Vánoční
Toto se událo již před rokem, ale stále to před sebou vidím zcela živě, tak, jako by tomu bylo dnes. Do té doby jsem nevěřil na zázraky. To byl ostatně i případ celé naší rodiny, do níž se přiženil můj budoucí otčím. A tím to vlastně všechno začalo.
Ale abych nepředbíhal. Pro lepší pochopení se musíme vrátit v čase, do doby, kdy jsme já a má rodina neprožívali zrovna šťastné životní období. Tehdy nás navždy opustil náš milovaný dědeček. Děda byl nesmírně hodný, činorodý člověk a i mnozí další se o tom nesčetněkrát přesvědčili. Na svůj pokročilý věk působil velmi energicky, i když za sebou měl operaci srdce. Zemřel v pouhých sedmdesáti dvou letech.
To otčím byl o dost mladší a věkově byl zhruba o deset let od mé maminky. Jezdili společně s filharmonií a jednoho dne mezi nimi přeskočila jikra. Mně byl od prvního okamžiku otčím velmi sympatický a taktéž babičce zaimponoval.
Zanedlouho byla svatba, otčím se nastěhoval a začal s námi bydlet.
Člověk se ani nenadál a byly tu první společné Vánoce. Čas pohody a odpočinku. Čas dárků. Ohledně nich – abych se přiznal – u mě nákupní horečka vždy vypukla již někdy kolem července. Pro maminku a babičku jsem vždy měl nějaké vždy v záloze, nebo předem vyhlídnuté. Co ale pořídit pro otčíma? Přeci jen jsem ho znal krátkou dobu. Ale co, nějak si už poradím, řekl jsem si. Dopadlo to slibně, neboť se mi podařilo pro něj pořídit vše, co jsem si naplánoval.
A pak přišel štědrý večer. Na stole se skvěl můj a maminčin bramborový sálat společně s rybou, jíž si vzal na starost otčím, a také nesmělo chybět cukroví, jež napekla babička. Poté, co jsme se za poslechu koled všichni dosyta najedli, nastal čas odebrat se do vedlejší místnosti ke stromečku. Rozdávání dárků se tradičně ujala má maminka. Každého z nás spravedlivě podělila, a tak se babička mohla těšit z osmisměrek, já z rodinného DVD filmu a otčím… z knižní biografie věnované zahraničním prezidentům, jíž však již vlastnil z dřívějška. To mě, přiznám se, trochu zamrzelo, otčím to však přijal s nadhledem a řekl, že se nic neděje, že můj dárek i přesto s velkým potěšením přijímá.
Maminka, která dostala dobrodružný film o medvědím mláděti, následně v rozdávání dárků pokračovala. Tentokrát se těšila z nové kabelky, zatímco babička s přídělem sudoku, já z dalšího DVD filmu a otčím… z kolekce deseti filmů o vesmíru, jíž však opětovně vlastnil. Situace se opakovala, otčím mi za dárek obdobně poděkoval a prý že si s tím nemám dělat těžkou hlavu.
Nebudu vás dál napínat a na rovinu se vám přiznám: ano, vše se odvíjelo přesně jako v onom snu, co se mi zdál den před tím. Otec se nakonec dárky ode mě rozhodl věnovat na dobrou věc a sice do povánoční charitativní sbírky, kdy výtěžky z dražby jednotlivých darovaných věcí pak putovaly na konta těch, co to potřebují nejvíc.
A nejen to! Po Vánocích mě a značnou část kolegů propustili ze zaměstnání. A právě v té chvíli znovu zasáhla vyšší moc. Místo mi totiž záhy nabídli v místní knihovně, která právě onu charitativní sbírku zaštiťovala. A já tak započal svoji novou pracovní etapu.
Dodnes nelituji tohoto rozhodnutí. Nejenže pracuji ve velmi příjemném přátelském prostředí, mezi lidmi, jichž si nesmírně vážím, ale i má babička konečně září plně štěstím. Právě v knihovně totiž potkala muže, jenž byl celý její zesnulý manžel, tedy můj dědeček. Celé to nemohlo skončit lépe.
Tak toto je celý příběh, odvyprávěný mojí maličkostí přesně tak, jak se kdysi udál. Mám k vám být zcela upřímný? Ano, nyní již věřím, že se ve skutečném životě mohou dít zázraky. Bohudíky za ně.