„Ták a jde se na věc,“ poskočila si Ema zvesela.
„Copak, copak, Chardová? Koukáš, kde bys letos přezimovala? Nebo nemáte doma čím topit?“
Ema od pootevřeného modrého kontejneru okamžitě poodstoupila a ohlédla se ve směru hlasu. Patřil Ditě. Ta se pokoušela nést ladně za ruku s přítelem, jemuž to činilo nemalé potíže, navíc jeho hlavu pokrývala nezvykle prapodivná čapka. Ditě se i tak v černých očích zračil onen dobře známý pohrdavý výraz, opětovně namířený proti Emě. Společnost oběma, na první pohled spíše nedobrovolným hrdličkám, dělalo pět výrostků.
„Tak co mi na to odpovíš, Chardová? To ti snad zalehl ušní boltec?“
Ema i nadále mlčela a hypnotizovala svou sokyni uhrančivým pohledem.
„No jen se na ni všichni podívejte. Tváří se jak uspaná živoucí mrtvola.“
Pětice výrostků se tomu hlasitě zasmála. Výjimku tvořili Ditin přítel a Petr.
„Tak co, Chardová, dočkáme se z tvé strany konečně nějaké další osvětové hlášky? Minulý týden jsi dle mého vkusu působila nezvykle zamlkle. Že by se pohly ledy?“
„To asi mluvíš o sobě a té nevhodně zvolené vlasové náplni, jež dočista vyrazila dech tvému černému obočí, s nímž se ani v těch nejmenších detailech nedokázala sžít. Copak, copak, Ditinko, že by to v kadeřnickém salonu nedopatřením popletli? Nejspíš ano, když se ke každému pokaždé chováš tak neurvale. To pak i to nejobyčejnější chrochtající prasátko vedle tebe vypadá jako dokonalý gentleman.“
Ona povedená pětice se znovu rozchechtala, jmenovaná si něco takového ale rozhodně nenechala líbit. „Cože? Já a můj přítel že jsme chrochtající prasata? Tohle odvoláš, Chardová!“
„Ne, ne, Ditinko, ty to teď jaksi překrucuješ. O tvém příteli z mých úst nepadlo sebemenší slůvko. Řeč byla výhradně o tvé nedokonalé maličkosti.“ Ema to odvětila naprosto vyrovnaně – s neměnným uhrančivý pohledem bez mrknutí oka.
„Co se smějete, holomci?“ vyjela Dita rozhořčeně na své společníky.
„Dito klid, nech to plavat. Nemá cenu se hádat. Radši půjdeme, ano?“ chlácholil ji přítel, načež se Ditu znovu pokusil vzít ladně za ruku, jenže ta se cítila být čím dál dotčenější.
„Ty jsi to od ní necháš snad líbit? Vždyť je to ona, kdo mě v jednom kuse vytáčí těmi svými hláškami! Co mě, nejen mě! Všechny tím štve! Klidně se zeptej ostatních z naší třídy a sám se budeš divit, co ti o ní hezkého povypráví!“
„Je na to teď zrovna ta pravá chvíle? Kino začíná za čtvrt hodiny. Navíc nemáme koupené ani ty lístky. Měli bychom jít.“
Zdálo se, že Dita svému příteli, na němž se po celou dobu projevoval syndrom nápadné malátnosti, přece jen nakonec vyjde vstříc. Přijala jeho nabízenou ruku a dala se s ním i s doprovodnou pěticí na ústup. Na rohu ulice přesto neodolala naposled ohlédnout se a vzkázala: „My dvě jsme spolu ještě neskončily, Chardová, to měj na paměti. A tebe, Petře, upřímně lituju, že se zahazuješ s takovou napomádovanou bludičkou ze zvláštních světů.“
Jakmile skupinka zmizela za rohem a hlasy utichly, napětí opadlo.
„Tak to bychom měli,“ ulevilo se Petrovi, když s Emou byli zase sami.
„Ty se můžeš radovat. K tobě Dita žádnou zášť necítí.“
„Jak to?“ podivil se.
„Mě oslovovala příjmením, tebe ale jménem. Navíc bez příměsi jakéhokoli zhnusení.“
Ema poodkryla víko kontejneru a vybrala si pár časopisů. Znovu ho jemně poplácala a pak pobídla Petra k odchodu. „Nechtěl bys zajít k nám a shlédnout chod PĚNKALINKY zaživa?“ zeptala se ho, když dospěli na náměstí. Hodiny právě oznamovaly sedmou večerní.
„Promiň, Emo, dneska už ne. Je docela pozdě.“
„A co třeba zítra?“
„Uvidíme.“
„Fajn, tak ve škole.“
„Ahoj.“
Ema se s Petrem rozloučila a vydala se k domovu. Petr to měl blíž. Z náměstí zamířil rovnou do Palandistické, hovorově řečeno Palandovky. To Ema musela jít téměř celou kolonádou až k nádraží. Tam se dala doleva a zanedlouho se ocitla v rodné Květované.