11. Smysluplné rozhovory nesoucí se v duchu vzájemné přátelské…

11. Smysluplné rozhovory nesoucí se v duchu vzájemné přátelské rozpravy, zakončené důležitým rozhodnutím, majícím zcela zásadní význam pro nadcházející životní etapu všech zúčastněných

Na četných mochnických zahradách vrcholila „grilovačka“ pecnů a pozdní opozdilci se navraceli ze svých odpoledních procházek. Vše se jevilo tak idylicky, až se mohlo zdáti, že nikoho nic netrápí. A přeci jen se našli tací, co právě zažívali těžkosti života a snažili se je nějak šetrně řešit. Mezi takové jedince se řadili i Karel s Andreou. (Pokud bychom se navrátili o nějakou tu hodinku nazpět.)

„Vše v pořádku, pane Hnízdile?“ dělala si Andrea starosti.

„Ano, jen toho za dnešek na mě bylo trošičku moc,“ svěřil se Karel, načež jako smyslu zbavený dál hleděl na místo, kde natrefili na onu tajemnou bytost.

Taktéž Andrea se ještě jednou po vzoru Karla zadívala tam, kde se zhruba před deseti minutami nacházela. „Myslíte že budete schopen dojít k vašemu vozu a zavést mě do Poděbrad?“ odvážila se opatrně zeptat.

„Cože? Ach ano… Snad…. snad tedy… Snad ano,“ odpověděl jí trošičku zmateně Karel. Teprve až když pozvolnými krůčky dospěli k autu a nasedli, z něj malinko opadl stres a pak normálně pravil: „Tak se tedy vydáme na cestu, máme nejvyšší čas.“

I tak se jízda z Katalné Mochny do Poděbrad neobešla bez občasných zádrhelů. To když se přes oborověnkovou silnici znenadání přehnala srnka a to přesně v místech, kde bylo dotyčné zvíře vyobrazeno na značce. O něco dále pak Karel s Andreou spatřili výletníky, ovšem nebyla by to Katalná Mochna, aby přespolní návštěvníky opět nepřekvapila nějakým tím svým netradičním kouzlem. Tentokrát to byly JELEMANTELY a HÓLEJENKY, co upoutalo Karlovu a Andreinu pozornost. Pod zlomkovou neviditelností plášťů celé rodiny náhle mizely a zase se znovu objevovaly, a pod taktovkou magických hůlčiček ve vzduchu poletovaly různorodé předměty či se za jejich přispění tvarovaly rozmanité obrazce.

„Viděla jste to? To děvče najednou zmizelo,“ konstatoval Karel, načež obdobně jako prve u srnky ho to přimělo zastavit.

Andrea Karlovi jeho počínání neměla za zlé. Nebyl prvním ani posledním, na koho mochnické „tajemno“ silně doléhalo. I když to již byl nějaký ten rok v pořadí, co se Katalná Mochna svými „nadpozemskými zázraky“ plně otevřela okolnímu světu, stále mnohým návštěvníkům činilo nemalé potíže se s nimi sžíti.

Situace se opakovala, to když Karel z lesa zamířil do chatové oblasti, kde si opětovně povšiml neobvykle vybavených zahrad. To že si početné rodiny na nich pekly v domácích pekárnách pecny, Karel ještě dokázal pochopit. Že se na nich navíc vyskytovaly labyrinty ze živých plotů a stavby na způsob pyramid, budiž, s oním rozumným vysvětlením ostatně ihned přispěchala Andrea: „Obojí slouží k ozdravným účinkům. V oněch labyrintech má člověk nalézt sobě niterní věc, která ho potěší na duši, a pyramidy pak samy o sobě mají léčivé účinky, což je i vědecky doloženo.“

„Nuže dobrá, jenže jak si mám vysvětlit onu přítomnost sněženek v čistě letním období?“ poznamenal Karel, když si povšiml Evženie Flavordové, jak je s pýchou ukazuje sousedce.

I na tuto otázku Andrea znala odpověď: „To má opět na svědomí Winsternský rod řádu lebonských lidí, u něhož se momentálně léčí váš Pavel. Má sestra Anna mi jednou k vánocům darovala speciální hnojivo, po němž mi do krásy vykvetly muškáty a to i přesto, že venku panovalo pravé zimní počasí.“

Karel měl opět co dělat, aby ukočíroval řízení, když mu toto Andrea sdělila. „Nemusíte se ničeho zbytečně obávat, pane Hnízdile, Sylvie a její svěřenci vašemu synu neublíží.“ Načež se mu opětovně svěřila o nelehkém osudu své sestry Anny, jež se s pomocí mochnického Řádu kompletně vyléčila ze svých zranění. Karla to částečně uklidnilo, leč i tak v sobě nedokázal zapřít jistého skeptika, vždyť Pavel na tom byl dost špatně.

„To Anna byla také,“ ozvala se okamžitě Andrea, „nakonec se ale zcela uzdravila.“

„Jak by řekla Alžběta, jednoduše se stal zázrak,“ vyjádřil ono manželčino zavedené posléze Karel.

Andree nezbývalo než se mile pousmát.

Jak oba postupně opouštěli Katalnou Mochnu, ubývalo i tajemného nadpřirozena. Karlovi se o to více volněji dýchalo a Andree dokonce navrhl, aby ho oslovovala křestním jménem. A tak se nakonec úspěšně dostali až do nedalekých Poděbrad.

„Tady u sochy Jiřího se dáte doleva, přejedete most, za ním pak odbočíte doprava a budeme v Polabci,“ navigovala Karla Andrea.

„Copak vy nebydlíte v Poděbradech?“ podivil se náhle.

„Ano, bydlím, avšak v části jménem Polabec.“

„Ach tak,“ dal Karel najevo, že to pochopil.“ A název ulice?“

„Růžová.“

Netrvalo to dlouho a vůz značky Škoda zastavil před rodinným domem se zahrádkou, na níž vzkvétala obří magnolie.

„Klidně Karle pojďte dál, jestli nespěcháte. Uvařím nám čaj a posedíme v altánku na zahradě.“

„Nevím, zítra časně ráno vstávám do práce.“

„Alespoň na chviličku,“ přemlouvala ho Andrea. „Jsem vaší dlužnicí za ten odvoz.

„Nuže dobrá, ale opravdu jenom na tu chvilku,“ souhlasil přeci jenom nakonec Karel.

Zahrada Andrey Pálavské se vyznačovala značnou rozlehlostí a také pestrostí. Pěstovala na ní vše možné, co se v letních měsících dalo – od paprik, rajčat přes brambory, mrkev, pórek, až po petržel či bazalku. Vedle zeleniny se dařilo i ovoci, o čemž svědčily nejméně čtyři vzrostlé stromy meruněk.

„Tohle všechno jste vážně vypěstovala vy sama?“ nestačil žasnout Karel, když se svojí hostitelkou společně procházeli zahradou, na níž nezelo sebemenší místečko prázdnotou.

„Ne tak docela, hodně mi pomohla Anna.“

„To spolu musíte velice dobře vycházet,“ soudil Karel.

„Ano, já a Anna se navzájem hodně podporujeme. Jsem ráda za to, jakou hodnou sestru mám,“ podotkla Andrea, načež opatrně navázala: „Vy zajisté se svojí ženou rovněž musíte mít krásný vztah, i když vám jisté starosti přidělává váš syn.“

Karel tentokrát neodpověděl, jen mírně pokýval hlavou. Zase se zatvářil posmutněle, když přišla řeč na Pavla.

„Promiňte,“ začala se ihned omlouvat Andrea, „nechtěla jsem se vás nějak dotknout.“

„To je v pořádku, Andrejko,“ naznačil rukou Karel, že ho to nijak nepobouřilo. „Jen je pro mě stále těžké smířit se s tím, jak se k naší rodině osud zachoval.“ Načež zase začal trpět výčitkami svědomí a tak Andree nezbývalo než svého hosta konejšit.

„Váš Pavel zajisté za pár měsíců bude zcela fit. Doufejte v nemožné a zázrak se sám o sobě dostaví.“

Andrea ani nevěděla jak jí ta slova přišla na jazyk. „Nechcete sebou na cestu něco natrhat z mojí zahrádky?“ zeptala se raději.

„Co prosím?“ Karel teď Andreu plně nevnímal, neboť ono slovo „zázrak“ ho pro změnu přimělo myslet zase na jeho ženu. Hostitelka mu to neměla za zlé a ochotně to zopakovala.

Nakonec Karel od Andrey milerád darem přijal koš se zeleninou a ovocem, neboť jak záhy vyšlo najevo, se svojí ženou a synem v Praze obývali bytovku o rozloze čtyři plus jedna a žádnou zahradu nevlastnili.

„Časem ale plánujeme pořídit si vlastní domek jako máte vy, rodinné problémy a pracovní závazky nám to ale prozatím ještě neumožnily,“ svěřil se Karel krátce nato Andree. To již oba posedávali v jejím zahradním altánku a popíjeli čaj. „Ani nevíte, jak moc vám toto bydlení závidím. A k tomu onen bezstarostný život.“

„Nemyslete si, i já občas zažívám těžkosti života,“ upozornila Andrea Karla, načež mu znovu připomněla, jaké měla se svojí sestrou Annou trápení, poté co ji napadl onen neznámý útočník. „Co vám naopak já závidím, je stabilní vztah, jenž udržujete se svojí ženou Alžbětou – i přes ony těžkosti života.“

„A vy vážně nemáte přítele? To se mi ani nechce věřit. Takové milé děvče.“

„Děkuji za kompliment,“ pousmála se Andrea a navázala: „Měla jsem, ale rozešli jsme se.“

„Tak to je mi líto. A proto mi dovolte, abych připil na vaše zdraví s přáním všeho dobrého do dalšího života.“

„A já zase na to vaše.“

Až nyní si toho Karel povšiml. Hrníček, z něhož upíjel čaj, měnil svoji výzdobu. Původní červené puntíky se při mírném nahnutí měnily v usměvavý smajlík s nápisem: Jsem veselý hrníček. Za účelem šíření dobré nálady nechť mě majitel předá do dalších hřejivých rukou. Předem děkuji.

„Ach promiňte, nejspíše jsem je nedopatřením zaměnila.“

„V pořádku Andrejko, nic se nestalo.“ Karel teď hrníček pečlivě začal zkoumat ze všech stran.

„Věnoval mi ho kdysi pan Manten. Pochází z jeho kavárny Sanmantena,“ svěřila se Karlovi Andrea, načež se v obavách zeptala: „Chcete abych ho přibalila k ovoci a zelenině, nebo ho raději mám natrvalo skrýt vaším očím, aby vám nepřipomínal mochnické tajemno?“

„Ne, tento promyšlený trik mi čirou náhodou naopak nesmírně imponuje,“ nechal se překvapivě slyšet Karel.

„Nechť je tedy tento hrníček váš.“

Nakonec to však nebyly pouze ovoce se zeleninou a onen usměvavý hrníček, co si Karel od Andrey darem odvážel domů do Prahy. Rovněž mu věnovala HÓLEJENKU a speciální tinkturu, díky níž se daly tvarovat rozmanité obrazce. Přeci jen Karel nakonec musel uznat, poté co mu hostitelka s magickou hůlčičkou ochotně předvedla několik obstojných vychytávek, že se jedná o vcelku milou hravou nenásilnou záležitost, jíž je netřeba se báti.

Karel si při rozlučce s Andreou připadal, jako kdyby se domů navracel od známé a nikoliv od náhodné známosti. A přeci jen Karel Andreu znal teprve ode dneška, stejně jako Sylvii a její Winsternský rod řádu lebonských lidí. Nebýt setkání s Andreou, možná by k léčebným metodám mochnického Řádu i nadále pociťoval jistou skepsi, po opětovné její prezentací daného tajemna a seznámení s výhrou nad nehostinným osudem sestry Anny pro ně však přeci jen nakonec nalezl pochopení a důvěru.

Na Karla ono milé setkání s Andreou nesmírně zapůsobilo. Když o tom tak zpětně při jízdě domů přemýšlel, měl s ní nemálo společného. Podobně jako Andreinu i jeho rodinu postihla tragédie. A pokud se Anna Pálavská ze svých zdravotních komplikací úspěšně dostala, Pavel musí rovněž. To si Karel stále dokola opakoval, když opouštěl Poděbrady.

Karel rovněž nemohl uvěřit tomu, že tak pohledná dívčina jako Andrea nemá partnera. Kdyby byl Karel o dvacet let mladší, možná že on sám by se jí dvořil. Něco takového však nyní nepřicházelo v úvahu, neboť Karel miloval Alžbětu, a přestože oba dva vychovávali nemocného syna Pavla, byli stále do sebe zamilovaní. Jako kdyby to samé symbolizoval i onen hrníček, tedy onu lásku k bližnímu, když se usmíval. Karel si s ním za jízdy pohrával a nemohl se jeho úsměvu nabažit. To ještě netušil, že zakrátko bude donucen se ho dobrovolně vzdáti.

Karel se nacházel zhruba pět kilometrů před Prahou, když ho zastihla nečekaná dopravní zácpa. A jak se záhy ukázalo, měla ji na svědomí vážná dopravní nehoda. K inkriminovanému místu právě slétával vrtulník.

A právě v ten okamžik se to stalo! Aniž by to Karel očekával, kdosi neznámý k němu náhle promluvil: „Daruj usměvavý hrníček onomu bezmocnému a odměnou ti bude, že se podobně jako Anna uzdraví. On sám tě pak vyhledá, tvoji pomoc oplatí protislužbou a nové přátelství spatří světlo světla. Uveď onen zázrak v platnost, zachraň život bezvládně ležícímu a pak očekávej od něho odpověď. Věz že bude plná díků a chvalozpěvů a nezůstane pouze u nich.“

Karlovi ihned přejel mráz po zádech. Přimělo ho to podívat se na sedadlo spolujezdce, nikoho na něm však nespatřil stejně jako na sedadlech zadních. Kdo to s ním teď tedy rozmlouval? Nějaký neviditelný fantom silnic? napadlo ho, když po důkladném prohledání nikoho ve svém voze nezaregistroval.

Karel si uvědomoval, že živé hlasy obvykle slýchávají lidé, jež trpí nějakou duševní poruchou, on sám však k nim nikdy nepatřil. Možná že na to měly vliv předchozí události spjaté jak jinak než s Katalnou Mochnou. Ten hlas neviditelné persony, co právě živě vnímal, že by byl dílem onoho mochnického Řádu? Disponoval snad až takovou velkou mocí, že ti, co byli jeho nedílnou součástí, uměli na dálku vstoupit do mysli náhodně vybraného jedince? Karel se přeci na vlastní oči měl možnost přesvědčit, jak Sylvie obstojně dokázala manipulovat s jeho synem Pavlem. Zkouší to snad nyní i na něm?

Karlovi chtě nechtě nakonec nezbývalo nežli vystoupit z auta a onen usměvavý hrníček předat tomu, jenž utrpěl při dopravním neštěstí úraz, když v naléhání onen nenásilný hlas nepolevoval. To pro Karla znamenalo proklestit si cestu mezi dalšími stojícími auty až k vrtulníku, do něhož byl onen vážně raněný právě přemísťován.

„Promiňte, ale tady nemáte co pohledávat.“

„Ale já nutně potřebuji předat tomu raněnému něco moc důležitého,“ snažil se Karel policistu, který mu bránil v projití, umluvit.

„Vy jste příbuzný?“

„To ne, ale…“

„Pokud nejste příbuzný, žádám vás, abyste se vrátil do svého auta,“ byl policista ve svém jednání neúprosný.

Avšak náhle…

Karel na nic dalšího nečekal, policistu odstrčil a úprkem se hnal k nosítkům, na nichž se zmítal onen těžce raněný. Zároveň se Karlovi naskytl pohled na poničenou Volhu, jež byla totálně na odpis. Odehrálo se to přesně tak, jak to Karlovi napověděl ten neznámý hlas. Policista se za ním nehnal, stál tam na místě totiž jako opařený.

„Dovolíte?“ To již Karel úspěšně dospěl na inkriminované místo a jak mu poradil ten živý hlas, tak se také zachoval. Hrníček neznámému, těžce raněnému muži, vložil do pravé ruky a tím jeho mise měla skončit. Ani záchranáři, co muže měli na starosti, nestačili proti Karlovi nic podniknout, i je dokonale svojí přítomností zaskočil.

„Promiňte, můžu vás ještě o něco požádat? Ať se bude dít cokoliv, tento hrníček ať má ten muž pořád u sebe. Můžete mi to prosím zaručit?“

„Dobrá,“ přislíbil Karlovi nakonec přeci jen pod jeho nátlakem záchranář, „ale teď nás už nezdržujte, musíme ho urychleně transportovat do nemocnice.“

Karel pak již ze země pozoroval, jak vrtulník s těžce raněným mužem stoupá do výšin a míří ku Praze. Když nad tím tak přemýšlel, zapomněl se zeptat na jméno i na to, do které z pražských nemocnic je letecky přepravován, onen živý hlas ho však ihned ubezpečil, že se vše časem sám dozví, nyní ale ať se odebere nazpět ke své Škodovce a v ní vyčká v koloně dalších aut na odjezd.

Teprve až když Karel do ní nastoupil a zavřel za sebou dveře, si plně uvědomil, co právě udělal. Jako by se pozvolna probouzel z nějakého snu. Z toho Karla však záhy vyvedl onen živý hlas, když k němu pronesl následující: „Děkuji ti Karle, žes mne vyslyšel. Věz že na to, co jsi právě záslužného vykonal, onen těžce raněný muž do smrti nezapomene a na oplátku ti zase on projeví přízeň. O něj se však zbytečně nestrachuj, je v dobrých rukou stejně jako tvůj syn. Přeji tobě, tvé ženě Alžbětě a synu Pavlovi vše krásné do další etapy života. Prozatím se s tebou, Karle, loučím.“

Jmenovaný nebyl ničeho schopen. Stále si mohl namlouvat, že to byl pouhý sen, avšak nejspíše nebyl, dospěl záhy k závěru, neboť onen usměvavý hrníček ve svém vlastnictví již nenalezl. Karel se snažil přimět k tomu, aby k němu ten neznámý hlas znovu promluvil. Bezúspěšně. Naopak za nějakou dobu k němu dolehl jeden velice živý, jenž náležel nerudnému řidiči, který ho informoval o tom, že kolona aut se dala již do pohybu, tak jestli by Karel byl laskavě od té dobroty a uvedl svoji Škodovku do režimu jízdy.

„No jo, vždyť už jedu,“ vzkázal Karel řidiči za sebou. Znovu se pak pokusil přimět onoho neznámého k hovoru, avšak opět bez úspěchu. Nakonec Karlovi tak nezbývalo než si namluvit, že se jednalo o něco zcela ojedinělého, na co i on do své smrti nezapomene. Překvapil ho ten poetický podtón pro něj neznámého hlasu, povětšinou se totiž dozvídal právě o těch, které naopak člověku škodily. Nabádaly ho například k tomu, aby ukončil svůj život skokem z mostu, nebo se oběsil. Těmito bludy trpěli psychicky nemocní lidé a to zejména paranoidní schizofrenici. Karel několik takových jedinců již měl tu čest poznat a to prostřednictvím zaměstnání své ženy. Bylo velice stresující pozorovat všechny ty nemocné, jak se perou se svým osudem a jaký je to nerovný životní zápas, na jehož konci je nutná hospitalizace.

Byl to až neskutečný paradox, když o tom Karel nyní tak přemýšlel, že jeho žena Alžběta pracovala s postiženými a sami vychovávali syna, jenž měl zdravotní i psychické obtíže. Oba dva, jak Karel, tak i Alžběta, od narození svého jediného syna Pavla plně doufali v jeho uzdravení, avšak všechny běžné mediciny selhaly. Pomůže tedy ta alternativní? Karel byl po zaslechnutí onoho živého hlasu najisto skálopevně přesvědčen o tom, že se jeho jediný syn stůj co stůj musí uzdravit. Na to myslel, když se pomalu blížil ke svému domovu.

Naopak o cestě domů si mohly nechat zdát jiné dvě persony, jež spolu již hodnou dobu rozmlouvaly. Nečekaně se sešly ve stejném pokoji vedle sebe na lůžkách. A nebyl to ledajaký pokoj, náležel totiž tomu nemocničnímu! A ty dvě persony rozhodně nehýřily obyčejností, každá z nich se svým způsobem vyznačovala jistou výjimečností. Vlastně se jednalo o takové dva lidské protiklady, jež se seznámily čirou náhodou. Nikoliv v nemocnici mochnické, neboť ta ještě nebyla zbudována a ani to nebylo v dohledném plánu, nýbrž v oné nedaleké nymburské.

Oněmi dvěma personami byli dva muži, jenž by nejspíše stěží na sebe kdy natrefili, nebýt oné vzácné náhody. První z mužů byl pověstným svůdníkem žen, avšak jak se zdálo, tak ona poslední známost mu zlomila onen pomyslný vaz. A přitom vše měl do detailů tak dobře promyšlené a i přesto se mu jeho záměr nakonec nepovedl dovést do úspěšného konce. Ba co víc, málem za své praktiky se ženami zaplatil tu nejvyšší možnou daň a sice životem! Naštěstí ona kulka zasáhla pouze pravé rameno a nepoškodila životně důležité orgány. Jenže chtěl muž vlastně ještě vůbec žít? Jaký mu život bude v následujících dnech dávat smysl?

Muž mohl najít potřebné útočiště a sice u své matky, leč ta na tom po zdravotní stránce rovněž nebyla dobře. Jak osud někdy dokáže být k člověku krutý. Muž proto opětovně zalitoval, jaký až doposud vedl nerozvážný život. A přitom stačilo tak málo, najít si vhodnou partnerku a k tomu i zaměstnaní, jenž by dokázalo člověka naplnit. Proč muž takto obdobně neuvažoval již dříve? Mohl si tak ušetřit spoustu starosti. Kdyby se tak dal vrátit čas, muž by ho zajisté využil lépe než jak ho trávil doposud.

Když o tom tak muž nyní přemýšlel, dokázal si živě představit život bez podvodných lží. Kdysi ho lákalo studium psychologie, kdyby to tedy bylo jen trochu možné, rád by do budoucna jedno takové absolvoval. Jenže copak je něco takového v současné chvíli možné? Muži hrozí vězení, navíc jeho matka v jedné z pražských nemocnic právě bojuje o život a onu ženu, do níž se muž zahleděl, místo toho aby se jí dvořil, držel jako rukojmí v jednom z těch mochnických hotelů a navíc se k ní choval dosti hrubě.

Muž tak v duchu sám sebe začal obviňovat z mnoha věcí. Hluboce litoval svého někdejšího bezohledného chování. Nyní se za to styděl a toliko chtěl vše napravit. Jenže dostane ještě někdy v životě k tomu příležitost?

To druhý muž svůj dosavadní život naopak prožíval ve vší počestnosti. Nikdy neměl opletačky se zákonem a ke všem se choval vždy zdvořile. Jenže pak přišel náhlý zkrat mysli a muž si sáhl na život. Důvodem byla jeho matka, jež náhle skonala a to ve svých úctyhodných sto dvou letech. Nikoliv však na nějakou zdlouhavou závažnou nemoc nýbrž na stáří. Byla to jinak nesmírně vitální paní, co druhým svým optimismem dodávala nadprůměrně dobrou náladu a tak se pro ně stával život daleko snesitelnější. Ještě v důchodovém věku chodila mužova matka vypomáhat do poděbradského domova pro seniory, kde vedla četné zájmové kroužky.

Muži se při daném vzpomínání na svoji matku do očí nahrnuly slzy. Nezasloužila si zemřít a přeci se tak nakonec stalo. I když žena svůj skon na smrtelné posteli přijímala s upřímnou pokorou, s odůvodněním, že se těší na cestu na druhý břeh a na nový život na něm, muž se s jejím nečekaným odchodem nedokázal smířit a nakonec vztáhl ruku naopak na život svůj. On prostě nepřijal onu zavedenou skutečnost, že každý z tohoto světa jednoho dne chtě nechtě odejde. Mužova matka jinak netrpěla žádnou závažnou nemocí, byla naprosto zdravá a to i díky Winsternskému rodu řádu lebonských lidí, tak proč musela skonat?

Zdálo se tedy, že ani proslulá posvátná perská kočka (a sice ona Winsternská) na všechno nestačí. I přesto se mochnický Řád vůči muži po úmrtí jeho matky nezachoval netečně, to když Sylvie pozůstalému nabídla pomoc psychologa či sestavení speciálního Vantelbooklistu (onoho proslulého šanonu, co formou rozhovorů a obrázků umožňoval s nedostupnou osobou vstoupit do dialogu). Muž se však i přesto rozhodl pokoušet svůj vlastní život, to když spolykal neúměrné množství prášků. Tak moc byl smrtí své matky zaskočen a raněn, že se odhodlal k vlastnímu skonu, jenž mu nakonec nevyšel. Naštěstí či naneštěstí? O tom muž nyní přemítal.

Když nad tím tak muž hloubal, měl vlastně ještě pro koho žít? S matkou ho pojilo silné pouto, ona byla tou jedinou, koho v životě z příbuzných ještě měl, neboť otec zemřel krátce po jeho narození. Dle mužovy zesnulé matky to byl velice hodný a obětavý člověk, škoda tedy, že ho znal pouze z vyprávění, určitě by si s ním jinak výborně rozuměl.

Olafovi, bezvlasému muži a majiteli Podzemní rajonády, jemuž z brady trčel dlouhý blond plnovous, se oči znovu zalily slzami, když mu na mysl přišla jeho zesnulá matka.

„Nemyslete si, ta moje na tom také není právě zrovna dobře,“ svěřoval se mu již poněkolikáté Jaroslav Nedomanský, přičemž ani jemu se to nevyslovovalo zrovna dvakrát lehce.

„A myslíte že bude žít?“

„Stále doufám že ano. Podle toho, co mi sdělili doktoři tady, měla těžkou autonehodu, její stav však nadále zůstává kritický,“ odpověděl na Olafovu otázku ztěžka Jaroslav.

„To ta má skonala přirozenou cestou a to, jak jsem již říkal, ve sto dvou letech.“

„To je úctyhodný věk.“

„Nedokáži se s tím pořád smířit, je to pro mě stále dosti citlivá záležitost,“ pokračoval v namáhavém líčení dále Olaf, „A tak jsem si sáhl na život. Předávkoval jsem se prášky a zapil je pak tvrdým alkoholem.“

„Vskutku smrtící kombinace, nevím jestli bych něčeho takového byl sám vůbec schopen,“ zamrazilo Jaroslava po celém těle, když toto z Olafových úst znovu zaslechl.

„Říkal jste, že i vám kdosi usiloval o život,“ uvedl pak Olaf, když pohledem již poněkolikáté spočinul na Jaroslavově zafačované pravé paži.

„Ano, onen detektiv,“ připomněl mu. „Bývali by si mě odtud ihned po vyjmutí kulky a následném ošetření odvedli v poutech, kvůli podezření na infekci si mě tady ale nechali přes noc.“

„A to jste se vážně musel dopouštět oněch podvodů? To jste bez nich nedokázal prostě normálně žít?“

„Teď už je pozdě na tom cokoliv měnit,“ přiznal slabošsky Jaroslav. „Nebýt onoho vašeho oblíbeného starousedlíka, mohlo vše dopadnout úplně jinak,“ postěžoval si záhy.

Na to Olaf pohotově zareagoval: „Radovan nepatří mezi ty, co by někomu škodili, neuznává však bezpráví na druhých, a tak byl ve vašem případě prostě nucen jednat. Jinak je to velice šlechetný pán v letech, co se druhým snaží být naopak vždy nápomocen.“

„Jenže právě kvůli tomu vašemu lidumilovi teď půjdu sedět,“ neodpustil si přeci jen Jaroslav do jmenovaného rýpnout.

„Neměl jste podvádět ony ženy. Stálo vám to vůbec za to?“

Jaroslav na tuto otázku neodpověděl. Lépe řečeno se odpovědět nyní styděl.

„Tak to sám vidíte, peníze také nejsou všechno,“ odtušil Olaf, co chtěl Jaroslav nejspíše sám říci.

„Asi máte pravdu,“ doznal se nakonec přeci jen.

„Ne asi, ale určitě,“ zdůraznil Olaf. „To od vás nebylo zrovna moc šlechetné, Terezka si takové nekorektní jednání rozhodně nezasloužila.“
„Já vím,“ uznal nakonec svoji chybu Jaroslav, „a rád bych se jí za vše omluvil, kdyby to šlo.“ Načež se znovu utvrdil v kráse oné jmenované. Proč se k Tereze musel tak hrubě chovat? Kdyby ji potkal v nějaké kavárně, zajisté by ji uctivě pozdravil, následně zdvořile poprosil, zdali by si k ní nemohl přisednout a nakonec by s ní dal i řeč. A kdoví, třeba by se pak dali i dohromady. Jenže toto bylo Jaroslavovo čisté snění, jenž prozatím mělo k realitě hodně daleko.

„Co já tak vím z doslechu, tak Terezka je momentálně nezadaná,“ dodal Jaroslavovi přeci jen chabou naději Olaf, ovšem záhy to dementoval slovy: „Ovšem poté, jak jste se k ní netaktně zachoval, jen stěží opětuje své city k vám.“

„Co nadělám, jsem zkrátka smolař,“ povzdechl si Jaroslav.

„Není všem dnům konec. Pokud byste měl zájem, můžete zavítat do naší seznamovací kavárničky, a to by v tom byl čert, abyste tam nenarazil na nějakou tu osamělou spřízněnou duši, co s vámi bude ochotna kráčet na cestě společným životem.“

Co však Olafova připomínka Jaroslavovi byla v této chvíli platná, jak by se do takové seznamovací kavárny vůbec dostal? Vždyť co ho v následujících dnech či měsících vlastně čekalo? Nejprve řádný soud a po něm rovnou vězení. Navíc, jeho matka na tom nebyla po zdravotní stránce vůbec dobře a možná jí hrozilo to samé co té Olafově – smrt. Děsivá představa!

„Náš Winsternský rod řádu lebonských lidí by ji určitě dokázal plně vyléčit, tím jsem si naprosto jist.“

„Kéž by to bylo tak snadné, jak mi to tady líčíte.“

„Však to také je možné,“ ujišťoval Jaroslava nyní horlivě Olaf. „Onen náš mochnický Řád vlastní posvátnou perskou Winsternskou kočku, co svojí přítulnou náklonností dokáže vážně nemocnému člověku z těla odstranit nádor či šířící se metastáze. Jenže to není vše. Je natolik inteligentní, že postižené místo sama od sebe vyhledá a na něm pak spočine. A od Sylvie vím, že ozdravná moc této ojedinělé posvátné kočičky napomáhá léčit a hojit právě i následky závažných poranění, takže pokud na tom vaše matka je po zdravotní stránce opravdu špatně, doporučil bych jí vyzkoušet i tuto alternativní léčbu.“

Jaroslav se nad touto myšlenkou nyní hluboce zamyslel. Samozřejmě že za tu dobu, co v Katalné Mochně pobýval, rovněž zaslechl mnoho chvály právě na tento spolek kolem Sylvie. Doposud jím spíše pohrdal, nicméně v těchto pro něj těžkých chvílích by přivítal jakoukoli nápomocnou ruku.

„Na náš mochnický Řád je pokaždé spolehnutí,“ pokračoval odhodlaně Olaf. „Kdysi se o tom přesvědčila jedna má známá, co nemohla mít děti. Po několikaměsíčním pravidelném působení rukou, prostřednictvím fotografie na dálku a posilováním imunity za přispění mapky lidského těla se jí ale podařilo otěhotnět, i když ve značně pokročilém věku.“

„To všechno zní sice velice moc pěkně, co mi tu povídáte,“ začal o všem nahlas přemítat Jaroslav, „jenže potíž je v tom, že já se o svoji matku nebudu moct postarat, neboť mě v dohledné době nejspíše zavřou.“

„Tak se toho ujmu já,“ nabídl se Olaf a rázem jako by trošičku procitl z tíživého strádání. „Až se zotavím, navštívím vaši matku u ní v nemocnici a pokud to bude jen trochu možné, předložím jí a doktorům, co ji mají na starosti, návrh o dalším možném postupu léčby.“

„To byste pro mě vážně udělal?“ Jaroslav nemohl uvěřit tomu, že mu někdo, kdo ho sotva zná, je ochoten vyjít vstříc a to i přes jeho bohatou trestní minulost.

„Nemyslím si že jste tak úplně do morku kosti zkažený člověk Jaroslave. Dle mého názoru je ve vás ukryto i mnoho dobrého.“

„Proč tak soudíte?“

„Nu, kdybyste byl opravdu do morku kosti zkažený, nebavil byste se tu se mnou o možnostech, jak adekvátně zachránit život někomu, na němž vám z celého srdce záleží.“

Jaroslav nyní nenacházel děkovných slov, dokonce byl odhodlán, pokud by vše s jeho těžce zraněnou matkou dobře dopadlo, že by se z něj stal lepší člověk, než jakým se navenek jevil doposud. Olafa jeho současné uvažování potěšilo a ona nabízející se možnost, že zase může být někomu prospěšný, ho jen utvrdila v tom, že život přeci jen má konkrétní smysl.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means V - Město plné zázraků. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *