Larisa Pálavská milovala kamiony a jeden takový dokonce sama i řídila. Její jinak velmi křehké postavě to dodávalo na významnosti. Na cestách rozhodně netrpěla nedostatkem nudy, stále bylo co pozorovat. Larisa se tak postupně stávala i vášnivou fotografkou, lákaly ji však jen jisté druhy záběrů, které se pak skvěly na vyvolaném filmu. Nebyly to domy, lesy či cestující, ale mnohem nosnější objekty jako dráty elektrického napětí, semafory či monumentální elektrárny.
Bohužel se ale našli i takoví jedinci, kteří si libovali v mnohem zvrhlejších zálibách. Třeba v líčení historek o domnělém stopaři, co na silnicích přepadává náhodné řidiče a pak je znetvoří k nepoznání.
„A to on jim klidně řeže i ruce. A to ještě zaživa,“ líčil a přitom se chechtal v jedné z kantýn, do níž Larisa právě zavítala, řidič jednoho z kamionů.
„Pche, to jsou jen báchorky,“ oponoval spolusedící, jímž byl drobný mužíček.
„Ale kdepak báchorky, je to pravda. Tyhle mordy se na cestách opravdu dějí,“ stál si za svým řidič kamionu.
„Tohle já poslouchat nebudu,“ zvedl se hbitě ze židle při představách na trpící drobný mužíček a koukal se z kantýny co nejrychleji vytratit. Zdálo se, že ho to, co zaslechl, velmi rozrušilo, jen nerad by se stal další obětí šíleného vraha.
Larisa učinila totéž, řidič kamionu si ji právě zaměřil pohledem, v němž se zračila ošklivá grimasa. Jako by tím vrahem byl on sám.
Během následné cesty se na onen rozhovor z kantýny Larisa snažila zapomenout, ale to nebylo vůbec jednoduché, sebemenší pootevřená kapota u auta či jedno odstavené na parkovišti jí ho záhy ihned živě připomněly a s ním i domnělého fantoma silnic, co nemá se svými oběťmi slitování a ukájí se na jejich bolesti, dokud samy nevypustí duši. Dost příšerná představa, pomyslela si Larisa.
Potřebovala na moment vypnout, odpoutat se od veškerého zla na této planetě. Na to existoval jediný recept: fotografování. Larisa tedy zastavila nedaleko benzínové pumpy a dala se do snímání monumentální elektrárny, z níž se do přilehlého okolí táhlo bezpočet sloupů s elektrickým napětím.
„Opravdu dost neobvyklá zábava. Člověk by spíš od takové křehké roštěnky očekával hrátky s očními šminkami.“
Larisa pozastavila spoušť a pomalu se za sebe začala otáčet, nestál tam však onen výřečný muž, nýbrž mužíček, co z kantýny vybíhal jako ustrašenec. Na dívku právě mířil puškou a zubil se při tom.
„Ano, oním démonem silnic jsem já, slečinko, a ty mou další obětí v pořadí. Tak strašně rád poslouchám, když skučí a žebrají o milost. Obzvlášť ty něžného pohlaví,“ dušoval se mužíček.
Larisa váhala, co na to říct, pak ji napadlo: „Možná si za svůj život ještě nepotkal tu pravou, takovou, která by ti darovala své srdce, a proto se dopouštíš vražd.“
„Vážně, co ty o tom můžeš vědět?“ roztřásl se mužičkovi náhle hlas a puška se mu v ruce začala chvět.
Larisa pochopila, že mužíček tuto otázku namířenou na lidské nitro zřejmě neočekával, a proto ve stejném duchu pokračovala v řečnění dál: „Proto jsi vraždil, proto je tvá duše tak černá.“
„Co ty můžeš vědět o mé duši, ty, která celé dny tráví na cestách v tom svém vleku a mazlí se tam s filmečky?“ utrhl se na Larisu ještě víc, avšak najednou nedokázal spustit oči z těch jejích. Larisa tušila, proč tak nejspíš činí.
„Zjevně ve mne spatřuješ všechny ty, co si sprovodil ze světa, že je to tak, že se nemýlím? Už toho zabíjení máš dost, chceš s ním přestat, ale nedokážeš v sobě najít potřebnou vůli. Zkrátka potřebuješ slyšet něčí názor na své trápení a až pak svou pušku nadobro odložíš na zem a půjdeš se dobrovolně udat na policii.“
„Zmlkni ty jedna silniční rajdo! ZMLKNI!“ zakřičel na Larisu mužíček, ke svému překvapení však jeho pravá ruka, jež pušku svírala, skutečně nedobrovolně klesala k zemi a pokládala ji na ni.
Larisa to v úžasu pozorovala, odhodlaně pak dodala ono poslední, co měla na srdci.
„A až tak učiníš, osobně navštívíš hroby všech těch, které jsi svou puškou popravil.“
„ANO! Ano, udělám to tak, jak si to teď přeješ!“ To už se mužíček rozbrečel, vší silou s provinilým obličejem padl na zem a začal vyjmenovávat jména všech svých obětí.
Larisa Pálavská vůbec netušila, kde se v ní daná slova plná soucitu mohla vzít, a proč z nich sílí tak mocná zázračná síla. Objasnění do toho mohl vnést ten, jenž daná slova sepisoval. Daný muž se jmenoval Ivan Johanus. Leč nepochodil s nimi, neboť…
„Tohle je námět, z něhož čiší čiré zoufalství. Vy si snad myslíte, že jedna náhodná ženská dokáže srazit na kolena pomatence, co druhé připravoval o život? A jaký význam ve vašem ději má ono upozornění na to, že se zabývá fotkami monumentálních elektráren?“
To vše Ivanovi právě vyčítal literární kritik pan Norton v jedné z čajoven.
„Ona záměna mužů v té kantýně na postu vraha silnic budiž, ale to ostatní… připomíná mi to nesrozumitelný fantasmagorický guláš. Buďto tomu dejte mnohem přijatelnější dramatičtější náboj, nebo tu povídku rovnou hoďte do koše, pane Johanusi.“
„Ale…“ bránil se nařčení z nevkusu mladík. „Ale mě to v této podobě naprosto vyhovuje. Touha po naději… pro mě to takto má čistě osobní význam a pro vás zajisté…“
„Já v tom rozhodně žádný význam nevidím. Sbohem!“
A pan Norton se uraženě zvedl ze židle, poupravil si na nose brýle, načechral knír a z čajovny ihned spěchal na nádraží. Dnes se jeho dcera měla vrátit ze svých studijních cest.
Jenže pan Norton se jí na nádraží nedočkal a ani o několik hodin později ve svém domě ne. Už nebyla naděje, že by se tu někdy ukázala, možná pouze jako duch. Nějaký maniak ji totiž popravil střelnou zbraní, neboť mu dle očitých svědků odmítala vydat požadovanou peněžní hotovost. Údajně s ním smlouvala, leč marně. Pak padl osudný smrtelný výstřel. Dané tragické zprávě předcházela ještě jedna zajímala, elektřina ve své ceně zlevnila.
Pan Norton potřeboval nějak uklidnit, žil teď už výhradně sám, sám se svým nitrem. Jak že zněla ta poeticky laděná povídka, co mu dnes vyprávěl onen mladík v čajovně? Třeba ho hned zítra on sám pozve na čaj a bude vděčný za nějaký další poeticky laděný příběh.