13. Několik „vícero“ slov samotným závěrem

„Dobrý den, pane profesore,“ zdravím mně velice blízkou osobu, jíž jsem však ještě neměl tu čest osobně zpovídat.

„Dobrý, dobrý,“ odpovídá mi vlídně Radovan Litevský, „a jsem rád, že je takový i tento den.

„Slyšel jste o mně již?“ nedá mi to předem nezeptat se.

,,Inu, jen z doslechu,“ podotýká Radovan.

„Od kohopak konkrétně?“

„Já myslel, že to sám víte?“

„Pouze to tuším, napadá mě jedno možné jméno: Tom Wong.“

„Ano, tak jest,“ přitakává souhlasně stařičký profesor biologie, „váš úsudek byl zcela správný.“

„Tak to mě těší, že se vám o mně Tom Wong zmínil,“ pokouším se nějak vhodně navázat řeč. „Kdysi jste mu prý poskytl přístřeší a zároveň útočiště, když byl nespravedlivě obviněn z toho, že úmyslně zabil svého bratra.“

„Ano, vina stála na straně zhoubné nemoci,“ uvádí Radovan.

„Ale vy se jinak – i na svůj pokročilý věk – stále cítíte vitální, zdráv a plný energie, není-liž pravdou?“

„Inu, snažím se tuto vámi jmenovanou trojici ve vší počestnosti naplňovat.“

„Jak se vám to ale tak úspěšně daří?“ vrtá mi to hlavou.

„Oním základem je jednoduše víra ve vše pěkné a pozitivně magické,“ zmiňuje se prostě Radovan.

„A zajdete občas i do kostela?“ vyzvídám opatrně.

„Ano, do kostela občas zavítám,“ líčí Radovan, „v urničce tam odpočívá moje drahá sestřička Eliška.“

„Tak to je ta stěžejní postava z těch vašich povídek,“ dochází mi ihned ta magická spojitost.

„Ano, právě jí jsem věnoval většinu svých písemných statí,“ doznává se Radovan. „Vždy si při jejich utváření rád vzpomenu, co krásného jsme spolu vše prožili.“

„Víte ale co si o tom budou myslet pomyslní čtenáři?“ pokouším se o jemnou narážku.

„Že mnou sepsané povídky jsou až příliš poetické,“ tuší správně Radovan a dodává: „Já jsem jimi ale nesledoval věčnou slávu a uznání, pouze jsem měl snahu vypsat se ze svých vnitřních inspirací.“

„A víc jste si od toho vážně nesliboval?“ táži se.

„Tím máte na mysli onen věhlas?“ pokládá mi otázku Radovan.

„Ano, něco v tom smyslu,“ potvrzuji.

„Ne, o něco takového jako věhlas jsem neusiloval,“ stojí si za svým Radovan.

„Kdežto takový Leopold Barnet možná ano,“ převádím řeč na jednu z dalších mochnických postav.

„Leopold Barnet prožil život plný útrap a dle mého názoru si zasloužil trochu té pozornosti stejně jako onu špetku proslulosti,“ soudí Radovan.

„Jenže on, na rozdíl od vás, neměl ideální podmínky,“ připomínám.

„Ano, osud k Leopoldovi byl nesmírně krutý,“ říká Radovan. „Proto je tedy namístě, aby jeho duše konečně nalezla klid alespoň po smrti.“

„Co tím teď máte konkrétního na mysli, pane profesore?“ nechápu tak trochu, kam svou druhou výpovědí Radovan míří.

„Aby se lidé popravdě dozvěděli, jak Leopold Barnet skonal, čímž by se plně očistilo jméno Toma Wonga,“ míní Radovan. „Tedy je zapotřebí na rovinu uvést, že to byl právě Leopold Barnet, kdo si vzal dobrovolně život.“

„Rozumím a tím pádem by se uzavřela jedna z tolik probíraných a nemilých mochnických kauz,“ dodávám.

„Doufejme že ano. Já sám Leopoldovi v jeho posmrtné dimenzi přeji mnoho úspěchů a doufám, že v ní dojde plného zájmu stran nových čtenářů a posluchačů,“ praví ihned nato Radovan, což mě logicky přivádí na následnou otázku.

„Vy sám tedy věříte v posmrtný život?“

„Ano, chci doufat v to, že nás po ukončení bytí na této planetě něco nového čeká, ovšem já sám vám nedokáži popravdě objasnit, zda-li tomu tak ve skutečnosti opravdu bude. To samé ostatně nemůže jednoznačně potvrdit ani Raymond A. Moody ve své knize Život po životě, jež ozvláštňuje jedno ze zdejších mochnických políček.“

„Velice zajímavá kniha, není divu, že takový poklad světového písemnictví uchováváte v ochranném pouzdru,“ uvádím.

„Vy sám jste onu knihu četl?“ zajímá se Radovan.

„Spíše jsem ji jen zběžně prolistoval,“ přiznávám po pravdě.

„To já jsem si ji s nesmírnou chutí přečetl celou. Obsahuje celou řadu zajímavých názorů a postřehů,“ líčí Radovan.

„A vy sám jste si pak následně položil nějaké ty otázky týkající se posmrtného života?“

„Několik takových otázek bylo,“ poodhaluje Radovan. „Například zda-li se v oné posmrtné dimenzi dají v živé podobě spatřit vlastní výplody fantazie, to by bylo neobyčejně poutavé, což nás přivádí na ony ALMANY, které něco takového umožňují.“

„Zajímavá věcička, mimochodem, teď mě tak napadá, proč se ALMANY, podobně jako JELEMANTELY, HÓLEJENKY, LIDVJENKY, DUHOVĚNKY neboli ony záležitosti z TAVARESKY, běžně neprodávají v obchodech? Soudím že právě ALMANY by šly na odbyt, jen by se po nich zaprášilo.“

„Inu, je zde obava z plagiátorství,“ míní Radovan.

„Ach tak,“ utvrzuji se v onom Radovanem jmenovaném. „I tak mi ALMANY připadají pro člověka praktické, neboť na rozdíl od všech výše jmenovaných TAVARESKOVÝCH záležitostí nepodléhají žádnému omezení a plně dokáží rozvíjet lidskou představivost v živých obrazech.“

„A právě to se jistým obchodníkům stává trnem v oku,“ začíná mě poučovat Radovan.

„Rozumím, někoho kopírovat se zkrátka nevyplácí,“ vyjadřuji se k dané problematice. „Koneckonců své o tom ví právě Anna.“

„Ano a nechybělo málo a její hlas byl zneužit k nekalým účelům,“ tvrdí Radovan. „Ještě že Tom Wong stál na naší straně a dokázal zabránit nejhoršímu.“

„To zajisté,“ přitakávám, leč i tak mi to nedá a ptám se: „Vy Tomu Wongovi bezpodmínečně důvěřujete?“

„Nemám mu co zazlívat. Vy o něm v něčem sám pochybujete?“ navazuje Radovan.

„Tak nějak jsem se o něm bavil s přáteli a ti ihned namítli, že pouhopouzí dva lidé by stěží dokázali uvést do praxe tak spekulativní věc jakou jsou ony ALMANY, prý že odborný tým inženýrů by v tomto případě vyzněl lépe.“

„Velice bystrý úsudek,“ chválí mě Radovan. „Leč ponechejme to, jak to je,“ dodává.

„Ovšem co se týká Anny a Marie, o nich jsem rovněž neobdržel veškeré informace,“ namítám.

„Tyto dvě dívky si zkrátka chtěly uchovat potřebné soukromí, buďme ale vděčni za to, že nám alespoň z části poodhalily své nitro,“ dušuje se Radovan. „A toho si je třeba cenit.“

„Připouštím, Anna s Marií to neměly zrovna jednoduché, neboť se byly nuceny vypořádat s neočekávaným,“ přidávám na přilepšenou.

„Naštěstí ale nalezly pár spřízněných duší, co stály při nich,“ připomíná Radovan.

„Přirozeně to byla vaše maličkost, pak Evženie Flavordová a také Tom Wong,“ zmiňuji se.

„A při daném výčtu nesmíme opomenouti ani mého kolegu a dobrého přítele Josífka Humlera,“ připojuje Radovan.

„Teď mě tak napadá, když na svérázného profesora tělocviku přišla řeč, proč vlastně v Podzemní rajonádě tak nečekaně zvážněl? Bylo to v momentě, kdy se Jitce Válkové přitížilo.“

„To víte,“ bere si Radovan ihned slovo, „již párkrát se o něj pokoušely nemoci, jinak to ale bývá velmi čiperný, usměvavý pán.“

„Podobně jako ona Patricie z Atlanty,“ vybavuje se mi ihned druhý adept na bezstarostný život. „Načež to samé se svým způsobem dá říci i o Lídě Dobové a Líze Kormanové,“ zakončuji svůj výčet.

„Když už jste zmínil tyto dvě nerozlučné kamarádky, prosím, příliš neřešme jejich manýry – jak se oblékají a vystupují na veřejnosti.“

„Dobrá, ponechávám toto téma stranou,“ slibuji, i když si následně při pohledu na četné mochnické fotografie neodpustím připomenout: „Katalná Mochna vážně v sobě misí magii a svéráznost nezapře.“

„Stejně jako vy sám,“ pokouší se o jemnou narážku protentokrát Radovan.

„To zřejmě útočíte na mou jistou zaujatost vůči nejproslulejší skupině, co kdy psala hudební dějiny pop-musik, jak to v Podzemní rajonádě odcitoval Kryštof Válek. Přiznávám jistou averzi vůči Broukům, vadí mi, jak se o nich zasvěceně debatuje, kdežto mě jako zastánce jiného hudebního stylu to nesmírně vytáčí.“

„A navíc vás trápí i ona proslulost, jíž se marně snažíte dosáhnout, ne-ní liž pravdou,“ doplňuje Radovan.

„Vyslovím to takto: zastávám názor, že každý člověk by měl mít nárok na trochu toho uznání, když si s něčím dává tu práci a za tím účelem vydá notnou dávku energie a věnuje svému snažení i drahocenný čas.“

„Svým způsobem máte pravdu. Žijeme v dosti hektické době, která nás přímo tlačí k tomu, abychom v daném vybraném oboru co nejlépe obstáli a to přirozeně vede k soutěživosti a závidění,“ vysvětluje Radovan. „Svým způsobem jste v tomto ohledu s Leopoldem stejní.“

„Nerad bych skončil podobně tragicky jako on,“ zmiňuji se, „leč všichni jednoho dne skonáme a dle mého vlastního mínění se každé skonání dá pokládat za tragédii.“

„A čeho se na smrti obáváte nejvíce,“ zajímá Radovana.

„Na rovinu? Fyzické bolesti,“ odpovídám. „A vy, pane profesore?“

„Rozpolcení duše.“

„Jak se to nyní má v Anninou kavárnou?“ vyzvídám po nepatrné odmlce.

„Sympaticky,“ konstatuje Radovan, „hosté stále chodí, ono cembalko vyhrává oddechové melodie a zdi zdobí četné Petrovy kresby.

„A Marie stále spolupracuje s divadelním souborem Mamánek?“

„Ano, nyní s nimi právě nastudovala novou historickou hru,“ informuje mě Radovan. „A co se týče onoho Marka, tak ten je Marii rovnocenným partnerem.“

„Když už přišla řeč právě na Marka, jak se to má s láskou u Anny?“

„I ta už pro ni netruchlí,“ oznamuje Radovan. „Seznamovací kavárna dostála svému jménu a učinila šťastným další zamilovaný pár.“

„A jak je na tom druhý Petr? Udržuje s ním Anna kontakt?“ přivádí mě daná souhra jmen na onu otázku.

„Dle svých slov se na něj snaží zapomenout a s novou láskou se jí to krůček po krůčku daří. Takový přístup Anně však nelze zazlívat, když jí Petr Krtek toliko ublížil,“ objasňuje Radovan.

„Ano, rozumím,“ snažím se pro Radovanův argument najít pochopení, leč i tak mi je jedno záhadou: „Kdo to oné noci Petra Krtka na samotce navštívil? Proč měl jmenovaný tak živé snění?“

„Myslím že na to by vám nejlepší odpověď poskytla Sylvie. A obdobně vám ochotně popovídá i o onom tajemném nápisu na hladině jednoho ze zdejších mochnických jezer, který toliko zaměstnal Marii,“ vyznává se nečekaně otevřeně Radovan.

O Sylvii jsem samozřejmě již slyšel. Vím o ní, že je členkou Winsterského rodu řádu lebonských lidí, onoho uskupení zabývajícího se tajemnem a magií, a že to byla právě ona, kdo se postaral o mé zvěčnění na mochnických vývěskách, z čehož následně těžil i Kryštof Válek.

„Nevím zda-li mě zrovna Sylvie ráda uvidí a bude si se mnou chtít povídat. Od Toma Wonga vím, jak jí jsem svým nepříčetným chováním nesympatický,“ vylévám své srdce Radovanovi.

„Já jsem zase zcela opačného názoru,“ oponuje Radovan. „Mluvil jsem s ní a ona velice srdečně projevila zájem o uskutečnění rozhovoru s vámi.“

„Cože, vy se se Sylvií osobně znáte?“ překvapuje mě, co mi Radovan nyní tvrdí.

„Ano, Sylvie rovněž projevila zájem o mou maličkost, to když se Anna s Marií ocitly v nebezpečí,“ uvádí Radovan. „No a když teď nastoupíte do našeho mochnického vláčku a necháte se jím snivě unášet, setkáte se se Sylvií osobně.“

A než se naději, už vedle mě cosi cinká. A skutečně je to mochnický vláček a neřídí ho nikdo jiný než-li čilý devadesátník Radim Květovaný. A obdobně jako Anně a Marii i mě se dostává pohostinnosti. A jako bych i já rovněž u mochnické fontány právě zpozoroval sobě niterní věc a to konkrétně symbol EC popu neboli kontrast kláves vyplňující levou polovinu loga a violoncello v jeho pravé části. A pak vláček opouští Letomonský park, kde jsem měl s Radovanem schůzku a vydávám se s Radimem za město. Pozvolna se blížíme k políčku opředeného magií. A zdá se že právě ona jehlanová pyramida se má stát dějištěm nového rozhovoru.

„Vítám vás, Tome, prosím neostýchejte se a přisedněte si ke mně,“ vyzývá mě Sylvie, jíž ani tentokrát nechybí její proslulý „magický“ medailonek. „Jak se vám u nás v Katalné Mochně líbí?“ vyzvídá ihned nato.

„Jsem opět mile zaskočen novými taji,“ říkám, co mi prvního přichází na jazyk.

„Ano, Katalná Mochna má turisty stále čím překvapovat,“ odpovídá vlídně Sylvie, což mě rozhodně nenechává v klidu, neboť jsem spíše očekával, že mě bude plísnit.

„Na úvod jste nejspíše zastával názor, že se na vás budu zlobit, že je tomu tak?“

Přikyvuji.

„Co se stalo, stalo se. Pojďme si odpustit,“ navrhuje Sylvie, načež já na její nabídku ochotně přistupuji. Nerad bych, aby se mé jméno podruhé ocitlo na mochnické vývěsce coby nežádoucí. „Nejste dnes prvním, komu se snažím odpustit.“

„Hněváte se snad přímo na někoho z vašeho řádu?“ odvažuji se takto zeptat.

„Dá se to tak svým způsobem říci,“ odpovídá Sylvie. „V našich řadách kratší dobu působí nadějná holčina, co umí divy při dotyku dlaněmi, je však příliš horlivá a tudíž je jí třeba neustále usměrňovat.“

„Ach tak,“ přitakávám.

„Podobně na tom byla Kateřina. Také ona si musela neustále něco dokazovat, což v jednom nestřeženém okamžiku ohrozilo Mariin život.“

„O čem to teď hovoříte?“ přestávám se tak trochu orientovat.

„O onom úkazu na jednom ze zdejších jezer,“ jmenuje Sylvie.

„Cože? Ten nápis byl dílem Kateřiny?“ nemohu něčemu takovému uvěřit.“

„Přesně tak, na koho jste pomýšlel vy?“ chce vědět Sylvie.

„Na Petra Krtka, bývalého přítele Anny,“ přiznávám.

„Připouštím, tento člověk nevyzpytatelností přímo hýřil a byl to právě on, kdo Marii pak pronásledoval a omráčil Kateřinu, nicméně daný vzkaz na vodní hladině byl její prací,“ vysvětluje Sylvie, načež já nasazuji nechápavý výraz.

„Proč by ale zrovna Kateřina usilovala Marii o život? Vždyť to byla naopak ona, kdo Marii poskytl následnou pomoc?“

„Protože si uvědomila, že to, co mělo vyznít jako žert, vzala Marie zcela vážně,“ informuje mě Sylvie.

„Ale proč Kateřina žertovala s Marií? Tomu stále dost dobře nerozumím.“

„Kateřina zkrátka navenek chtěla dokázat, jak tajemno bravurně ovládá, jenže si k tomu vybrala špatné místo,“ uvádí Sylvie. „Onehdy jsme si to my dvě stranou vyříkaly a Kateřina pak z toho byla dosti špatná.“

„Tak proto měla ty podlitiny pod očima,“ dochází mi konečně ona souvislost.

„Tak jest,“ oznamuje Sylvie. „Jinak Kateřina samozřejmě stála na straně Anny a Marie, byla s nimi přítomna i u pana Herdena v TAVARESCE.“

„Zajímavé že jsem si toho nepovšiml,“ dávám najevo nové podivy.

„Onen kouzelník obohacený o masku klauna, to byla Kateřina.“

„Ach ano, už si vzpomínám. A já se opět domníval, že je to Petr Krtek v přestrojení.“

„Ne, naštěstí tomu tak tentokrát nebylo,“ usměrňuje mě Sylvie.

„Když už jsme toto jméno opět zmínili, jak se to mělo s tím jeho sněním ve Hradském vězení?“

Sylvie se zamýšlí. „Toto je především záležitostí pevného soustředění na vybranou osobu a to v okamžiku, kdy s ní může dojít ke vzájemnému spojení. Spánek jako takový pro ono jmenované nabízí příhodné podmínky.“

„Tím mám tedy rozumět, že jste se snažila Petrovi Krtkovi nějak šetrně připomenout, čeho se dopustil? Alespoň z toho příspěvku od Radovana mi to tak vyznělo,“ udávám svůj vlastní úsudek.

„Svým způsobem se to tak dá říci,“ začíná líčit Sylvie. „Uvědomila jsem si při tom, jak je Petr snadno zranitelný. Nechtěla jsem ho nějak trápit, pouze mu připomenout, jak jste sám již správně řekl, čeho nekalého se dopustil.“

„A vy jste mu již odpustila? Z toho příspěvku to totiž nevyplývalo jednoznačně,“ ptám se Sylvie.

„To, čeho se Petr se svou společnicí dopustili, se nedá tak snadno odpustit. Vražda, to je velice těžký zločin v porovnání s přirozenou smrtí,“ usuzuje Sylvie.

„Když už jste toto zmínila, dokázala byste nějakou takovou smrt uvést?“

„Zajisté,“ chytá se ihned Sylvie a praví: „Madla Květovaná ve svých dvaadevadesáti letech skonala přirozenou smrtí. To takhle se svým mužem seděla u večeře, zničehonic jí přestalo tlouci srdce, hlesla a již se neprobudila. Skonala neobyčejně klidně.“

„Madla Květovaná? Zdá se mi to, nebo tu právě došlo k pozoruhodné souhře příjmení?“

„Máte dobrý postřeh, Madla Květovaná byla manželkou Radima Květovaného, řidiče mochnického vláčku,“ pokračuje Sylvie. „To je ten muž, co vás sem zavezl a obdobně tak učinil v případě Anny a Marie. Radimova žena skonala den předtím, co sem na toto pole obě dívčiny jmenovaný dopravil.“

„Tak proto ona míra slušnosti nebyla naplněna do plné vrchovaté míry, jak konstatovala Anna, Radima stále uvnitř mysli zaměstnávala jeho zesnulá žena,“ dochází mi postupně.

„Vidíte a přesto se odhodlal splnit, o co jsem ho požádala,“ dušuje se Sylvie.

„Aby zavezl Annu s Marií do těchto míst,“ utvrzuji se.

„Ano,“ shrnuje to stručně Sylvie.

„Zvláštní věc ta magie,“ zmiňuji se po krátké odmlce při pohledu na Sylviin medailonek.

„Opět narážíte na ono slovo?“ dává Sylvie najevo jistá podezření.

„Promiňte, nemyslel jsem to nijak zle,“ snažím se obhájit.

„Vím, vím, pojem magie vám nedá spát.“

„Stejně jako Anně s Marií,“ dodávám.

„ Připouštím, v jistých ohledech si někteří jiní ono slovíčko můžou vykládat jinak než strůjce daného zázraků,“ míní Sylvie, načež si znovu pohraje s medailonkem a k mému úžasu do pyramidy vstupuje živý vlk.

Ovšem záhy jako bych o oné „živosti“ začal pochybovat, to v okamžiku, kdy mě Sylvie vybízí, abych projevit statečnost a pohladil si ho. A když tak nakonec činím, mám pocit, jako bych sahal do vzduchoprázdna.

„Co se to děje?“ zmocňuje se mě mírná panika.

„Zajímavá věda ta holografie, není-liž pravdou?“ oznamuje v naprostém klidu Sylvie.

„Tak takhle to tedy je?“ překvapuje mě Sylviina výpověď.

„Ano, tak jest,“ ujímá se Sylvie vysvětlení, „ostatně takový Hans Krubert o tom ví své.“

„Cože, ten oheň, to vše bylo fingované?“

„Ano, tak jest,“ odpovídá Sylvie stejně jako prve.

„Tím pádem je ale Western City skutečným městem a ne pouhou iluzí, Anna s Marií tak zpočátku byly utvrzovány falešnou domněnkou.

„Ano,“ přisvědčuje Sylvie, „snažila jsem se se svými společnicemi Anně a Marii vnuknout matečnou vizi ohledně jejich minulostí. Připouštím, daná vnuknutá vize o nehodě nepůsobila zrovna dvakrát věrohodně, což se zejména podepisovalo na podezíravé Anně, nicméně nebylo času nazbyt a bylo zapotřebí nějak šetrně jednat.“

„Jenže Petr Krtek byl ostražitý a měl připravený záložní plán: podnikl cestu do Katalné Mochny a to i se svojí společnicí,“ podotýkám.

„Ano a využil místní legendy o vrahovi Tomu Wongovi a za tím účelem se s dotyčným spojil. Naštěstí Tom stál na straně dobra a přes Radovana náš řád o nekalém počínání Petra Krtka zavčas informoval,“ uvádí Sylvie.

„A přesto musela být Anna obětovaná v chodbě propojující Podzemní rajonádu s kavárnou Sanmantena.“

„Ano, tak to bylo předem smluveno, potřebovali jsme získat Petrovo doznání. Připouštím, i toto bylo poměrně riskantní, naštěstí Tom Wong projevil dostatek odvahy a vše ukončil podle předem stanoveného,“ objasňuje Sylvie.

Mezitím se vlk, co zavítal do pyramidy, jako pára nad hrncem vytrácí a na příkaz Sylvie se dostavuje jiný. Tentokrát plně cítím jeho srst, není tedy žádných pochyb o tom, že tento návštěvník je skutečný.“

„Jak to ale bude dál s Western City?“ ptám se po nepatrné odmlce.

„To ukáže čas. Náš řád učinil, co bylo v jeho silách,“ zmiňuje se Sylvie.

„A neobáváte se toho, že se Hans Krubert vypráví do Katalné Mochny, aby se Anně a Marii pomstil za útěk?“ napadá mě mimochodem.

„Nemyslím si,“ míní Sylvie. „Obzvláště poté, co Hans Krubert Annu a Marii považuje za čarodějky.“

„Jenže i tak, to Hans Krubert dál bude provádět své drogové praktiky kdesi u německých hranic? To se tomu nedá předem nějak šetrně zabránit?“ podivuji se.

„V moci řádu je pouze upozornit na něj příslušné policejní orgány,“ snaží se mě přesvědčit Sylvie. „Magie v pozemském světě má přeci jen omezené hranice na rozdíl od onoho světa knižního,“ zakončuje to daným následným argumentem.

„Přesto i tak, s Radovanem jsme se bavili o posmrtném životě, věří v něj i Winsterský rod řádu lebonských lidí?“ nedá mi zvědavost nezeptat se.

„Ano, věříme v jistou formu posmrtného života,“ odhaluje Sylvie. „Nevíme ale jistě, zda-li tomu tak ve skutečnosti opravdu je. To ostatně nikdo z žijících nedokáže stoprocentně potvrdit.“

„Děkuji. Podobný názor zastával i Radovan.“

Nastává znovu odmlka, já a Sylvie si hledíme do očí.

„Tak co máte ještě na srdci?“ vyzvídá Sylvie.

„Pořád mě trápí ona smrt, jaká bude a co po ní nastává,“ poodhaluji, co mě neustále tíží uvnitř mysli.

„Pravděpodobně další život, jenž řídí zaběhnuté zákony,“ praví Sylvie. „Jsme-li tedy skálopevně přesvědčeni o tom, že něco jako život po životě opravdu existuje.“

„Dejme tomu,“ připouštím.

„V tomto okamžiku ale nemá pražádný smysl bádat po tom, co po oné smrti nastává, je třeba nadále žít současný život a hledat v něm ono pozitivní,“ poukazuje Sylvie.

„Leč něco takového se někdy stává onou samotnou vědou,“ podotýkám.

„Pokuste se ve svém životě tedy nalézat jen to dobré,“ radí mi Sylvie, načež mi na rozloučenou předává zabalený dárek a odchází z pyramidy. Já v ní ještě chvilenku posečkávám. Pak mi to nedá a Sylviin dárek rozbaluji a co nevidím: tkví se přede mnou jedna z EC popových kompilací. S ní život bude dozajista dobře ubíhat.

 

CITY MEANS – MĚSTO PLNÉ NÁZORŮ

 

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means IV. - Město plné názorů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *