Kapitola 5 – Za dubovými vraty (nová restaurovaná verze s obrázky!)

Zcela jistě to trvalo pouhých neuvěřitelných pět vteřin. Ema byla opět tam, kde si přála být: na bezejmenné ulici, kterou vůbec poprvé spatřila ve svých pěti letech při obzvlášť nemilém hororovém snění, kdy se ji čísi ruce snažily vměstnat do zdi a zazdít ji tam. Po tom, jestli ulice někde začíná či končí, nikdy nepátrala… avšak klidně mohla, kdyby chtěla, neboť ji z obou stran rovnoměrně osvětlovaly lampy, jež něco takového umožňovaly. Ale i tak přilehlé okolí působilo až nezvykle strašidelně, což ještě umocňovalo jedno podstatné a sice to, že Ema v těchto místech nikdy nenarazila na žádnou živou zbloudilou duši, natož na ducha nějaké duše zesnulé. Ani to neřešila a o panice, o té řeč být už vůbec nemohla. Ema přece moc dobře věděla, kam se vydat. Ještě předtím v klidu nasála noční vánek z neviditelné oblohy, a jakmile se dostatečně uvolnila, dala se do chůze. Po devatenácti odměřených krocích dospěla k osamělému stavení. Byl jím statek s dubovými vraty. Obojí záhy osvítila pronikavá záře, cosi na způsob světla jakoby vycházejícího z právě projíždějícího neviditelného, navíc neslyšitelného auta. Ani tento jev Emu nevylekal, její smysly se nyní beztak již plně soustředily pouze na ono jediné: na otevření silných dubových vrat, pokud možno bez vynaložení jakékoli síly. A přece. Emě stačil pouhý jeden jemný dotek, aby se její přání proměnilo ve skutečnost.
Následná krajina, do níž Ema skrze vrata vstoupila, se vyznačovala pestrostí a rozlehlostí. Kam dívčiny oči dohlédly, táhly se nekončící polní lány a až někde v pozadí o sobě dávaly vědět temné hory. V popředí se po levé straně rozprostíral les a u něj menší jezírko, napravo pak pouze stála osamocená dřevěná chaloupka.

Když se Ema na krásy zdejší přírody dostatečně vynadívala a opět nasála vzduch, rozhodla se sejít z menšího kopce dolů. Před chaloupkou si pohrával asi tak sedmiletý chlapec s mourovatým kotětem a jakási postarší pradlena po šňůrách rozvěšovala prádlo. Ema to tu dobře znala. Mířila sem, kdy se jí jen zamanulo. Oproti dnešní návštěvě se však dříve do snových výjevů zapojovala pouze jako kameraman, vše svýma očima jakoby snímající v rámci hlavního přímého televizního přenosu. Tentokrát si Ema navíc vytvořila autentické druhé já a měla tak možnost sebe samu pozorovat v plné kráse – to jest zepředu i zezadu, ve své oblíbené černé s červenými doplňky. Pradlena si Emina kráčejícího dvojčete musela povšimnout. Obličej ženě totiž rázem zkameněl a následně na zem upustila kalhoty, které chtěla právě věšet. Ema proto pohotově zasáhla a rychle své dvojče učinila neviditelným.
„Bětko?“
Z domu vyšla jiná žena, té první v obličeji nesmírně podobná, a jakmile si povšimla, jak tam sestra tak podivně nehybně postává, okamžitě se k ní rozeběhla a jemně ji uchopila za levou paži. „Stalo se něco?“
„Ona… ona se vrátila. Vrátila se!“
Bětčina chvějivá ruka stále ukazovala ke kopci.
„Já tam ale nikoho nevidím. Tys…? A nebyl to jen přelud?“
„Já… nevím… ne nebyl to přelud! Někdo… někdo tam skutečně před chvílí stál… stála v černém!“ Ono poslední slovo Bětka doslova zařvala. „Ba co stála,“ přidala ještě víc na důrazu, „ona po té pěšině dokonce sestupovala přímo k našemu domu!“
„A ty… ty ji tam pořád vidíš?“
„Ne, zmizela,“ připustila ztrápeně Bětka. Pak starostlivě začala promlouvat k synovi: „Pojď, Vítku.“
„Ale… ale maminko…“
„Pojď, miláčku.“
Ema si zhluboka oddechla. Záměr s dvojčetem se zdařil. Nyní ho viděla pouze ona. I tak Ema vůči Bětce a její sestře Dorce cítila vinu, že obě vystrašila a vnukla jim falešnou představu o příchodu oné zlé. Pátrat po příčinách nebylo vůbec těžké, pouze stačilo, aby Ema znovu pohlédla na oblečení své dvojnice: celá oděná v černém, navíc s červeným symbolem draka chrlícího oheň. Ono tričko bylo dárkem od otce z japonského Kjóta, kam kdysi odjel pracovně.
