonce pak vstala, protáhla se a ducla své opatrovnici do nosu.
„No né, kde se v tobě najednou vzalo tolik lásky?“ nestačila se divit Ema, záhy však Mourka prokoukla. Kočka jí oním ducnutím pouze dávala najevo, že přítulnost je tímto splněna, a pak svorně odkráčela ke dveřím, kde nadobro zalehla. „Falešníku.“
„Dita je flešná hnila, dolce Hniba a má ve vlasech pliva, hlusného hnibohnila,“ zareagoval na Emino poslední slovo z klece Šamlata.
Ema si teď pomyslela, jak je ráda, že nad nimi právě bydlí paní Kernesová a ne obávaná paní domácí, ta by se  zajisté hned přiřítila a vytkla by Šamlatovi, jaký je to prostopášnický hubovatý votvírák. Aby ale byl v pokoji naprostý klid, odložila Ema PĚNKALINKU nadobro na noční stolek, zhasla lampičku a pohroužila se tam, kam jí otec poradil – do pokud možno hezkých a ničím nerušených snů.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means II. - Město plné dialogů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Kapitola 1 – Polemizování o světě (část 4)

  1. Tom Patrick napsal:

    Tak je tu konec první kapitoly. Ano, je obsáhlejší, ale nechtěl jsem na ní nic měnit a tak vychází v původním znění, jak mnou byla zhruba před třemi lety sepsána. Co se týče oné zmínky o zemětřesení v Japonsku, tak to je pouhá shoda okolností.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *