Pevropa
Opět je čas dát si přestávku. Přede mnou a Martinem je poslední, v pořadí třetí část. Hostitel se znovu pohostinně činí. Z místní polanské dubjenkové restaurace si před naší schůzkou objednal chutný koláč, který teď podává k čaji. Opravdu skvostná kombinace.
„Vím, i Podzemní rajonáda v Katalné Mochně – coby taková tamní čajovna – má co říci, ale říkal jsem si, že z ní jste při svých častých návštěvách již mnohé okoštoval, tak jsem se zaměřil na naše místní poutní místo. Někdy bychom tam mohli společně zajít a tím naše schůzky zpestřit,“ navrhuje při odpočinkové siestě Martin.
„Souhlasím, ten nápad se mi zamlouvá,“ nemám nic proti tomu.
„Klidně i s Janou, když i ona projevila zájem se s vámi osobně setkat,“ doplňuje Martin a přitom znovu bedlivě pozoruje, jak při vyslovení daného jména budu reagovat.
„Bude mi dvojnásobným potěšením,“ dělám jako že nic, načež si s Martinem přiťukneme na zdraví. Alespoň se konečně prokáže, zdali se skutečně jedná o reálnou lidskou personu (toto však samozřejmě před svým hostitelem nevyslovuji nahlas).
„Takže, Pevropa…“ Martin krátce poté, co dosvačíme, znovu zabředne do svých autorských počinů a poznámek. „Připouštím, tato báseň by dle scénáristů určitě byla zařazena jako první, mně však jako dvacátá první v pořadí nevadí. To je právě kouzlo onoho spisovatelství – nikdy nevíte, jaká inspirační překvapení vám vaše tvůrčí střevo dopředu připraví.“
„Ani mě to nijak zvlášť nebije do očí. Alespoň to nechává čtenáře v napětí, jak celý, vámi vyprávěný příběh dopadne. Sice se zprvu může zdát, že ty jednotlivé části na sebe nikterak nenavazují, nakonec se samotný čtenář ale přesvědčí o tom, že tomu jest přesně naopak. Velice propracované.“
Martin opět na sobě neskrývá, jak moc je potěšen mým obezřetným přístupem k jeho tvůrčí práci. Oba se rovněž shodneme na tom, že nijak nevadí, že Pevropa coby územní uskupení byla již dříve jednou použita. A také si oba společně posteskneme, jak by se nám líbilo v takovémto bezkonfliktním prostředí, jímž na svém samém počátku byla, žít.
Rajka
„Zkrátka je to s tím bytím složité. Třeba já. Čtyřicítka na krku, do budoucna spousta plánů…“
„A pak i ta vaše věčná obava z toho, co po onom životě nastává,“ připomínám již zavedené. „Rajka by na to dozajista znala odpověď a svým mírumilovným přístupem ke všemu živému i neživému by vám ho více než zpříjemnila. Škoda, že i ona je pouhou fiktivní personou.“
„To sice je, ale má alespoň reálný předobraz. A to v podobě obrázku z knihy Lukáše Trejbala, jež nese název Tahám za záchrannou brzdu.“ A Martin obratem příslušný obrázek vyhledá a pak mi ho i ukáže. Je na něm přítomna spoře oděná žena, jež v ruce třímá jakéhosi ptáka – poraněného či možná dokonce mrtvého – a za ní se táhne stromořadí stejně ubohých stromů. Dle Martina doslovně řečeno: stromové pohřebiště.
A rázem je Martinova filozofie zase srozumitelná.
„Za vším zlým by se mělo hledat i něco dobrého, když text tu možnost má, a já si z celého srdce přeji, aby tomu tak bylo i v našem světě skutečném…“
„A to i přesto, že se pokaždé nechovám tak, jak by se slušelo, a druhé si mnohdy představuji v mučivých pózách,“ doříkávám zavedené za svého hostitele.
Opětovný povzdech na závěr? Nutná samozřejmost.
Demolka
„Nelze si nevšimnouti jisté logické návaznosti: zatímco Rajka vypovídala o dokonalosti, Demolka vše nasměrovávala do mnohem temnějšího odstínu. Podobný postup se mnohdy volí i u jiných zaběhnutých scénářů – na počátku ideální bezproblémová situace, jež se záhy vyvine v napínavé drama. Ani toto z vaší strany nebylo předem nijak plánované?“
Martin si plně uvědomuje mé údivy a moji domněnku kývnutím potvrdí. „Ano, znovu připomínám, nebylo to nijak předem plánováno, skutečně jsem tyto básně takto původně chronologicky sepsal za sebou, aniž bych měl předem v úmyslu utvořit z nich konkrétní příběh.“ A k tomu následně zopakuje již zavedené: „Jako by se o to kdosi již předem zasloužil.“
Na to já pouze zareaguji pokrčením ramen.
Zato Martin se plně rozhovoří blíže o jedné z dalších náhod: „Vím o jedné rodině, v níž ještě donedávna žil její nejmladší rodinný člen. Ten se pak přestěhoval do nedalekého bytu, jenž za zanedbatelnou částku odkoupil od své nyní již zesnulé babičky. Ono tajemno spočívalo v tom, že dotyčná zemřela v době, kdy se ten mladík hodlal zrovna přestěhovat a tak se i zároveň osamostatnit. A já jsem si pak položil zásadní konspirační otázku: zemřela daná žena jen proto, aby její vnuk po ní převzal do opatrovnictví její byt? Smrt té ženy totiž byla zcela náhodná, prostě infarkt, s žádnými vážnými nemocemi to nemělo pranic společného. Mladíka k přestěhování vedly i rodinné spory a na ten byt si dlouhou dobu myslel, že by byl pro něj ideální. A ono se tak nakonec opravdu stalo. Ostatně to osamostatnění mladíkovi více než prospělo. Najednou se cítil volný a hlavně nikým nesvázaný. Prostě konečně měl tu pravou chuť žít.“
„No dobře, a jak s tím konkrétně souvisí ta Demolka? Vy si vážně myslíte, že podobně jako Rajka, tak že i ona je jednou z těch dalších pomyslných neviditelných person, kdo dané životní dráhy nás, pozemšťanů a s tím spojené propracované schéma změn a návazností má na svědomí?“ ptám se takto Martina.
„Tyto dvě ,dámy´ jsem si k tomuto jen tak přimyslel, ale ano, jsem tak nějak přesvědčen o tom, že za nás všechny cosi rozhoduje, i když my toho dotyčného nemáme možnost spatřit. Snad nám na to bude podána srozumitelná odpověď, to poté, až naše životní pouť na tomto světě skončí. Vůči tomu, co všechno tady na Zemi musíme obětovat a snášet si něco takového jednoznačně zaslouží každý z nás,“ znovu se opakuje můj hostitel.
Příběh ze staré Číny
O Martinově předešlé výpovědi leccos vypovídá i tato báseň navazující. Opět v ní nechybí od každého žánru něco a to ji opět činí velmi zajímavou. Je poetická a zároveň dramatická, magicky pohádková a přece spjatá s reálným světem.
Martin se mi záhy svěřuje, že tato báseň patří mezi jeho velmi oblíbené literární počiny.
„Já myslím, že otec s tím svým tvrzením o návratu ke starým kulturním hodnotám nejspíš pravdu mít nebude.“ Načež mě Martin odkáže na jistý jihokorejský počin, který v poslední době začíná silně hýbat seriálovým světem.
„Mně osobně ten název nic moc neříká, za to hlavní obsahová náplň ano. Znáte Hunger Games neboli Hladové hry?“
„Ano, znám,“ odpovídá bleskově na položenou otázku Martin. „Dokonce jsem si z této série osobně zakoupil dvě DVD. Z čistě studijního zájmu,“ dodává honem, aby z jeho strany a hlavně stran čtenářů nedošlo k případnému střetu zájmů.
„A víte, co vám jejich vyznavači okamžitě vytknou? Že tam nejde jen o to násilí páchané na účastnících, jež se daných her na život a na smrt účastní, ale že to také hodně vypovídá o současné společenské situaci ve světě a tak podobně.“ Záměrně toto teď vyslovuje nahlas moje maličkost. Vím, že by to tak Martin takto býval sám řekl.
Martina moje předvídatelnost tentokrát těší jen napůl, zkrátka ten jeho věčný únavný, nerovný souboj se současnými trendy, jenž nemá šanci lehko porazit, mu stále více nahlodává sebevědomí a tentokrát i chuť do případné nové spisovatelské práce.
Mladík Jan a bytost z jiného světa
Martin se nakonec přeci jen sebere a to poté, co článek o jihokorejském fenoménu zandá na původní místo do svých inspiračních šanonů. Tentokrát ke své prezentaci pouští i hudbu a to od irské zpěvačky jménem Enya. Jak následně z jeho výpovědi vyplývá, tak to právě byly její pohledné výpravné videoklipy, co jej inspirovalo k sepsání tohoto nynějšího básnického počinu. A nejen jeho! A já mu musím dát jen za pravdu. Já osobně mám Enyu velmi rád rovněž a čas od času si ji také pustím. V podobném duchu, jak jest tomu právě u jejích videoklipů, by si své divadelní představení o Janovi přál mít zpracované i můj hostitel. Jako bych znovu slyšel moudrého Radovana Litevského: Nikdy není pozdě na uskutečnění vlastních niterných snů – naděje umírá vždy jako poslední. Takže až Martin k Tomu Wongovi zajde na jeho ALMANY, může si vše na nich zkušebně přehrát. A co na to můj hostitel? Že prý to zkusí. Již teď se těším na jeho osobní prožitky.
13!
Jistou plnohodnotnou adaptací, v podobě hry či kratší televizní inscenace, by se klidně mohla pyšnit i tato báseň předposlední s výhružnou třináctkou. I s ní se pojí mnoho zajímavostí. Martin se nenechává dlouze pobízet a rozhovoří se o některých z nich.
„Pro mnohé právě toto osudové číslo má význam jisté magické symboliky, takže proč tak nepojmenovat i něco svého, řekl jsem si tenkrát. S tím pak souvisel i fakt, že se donedávna jednalo o počin, jenž tento druhý cyklus uzavíral. To svádělo k tomu, aby daný, kompletně ucelený příběh byl rozdělen rovným dílem a to na pouhé dvě části, to jest rovněž po třinácti. Jenže přibyla ještě tato báseň, a tím se celkový počet navýšil na konečných dvacet sedm. A ruku na srdce, součet daných jednotlivých cifer pro nás vyznívá mnohem přívětivěji.“
„To každopádně. Takto je to celé více komplexnější. Mimochodem, tato vaše ´třináctka´ mi připomíná jednu z Radovanových bonusových povídek, kde hlavní význam rovněž sehrály zášť a následná odplata,“ napadá mě jen tak mimoděk.
Toto srovnání Martinovi znovu nevýslovně zaimponuje. „Až pojedu do Katalné Mochny na ty ALMANY, rozhodně ho musím navštívit.“
„Rád vás uvidí.“
„Co myslíte, co by si asi tak o mně pomyslel, kdyby tento náš rozhovor četl?“
„Nejspíš, že jste velmi přemýšlivý a dost citlivý člověk. ALMANY by vám schválil, ale zároveň s tím by vás upozornil na to, abyste se neupínal pouze na ono zhmotnění svých niterných snů a dané se pokusil hledat i ve skutečném světě. Neboť ten zkrátka o hledání je.“
„Určitě by se mnou souhlasil i v tom,“ pokračuje v úvahách dál Martin, „že člověk za svá rozhodnutí není zcela úplně zodpovědný, že prostě jedná na úkor svého podvědomí, jenž mu bylo dáno do vínku.“
„A víte, co zase řeknou puritáni?“
„Jo, že není na místě oslavování zločinců. V našem případě tedy mladíka, jenž jich měl na svědomí hned několik tuze závažných, navíc, když za ně byl málem odsouzen zcela nevinný.“ Martin si však za svým neoblomně stojí. „I přesto se opětovně domnívám, že ten Jan jednal pod nátlakem čehosi, co jej – proti jeho vůli – uvnitř sebe sama ovládalo. Znovu si jej vybavuji o něco později na oné svatbě coby milého, spořádaného, nekonfliktního společníka.“
„No, když tak stále smýšlíte, nelze vám to míti za zlé,“ nesnažím se Martinovi jakkoliv odporovat.
„Prostě stále nadějně doufám,“ pokračuje Martin, „že se vše v našich příštích životech změní k lepšímu, i když…“
Ano, Martin by chtěl, avšak jeho závěrečný povzdech spíše zase soudí o opaku.
Den, jenž změní všechno
Nakonec je tu však přeci jen důvod k menší oslavě (i když opět výhradně na onom pomyslném kousku papíru), neboť vše zlé se obrátilo pouze a jen v to dobré. Svatební den se vydařil, znesvářené strany se krátce před tím usmířily a na světě zase bylo krásně. Martinův příběh se tím tak úspěšně uzavřel.
„Tato poslední báseň,“ začíná objasňovat Martin,“ moji maličkost napadla cestou z nákupu, její většinová část pak byla sepsána v oné Kubovce. Ze všech mi dala asi největší práci. Navíc jsem cítil velkou zodpovědnost celý cyklus zakončit co možná nejvěrohodněji. A kdo ví, třeba někdy v budoucnu si dodám odvahy a sestavím z něj i regulérní pohádkový román!“
„To by bylo úžasné! Jen se u toho moc ale nepřepínejte. Jak by řekl Radovan: všeho s mírou.“
„Nebojte, nebudu. A pak: naděje přece umírá vždy jako poslední.“
Tentokrát netradičně u Martina vítězí víra v něco nad bezradností. A já tajně doufám, že ne naposled.
Závěr
Nakonec od Martina přeci jen odcházím v dobrém rozpoložení. Sice jsem od něj nedostal odpověď na všechny otázky, i tak mi toho ale hodně odtajnil: jak precizně pracuje se svojí tvorbou, co ho v životě trápí, co by si do budoucna přál. Navíc, nerozešli jsme se ve zlém a to je pro mě to hlavní.
Co Martinovi vy, čtenáři, budete pravděpodobně stále vyčítat, je jeho obšírné rozebírání jednotlivých básní. Jak jsem již několikrát upozorňoval: sem do textu zanáším vše tak, jak dané ve skutečnosti proběhlo. Martin se zkrátka vždy potřebuje vypovídat a je rád, když mu kdokoliv naslouchá. Navíc ten lockdown a koronavirus celkově vyvíjejí na psychiku stále větší nátlak. Na tom se určitě shodneme všichni. A i když mnozí z vás, čtenářů, opět namítnou, že přece jakýsi Martin Jabkenič je jen pouhou fiktivní postavou v mysli jistého poděbradského spisovatele, a tudíž tedy není problém jej ignorovat, tak já znovu shodně musím namítnout, že něco takového u mě neplatí. Pro mě to celé vyznívá, jako kdybych v reálu osobně rozmlouval s personou právě ryze skutečnou. A nic na světě to nezmění, stejně jako fakt, že od Martina již vlastním třetí várku básní a to pod konkrétním neměnným, pevně daným názvem. Proto budu rád, když dané, vážení čtenáři, budete respektovat.
Zřejmě mě rovněž postihl onen spisovatelský syndrom, kdy se autor plně ztotožní s jednou z postav, jako tomu bylo například ve filmu s Herculem Poirotem, konkrétně ve snímku Smrt v oblacích. Dál to však nehodlám již blíže rozebírat.
Spíše bych se teď chtěl zaměřit na některé z teorií ohledně pozemského bytí, s nimiž přišel Martin (z vašeho úhlu pohledu tedy já) a jejich možné upotřebení v praxi. Za zmínku například stojí Martinovy závěry ohledně „teorie padlého stromu“. Samozřejmě, Albert Camus či Paulo Coelho by, z pohledu jiných, asi byli lepšími mudrlanty. A přesto se o všem, v tomto už tak dosti nabytém epilogu, zmiňuje právě Martin. Asi to tak prostě mělo být.
Ano, na samém počátku se zdálo, že zůstane u pouhých, zcela obyčejných básniček. Jenže pak jsem je v jedné z esejí přiřkl jistému Martinu Jabkeničovi a postupně se to začalo stupňovat. Z důvodu absence dalšího materiálu pro tento eldarový web, pod hrozbou několikaměsíční výluky, pak došlo na utvoření konkrétních příběhů sestavených z daných jednotlivých básní (onen prvotní cyklus dostal výsledný název Básnická sbírka Martina Jabkeniče, tento aktuální pak Jádro jakosti Martina Jabkeniče), které zde na webu byly publikovány již dříve.
Tolik tedy k okolnostem, jak se to s tím „Martinem Jabkeničem“ ve skutečnosti opravdu má. Vidíte, a to jsem chtěl být stručný alespoň v tomto závěrečném epilogu.
A tak se definitivně loučím. Před Martinovým domem nasedám na své kolo – směr Poděbrady. A právě v ten samý okamžik dovnitř spěšně vbíhá jistá smyslná žena. Že by Martinova „skutečná“ přítelkyně“? Uvidíme příště.