Ema dál vedla své dvojče a zanedlouho se s ním ocitla přímo před chaloupkou. Až nyní si povšimla, že kraj nezeje tak úplně prázdnotou, že o kus dál na poli pracují lidé a sklízejí úrodu. Emu nyní ale mnohem víc zajímalo, co se bude odehrávat v domku, proto s dvojčetem tiše proklouzla dovnitř. Obě to stačily jen tak tak, než se dveře za Dorkou dovřely úplně.
„Ona… ona se vrátila. Je zpátky,“ bědovala neustále Bětka a za sestřiny pomoci se mátožně svezla na židli.
„To přejde, uvidíš,“ konejšila ji Dorka a nalila z konvice čaj. „Napij se, výtažek z HEŘMANOVSKÉHO dubu ti udělá dobře.“
Bětka se uvolila dát si doušek, ovšem sotva z hrnku letmo usrkla, nepříjemně sebou škubla a hrnek jí málem vypadl na zem.
„Vítek!“
„Neboj se, maminko, jsem tu s tebou.“
Vítek Bětce podal drobnou ručku a stiskl jí dlaň. Hned nato se z nedaleké kolébky rozlehl křik. Dorka spěšně odběhla k oknu, vyndala z kolébky plačící miminko a začala ho konejšit v náručí.
„Maminko, co je to s tebou? Proč jsi najednou tak smutná?“ zajímal se starostlivě Vítek.
„To nic, miláčku. Jen… jen mě trochu rozbolela hlava. To přejde, to za chviličku zase přejde,“ zalhala Bětka, načež se na rtech pokusila vyloudit alespoň částečný úsměv, jímž by zahnala jakékoli chlapcovy pochybnosti. Na Vítka to ale očividně neplatilo. Z matčiných očí četl něco jiného.
„Někdo ti ublížil. Vím to! Poznám to!“
Bětka překvapeně znovu pohlédla na syna.
„Řekni jméno a já si to s tím neřádem pěkně ručně vyřídím. A pak už ho přejde chuť si na tebe dovolovat.“
Bětce Vítkovo počínání navrátilo plný úsměv a znovu nalezený klid. Nebylo pochyb, že její syn na svůj mladý věk v sobě má dostatek kuráže. Pohotově se chopil koštěte a několika obstojnými chvaty názorně předvedl, jak by mohl skončit ten, kdo by se mu postavil do cesty na odpor. Svůj výstup zakončil nedobrovolnou točivou piruetou a pádem na zem.
„Ach, jsi v pořádku, miláčku? Neublížil sis?“
„Nepomáhej mi, umím se o sebe postarat sám. Jsem přece už dost velký,“ odmítl Vítek nabízenou pomocnou ruku a kvapně vyskočil na nohy.
„Je celý po tátovi. Ani jemu, když byl v jeho letech, nechyběla statečnost a měl nutkání ostatní bránit před zlem a bezprávím. A to při tom ještě navíc pokaždé prodřel nejméně pět kalhot,“ poznamenala od okna Dorka, které se konečně podařilo uspat miminko. Zandala jej nazpět do kolébky.
„Vždyť já chci být takový jako tatínek,“ pronesl rozhodně Vítek a nasadil přívětivě povýšený obličej, aby ho obě ženy braly naprosto vážně. Těm nezbylo než ona slova vzít v potaz se vším všudy, neboť i chlapcovy kalhoty vzaly za své a při jeho rázném posedu v nich ruplo.
Jediným, kdo se Vítkovým počínáním nebavil, byla Ema. Ne snad proto, že by ji nezaujalo chlapcovo chrabré počínání, odpověď na její narůstající obavy přicházela zvenčí. Zahlédla, jak kdosi jako stín prošel kolem okna, ovšem bez zvučných kroků. Muselo to vytušit i miminko v kolébce, neboť se dalo znovu do pláče. Dorka ho z ní vyndala a začala nanovo utěšovat.
„Co je to s ním? Není nemocné?“ přispěchala za sestrou Bětka.
„Nevím, možná…“
Náhle se zvenčí ozvaly spěšné kroky a kdosi vzal za kliku. Ema doufala v nejhorší, jenže když se dveře otevřely, vstoupila dovnitř dívce další povědomě známá postava.
„To slunce dneska ale pálí. Na obloze ani mráček, u vody a na poli se to lidmi jen hemží a vy všichni zalezlí doma. Co se děje?“
„Tatí!“
Vítek radostně vypískl a ihned se rozeběhl za otcem. Ten ho popadl do náruče a začal se s ním náruživě vítat.
„Tak co, ty malej capartíku, kolik jsi za dnešní dopoledne ulovil, ryb, co? Doufám že takových deset určitě.“
„Tři.“
„Cože, jenom tři? Jak je možné, že můj jediný syn za celé dopoledne chytil jenom tři mrňavý žabky?“
„Náhodou jsou to dva metroví úhoři a jeden statný sumec, abys věděl,“ oponoval otci Vítek. „A nejsem žádnej malej capartík, vyrostl jsem nejmíň o pět centimetrů.“
„Ó, tak to se omlouvám, statečný velký muži!“
Otec Vítka pustil na zem a šel se přivítat se ženou.
„Tak co máme dobrého k obědu, Bětulinko?“ políbil ji na tvář a současně laškovně zatahal za sukni.
„Můžeš si vybrat: buď chleba s kozím sýrem nebo čerstvé lívance.“
„No tak to mi s Vítkem určitě dáme přednost těm chutným lívancům, co můj drahý jmenovče?“ zamrkal otec šibalsky na syna. Vítek to napodobil a společně se posadili ke stolu jako dobře sehraná dvojka.

„A jak se má náš maličký?“
„Před chviličkou plakal,“ informovala Vítka Dorka a rovněž se usadila.
„A je maličký už v pořádku?“ otočil se Vítek k oknu, kde miminko spalo. V jeho hlase teď poprvé byla znát obava a ta začala sílit, když se jeho oči střetly s Bětčinými. Žena postávala u kamen a z obličeje jí vymizela i ta nejposlednější jiskřička štěstí.
„Bětka je přesvědčená,“ začala Dorka vyprávět, „že se do našeho království vrátila Černá paní. Zahlédla ji, jak míří k našemu domu. Pak prý náhle zmizela.“
Bětka zoufale přikývla.
Vítek odtáhl ruku od lívance a s ještě větším zájmem a překvapením pohlédl na svou ženu. „To ale není možné, Černou paní přece porazil princ Jan. Připravil ji o veškerou duši, kterou mu svým neuvážlivým počínáním zaprodala. Černá paní tedy nemůže být mezi živými. Je s ní nadobro konec.“
„A co když to tak není, Vítku? Co když si svůj poslední kousíček duše někde ukryla, aby se mezi nás mohla nepozorovaně vrátit a převzala Vánkové království navždy do své moci?“
Vítek nedokázal u stolu jen tak nečinně sedět, vstal a šel ženu utěšovat: „No tak, Bětulinko, no tak,“ objal ji, „to si jen sama namlouváš. Černá paní je mrtvá. Byla to zlá čarodějnice, která se pásla na cizím neštěstí, ale její krutovláda navždy pominula. Zvítězil nad ní princ Jan, všichni jsme to přece na vlastní oči viděli. Dobro porazilo zlo a tak to má být.“
„A co když se, Vítku, mýlíš?“
„Sama jsi slyšela její samolibá, panovačná slova plná nevole. A právě ta jí uštědřila poslední nemilosrdnou ránu.“
„Já vím, já vím,“ připustila leč dost neochotně nakonec Bětka.
„No tak, Vítku, vem si přece lívance, jsou moc dobré,“ nabádala mezitím u stolu chlapce Dorka a zároveň se tím snažila odlákat jeho pozornost od rodičů, neboť syn po nich celou dobu pokukoval.
Ema si své neuvážené počínání začala vyčítat podruhé. I když si uvědomovala, že jde o pouhý sen, dokázala ho skrz sebe i svou dokonalou dvojnici, kterou stále měla možnost obdivovat ze všech stran, vnímat, jako by šlo o živou skutečnost. Sen Ema prožívala tak intenzivně, že kromě hlasů k ní doléhala i vůně lívanců, aniž by se o to dopředu nějak usilovně snažila. Náhle v sobě pocítila nutkání jeden z nich okusit a dvojnice jí v přání vyšla ochotně vstříc. Jakmile se do lívance zakousla, chuťové buňky začaly pracovat naplno. Ema skrz dvojnici měla pocit, jako by se jí lívanec doslova rozplýval na jazyku. Zcela logicky zatoužila po dalším. Bohužel v momentě, kdy se pod neviditelnou rukou zvedl do vzduchu, do těch samých míst zamířil Bětčin pohled a o další rozruch tak rázem bylo postaráno.
„Je tady, přímo v našem domě! JE TADY!“
Ema i její dvojče sebou prudce trhly. Dorka a oba Vítkové se rovněž polekali, ovšem stalo se tak jen díky Bětčinu chování, neboť nikdo z nich si nestačil povšimnout toho, čeho ona. Když totiž očima spočinuli tam, kam je naváděly Bětčiny vystrašené oči a natažený prst, zapadl lívanec zase navrch mezi ostatní a nejevil již známky žádné nechtěné levitace.
„Bětulinko, no tak, Bětulinko, to se ti něco zase jen zdálo,“ Vítek ji začal podruhé konejšit. „To bude dobré, to bude zase všechno dobré, neplač. Ty nesmíš plakat.“
Bětka tentokrát nic neřekla. Položila hlavu Vítkovi neklidně na rameno a začala se mu na něm vyplakávat. Z druhé strany ji naopak kdosi jemně sevřel ruku a začal hladit. Bětka koutkem posmutnělého očka vyhledala syna a stisk opětovala.
A zase se místností nesl ten zvláštní pocit nejistoty, kterou vyvolal jasně temný stín, právě prostupující okenní výplní, jehož si kromě Emy, jejího dvojčete a miminka nikdo jiný nepovšiml. Dorka se sice ke kolébce, jakmile z ní zaslechla pláč, okamžitě vydala, to už ale stín odplul neznámo kam.
Ema v chaloupce již nechtěla déle setrvávat. Moc dobře si uvědomovala, jak tu díky ní a dvojnici houstne atmosféra. Potřebovala odejít, nadýchat se čerstvého venkovního vzduchu. Jenže jak to udělat? Ano, pravda, všechno co se kolem odehrávalo, byl pouhý sen, jenže stále působil velice živě, takže když se Emě podařilo své druhé já nasměrovat ke dveřím, váhala, zda je otevřít. Samozřejmě, sama sobě mohla dát příkaz a projít jimi jako duch, jenže ani to nemuselo vyjít.
Pak se zvenčí znovu ozvaly čísi kroky. Emě jako by signalizovaly, ať ode dveří radši poodstoupí.
„Vítku, jsi tam? Chtěla bych ti něco ukázat.“
Ema s úlevou vydechla. Podobně učinili i ostatní. Ten hlas byl všem povědomě známý.
Vítek se vymanil z maminčiny přízně a spěchal otevřít, jako by se před tím nic závažného nestalo.
„Ahoj, Vítku,“ pozdravila se s chlapcem pohledná dívčina v jeho věku. „Podívej, tohohle sumce před chviličkou chytil Pavel. Chtěl, abych ti ho přišla ukázat. Prý budeš pukat vzteky až ho uvidíš.“
„Já a pukat vzteky? Já?“ naparoval se Vítek. „Pche, to ani náhodou. Když budu chtít, tak do večera sám chytím třikrát tak velkýho. To Pavlovi vyřiď.“
„A nechtěl bys mu to říct osobně? Čeká na tebe u vody a nemůže se dočkat, jak budeš na jeho úlovek valit oči.“
„Já a valit oči?“ napřímil se Vítek. „Uvidíme, jak se bude tvářit, až mu ten jeho úlovek hodím zpátky do vody.“
„Tak to bych vážně ráda viděla.“
„Tak na co ještě čekáme? Jdeme Pavlovi vypustit rybník.“
„Ne, Vítku, ty radši nikam nechoď,“ začala se o syna strachovat Bětka. Zase se jí v očích zračily obavy z možného příchodu dávného zla v podobě Černé paní.
„Ale jen ho nech se proběhnout. Je hezky, nemá cenu, abychom ho drželi doma,“ mávl rukou Vítek starší a spiklenecky na syna mrkl.
„Díky, tati. Tak poběž, Jitko.“